Naposledy se nad existencí osmiletých gymnázií zamyslel sám ministr školství Liška letos v září. Nechce je podle svých slov rušit, ale přiznává, že jim nefandí.

Letitá polemika o jejich smyslu, úrovni i jejich začlenění do vzdělávacího systému ČR  je symbolem ideového střetu co po vzdělávání vůbec chceme, jak má být strukturováno a jak takovou strukturu formulovat a prosadit.

Je selektivita chybná?

Selektivitou je míněno příliš časné oddělování žáků chytřejších či talentovanějších od zbytku svých vrstevníků. Odpůrci tohoto procesu tvrdí, že až příliš rychle dochází k budování elitářských bariér, že "odsávání" talentů snižuje úroveň základního vzdělání a přitom paralelní výuka na osmiletém gymnáziu nenabízí žádný výrazný rozdíl v úrovni vzdělávání.

To ale není úplně pravda minimálně proto, že i základní školy vycházejí vstříc přání rodičů a zřizují třídy, které nabízejí třídy s rozšířenou výukou matematiky nebo jazyků. Je to důkaz, že sami rodiče si selektivitu vynucují a chtějí.

Myslím, že selektivita je pro úroveň získaných vědomostí zdravá. Dává dohromady děti přibližně stejných schopností s kapacitou přijímat a vstřebávat více informací nabízených náročnější formou.

Selektivita ve vzdělávání má svůj důležitý sociální rozměr. Dává dohromady děti podobných zájmů a aktivit. Zcela jistě si chytrý kluk, který v hodinách pracovního vyučování neuměl vzít do ruky pilník, bude rozumět se stejným "nešikou" v primě osmiletého gymnázia víc než se svými vrstevníky na základní škole, kteří jsou mnohem zručnější ale matematika jim nic neříká.

Právo volby vzdělávací cesty

Termín selektiva považuji za zavádějící. Je sporný, protože navádí k černo-bílým vysvětlením.

Vzdělání, tak jako každá lidská činnost, by měla být výsledkem volby. A já přidávám svobodné (nikým nelimitované) volby.

Z principu věci musí mít právo svobodné volby nejlepší a nejvhodnější vzdělávací cesty rodiče a jejich děti. Ti jsou v systému vzdělávání klienty a tedy pouze oni mají právo výběru.

Všichni ostatní účastníci vzdělávacího systému jsou poskytovateli vzdělávání: učitelé, úředníci zodpovědni za školství, ministr školství (o školských odborech nemluvím, protože ty považuji za brzdu jakékoliv pozitivní změny ve vzdělávacím systému).

Financování škol

Skutečným problémem je v ČR způsob, jakým jsou financována školská zařízení a lidé, kteří v nich působí.

Současný stav je velmi nepřehledný, plný rozmanitých výjimek a odkázaný na rozhodnutí tu školské inspekce tu odpovědného úředníka.

Řešení přitom není tak složité. Stát by měl určit cenu vzdělání na daném stupni a patřičnou částku poté „odeslat za žákem“. Bez zbytečného přerozdělování na úrovni ministerstvo – kraj – město (obec).

Právě v této souvislosti je dobré také připomenout, že role samotného ministerstva školství je dnes diskutabilní (díky působnosti krajů, které se o školství prakticky starají).

Je to jedno z těch ministerstev, které (kdyby bylo zrušeno) by zřejmě příliš nikomu nechybělo (pokud nemám na mysli tam působící úředníky).

V této souvislosti by měla být podrobena kritické diskusi také existence řady institucí, jejichž přínos úrovni vzdělání v naší zemi je minimálně sporný (Výzkumný ústav pedagogický).

To všechno jsou zdroje úspor finančních prostředků, kterých se posléze na nižších úrovních nedostává.

Do školství jde každoročně velké množství peněz. Jejich rozplývání „odshora dolů“ bohužel znamená, že ti, kteří se na každodenní péči o žáky podílejí, jsou při jejich rozdělování až posledními.

Kdyby byl nastaven doopravdy férový systém, kde „peníze jdou za žákem“, a kdyby byla ředitelům škol dána skutečná pravomoc rozhodovat o jejich určení, bylo by ve školství více kvalitních pedagogů a zcela jistě by některé malé školy na obcích nemusely z důvodu nedostatku peněz mizet.

Stát nesmí být aktivistický

Při každé příležitosti opakuji, že dobrý inženýr se bez šikovného řemeslníka neobejde (a naopak).

Právě proto má vzdělávací systém umožnit svobodnou volbu vhodné vzdělávací cesty. Stát by se do toho vůbec neměl plést. Ministr by neměl dávat prohlášení o vhodnosti či nevhodnosti určitého typu vzdělání. Stát by neměl preferovat dílčí typ vzdělání.

Stát by se měl chovat minimalisticky – otevřít dveře rozmanitosti a nastavit takový systém financování, který umožní daňovým poplatníkům vlastní rozhodnutí.

Stát by neměl vytyčovat vzdělanostní doktríny (např. : cílem je vzdělanostní ekonomika). Stát by neměl svým občanům prostřednictvím nabídky vzdělání podloudně vnucovat svoji vůli.

To je pouze na nás. My sami bychom měli umět kriticky zhodnotit schopnosti našich dětí a svou radou je posléze nasměřovat tak, aby byly pro praktický život připraveny co nejlépe.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus