O událostech, které byly spojeny se vzpomínkovými oslavami 25 let od listopadových událostí z roku 1989, jsem schopen a dovolím si psát až s určitým časovým odstupem. Jednak proto, že si tím člověk dopřává užitečný a objektivnější úkrok od „kvasu chvíle“, jednak proto, že i obsah dnů následujících po 17. listopadu 2014 na Národní třídě a Albertově leccos nechtěně dovysvětlil.

Pouze zdánlivě totiž, domnívám se, šlo o formu spontánního protestu proti několika vulgarismům, které v rozhlasovém vysílání použil prezident Miloš Zeman.

Aby nebylo mýlky, neobhajuji prezidentem použité výrazové prostředky. Mám za to, že k „funkci patří styl“. Je mi vcelku jedno, co tím prezident zamýšlel a proč taková slova v danou chvíli použil. Činit tak, neboť je prezidentem, neměl!

A přesto tvrdím, že vystavení červené karty několikatisícovým davem na Národní třídě a agresivita, s jakou bylo (i z televizní obrazovky slyšitelně předprogramované) skandování davu doprovázené vrháním rozmanitých předmětů proti prezidentu vlastní země v přítomnosti prezidentů zemí jiných (jako pojistka, že se o „revoluci v Praze“ bude v cizině psát) nebylo o několika Zemanových vulgaritách.

Ze všeho nejvíc jsem na obou místech cítil motivaci oživit mýtus „jak to u nás mohlo krásně vypadat, kdyby od toho všeho někdo - v nestřežený okamžik -  neodstrčil vyvolený okruh lidí kolem Václava Havla...“.

Soudím, že červená karta „vulgaritám Miloše Zemana“ tak byla zamýšlena a cílena jako červená karta těm minulým 25 letům.

S jistotou tvrdím, že mnozí z těch, kteří nad hlavou hystericky mávali (vyfasovanou) červenou kartou, tak dávali více průchod svým frustracím z éry Václava Klause i léčení vlastních mindráků z minulých let, než že by se cítili uraženi Zemanovým rozhlasovým faux-pas.

Je to přece tak jednoduché říci: „za mé neúspěchy konečně může zase někdo jiný“. Je tak snadné uvěřit, že k mým dílčím selháním by s jistotou nedošlo, „kdyby tu nekradla ODS“, „kdyby tu Klaus nebudoval bankovní socialismus“, „kdyby se tu v letech Klausova cynického panování (ne vládnutí koaličních kabinetů) nerozkrádalo prostřednictvím kupónové privatizace“ (v tom jsou vrhači vajíček a vynašeči červených karet vzácně zajedno s Milošem Zemanem z let 1996-1998), „kdyby tu nebyl „antidemokratický“ komplot „opoziční smlouvy“ a – jak jinak – „Klausem promyšlená a plánovaná  amnestie mafiánům, podvodníkům a korupčníkům“.

Červené karty na Národní a nedůstojný incident na Albertově chápu nejen jako výron nestrávené nespokojenosti s výsledkem přímé volby hlavy státu v roce 2013, považuji jej za promyšlený a dobře zorganizovaný pokus reinterpretovat (pokolikáté už?) těch minulých 25 let.

A jako obvykle, mimo respekt k výsledkům svobodných voleb, kterými všichni občané země za ta léta svobodně vyjadřovali (či mohli vyjadřovat) své preference: spokojenost nebo nesouhlas.

Nakonec, jinak než s neúctou k výsledkům svobodných voleb to ani defilé obvyklých havlistických tváří, které prominentně a bez přestání vystupovaly na obrazovce ČT nebo v éteru ČRo, neumí.

To, že se k takovému výkladu připojily některé politické strany nebo bývalí politikové (kteří u lecčehos byli, mohli leccos ovlivnit a tak by se snad alespoň trochu mohli držet zpátky), mě nepřekvapilo.

Ale to, že se k „revoluci červených karet“ připojila ústy i činy několika svých špičkových představitelů moje politická strana, je pro mě nepochopitelné.

Považuji za chybné, že jsme to nebyli právě my, kdo se bezprostředně, sebevědomě a  silně postavil na odpor „vajíčkovým“ útokům proti hlavě státu (což považuji za zcela něco jiného, než být proti myšlenkovému světu Miloše Zemana).

Považuji za neuvěřitelné, že jsme se přidali na stranu těch, kteří budou útočit vždy na jakoukoliv autoritu – pokud to ovšem nebude „jejich“ autorita.

Veďme důsledně věcnou, ideově podloženou, názorově vybudovanou a proto účinnou polemiku s levicovým prezidentem Zemanem, jeho činy a jeho spojenci (když už jsme to byli i my, kdo pomohl na svět přímé volbě hlavy státu v mylné víře, že „je to dobře“ nebo že „se zavděčíme“).

Ale zejména braňme řád (pokud jsme přesvědčeni, že jej současný prezident nebrání)!

Kromě zřetelného stanoviska bývalého prezidenta Václava Klause, jenž je tak jako tak českými médii považován za odsouzeníhodné Zemanovo dvojče, je skličující a úzkost nahánějící pravdou, že útok na prezidenta odsoudil z dalších politiků pouze – Andrej Babiš. Muž, jehož styl vládnutí (a ovládání) je vším, jenom ne tím, v co jsme po Listopadu věřili.

Ne legitimně zvolený prezident země Miloš Zeman (ať se nám jeho zvolení a s tím spojené kroky, činy, postoje a prohlášení líbí, nebo ne), ale babišovsko-oligarchické poměry tak razantně zaváděné v téhle zemi nás mají vést k protestu.

Měla to být jedině ODS, kdo se za vývoj těch 25 let v pondělí 17. listopadu 2014, mohl statečně postavil.

Už jen proto, že to byla jediná ODS, kdo pár let po Listopadu Listopad osaměle ale  programově hájila. Měla to být ODS, kdo mohl zřetelně demonstrovat aktuální, hmatatelné a skutečné ohrožení naší svobody.

Nebyla. Možná snad i u nás, v ODS, převládnul názor, že „se tady jenom kradlo“. Vzpírám se tomu věřit, ale pokud by se toto mělo v našem myšlení zabydlet (ponechávám stranou osobní postoj, že v takové politické straně už bych v žádném případě být nemohl), pak činíme další mohutný krok k bezvýznamnosti.

Proč by nás voliči měli volit, když my sami ona léta odsuzujeme, pro jejich složitost odmítáme vysvětlovat a proto bránit?

Tak alespoň sám za sebe volám: těch 25 let bylo šťastným a úspěšným obdobím v 96 leté historii samostatné Republiky československé i Republiky české.

Nenechám se od nich odstrčit a nenechám si je převyprávět. Já jsem tady totiž žil!

 

25. listopadu 2014

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus