Článek

Nepřijímám tvrzení, že svět je ve studené válce a odmítám návrat k takovému uspořádání světa, které si válečníci jako John McCain a Jens Stoltenberg úpěnlivě – ale bohužel úspěšně - přejí.

Faktem ovšem je, že, ruku v ruce s vnitřním uvadáním Západu, se vztahy mezi Západem a Ruskem po léta průběžně zhoršovaly. Rozdílné přístupy k událostem na Ukrajině v roce 2014 je pouze prudce a rychle vyostřily.

Médii úporně vytvářený obraz o málem historické průlomovosti únorového summitu EU (18.-19.2. 2016) se začne drolit v okamžiku, kdy si pečlivěji projdeme politické závěry z tohoto jednání.

Závěrečný dokument má 36 stran (včetně příloh) a přestože média vytvářela představu, že se výhradně a intenzivně jednalo pouze o prosazení britských podmínek a budoucí roli Velké Británie v EU, politická část závěrů tomu neodpovídá.

Dvoustránkové ustanovení o Velké Británii žádným průlomem není. Jde o deklaraci slibů splnit (v podstatě technické) požadavky Británie. Na nic obecnějšího či zlomového ve vztahu ke zbytku EU (a její budoucnosti) nenarazíme.

Není třeba brát třetí výročí prezidentského mandátu Miloše Zemana jako snadnou záminku k nejrůzněji motivovaným útokům na českého prezidenta. Je to výročí, které by nás mělo raději vybídnout k zamyšlení nad tím, zda cena, kterou platí česká politika a společnost za lehkovážné uzákonění přímé volby hlavy státu, odpovídá očekáváním, se kterými byla spojována.

Obhájci této zásadní ústavní změny v ní naivně viděli způsob, jak se (tehdy médii a částí politiků skandováno) vyhnout „politické korupci parlamentního zákulisí“ a „nechat o svém prezidentovi rozhodnout občany“; snížit politické napětí uvnitř parlamentu a mandátem vzešlým z přímé volby překlenou rozkolísanost české politické scény.

Na první pohled je odpověď snadná a rychlá – demokracie a právní stát v Polsku ohroženy nejsou. Vždyť vládu sestavila politická strana, která v posledních parlamentních volbách zvítězila. Parlamentní volby v Polsku byly svobodné, voliči si své zástupce vybrali bez donucení na základě předložených programů. Vítězové se ujali moci a kontrolováni polským parlamentem, plní očekávání té části polské veřejnosti, která je volila. Počínají si tak jistě i s vědomím, že i oni budou za pár let občanům skládat účty. Takže jaképak ohrožení demokracie a právního státu?

Odpověď na otázku „Je Česká republika opravdu naše?“, o kterou únorové Literární noviny požádaly Václava Klause, vzbudil zájem i polemiku. To je správné, a u zamyšlení nad tak závažným tématem, ke kterému byl pan president vybídnut, dokonce nutné.

Jednoho z názorů, který vyjádřil poslanec Petr Gazdík a který přinesly úterní Parlamentní listy, si je ovšem třeba povšimnout podrobněji.