Bylo rozhodnutí o rozdělení ČSFR na dva samostatné státy svévolným chováním vítězů parlamentních voleb v roce 1992, jak dnes říká Petr Pithart, nebo bylo vyvrcholením dlouhodobých emancipačních tendencí slovenského národa, které lidé jako Petr Pithart či Václav Havel podceňovali a neviděli jejich osudový charakter?

Zatímco ODS v čele s Václavem Klausem šla v červnu 1992 do voleb s programem zásadní ekonomické a společenské transformace, HZDS s Vladimírem Mečiarem slibovala Slovákům prosadit nové státoprávní uspořádání. Obě strany ve svých částech federace drtivě zvítězily. Korektnost a férovost postupu povolebních vyjednavačů Klause a Mečiara tak nebyly svévolným jednáním volebních vítězů, ale byly výrazem hlubokého respektu k tomu, co si většina „jejich“ občanů přála a svým hlasem ve volbách prokázala. 

V době vzniku samostatného státu v roce 1918 se spolu setkaly ekonomicky, sociálně a kulturně připravený český národ, jenž v novém státě viděl vyvrcholení své politické emancipace, a „slovenský národ, který nevynikal vědomím o tom, že je národem“ (F. Peroutka). Přesto se Slováci s ideou jednotného státu nikdy většinově nesžili a žili představou, že Československo je dočasnost. Zatímco Češi v následujících desetiletích pohlíželi na novou republiku prizmatem budování státu, na Slovensku průběžně sílilo hledání cest k stále rozsáhlejší autonomizaci. V každém uzlovém okamžiku společných dějin dávali Slováci přednost své samostatnosti před jednotným státem. To Češi buďto nechápali (protože vždy sledovali budování státu), nebo to od Slováků považovali za nevděčnost – což opačně podporovalo budování slovenské národní martyrologie o „české panovačnosti“.

Slováci šli za vlastní samostatností po celá desetiletí. Emancipační aspirace nebyly programem jednoho politického uskupení, bylo to politické snažení národní. A tak zatímco nakonec Petr Pithart, který sám sebe nafoukaně považoval za největšího znalce Slováků v Čechách, blouznil o „dvojdomcích“, Slováci naplňovali letité touhy po národní suverenitě: zřídili vlastní ministerstvo mezinárodních vztahů, požadovali slovenskou podobu ekonomické transformace a chtěli svoji emisní banku.

Co by v procesu takového snažení mohlo vyřešit referendum? I kdyby se byla bývala nadpoloviční většina občanů vyjádřila „pro“ další existenci společného státu, odstředivé tendence Slováků by stejně pokračovaly. Zkusme si v tomto kontextu hypoteticky představit, jak by asi dnes (ve společném státě) dopadnul střet „proevropských“ Slováků s výrazně vlažnějšími náladami Čechů. A v jakou vnitrostátní krizi by asi vyústil česko-slovenský spor o ochotu vzdát se vlastní měny ve prospěch eura?

Povolební vyjednávání v létě 1992 byly férovým řešením dlouholetých emancipačních snah Slováků. Je historickou zásluhou – ne vinou – Václava Klause a Vladimíra Mečiara, že vše dopadlo tak dobře.

Psáno pro Newsletter Institutu Václava Klause

Ivo Strejček

6. září 2017

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus