Českou společnost již několik měsíců vzrušuje, snad i rozděluje, spor o to, jak řešit problém s částmi šumavských lesů napadených kůrovcem.

Nejde-li pouze o nahodilé výkřiky úzké a zájmově ostře vyhraněné skupiny lidí kolem ekologického hnutí Duha, považuji zájem o tento problém za správný a diskusi na toto téma za vhodnou a zdravou.

Staví nás totiž opakovaně před hledání odpovědi na otázky, které jsou součástí obecnějšího sporu ve společnosti : přispívá člověk svou činností ke světu horšímu či ke světu lepšímu? Jsou výsledky lidské činnosti cestou ke zkáze a zhoubě, či naopak? Má nám záležet více na přírodě nebo na člověku?

První, co člověka napadne, sleduje-li smutné záběry mrtvých částí šumavských lesů zlikvidovaných lýkožroutem, je, kam se v celém tom ekotyjátru ztratil osud člověka – obyvatele Šumavy.

Sledujeme sice na straně jedné úsilí politiků, kteří se snaží (více či méně upřímně) hledat řešení, či jen na té bídě vyprazitovat pár pochybných hlasů voličské podpory, na straně druhé pár desítek „naimportovaných" ekologických nájezdníků, kterým jde zjevně o vyhledávání příležitostí, jak se předvádět a provokovat, než o ochranu životního prostředí.

Kam se v tom všem poděl osud člověka obývajícího Šumavu? Jak se mu v takovém prostředí musí žít a pracovat? A není na místě otázka, zda je prospěšné vyhlašovat nejrůznější části krajiny za chráněná území, na která se vztahují stovky regulací a povinností dodržovat zákonná ustanovení tak důkladně, až se daný kus země stane možná vlídnějším místem pro život lýkožroutů, ale obtížným pro živobytí místního člověka?

Vím, snad někteří řeknete, že nemám rád přírodu, že straním byznysu, že namísto stromů si přeji hotely a lanovky. Je to obvyklý a omšelý argument. Jsem přesvědčen, že v celém soupeření s ekologickým fundamentalismem nejde o to, kdo má rád přírodu, ale zejména o to, zda má člověk rád lidi.

Tuším, že to mnozí tak nevidí, to ale nic nemění na mém přesvědčení, že i „spor o kůrovce" nás opakovaně staví před povinnost bránit svobodu člověka a obhajovat výsledky jeho plodného a užitečného vlivu na prostředí kolem sebe před touhami a pokusy pár desítek jednotlivců vnucovat jiným vlastní morální priority.

Druhá, snad také logická otázka, která napadne pozorovatele - daňového poplatníka, je úvaha, kdo to všechno zaplatí. Kdo zaplatí práci policie, která rutinně a každodenně nejprve trpělivě nabádá ekologické nájezdníky, aby nebránili v práci lesníkům a dřevorubcům, aby posléze rutinně a každodenně za přítomnosti televizních kamer odvlekla ekology mimo nebezpečí padajících stromů?

Kdo zaplatí důsledky letitého ekologického experimentu, který evidentně vede k rozšiřování počtu napadených stromů a tedy ke zvětšování prostoru vyžadujícího zásah, ke zničené tváři krajiny, k neobyvatelným holinám – a ve svém důsledku – k vytlačování člověka z těchto míst?

Člověk je tvor racionální a umí pružně přizpůsobovat své jednání změnám ve svém okolí. Kdyby tomu tak nebylo, dávno by lidský druh nepřežil.

Lze jistě v dějinách vývoje člověka vystopovat jednotlivé hrubé poklesky, kterými se na okolní přírodě prohřešil. To je politováníhodné, ale zkoumáme-li celkový vývojový trend, je nepochybné, že člověk svým působením svět kolem sebe kultivuje, že je svému okolí prospěšný, že svou prací a vynalézavostí prostředí, ve kterém žije, zlepšuje.

Nezávidím nikomu z těch, kteří musí na Šumavě každodenně a trpělivě řešit problém „kácet či nekácet". Nechtěl bych být v jejich kůži a přesto považuji tuto „kůrovcovou lekci" české společnosti za užitečnou. Věřím, že kdo chce vidět, vidí a kdo chce slyšet, slyší - nabízené argumenty i volbu prostředků vedoucích k jejich prosazení.

To, zda si vybereme mezi světem utopistických chimér a vnucených žebříčků hodnot nebo světem aktivním a pozitivním – světem svobodné lidské aktivity, je pouze a jenom na nás.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus