Bývám v posledních týdnech z různých stran tázán na to, jak vidím naši českou současnost v kontextu všeho, co jsme si po Listopadu v této zemi přáli a čeho jsme ve skutečnosti dosáhli. Moc se bojím (a bylo by mi to upřímně líto), že jsme jakýmsi obloukem - zdá se - zase tam kdesi zpátky.

I proto na svých webových stránkách znovu uvádím text "Kam jdeme?", který jsem napsal a uveřejnil již téměř před jedním rokem - 29. prosince 2013.  Je mi líto, že jsem se o mnoho nemýlil. A pokud říkám "o mnoho", mám tím na mysli, že považuji situaci za ještě horší, než jsem si ji téměř před 12 měsící uměl vůbec představit.

 

Kam jdeme?

Nepočítám-li období nacistického Protektorátu a vypustím-li krátké období poválečné „košické“ republiky, byla polistopadová republika v pořadí Pátou republikou.

A proto nemohu jinak: vstup do nového roku 2014 bude, myslím, vstupem do období Šesté republiky. Jiné, nové, změněné. Jak hluboká to bude změna, uvidíme.

Snad kritická ohlédnutí zpět, do Republiky páté (1989-2013), by nám mohla napovědět, kam v Šesté republice, s jejími tvůrci, hlasateli a nositeli jdeme.

Nabízí se nejprve otázka, co se v předčasných parlamentních volbách v říjnu 2013 vůbec stalo. Řekl bych, že nic. Výsledky předčasných voleb potvrdily pouze to, k čemu jsme v Čechách kráčeli po léta před tím.

Zatímco se na podzim v předvolební kampani politické strany malicherně přely o to, kolik bude stát zubní plomba a zda se mají prvňáčci učit anglicky, polistopadová demokracie kolem nich se hroutila.

Nikdo si toho nevšímal. Nikdo z vůdců tomu nevěnoval pozornost.

Vůdců? Právě konec Páté republiky je charakterizován absencí vůdců.

Žádná z významných politických stran vůdce neměla a každá z významných politických stran podlehla přesvědčení, že politik již není odpovědný svému voliči, ale má jej přednostně zajímat to, co o něm píší média.

Nemá se zabývat tím, co konkrétního a praktického pro své voliče dělá, jak věrný je slibu, jenž dal prostřednictvím volebního programu a jak plní voličovy zájmy.

Politik konce Páté republiky podlehnul představě, že smyslem jeho práce je loudit a žebrat o vrtkavou a povrchní přízeň českých médií a podbízet se bezejmenným tvůrcům veřejného mínění.

Ano, média určují to, co bude nejvýznamnějším tématem „dne“ a čemu se mají politici věnovat. Média, ne voliči (těm se to ve večerních zprávách či na stránkách novin náležitě převypráví) určují, kdo je vhodným, pracovitým a vůbec celkově správným politikem hodným obecné důvěry a podpory. Kdo je „osobností“ a kdo je „kmotrem“.

Slabost vůdců na sklonku druhé poloviny Páté republiky a jejich podřízenost mediálnímu vlivu se projevila jejich neschopností nastolovat skutečně vážná témata.

Témata, která běžného člověka zajímají. Identifikovat je, vypracovat návrhy na jejich řešení, předstoupit před voliče s odvahou, srozumitelně obhájit jejich význam a pokusit se získat pro jejich plnění politický mandát.

Média dnes určují, kdo a co může formulovat. Média každý den rozhodují, kdo smí v politice přežít a v každém možném okamžiku útočí na jakoukoliv autoritu. Tím vytvářejí prostor k destrukci víry a důvěry běžných občanů v demokracii a jejich tvůrce.

Soubojem o přízeň voličů za každou cenu, se politika záměrně a cíleně oprostila od vyhraněnosti svých ideových proudů.

ČSSD, v zoufalé snaze ovládnout levicové voliče, se mylně posunula nalevo. ODS, v tragické víře získat co nejvíce voličů, opustila konzervativní pozici a sklouzla tam, kde dříve bývali „pravicoví“ sociální demokraté. „Rozkročením (či rozpliznutím) doleva“ zklamala ODS rozhodující část svých (dnes již bývalých) voličů.

Významné politické strany, které určovaly dynamiku a směr politického vývoje po roce 1989, se vnitřně ideově – v touze být volitelnými za každou cenu - zhroutily.

Důkazem jejich rezignace na vše, co ztělesňovalo podstatu „polistopadové republiky“, byla jejich nepochopitelná podpora přímé volby hlavy českého státu. Ano, přímo zvolený prezident nad hlavou parlamentní demokracie, je viditelným signálem příchodu nového řádu.

Obě nejvýznamnější politické strany podlehly lákání, které by Aldous Huxley, jehož 50. výročí smrti jsme si v roce 2013 připomněli, popsal ve svém legendárním románu „Báječný nový svět“ slovy „všichni jsou šťastní, ale všichni jsou prázdní“.

Ptejme se také, jak k dnešnímu stavu přispělo naše členství v Evropské unii. Jak přispěl k ideové vyprázdněnosti fakt, že většina českých zákonů se již píše v Bruselu. Jak neblahou roli sehrála evropská „politika nad politikou“, tvořená většinově nevolenými byrokraty ve vlastním zájmu hlásajícími „politiku bez politických stran“.

Zřejmě neoddiskutovatelnou (a já myslím smutnou) skutečností je však to, že pojem svoboda nabyl za těch dvacet let pro českého voliče jiný obsah, než jaký měl v polistopadových letech.

Tehdy jsme svobodu chápali jako nedotknutelnost vlastního úsilí.

Dnes, s příchodem Šesté republiky, je – obávám se – chápána jako „plechovka“, která má být naplněna svobodou nákupů v obřích nákupních centrech, svobodou zalyžovat si v zimě v Alpách a v létě odletět na pláže Kanárských ostrovů.

Znovu a znovu se musím – s nostalgií - ohlížet do let minulých. Do let nespravedlivě opovrhované Páté republiky, abych s obavami a nedůvěrou vzhlížel k letům republiky nové – Šesté.

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus