Pět let od první pomoci Řecku: jaká je bilance?

Páté výročí od první finanční pomoci Řecku nabízí k hodnocení hned několik problémových rovin.

Jistě je neobyčejně užitečné, aby celková finanční pomoc Řecku byla pečlivě a přesně vyčíslena. Důležitá je kritická analýza výsledků, kterých bylo prostřednictvím ohromných fiskálních transferů dosaženo. Zásadní je ovšem objektivní popis cesty, po které Řecko – a je třeba zdůraznit že nejen Řecko – došlo do stavu, jenž si vynutil záchranné finanční operace. Považuji za nezbytné, a snad i jedině správné, pokusit se nahlédnout oněch minulých pět let v širších časových i institucionálních souvislostech, neboť „řecký problém“ nevidím jako příčinu dějů ale jako důsledek chyb, selhání a zřetelně mylných politických rozhodnutí let předcházejících.

Jinými slovy řečeno: cítím, že do poctivé bilance zejména patří - kromě účetního vyjádření finanční pomoci (nejen) Řecku - zamyšlení nad dominantními příčinami, které mnohé členské státy Unie do problémů dostaly a které je v důsledku fakticky proměnily hospodářsky, sociálně a politicky.

Trójský kůň: jednotná evropská měna

Konstatování, že hlavními motivy vytvoření jednotné evropské měny byly pohnutky politické, již není v současné době ničím objevným a zní banálně. Ovšem, jak komu.

Vzpomínám si na hysterickou atmosféru mezi drtivou většinou poslanců Evropského parlamentu v době, kdy se na pozadí probíhající finanční a hospodářské krize odhalily defekty eura. V panice opakovali stále stejné fráze: „každý Evropan dnes musí být Řekem“. Tato poslanecká mantra, tehdy skutečně dominantní názor, která souzněla jak s hlasem Evropské komise tak s pozicemi Evropské centrální banky, pomohla krystalicky obnažit politickou podstatu eura. Polemizovat s eurem znamenalo nesouhlasit s „Evropou“ (přesněji však s Evropskou unií).

Euro bylo a stále je nedotknutelnou svatou krávou, jehož zpochybňování je minulými i současnými evropskými politiky bráno jako forma tmářství, kacířství či málem touha návratu k „Evropě válek a chudoby“.

Ideoví architekti jednotné měny, nástroje, jehož podstata by měla být skrz naskrz ekonomická, jej postavili na nedotknutelné politické tezi „jedna Evropa, jedna měna“. Osamělé ekonomické námitky považovali za druhořadé, řešitelné za pochodu.

Přestože bylo od počátku zjevné, že některé členské státy - vzhledem ke své hospodářské odlišnosti od dalších členů eurozóny - do tohoto projektu nikdy patřit neměly (Řecko, Portugalsko, Španělsko), ujal se snadný slogan ujišťující, že „euro ze slabých učiní silné“.

Obhájci evropské měnové unie tvrdili, že společná měna zabrání svým členům vyrovnávat se s vlastními ekonomickými problémy „snadno“ (například nominální devalvací) a že je přinutí provádět změny náročnějším způsobem - prostřednictvím strukturálních reforem. K tomu měl sloužit i tzv. Pakt růstu a stability, formální deklarace rozpočtové umírněnosti členů eurozóny, která byla v průběhu své existence za mlčenlivého přihlížení porušována všemi. Odkládání nezbytných strukturálních reforem bylo nahrazeno poskytováním laciných úvěrů a finančními transfery do problémových zemí.

Ani na tomto místě však není třeba mluvit výlučně o Řecku. Podobný vývoj byl prokazatelný nejméně v celém jižním křídle EU zataženého do projektu společné měny.

Fixní měnový kurz, pro některé členy EMU velmi výhodný, byl pro jiné nevýhodný. Zatímco pro Německo byl Evropskou centrální bankou stanovený měnový kurz příliš měkký, pro Řecko byl nadměrně tvrdý a nevýhodný. Nepřiměřeně  silné euro zvýšilo řecké obtíže při vývozu svých produktů a negativně působilo na hlavní řecký produkt – turistiku.

Souběžným negativním důsledkem eura pro Řecko (a další uživatele této měny) je fakt, že základní hospodářská a měnová rozhodnutí se činí mimo území země – v zahraničí. V Bruselu a ve Frankfurtu. V místech, kde dotek s místní realitou v té které zemi neexistuje a kde si lze snadno dopřávat luxus netrápit se chápáním citlivosti mnohých opatření. Už proto, že jejich tvůrci jsou obvykle bezejmennými úředníky a „experty“, nepodléhajícími kontrole voličů. To ale neznamená, že by s takový stavem věcí byli občané členských zemí spokojeni nebo smířeni, o čemž se ještě zmíním.

Nadřazenost politické vůle nad ekonomickou realitou učinilo z Řecka použitelný příklad faktu, že „euro ze slabých učinilo slabší“. Zavlečení Řecka do eura tak lze považovat za stejně osudovou chybu, jakou bylo zboření městských hradeb a vtažení mýtického koně dovnitř antické Tróje. Jak známo, obsah jeho útrob nakonec pomohl toto město vyplenit, rozvrátit a zničit.

Reakce: záchrana eura za každou cenu

Vývoj, který následoval poté, co řecké problémy začaly otřásat eurem, je překryt stovkami analýz, ekonomických tabulek a grafů, přestože o ekonomiku šlo až na druhém místě.

Postupně jsme se dozvídali, jak si „Řekové žijí nad poměry“, jak mizerně hospodaří jejich státní rozpočet a tudíž příčinou obtíží jsou si Řekové sami. To snad může být do jisté míry pravda. A přesto se domnívám, že v tomto stylu účelové argumentace šlo podstatně méně o ekonomiku a Řecko (a už vůbec ne o Řeky), ale podstatně více o politiku a euro. Kroky, které unijní instituce a Evropská centrální banka postupně volily, byly směřovány k přežití jednotné měny rozhodně více, než k přežití Řecka.

To nejhorší, co se mohlo evropským politickým elitám a evropským institucím na pozadí řeckých problémů stát, bylo zpochybnění eura. Obavy, že otřesené euro by mohlo vyústit v osudový otřes současného evropského integračního modelu, se promítly do prosazování nových institucionálních změn i obhajování takových postupů, které přímo odporovaly do té doby jakž takž dodržovaným dohodám plynoucím z evropských smluv.

Evropská komise se nejpozději v letech 2009 – 2010 s konečnou platností proměnila ze servisní instituce „strážkyně smluv“, kterou měla historicky být, na instituci legislativně aktivistickou, nadřazující se členským státům EU.

V legislativním prostředí, ve kterém „návrh stíhal návrh“ byl „objeven“ také Evropský parlament. Do té doby beznadějné těleso, které svými postupy ani vzdáleně nemůže připomínat tradici evropského liberálního parlamentarismu, bylo v operaci na záchranu eura využito jako „hlas evropských občanů“. Každé hlasování pléna EP, které posvěcovalo další a další návrh tu na bruselské zvýšení koordinace hospodářských politik národních států - tu na centralizaci rozhodování o prioritách národních rozpočtů do rukou Evropské komise - bylo vykládáno jako vyjádření souhlasu zástupců evropských voličů se směrem zvoleným Evropskou komisí. Uměle bylo posíleno zdání demokratického schvalovacího postupu. Takový přístup se samozřejmě setkal s očekávanou podporou evropských poslanců samotných. Po desetiletí, po která byli považováni za nejlépe „druhou parlamentní ligu“, se z nich stali poslanci, kteří na své národní kolegy mohou pohlížet svrchu.

Jednoduchost a snadnost, s jakou byly schváleny legislativní návrhy dokončující fiskální unii a bezbolestně směřující k ustavení politické unie, je vysvětlitelná i taktikou, kterou podprahově (ale bez jakýchkoliv skrupulí) evropské instituce a většina evropských lídrů použili. V souvislosti s „řešením řeckého problému“ rozpoutali alarmistickou kampaň. Ta měla jednak svoji tvrdou formu, ve které byli občané členských zemí průběžně strašeni chaosem, rozvratem a zkázou, pokud Řecko (Portugalsko, Španělsko, Irsko, Itálie) opustí eurozónu, jednak formu měkkou. Její podstata byla sofistikovaným cynismem, jenž postavil členské státy před volbu, zda být součástí „jádra nebo periferie“. Tedy těmi, kteří bezvýhradně souhlasí se vším („jádro“) a oněmi, kteří mají námitky („periferie“). To byl bezohledný přístup především vůči novým členským zemím a jejich občanům. I v Čechách si pamatujeme sport o (ne)přistoupení k paktu „Euro +“, který se rychle zvrhnul na mělkou a obsah postrádající hádku, zda být součástí „evropského jádra“ nebo „východní periferií“. Unijní apokalyptická kampaň se tak stala formou poklice nad hrncem, ve kterém se bez vědomí (natož schválení) „dovařil“ centralizační proces přesunu nejvýznamnějších národních rozhodovacích pravomocí do Bruselu.

Spravedlivě však budiž řečeno, že k tomu většinou došlo i s vědomím a tichým souhlasem národních politiků. Náročné, politicky nepopulární a společensky komplikovaně průchodné reformní programy bylo a je snadnější prosazovat jako „úkol z Bruselu“. To, ve výsledku popularitu Bruselu mezi občany členských zemím sice nezvyšuje, pomáhá to ale domácím politikům snižovat míru své přímé odpovědnosti a prodlužovat jejich „politický život“.

Snadnost a lehkost, s jakou se tradiční proevropské domácí strany zbavovaly pravomocí rozhodovat o zásadních otázkách hospodářské, rozpočtové a sociální politice svých států ve prospěch euroinstitucí, společně s necitlivostí zvenčí importovaných reforem, vytvořily prostor pro vznik nových neotřelých politických uskupení.

Je výrazem nepochopení celého kontextu obviňovat řecké voliče z jejich svobodného rozhodnutí podpořit (neo)marxisty z hnutí Syriza. Tradiční řecké politické formace si tak dlouho po desetiletí prohazovaly politickou moc, v jejímž obsahovém výkonu se příliš nelišily, a tak dlouho vycházely vstříc všemu bruselskému (včetně naprosto chybného přistoupení k jednotné měně), až si voliči – na základě zkušenosti – vybrali po svém.

Závěr

Zamýšlím-li se nad bilancí let, které uplynuly od první finanční pomoci Řecku, považuji za zásadní zdůraznit následující:

  • Propuknutí krize jednotné evropské měny v Řecku jasně ukázalo, že zásadní příčinou řeckých problémů je uspěchané a nevyzrálé politické rozhodnutí tamních i evropských elit vnutit Řecku společnou evropskou měnu euro.
  • Způsob řešení řeckých (a nejen řeckých) hospodářských problémů prokázal, že euro je politickým projektem, který nesmí být nijak zpochybněn. To, že si některé členské země EU nechaly vnutit euro, nevedlo k jejich hospodářskému blahobytu, ale k zaostávání a společensky i politicky obtížně řešitelným problémům.
  • „Svěrací kazajka“ jednotné měny znesnadňuje řešení hospodářských problémů zemí, které euro používají. To ústí jednak ve vyostřování sociálního napětí uvnitř těchto zemí, jednak k oživování mezinárodních historických animozit (Řecko – Německo).
  • Namísto toho, aby byla co nejrychleji přiznána hlavní příčina řeckých potíží – euro – a následně bezodkladně spuštěn co možná nejméně nákladný a nejméně bolestivý (pro Řecko i pro zbytek EMU) proces odchodu Řecka z EMU, byl zvolen přístup napojení Řecka na gigantické záchranné finanční toky od „méně problémových“ k „více problémových“ státům EMU.
  • Záchrana eura „za každou cenu“ vyústila v prohloubení centralizačního procesu. Výsledkem je posílení nadnárodního vládnutí členským státům prostřednictvím buďto nově vytvořených evropských institucí nebo skrze překotně posílené pravomoci již existujících institucí.
  • Překotná centralizace prováděná bez souhlasu voličů a mimo ně i průběžný růst napětí uvnitř EMU a EU naznačují, že se euro, z namísto zamýšleného stabilizačního evropského nástroje, může stát generátorem radikálních politických změn, sociálních konfliktů a v důsledku rozhodujícím destabilizujícím prvkem střední a západní části evropského kontinentu.

 

 

Ivo Strejček

8. května 2015

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus