Bylo mi tehdy šest let. Trávil jsem prázdniny u babičky v malé vesnici. Byl, pokud si vzpomínám, pošmourný den. Babička seděla na malém schodku, který odděloval prostou předsíň od kuchyně s obyčejnými plechovými kamny a plakala.

Na spižírně, která stála u rohu před vstupem do komory, stálo malé tranzistorové rádio Dolly. Babička poslouchala přímý přenos z Prahy.
Zcela jasně si vzpomínám na emotivní výraz hlasu hlasatele, který informoval, že Československý rozhlas nemůže vysílat, protože před budovou stojí sovětské tanky a míří do oken. Slyšel jsem cosi, co vzdáleně připomínalo střelbu.

Babička mě objala a s pláčem mi řekla, že bude válka. Měla s válkou své zlé zkušenosti. Její manžel, můj dědeček, byl příslušníkem protifašistického odboje a na samotném konci války byl zastřelen. Doma jí zbyl Československý válečný kříž s podpisem prezidenta Edvarda Beneše. Manžela jí nikdo nevrátil a ona se po celý život protloukala s jejich dvěma dětmi sama.

Ničemu jsem nerozuměl a myslím, že právě proto jsem nepociťoval žádný strach.

Mnoho z dalších událostí si již tak intenzivně nepamatuji. Vím, že mé město Žďár nad Sázavou bylo obsazeno polskými vojáky, vzpomínám si na několik tanků ve městě a na sovětské regulovčíky, kteří čas od času postávali na nejrušnější žďárské křižovatce, aby náležitě nasměrovali projíždějící jednotky.

Když jsem přišel do první třídy, v září 1968, přinesl jsem do školy dva plakáty orámované československou trikolórou s Ludvíkem Svobodou a Alexandrem Dubečkem. Nějaký čas oba visely na školní nástěnce. Pak je paní učitelka sundala a současně nám řekla, že jí již nesmíme říkat paní učitelko ale soudružko učitelko. Nebyla zlá a myslím, že ani nechtěla posluhovat kolaborantskému režimu. Byl to jen první symbol dramatického obratu.

Jednoho večera se moje rodiče potichu bavili o tom, že mého strýce vyslýchala jakási tajná policie. Byl reformním komunistou, který odsoudil vstup „spřátelených“ armád do země a napsal Gustávu Husákovi dopis, ve kterém mu kromě kritiky postupu husákovsko – bilakovské kliky poslal i svoji členskou legitimaci člena KSČ. Na dalších dvacet let mu byl odebrán cestovní pas, zastaven jakýkoliv kariérní postup v zaměstnání.

Na podzim roku 1968 přišel mé babičce lístek od tety z Prahy. Psala jí, že obě její děti emigrovaly do Švýcarska. Neznal jsem je a jejich existenci po další léta připomínaly pouze vánoční pohlednice s panoramaty švýcarských Alp.
To byl můj 21.srpen 1968. Nebyl ničím výjimečným, mnoho českých a slovenských rodin prožívalo ty dny stejně či dramatičtěji.

Až s časem bylo zřejmé, co se tehdy stalo a jakým hlubokým zásahem Srpen byl.

Zcela omezil prostor pro jakoukoliv svobodu. Hospodářsky pokračoval v centrálním plánování tak úspěšně, že na pultech nebyly banány, mandarinky, zubní pasta či toaletní papír, zato úspěšně kvetla šmelina a veksláctví.

Komunistický režim vyhnal ze země část generace, která se více či méně úspěšně prosadila jinde ve světě. Ti, kteří zůstali, se buďto podřídili a vedli životy v rámci daných možností či nepodřídili. Pak byli vyházeni z práce a jejich rodiny byly perzekuovány.

Srpen 1968 a následný vývoj ukázaly, že komunismus nelze reformovat, že jeho podstata stále zůstává. Snad se mohou měnit formy, kterými komunisté praktikují svoji moc, obsah je však vždy stejný. Ztráta svobody, bída morální i materiální.

Mnohdy slýchám, že generace Srpna byla ztracenou generací. Lidmi se zmařenými nadějemi a touhami. A přesto je jejich historická role významná. Oni na svých osudech dokázali, že hledání „třetích cest“ je chimérou. Že třetí cesty vždy vedou ke ztrátě svobody a utrpení, že třetí cesty jsou jen jinou formou levicové cesty k vládnutí.

Srpen 1968 a následných 20 let útlaku a nesvobody plně rehabilitovaly slovo kapitalismus.

Jistě i díky této bolestivé historické zkušenosti jsme po Listopadu 1989 tak rychle vyrazili cestou k plnohodnotnému kapitalismu a svobodnému trhu bez přívlastků, které ke svým zdárným životům potřebují rozkvět všestranných svobod.

Čtyřicet let, které uplynuly od 21.srpna 1968, si budu připomínat s úctou k těm, kteří měli tehdy odvahu stát si za svým a s pokorou k těm, kteří prožili zmařená léta každodenně zahanbováni kariéristickými hlupáky bez vlastního svědomí.

Na čtyřicet let od 21.srpna 1968 budu nahlížet jako na období, které nás přesvědčilo, jak snadno se člověk vzdává svých svobod a jak dlouho to trvá, než je získá zpět.

Svoboda plodí nejistotu, ale je mnohem cennější.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus