Kuřáci, nekuřáci, podnikatelé a jejich stát

 

Návrh zákona ministra zdravotnictví Leoše Hegera, který – bude-li ve své podobě schválen českými poslanci a senátory – zcela zakáže od 1.ledna 2014 kouření v restauracích, nám nabízí opakovanou příležitost otestovat si míru naší ochoty méně věřit státu a více se spoléhat na vlastní síly.

Znovu nás tento návrh zákona vybízí k přemýšlení o tom, co od svého státu očekáváme, jak snadno (či obtížně) se vzdáme další části našich svobod či dokonce míru naší lhostejnosti přihlížet omezování svobod jiných.

Už moje babička mi, coby malému kloučkovi, s nábožnou vírou opakovala pravdu o tom, že „kořalka a tabák zpotvoří lidstvo“. Snad i proto jsem celoživotním nekuřákem, cigaretový dým považuji za odporný a restauraci, ve které bych musel já či se mnou moje rodina pobývat v zakouřeném prostředí, se vyhnu. A přesto s návrhem ministra zdravotnictví nesouhlasím.

Nesouhlasím ne proto, že bych chtěl jakkoliv polemizovat s faktem, že kouření škodí zdraví. To je jasné a zřejmě prokazatelné. Stejně tak, jako škodí zdraví nadměrná konzumace alkoholu, pečený bůček, příliš slaná jídla, nedostatek pohybu, rozčilování u televize, málo spánku, špinavé ruce a já nevím co ještě.

Vím to já, stejně jako to ví kterýkoliv další člověk. K tomu nemusí žádný ministr zdravotnictví vydávat jakýkoliv zákon. Nepotřebuji a nechci, aby se stát tvářil, že je jeho povinností dbát o mé zdraví. O své zdraví jsem povinen se starat sám. Odevzdám-li tuto starost státu, využije ji pouze k omezení mé svobody. Zřídí nová úřednická místa, nové kontrolní orgány, nové zákony a prováděcí vyhlášky, razítka, formuláře a daně.

Pokud onen ministerský návrh zákona chce navěky věků vytlačit kouření z českých restaurací, proč se stejnou vehemencí z těchto míst nevytlačuje alkohol, tučná jídla, sladké pokrmy a solničky na stolech? Že jsou to příklady přitažené za vlasy? Ne, tvrdím, že jde o stejný rámec uvažování. Dříve nebo později, v rámci „legislativního boje za stvoření nového člověka“, k tomu dojde. Například uvalením speciálních daní na vše nezdravé či jinak podezřelé. 

Ale nejde pouze o obhajobu mé vlastní svobody, mého práva na vlastní rozhodování i úsudek a z těchto práv plynoucí mé zodpovědnosti. Jde i o obhajobu svobody jiných. Těch, kteří se rozhodli riskovat a vložit své vlastní finanční prostředky do podnikání. Těch, kterým  houštiny zákonů a nařízení vynucovaných soustavnými kontrolami stále početnější armády kontrolorů, ztrpčují život a zdražují podnikání.

Ano, majitel restaurace – stejně jako každý jiný soukromý podnikatel – usiluje o co největší zisk. Snad se nemýlím pokud věřím, že stojí jak o zákazníky nekuřáky, tak o zákazníky kuřáky. A protože žádnou skupinu nechce ztratit, neboť by přišel o část zisku, musí svoji provozovnu modernizovat. Ale rozhodnutí modernizovat musí být jeho vlastní, svobodné, neboť on riskuje, on investuje. Ne zákonodárci, ne právníci na ministerstvu zdravotnictví, kteří návrh zákona píší. Ti pouze žijí z daní onoho restauratéra.

Svět jistě není černobílý. Není třeba se zastávat kuřáků. Neomlouvám jejich slabost. Mnozí z nich se umí ke svému nekuřáckému okolí chovat při pěstování svého zlozvyku nevybíravě a bezohledně. A ono, na svoji obranu, mylně podléhá představě, že od toho je tu stát, aby je svými zákony ochránil.

Problém je v tom, že se o to stát s chutí a vervou pokusí. Vždyť jde o „dobrou věc“. A, konec konců, lidé to od svého státu „žádají“. Ukousne si další díl našich svobod a ve svém nekonečném apetitu rozšiřovat svoji moc půjde dál a dál.

Ať si tabákové firmy třeba zkrachují, ale ať je jejich krach výsledkem evolučním, vědomou změnou chování lidí, ať to není výsledkem revolučního zákonodárství.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus