Předmluva, sborník „Svoboda v ohrožení“

Ivo Strejček

 

 

Historikové i ekonomové s oblibou říkají, že „vše už tu jednou bylo“. Při pozornějším studiu historie s tímto tvrzením lze, bohužel, souhlasit. Jistě, kulisy snad mohly být jiné, forma průběhu událostí se jistě lišila, ale obsah, ten byl stejný.

Právě s vědomím této pravdy dnes otevírejte sborník Institutu pro studium ekonomiky a politiky věnovaný v mnoha ohledech výjimečným individualitám doby tzv. Velké deprese v USA: republikánu Herbertu C. Hooverovi a jeho demokratickému oponentovi Franklinu D. Rooseveltovi.

K vydání tohoto sborníku nás vedlo několik úvah: jednak tomu je v březnu 2013 přesně osmdesát let, kdy se prezidentského úřadu ujal F.D. Roosevelt, přičemž prezidentskou funkci převzal z rukou svého liberálního předchůdce Herberta Hoovera, jednak bývají současné ekonomické potíže části evropského prostoru svojí hloubkou i rozsahem srovnávány s obdobím Velké hospodářské krize konce 20. a začátku 30.let minulého století.

Jak nahlížet na příčiny tehdejší krize, jak posuzovat přijatá opatření a jak se z tehdejší zkušenosti poučit? Lze z tehdejší doby vyvodit správné důsledky pro naše dnešní politická i ekonomická rozhodnutí, když už tu tedy „všechno jednou bylo“?

Proto nás napadlo se tomuto tématu věnovat hlouběji a nabídnout vám dva klíčové texty své doby: první inaugurační projev Rooseveltův z března 1933, ve kterém ohlásil Americe politiku tzv. nového údělu (New Deal) jako akční odpověď na hlubokou hospodářskou krizi, a text Herberta Hoovera „Svoboda v ohrožení“, který jako kritiku Rooseveltovy politiky publikoval o rok později 1934 na stránkách The Saturday Evening Post ve Filadelfii.

Ale nechtěli jsme zůstat pouze u toho. Součástí tohoto sborníku, mimo výše uvedených textů, je také text Ladislava Tajovského, ekonoma a hospodářského historika. Ten oba texty vsazuje a vysvětluje v rámci tehdejšího kontextu. Současně kriticky ale objektivně posuzuje oba americké prezidenty, neboť svět a děje v něm nenahlíží černobíle. Vyplatí se nám pro hledání možných odpovědí na současnou dobu zvolit tento náročnější přístup.

Přiznám se, že po přečtení a studiu obou textů tehdejších amerických velikánů jsem tomuto období naprosto propadnul. Snažil jsem se dostudovat nezbytné detaily nutné k pochopení souvislostí. Tak pro mě vzniknul neobyčejně plastický obraz Spojených států 20. let, Ameriky prožívající opojná bezstarostná léta nazývaná „jazzový věk“, provázená poválečnou konjunkturou i propadáním tragické iluzi, že „blahobyt je nekonečný“.

Právě tady, v letech báječného růstu, hledejme zárodky budoucího kolapsu. „Černý čtvrtek“ 24.října 1929 a s ním spojený krach na burze v New Yorku (Evropané tuto katastrofu vzhledem k časovému posunu nazývají „Černým pátkem“) má své zárodečné příčiny v letech, kdy ve Spojených státech s přehledem vítězili a vládli prezidenti Warren Harding a Calvin Coolige, oba republikáni, a pro které Herbert Hoover, také republikán, pracoval v té době jako veřejností oblíbený ministr obchodu.

Dvacátá léta skutečně byla pro Ameriku obdobím hospodářského růstu, minimální nezaměstnanosti a růstu blahobytu průměrného Američana.

Harding, Coolige i Hoover byli přesvědčenými zastánci snižování role státu a nízkých daní, i když už ve své době museli čelit (a je třeba s pochvalou přiznat, že v rámci možností úspěšně) posilování federálních prvků vlády na úkor vlád států americké unie, posilování federální byrokracie, která se jen urputně vzdávala svých pravomocí, ale třeba i faktu rozšiřování volebního práva ve prospěch širších skupin obyvatel.

Americká společnost se tehdy dala do pohybu a podlehla rychlosti. Dvacátá léta jsou obdobím bezprecedentního růstu automobilového průmyslu, rozhlasu, filmového průmyslu a reklamy.

Technické vymoženosti – automobily a letadla, zkracovaly vzdálenost a urychlovaly život. Snad i proto začal být v té době úspěšným i projekt veřejných prací - vládami podporovaných. Budování silnic, dálnic, letišť nabízelo pracovní příležitosti a pomáhalo Americe bohatnout.

S tím, jak rostl blahobyt běžných Američanů, rostla jejich víra v to, že tento vývoj bude nekonečný. A republikánští prezidenti je v takové víře i utvrzovali. Byli to oni, kdo vštěpovali Americe názor, že země pod jejich vedením již překonala stádium kapitalismu charakterizované cyklickými výkyvy. To, zcela přirozeně a pochopitelně, vedlo Američany k vědomému pěstování „kultury dluhu“ prostřednictvím splátkových obchodů.

Víra v to, že prosperita bude pokračovat, v kombinaci s masivní reklamou jako fenoménem zrozeným dobou, je podněcovaly k utrácení a uzavírání smluv, za jejichž závazky později nemohli ručit a nemohli je plnit.

Dvacátá léta byla v politice amerických republikánských prezidentů lety vnitřní otevřenosti, víry v individualismus a kreativnost svobodného jednotlivce. Současně však lety vysokých celních bariér a vládních proexportních podpor firem, které se rozhodly expandovat v zahraničí. To, co obhajovali Harding, Coolige i Hoover doma, svou politikou mnohdy popírali v zahraničí.

I díky ní ve Spojených státech té doby vznikla velmi úzká vrstva nesmírně bohatých lidí. Tak bohatých, že došlo i v Americe (tradičně nezávistivé) k rozkolísání sociální stability. Příliš málo lidí vlastnilo příliš mnoho. Uplatnili tím svůj vliv politicky i lobbysticky.

Ti, kteří o svůj vliv postupně přicházeli – odbory, černošská i feministická hnutí, se ve volbách 1932 staly posléze významnými formacemi, které přispěly k drtivé porážce Hoovera a vysokému vítězství Roosevelta.

Jaký byl tedy rozdíl mezi Hooverem a Rooseveltem? Především ten, který je vymezen mírou jejich ochoty zapojit federální orgány a jejich úředníky do přímého řízení státních programů. Na rozdíl od Roosevelta Hoover tvrdil, že protikrizové programy nesmí řídit federální úředníci, podporoval soukromé iniciativy, které na komerčním základě rozdělovaly státní pomoc a prosazoval decentralizaci protikrizových programů.

Je zjevné, že příčiny Velké deprese je nezbytné hledat v období bezstarostného růstu a rozhazování. Hoover, pokud kritizuje Roosevelta, měl tak činit s vědomím toho, že bohužel on i jeho předchůdci svou politikou usnadnili  „Rooseveltovu státu“ rozrazit dveře dokořán.

Jaké poučení by si tedy měl odnést dnešní čtenář? Doporučuji, aby si důkladně povšimnul historií potvrzeného faktu, jak snadno a jak velký kus moci si v době krize stát ve svůj prospěch ukusuje. S jakou lehkostí krize otevírá dveře byrokratům a jejich nápadům. Jak cenná je individuální svoboda a jak podstatné je to, „co vláda ve skutečnosti opravdu dělá, ne to, co říká“, jak ve svém textu správně tvrdí Herbert Hoover.

Český čtenář by si měl v dnešní realitě všimnout i širších, evropských, souvislostí. Neboť právě tam, na úrovni evropských institucí, je současná ekonomická krize zneužívána k ukousnutí politické moci ve prospěch evropské byrokracie. A neschopnost národních politických elit vypořádat se se skutečnými příčinami krize vede dokonce k tomu, že se špičkoví představitelé států EU s chutí svých pravomocí ve prospěch bruselského centra zbavují.

I Evropská unie a Česká republika v ní jsme si pohodlně a rychle zvykli na společnost dluhů, přerozdělování, dotací, regulací, centrálních „evropských“ programů a nedotknutelnosti nároků. I my si odmítáme uvědomit, že blahobyt asi není nekonečný.

Mějme na paměti, že i Rooseveltův nový úděl - ve snaze řešit tehdejší krizi - přinesl pro Ameriku totéž: dotace, regulace, prorůstová opatření organizované federální vládou, spleť podpůrných programů administrovaných novými federálními byrokraty a další prorůstání soukromého podnikání s veřejnou mocí, což nic jiného než zvýšení korupčního prostředí nemohlo přinést.

Přimlouvám se, abychom pozorně, objektivně a kriticky studovali příčiny Velké deprese, zvolená řešení včetně tehdy použitých nástrojů, i její důsledky. Hospodářské a politické.  Berme Ameriku 20. a 30. let minulého století jako unikátní politickou a ekonomickou laboratoř a pokusme se z toho vyvodit leccos pro současný svět. V Americe i v Evropě.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus