Ve finálovém zápase tenisového turnaje v Praze si česká tenistka v přestávce mezi jednotlivými hrami ulevila. Jadrně a pořádně. Tak, jak si čas od času uleví každý z nás, když jsme pod nějakým tlakem. Nic by na tom asi nebylo, kdyby se onen vyřčený drsný výraz nedostal skrze mikrofony k divákům ČT a ta nepocítila nutkavou potřebu si „umýt ruce“.

Zvedla se vlna mravokárných reakcí a vedoucí sportovní redakce ČT O. Černý dokonce oznámil, že ona česká (mimochodem špičková tenistka) „se již na obrazovkách ČT neobjeví“.

Kdo jsi bez viny, hoď kamenem

Že by se v jiných sportech mluvilo vybranou mluvou, tak to si asi nikdo z nás nemyslí. A že by se proto fotbal, hokej, basketbal, cyklistika a další sporty neměly dostat na obrazovky televize, asi také nebude pravda.

To, že neslyšíme, jak mezi sebou mluví tito sportovci, je bohudíky proto, že nám tato mluva není autenticky (prozatím) zprostředkována.

Nešťastný „problém“ s výrazy české tenistky nám tak odhalil něco jiného. Pravou příčinou je neutuchající čmuchací nálada televizních režisérů a dramaturgů, kteří s vynalézavostí připínají mikrofony na dresy rozhodčích a (jak vidět v tomto případě) i trenérů.

Je to touha televizí proniknout do tepen a duše sportovce při vrcholném výkonu. Vnucují nám představu, že již není rozhodující pouze špičkový sportovní výkon. Přesvědčují nás, že máme právo vlomit se do psychického stavu sportovce, slyšet a pokud možno i cítit, co se s ním děje.

Je přímým zájmem televizí a jejich pracovníků zachytit zkraty, jichž se sportovci dopouštějí. Kdyby trenér oné tenistky rázně odmítnul zprostředkovávat dění na kurtu prostřednictvím televizního mikrofonu, těžko by se dnes něco dělo.

Sportovci jsou lidé z masa a kostí. Jednají stejně, jako každý z nás. Jsou pod ohromným tlakem svých týmů, sponzorů – a televizních kanálů.

Kdo jsi bez viny, můžeš hodit kamenem. Lidé z České televize, neútočte na českou tenistku a raději cudně mlčte. Dostali jste, co jste chtěli, tak alespoň nebuďte pokrytečtí!

Svatoušek Ota Černý

Nejprve a ostře říkám, že pan Černý nemá právo rozhodovat, kdo ve sportovním přenosu veřejnoprávní televize bude či ne. Až si založí soukromý kanál financovaný z vlastního kapitálu, tak se může svévolně rozhodovat po libosti.

Česká televize je instituce placená z daní českých poplatníků. Redaktoři proto nemohou, na základě vlastních subjektivních hodnocení, rozhodovat, kdo je pro diváky „vhodný“ a kdo ne.

A dále - každý, kdo nějak přišel do styku s Otou Černým pracovně, prý ví, jak vulgární slovník tento muž používá. Představte si nejdrsnější slova, jaká znáte, použijte je jako oslovení a vítejte tak na pracovních poradách Oty Černého. Bez skrupulí a hedvábných rukaviček (jak by se z jeho odsuzujících vyjádření zdálo) jedná se svými lidmi. Bez ohledu na muže či ženy. Někteří prý právě proto z redakce již před lety raději odešli sami.

Zdá se tedy, že posledním člověkem, kdo může někoho moralizovat či se dokonce tvářit jako svatoušek, je právě Ota Černý.

Méně svobody, více „velkého bratra“

Újmu údajně utrpěli ti, kteří vše sledovali přímo v hledišti nebo na televizní obrazovce, včetně prezidenta Václava Klause!

Pan prezident to jistě unese. Ví, jak to na kurtu chodí. Diváci také zřejmě jen stěží odcházeli ze zápasu obhroublejší či mravně více rozvráceni. Ani děti, které toho z „lůna rodinných krbů“ a obrazovek televizních kanálů znají víc než dost, se zřejmě ničemu novému nepřiučily.

A tak jediné poučení, které bychom v téhle bouři ve sklenici vody mohli najít, je snad to, že si příliš rychle zvykáme na všudypřítomné oko „velkého bratra“.

Jak je vidět, připravuje nás o mnohé svobody – třeba si jen od plic ulevit, když to potřebujeme.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus