21. listopad byl nedávno ukrajinským parlamentem vyhlášen Dnem důstojnosti a svobody. Toto datum bylo stanoveno státním svátkem spojeným se dnem volna – tedy alespoň v té západní části Ukrajiny.

Ukrajinci si tak letos mohli poprvé připomenout počátek událostí, které vypukly na kyjevském náměstí Majdanu před jedním rokem. Považuji za nezbytné položit důraz na slova počátek událostí, neboť jejich každodenní neblahé důsledky zažívají Ukrajinci (a nejen oni) dodnes.

Ono první výročí tak spíše než „slavnostní vzpomínání“ nabízí otázku jinou:  je co slavit?

Ruský nezávislý internetový deník Korespondent (www.korrespondent.ru) přinesl před několika dny pozoruhodný průzkum veřejného mínění, jehož šetření provedl mezi obyvateli Ukrajiny.

Na položenou otázku „Šel byste demonstrovat na Majdan, kdybyste tehdy tušil, jaké události budou následovat?“ získal následující odpovědi:

  • 23,71% - ano, bylo to nezbytné
  • 17,27% - ne, k ničemu to nevedlo
  • 51,27% - nikdy jsem Majdan nepodporoval

Jistě, s průzkumy veřejného mínění máme své vlastní zkušenosti a dobře víme, jak se s položenými otázkami dá „kouzlit“ - a jak se posléze takto získané výsledky dají interpretovat. Přesto je podíl odpovědí těch, kteří se k Majdanu nehlásí jednou z odpovědí na moji řečnickou otázku „je co slavit?“.

Z katastrofálního vývoje v posledním roce na Ukrajině je totiž zcela zjevné, že revoluce importovaná na Ukrajinu prostřednictvím Euromajdanu nejvíce poškodila Ukrajince samotné.

Pokud totiž někteří věřili v to, že ona revoluce přinese oslabení vlády ukrajinských oligarchů a že bude začátkem procesu hospodářské, sociální a územní stabilizace země, musí být zděšeni.

Pokud revoluci na Majdanu chápali (a snad tehdy i oprávněně) jako povstání proti důsledkům Oranžové revoluce, jsou otřeseni. Vždyť Oranžová revoluce s Tymošenkovou v čele nic pozitivního zemi nepřinesla, dokončila hospodářský chaos z počátku 90. let minulého století a posílila moc oligarchů. Majdan tento proces rozvratu dotáhnul do konce.

Až takového, že tamní oligarchové financují vlastní bojové jednotky, které fakticky nepodléhají vládnímu vojenskému velení v Kyjevě a terorizují ukrajinské obyvatelstvo. U těchto paramilitaristických jednotek, vlastněných ukrajinskými oligarchy, fakticky nelze vynutit dodržování mezinárodních dohod o příměří na Ukrajině. Příkladů jejich běsnění je za ten rok, bohužel, bezpočet. Je proto tak nepochopitelné, že se jiná část obyvatel Ukrajiny v odporu proti této formě „revoluce“ ozbrojí a brání?

Ti z demonstrantů či podporovatelů revoluce z Majdanu, kteří si slibovali těsnější semknutí Ukrajiny s Evropskou unií, musejí být rozčarováni, přestože Janukovič byl „Euromajdanem“ pro zdráhání podepsat Asociační smlouvu s EU svržen a „dítě Euromajdanu“ Jaceňuk následně podepsal.

Zklamání, rozčarování a ztráta iluzí musí pramenit z reality samotného počínání představitelů EU, kteří vyvolali rozsáhlá očekávání a slibovali všemožnou pomoc (jenž, jak se ukázalo, se omezila pouze na Majdan).

Běžný Ukrajinec postupně pochopil, že EU sebe sama zavlekla do situace, ze které neví kudy kam, kterou neumí řešit a ve kterém už pro EU není Ukrajina prioritou.

Výsledkem tápání a chybných rozhodnutí unijní politiky vyústily v řetězec ekonomických sankcí. To nic pozitivního, kromě dalších hospodářských ztrát, nepřinese. V době, kdy „zdroje už nejsou“.

O to příznačnější je, že ke škodlivé politice sankcí dochází v éře charakterizované celoevropským nadbytkem politiků, ale nedostatkem politických vůdců připravených analyzovat a řešit situaci na úrovni doby.

 I proto jsme svědky pouze zmateného kmitání mezi mlžením o „obraně evropských hodnot“ a praktikováním „západoevropské oportunní reálpolitiky“.

Na zájmy běžných průměrných Ukrajinců už nezbývá sil a prostoru. Pokud za pozitivní obhajobu těchto zájmů nepovažuji silácká vystupování britského ministerského předsedy Davida Camerona nebo válečnická prohlášení polské zahraniční politiky. Pro Camerona je Ukrajina cynickým prostředkem, jak zvyšovat šance britských konzervativců těsně před parlamentními volbami i dát zapomenout na „Skotsko“. Polsko si (prostřednictvím a na úkor EU) řeší své historické „účty“ s Ruskem.

A navíc, pokud EU a USA „pálilo dobré bydlo“ v geopolitickém rozložení sil, ve kterém bylo Rusko považováno za toho, kdo ve studené válce před 25 lety prohrál a proto navždycky zůstává politicky slabý (a navždycky zatlačen daleko na východ, kam nikdy historicky nepatřil), pak je pro EU i USA výsledkem Majdanu překvapivé vynoření sebevědomého Ruska se sebevědomým prezidentem podporovaným drtivou částí ruské veřejnosti.

USA (o EU ani nemluvě) tak jsou poprvé od rozpadu Sovětského svazu konfrontovány s realitou, se kterou si ovšem viditelně neví rady. Řeší ji opět, bohužel, obamovsko-maccainovskou-iracionální podporou politiky destabilizace v mylné víře, že produktem vždy bude „změna k lepšímu“ či formulacemi nepochopitelně silných politických stanovisek - namísto hledání kompromisu. Výsledek? Průběžné sklouzávání k politice síly.

Slavit nemůže ani Rusko. Nemá co. Euro-americké ekonomické sankce a následné ruské protisankce (co bylo první a co následovalo je v kontextu věci  podstatné) Rusku nemohou vyhovovat, neboť v důsledku jej tato ekonomická forma války poškozuje (stejně jako země EU).

Míra mediálního pokřivování úmyslů, výroků a činů ruské politiky vůči procesům na Ukrajině ze strany západních sdělovacích prostředků fakticky vyústila v akceptaci návratu do let studené války. Slova jako „zvyšování výdajů na zbrojení“ či dokonce „válka“ se stala lehkovážnou a téměř silácky šarmantní součástí každodenního výkonu západní politiky.

Vyhovuje to zájmům občanů Ukrajiny a  Ruska? Vyhovuje to zájmům občanů EU? Vyhovuje tato Obamova politika zájmům občanů USA? Skutečně si tohle přejeme?

Je tedy rok po Euromajdanu co slavit? Mají co slavit obyvatelé rozstřílených ukrajinských měst či pozůstalí po obětech nesmyslné války oligarchů proti svému lidu? Vědí Ukrajinci, čím budou topit ve válkou zničených obydlích, když mají zimu na krku? Zlepšilo se něco v životě obyčejného Ukrajince?

Je svět v důsledku euromajdanské revoluce bezpečnější a jistější?

Opravdu nám ten rok ukázal, že Západ neoblomně stojí na obhajobě tradičních západních hodnot, které historicky ze Západu učinily Západ a mezi které vždy patřilo právo na nezávislé prosazování touhy po národním sebeurčení?

A nerozptyluje euroatlantickou politiku nesmyslné stupňování napětí s Ruskem natolik, že nám nezbývá sil všímat si podstatnějšího a nebezpečnějšího vývoje v zemích rozvrácených tzv. Arabským jarem (v jehož řešení mají Západ i Rusko společný zájem)?

Myslím, že rok po Euromajdanu tak nemá kdo co slavit.

 

A ještě dodatek pod čarou: oněch 23,71% dotázaných, kteří i po roce nepředstavitelného ukrajinského vývoje s prokazatelně děsivými důsledky stále považují „Euromajdan za nezbytný“, by mělo být varováním (nejen) pro ukrajinskou vládu.

Pokud se toto číslo blíží pravdě, pak uvnitř Majdanu dřímá další Majdan.

Kdo jej vyvolá a co jej spustí?

Ale především kdo bude jeho nositelem a vykonavatelem v prostředí politicky slabého Západu, neschopného analyzovat skutečné příčiny dějů, jenž často sám rozdmýchal?

 

24. listopadu 2014

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus