Má poučení z přímé volby

 

Máme za sebou přímou volbu prezidenta České republiky. A máme o čem přemýšlet. Ne snad tolik o tom, kdo se prezidentem stal či kdo se jím stát měl. Měli bychom si v klidu zodpovědět otázku, zda nám přímá volba přinesla to, co jsme si od ní slibovali nebo pouze to, co jsme od ní čekali.

Prezidenta si vyberou a zvolí občané

Hlavním sloganem, který provázel proces vzniku zákona o přímé volbě hlavy státu, byl argument, že prezidenta si mají lidé volit sami. Mimo parlament. Mimo své poslance a senátory. Prý transparentně a bez zákulisních čachrů.

Média z těchto pozic dlouho kopala už do tak destruované víry veřejnosti v parlamentní politiku, až se jim podařilo vytvořit takovou atmosféru, ve které již politické strany neměly sílu (a poctivě řečeno ani chuť a odvahu) argumentovat a vzdorovat „volání po přímé volbě“. 

Nebyla to drtivá většina veřejnosti, která si přála přímou volbu hlavy státu - běžné občany daleko víc zajímá, zda jim politika vytváří či bere pracovní místa, než se vzrušovat debatou o tom, kdo bude sedět na Pražském hradě.

Přímou volbu si přála média a byla to média, kdo do poslední chvíle vytvářela atmosféru, ve které „ve finále“ voličům „doporučila“, koho mají jít volit.

Kampaň

Slibovalo se, se že přímá volba vymodeluje čistší a důstojnější kampaň. Obávám se ale, že za ta léta, co si na politické kampaně mohu vzpomenout, bych jen obtížně hledal kampaň povrchnější a odpudivější.

Nešlo v ní o nic (ani nemohlo, neboť kompetence prezidenta ČR jsou pramalé a bezvýznamné). Přesto byla plná osobních útoků, vytahování drbů, omílání dohadů a polopravd. Útoků na to, co kdy kdo řekl a jak kde špatně šlápnul. Analýzy hloupých a bezvýznamných bonmotů, které se snad mohou rozebírat v hospodách na rohu, ale k prezidentské kampani by snad ani neměly dolehnout.

Vlivové skupiny

V úplné nahotě se ovšem ukázaly nejrůznější vlivové skupiny, které se postupně šikovaly za jednotlivé kandidáty. Zatímco v nepřímé volbě stojí za svými kandidáty politické strany a uskupení se svými přirozenými volitelskými skupinami, přímá volba vytvořila či spíše obnovila vlastní mohutná (a navzájem nenávistná) lobbystická centra.

Za Karla Schwarzenberga se viditelně postavila mohutná angažovaná pražská kulturní fronta historicky spojená s Václavem Havlem. Ta útočila na Miloše Zemana z „nepolitických“ výšin. Označovala jej za politika minulosti, k čemuž využila i podporu Zemana Václavem Klausem.

S postupujícím časem tak šlo umělecké frontě podstatně méně o Karla Schwarzenberga samotného, jako o vhodnou příležitost světa „pravdy a lásky“ útočit na svět názorů a zásad prezidenta Klause.

Zášť

Jestli ovšem přímá volba přenesla něco negativního ze světa politiky do světa běžných občanů, pak to byla zášť a nenávist.

V médii vybičované atmosféře se prostě nešlo „nezařadit“. A zařadit se znamenalo být „prorakouský“ (pokud se dotázaný odvážil veřejně podporovat Schwarzenberga) nebo „proruský“ či „prokorupční“ (pokud se nebožák přiznal k podpoře Zemana). Zášť a nenávist tentokrát netvořily tradiční pukliny mezi politickými stranami a proudy, ale mezi lidmi na pracovištích a v rodinách.

Zdá se mi, že toto dědictví si nový prezident přináší s sebou na Hrad a s tímto dračím plevelem se bude muset vypořádat nejdřív. Pokud to vůbec půjde.  Obávám se, že zákopy jsou tentokrát vyhloubeny až příliš hluboko a atmosféra ve společnosti je vyhrocena k prasknutí.

Takže, celkem vzato,, nemám pocit, že by přímá volba hlavy státu výrazněji zkultivovala české politické prostředí a byla pro českou politiku ozdravením tak, jak nám to její obhájci vždy vnucovali. A to nám ještě budoucnost ukáže, jaká další kukaččí vejce přinesla přímá volba české společnosti.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus