PaedDr. Ivo Strejček

Poslanec Evropského parlamentu (EP)

Člen Hospodářského a měnového výboru EP a Výboru pro vnitřní trh EP

Narozen 11. ledna 1962 v Novém Městě na Moravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně a stal se učitelem, vyučuje angličtinu a zároveň i překládá. V letech 1996 - 1997 byl tiskovým mluvčím předsedy vlády Václava Klause a vlády ČR. Od roku 1998 do 2008 pracoval jako člen Zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou, členem městské rady byl v letech 2002 - 2005. V Evropském parlamentu působí v Hospodářském a měnovém výboru a ve výboru pro vnitřní trh. Je členem delegace Evropského parlamentu pro spolupráci s Čínou. Je ženatý a má dvě děti (24 syn, 19 dcera), hovoří anglicky, německy a rusky.

Proč již potřetí nekandidujete do Evropského parlamentu?

Dlouhodobě jsem přesvědčený o tom, že člověk nemá v politice zemřít. Tedy v tom slova smyslu, že podlehne představě, že je v politice nenahraditelný. Deset let v Evropském parlamentu je asi ten mezní čas, aby si člověk zachoval zbytky zdravého rozumu. A pak je tu ještě jeden důvod, který pro sebe považuji za důležitý. Deset let jsem vykonával mandát za ODS, ale teď mám dojem, že se občanští demokraté ve svém evropském programu poněkud lehkovážně pootáčejí. Zdá se mi, že bych některé ze svých dlouhodobě obhajovaných názorů zradil, kdybych se kvůli obhajobě mandátu k onomu ideovému pootáčení připojil. Ne, takhle dělat politiku neumím a nechci.

Když slyším vaše slova o ODS, pak se raději zeptám: Koho budete v květnových volbách volit?

(smích) No koho může volit Ivo Strejček, dlouholetý člen ODS?

Jakou roli tedy v příštích měsících budete v ODS hrát?

Roli řadového člena.

A co třeba návrat na radnici ve Žďáře nad Sázavou?

Já si let ve žďárském zastupitelstvu i v městské radě nesmírně vážím. Dobrou politiku jsem se naučil dělat právě tam. Moc bych si přál se někdy v budoucnosti do komunální politiky v mém městě vrátit, ale můj návrat pro podzimní komunální volby není aktuální.

Občanská demokratická strana je na kolenou. Postaví se opět na nohy?

Máte pravdu, naše pozice není dobrá. Ale nemá smysl se nijak vymlouvat či obviňovat svět kolem nás, neboť my sami jsme byli strůjci svého osudu. Dlouhodobě jsem uvnitř ODS upozorňoval na to, že i pravicový volič se bojí ztratit práci a přeje si nejlepší možné vzdělání pro své děti. Jako by nám bylo jedno co říkáme, jak to říkáme a kdo to říká. Neměli jsme odvahu udělat zásadní personální změny v době, kdy jsme je měli udělat. Moc jsme si přáli vládnout, takže jsme byli připraveni ke slepení jakkoliv nesourodé koalice. Zákony jsme prosazovali na smrtelné hraně nestabilní většiny ve sněmovně a proto jsme byli často připraveni ke kompromisům, které jsme svým voličům neuměli vysvětlit. Návrat jejich přízně nebude rychlý, nepomůže nám laciné posypání hlavy popelem. A navíc, politické prostředí a preference voličů se natolik proměnily, že už to, troufám si říci, zřejmě ani nemáme zcela ve vlastních rukách. Bohužel.

Jak to myslíte?

ODS může mít šanci k návratu pouze za cenu velmi trpělivé letité drobné práce a současně za předpokladu, že okolní, vnější, podmínky utvoří u voličů takovou náladu, že si řeknou: zkusme ODS už zase věřit. Věřit, že to, co říká, také dělá. Že se bude například doopravdy prát za nízké daně, nejen o nízkých daních mluvit. Tím, že to nemáme úplně ve vlastních rukou, mám na mysli fakt, že si lidé musí nejprve popálit prsty s tím, co tady teď je. Pak, třeba, budeme mít šanci. Ale musíme se zmátořit sami.

Má ODS v osobě Petra Fialy dost silného lídra, který může stranu na této cestě vyvést z krize? Letos stranu čekají troje volby, ve kterých bude obhajovat těžko získané pozice.

Petr Fiala je lídrem velmi krátkou dobu a já si vůbec nedovolím hodnotit, jestli je silnou, nebo slabou postavou v čele ODS. To se všechno teprve ukáže.

Kam profesně povedou vaše kroky po skončení mandátu evropského poslance?

Mám tři nabídky ze špičkových českých univerzitních pracovišť, abych přednášel, což mě láká. Určitě budu dál spolupracovat s lidmi z Institutu Václava Klause, kde jsem členem správní rady. Před několika lety jsem spoluzaložil Institut pro studium ekonomiky a politiky, kde se budu také chtít výrazněji angažovat. Chci psát. V hlavě nosím nápad na knihu. A třeba se nějakou formou vrátím i k tomu, co jsem před odchodem do EP dělal. Učit angličtinu.

Dovedete si představit svůj návrat do prostředí české základní školy?

Dovedu, přestože mě od toho mnozí zrazují. Já to vůbec nevylučuji, považuji učitelování za nesmírně poctivou práci.

Souhlasíte s tvrzením, že české školství je nemocné?

V roce 2006 jsem byl pozván na výroční konferenci do San Francisca, kde byl oběd s Miltonem Friedmanem, významným ekonomem, který se vzděláním a školským systémem zabýval ve Spojených státech. A právě on, jako jednu z hlavních tezí svého vystoupení, řekl: co se to stalo s naším americkým školstvím, že toho rodiče vědí víc než děti? Zdůrazňuji americkým školstvím. A já si myslím, že ve spoustě věcí si tuto otázku můžeme položit my tady. Co se to stalo s českým školstvím, že toho rodiče mnohdy vědí víc než jejich děti. Absolutně souhlasím s tím, že stav českého školství je kritický.

Čím to podle vás je?

Obávám se, že došlo k nesmírnému rozstřelení, rozmlžení toho, co vůbec má být na jakém stupni školního vzdělání dosaženo. Klidně se vám může stát, že chodí-li vám dítě do jedné základní školy ve Žďáře nad Sázavou a bude přecházet na jinou základní školu ve stejném městě, může se z premianta v jedné škole stát průměrný žák ve škole druhé. A dále. Došlo k inflaci maturitního vzdělávání a proto k totálnímu potlačení vzdělávání kvalifikovaného, učňovského, řemeslného. Česká republika je také v situaci, kdy klidně můžete říct, co město, to nějaká vysoká škola, a protože vám Pán Bůh nenadělí ani víc studentů zralých pro vysokou školu a ani víc pedagogů, tak zcela evidentně tyto školy musí jít cestou snižování své úrovně. Myslím si, že selhávání českého školského systému už je dobře vidět.

Jaký lék by českému školství naordinoval Ivo Strejček?

Řekl bych, že české školství potřebuje zásadní, klíčovou reformu vzdělávacího systému směrem k zpřehlednění, směrem k lepší strukturaci, směrem k zeštíhlení. Kdyby se v Česku naráz, přes noc, zrušily dvě třetiny vysokých škol, tak by to ani nikdo nepoznal, a pokud ano, tak snad na vyšší úrovni znalostí vysokoškolských studentů. Maturita se musí opět stát maturitou. Tedy špičkovou zkouškou v závěru kvalitního středoškolského studia. Je třeba zvýšit nároky – na žáky i učitele. A k tomu všemu mít klíčového spojence – rodiče. Stav společnosti se do školství promítá a své problémy ve školství zrcadlí. Pokud jedním z vážných problémů současné společnosti je krize rodiny, nemůže se to školství nedotknout. Bez rodičů jako spojenců to nezvládneme. Vše začíná v rodině, stát nemůže a nesmí rodinu nahrazovat.

S jakými pocity vlastně opouštíte Evropský parlament?

Když jsme před deseti lety vstupovali do Evropského parlamentu, tak jsme měli velmi zajímavý seminář s docentkou Markétou Pitrovou, opravdu špičkovou znalkyní Evropské unie. Na konci semináře zaklapla desky, podívala se na nás a řekla: já vám nechci brát optimismus, ale v tom kolosu se toho nic moc nedá udělat. Po těch deseti letech, jestli je nějaký dominantní dojem, tak ten, že paní Pitrová měla pravdu. Evropský parlament je hra na parlament, je to karikatura demokratického parlamentu, v EP se politika netvoří.

Bude něco, po čem se vám bude stýskat?

(dlouze přemýšlí) Překvapivě asi po těch mnohahodinových jízdách autem, kdy jedete sám. Řídíte po dálnicích a máte obrovské množství času si všechno v hlavě srovnat, promyslet, vymyslet něco, jak dál.

O čem podle vás budou květnové evropské volby?

Strašně se bojím, že události, které se dějí například kolem Ukrajiny, debatu o Evropské unii nesmírně zplošťují, zjednodušují, a že témata květnových voleb se dostanou do polohy: hele, jestli máš něco proti Bruselu, tak jsi s Putinem.

A o čem by tedy měly být?

Debata o tématech pro eurovolby se má vést skutečně o Bruselu. Realitou totiž bohužel je, že o nejpodstatnějších věcech se rozhoduje v Evropské komisi. Ministři národních vlád už jsou pouze jakýmisi pošťáky, kteří si do Bruselu přijedou pro zadání a doma na svém ministerstvu tu kabelu s nafasovanými úkoly jen vysypou. Je to správné? Přejeme si, aby se český rozpočet psal v cizí metropoli? Je správné, aby nám v Bruselu určovali priority naší politiky? Je zdravé, aby politiku tvořili nevolení úředníci nebo se má vrátit co nejblíže k voličům? Nastolování podobných otázek a hledání odpovědí na ně má být obsahem volebního soupeření. Zatím k ničemu takovému nedochází a asi ani nedojde.

Evropská unie

V roce 2004 jsme vstoupili do Evropské unie. Deset let je hodně dlouhá doba. Jak se za tuto dobu změnila Česká republika?

Česká republika je ve světě tak úspěšná, jak je sama ekonomicky, politicky a sociálně stabilní. Máme-li za těch deset let už osmého ministerského předsedu, tak to pro nás příliš dobré vysvědčení není. Střídání vlád a chabý hospodářský výkon země naši pozici v EU nijak neposilují.

Jaká je pozice českých poslanců v Evropském parlamentu? Když Čech přijde o pomazánkové máslo, první co ho napadne je: Co tam ve Štrasburku ti naši kluci dělají?

Představa, že se v Evropském parlamentu hlasuje o pomazánkovém máslu tak, jak si to občan může myslet, je absolutně mylná. Nikdy se o pomazánkovém máslu nehlasovalo. A je to zase dáno tím, že volič zkresleně nahlíží na Evropský parlament jako na parlament, který zná od nás z Prahy. Není to tak.

A jak to tedy je?

Hlavním nositelem a tvůrcem legislativy je Evropská komise. Evropská komise prostřednictvím Evropské rady nebo Rady ministrů prosazuje legislativu. Evropský parlament nemá žádnou legislativní pravomoc kromě toho, že, řekněme jednou za rok, posuzuje evropský rozpočet, který mu Evropská komise předloží. Všechno ostatní jsou pouze pozice, které poslanci zaujímají, ale v nich nic netvoří závaznou legislativu.

Rakušan, Ir nebo Němec, který je dopálený na české pomazánkové máslo, tak nemůže navrhnout: Zakážeme Čechům pomazánkové máslo?

To vzniklo někde úplně jinde a na základě úplně jiného zadání. A to je přesně to, o čem se opakovaně bavíme. Kdopak si asi přál, aby přestalo existovat pomazánkové máslo a jakpak to asi úředníka v Evropské komisi napadlo, že to má řešit? Už nerozhoduje zákazník na trhu, už rozhoduje úředník. Pochopitelně se to všechno náležitě zabalí jako opatření chránící jednotný trh. Daleko více to ovšem zavání tím, že je úřednicky vytvářen umělý prostor na trhu pro jiného výrobce. Že vám pomazánkové máslo chutná? Zapomeňte, bude vám chutnat jiné.

Potom se tedy musím zeptat na to, jaká je vůbec pozice českých europoslanců v Evropském parlamentu.

Česká republika je v Unii středně velký stát s dvaadvaceti europoslanci. Porovnáte-li to třeba s devětadevadesáti europoslanci německými, ekonomickou sílou Německa a ekonomickou sílou České republiky, tak si odpověď domyslete sám.

Pak je ale těžké uvěřit v existenci všeobjímajícího evropanství.

To jste řekl přesně. Domnívat se, že existuje jakési všeobjímající evropanství, které má zájem jednotné evropské prosperity, to vůbec není pravda. To garantuji pravou rukou do ohně. Je-li významný zájem Německa, Francie, Británie nebo třeba Polska, tak si vždycky navzájem vyjdou natolik vstříc, že si svůj zájem prosadí. Neexistuje nic, co je sjednocující evropský zájem. Nic takového není.

Daří se Česku prosazovat národní zájmy?

Když na každou třetí, čtvrtou Evropskou radu jede nový ministerský předseda, no co tam může vyjednat… A tam se právě vede ta rozhodující bitva, tam se projednávají klíčová rozhodnutí. Tam se musí vytvořit koalice zájmových států. Navíc děláme jednu velkou chybu. My nevedeme žádnou debatu o tom, abychom si sami před sebou, před voliči definovali, co to tedy skutečně ten český zájem je.

Nemrzí vás, že vnímání prestiže práce europoslance v Česku je na velmi nízké úrovni? Většina Čechů není v průzkumech schopna si vzpomenout na jméno jediného poslance. Jediné, co lidé vnímají, je výše europoslaneckého platu…

A není to v Čechách spíš obecnější otázka? Máte dojem, že prestiž poslance či senátora národního parlamentu je vyšší? Politika a politikové se u nás netěší žádné úctě. Kromě toho, že je to nespravedlivé, je to nebezpečné. Takový názor vytváří prostor pro vznik nových „zázračných“ uskupení s lacinými či přímo demokracii nebezpečnými vizemi. Ano, politik je placen z peněz daňových poplatníků a proto je správné, že je pod drobnohledem. Ale i tady by mělo platit, že jen ten, kdo je bez viny, smí házet kamenem.

Ve svých komentářích se často vyslovujete velmi kriticky proti evropskému společenství: „Kritizuji Evropskou unii, protože jsem bytostně přesvědčen, že toto uspořádání Evropě škodí, že ji zpomaluje, že ji v důsledku ničí.“ Jakou tedy vidí budoucnost Evropské unie Ivo Strejček?

Ne, nemáte pravdu. Nejsem proti evropskému společenství. Vážím si Evropy, obdivuji její historii a považuji ji za unikátní společenskou entitu. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že Evropa má ekonomicky spolupracovat, že mají být otevřené hranice, že se má co nejsvobodněji podnikat, že lidé mají mít možnost svobodně se usazovat v kterékoliv části Evropské unie. Kdyby o těchto hodnotách byl současný směr evropské integrace, byl bych jejím vášnivým zastáncem. Jenže není. Současný integrační proud teče jiným řečištěm. Lisabonská smlouva a krize eurozóny akcelerovaly centralizaci rozhodování do Bruselu. To s sebou nese další nárůst bruselské byrokracie a dotačního přerozdělování přes bruselskou kasu. Bez rozhodnutí voličů, bez jejich volebního štemplu posiluje centrální bruselská autorita. S tím ostře nesouhlasím. Dlouhodobě tvrdím, že politika má být tvořena srozumitelným a voliči kontrolovatelným způsobem. To znamená, že má být praktikována na co nejnižší možné úrovni. Ne v Bruselu.

Ano, proti takové EU jsem.

Můžete tuto myšlenku rozvést na příkladu?

Když se mluví o Evropské unii, tak se často říká, co to je za výmysl, ten zákaz žárovek. Víte, kdyby takový návrh prosadilo městské zastupitelstvo ve Žďáře nad Sázavou, v Jihlavě nebo v Třebíči, tak je druhý den ráno potkají občané, budou si klepat na čelo a budou říkat: „Pane starosto nebo paní starostko, to jste se úplně zbláznili.“ A to by bylo dobře. Protože lidé mají politiku kontrolovat neustále, téměř okamžitě. Mají se i v té místní hospodě pohádat, jestli ta či ona investice, kterou radnice dělá, je správná nebo není. Praktickým problémům lidé rozumí. Čím vzdálenější je politika od občana, od voliče, tím méně je pro něho srozumitelná, tím méně má tendenci ji kontrolovat, tím více se politika stává nekontrolovatelnou. V tak zamlžené politice si pak leckterý šíbr může dělat, co se mu zlíbí.

Jakým směrem se tedy Evropská unie, podle Vás, bude ubírat  dál?

Nemám žádnou zázračnou křišťálovou kouli, ze které bych mohl věštit. Nemyslím si, že se v historicky dohledné době EU rozpadne. Naopak. Bude se rychleji centralizovat. Již nyní uvnitř sebe sama vytváří další integrační centrální jádro, které se bude vyvíjet rychleji než jeho okolí. Eurozóna bude zachráněna za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Uvnitř Evropského parlamentu asi vznikne vlastní „parlament eurozóny“. Prostřednictvím bankovní unie se za pochodu dotvoří měnová unie. Ta ovšem bez unie fiskální nebude moci existovat. Proto budou i nadále sjednocovány daně a centralizován jejich výběr. K tomu ale bude třeba centrální „bruselská“ politická vláda. Asi vznikne. Úkolem českých politiků při takovém vývoji bude, aby zodpovědně hledali u svých voličů odpověď na to, zda si takový vývoj občané ČR sami přejí. Ono se totiž může snadno ukázat, že být „na okraji“ takového dění bude výhodnější, než být součástí, dnešní vládou milovaného, „hlavního proudu“.

Působíte v Hospodářském a měnovém výboru EP. Co říkáte spojení Česká republika a euro?

Při vyjednávání našeho vstupu do Evropské unie jsme se k přijetí eura zavázali. Datum není stanoveno. Klíčová otázka je, nakolik se samo euro od té doby proměnilo. Já jsem přesvědčen o tom, že se změnilo tak zásadně, že současný stav je neslučitelný s tím, co jsme akceptovali před naším vstupem.

Vaše slova jdou s dominantní částí české veřejnosti, která euro nechce.

Zdravý selský rozum, který je občanům zcela běžný a naštěstí ho povětšinou ještě mají, říká, že v té partě, co platí eurem, všechno úplně v pořádku není. Euro ale bude za cenu gigantických nákladů zachráněno. Dluhy veřejných financí některých států platících eurem jsou nesplatitelné, nevyrovnatelné. A tak dojde k tomu, co se už dnes začíná obezřetně a potichu projednávat, tedy že dluhy veřejných financí se sesypou na jednu hromadu, vydají se krátkodobé evropské dluhopisy a dluhy se zaplatí z nich. Jinými slovy, kdo šetřil, má smůlu, kdo nešetřil, tak to za něho někdo jiný zaplatí. Jak říkal Švejkovi polní kurát Katz: to se nám to hoduje, když nám jiní půjčují!

Co je tedy v českém zájmu?

Aby celý celoevropský prostor byl ekonomicky a sociálně zdravý i politicky stabilní. Ale není zájmem českého daňového poplatníka podporovat to, čemu se v ekonomii říká morální hazard. V tomto slova smyslu bychom na přijetí eura neměli přistoupit. Eurozóna se bude vyvíjet, bude procházet vlastní vnitřní změnou. Neměli bychom si v tak nepřehledné době nechat euro vnutit. My sami, suverénně a svobodně, bychom se měli rozhodnout, zda se české koruny chceme vzdát. Euro není v žádném případě tématem dneška. Vůbec mi nepřipadá, že bychom teď museli o euro svádět zásadní krvavé bitvy. Eurozóna má svých starostí až nad hlavu, česká veřejnost po euru netouží, tak proč se do eura nutit? Že budeme většími Evropany? Nebo chudáky...?

Evropská dotační politiky budí rozpaky. Co si o dotacích a evropském přerozdělování peněz myslí Ivo Strejček?

Jestli je něco dominantním negativem, zdůrazňuji negativem,  vstupu České republiky do Evropské unie, tak jsou to takzvané evropské peníze. Já slovo evropské peníze odmítám. Tvrdím, že žádné evropské peníze neexistují. Existují pouze peníze odebrané daňovým poplatníkům a přerozdělené přes finanční úřady a ministerstvo financí do jedné centrální kasy. My slýcháme to, že Česká republika čerpá evropské peníze, ale neříkáme, že ročně povinně přispíváme podle hospodářského výkonu něco kolem 33-35 miliard korun do unijního rozpočtu. Kdyby tyto peníze zůstaly v našem domácím prostoru, tak by se s nimi dalo lépe hospodařit. Mimochodem,  víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým klukem?

Povídejte.

Americký kluk, když má podnikatelský nápad a přijde na něco, co si myslí, že by mohlo fungovat, tak začne obíhat banky, začne shánět finanční prostředky, přemlouvat bankéře, aby mu na to půjčili. A pak to nějak prosadí. Český kluk si založí firmu na čerpání evropských dotací! To nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Podstatným rysem těch takzvaných evropských dotací je, že zpravidla neoceňují kvalitu předloženého nápadu. Nerozhoduje kvalita nápadu, rozhoduje kvalita oleštěných klik a kvalita vyplněného formuláře. Do České republiky byla prostřednictvím evropských dotací importována gigantická míra eurokorupce. Večer si pustíte v televizi zprávy a co tam je? Korupce obvykle jako produkt přerozdělování evropských dotací. To ani nemluvím o tom, jakou paseku to udělalo s podnikáním…

Povězte, jakou?

Zkusme vymyšlený příklad. Vy máte podnikatelský nápad postavit si na Vysočině hotel, já mám také podnikatelský nápad postavit si tady hotel. Vy půjdete do banky půjčit si peníze, zadlužíte se, já budu mít šikovnější cestu a načerpám evropské dotace. Kdo bude prosperovat lépe? Samozřejmě já, protože já mohu hned v prvním kole nabídnout nižší cenu. Vy budete muset dát jeden nocleh za tisíc korun, já, protože jsem ušetřil získáním dotace, tak ho dám za osm set. Klient půjde, předpokládám, ke mně.

Bylo by řešením, aby „dotační“ peníze zcela ignorovaly současný systém přerozdělování a přímo by putovaly do obecních či městských kas? Tedy přímo na základní stupeň státní správ?

Ideálním řešením je míň peněz od lidí vybírat, víc jim jich nechat v kapse. Stát a byrokracii přiskřípnout tím, že je prostě necháme méně tloustnout z peněz daňových poplatníků. Nechme lidem peníze, které si vydělali. Oni sami jsou dostatečně moudří na to, aby se svobodně rozhodli, zda si vyspraví střechu nebo raději postaví cyklostezku kolem jejich nemovitosti. A já vím, co si vyberou. Ale zpět k Vaší otázce. Ne, nemyslím si, že je doba připravená na nějaké racionální odbourání nebo jen zeštíhlení dotačního chování. Jedinou cestou, kterou si umím představit, je razantní snížení daní.

Co dělá Ivo Strejček, když dobíjí baterky?

Nebudu ze sebe dělat žádného správňáka a vylepšovat se před čtenáři pokryteckým tvrzením, jak se ve volném čase kultivuji návštěvami výstav, divadel či sportem. Já si nejlépe dočerpám energii se svou rodinou, s knížkou, rád sem tam vařím, ale také rád fotím.

V Praze vystavujete své velkoformátové obrazové fotografie. Čím fotografujete?

Nikonem, žádný zázrak to, myslím, není. A také ze sebe nedělám žádného umělce. Prostě je to moje záliba, která měla nějaký vývoj a kdy mi moje okolí řeklo: „Hele, tak zkus to tam vyvěsit.“ A jsou na to docela milé pozitivní ohlasy. To mě těší, ale rozhodně se nepovažuji za umělce.

Na výstavě jsou k vidění úchvatné záběry hor. Kam nejvýše jste vylezl?

Asi Dachstein v Rakousku. Mám hory strašně rád, ale už je obtížně vydýchávám. (úsměv)

Vysočina je vám malá?

Ale vůbec ne. Vysočinu mám opravdu rád. Nejsou u nás v kraji zrovna hory, ale v rovinách se cítím nesvůj. Potřebuji vidět nějaký kopec a zkusit na něj vylézt.

Které místo na Zemi vás láká k pohledu přes hledáček fotoaparátu?

Island a Grónsko.

Kde je pro vás doma s velkým „D“?

Když přejedu stý kilometr dálnice D1, což je někde kolem Humpolce, a tam to začíná. Tam už vím, že jsem doma ve svém kraji. A s velkým „D“? To vám řeknu zcela přesně. Když vyjedu z lesa nahoře nad Bohdalovem u kapličky a podívám se do údolí směrem ke Žďáru. Tak tam už vím, že kdyby mně auto zhaslo, že už jsem doma a že to dojdu pěšky.

Kdybyste mohl přátele ze zahraničí vzít jen na jedno jediné místo v Kraji Vysočina, které by to bylo?

Vyjel bych na Krátkou a šli bychom přes Samotín na Milovy, zastavili bychom se na Drátníku a skončili někde na Březinách u Čtyř palic.

Takže do míst, kde se říká, že tam bije srdce Vysočiny?

Ano, Žďárské vrchy jsou neopakovatelným místem, druhé takové v Evropě není.

A naopak. Na jaké jedno jediné místo ve Štrasburku byste vzal Žďárana, který nikdy nevytáhl paty z kraje pod Santiniho Zelenou horou?

Ve Štrasburku bychom se prošli od štrasburské katedrály těmi alsaskými uličkami směrem ke čtvrti, která se jmenuje Petit France. Malá Francie.

Čím je pro vás rodina?

Syn studuje vysokou školu ekonomickou a teď aktuálně pobývá studijně ve Spojených státech. Dcera se připravuje na maturitu na žďárském gymnáziu. Bez manželky, bez toho, jak pečovala o rodinu a jak to moje politické harcování se mnou vydržela, tak bych nikdy nebyl tím, čím jsem a čeho jsem dosáhl. Bez zásadního klidu rodinného kruhu bych nikdy nemohl dělat práci, jak jsem ji dělal. Prostě rodina je pro mě vším.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus