Už se to našim dětem obtížně vysvětluje. Dostat se před lety na dovolenou do „Jugošky“ byla výhra i kus štěstí. V době, kdy jsme mohli cestovat tak leda k Balatonu, na Sluneční pobřeží do Bulharska nebo na Rujanu do NDR, byla dovolená na slunném dalmatském pobřeží snem každého Čecha.

Byl to tehdy problém zejména proto, že z Jugoslávie se dalo docela snadno dobrovolně opustit svět „blaha a štěstí“ reálného socialismu. Režim v Jugoslávii byl v porovnání se zdejšími komunisty vlídný a liberální. Jugoslávie se nezúčastnila invaze socialistických zemí do Československa 1968 a měla k tomu na mezinárodní úrovni vážné výhrady.

Jugoslávský model „lidového socialismu“ byl pro československé komunisty i nechtěným oknem na západní trh. Dalo se zde nakoupit úplně všechno, po čem jsme tehdy toužili: od nedostupných LP desek populárních hvězd až po sportovní vybavení firem Puma a Adidas. Jugoslávie byla prostě vysněným místem báječné dovolené.

Po revoluci v roce 1989 jsme mohli naráz a bez problémů cestovat kamkoliv po světě. Jediným omezením byly tolik potřebné peníze. Komunismus většinu obyvatel země důsledně ožebračil a my se na cestách po světě naučili šetřit kde se dalo.

Bolestivá válečná léta v 90.letech z Jugoslávie učinila rozvrácený projekt, na jehož troskách vzniklo několik samostatných států: Slovinsko, Srbsko a Černá hora, Chorvatsko a Makedonie.

Zdrceně jsme sledovali válečnou pohromu na obrazovkách našich televizí. Poznávali jsme místa, kam jsme rádi jezdili. Svíralo se nám srdce na tragediemi v Mostaru, Dubrovníku, Splitu a Plitvických jezerech.

Válka byla urputná a krutá. Naučili jsme se v těch letech jezdit jinam. Do Itálie, Francie a Španělska, na Baleáry a do Řecka.

Naše společnost pomalu bohatla a mohli jsme si dovolit prázdniny i jinde.

Poté, co se přehnaly válečné vřavy na západním Balkáně, byli to opět Češi, kteří jako první odvážně objevili půvaby dalmatského pobřeží pro zbytek světa. Byli to Češi, kteří ostatním ukázali, že Chorvatsko je pro dovolenou bezpečné. Chorvatům ani Slovincům tehdy nevadilo, že si s sebou vozíme paštiky, jogurty a lančmít. Byli nám vděčni za to, že jsme objevili a otevřeli jejich turistický trh.

Po léta jezdíme na dovolenou a po léta se vybavujeme domácím jídlem a vlastními zásobami. Čím více vyděláváme, tím méně si toho vozíme. Do kufrů našich aut se už vejde i leccos jiného, než pouze přepravní plastové ledničky plné potravin.

A Dalmácii s romantikou průzračného moře a bezpočtu ostrůvků stále milujeme.

A přesto (či snad právě proto) jsme letos s údivem a nepochopením přijali zprávy o tom, že Slovinci jednorázově dramaticky zvýšili dálniční poplatky a že Chorvaté zakázali dovážet na své území potraviny masného a mléčného charakteru.

Měl to být konec českých „paštikářů“? Těch paštikářů, kteří pomohli Chorvatům postavit na nohy jejich zem ne proto, že by tam utratili horentní sumy, ale proto, že svým příkladem přesvědčili ty bohatší a (po desetiletí šťastnější) Němce, aby se nebáli své úspory v Chorvatsku utratit.

Některé české cestovní kanceláře potvrdily, že český turista na toto opatření reagoval okamžitě: buďto svůj záměr strávit dovolenou v Chorvatsku zcela zrušil nebo požadoval po cestovních kancelářích výrazné slevy.

Bylo by zajímavé, jak toto opatření chorvatské strany přijali tamní majitelé apartmánů podél pobřeží. Ne hoteliéři a majitelé restaurací, ale ti, kteří poskytují oblíbené ubytování v soukromí.

Chorvaté zdůvodňovali své rozhodnutí nařízením Evropské komise č. 745 z roku 2004 (o oběhu masných výrobků v EU a ochraně proti šíření nákaz mezi domácími zvířaty).

Máte ovšem pocit, že když jedete do Itálie, nesmíte s sebou mít masné konzervy či šišku salámu? Stalo se vám, že když jste jeli v zimě na lyže do Rakouska, tak jste nemohli převážet potraviny?

Ne, chorvatské opatření, bohužel, chápu jako účelový výklad odpovídající chorvatským zájmům. Je formou vzkazu, že Chorvatsko je již dostatečně bohaté na to, aby je osud části českých „paštikářů“ zajímal.

Zcela jejich kroku rozumím, má silný hospodářský podtext, ale jsem vždy na straně českých „lidových“ dovolenkářů. Oni neměli to štěstí žít po dlouhá desetiletí v prosperující společnosti jako Němci, Italové či Holanďané.

Měli jsme a máme stejnou touhu cestovat jako oni. Nebyli jsme tak bohatí a stali se z nás škudlilové. No a co?

I my zažíváme hospodářský růst a postupně bohatneme. I my postupně měníme své návyky. I my přestáváme být „cestovateli s řízkem v kapse“.
Na pracovité a spořivé občany své země jsem hrdý. Jsou zárukou bohatství a prosperity země. Jsou solí, která nás rychle posouvá k životní úrovni západoevropského standardu.

S tím nic neudělá ani chorvatské ochranářství.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus