Sledoval jsem přímý přenos z české poslanecké sněmovny v klidném prostředí své štrasburské kanceláře v Evropském parlamentu. Výsledek byl smutný. O to smutnější, že je to národní ostuda a hanba na dlouhá léta.

Kdo má černého Petra

Kdo tedy může za to, že se ČR během pár „parlamentních“ minut v očích všech zahraničních pozorovatelů propadla do nejistého, nestabilního, rizikového, problematického a nesrozumitelného politického prostoru?

Celých dvacet let po revoluci 1989 jsme se snažili vymanit z tradičního západního stereotypního uvažování, které nás řadilo kamsi mezi Turkmenistán a Absurdistán. Dařilo se nám to.

Hospodářský růst hnaný neuvěřitelnou českou touhou po svobodě byl symbolem naší cesty ke středoevropskému hospodářskému zázraku. Předběhli jsme své sousedy z bývalého socialistického paktu o několik koňských délek. Zatímco západní Němci bezmocně skřípali zuby a platili za líné a socialisticky pohodlné východoněmecké bratry jejich účty, my se spolehli na vlastní síly.

Vyplatilo se nám to. Pochopili jsme, že z okolního světa nám jen málokdo pomůže. Stali jsme se rychle plnohodnotným členem NATO a vstoupili jsme do EU. Naše předsednictví bylo po první tři měsíce výjimečně úspěšné.

V době hospodářské recese a hlubokých ekonomických otřesů Topolánkova vláda postupovala doma i v unii rozvážně a rozumně (což říkám s vědomím, že jsem mnohdy s vládou nesouhlasil). Nepostupovali jsme aktivisticky. Obdivuhodně obratně jsme manévrovali a prosadili řadu opatření, která nezadluží příští generace.

Hlasování o nedůvěře vše změnilo. Černého Petra mají v rukách sociální demokraté, ne Tlustý, Schwippel, Jakubková nebo Zubová. Původcem permanentní nestability je Paroubek posedlý mánií dostat se k moci bez ohledu na osud a pověst této země. To on a jeho politika soustavné politické nenávisti a programové nespolupráce „vyprodukovali“ hvězdnou pěchotu přeběhlíků.

Zbláznili jsme se, proč právě teď?

Kdyby byla vyjádřena nedůvěra Topolánkově kabinetu třeba hned 1.července, málokdo ve světě by si toho všimnul. Nebylo by to nakonec ani nijak výjimečné. Vlády důvěru ztrácejí i ve starších demokraciích, než je ta naše.

Ale teď, kdy čeští ministři v Bruselu řídí jednání svých resortních kolegů, je to mimořádná komplikace. Jejich síla při vyjednávání společných stanovisek je výrazně oslabena. Ne, že by to někteří z našich evropských partnerů neuvítali. Naopak!

A právě proto, že jsme v centru mediálního zájmu, znamená pád vlády katastrofálně negativní zprávu pro všechny investory, kteří se (třeba) chystali svůj kapitál umístit v ČR. Politický klid je vždy významným majákem. Regiony s vysokou mírou politické nestability nemohou počítat se zájmem významných firem.

Právě tam nás hlasování o nedůvěře (dnes již bývalé vládě) uvrhlo. Hanba, ostuda, tragédie. Facka minulým dvaceti letům práce a stability.

Vítěz? Sarkőzy a evropské velmoci!

Mýlí se všichni komentátoři pokud tvrdí, že vítězem tohoto amatérského politického tahu je Jiří Paroubek. Vsadil bych se dokonce, že ani on sám si pád vlády v době ekonomických obtíží nepřál. On a jeho sociální demokraté přece nikdy nebyli a nejsou politiky do deště. Oni umějí vládnout pouze v dobách bezpečných, stabilních a bohatých.

Byla to jako obvykle Paroubkova a Rathova mediální hra. Vykrákorat se před parlamentními mikrofony v přímém přenosu a pak si před kamerami pobrečet nad tím, že „zase neměli ke svržení vlády dost hlasů“. Přepočítali se a jistě ponesou důsledky své hry!

A přesto je vítězem zcela někdo jiný: francouzský prezident Sarkőzy a ostatní evropské velmoci.

To oni prosazují myšlenku, že by unie měla opustit pravidelný rotační systém, při kterém má každá členská země právo určovat politiku EU po dobu 6 měsíců. To oni chtějí, aby EU řídil „jejich“ prezident na dobu nejméně 2 let.

Právě proto mělo české předsednictví nejen praktický, ale také symbolický význam. Mělo být vzkazem velkým a mocným, že „zapomenutí“ umějí EU řídit, že problémy zvládají a kreativně moderují složitou agendu. To, co se stalo v Čechách, je smutnou zprávou pro „malé a slabé“.

Ne, pád české vlády se neslavil ani na Pražském hradě, ani na pražském magistrátě, asi ani v Lidovém domě. Slavilo se v Paříži, Berlíně, Římě a Vídni.

Důsledky: zápory převažují

Česko čeká období vyjednávání o nové vládě.V našem občanském zájmu by mělo být nalezení co nejrychlejšího řešení – z důvodů vnitrostátních i zahraničních. Ekonomická recese se před šílenou českou „stojedničkou“ nezastaví.

I přesto má dnešní vývoj jeden klad: ti, kteří v posledních měsících drželi vládu v šachu silou jednoho dvou hlasů definitivně svoji sílu ztratili. Jsou politicky nezajímaví! Tak ať si to s Paroubkem zapíší do svých památníčků a společně si tu ostudu užijí!

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus