Imigrace jako jeden z projevů krize Evropské unie[1]

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych vám poděkoval za pozvání na konferenci „Evropa, imigrace a islám“.

Vaše konference se koná v době, kdy se zdá, že hlavní politické proudy (nejen v naší zemi) trestuhodně ignorují a podceňují oprávněné obavy občanské veřejnosti souvisejících s masovým přílivem islámských běženců do Evropy.

Považuji tento fakt za jeden z důsledků dlouhodobého procesu, který probíhá uvnitř západoevropském prostoru.

Tento proces se obsahově i formálně odklání od tradičního výkonu evropské liberální demokracie prostřednictvím demokratických postupů a oslabuje -  k výkonu demokracie po staletí utvářené a nezbytné - demokratické instituce.

Pokud takto nahlížím na současný výkon politiky v západoevropském prostoru, musím považovat dnešní dominantní společenský, sociální, kulturní problém spojený s běženeckou vlnou za kritickou komplikaci, pro kterou si živnou půdu připravila Evropa sama dávno před tím a bude-li opakovat stále stejné fráze, ani si s touto krizi nebude umět racionálně poradit.

Na úvod, a pro správnost pochopení mé argumentace, zdůrazňuji, že mé uvažování se týká imigrace jako masového jevu, netýká se individuální migrace, ve které jednotlivci z různých důvodů opouštějí svůj domov.

  1. 1.    Ideologie prosazování euroamerické demokracie jako universálního modelu

Západoevropská a především americká politika opisují zvláštní ideový oblouk.

V době studené války obhajovaly Spojené státy svobodu jako nejvyšší hodnotu (včetně svobody rozhodnout se, v jakém režimu kdo chce žít).

Při absenci občanských svobod ve středo a východoevropském prostoru nám tato politika přirozeně imponovala, podporovali jsme ji a přijali jsme její principy za vlastní. Po pádu komunismu v zemích sovětského bloku, omámeni tímto vítězstvím a snadností, s jakou se nám otevřel prostor svobody, přijali jsme nerozvážně i doktrínu tvrdící, že vítězství ve studené válce bylo vítězstvím euroamerického typu demokracie.

K naší škodě jsme podlehli představě, že tento typ demokracie je universálním a bude-li aplikován jinde ve světě, bude v těchto částech světa vítán stejně jako kdysi u nás, bude tam bezproblémově přijat a přinese tamním obyvatelům štěstí, mír a prosperitu.

Západ tak v tomto způsobu uvažování opustil to, co skutečně napomohlo k jeho vítězství: neideologicky obhajovat svobodu, svobodu ostatním přát a nechat je svobodně uspořádat své věci v souladu s místními sociálními, kulturními, náboženskými a ekonomickými zvyklostmi a tradicemi.

Americká a západoevropská politika se tak po svém vítězství ve studené válce stále častěji a povýšeněji dopouštěly stejné chyby, jako komunismus. Opustily neideologický výkon politiky zaměřený výhradně na obhajobu svobody a přijaly doktrinářskou ideologii bezohledného prosazování vlastního pojetí demokracie. I komunistická ideologie totiž považovala sebe samotnou za jediný možný model pokroku, který – bez jakýchkoliv ohledů – vytvoří nového člověka, vybuduje novou šťastnější a úspěšnější společnost s jediným spravedlivým uspořádáním. Ať to stojí, co to stojí!

Západ začal považovat vlastní formu demokracie za jedinou možnou formu správy věcí veřejných současně aplikovatelnou kdekoliv jinde.

Zapomněli jsme, že i naše pojetí demokracie se vyvíjelo pomalu a komplikovaně po celá staletí.

Od antiky, přes náboženské spory. Od renesance přes evropské osvícenství k náboženské toleranci, skrze zkušenosti s absolutismem i hrůzu totalitárních ideologií.

Ale především: kultivace západního pojetí demokracie probíhala (různě rychle a různou formou) ve více méně homogenním prostředí národních států vyvíjejících se ve svých hranicích.

Tímto vývojem si jiné části světa buďto neprošly nebo prodělaly jiné vývojové fáze. Jejich cesta k vlastnímu pojetí demokracie proto musí být zákonitě odlišná.

To jsme nepochopili. Podlehli jsme představě, že došlo k završení „evoluce lidských dějin dosažením takové formy společnosti, která uspokojí nejhlubší a nejzákladnější touhy lidstva“ a „jejíž ideál již nelze dále vylepšovat“.[2]

Výsledkem bylo expanzivní prosazování ideologie euroamerické liberální demokracie i do takových částí světa, ve kterých musely být tyto snahy vnímány cizorodě a ve svém důsledku odmítnuty.

Chaos, rozvrat, absence autorit a výrony sektářství v Iráku, Afghánistánu, Libyi a Sýrii jsou skličujícími ale názornými příklady.

První a podstatnou příčinu dnešního stavu tak musí Západ hledat ve své nepokorné a povýšené politice vůči jiným částem světa.    

  1. 2.    Multikulturalismus, rozchod s minulostí a postupná eroze evropského hodnotového rámce. 

Snadnost a v jistém slova smyslu i bezstarostnost, s jakou se daří islámské běženecké vlně pronikat do centrální Evropy, jsou, podle mého mínění, usnadněny tím, že evropská civilizace snadno většinově podlehla ideologii multikulturalismu.

Střet mezi multikulturalisty a obhájci západní identity je „skutečným střetem“ uvnitř západní civilizace.[3]

Multikulturalismus napadá národní identitu skrze upřednostňování rasové, etnické a jiné subnacionální kulturní identity.

Útočí na západní civilizaci, politicky vyvinutou a definovanou na občanských právech jednotlivce, prostřednictvím nadřazování práv skupin, které definuje v pojmech rasy, etnicity, pohlaví, sexuální orientace, odsuzuje dominanci západní monokulturní identity, v západním odkazu vidí pouze jeho zločiny a hledá recepty na jeho uzdravení v kulturách nezápadních.[4]

Výsledkem multikulturalistického odmítáním kulturního dědictví své země i svého civilizačního prostoru nemůže být nic jiného, než oslabené, schizofrenní a rozervané státy postrádající vlastní kulturní jádro.

Úspěšnost ideologie multikulturalismu je podmíněna zejména tím, jak nám samotným usnadňuje únik z přemýšlení o tom, co to vlastně „naše západní hodnoty“ jsou. Co zastáváme a co nám stojí za to, abychom obhajovali. O co bychom se měli prát a co máme svým dětem jako nejcennější předávat.

Ačkoliv se v současnosti čím dál méně Evropanů hlásí k náboženské víře, neznamená to, že by křesťanské hodnoty, tradice, zvyky či pohledy na svět celou západní civilizaci neprostupovaly.

Křesťanství, na rozdíl od hodnotového rámce vlny běženců přicházejících ze zcela odlišné sociální, kulturní a náboženské oblasti, nás vybízí k vyznávání jiného způsobu života, k jiné organizaci a roli rodiny, k odlišnému vztahu k práci a k penězům, k roli jednotlivce ve společnosti a respektu k jeho svobodám.

Dovolte mi použít jeden z mnoha srozumitelných příkladů. V západoevropském prostoru je dnes obtížnější obhajovat klasické rodinné hodnoty než převzít záštitu a postavit se do čela průvodu propagující homosexualismus.

 

V přijetí ideologie multikulturalismu spatřuji druhou příčinu současného krizového stavu.

Multikulturalismus otupil obranné instinkty západoevropské civilizace, významně napomohl erodovat náš hodnotový civilizační rámec a podporován politickou korektností brání spuštění nezbytných obranných civilizačních reflexů.

  1. 3.    Chybný výkon politiky

Je až s podivem, jak často běžní lidé, bez ohledu na to jak moc současné krizi rozumí, kladou stejnou otázku: jak je možné, že „ti nahoře“ nevidí to, co vidíme my. Není přeci možné, aby „ti nahoře“ byli tak naivní či dokonce hloupí. Je to snad tím, že „oni“ musejí vědět víc?

Krize politických elit se, mimo jiné, projevuje jejich neschopností nastolit základní otázky, které veřejnost nejvíc trápí a hledat na ně odpovědi.

Neuvědomuji si, že bychom od politických elit slyšeli například následující otázky:

  • Jak je možné, že k tak mohutné utečenecké vlně dochází právě teď?
  • Jaké jsou důvody, pro které běženci opouštějí své domovy?
  • Kdo tak masový exodus organizuje a platí?
  • A pokud tuto běženeckou invazi někdo organizuje a platí, proč to dělá?
  • Je politika „otevřených dveří“ Angely Merkelové autentickou německou politikou vycházející z nálad a přání německých občanů?
  • Proč nemá členský stát organizovat ochranu svých hranic v zájmu ochrany bezpečí svých občanů?
  • Je správné rozhodovat v tak citlivých otázkách, jakými je běženecká invaze, většinovým hlasováním a má právo vláda jiné země vnucovat tímto způsobem vlastní představy svým sousedům?
  • Kde se vzala větší důvěra v tzv. evropskou akci při řešení běženeckého problému před akcemi národních vlád jednajícími na základě vzájemných koordinací?

Ve výčtu nevyřčených a proto nezodpovězených otázek lze pokračovat. O jejich úplnost mi ale nejde, neboť selhání evropských politických elit (ve smyslu národních reprezentací členských států EU) nepovažuji za jednorázové ale probíhající dlouhodobě.

Jinými slovy tvrdím, že způsob, jakým současná poltická reprezentace čelí migrační vlně, je až dalším v řadě tekutých, beztvarých, neostrých postojů evropských politiků.

Důvodů, proč k tomu stavu došlo, je jistě celá řada. Já na tomto místě zmíním dva, jejichž neblahé důsledky po celá léta rozleptávají evropskou politiku.

Politická korektnost a nezdravě zbytnělý vliv médií.

Témata, o kterých se bude mluvit a psát, jejich obsah i rozsah dnes v Evropě určují média. Politik, který se takovému vlivu vymyká, či dokonce vystupuje politicky nekorektně (rozumějme po selském rozumu) je pro soudobou evropskou politickou kulturu nepřijatelný.

Způsob, kterým média zapouzdřují současnou debatu nejen o imigraci, škodí. Spoluvytváří třaskavou atmosféru, která tak jako tak jednou probublá a jejímž výsledkem nemůže být nic jiného, než významná změna politických poměrů v jednotlivých členských státech EU, náhrada současných politických stran a uskupení těmi, které mnohde ještě teď ani neznáme.

  1. 4.    Imigrace jako výraz krize současného evropského integračního uspořádání

Zcela správně byste na tomto místě očekávali, že za jednu z významných (a dominantních) příčin současné imigrační krize v západoevropském prostoru označím pohodlný a štědrý evropský sociální model. Tomuto faktu, který je nezpochybnitelný a kterému bylo věnováno již mnoho úvah i analýz, se dnes ovšem věnovat nechci.

Dnes chci zdůraznit něco jiného. Chci poukázat na to, že islámskou invazi do evropského civilizačního a politického prostoru umožnilo opouštění ideje „národa ve svých hranicích“.

Vědomí příslušnosti ke svému národu a pěstování národní identity je po desetiletí trvání současného evropského integračního procesu považováno za cosi nemístného.

Národy existující ve svých hranicích jsou považovány za potencionální zdroje napětí a válek. Evropský útok na národní stát destruuje to, co demokracie vyžaduje: aktivní občanství založené na příslušnosti k životu v daném místě žití.

A přesto je příslušnost k národu nezbytnou kotvou. Nelze se pokoušet ji substituovat jakousi umělou abstraktní ideou globálního občanství. Autentické občanství znamená „mít někde svoji domácí adresu“, je přirozeným přimknutím se ke zděděné historii, tradicím, sociálním zvyklostem i odpovědnosti k budoucnosti. Vyžaduje prožitek sdílení osudu. Nic takového globální občanství ani neztělesňuje, ani nenahrazuje.

Akceleraci běženecké vlny tak lze chápat i jako prostředek k dalším centralizačním tlakům.  Stále častěji slyšíme argument, že „migrační krizi lze vyřešit pouze jako „unijní“ problém „unijními nástroji“. Politické elity nás s lehkostí seznamují s tím, že souhlasí s vytvořením společných pohraničních sil či že souhlasí s vytvořením společného rozpočtu na pomoc uprchlíkům.

Kromě těchto zjevných skutečností si ovšem podrobněji všimněme hlasovací procedury, jakou použila rada ministrů vnitra při hlasování o uprchlických kvótách.

Ukazuje se, jak osudné pro Evropu bylo přijetí Lisabonské smlouvy umožňující opustit princip jednomyslnosti a nahradit jej hlasováním většinovým.

Obávám se, že se stejnou lehkostí, s jakou byl menšinový názor v tak citlivé otázce jako přerozdělování uprchlíků použit, bude v budoucnu hlasováno o společné rozpočtové politice, o jednotné daňové povinnosti, o jednotné evropské armádě, o jednotné evropské minimální mzdě atd., atd.

Své dnešní vystoupení k nejaktuálnějšímu politickému tématu v Evropě chci ukončit takto:

  • Masovou imigrační vlnu považuji za největší problém současnosti a na základě reakcí veřejnosti vím, že i ona ji hodnotí podobně
  • Je sice pravdou, že kořeny imigrace je třeba hledat v částech světa mimo Evropskou unii, přesto považuji debatu o tom, co fakticky islámské imigraci otevřelo dveře do Evropy za debatu o Evropě samotné
  • Euroatlantická civilizace považuje západní podobu liberální demokracie za model universálně aplikovatelný a s katastrofálními důsledky jej vnucuje kulturně, sociálně, nábožensky i tradičně odlišným zemím
  • Hodnotový rámec euroamerického civilizačního prostoru eroduje a hroutí se mylným přijímáním ideologie multikulturalismu
  • To, jak politická elita k přistupuje k nastolování vážnosti problému masové imigrace z islámského prostředí, jak hodnotí její příčiny a jaká prosazuje řešení, považuji za viditelný důkaz jejího selhání
  • Mezi příčiny, které napomáhají k vytváření slabé a nevýrazné politické elity neschopné čelit výzvám doby patří fakticky neomezená moc médií a politická korektnost
  • Masovou imigraci z jiného civilizačního prostoru k nám  umožnil chybný evropský integrační proces tím, s jakou důsledností útočil na národní stát v jeho hranicích, čímž fakticky oslabil výkon demokracie v těchto státech a omezil nezbytnou funkci demokratických institucí
  • Umožnění masivního příchodu běženců z jiného civilizačního prostoru může být motivováno pokusem rozmělnit tradiční národní loajality a nahradit je umělou loajalitou nadnárodní. To má ve svém důsledku zjednodušit dokončení rozbití Evropy národních států, hodnotově homogenních, a otevřít prostor k dotvoření umělého integračního uskupení založeného na nadnárodním – nedemokratickém - vládnutí
  • Otázkou však zůstává, jak se budou vyvíjet nálady občanů členských států EU. Očekávám, že nepřirozené udržování problému „pod pokličkou“ může vyústit v prudké výrony občanské nespokojenosti, odmítnutí současného politického systému jako nefunkčního a jeho nahrazení takovými formami vládnutí, které svým obsahem mohou být nedemokratické a násilné

 

26. října 2015




[1] Písemný podklad pro vystoupení na konferenci „Evropa, imigrace a islám“, hotel Svornost, Praha, 27. října 2015

[2] Fukuyama, Francis. Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publishers, Praha 2002, str. 265

[3] Huntington, Samuel: Střet civilizací, Rybka Publishers, Praha 2001, str. 374

[4] tamtéž

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus