Ani petice 60 francouzských zákonodárců, ani ostrý nesouhlas francouzské pobočky společnosti Coca-Cola nezabránily uvalení nové daně na tamní sladké nápoje.

Toto opatření, které ve Francii vstoupilo v platnost od 1. ledna 2012, je součástí euro-amerického trendu „boje proti špatným stravovacím návykům a nezdravému životnímu stylu". V Dánsku, Rumunsku a některých částech USA jsou zaváděny lokální „hranolkové daně", „limonádové daně" či „daně ze sádla".

Výrobci slazených nápojů odhadují, že záměr uvalit novou daň ve výši 1 eurocentu na 100 ml nápoje může zvýšit jejich cenu až o 35%. Francouzská vláda, která (společně s mnohými dalšími vládami EU) řeší dramatickou krizi svých veřejných rozpočtů, si od zavedení nové daně slibuje příjem asi 120 mil. eur.

Co je dobré, to je nezdravé, tvrdí jedno lidové rčení. Sami si dobře uvědomujeme, jakou hodnotou je pro nás naše zdraví a moc dobře víme (ale nechceme si to nijak připustit), že mu svým životním stylem i stravovacími návyky často moc neprospíváme.

Víme, že jediným poctivým správcem svého zdraví jsme my sami. Nikdo jiný. Žádný stát, žádný státní úředník ani politik nesníží naši nadváhu či neomezí míru naší obezity. Žádný vládní výnos nás nezvedne od počítačů a z pohovek, žádná evropská směrnice nás nedonutí cvičit a udržovat si přiměřenou fyzickou kondici, pokud to neuděláme my.

O to vše se pečovatelský stát blahobytu sice může snažit, ale bez naší vědomé změny chování to nepůjde.

A v tom je právě ono smutné pokrytectví části současné politiky. Zaštítěna rozmanitými analýzami a proklamacemi nejrůznějších zdravotnických či nevládních organizací, konstruuje prostřednictvím vyhlášek a zákonů „nový krásný" svět zdravých a šťastných lidí.

Aby se v takovém světě vše náležitě dodržovalo a plnilo, musí tu být stát silný a mocný. Musí mít dostatek kontrolních úředníků, formulářů a razítek. Takhle starostlivý stát potřebuje hodně peněz na svůj provoz a tak, maskován chrabrým bojem proti kouření, proti tloustnutí, proti alkoholismu a proti všemožným nešvarům, zavádí nové daně, aby zalátal pár děr ve svém rozpočtu.

I na předstírané péči státu o naše zdraví prostřednictvím vyšších daní se ukazuje nedůvěra státu v rodinu, což ji nadále ničí a destruuje. Vždyť kde jinde než v rodině se mají děti učit základům zdravého životního stylu? Kdo jiný než rodiče má mít hlavní a nezpochybnitelnou povinnost vybavit děti do života návyky, které jim pomohou žít zdravě?

Jedním dechem se ovšem musím ptát, zda taková rodina v dnešním světě ještě většinově existuje. Mám obavu, že skutečnost je od ideálu víc než vzdálena. To nás ale neopravňuje vzdát to a vpustit stát i do našich talířů (kde už vlastně dávno je).

Je směšné domnívat se, že vyšší daně donutí lidi významně změnit své chování. Krátkodobě snad ano, dlouhodobě jistě ne. I v tom je kus záměru: po nějakém čase si zvykneme na to, že co je „nezdravé" má být „zdaněno". Položíme si přitom otázku kdo rozhoduje co je nezdravé?

Proč má být uvalena daň na smažené hranolky a ne daň na pečenou husu? Anebo ano? Proč má být uvalena daňová sankce na sklenici sladké coca-coly a ne na pivo, které také obsahuje cukr? Anebo ano? Kdo to posoudí a kdo to rozhodne? A kdo bude kontrolovat, aby se nepodvádělo? A protože se asi podvádět bude, kdo bude kontrolovat kontrolory? A jak to bude s korupcí?

Euro-atlantický trend státní péče o náš životní styl nás obírá o další svobody i o další peníze. Máme co do činění s nekonečným sociálně-inženýrským světem špidlovského „zdroje jsou" v praxi.

Daň z limonády byla naštěstí od 1.ledna 2012 zavedena jen ve Francii. Je to ale vzorová nákaza, které zřejmě snadno podlehnou i další ministři financí.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus