Článek

V projevu, se kterým vystoupil premiér Fischer v parlamentu na obhajobu Janotova úsporného balíčku, varoval před tzv. „maďarskou cestou“. Letmý pohled k našim sousedům potvrzuje, jak katastrofální ekonomická a sociální situace tam panuje.

Maďarsku se za socialismu říkalo „veselý barák“. Do Budapešti jsme si jezdili kupovat u nás nedostupná elpíčka a tehdy módní oblečení nebo na koncerty světových kapel.

Maďarský socialistický kapitalismus ve stylu „ani nahá, ani oblečená“ stavěl zemi v dalším vývoji do role budoucího premianta.

Dnešní Maďarsko ničí hluboká recese, vlny hromadných propouštění, znehodnocený forint a neschopnost tisíců rodin splácet své úvěry a hypotéky.

„Pokud se chceme vyrovnat s následky tsunami,“ prohlásil kdysi v Evropském parlamentu Elmar Brok, zahraničněpolitický guru v německé CDU, „musíme schválit Lisabon.“

Tato smlouva se stala zázračnou mantrou, která si poradí se vším: slavně zvítězí nad ekonomickou recesí, uhasí požáry v Řecku, oslabí Rusko, zruinuje Čínu, zvýší životní úroveň subsaharské Afriky, odstraní nekalou daňovou konkurenci, zajistí práci nezaměstnaným, všem všechno dá a nikomu nic nevezme. Chce se mi s hořkým úsměvem doporučit: nejede vám v domě výtah? Řešení hledejte v textu Lisabonské smlouvy.

Prezident Klaus má k tzv. Lisabonské smlouvě letité výhrady a ve stovkách svých textů a vystoupení je vysvětluje a obhajuje.

Tento text píši právě v době, kdy na plénu Evropského parlamentu probíhá "debata" o výsledcích irského referenda.

Sál ječí nadšením, potlesk, poslanci vstávají. Dávají si frenetickým nadšením odvahu k poslednímu kroku: požadují od svých vlád a předsedy Evropské komise vyvinutí bezprecedentního tlaku na českého prezidenta Václava Klause.

Atmosféra je strašlivá. Připomíná záběry ze zasedání XV. sjezdu KSČ. Jenom ten rytmus potlesku ještě není sjednocený. Je málo aklamační!

Vystupují předsedové politických uskupení a formulují své názory bez obalu a na plné pecky. Už jim nic a nikdo v jejich slovech nebrání. Podpis prezidenta České republiky už berou jenom jako povinnou přítěž.

Různí předsedové, stejná slova.

Dlouho nemohli obhájci Lisabonské smlouvy na české politické scéně nalézt argument, kterým by udeřili na tu správnou strunu veřejného mínění a překryli tak všechna negativa, která tento dokument České republice přináší a která se prostě před veřejností nedají obhájit.

Myslí si, že jej našli: probudili ve veřejnosti obavu z ruského ohrožení.

Po desetiletích strávených v útrobách sovětského vlivu a komunistického útlaku, plochý a ničím prokazatelně nepodpořený argument tvrdící, že bez Lisabonu se ocitneme nenávratně v ruské zóně politického vlivu, na veřejnost zabral a funguje.

Triviální a zmatečné klišé „Lisabon nebo Moskva“ dává Čechům zabrat a emociálně obhajuje všechny ztráty, které aplikace Lisabonské smlouvy naší zemi přinesou.

Nestává se příliš často, že by některý ze čtenářů mých textů sednul a napsal mi pár řádek. Pokud se tak stane, pak to jsou obvykle názory nesouhlasné či odmítající. Ten z minulého týdne však byl přece jen jiný.

„Vaše názory se mi líbí,“ napsal, „ale já už politikům nevěřím. Jste v politice jenom kvůli vlastnímu prospěchu a nakonec ani žádné názory příliš neobhajujete.“

Tomu čtenáři jsem obsáhle odpověděl a přesto mě jeho názor přiměl k zamyšlení, co se to s politikou (a lidmi v politice) stalo, když po dvaceti letech od nabytí svobody klíčí ve veřejnosti názor, že politika a péče o veřejné věci jsou odpudivé.

My, politikové

Za ta léta v životě se mi vždy vyplatilo začínat sám u sebe. Cítí-li dnes lidé k politice nezájem či dokonce odpor, je třeba hledat jednu z příčin mezi nositeli a vykonavateli politiky.

Stránky

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus