1. července uplynuly 2 roky od okamžiku, kdy byl zaveden tzv. bodový systém. Není třeba jej příliš obšírně vysvětlovat, každý s ním máme své zkušenosti. Dobré i špatné. Po dvou letech jeho života bych se chtěl, praktickým pohledem každodenního řidiče, zamyslet nad jeho klady i zápory.

Vzhledem k tomu, že některé z mých názorů nemusí většina z čtenářů sdílet, chci na jejich obranu připomenout, že za poslední 4 roky mám na naježděno 268 000 km. Nejen v Čechách, ale také v zahraničí, což mi, myslím, dovoluje i jednoduchá porovnávání.

Spravedlivě musím přiznat, že jsem od počátku tohoto systému byl jeho odpůrcem (důkazem jsou některé texty, dohledatelné na mé stránce www.istrejcek.cz).

Považoval jsem jej za systém, který řidiče nespravedlivě trestá dvakrát za jeden přestupek. Obával jsem se, že tento systém nepřivede na silnice více dopravních kontrol a  neodstraní kšeftování s řidičskými průkazy.
Věřte mi, jak rád bych se býval mýlil.

Ukázalo se, že bodový systém, bohužel, nesnížil počet mrtvých na silnicích a (já bych řekl) zvýšil neúctu k zákonům.

Kdo jezdil slušně předtím, jezdí slušně i teď. Dokonce ve snaze vyhnout se postihu, je ještě opatrnější. To vede paradoxně k tomu, že přemíra opatrnosti (tedy pomalejší jízda) bývá pro své okolí na silnici větším nebezpečím.

Mnozí řidiči namísto toho, aby se dívali před sebe a správně vyhodnocovali situaci, se dívají na tachometr a před každým opuštěným autem na krajnici nesmyslně prudce brzdí v domnění, že jde o policejní hlídku.

Strach o ztrátu bodu má u některých za výsledek nebezpečnější chování za volantem.

Kdo byl bezohledný předtím, je bezohledný stále. Chování za volantem je výrazem duševní rovnováhy řidiče. Nezodpovědní lidé jsou nezodpovědní i za volantem. Bezohlední v životě jsou za volantem jako smyslů zbavení. Hulváti z každodenního života jsou hulváty i ve svém voze. S tím nic bodový systém nenadělá.
Takový řidičům zřejmě nevadí, že s nimi v životě jejich okolí vychází složitě. Pak jim jistě nevadí ztráta „pár bodů“. Dva roky bodového systému to jasně ukazují.

Co na to Policie ČR?

Policistů „dopravkářů“ bude vždy málo. Je to dáno  prudkým rozvojem silniční dopravy, tím, že v rodinách začíná být běžné i druhé auto i vyšší mobilitou každého z nás.

A přesto by se skupina lidí, kteří by PČR mohli posílit, našla. Jsou to městští strážníci, kteří se věnují měření rychlosti ve svých obcích.

Jsem ale přesvědčen, že městská policie byla vytvořena ze zcela jiných důvodů, než měřit rychlost a dohlížet na dodržování dopravních předpisů. Jejím úkolem má být sledování pořádku ve městě, pochůzková činnost tam, kam oko zákona dohlédne problematicky a kde tudíž neplecha a trestná činnost klíčí nejsnadněji.

Myslím, že městské policie je třeba kolem dětských hřišť a v městských parcích v denní i noční dobu více, než na křižovatkách s rychlostními radary.

Stát nesmí přenášet své povinnosti na bedra obcí. Nesmí říkat, že nemá prostředky na zabezpečení kázně, když k tomu od nás vybírá daně.

Nebylo by poctivější a průhlednější, kdyby část městských strážníků „změnila uniformu“ a rozšířila řady dopravní policie? Získali by plnohodnotné pravomoci, lepší vybavení a my bychom viděli více „dopravek“ v akci.

Vše začíná v autoškole!

Řidičský průkaz jsem získal asi před 25 lety. Vzpomínám si, že bylo povinné docházet do každé lekce, pravidelně jsme psali dílčí testy a pokud jsme v nich nevyhověli, museli jsme je opakovat. Jízdy (ve staromódních škodovkách) jsme absolvovali v plné míře.

Ne, nestýskám si po starých časech. Chci jenom říci, že vše začíná v autoškole.

Jaký to asi může být řidič, když teorie je nepovinná a hodiny jízd se dají koupit? Umím si představit systém, ve kterém je naprosto jedno, kolik hodin v lavici či ve výukových jízdách za volantem mám, ale test musí být nekompromisně tvrdý a přísný.

Je veřejným tajemstvím, že řidičský průkaz si leckde můžete koupit a „autoškolu ani nevidět“. Jaký to asi bude v praxi řidič?

Stát je povinen vynutit si  takovou míru znalostí a prvotní zručnosti, které budou zárukou relativně bezpečné jízdy automobilových nováčků.

Proč už se nebojíme ani smrti?

A stejně platí pouze jediná pravda – je to všechno jen a jen o nás.
Jsme to my, každý z nás, kteří si za volantem uvědomujeme povinnost a zodpovědnost za sebe, za svoji rodinu, za osudy rodin těch, se kterými se na silnici potkáváme.

Je pouze na nás, abychom si vždy byli vědomi, že pár minut v životě nic neznamená, že více klidu a rozvahy nám poskytne více bezpečí.

Bodový systém musel selhat proto, že neumí nastavit a dlouhodobě formovat modely lidského jednání. Je chabým prostředkem k tomu, abychom se „něčeho“ báli.

A čeho vůbec, když se nebojíme vlastní smrti či odpovědnosti za smrt někoho jiného?

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus