Spor o přípojky

 

Debatou o tom, kdo je a kdo má být majitelem vodovodních a kanalizačních přípojek se v minulých dnech bavila česká politika i majitelé nemovitostí. Nejde o nic jiného než o převzetí břemene, „kdo bude platit“. Oprávněně se zvedla bouře odporu.

A nejde pouze o obsah více než sporného návrhu. Bedlivější pozorování nám naznačí i několik obecnějších postřehů o naší dnešní, nejen české, současnosti.

Jedním z rozhodujících měřidel, jehož počítadlo pozorně sledují jak majitelé či nájemníci nemovitostí tak dodavatelé pitné vody, je vodoměr. Ten ukazuje množství vody, která tímto  zařízením protekla – jinými slovy zobrazuje množství vody, kterou spotřebitel odebral. Nezobrazuje vodu, která z vodovodní sítě mizí „před“ vodoměrem. Spotřebiteli se zdá, že tak platí to, co odebere.

To je ale mylná iluze. Platí takovou cenu, jakou mu určuje (monopolní) dodavatel. Ten, ve svém vlastním zájmu, do účtované ceny promítá také náklady na údržbu vodovodní sítě „před“ vodoměrem. Tedy součet všech nákladů na rekonstrukce, opravy i budování nových sítí.

Spotřebitel tak platí nejen vlastní spotřebovanou vodu, podílí se i na platbě nákladů, které vznikají na dopravu vody mimo jeho nemovitost. Výši těchto nákladů nemůže zpravidla nijak ovlivnit: nerozhoduje o tom, jaký bude harmonogram oprav, nemá právo podílet se na výběru dodavatelských firem, nekontroluje kvalitu dodaných prací, nemůže ovlivnit kvalitu či hustotu veřejné dopravy, která se na povrchu pohybuje. Má povinnost „pouze“ platit, pokud chce být připojen k veřejné vodovodní síti.

Jen obtížně se proto hledá autorovi těchto řádků logika, které by se v zoufalství chytil, proč se ministerstvo zemědělství pokouší přenést na spotřebitele i povinnost odpovídat za technický stav vodovodní přípojky „před“ vodoměrem. Stejně už všechno platí, takže předat mu přípojku (v různém technickém stavu) je také snaha přenést na něj kromě nákladů i byrokratickou zátěž obíhat úřady a vyjednávat s nimi opravy a rekonstrukce.

Zájem dodavatelů vody je zjevný. Minimalizovat své náklady a zbavit se handrkování se stranami, jejichž razítka jsou k opravám přípojek nezbytná. Vzkazují nám: „víme, že přípojky jsou v mizerném stavu a že poruch na jejich vedení je příliš mnoho, což vám zdražuje vodu a nám snižuje zisk. Vy si tedy přípojky převezmete – a na vlastní náklady – je rekonstruujete“. Že poté klesne cena vodného ovšem věří pouze nenapravitelný snílek a fantasta.

Zájem odběratelů je pochopitelný: nenechat se do těchto problémů vtáhnout. Mají to však o mnoho těžší než vodárenské společnosti. Ty využívají své pozice monopolu, neboť spotřebitel nemá v odběru vody žádnou jinou volbu, než jít, chtě nechtě, dodavatelům „na ruku“.

Monopoly v takové situaci snadněji formulují své zájmy a – jak je vidět – účinněji je umějí zákonodárcům nabídnout.

Co by v takové situaci mělo být zájmem vlády? Prosadit takový návrh, který bude znamenat rovnost všech – malých i velkých - před zákonem.

Co nám příklad „přípojky“ dílčím způsobem nabízí k obecnější úvaze?

  1. to, jak snadno si umí monopolní firmy v současném politickém formátu vynucovat podmínky výhodné pro ně samotné.
  2. to, jak náchylná je současná – zdůrazňuji celoevropská – politika k tomu, aby volání „velkých“ podlehla a o zájmech „malých“ tklivě mluvila.
  3. to, jak mnoho o událostech v našich životech rozhodují bezejmenní úředníci - nejrůznější vedoucí nejrůznějších oddělení. Obtížně kontrolovatelní, problematicky odvolatelní, nepotrestatelní. O to důležitější je však role těch volených, kteří na takové mají dohlížet.
  4. to, jak nezbytný je pro kultivaci demokracie a svobody „lidový hněv“. Hrozba politikům, že budou-li ve svých nepromyšlených krocích pokračovat, volič se rozzlobí a nezvolí ho.

A to je nakonec to nejhorší, co se může politikovi stát. Dobře, že si to ministr zemědělství uvědomil včas (pokud již ovšem není pozdě).

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus