Odpověď na otázku „Je Česká republika opravdu naše?“, o kterou únorové Literární noviny požádaly Václava Klause, vzbudil zájem i polemiku. To je správné, a u zamyšlení nad tak závažným tématem, ke kterému byl pan president vybídnut, dokonce nutné.

Jednoho z názorů, který vyjádřil poslanec Petr Gazdík a který přinesly úterní Parlamentní listy, si je ovšem třeba povšimnout podrobněji.

Pan poslanec zastává následující: „Kdybych měl přistoupit na zjednodušení, které pan Klaus ve svém článku prezentuje, řekl bych, že podstatné pro mne není, zda je Česká republika ‚naše‘, ale ‚jaká’ Česká republika je, tedy jak se v ní lidem žije, nakolik je demokratická, nakolik je právním státem, nakolik je ekonomicky úspěšná“, a pokračuje „ Česká republika je naše do té míry, do jaké se s ní my sami identifikujeme, jsme schopni pro život v ní něco udělat, zlepšit, vytvořit, nebál bych se říci: do jaké míry ji máme rádi“.

S druhou částí názoru Petra Gazdíka lze snad bez problémů souhlasit, a jistě by přikývnul i Václav Klaus. To ale nebylo podstatou jeho textu, o to v jeho úvahách nešlo.

Václav Klaus myslí vážně povinnost naší generace předat Českou republiku budoucím generacím nezávislou a svobodnou. Ve svém textu výslovně říká: „...aby byla naše republika naše, starat se a pečovat o to, musí být naší ambicí, máme-li obstát před dědictvím předků, nemáme-li pošlapat úsilí, životy a osudy generací před námi“. Toto presidentovo pojetí nepřipouští záměnu toho, co je v „druhém plánu“ (tedy kvalitu vnitřního uspořádání země), za to, co uskutečnění onoho druhého plánu podmiňuje: být v rozhodování o svých věcech nezávislí a suverénní. Být svobodnými nadřazuje všemu dalšímu.

Záměnu priorit, jak ji prezentuje a zastává Petr Gazdík, ve které nezáleží na tom, zda je republika „naše“, nelze přijmout. Vždyť i o svůj byt či dům se staráme poctivěji a odpovědněji, pokud nám patří, pokud jsme v něm pány, pokud někdo „vnější“ nerozhoduje o tom, jaké stavební úpravy smím či nesmím dělat. Být ve svém domě suverénem je základním předpokladem toho, abychom jej spravovali řádně, důsledně a pečlivě.

Ale pan poslanec Gazdík se, dle mého názoru, nemýlí pouze v této – v současnosti už zdánlivě jednoduché a nepodstatné – přesmyčce. Trestuhodně přehlíží a zřejmě záměrně si nevšímá fundamentu textu Václava Klause: „Česká republika je součástí Evropské unie ... a ta už dávno není nadnárodní organizací, která – v úzce vymezené oblasti – zastupuje zájmy suverénních členských států. Je subjektem, který prezentuje zájmy především své, resp. zájmy evropských politických, intelektuálních a mediálních elit. Jsme její administrativní částí, která si uchovává některé vnější atributy státu. Nemělo by nás to mýlit. Česká republika už naše není.“

Václav Klaus po celá ta léta přirozeně a samozřejmě pracuje pro to, aby Česká republika byla zemí demokratickou, ekonomicky úspěšnou, aby se v ní lidem dobře žilo a aby se s ní mohli identifikovat (řečeno s Petrem Gazdíkem), ale nemilosrdně (a nejen v textu pro Literární noviny) odhaluje  zjevnou realitu, ve které už právě o těchto parametrech sami nerozhodujeme. Pan poslanec přece moc dobře - alespoň z jednání českého parlamentu - ví, jak moc (a stále víc) nahrazuje evropská legislativa české zákonodárství. Jistě, leckdo si to může přát – dokonce i on – a slepě a nekriticky věřit, že  „evropské“ je lepší než „české“. Pak ale musí přiznat, že mu o svobodnou Českou republiku vůbec nejde, že mu venkoncem vlastně nejde ani o tu Českou republiku.

A právě s tímto stylem uvažování, stále lehkovážněji převažujícím v české politice i společnosti, je třeba po boku Václava Klause bojovat co nejdůsledněji. Když už ne s úctou ke generacím minulým, tak alespoň s odpovědností vůči generacím příštím.

Ivo Strejček

Institut Václava Klause

17. února 2016 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus