Článek

Není třeba brát třetí výročí prezidentského mandátu Miloše Zemana jako snadnou záminku k nejrůzněji motivovaným útokům na českého prezidenta. Je to výročí, které by nás mělo raději vybídnout k zamyšlení nad tím, zda cena, kterou platí česká politika a společnost za lehkovážné uzákonění přímé volby hlavy státu, odpovídá očekáváním, se kterými byla spojována.

Obhájci této zásadní ústavní změny v ní naivně viděli způsob, jak se (tehdy médii a částí politiků skandováno) vyhnout „politické korupci parlamentního zákulisí“ a „nechat o svém prezidentovi rozhodnout občany“; snížit politické napětí uvnitř parlamentu a mandátem vzešlým z přímé volby překlenou rozkolísanost české politické scény.

Na první pohled je odpověď snadná a rychlá – demokracie a právní stát v Polsku ohroženy nejsou. Vždyť vládu sestavila politická strana, která v posledních parlamentních volbách zvítězila. Parlamentní volby v Polsku byly svobodné, voliči si své zástupce vybrali bez donucení na základě předložených programů. Vítězové se ujali moci a kontrolováni polským parlamentem, plní očekávání té části polské veřejnosti, která je volila. Počínají si tak jistě i s vědomím, že i oni budou za pár let občanům skládat účty. Takže jaképak ohrožení demokracie a právního státu?

Odpověď na otázku „Je Česká republika opravdu naše?“, o kterou únorové Literární noviny požádaly Václava Klause, vzbudil zájem i polemiku. To je správné, a u zamyšlení nad tak závažným tématem, ke kterému byl pan president vybídnut, dokonce nutné.

Jednoho z názorů, který vyjádřil poslanec Petr Gazdík a který přinesly úterní Parlamentní listy, si je ovšem třeba povšimnout podrobněji.

Výrok prezidenta Zemana v jeho vánočním televizním proslovu o tom, že je Česká republika naše, vzbudil zaslouženou pozornost. V dnešním evropském (a bohužel stále více už i českém) multikulturálním poblouznění, kterému propadlo i nemalé množství jinak rozumných lidí, mu za něj musíme poděkovat.  V éře diktatury tzv. činitelů dobra („Die Diktatur der Gutmenschen“ je pěkný název nedávné německé knihy) řekl něco až příliš přízemně normálního.

Samozřejmě narazil. Náš politický mainstream si nepřeje, aby byla Česká republika naše, podobně jako si evropský politický mainstream nepřeje, aby byla Evropa evropská. Jeho výrok byl proto okamžitě napadán a zesměšňován.

Předesílám, že házení zápalných lahví do jakýchkoli objektů, ať obydlených či neobydlených, považuji nikoli za přestupek, ale za zločin. V případě obydlených jsou ohroženy lidské životy, v případě neobydlených majetek, který někomu patří. V případě tzv. „Kliniky“ jsou ale právě poslední dvě slova problém.

Budovy poskytující zdravotní péči obyvatelům Prahy 3 existovaly do začátku 90. let pod hlavičkou OÚNZ . Těm, kdo již nepamatují, vysvětlím zkratku: Obvodní ústav národního zdraví. Pod tuto organizaci spadaly všechny polikliniky na území městské části: Koněvova 205, Koněvova 221, Vinohradská 174 a dva objekty v Jeseniově ulici: blíže k ulici Želivského to bylo plicní oddělení OÚNZ (dnešní „Klinika“), vzdálenější pak dětské jesle. Neuvádím další objekty pro náš případ nepodstatné.

Stránky

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus