Česká politická scéna přetížená každodenními trablemi s vládnutím a tedy fakticky v permanentní vládní krizi s minimální schopností srozumitelně vysvětlit svým voličům obsah i smysl svých reforem, vytváří výjimečně vhodné prostředí pro prosazení přímé volby prezidenta (a starostů, primátorů a hejtmanů). Veřejnost, zklamaná obsahem politiky a formou jejího výkonu, je čím dál víc náchylná uvěřit iluzi, že přímá volba je dostatečným a účinným lékem na řešení dnešních potíží.

Je zajímavé, jakou víru občané vkládají do přímé volby prezidenta, aniž by se stejně vehementně domáhali takové změny české ústavy, která by umožnila většinový výkon vlády té politické síle, která ve volbách zvítězí.

Hlavní příčinou nepřehlednosti a nesrozumitelnosti české politiky totiž spočívá v tom, že vítěz nejenže nepřebírá plnou zodpovědnost (ke které se na konci svého mandátu musí přiznat a obhájit výsledky své vlády), ale dokonce se mu může stát, že - přestože vítěz - zůstane v opozici.

Kam až oko dohlédne v naší politické minulosti posledních dvaceti let, zdrojem vládní nestability nebyl obsah vládnutí, ale koaliční rozmíšky. Jedinou výjimku tvoří stabilní čtyři roky Zemanova menšinového kabinetu tolerovaného na základě vzájemně vyhádaných ale poté gentlemansky dodržovaných podmínek tzv. opoziční smlouvy.

Trvají-li čeští voliči na změně politické kultury, měli by stejně vážně jako o přímé volbě prezidenta přemýšlet i o seriózních úpravách volebního zákona s většinovými prvky.

Častým argumentem obhájců přímé volby prezidenta je i opakování mantry o tom, že kvalita demokracie se tím v našich zemích "nějak" zvýší.

Rád bych tomu věřil, ale zkušenosti z okolních zemí, kde přímé volby prezidentů, hejtmanů, primátorů a starostů jsou součástí tamních politických zvyklostí, to nedokazují.

Chceme osobnosti, ne politiky, ozývá se často od těch, kteří si přejí přímé volby. Tak dlouho se část politiků zesměšňovala svými trapasy a průšvihy, až tím zcela destruovali důvěry veřejnosti v politiku samotnou. A přesto je dobré připomenout, že ani visačka tzv. osobnosti není pojistkou před možným selháním.

Lidé věří, že přímo zvolený prezident silou svého mandátu svěřeného mu "přímo lidem", bude autoritativním a zklidňujícím prvkem politiky, svorníkem mezi politickými stranami a protiváhou rozhádanému parlamentu.

To je ale iluze, která pomíjí drobnost - autoritu. Přímá volba autoritu nevytváří. Autoritu si lidé získávají výsledky své práce, stylem života, odvážnými postoji v klíčových situacích, schopností definovat problémy, nabízet jejich řešení a schopností přesvědčovat. Spoléhat se na autoritu svěřenou přímým rozhodováním bez takového osobnostního vybudování se může ukázat riskantní volbou.

Ani mně se nepříliš dobře sledovaly tahanice mezi poslanci o naše prezidenty, při kterých se vylévaly škopky špíny na kandidáty. Nevěřte ale, že k tomu nebude docházet v předvolebních kampaních, při kterých budou kandidáti objíždět republiku, polepovat ji svými plakáty a hesly či vystupovat proti sobě v médiích. Nakonec, předvolební parlamentní, krajské a dokonce i komunální kampaně už nám ukázaly leccos.

Sledujeme-li často nedůstojnou a mnohdy sprostou debatu při volbách prezidenta poslanci a senátory, jako bychom se přitom dívali do vlastního zrcadla. Ty lidi jsme do parlamentu a senátu poslali my, svými hlasy. Tak se na výsledky své volby podívejme a zpytujme svá svědomí.

Při vědomí všech pro a proti spojených s přímou volbou prezidenta si uvědomuji tolik rizik, že budu raději konzervativně trvat na (ne)osvědčené volbě nepřímé.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus