Je míra indoktrinace našich dětí v dnešních školách menší nebo větší než v pozdním komunismu?

Ve středu 19. března 2014 se v prostorách IVK konaly již páté „Rozmluvy na

Hanspaulce“. Věnovali jsme se – za účasti zhruba dvaceti diskutujících – tématice našeho

školství z jednoho specifického úhlu, který je uveden v nadpisu těchto Rozmluv: zda míra

indoktrinace dětí ve školách je dnes větší nebo menší než byla v éře pozdního komunismu.

Zdůrazňuji pozdního, tedy do značné míry vyčpělého a evidentně žádným silným nábojem

neoplývajícího, komunismu. V žádném případě nám nešlo o debatu našeho školství v

děsivých 50. letech, kdy byl komunismus velmi „nevyčpělý“.

V průběhu diskuse jsme velmi rychle pochopili, že bylo zúžení tématu sice naprosto

nezbytné a jistým způsobem naši diskusi užitečným způsobem strukturovalo, ale nemohli

jsme se vyhnout obecnější debatě o našem školství vůbec a nakonec i debatě o celé naší

společnosti. Naše školství nežije ve vzduchoprázdnu, nejen děti ve školách, ale i společnost

jako celek je předmětem mimořádně silné indoktrinace. Témata, jako je genderová

rovnost, výchova k planetárnímu vědomí, výchova k evropanství, výchova k „zelenému“

vidění světa, atd., zásadním způsobem ovlivňují nejen děti, ale i jejich rodiče. Jeden

z účastníků Rozmluv, ředitel mimopražského gymnázia, vyslovil velmi významnou tezi, že na

rozdíl od minulosti učitelé už nemají dostatečné spojence v rodičích a prarodičích, o které by

se mohli opírat, což je mimořádně varovné. Děti jsou nicméně náchylnější k rafinovaně

provozované indoktrinaci (která, jak chceme zdůraznit, je něco úplně jiného, než výchova)

než dospělí. Jen jeden z účastníků debaty prezentoval názor, že mladí lidé byli a jsou imunní

vůči všem formám indoktrinace. (To je asi stejné, jako když někdo sebevědomě říká, že na

něj nepůsobí reklama!) Většinový názor byl zcela opačný, děti jsou vůči této indoktrinaci

daleko bezbrannější.

Dominantním názorem byl pocit eroze, rozkladu a destrukce českého

vzdělávacího systému. Diskutující to vidí v celé řadě symptomů (které jsou součástí

obecnějšího rozkladu institucí širších – státu i rodiny). Prvním z nich je opouštění

tradičního, osvědčeného modelu českého (v mnoha aspektech středoevropského)

vzdělávacího systému a jak řekl jeden z účastníků „neustálé koukání se do zahraničí“ jako

návod toho, co máme dělat. Opakovaně byla připomínána snižující se náročnost našich škol,

což rozšiřuje prostor pro „měkká“, doktrinální témata. Převažuje záměr „nepřetěžovat děti“,

hlavně s nimi diskutovat, nechtít na nich moc studia a domácích úkolů a ponechávat jim co

nejvíce volného času. (Dodal bych na sledování Facebooku.) Hlavně, aby bylo co nejméně

nezáživného vzdělávání a co nejvíce zábavy.

Trápí nás dlouhodobý tlak na odklon od „klasického vzdělávání k utváření nového

člověka“ podle ideálu dnes dominujícího evropského politicky korektního, navýsost

levicového, progresivistického uvažování. Nejprve se nám líbil cíl „zafixovat hodnotově

neutrální vzdělávací systém“, ale uvědomili jsme si, že vzdělávání ve vzduchoprázdnu není

možné. Výzva k hodnotově neutrálnímu školství je na první pohled pěkná a lákavá, ale

hodnot, na kterých stojí naše západní (a evropská) civilizace se nesmíme vzdát. Účastníci

diskuse měli pocit, že se jich naše společnost (v souladu s evropskými trendy) vzdává. Slova

jako „genderová korektnost učebnic“ (z materiálu našeho Ministerstva školství ze září 2013)

v drtivé většině rodičů – zdá se – nevzbuzují takový šok a nesouhlas jako u účastníků naší

včerejší diskuse.

Jak řekl jeden z diskutujících, „naše školství většinou reaguje jen na menšinové zájmy

a názory“, neboli, většinový názor absentuje. Je to způsobeno i tím, že se tímto tématem

nezabývají (a od roku 1989 nikdy nezabývaly) naše hlavní politické strany, role ministra

školství byla vždy podceněna. (Mířilo to i na mne, přiznával jsem, že jsem za dlouhá léta

ve funkci předsedy vlády žádného kvalitního ministra školství nenašel.) Nechtěli jsme sice

mluvit o detailech, ale řada diskutujících zevnitř školství jako obří problém zdůrazňovala

specificky školské věci, jako jsou rámcové vzdělávací programy (RVP), záměr kariérního

řádu učitelů, úlohu a kvalitu pedagogických fakult, atd., ale o tom naše debata primárně

nebyla.

Při debatě o relativní míře indoktrinace bylo připomínáno, abychom nepodceňovali

indoktrinaci 80. let. To bylo zdůrazňováno zejména těmi, kteří tato léta prožili ještě jako

studenti nebo jako začínající pedagogové. Moje generace měla už v těchto věcech dávno

jasno a měla pocit, že komunismu už nikdo nevěří. To je nepochybně k hlubší diskusi, na

jiném fóru. Převažoval názor, že je dnešní indoktrinace větší než tehdy. V 80. letech byla

vyprázdněná a nepřesvědčivá, dnes daleko více než tehdy přichází „od zapálených jednotlivců

zdola“. Tím se dostávám k elementárnímu členění na indoktrinaci shora a indoktrinaci zdola.

I když bylo připomínáno, že je to složitější, přesto se toto rozlišení zdá užitečné.

Za indoktrinaci shora považujeme oficiální dokumenty (a každodenní politiku)

Ministerstva školství i obecnou politiku vlády, která bez sebemenších výhrad přijímá

a prosazuje názory a postoje přicházející z Bruselu. Za mimořádně nebezpečné bylo

považováno nepřetržitě šířené přesvědčení, že „českému vzdělání pomohou jen evropské

fondy“, neboť tyto evropské fondy jsou spojeny s naprosto nevyhnutelnou indoktrinací

politicky korektními evropskými tématy současnosti. Za indoktrinaci zdola (či možná

z boku) považujeme aktivity nejrůznějších NGO, které s mimořádnou intenzitou – jak

na svých vlastních zkušenostech dokumentovala řada přítomných ředitelů škol – dnes

a denně vystupují ve školách s propagací jistých ideových doktrín, nikoli standardního

vzdělávání, často za peníze našeho státu či za evropské fondy. Za velmi nebezpečné bylo

považováno masové bujení nových měkkých oborů na našich vysokých školách, které

fakticky znamenají „průmysl na výrobu budoucích aktivistů“. Za mimořádně negativní bylo

považováno působení Strany zelených, která má neutuchající vliv, i když už dávno ve vládě

a v parlamentu není. Dělení na indoktrinaci shora a zdola má své neostré hranice, nesmíme

zapomínat na narůstající „privatizaci veřejné moci různými neziskovými organizacemi“, což

je jedním z nešťastných trendů dnešní doby.

Mohl-li bych to shrnout, převažoval názor, že je trend zhoršující – méně výchovy a

vzdělávání, ale více indoktrinace. Nikoli jako menšinový zazněl názor, že dnešek je zatím

pouze „šimrání“, že všechno naznačuje, že velmi brzy „přituhne, že ve jménu pokroku žádná

legrace nebude“. Spolu s tím, jak bude více a více zadrhávat evropský projekt a evropská

ekonomika, bude i v tomto ohledu přituhovat. Souboj o naše školství je – ač si to drtivá

většina lidí (zejména rodičů) vůbec neuvědomuje – „jednou z hlavních bitev současnosti,

v níž se vede tichá válka o budoucnost mladé generace“. Tento boj o školství, ale i o

rodinu, je politickým zápasem par excellence, ale jako politický u nás – na rozdíl od jiných

zemí – veden není. Je to zatím jen jednostranné tažení bez důsledné obrany těch z nás, kteří to

vidíme úplně jinak. Právě proto jsme zorganizovali tyto Rozmluvy.

20. 3. 2014

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus