Od okamžiku, kdy jsem zveřejnil text "Kam jdeme", ve kterém současný vývoj v ČR považuji za vstup do nové (používám pojmu "šesté") republiky, dostávám denně od čtenářů a návštěvníků mého webu pozoruhodné reakce. Na tomto místě proto uveřejňuji i text Mgr. Jana Jandla (jednoho z těch, kteří jste na můj text reagovali), historika z Brna, s názvem "Všechny naše republiky", který publikoval k 95. výročí vzniku Československé republiky. Zajímavé a přehledné čtení, které vám doporučuji.

Všechny naše republiky

Jan Jandl, historik 

28. října letošního roku si připomínáme již 95. výročí vzniku našeho novodobého státu – Československé republiky, jehož přímým pokračovatelem je současná Česká republika.  Za téměř jedno století své existence si naše republika prošla mnoha peripetiemi, vystřídala několik politických režimů, několikrát měnila své hranice a zažila dvě okupace cizími armádami.

            Ale vraťme se na začátek. Do první světové války (1914 – 1918) vstoupili Češi v rámci Rakousko-Uherské říše. Tento mnohonárodnostní stát se rozkládal na rozloze 676 615 km2 a žilo v něm 52,7 miliónu obyvatel. Rozlohou bylo toto mocnářství druhým největším státem Evropy po carském Rusku a počtem obyvatel stálo na třetím místě po Rusku a Německu.

Tři země Koruny české (tvořící dnes území České republiky), tvořené tehdy Českým královstvím, Moravským markrabstvím a Slezským knížectvím, náležely do tzv. Předlitavska, které tvořily neuherské země habsburské monarchie. Tyto země se silným zastoupením českého národa netvořily v říši nijak zanedbatelnou část. Představovaly sice jen 12 % rozlohy Rakousko-Uherska, ale celou 1/5 všech jeho obyvatel. A v rámci Předlitavska byl podíl českých zemí ještě větší. Deset miliónů obyvatel tří korunních zemí přesahovalo třetinu obyvatel předlitavské části říše. Protože ale ve všech třech českých zemích žila silná německá menšina (ve Slezsku dokonce většina), mluvilo v monarchii česky 6,5 miliónu obyvatel, což činilo 12,5% všech poddaných rakouského císaře.

            Území Rakouska-Uherska, jak existovalo v roce 1914, se dnes nachází ve 12 samostatných státech. Na počátku první světové války existovaly v Evropě pouze čtyři státy s republikánskou formou vlády – Francie, Švýcarsko, Portugalsko a městský stát San Marino. Po roce 1918 jich devět dalších přibylo – mezi nimi i Republika československá - jediná důsledně demokratická a hospodářsky prosperující země ve střední a jihovýchodní Evropě s vysokým standardem občanských práv a svobod po celé meziválečné dvacetiletí. Republika, vybojovaná doslova krví a železem tisíců statečných legionářů - Čechů, Slováků, Rusínů - na bojištích první světové války a na diplomatickém poli potom Československou národní radou, reprezentovanou zejména prof. T. G. Masarykem, dr. E. Benešem a gen. M. R. Štefánikem. To, že náš novodobý samostatný stát bude republikou, nebylo zprvu vůbec jisté. Je málo známé, že někteří z konzervativně orientovaných politiků -  zakladatelů Československa, jako byli např. generál a první ministr vojenství Milan Rastislav Štefánik či první československý premiér Karel Kramář, byli zastánci koncepce československého státu coby konstituční monarchie v čele s dědičným panovníkem. Ale vzhledem k tomu, že vůdčí představitel našeho zahraničního odboje za první světové války T. G. Masaryk byl stoupencem republikánského systému vlády a také že USA a republikánská Francie měly jako vítězné spojenecké velmoci rozhodující slovo při podpoře hnutí směřujícího k vytvoření samostatného Československa, bylo o konstituční podobě nového státu rozhodnuto.

            Český národ v době první republiky dospěl a změnil se v hrdou a právem sebevědomou společnost. Přes všechny své nedokonalosti je právě první republika obdobím největšího rozvoje moderního českého národa, a to ve všech oblastech – v ekonomice, technice, sportu i kultuře. Právě proto je dodnes opředena velkou mytologií, neboť události v následujících desetiletích přinesly jen dobu nesvobody a morální rozvrat.

            Na rozdíl od západoevropských států, které po 2. světové válce zažily kontinuální politický vývoj bez dramatických zvratů, však v naší zemi po roce 1918 prakticky každá další nastupující generace v téměř pravidelných dvacetiletých intervalech, ovlivněných zejména děním ve středoevropské oblasti, zpochybňovala a negovala dosavadní vývoj českého (československého) státu a současně se ozývalo volání po odmítnutí dosavadního uspořádání a nastolení nového politicko-společenského systému. Tak tomu bylo v obdobích 1938 – 1939, 1945 – 1948, 1968 – 1969, 1989 – 1990 a jak se zdá, hlasy volající po nastolení nového a dokonalejšího politického režimu v naší zemi zaznívají z různých stran i v posledních měsících. Ostatně za posledních 95 let jsme těch republik vystřídali několik – lepších, horších i takových, na které by bylo lepší zapomenout.

            Zde je stručný výčet. Ta první Masarykova trvala dvacet let a přišli jsme o ni vnější agresí ze strany nacistického Německa, k jehož porážce v největší ze všech válek se nakonec musela spojit válečná koalice evropských států spolu s USA a Kanadou. Ta druhá - půlroční pomnichovská republika - se zlověstnou pomlčkou zvaná Česko-Slovensko, s okleštěnými hranicemi, byla od počátku odsouzená k živoření a následné likvidaci v březnu 1939. Pak v českých zemích vznikl Protektorát Čechy a Morava a na Slovensku vazalský stát z Hitlerovy milosti, čímž Československo na šest let zmizelo z mapy Evropy. Významným dílem ke znovuobnovení poválečné Československé republiky přispěl také domácí a zahraniční odboj, reprezentovaný několika domácími odbojovými organizacemi, exilovou československou vládou v Londýně v čele s dr. E. Benešem a zejména našimi statečnými vojáky a letci na frontách druhé světové války. A tak se Československo na mapě Evropy objevilo opět v květnu 1945, se znovu připojeným Slovenskem, ale bez svého nejvýchodnějšího cípu – Podkarpatské Rusi – kterou si jako „válečné odškodnění“ připojil ke svému území vítězný Sovětský svaz. Poválečná tzv. třetí Československá republika, bez pomlčky, zvaná lidově-demokratická, s navráceným pohraničním územím, ale tentokrát se značně okleštěným demokratickým systémem, nepřežila ani tři roky. Následovala republika komunistická, resp. socialistická, jak zněl její oficiální název, centralizovaná i federalizovaná, a ta vydržela ze všech nejdéle – přes čtyřicet let. Její následky pociťujeme dodnes a těžko se s nimi vyrovnáváme již přes dvacet let.

            Až konečně na podzim 1989 se komunistický režim doslova v několika dnech zhroutil a my jsme zdědili se vším všudy opět Československou republiku. Napřed bez pomlčky, poté s poněkud kostrbatým názvem Česká a Slovenská Federativní Republika. Ani ta však nakonec nepřežila tři roky svého života. Těžko se na české straně dalo dlouhodobě bránit stupňujícím se snahám většiny slovenského národa po plném sebeurčení a vytvoření samostatného slovenského státu. Toto úsilí bylo na slovenské straně jednoznačně vyjádřeno ve svobodných a demokratických volbách v červnu 1992, poté již vývoj nezadržitelně spěl k rozdělení dosavadního Československa na dva samostatné státy – Českou republiku a Slovenskou republiku.

            A tak se české země po 1. lednu 1993 vrátily ke stavu, v jakém žily po tisíc let až do roku 1918 – samy, byť pod rozličnými názvy a někdy i ve spojení s jinými nadnárodními celky.

 

Jan Jandl, historik

předseda Historicko-dokumentační komise MěV ČSBS v Brně

 

 

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus