Evropa musí upustit od jednotného eura, aby se mohla stát konkurenceschopnou[1]

 

Uznávaný zastánce eura, německý průmyslník Hans-Olaf Henkel věří, že nastal čas k alternativním řešením a předkládá svůj návrh o vytvoření "severského eura" pro hospodářsky silnější státy

 

Strategie "záchrany eura za každou cenu" může zachránit tuto měnu, ale nakonec zničí konkurenceschopnost celé eurozóny. Euro se stalo noční můrou pro hospodářství a vytváří dramatický sociální neklid a novou nedůvěru napříč celou Evropou. Většina politiků prozatím považuje měnovou unii za ekonomický úspěch. Avšak zvyšující se počet ekonomů nejen z Německa, ale i z ostatních zemí, kritizují nárůst počtu pořádaných summitů eurozóny, Evropskou centrální banku a různorodé záchranné balíčky. Málokdo se odváží napadnout samotné euro, natož pak navrhnout alternativní opatření.

 

I já sám jsem byl po mnoho let nadšeným příznivcem eura, ale dnes jsem přesvědčen, že to byla moje největší chyba. Myslím, že je čas zastavit tento "syndrom skupinového myšlení", postavit se tváří k realitě a navrhnout cestu z krize.

 

Politici obvykle rádi srovnávají euro se společným trhem. Bylo to však vytvoření jednotného trhu v roce 1992, které se zasloužilo o volný obchod, hospodářskou soutěž a nové bohatství v Evropě, nikoliv až představení eura o šest let později. Nejenom politikům, ale především ekonomům docházejí argumenty pro udržení jednotného eura. Eurozóna uvízla v recesi a celková evropská nezaměstnanost dosahuje nového rekordu 19 milionů lidí, tedy zde opravdu nezůstávají téměř žádné ekonomické argumenty, které by svědčily ve prospěch eura.

 

To by však nemělo být nijak zvlášť velkým překvapením, jelikož zásadní pilíře doposud úspěšných tržně orientovaných ekonomik v Evropě jsou sráženy samy sebou. Namísto subsidiarity, která je hlavní silou v eurozóně, se do popředí dostává centralizace. Hospodářská soutěž mezi zeměmi je nahrazována harmonizací. Národní zodpovědnost za dluh každého členského státu eurozóny je nahrazována socializací dluhů neboli vytvářením patrně perfektního sytému nezodpovědnosti.

 

Pravdou je, že aby mohlo být euro zachráněno, je nejprve třeba snížit obrovské rozdíly ve výkonnosti mezi Řeckem a Německem. A proto je vynakládáno značné úsilí, aby byla zlepšena řecká konkurenceschopnost. Ale zároveň je zde vyvíjen nátlak na Německo, aby se stalo méně efektivním. Francouzský ministr průmyslu poměrně nedávno řekl, že to byl zřejmě logický požadavek, jelikož vzniká i jakási mezera v konkurenceschopnosti mezi Francií a Německem. Ale výsledek by byl příliš předvídatelný; celková konkurenceschopnost eurozóny pak nebude schopna udržet krok se zbytkem světa.

 

Původní záměr eura bylo usnadnění evropské mírové integrace, ale dnes přináší především nedůvěru, nevraživost a nové rozpory. Před krizí eura, bylo Německo nejpopulárnějším národem v Řecku, a dnes patří v této zemi mezi nejvíce nenáviděné. Německo-francouzské vztahy, základní kámen evropské integrace, se ocitly na svém nejnižším bodu za poslední desetiletí. Nezaměstnanost mladých v Řecku, Lisabonu a Madridu vyvolala protesty proti "německému diktátorství".

 

A co je ještě horší, rozpor mezi sedmnácti státy eurozóny a deseti státy stojícími mimo ni se prohlubuje. Většina lidí ze zemí, které euro ještě nepřijaly, ztrácí zájem se do eurozóny zapojit. A jako výsledek aktualit o krizi eura na evropském kontinentu, si na tom Angličané, kteří neuznávají EU jako celek, stojí nejlépe. Ve zkratce, euro nejenže ničí evropskou konkurenceschopnost, ale především ideu společné Evropy.

 

Aby mohla být jednotná měna zachráněna, přeměnila se eurozóna v centrální mezinárodní politický subjekt. Existuje mnoho příkladů z historie o odstředivých silách vedoucích k eventuálnímu kolapsu takovýchto států; například SSSR i Jugoslávie se rozpadly. Dokonce v některých státech Evropské unie lidem vadí být součástí tohoto centralizovaného subjektu. Stále větší počet Skotů a Katalánců žádá nezávislost. Jestliže Belgie, jakožto země se "dvěma a půl" úředními jazyky, nikdy nedosáhla opravdové integrace, tak jak by to mohla dokázat Evropská unie, ve které se mluví až dvaceti třemi jazyky. Donutit národy, regiony a země, aby se sjednotily pod vlajkou jedné ideologie, a nezáleží na tom, zda jde o komunismus, socialismus nebo v tomto případě o uměle vytvořenou měnu, nevyhnutelně vytváří decentralistické síly.

 

Zdá se, že všechny chyby učiněné v prvních dvanácti letech existence eura se opakují. Nová fiskální a rozpočtová kázeň byla odsouhlasena dvaceti pěti vládami z celkových dvaceti sedmi ve "fiskálním kompaktu", ale nikdo není schopen vysvětlit, jak si mohou být tito politici jisti, že budou dodržovat nová pravidla, když již dříve porušovali ta stará, Maastrichtská kritéria. Jaký má smysl sepsání fiskální úmluvy o "dluhové brzdě" Německem, pokud Francie odmítá postupovat stejným způsobem? Proč by měla jakákoliv z jižních zemí, zahrnujíce i Francii, plnit v budoucnosti své fiskální závazky, jestliže porušují jejich plnění již tento rok a zřejmě je budou porušovat i příští rok?

 

"V roce 2011 bylo nové zadlužení Francie třikrát vyšší než zadlužení Německa... Náklady práce ve Francii jednoznačně převyšují náklady práce v Německu, a proto zde není pochyb, že francouzský průmysl ztrácí konkurenceschopnost."

 

Je všeobecně přijímáno, že jednotná úroková míra přispěla k nadměrnému zadlužení řecké vlády a vytvoření španělské bubliny na trhu nemovitostí, tak proč se politici snaží tyto rozdíly znovu vyrovnat? Poslední dekáda dvacátého století byla svědkem několika desítek "škrtů", které byly použity na držitele řeckých dluhopisů - poslední dva důležité byly uplatněny v Rusku a Argentině - ale žádný z nich nebyl proveden bez současně probíhající devalvace. Ale protože vnější devalvace není možná bez monetární unie a vnitřní devalvace je nedostatečným nástrojem k získání konkurenceschopnosti nazpět, bude muset Řecko provádět takovéto škrty znovu a znovu. Je možné, že Řecko se přes to přenese za několik desetiletí a možná zachrání Španělsko, ale systém by jistě zkolaboval, jestliže by stejný problém potkal větší země.

 

Koncentrace na Řecko, Portugalsko a Španělsko odvrátila pozornost od skutečných problémů Francie. V roce 2011 bylo nové zadlužení Francie třikrát vyšší než zadlužení Německa, nezaměstnanost dosahuje téměř 11% hranice a jeden ze čtyř mladých francouzských občanů je bez práce. Náklady práce ve Francii jednoznačně převyšují náklady práce v Německu, a proto zde není pochyb, že francouzský průmysl ztrácí konkurenceschopnost. Na seznamu Světového ekonomického fóra nejvíce konkurenceschopných zemí obsadilo Německo šestou pozici zatímco Francie až osmnáctou. Samozřejmě že Francie má své světové hráče jako Michelin, LVHM a Air Liquide, ale Francie postrádá především pevnou základnu malých a středních podniků, kterou má Itálie či Německo. Francouzský veřejný sektor byl nafouknut do velkých rozměrů a pohlcuje až 56% HDP. 90 z 1 000 francouzských občanů nyní pracuje pro francouzskou vládu, zatímco v Německu je to 50 na každý jeden tisíc. V posledním roce po zvolení nové francouzské vlády dosáhla minimální mzda rekordní úrovně, zvýšily se daně podnikatelům a došlo ke snížení důchodového věku pro některé francouzské dělníky. Nebylo tedy překvapením, že ratingová agentura Moody's začala zhoršovat rating země.

 

Nová politika uvalování drastických sociálních a fiskálních reforem v jižních státech eurozóny nefunguje. Jednak to vede k začarovanému kruhu, protože růst v těchto zemích uvízl na mrtvém bodě, nezaměstnanost prudce vzrostla a počet firem se snižuje, takže daňová základna je narušena. A za druhé jsou severské státy eurozóny vyzývány k nalezení kompromisu mezi jejich opatrnou finanční politikou a chováním se, jakoby měly "hluboko do kapsy" na financování jižních států skrze nekončící finanční výpomoci.

 

"Eurozóna uvízla v recesi a celková evropská nezaměstnanost dosahuje nového rekordu 19 milionů lidí, tedy zde opravdu nezůstávají téměř žádné ekonomické argumenty, které by svědčily ve prospěch eura"

 

To co dnes potřebujeme, je kontrolovaná segmentace eurozóny prostřednictvím společného vystoupení nejvíce konkurenceschopných států - Rakouska, Finska, Německa a Nizozemí - a vytvoření nové měny, která by nesla název "severské euro". Nynější euro bude pak sloužit jako běžná měna v ostatních, méně konkurenceschopných státech. Výhody plynoucí jižním státům jsou zřejmé: slabší euro by zlepšilo jejich konkurenceschopnost, což by mělo za následek nový ekonomický růst, větší zaměstnanost a silnější daňovou základnu. Severské země by se musely vypořádat se zhodnocenou měnou, s něčím, co používaly po desetiletí. Se vší pravděpodobností by byly doprovázeny některými dalšími zeměmi, které se doposud v eurozóně nenacházejí jako například Švédsko, Dánsko a Česká republika. Flexibilní členský systém by měl umožnit přecházení mezi těmito dvěma systémy, jakmile to ekonomická a fiskální situace dovolí. Severské euro by určitě bylo řízeno podle pravidel původní Maastrichtské smlouvy se skutečně nezávislou centrální bankou. Fluktuace měny by byla kontrolována stejně jako Švýcarská národní banka kontroluje švýcarský směnný kurz franku k euru.

 

V některých jižních státech by samozřejmě dluhová restrikce nebo takzvané škrty byly nezbytné. Státy přistupující k severskému euru by měly složit jednorázový příspěvek vzdáním se některých již stanovených úvěrů jakožto symbolický výstupní lístek. Euro by tudíž mělo být přizpůsobeno tak, aby vyhovovalo existující evropské fiskální a hospodářské situaci, nikoliv naopak.

 

       

Překlad: Barbora Hanušová

(studentka NF VŠE v Praze, stážistka v kanceláři Ivo Strejčka, poslance EP)




[1] Henkel, Hans-Olaf: „Europe must drop the ‚one-size-fits-all‘ euro to be competitive“,  Europe’s World Magazine, jaro 2013, # 23, str. 44 - 48

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus