Článek

Dlouho nemohli obhájci Lisabonské smlouvy na české politické scéně nalézt argument, kterým by udeřili na tu správnou strunu veřejného mínění a překryli tak všechna negativa, která tento dokument České republice přináší a která se prostě před veřejností nedají obhájit.

Myslí si, že jej našli: probudili ve veřejnosti obavu z ruského ohrožení.

Po desetiletích strávených v útrobách sovětského vlivu a komunistického útlaku, plochý a ničím prokazatelně nepodpořený argument tvrdící, že bez Lisabonu se ocitneme nenávratně v ruské zóně politického vlivu, na veřejnost zabral a funguje.

Triviální a zmatečné klišé „Lisabon nebo Moskva“ dává Čechům zabrat a emociálně obhajuje všechny ztráty, které aplikace Lisabonské smlouvy naší zemi přinesou.

Nestává se příliš často, že by některý ze čtenářů mých textů sednul a napsal mi pár řádek. Pokud se tak stane, pak to jsou obvykle názory nesouhlasné či odmítající. Ten z minulého týdne však byl přece jen jiný.

„Vaše názory se mi líbí,“ napsal, „ale já už politikům nevěřím. Jste v politice jenom kvůli vlastnímu prospěchu a nakonec ani žádné názory příliš neobhajujete.“

Tomu čtenáři jsem obsáhle odpověděl a přesto mě jeho názor přiměl k zamyšlení, co se to s politikou (a lidmi v politice) stalo, když po dvaceti letech od nabytí svobody klíčí ve veřejnosti názor, že politika a péče o veřejné věci jsou odpudivé.

My, politikové

Za ta léta v životě se mi vždy vyplatilo začínat sám u sebe. Cítí-li dnes lidé k politice nezájem či dokonce odpor, je třeba hledat jednu z příčin mezi nositeli a vykonavateli politiky.

Česká poslanecká sněmovna schválila problematické šrotovné – chybně.

Jednak proto, že dominantní výrobce automobilů na českém trhu Škoda Auto žádné problémy nemá a organizuje nové nábory zaměstnanců, jednak proto, že báchorky o „spásném“ řešení se v blízkém i vzdáleném okolí České republiky ukázaly liché.

Zajímavé je v této souvislosti prohlášení slovenského ministra hospodářství Jahnátka, který přiznal, že zavedení šrotovného na Slovensku slovenskému průmyslu vůbec nepomohlo, ba dokonce z dlouhodobého pohledu jej výrazně poškodilo. Opět se ukázalo, že politikové se nemají do rozhodování na trhu míchat. Vždy situaci nejenom zhorší, ale proplýtvají při tom horentní sumy peněz daňových poplatníků.

Také jste si na svých cestách po Vysočině (a nejen po ní) všimli, že kolem nás začínají vyrůstat parky slunečních elektráren rychlostí hub po dešti?

Hlavním důvodem jistě nebude lidově vžitý omyl, že „slunce svítí zadarmo a vítr zadarmo fouká“, ale velmi výhodné nastavení podnikatelských podmínek při výrobě elektrické energie z tzv. obnovitelných zdrojů.

Je poctivé nejprve zdůraznit skutečnost, že se Česká republika (v porovnání se všemi svými sousedy) nachází v luxusní pozici: vyrábíme více elektrické energie, než sami spotřebujeme. Prozatím.

Podle odhadů statistického úřadu tento stav (při stále rostoucí spotřebě elektřiny) skončí kolem roku 2015. Někdy v těchto letech již budeme potřebovat více elektřiny než na svém území vyrobíme.

Ještě před tím, než současná česká vláda premiéra Fischera odešla na pár týdnů vládních prázdnin, oznámil ministr financí Eduard Janota, že předloží poslancům rozpočet na rok 2010 s více než 200 mld. deficitem.

Snad díky prázdninové náladě obyvatel, ve které zcela přirozeně nechtějí být unavováni úvahami o chmurných vyhlídkách, a snad také kvůli záplavě fotografií nerůznějších politiků na nejrůznějších místech, si této alarmující informace téměř nikdo nepovšimnul.

To je chyba. Výše dluhu, kterou bude zatížen budoucí státní rozpočet (a docela jistě i rozpočty další) nás usazuje pohodlně na horní palubu prokletého Titanicu, který se jistě blíží své zkáze, aniž by si toho jeho pasažéři nějak všimli.

Viditelné důsledky hospodářské krize

Stránky

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus