Christopher Caldwell je seniorním editorem v The Weekly Standard. Je absolventem Harvardu. Jeho eseje, sloupky a recenze se objevují v Claremont Review of Books, The Wall Street Journal, The New York Times Book Review, The Spectator (Londýn), The Financial Times a množství dalších publikací. Je autorem knihy  „Reflections on Revolution in Europe: Immigration, Islam and the West“ a pracuje na knize o Americe v letech po roce 1960.

Následující text je adaptací jeho projevu předneseného 15. února 2017 na National Leadership Seminar na Hillsdale College ve Phoenixu v Arizoně.

Vladimír Putin je mocný ideologický symbol a vysoce účinný ideologický lakmusový test. Pro populistické konzervativce celého světa je hrdinou a pro progresivisty koncentrovanou hrůzou. Nechci jej porovnávat s naším vlastním prezidentem, ale pokud se dostatečně dost dozvíme o tom, co si běžný Američan myslí o Putinovi, můžeme pravděpodobně říci i to, co si myslí o Donaldu Trumpovi.

Hned na začátku mi dovolte zdůraznit, že toto nebude vystoupení o tom, co si myslet o Putinovi, na což jste všichni schopni učinit si svůj vlastní názor, ale raději o tom, jak o něm přemýšlet. A co se toho týká, existuje jedna základní pravda, kterou je třeba si připomenout a která je často zapomínána. Naši globalističtí lídři asi zavrhovali suverenitu už od konce Studené války, ale to neznamená, že by suverenita přestala, byť jen na malou chvíli, být primárním subjektem politiky.

Vladimir Vladimirovič není prezidentem feministického NGO. Není aktivistou transgenderových práv. Není žádným ombudsmanem dosazeným Spojenými národy, aby vytvářel a dělal show se slajdy o zelené energii. Je zvoleným lídrem Ruska – drsné, relativně chudé, vojensky silné země, jenž byla v posledních letech pravidelně zahanbována, okrádána a klamána. Jeho prací je ochránit výsady své země a její suverenitu v mezinárodním systému, který pracuje na erozi suverenity obecně, a zvláště na ruskou suverenitu nahlíží jako na hrozbu.

Podle amerických standardů je Putinův respekt k demokratickým procesům přinejlepším vrtošivý. Tvrdě vystoupil proti mírumilovným demonstracím. Političtí oponenti byli v průběhu jeho vlády zatýkáni a uvrženi do vězení. Někteří byli zavražděni – Anna Politkovská, křižácká korespondentka v Čečensku, byla zavražděna ve svém bytě v Moskvě v roce 2006; Alexander Litviněnko, špión otrávený poloniem 210 v Londýně o pár měsíců později; aktivista Boris Němcov, zastřelený na mostě v Moskvě na začátku roku 2015. Přestože důkazy spojující Putinův vlastní okruh s těmito zabitými jsou nepřímé, zaslouží si podrobného prozkoumání.

A přesto všechno, pokud bychom měli použít tradiční měřítka k porozumění lídrům, což zahrnuje obranu hranic a národní rozkvět, Putin by byl považován za čelního státníka naší doby. Kdo s ním může na světové scéně soupeřit? Snad pouze Recep Tayyip Erdoğan z Turecka.

Když se v zimě 1999-2000  Putin ujal moci, jeho země nebyla schopna vlastní obrany. Byla zbankrotovaná. Byla cupována na kusy svými novými kleptokratickými elitami se souhlasem svých starých imperiálních rivalů, Američanů. Putin to změnil. V prvním desetiletí tohoto století udělal to, co Kemal Atatürk ve dvacátých letech minulého století v Turecku. Z drobícího se impéria zachránil národní stát, dal mu soudržnost a smysl. Disciplinoval plutokraty své země. Restauroval její vojenskou sílu. A odmítnul, dokonce ještě otevřenější rétorikou, přijmout pro Rusko servilní roli v Američany prováděném světovém systému, který narýsovali cizí politikové a lídři byznysu. Jeho voliči mu přisuzují zásluhu na tom, že zachránil jejich zemi.

Proč jsou američtí intelektuálové takovými ideology, když mluví o „mezinárodním systému“? Pravděpodobně  proto, že američtí intelektuálové takový systém sami vytvořili a protože předpokládají, že tu nikdy nebudou legitimní historické důvody, proč by se k němu měli politikové stavět opozičně. Odmítli takové důvody pro vzestup Rodrigo Duterteho na Filipínách. Učinili totéž s Donaldem Trumpem. A udělali to s Putinem. Naši počestní politikové považují za samozřejmé, že když povstal z KGB, je proto ztělesněním zla, které je třeba vymýtit.

Putin nevyšel z ničeho. Rusové jej ne pouze tolerují, oni jej zbožňují. Nebo vás napadá jiný důvod, proč už vládne sedmnáct let, pokud si vzpomenete, že, v průběhu několika let po pádu komunismu, se v Rusku propadla průměrná délka života pod tu v Bangladéši? Je to hanba, která padá na Borise Jelcina. Jelcinův bezhlavý oportunismus z něho v pozdních osmdesátých letech minulého století učinil nepostradatelného úhlavního nepřítele komunismu.  Ale právě to z něho udělalo nevhodného zakladatele moderního státu. Alexandr Solženicyn, jehož texty o komunismu mu dávají jistý nárok být považován za největšího muže dvacátého století, věřil, že post-komunističtí lídři situaci v zemi ještě více zhoršili. V roce 2000 Solženicyn napsal: „Výsledkem Jelcinovy éry bylo, že všechny fundamentální sektory našeho politického, ekonomického, kulturního a morálního života byly zničeny a vydrancovány. Budeme pokračovat v loupení a destrukci Ruska do té doby, dokud nic nezbyde?“ To bylo v roce, kdy se Putin dostal k moci. On byl odpovědí na Solženicynovu otázku.

Jsou dvě věci, které Putin udělal tak, že stmelily loajalitu Solženicynovu a ostatních Rusů – zkrotil miliardáře, kteří zemi drancovali, a obnovil pozici Ruska v zahraničí. Podívejme se na to podrobněji.

Rusko si zachovává elementy kleptokracie založené na oligarchickém ovládání přírodních zdrojů. Ale nesmíme zapomenout, že Putin tuto kleptokracii  zdědil. Nezaložil ji. Transfer ruských přírodních zdrojů do rukou komunistů spojených s KGB, kteří sami sebe nazývali byznysmeny, byl pro Rusko tragickým okamžikem. A byl také zahanbujícím momentem pro Západ. Západní politologové poskytli této krádeži ideologické krytí, když jej prezentovali jako „přechod ke kapitalismu“. Západní korporace, včetně bank, poskytly financování.

Toto mi dovolte zdůraznit. Oligarchové, kteří za půl desetiletí po pádu komunismu v roce 1991 změnili Rusko v ozbrojenou plutokracii, sami sebe nazývali kapitalisty. Byli to ale většinou lidé vyšlechtěni jako budoucí komunistická nomenklatura – lidé jako Boris Berezovský, Vladimír Gusinský a Michail Chodorkovský. To byli lidé, kteří chápali rozsah a původ státních příjmů a kteří ovládali privatizační programy. Měli přístup k západnímu financování a byli ochotni použít násilí a zastrašování. Převzali moc přesně tak, jak si to kdysi naplánovali, když ještě byli ve škole komunistických kádrů – nyní však jako vlastníci, ne jako byrokraté. A protože stát za komunismu vlastnil všechno, docela se jim to vyplatilo. Jelcinova vláda byla na úspěchu těchto miliardářů postavena, a naopak.

Chodorkovský se v nedávné době stal symbolem Putinovy chybné vlády, protože jej Putin na deset let uvěznil. Chodorkovského soudní proces jistě nesplňoval západní standardy, ale Chodorkovského privatizace patřily mezi ty nejobscénnější ze všech. Ve své nejnovější Putinově biografii vypočítává Steven Lee Myers, dřívější korespondent New York Times v Moskvě, že Chodorkovský a jeho spřátelení investoři zaplatili v devadesátých letech minulého století za hlavní produkční část naftové společnosti Jukos 150 milionů dolarů, která byla v roce 2004 oceněna na zhruba 20 miliard dolarů. Jinými slovy ovládli podíl na základní komoditě Ruska – ropě – za méně než jedno procento její hodnoty. Putin po svém nástupu tyto lidi nazval „státem dosazenými miliardáři“. Viděl je jako kanál pro drancování Ruska a snažil se zachránit pro zemi to, co bylo předtím ukradeno. Viděl také, že Rusko potřebovalo získat zpět kontrolu nad ohromnými zásobami ropy a plynu, na nichž většina Evropy závisela, neboť to byla jediná geopolitická páka, která mu zbyla.

Další věcí, kterou Putin učinil, bylo obnovení zahraniční pozice země. Dostal se k moci deset let poté, kdy země utrpěla porážku v Afganistánu podobající se té naší ve Vietnamu. Následně po této prohře se nepodařilo zastavit krvavé islamistické povstání v Čečensku. A tím nejhorším ze všeho bylo zahanbení Spojenými státy a NATO ve válce v Srbsku v roce 1999, když Clintonova administrativa podpořila nacionalistické a islamistické hnutí za nezávislost Kosova. Toto byla poslední válka, ve které Spojené státy bojovaly na stejné straně jako Usáma bin Ládin, a ve které využily příležitost jednat s Ruskem jako s obtížnou a druhořadou zemí, čímž mu ukázaly jeho ponížené místo v mezinárodním řádu. Putin se stal prezidentem půl roku poté, co byl Jelcin vmanévrován ke svolení, aby bylo Srbsko, spojenec Ruska, rozsekáno na kusy. Když se Putin ujal funkce, řekl: „Nebudeme tolerovat jakékoliv pokořování národní hrdosti Rusů, či jakoukoliv hrozbu celistvosti země.“ Degradace ruské pozice reprezentovaná srbskou válkou je tím, na co Putin nepřímo narážel, když proslule popsal kolaps Sovětského svazu jako „největší geopolitickou katastrofu století.“ Toto prohlášení je často mylně chápáno a chybně vykládáno: on tím neměl na mysli jakoukoliv touhu vrátit se ke komunismu. Ale když Putin řekl, že obnoví sílu Ruska, myslel to tak. Odrazil vojenský postup islamistických jednotek v Čečensku a Dagestánu, a přijal tvrdou linii v boji s terorismem – včetně rozhodnutí nevyjednávat s únosci rukojmí, dokonce ani tajně.

Jedno téma se táhne ruskou zahraniční politikou a hodně utváří její historii. Neexistuje žádná země, s výjimkou Izraele, která by měla nebezpečnější hranici s islámským světem. Mysleli bychom si, že právě tato skutečnost by mohla být primární optikou, skrze kterou nahlížet na ruské chování – a pro Západ dobrá pozice, jak se začít pokoušet vysvětlit ruské chování, jenž na první pohled nemá přirozenou logiku. A přesto se agitace proti Putinovi na Západě na nic takového vůbec nezaměřila. Nesoustředila se na ruskou intervenci proti ISIS ve válce v Sýrii, dokonce ani na přijetí Edwarda Snowdena, člověka na útěku, protože vynesl tajné informace amerických zpravodajských služeb.

Dvě epizody, které jsou mezi západními progresivisty zdrojem unisono vedeného vzteku na Putina, jsou obě pro svět triviálními tématy, ale zásadními pro svět progresivismu. K první události došlo v roce 2014, kdy se v Soči konaly olympijské hry, které byly prezentovány jako příležitost ekonomicky zničit Rusko. Většina světových lídrů navštívila hry bez problémů, od Marka Rutteho (Nizozemí) a Enrico Letty (Itálie), k Si Ťin-pchingovi (Čína) a Šinzo Abemu (Japonsko). Ale tři lídři – David Cameron z Británie, François Hollande z Francie a Barack Obama ze Spojených států, uvedli progresivisty ve svých vlastních zemích do stavu šílenství krátkým seznamem ruských domácích kauz. První se týkala uvězněného naftového magnáta Chodorkovského; Putin jej propustil před začátkem olympijských her. Druhá se týkala mladých žen, které samy sebe nazývaly Pussy Riot. Performační umělkyně, jež byly uvězněny za porušování ruských zákonů proti rouhání, když narušily bohoslužbu obscénním skandováním o Bohu (překlady se téměř nikdy v západních televizích neobjevily); Putin je také před olympiádou propustil. A třetí se týká ruského Článku 6.21, který je v americkém tisku podivně popisován jako zákon proti „takzvané gay propagandě“. Přesnější popis toho, co zákon zakazuje, je podpora „netradičních sexuálních vztahů k dětem“. Tady by si snad někteří Američané mohli přát, aby Rusko nebralo náboženství nebo homosexualitu tak vážně, či být překvapeni faktem, že to jsou pro ruské prostředí tak vážná témata. Je zřejmé, že tu existuje cosi nevybalancovaného mezi převracením těchto problémů v diplomatické incidenty a vytváření kvůli nim všech druhů hrozeb.

Druhou kampaní proti Putinovi byl pokus odcházející Obamovy administrativy vrhnout pochybnosti na legitimitu prezidentských voleb minulý listopad naznačováním, že ruská vláda je nějak „hackla“. Jde o výjimečnou epizodu v historii vyrábění názoru. Pochopitelně si nenárokuji jakoukoliv odbornost v kybernetické špionáži, ale kdokoli, kdo četl veřejnou dokumentaci, na které prohlášení spočívá, najde pouze spekulace, argumenty úřední moci a pokusy dát tomu logiku soustavným omíláním dokola.

V polovině prosince se v New York Times objevil článek s názvem „Jak Moskva namířila skvělou zbraň na americké volby“. Většina z tvrzení, která se v tomto textu objevují, pocházejí od nejmenovaných zdrojů administrativy a zaměstnanců CrowdStrike, firmy zabývající se  kybernetickou bezpečností, která byla Demokraty najata k vyšetření hackerského útoku na počítač jejich Národního demokratického výboru (DNC). Byli citováni ti, kdo pracovali v tajném anti-hackerském výboru DNC, včetně předsedkyně strany Debbie Wassermanové Schultzové a právníka strany Michaela Sussmanna. Pak zpráva Národní zpravodajské rady, kterou vláda uvolnila v lednu, ukázala podstatu celého případu: více než polovina této zprávy byla věnována stížnostem na neobjektivitu a předpojatost RT, ruské vládní mezinárodní televizní sítě.

Znovu, nevíme, co zpravodajské služby vědí. Ale neexistují žádné veřejně dostupné důkazy, které by ospravedlnily volání arizonského senátora Johna McCaina, že Rusové provedli „válečný akt“. Pokud by tu byly, diskuse o těchto důkazech by pokračovaly i v Trumpově administrativě, ale protože již přestaly být užitečným politickým nástrojem, jednoduše se vypařily.

Jsou tu dva další smyšlené Putinovy skandály, které, jak se ukázalo, neexistovaly. V prosinci zveřejnil deník Washington Post černou listinu zpravodajských organizací, které publikovaly „nepravdivé zprávy“ ve službách Putina. Seznam se ukázal být kompilátem sestaveným pochybnou politickou aktivistickou skupinou s názvem PropOrNot, která sem umístila některé zdroje jenom proto, že jejich pohledy na daná témata se shodovaly s názory RT. Obamova administrativa poté v prosinci oznámila, že v elektrické rozvodné síti ve státě Vermont nalezla ruský počítačový kód, jenž melodramaticky nazvala „Grizzly Steppe“.  Staly se z toho titulky na první stránky novin. Takzvaný ruský kód ale mohl být zakoupen komerčně a byl nalezen, podle jednoho z novinářů, „v jediném laptopu, který nebyl připojen do elektrické sítě“.

Američtí Demokraté udělali všechno možné, aby Putina zdiskreditovali. Proč? Skutečně existuje cosi jako Zeitgeist, nebo duch doby. Dané téma se stane vášní pro celé lidstvo a jistí lidé se stanou jeho symbolem. Například před půl stoletím byl Zeitgeist o osvobození z kolonialismu. Vzpomeňte na Martina Luthera Kinga. Když cestoval do Norska, aby si převzal Nobelovu cenu míru, zastavil se v Londýně, kde promluvil o apartheidu v Jižní Africe. K čemu mu to bylo? Prakticky: k ničemu. Symbolicky: ke všemu. Byla to příležitost vyjádřit se k morální otázce dne.

Dnes máme odlišný Zeitgeist. Dnes to jsou suverenita a sebeurčení, které rozpoutávají na Západě vášně. Příčiny pro to mají hodně co společného se způsobem, jakým byl na konci Studené války ukončen konflikt mezi USA a Ruskem. Ano, v osmdesátých letech minulého století byly tyto dvě země velmocemi, ale současně se navzájem omezovaly. Aliance, které vedly, byly vzpurné. Po pádu Berlínské zdi se jejich osudy rozešly. Spojeným státům byla nabídnuta šance uspořádat pravidla světového systému, což přijaly s mimořádnou vehemencí. Rusku byla nabídnuta role takovému systému se podřídit.

A právě to, jak protichůdné jsou tyto role, je vidět v ruském konfliktu na Ukrajině před dvěma lety. Podle oficiálního amerického hodnocení Rusko napadlo svého souseda po skvělé revoluci, která svrhla plutokracii. Rusko poté anektovalo ukrajinské námořní základny na Krymu. Podle ruského názoru byl demokraticky zvolený parlament svržen ozbrojeným povstáním podporovaným Spojenými státy. Aby zabránilo nepřátelskému NATO v založení jeho vlastní námořní základny v Černém moři, muselo z tohoto důvodu Rusko převzít Krym, který byl tak jako tak historickým ruským teritoriem. Oba tyto pohledy jsou absolutně správné. Jde pouze o to, že jedno slovo může znamenat něco jiného pro Američany, než čím je pro Rusy. Říkáme například, že Rusové nevěří v demokracii. Ale jak velký novinář a historik Walter Laqueur poznamenal, „většina Rusů došla k poznání, že demokracií je to, co bylo v jejich zemi mezi lety 1990 a 2000, a to už nechtějí zažít.“

Myšlenka, se kterou bych rád zakončil, je tato: nedostaneme se nikam, pokud budeme předpokládat, že Putin vidí svět tak, jak jej vidíme my. Jeden z těch nezávislejších myslitelů o Rusku ve Washingtonu, D.C., je reaganovský kongresman z Kalifornie Dana Rohrabacher. Vzpomínám si, jak jsem jej před několika lety viděl spílat na večeři ve Washingtonu. Host odvedle mu totiž řekl, že by se měl stydět, protože Reagan by v otázce lidských práv idealisticky Putinovi vzdoroval. Rohrabacher nesouhlasil. Reaganův dar jako zahraničně-politického myslitele, řekl, nebyl jeho idealismus. Byla to jeho schopnost utřídit priority, vidět, co vytváří největší hrozbu. Dnešní největší hrozbou pro Spojené státy není Vladimír Putin.

Takže proč lidé přemýšlejí o Putinovi tak moc, jak tomu je? Protože se stal symbolem národního sebeurčení. Populističtí konzervativci na něho nahlíží způsobem, jakým progresivisté kdysi na Fidela Castra. Jako na postavu, která říká, že se nepodrobí světu, jenž jej obklopuje. Nemuseli jste být komunistou, abyste ocenili Castrův způsob, navzdory jeho excesům, kterým vytesal prostor pro autonomii své země.

A stejným způsobem si pro sebe získává sympatie Putinovo chování i u některých nepřátel Ruska. Těch, kteří cítí, že mezinárodní systém nenaplňuje jejich očekávání. Obecně řečeno, líbí-li se vám tento systém, budete považovat Vladimíra Putina za hrozbu. Pokud se vám nelíbí, budete s ním v mnohém sympatizovat. Putin se stal symbolem národní suverenity v jejím boji s globalismem. A ukazuje se, že je to největší bitva naší doby. Jak předvedly naše poslední volby, je to pravda dokonce i u nás.

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus