Představte si, že vlastníte firmu, která vyrábí letadla. Myslíte si, že vyrábíte stroje prvotřídní kvality. Máte k dispozici kvalitní  součástky a pracují pro vás lidé, o kterých věříte, že jsou dobří.

Letadlo vyrobené vaší firmou provede tři zkušební lety a třikrát havaruje. Zřejmě všechno nefungovalo tak, jak mělo. Není čas se nad něčím zamyslet?
Toto zjednodušení lze použít jako příměr ke třem ztroskotaným referendům v poslední době. Francouzské a nizozemské NE tzv. euroústavě a irské NE tzv. Lisabonské smlouvě.

Třikrát se evropští politikové odvážili zeptat svých občanů na to, co si myslí o novém smluvním uspořádání EU a třikrát jim voliči vzkázali, že současný vývoj neschvalují či dokonce navrženým textům vůbec nerozumí.
Není se čemu divit. Jsem si zcela jist, že normálního člověka každodenní práce, zajímají zcela jiné problémy a využívá každé možnosti vzkázat do Bruselu, že jej jako pomocnou ruku při řešení obvyklých životních strastí necítí.

Lisabonská smlouva, která je lehce poopravenou euroústavou, je složitým dlouhým a nesrozumitelným textem. Z vlastní zkušenosti vím, že podstatné části tohoto textu neznají ani špičkoví politikové. Není důvodu, aby takovému dokumentu měli rozumět lidé, kteří se praktickou politikou neživí.
Voliči mají v různých zemích různé motivy k tomu, aby přebarvenou euroústavu odmítli. Francouzi se obávali (pro ně nepřijatelné) přílišné liberalizace a otevření Evropské unie. Báli se, že by jim nový smluvní základ EU „ujedl“ z jejich bohatého sociálního koláče.

Holanďané si naopak mysleli, že EU se otevírá málo a přáli si více liberalizace. Irové se mysleli, že jejich úspěšný hospodářský model by důsledky Lisabonské smlouvy mohly nenávratně poničit. Jsou pyšní na své nízké daně a strachují se, že jim zvýšené pravomoci bruselských úředníků do toho budou až příliš mluvit. Obávají se, že jim „Brusel“ nařídí zavedení euthanasie a potraty.

Není třeba propadat jakékoliv panice či obviňovat někoho ze záměrného zpomalování evropské integrace. Ta totiž bude pokračovat bez ohledu na to, zda je schválena a ratifikována Lisabonská smlouva nebo ne.
Lidé, kteří přirozeně vyplňují jakýkoliv svobodný prostor, spolu budou i nadále čile obchodovat, zakládat svá podnikání, stěhovat se a usazovat tam, kde to bude možné. Evropská integrace ve smyslu svobodného propojování si najde svou budoucí cestu.

Jde o to, aby této aktivitě nikdo nestál v cestě a nekomplikoval jí svými nesrozumitelnými texty život.

Předseda Evropské komise Barroso, když na plénu Evropského parlamentu komentoval výsledky irského referenda, opakovaně tvrdil, že „Evropa si s klimatickou změnou, cenami ropy a potravin neporadí, pokud nebude mít k dispozici Lisabonskou smlouvu“.

To jsou zvláštní úvahy, které svědčí o tom, že špičkoví evropští politikové žijí v zajetí myšlenkových schémat poloviny minulého století. Tehdy platilo, že „velký je mocný“. V současném rychle se měnícím světě je to jako s firmami: malé jsou hbitější a efektivnější. Činorodá a svobodná spolupráce jednotlivých států lépe vyhovuje „vichru globálního světa“ než pomalá a těžkopádná politická uskupení.

Někteří politikové se se svobodným irským rozhodnutím jen obtížně smiřují. Uchylují se k různým formám nátlaku: vyhrožují Irsku, že v odvetě za své NE bude „první na řadě“ (francouzský ministr zahraničních věcí), vyhrožují Irsku a Česku, že „chtějí-li brzdit vývoj, ať EU raději opustí“ (předseda evropských socialistů Schultz).

K referendu o Lisabonské smlouvě se 12.června dostavilo asi 50% oprávněných voličů. To je i na Irsko vysoká účast. Mohou politikové bagatelizovat či dokonce ignorovat vůli voličů? Jsou snad chytřejší než voliči? Ne, ale špičkové evropské politické a byrokratické elity si to v Bruselu myslí.

Současný spor se vede o to, zda má ratifikační proces pokračovat i přes irské NE v těch zemích, kde ještě nebyl dokončen (ČR, Velká Británie, Itálie…).

Je to ovšem debata, která postrádá logiku. Pokud jedna členská země vyjádří v ratifikačním procesu svůj nesouhlas, celý dokument je skutečně mrtvý. Nedá se nijak resuscitovat, neexistuje žádný právní prostředek, který by takový krok opodstatnil. Je to plýtvání časem i trpělivostí voličů.

Tak komu tedy skutečně v irském a předtím francouzském a holandském referendech zvonila hrana? Zdravému rozumu normálních lidí jistě ne.

Ani euroústava ani Lisabonská smlouva jim nenabídly nic, co by jim ulevilo od každodenních starostí. Byly pro ně komplikacemi, které politiky vzdalují od běžných problémů. Lidé správně rozumí tomu, že texty tohoto typu jsou pouze hrou na hledání řešení.

Vzkazu irských voličů je třeba rozumět jinak: odmítáme vaše nápady i rychlost, se kterou je protlačujete kupředu. Chceme konkrétní a srozumitelná řešení, ne pěkné řeči a vzletná prohlášení.

Troufám si tvrdit, že hrana v Irsku zvonila bruselským byrokratům.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus