Česká zahraniční politika ve světle migrační krize[1]
(teze)
- Název našeho dnešního setkání, na které jste mě pozvali a vašeho pozvání si nesmírně vážím, je řečníka výhodné. Je totiž natolik neutrální (či obecné), že mě nijak nevybízí ani k hodnocení současné české zahraniční politiky, ani není explicitní výzvou k zamyšlení nad tím, jaká by tato politika měla být (mimochodem, zvláštním tématem by mělo být, zde ještě existuje „něco“ jako česká zahraniční politika a zda lze v prostředí Evropské unie nezávislou – a národní zájmy sledující – politiku ještě tvořit).
- Využiji proto obecnost názvu dnešní diskuse k tomu, abych se nejprve zamyslel nad příčinami migrační krize, nad pokusy jak ji řešit (či spíše neřešit) a jak v těchto ohledech česká zahraniční politika, podle mého názoru, obstává.
- Nahlížet na migrační krizi pouze jako na důsledek rozvratu severní Afriky a Blízkého Východu je sice často se objevující teze, ale takové vysvětlení nestačí, neboť bychom například obtížně hledali odpověď na otázku, proč k současné masivní migrační vlně dochází teprve v průběhu posledního roku, když v Afghánistánu či Iráku je válka, chaos a rozvrat posledních 50 let?
- Prospěšnější je proto hledat odpovědi na příčiny této krize u nás. A v takovém případě si musíme přiznat, že migrační krize je jednou z krizí, kterým čelíme a je projevem mnohostranné krize EU. Kdyby EU neprocházela dlouhodobě vlastní vleklou krizí, která má různé vnější projevy a pramení z dlouhodobě chybných politik tohoto nadnárodního útvaru, lze s jistotou tvrdit, že k něčemu takovému, co nazýváme „migrační krize“ by nedošlo.
- Kde hledat příčiny rozsáhlé evropské krize, která charakterizuje současný úpadek Evropy?
- 6. Rozpad Evropy národních států existujících v jejich hranicích, což byla jedna z centrálních, chtěných, zamýšlených dlouhodobých politik evropských elit. Útok na národní stát byl po celá desetiletí zdůvodňován jako blahodárná aktivita, která definitivně z Evropy odstraní hlavní příčinu válečných konfliktů na kontinentu. Jde o argument, který je neustále opakován a europeisté jej použijí vždy, kdy jim docházejí nezbytné argumenty. Tvrdím, že národní stát nebezpečím pro mírové uspořádání v Evropě není. Nebezpečím pro mír jsou totalitní ideologie, které vyrůstají z frustrace voličů v ekonomicky či sociálně rozvrácených zemích. V tomto kontextu jsou napětí a nerovnováhy mezi členskými státy EU plynoucí ze současného modelu evropské integrace podstatně větším ohrožením pro stabilitu a mírovou koexistenci na kontinentě, než existence národního státu.
- Existence národních hranic není pouhou pomyslnou čárou na mapě, je emotivním vymezením prostoru, o který generace sváděly boj a pro který krvácely. Není možné nad něčím podobným mávnout rukou a administrativním rozhodnutím jej zrušit. Je vymezením prostoru, ke kterému lidé cítí vysokou míru loajality (Češi k Čechám podstatně více, než Češi k Itálii nebo Polsku). Hranice v mém pojetí, jak její podobu obhajuji, není neprostupnou komunistickou stěnou – je kontrolovatelnou čárou, kterou lze svobodně překračovat a která pro nás „uvnitř“ znamená právo zvážit, koho my sami chceme „domů“ vpustit. Takové právo mají mít i naši sousedé.
- Doktrína multikulturalismu je další z příčin hluboké krize Evropy. Není pravda, že kdokoli k nám ze světa přichází, je nutně obohacením naší kultury a proto je nezbytné mu umožnit u nás činit to, co on sám uznává za správné (stejně tak, jako je nemyslitelné, aby křesťan přišel do Iránu a tam okamžitě začal stavět katolický chrám). Společnost, ke své přirozené existenci, potřebuje elementární míru vnitřní soudržnosti, založené na společném sdílení a loajalitě k obecně zažitým a všeobecně přijímaným vzorcům chování. To multikulturalismus destruoval a vytvořil prostor jak k erozi našich vlastních hodnot, tak k jejich snadnému překonávání vzorci odlišnými, cizorodými.
- Evropský sociální model, jehož komfort a blahobyt proměnil naši společnost na společnost nároků bez vztahu k výkonu, a současně láká, přitahuje a nasává migranty z jiných částí světa.
- To je alespoň několik hlavních příčin, které způsobují vleklou a hlubokou krizi Evropy.
- Migrační krize nemohla nepřijít, Západ si o něco podobného dlouhodobě říkal. Česká zahraniční politika to takhle ale nevidí, proto jsou její postoje neautentické a nedůvěryhodné. Tvrdím, že spor o kvóty je sporem nepodstatným, že je politikou zástupnou, že nabízí české vládě i většině parlamentní opozice předvádět svoji odhodlanost před oprávněně zneklidněnými občany (a voliči). Česká vládní politika nekritizuje současný evropský integrační model, je k němu více než loajální a před českými občany se jí podařilo vytvořit z „kvót“ úhelný problém, přestože ten není příčinou – je důsledkem. Nedejme se mást skutečností, že Sobotka s Chovancem jsou „proti kvótám“. Boj o kvóty je zástupným bojem, je tématem, které pomáhá uniknout od hlavního problému – krize EU. Je to jako za komunismu: kritizovat byrokracii jsme mohli (tuto míru kritiky režim připouštěl), ale kritizovat podstatu režimu možné nebylo.
Co s tím?
Zde jsou úkoly krátkodobé a dlouhodobé:
- Jediným myslitelným krátkodobým úkolem je vzepětí k rezolutnímu, masovému, spontánnímu vyjádření „ne“ k dalšímu přijímání migrantů. Tento hlas musí být nesen demokratickými prostředky. Je ovšem sporné (a příklady z evropských zemí to potvrzují), zda k tomu mají sílu nebo odvahu tradiční zavedené strany.
Dlouhodobé úkoly:
- Pokud se shodneme na příčinách současné migrační krize, pokud přijmeme, že si ji „Evropa“ způsobila sama, pak právě tam musíme začít hledat nápravu.
- Očistit existenci národního státu od nánosů evropeistické nenávisti, nebát se hrdosti „příslušet někam“.
- Vyžadovat na svých politicích promýšlet a nabízet alternativy vývoje na evropském kontinentu. Formulovat program „návratu před Maastricht“ ke spolupráci suverénních států
Ivo Strejček
24. 5. 2016
[1] Teze přednesené na setkání pořádaném MS ODS a Konzervativním klubem v Šestajovicích, 24. května 2016