Beseda se členy MS ODS v Šestajovicích (Praha-Východ), 24.5. 2016

Česká zahraniční politika ve světle migrační krize[1]

(teze)

1. Název našeho dnešního setkání, na které jste mě pozvali a vašeho pozvání si nesmírně vážím, je řečníka výhodné. Je totiž natolik neutrální (či obecné), že mě nijak nevybízí ani k hodnocení současné české zahraniční politiky, ani není explicitní výzvou k zamyšlení nad tím, jaká by tato politika měla být (mimochodem, zvláštním tématem by mělo být, zde ještě existuje „něco“ jako česká zahraniční politika a zda lze v prostředí Evropské unie nezávislou – a národní zájmy sledující – politiku ještě tvořit).
2. Využiji proto obecnost názvu dnešní diskuse k tomu, abych se nejprve zamyslel nad příčinami migrační krize, nad pokusy jak ji řešit (či spíše neřešit) a jak v těchto ohledech česká zahraniční politika, podle mého názoru, obstává.
3. Nahlížet na migrační krizi pouze jako na důsledek rozvratu severní Afriky a Blízkého Východu je sice často se objevující teze, ale takové vysvětlení nestačí, neboť bychom například obtížně hledali odpověď na otázku, proč k současné masivní migrační vlně dochází teprve v průběhu posledního roku, když v Afghánistánu či Iráku je válka, chaos a rozvrat posledních 50 let?
4. Prospěšnější je proto hledat odpovědi na příčiny této krize u nás. A v takovém případě si musíme přiznat, že migrační krize je jednou z krizí, kterým čelíme a je projevem mnohostranné krize EU. Kdyby EU neprocházela dlouhodobě vlastní vleklou krizí, která má různé vnější projevy a pramení z dlouhodobě chybných politik tohoto nadnárodního útvaru, lze s jistotou tvrdit, že k něčemu takovému, co nazýváme „migrační krize“ by nedošlo.
5. Kde hledat příčiny rozsáhlé evropské krize, která charakterizuje současný úpadek Evropy?
6. 6.    Rozpad Evropy národních států existujících v jejich hranicích, což byla jedna z centrálních, chtěných, zamýšlených dlouhodobých politik evropských elit. Útok na národní stát byl po celá desetiletí zdůvodňován jako blahodárná aktivita, která definitivně z Evropy odstraní hlavní příčinu válečných konfliktů na kontinentu. Jde o argument, který je neustále opakován a europeisté jej použijí vždy, kdy jim docházejí nezbytné argumenty. Tvrdím, že národní stát nebezpečím pro mírové uspořádání v Evropě není. Nebezpečím pro mír jsou totalitní ideologie, které vyrůstají z frustrace voličů v ekonomicky či sociálně rozvrácených zemích. V tomto kontextu jsou napětí a nerovnováhy mezi členskými státy EU plynoucí ze současného modelu evropské integrace podstatně větším ohrožením pro stabilitu a mírovou koexistenci na kontinentě, než existence národního státu.
7. Existence národních hranic není pouhou pomyslnou čárou na mapě, je emotivním vymezením prostoru, o který generace sváděly boj a pro který krvácely. Není možné nad něčím podobným mávnout rukou a administrativním rozhodnutím jej zrušit. Je vymezením prostoru, ke kterému lidé cítí vysokou míru loajality (Češi k Čechám podstatně více, než Češi k Itálii nebo Polsku). Hranice v mém pojetí, jak její podobu obhajuji, není neprostupnou komunistickou stěnou – je kontrolovatelnou čárou, kterou lze svobodně překračovat a která pro nás „uvnitř“ znamená právo zvážit, koho my sami chceme „domů“ vpustit. Takové právo mají mít i naši sousedé.
8. Doktrína multikulturalismu je další z příčin hluboké krize Evropy. Není pravda, že kdokoli k nám ze světa přichází, je nutně obohacením naší kultury a proto je nezbytné mu umožnit u nás činit to, co on sám uznává za správné (stejně tak, jako je nemyslitelné, aby křesťan přišel do Iránu a tam okamžitě začal stavět katolický chrám). Společnost, ke své přirozené existenci, potřebuje elementární míru vnitřní soudržnosti, založené na společném sdílení a loajalitě k obecně zažitým a všeobecně přijímaným vzorcům chování. To multikulturalismus destruoval a vytvořil prostor jak k erozi našich vlastních hodnot, tak k jejich snadnému překonávání vzorci odlišnými, cizorodými.
9. Evropský sociální model, jehož komfort a blahobyt proměnil naši společnost na společnost nároků bez vztahu k výkonu, a současně láká, přitahuje a nasává migranty z jiných částí světa.
10. To je alespoň několik hlavních příčin, které způsobují vleklou a hlubokou krizi Evropy.
11. Migrační krize nemohla nepřijít, Západ si o něco podobného  dlouhodobě říkal. Česká zahraniční politika to takhle ale nevidí, proto jsou její postoje neautentické a nedůvěryhodné. Tvrdím, že spor o kvóty je sporem nepodstatným, že je politikou zástupnou, že nabízí české vládě i většině parlamentní opozice předvádět svoji odhodlanost před oprávněně zneklidněnými občany (a voliči). Česká vládní politika nekritizuje současný evropský integrační model, je k němu více než loajální a před českými občany se jí podařilo vytvořit z „kvót“ úhelný problém, přestože ten není příčinou – je důsledkem. Nedejme se mást skutečností, že Sobotka s Chovancem jsou „proti kvótám“. Boj o kvóty je zástupným bojem, je tématem, které pomáhá uniknout od hlavního problému – krize EU. Je to jako za komunismu: kritizovat byrokracii jsme mohli (tuto míru kritiky režim připouštěl), ale kritizovat podstatu režimu možné nebylo.

Co s tím?

Zde jsou úkoly krátkodobé a dlouhodobé:

1. Jediným myslitelným krátkodobým úkolem je vzepětí k rezolutnímu, masovému, spontánnímu vyjádření „ne“ k dalšímu přijímání migrantů. Tento hlas musí být nesen demokratickými prostředky. Je ovšem sporné (a příklady z evropských zemí to potvrzují), zda k tomu mají sílu nebo odvahu tradiční zavedené strany.

Dlouhodobé úkoly:

1. Pokud se shodneme na příčinách současné migrační krize, pokud přijmeme, že si ji „Evropa“ způsobila sama, pak právě tam musíme začít hledat nápravu.
2. Očistit existenci národního státu od nánosů evropeistické nenávisti, nebát se hrdosti „příslušet někam“.
3. Vyžadovat na svých politicích promýšlet a nabízet alternativy vývoje na evropském kontinentu. Formulovat program „návratu před Maastricht“ ke spolupráci suverénních států

Ivo Strejček

24. 5. 2016