Čeští sociální demokraté, lidovci a TOP 09 chtějí patřit do „tvrdého jádra EU“. Nijak se netrápí s pokusem definovat obsah tohoto pojmu a informovat české voliče o ztrátách a rizicích spojených s takovým členstvím. Na podporu svého postoje používají tři základní (a jediné) argumenty:

  1. Chtěli jsme „zpátky do Evropy“, členství v „jádru“ je vyvrcholením tohoto přání;
  2. Být v tzv. tvrdém jádru Evropské unie znamená „sedět u stolu a být u toho“.
  3. Česká republika je tak malá, že musí „někam patřit“. Nebýt v „tvrdém jádru EU“ znamená „být s Moskvou“.

Bezprostředně po Listopadu 1989, po čtyřiceti letech komunismu, se velmi snadno ujal předvolební slogan Občanského fóra „Zpátky do Evropy“. Nebyl nijak racionální, byl emotivní. V Evropě jsme i přes oněch čtyřicet komunistických let byli, patřili jsme k ní a část naší – nesvobodné - historie byla svým dílem výsledkem evropského historického kontextu. S „návratem do Evropy“ jsme si spojovali renesanci všech svobod, obecnější představy návratu k demokracii a jejím institucím, obnovení kapitalismu, soukromého podnikání, úcty k soukromému vlastnictví, obnovení státní suverenity a nezávislost.

Onen chytlavý slogan se stal natolik intenzivní motivací, že při rozhodování o vstupu České republiky do Evropské unie si většina voličů vůbec nevšimla, že již nevstupujeme do „Evropy svobod“, jak jsme je před lety cítili. Stali jsme se součástí politického uspořádání, které si již před naším vstupem vytklo za svůj cíl vytvořit politické nadnárodní evropské uspořádání s jednou měnou, s jedním hlavním městem, s jednou celoevropskou vládou. Náš „návrat do Evropy“ už nebyl návratem do množiny svobodných nezávislých evropských států. My jsme se „vrátili“ do uspořádání, které jsme v jiných kulisách znali po desetiletí před tím. Do uskupení, ve kterém se rozhoduje v cizí metropoli o nás, aniž bychom to mohli jakkoliv ovlivnit.

Miroslav Kalousek říká, že „chceme být v rychlejší části Evropy, s pomalými se nebude nikdo bavit“, a dodává, že „dělicí hranice mezi rychlými a pomalými povede po hranici eurozóny“. Kalouskova argumentace je jasná. Být v „tvrdém jádru“ tedy podle něho znamená bez otálení vstoupit do politického a ekonomicky problematického projektu evropské jednotné měny. Řecko, Portugalsko, Španělsko, ale konec konců i Itálie jsou tedy podle Kalouskových kritérií členy „tvrdého jádra“, „sedí u stolu“ a všichni by s nimi měli jednat jako rovný s rovným. Bylo a je tomu tak? Měly právo v „rovném“ dialogu chovat se jinak, než jak jim Německo (ono jediné skutečné tvrdé jádro v EU) nařizovalo?

Ne. Být v „tvrdém jádru“ znamená poslouchat a držet krok. Předseda Evropské komise Juncker, německá kancléřka Merkelové a nově i francouzský prezident Macron tuto nafoukanou praxi předvádí dnes a denně.

Před pár lety vnesl do české politiky další z chytlavých sloganů premiér Topolánek slovy, že „raději budeme s Bruselem, než s Moskvou“. Tento hloupý slogan se opět ujal. „Někam patřit“, protože jsme prý „malí, slabí, neschopní si vládnout a rozhodovat o sobě“. Patřili jsme k Rakousku, patřili jsme k Německu, patřili jsme k Sovětskému svazu - teď tedy musíme patřit k Evropské unii. Jako by mělo být naším osudem soustavně někomu podléhat.

Není třeba někam patřit. Je třeba patřit do Prahy a k Praze. Nepotřebujeme členství v jakémkoliv „tvrdém jádru“. Tam už jsme kdysi patřili a víme, jak to dopadlo. To, co potřebujeme nutně udělat, za nás stejně nikdo jiný neudělá. Naopak, stále intenzivněji si uvědomujeme, že se blíží čas, ve kterém si budeme muset vynutit právo zařídit si své věci sami.

Psáno pro Newsletter Plus

Ivo Strejček

16. 6. 2017

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus