Nestává se příliš často, že by některý ze čtenářů mých textů sednul a napsal mi pár řádek. Pokud se tak stane, pak to jsou obvykle názory nesouhlasné či odmítající. Ten z minulého týdne však byl přece jen jiný.

„Vaše názory se mi líbí,“ napsal, „ale já už politikům nevěřím. Jste v politice jenom kvůli vlastnímu prospěchu a nakonec ani žádné názory příliš neobhajujete.“

Tomu čtenáři jsem obsáhle odpověděl a přesto mě jeho názor přiměl k zamyšlení, co se to s politikou (a lidmi v politice) stalo, když po dvaceti letech od nabytí svobody klíčí ve veřejnosti názor, že politika a péče o veřejné věci jsou odpudivé.

My, politikové

Za ta léta v životě se mi vždy vyplatilo začínat sám u sebe. Cítí-li dnes lidé k politice nezájem či dokonce odpor, je třeba hledat jednu z příčin mezi nositeli a vykonavateli politiky.

Ze zkušenosti vím, že politika je jako každé jiné povolání: najdete tam lidi pracovité, lajdáky i lemply. Lidi vzdělané a pracující stále na sobě i vyslovené lenochy.

Výkon politiky se zejména za posledních osm let cíleně oprošťoval od formování a obhajoby politických idejí a vizí. Takto uvolněný prostor „politika – ideologa“ byl efektivně a rychle vyplněn rolí „politika – baviče“.

Od politika se nechtěly žádné vášnivé obhajoby politických názorů. Takové ojedinělé pokusy byly posuzovány jako nudné „plácání o ničem“. Politika ztrácela svůj obsah. Čím dál méně šlo o vybudovaný názorový fundament.

O co méně voliče zajímaly názory těch, které nakonec volí, o to více je zajímalo, jak je politik pobaví. Na předvolebních pódiích tak vedle populárních hvězd politikové křepčili a exhibovali. Příležitostná vulgarita byla blahosklonně tolerována jako „přibližování se svým voličům“.

Občané – voliči zhusta dávali přednost průměrným bavičům a to až tak dlouho, až oni většinově obsadili jak Poslaneckou sněmovnu tak Senát.

Což o to, v dobách tučných a dobrých to nevadí a ani se to moc nepozná. V dobách složitých na odvahu činit těžká rozhodnutí, se to vymstí. Zlatí Klaus se Zemanem, chce se mi říci jako připomenutí těch časů, kdy politika měla svá ukotvení, se kterými jsme nemuseli souhlasit, ale představovala garanci poltické stability.

Soustavná předvolební kampaň

Dalším problémem, který může prostého občana otravovat, je doslova nepřetržitá předvolební kampaň. Neustále „někam“ volíme. Jednou do obecního zastupitelstva, jednou do krajského zastupitelstva. Tu do dolní komory, tu do Senátu. A pak ještě kamsi do Evropského parlamentu.

Volič je grilován v prostředí nepřetržité kampaně plné slibů. Na obtížné a bolestivé kroky, které prostě nikdo jiný než politikové nemůže udělat, nezbývá čas. Má být částečně zpoplatněno vysokoškolské vzdělání? Má být schválena nezbytně důležitá penzijní reforma? Mají být daně nižší nebo vyšší?

Na to potřebuje politika i společnost čas – na přípravu, důkladné posouzení všech dopadů, vysvětlení občanům, odhlasování a uvedení do života. V prostředí předvolebních slibů, kdy jeden předhání druhého a kdy jeden se chce zalíbit víc než druhý, je to nemožné.

Volič, který nerozumí a ani nechce rozumět zákulisním tahanicím, tak postupně nabývá přesvědčení, že od jím volených politiků nic nezískává. Přestává jim důvěřovat a podezírá je z toho, že o jeho blahobyt politikům nejde.

Záplava legislativy

„Charakteristickým rysem nynější politiky je nahrazení svobodného podnikání vládní regulací,“ poznamenal ve svém geniálním spisku Byrokracie Ludwig von Mises.

Lehce jsme podlehli představě, že blahobyt je nekonečný a svět navěky bezpečný. Od politiků proto chceme, aby nám nekonečnost blahobytu zajistili.

Nechali jsme si zcela dobrovolně zasahovat stát do jakékoliv oblasti našich životů. Přejeme si regulace všeho proto, že bláhově věříme v jejich blahodárný vliv na naše bezpečí.

Výsledkem je, že při každé návštěvě úřadu jsme nepříjemně překvapeni záplavou formulářů, kterými jsme povinni své žádosti doprovodit.

Cítíme se svými politickými reprezentanty podvedeni: v předvolební kampani slibují malý a laciný stát, ale opak je pravdou. Ztrácíme víru a politiku odmítáme jako řemeslo, ke kterému prostě lež a klam neoddělitelně patří.

Co s tím?

Spolehněme se na svůj vlastní zdravý rozum. Pouhý zdravý rozum totiž stačí k tomu, aby zabránil člověku propadnout klamným představám a frázím.

Chtějte po svých politicích práci a činy. Hodnoťte své politiky podle výkonu. Nechtějte, aby vám hráli na kytaru a s podezřením vždy sledujte vystupování politiků ve fotbalových dresech namísto toho, aby vám na setkání skládali své účty.

Změna kvality politiky v Čechách je mnohem více v rukách voličů než politiků samotných. A správně!

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus