Projev na semináři Institutu pro studium ekonomiky a politiky

„25 let od Listopadu 1989: a co dál?“

Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta

11. prosince 2014

 Vážené dámy, vážení pánové,

když jsme přemýšleli o tom, jak uchopit obrovské téma výročí 25 let od listopadových událostí, chtěli jsme se pokusit jít o kousek dál, než pouze k popisu jednak detailního vývoje po 17. Listopadu, jednak oněch 25 let – z našeho pohledu úspěšného – vývoje České republiky.

 Položili jsme si v diskusi otázku: co dál?

 Ale protože nejsme a ani nechceme být prognostiky, kteří se prostřednictvím vlastní křišťálové koule dívají do budoucnosti, nelze postupovat zřejmě jinak, než stručně popsat naše očekávání bezprostředně po Listopadu, všimnout si významných mezníků, které v průběhu těch minulých 25 let naše očekávání buďto naplnila nebo zklamala, pokusit se o popis současného stavu a teprve jako závěrečný krok zkusit formulovat pár názorů na to, jak dál.

 Listopadové ideály

 Časový odstup dvaceti pěti let dává člověku pohodlí poodstoupit a nevšímat si výkmitů, které společnost každodenně prožívala.

Za objektivnější považuji posouzení tendencí a směrů, kterými se země vyvíjela i zkoumání, nakolik se tyto tendence odchýlily od toho, co jsme si v listopadu 89 někteří přáli.

Dovolím si své (a snad i naše) listopadové ideály co nejobecněji formulovat takto:

 Svoboda

 Obsah slova svobody si dnes každý vyplňuje dle vlastních preferencí, což je také svobodné.

Svoboda polistopadových dnů, měsíců a let je pro mne navždy spojena s kolapsem prošmírovaného režimu, se zmizením fízláků, s koncem „vedoucí úlohy KSČ ve společnosti“, se svobodnými výtisky Lidových novin v mé schránce, se svobodou filmu, hudby, s hltáním báječných knih a s mojí první cestou do vánoční Vídně.

Všemožné lidské aktivity rychle vyplňovaly prostor, který nám svoboda nabízela. Rychle se rozvíjela rozmanitá svobodná spolková činnost včetně obnovy prvorepublikových sdružení bez nutnosti získat povolení od patřičného tajemníka KSČ.

Možnost vyznávat svobodu svých názorů úzce souvisela se svobodou náboženské víry. To po těch čtyřiceti letech útlaku nebylo málo.

Velmi si vážím oné „hodnotové“ strany svobody, a zdůrazňuji, že byla a je neoddělitelně spjata se svobodou ekonomickou.

 Svobodné volby, pluralita, parlamentní demokracie

 Svoboda s sebou přinesla možnost veřejně obhajovat své názory a sdružovat se podle svých politických preferencí. Nástrojem byly první polistopadové svobodné volby. Ten pocit „vybrat si svobodně“ (poprvé v mém životě) je nepřenositelný a dodnes posvátný.

Politický trh se pohybem odspodu naplňoval velmi rychle a rychle tak muselo dojít k jeho vnitřní diferenciaci.

Proces politického rozlišování nevedl pouze k nezbytném rozpadu Občanského fóra[1], ale pokračoval i v následujících letech (uvnitř ODS vrcholil v letech 1996 - 1997).

Výsledkem polistopadového vývoje bylo vcelku klidné vytvoření parlamentní demokracie založené na soupeření politických stran s jasnými ideovými východisky, přestože uvnitř stran i nadále průběžně docházelo ke tříbení a zrání.

Snad zátěž minulých let, která s sebou přenášela zvláštní pachuť stát se „straníkem“, vedla k tomu, že politické strany nevznikly jako uskupení s početnou členskou základnou. Jejich personální mělkost je jednou z příčin jejich následného postupného ochabování.

Proces vzniku a vývoje politických stran v Čechách je příkladem sporu mezi „havlisty“ a „klausisty“ (ani jedno není myšleno pejorativně), tedy sporu, který je latentně stále přítomen v české politické debatě.

Tedy v rozdílech, jak hnutí (Havel) nebo politické strany (Klaus) tvořit. Buďto uměle shora (Havel) nebo rozhodováním zdola (Klaus).

Každý, kdo jsme zažili situaci uvnitř OF (kdo bude kandidovat v červnových parlamentních volbách 1990 se například rozhodovalo „ve Špalíčku“, ne prostřednictvím výběru a volby na nějakém místním či oblastním sněmu OF) mi snad dá za pravdu.

Ekonomická prosperita

 Jen pamětníci si dnes vzpomenou na síť zvláštních obchodů Tuzex, které nabízely západní zboží (především módní a elektroniku) a k jejich prodeji používaly vlastní měnu – bony.

Chodil jsme se na tyto výrobky dívat přes výkladní skříň v brněnské pasáži Jalta.

Socialistická centrálně plánovaná ekonomika nefungovala. Přestože často nebyly ani základní produkty nezbytné k běžnému životu, šedá ekonomika kvetla. Šmelina, fušerství, melouchaření, rozkrádání jako „ctnost“ byly jejími atributy. Směnný obchod, kterému se „prodavači-pamětníci“ smějí: vám přišla bedna banánů, nám sovětská barevná televize – na rampě obchodu si to vyměníme, byl běžnou formou primitivních forem obchodu.

Zcela logicky jsme tak od Listopadu očekávali mohutné ekonomické vzepětí, širokopásmovou privatizaci, vznik soukromých obchodů a živností, vytvoření prostoru pro soukromé podnikání. Méně byrokratických nařízení a více svobody podnikavým a nápaditým - to jsme si přáli.

 Příslušnost k Západu

 Kromě široké liberalizace, kromě svobody spolkových činností, kromě svobody sdružovat se v politických stranách a kromě nedotknutelné svobody vlastnit, jsme se chtěli vrátit na Západ.

Tam, kam jsme si mysleli, že historicky patříme. K jeho demokracií prověřeným institucím, k západním hodnotám svobody volby. Západní hodnoty, jak jsme jejich obhajobu znali z politiky Reagana a Thatcherové, byl prostorem našich tužeb.

Chtěli jsme (a také jsme to rychle udělali) opustit sklerotickou a nevýkonnou Radu vzájemné hospodářské pomoci (Klaus) a chtěli jsme najít jinou bezpečnostní kotvu mimo Varšavskou smlouvu (NATO – Havel).

Návrat na Západ však pro nás především symbolizoval návrat k naší vlastní historii – prvorepublikové. A znamenal pro nás i návrat k prvorepublikovému úsilí budovatelů nového státu.

 Pokud ony výše popsané čtyři ideály posuzuji jako základní východiska pro splnění našich (po)listopadových snů a za zásadní předpoklady našeho dalšího směřování, považuji oněch 25 minulých let za roky úspěšné.

Jsem přesvědčen, že se nám těch dvacet pět let podařilo - přes všechny obtíže a nečekané překážky - touto cestou jít.

 Jak se vývoj v průběhu těch let zauzlil

 Nedávný průzkum veřejného mínění prý zjistil, že s polistopadovým vývojem je spokojeno pouhých 54% dotázaných.[2]

Musím se ptát sám sebe, jak bych odpověděl a kam bych proto patřil. Vůbec ne proto, že bych nad polistopadovým vývojem opovržlivě lámal hůl, ale proto, že některé nečekané komplikace pozitivní vývoj zpomalily, některé jej zastavily a některé – dokonce – převrátily na ruby.

Zde jsou některé z nich:

1. Volební systém

 Uplynulých 25 let politického života v Československu, respektive v České republice, jsou charakterizovány nebývale vysokou mírou politické nestability.

Za posledních deset let (2004 – 2014) měla Česká republika 8 ministerských předsedů (Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Fischer, Nečas, Rusnok, Sobotka).

Po celou tuto dobu (včetně vlády Václava Klause z roku 1996), pouze s výjimkou menšinové Zemanovy vlády (kryté tzv. opoziční smlouvou) a, samozřejmě, s výjimkami tzv. úřednických vlád, se vládní většina vždy opírala buďto o náhodně získané hlasy jednotlivců (tzv. přeběhlíky) či o podporu uskupení politicky problematických (Věci veřejné).

Permanentní hledání podpory pro vládní návrhy v křehkém poltickém prostředí dolní komory českého parlamentu vedlo především:

a)    k praktické nemožnosti prosadit jakoukoliv zásadní reformu

b)   narůstající frustraci veřejnosti s výkonem poslanců a postupným zbytňováním přesvědčení občanů o tom, že „parlament je ovládán korupcí“

Pokusy alespoň dílčím způsobem doplnit poměrný volební systém o prvky většinové (vítěz by si mohl počínat komfortněji při sestavování vlády a posléze i vládnutí) byly zablokovány Ústavním soudem ČR na žádost Václava Havla.

2. Vznik krajského uspořádání

 Přestože Ústava České republiky považuje za základní samosprávné územní celky obce (čl. 99), v tomtéž článku zakládá také vyšší územní samosprávné celky – kraje. V roce 1997 byl schválen ústavní zákon, který stanovil, že od 1. ledna 2000 vznikne na území České republiky 14 vyšších samosprávně územních celků – krajů. [3]

Mezi nejvýznamnější důsledky, dle mého názoru, patří:

a)    Významné oslabení centrální vlády České republiky rozmělněním pravomocí

b)   Zisk silných pravomocí politických reprezentací krajů v přerozdělování velmi významných finančních prostředků

c)    K nežádoucí autonomizaci dílčích územních celků v prostoru celkově geograficky malém

d)   Ke vzniku  vrstvy tzv. krajských politiků, kteří uvnitř svých stran získali obrovský vliv (především proto, že najednou získali významné pravomoci určovat směry a objemy finančních prostředků tekoucí “uvnitř“ jejich krajů)

e)    V kombinaci s tím, že množina krajských politiků byla ve všech politických stranách obvykle až politiky druhého řádu

f)     V letech před vstupem ČR do EU docházelo na krajské úrovni k velkému přerozdělování tzv. předvstupních fondů a po vstupu do EU gigantických částek v rámci tzv. regionálních operačních programů

g)    V kombinaci s faktem, že česká vláda zcela zpackala podmínky čerpání tzv. evropských fondů a v kontextu relativní nezávislosti krajských politiků, došlo v českých podmínkách právě na této úrovni k největším korupčním problémům.

 Krajské uspořádání nezjednodušilo výkon státní správy, do systému vneslo další komplikace, oslabilo pravomoci centrální vlády a dovnitř politických stran dalo vzniknout vrstvě velmi vlivných, ale mnohdy politicky ne zcela zralých politiků (na jejichž působení dvě hlavní poltické strany ODS a ČSSD, které v krajích vládly) doplatily.

3. Vstup České republiky do Evropské unie

 Rok 2004 považuji za ukončení polistopadové éry. Na toto datum lze totiž, jak se domnívám, pohlížet nejméně dvěma pohledy:

a)    Dokončení symbolického návratu do Evropy

b)   Ukončení samostatné svébytné suverénní existence České republiky

Zatímco bod první má skutečně pouze symbolickou, a zdaleka ne všemi občany ČR akceptovanou, hodnotu, bod druhý je realistickým konstatováním stavu.

Znamená, že ve všech svých důsledcích se již strategická rozhodnutí vlády ČR nečiní na jednání Vlády ČR, ale buďto na summitech EU nebo jednáních Rady ministrů.

Výsledkem je, že již deset let nejsme v rozhodování o klíčových rozhodnutích vázáni pouze stanoviskem obou komor PČR, či konfrontováni s přáním voličů (vyjádřeným ve svobodných volbách).

To je stav, který si někteří lidé i politikové v této zemi přáli, i stav, který jiní považují za vazalský a nevýhodný, ČR v mnoha ohledech limitující.

  1. Zhroucení politických stran

 Předposledním, ze zásadních bodů, o kterých se domnívám, že metamorfovaly naše představ bezprostředně po Listopadu 89, je postupný kolaps politických stran. Docházelo k němu pozvolna a v průběhu nejméně posledních deseti let. Je charakterizován:

a)    Neschopností stran srozumitelně a přesvědčivě předstoupit před voliče s pozitivním, autentickým, silným a schůdným politickým programem

b)   Absencí politických vůdců, kteří by byli schopni silná témata uvnitř svých stran formulovat a prosadit

c)    Nechuť politických stran riskovat a obava z prohry a ztráty (přestože dočasné) politického vlivu (politika bez odvahy)

d)   Stále mohutnější pronikání důsledků evropského sociálního modelu státu blahobytu

e)    Vznik „nárokové“ společnosti, jejíž volební motivací je „volit toho, kdo jí zajistí nároky“ (což na druhou stranu vyústilo v oportunní chování politických stran při hledání voličských preferencí

f)     „Expertní byrokracie“ jako důsledek vstupu ČR do EU (projevuje se odklonem od ústavního principu „demokracie je naplňována z vůle voličů“ k obhajování pozice „vlády expertů“ bez ohledu na to, zda mají mandát vzešlý z voleb a tudíž zda jsou za svá rozhodnutí odpovědni)

g)    Bezprecedentní vliv médií, elektronických médií a sociálních sítí

h)   Stupňující se vliv nevládních organizací vznikajících ne na půdorysu doplňku občanské společnosti, ale jak svébytných konjunkturalistických vlastní dílčí zájmy sledujících (a proto finančními zdroji s těmito cíli placených) nátlakových a vlivových skupin

 V této konstelaci politické strany mylně podlehly vnuceným tématům a tím dílčím způsobem dokončily vlastní pád:

a)    Akceptací mediální konstrukce o korupci jako zásadním a všeobjímajícím tématu této společnosti

b)   Schválení a zavedení přímé volby prezidenta (což si sice politické strany obecně příliš nepřály, ale podlehly mediálnímu tlaku, který byl účelově přeléván mezi občany).

V kombinaci s výše uvedenými charakteristikami, v kontextu skutečnosti, že obě komory parlamentu dnes již fakticky pouze schvalují to, co přichází z Bruselu (a jejich pravomoc cokoliv zásadně měnit je mizivá) jsme svědky kolapsu politických stran.

 Jejich důsledkem je oligarchizace politiky, v českém prostředí charakterizovaná agrofertizací a širokopásmovým nástupem ideově nečitelných uskupení a hnutí s často anarchistickými rysy.

  1. Změna geopolitické situace

 Bohužel, jednou z nejvýznamnějších změn, která je v porovnání s obdobím před 25 let patrná, je zásadní znejistění geopolitické situace. Zatímco počátek 90. let minulého století byl charakterizován vzájemným politickým oteplováním mezinárodních vztahů jako důsledku vítězství Západu nad SSSR, není současný popis nijak optimistický.

Obávám se, že Západ lehkovážně podlehl pocitu nadřazenosti, k čemuž každé vítězství obvykle svádí a za svoji jednotnou zahraničně politickou doktrínu začal považovat export své vlastní představy o obsahovém a institucionálním tvaru euroatlantické demokracie společně s vývozem extenzivního pojetí lidských (ne občanských!) práv a jejich obhajoby.

To vedlo:

a)    K naprosté destabilizaci Iráku jako prvnímu kroku k rozkladu uspořádání na Středním a Blízkém východě, které bylo ustaveno před sto lety na troskách Osmanské říše

b)   K podpoře tzv. Arabského jara v mylné víře, že v tomto prostoru může dojít k prozápadní změně k lepšímu. Důsledkem je destabilizovaný region, zmítaný válkou mezi sunnity a šíity vytvářející pro evropský prostor skutečný bezpečnostní problém

c)    Podpora nereálných očekávání části Ukrajinců frustrovaných dvaceti lety zoufalého ekonomického a společenského uspořádání na Ukrajině

d)   Nepochopitelné průběžné vyhrocování politických a ekonomických vztahů s Ruskem, což vedlo k zavedení několika vln ekonomických sankcí a k pokusům vytvořit kolem Ruska formu sanitárního kordonu.

 

Z geopolitického hlediska, ve svých téměř 53 letech, považuji bezpečnostní situaci za nejvážnější.

 

Co dál?

 

Na základě tohoto popisu, jistě v mnohém subjektivního, se moje úvahy „co dál“ mohou opírat pouze o volbu mezi tím, co je v našich rukou (co jsme schopni dílčím způsobem ovlivnit a o co bychom se tedy měli snažit) a mezi tím, co již v našich možnostech není (co leží mimo sféru našeho rozhodování).

 Co můžeme (abychom pomohli napravit či změnit) 

a)    Nestahovat se z veřejné debaty, vstupovat do ní, vnášet do ní své pohledy, pomáhat ji utvářet a v takové debatě obhajovat naše názory

Neboť českou společnost by měla čekat debata:

  1. změně či úpravě volebního zákona a s tím související hluboká debata o reformě demokratických institucí (200 poslanců PS PČR? Senát? A pokud ano, jak naplňován? Pokračovat cestou zjednodušování výkonu volebního práva či hledat cesty, jak z volebního práva učinit akt závaznější – tedy vážnější?)
  2. Změně či úplném zrušení krajského uspořádání
  3. Našem dalším působení v EU (splynutí = zaniknutí, realistické členství, vystoupení jako poslední rozhodnutí v situaci, kdy náklady silně převyšují přínosy?
  4. Pečovat o ekonomický výkon hospodářství a starat se o maximální zvyšování globální konkurenceschopnosti (ale pozor, limitou již v tomto ohledu je tzv. ekonomické vládnutí Evropské komise)
  5. Nesmiřovat se s myšlenkou, že ničení (válka) je cestou k prosperitě

 V čem jsou naše síly limitované, je „co s politickými stranami“? Buďto to na nich nechat, nebo svým aktivním přístupem se pokusit i jejich osobnostní a ideovou zchátralost zlepšit.

 11. prosince 2014

 

 

 

 




[1] Vznik, existenci, názorové proudy a následné štěpení OF je třeba zkoumat a popsat v jiném vhodném textu

[3] cestu od návrhů Pithartovy vlády, přes rozdělení Československa až ke schválení v roce 1997, kdy schválením podmínila setrvání v Klausově vládě koaliční ODA z roku 1996 není předmětem dnešního vystoupení, ale zasluhuje si velmi hlubokou pozornost 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus