K tématu eura a České republiky snad už bylo u nás řečeno téměř vše. Možné i nemožné. Argumentačně podložené i zcela prázdně proklamativní. Laiky i odborníky (často jen kvazi-odborníky). Řada z nás v průběhu uplynulých dvou desetiletí napsala o tomto tématu spoustu textů a přednesla desítky projevů – doma i v cizině. I náš institut (ve své předchozí inkarnaci, tedy CEP) o tom v roce 2010 vydal knížku[1]. Týdeník EURO – dobrý časopis se špatným názvem – tomu na počátku letošního června (č. 22, 2015) věnoval třetinu svého vydání. S většinou z článků tam publikovaných plně souhlasím, jen pánové Tůma, Hurník a Prouza opětovně předvedli, že mají zacpané oči a uši a že nechápou vůbec nic.

Před dvěma týdny jsem byl v Řecku na každoročním Athénském semináři a ke svému smutku a zklamání jsem se přesvědčil, že i Řekové – přes své, snad už dostatečné neblahé zkušenosti – ohledně eura stále ještě nechápou vůbec nic. Pořád si nedovedou představit, že by mohli a měli eurozónu opustit.[2]

Ve stejném čísle časopisu EURO napsal Aleš Michl – jakoby novátorsky – že pro naše rozhodování nejsou relevantní maastrichtská kritéria a že bychom si měli vytvořit kritéria vlastní. Více než souhlasím. Již v prosinci 2005, tedy před deseti lety, jsem na podobném Euro Business Breakfast jako je ten dnešní, o tomto problému hovořil a následně jsem publikoval článek „Klausova kritéria pro přijetí (či nepřijetí) společné evropské měny“[3], v němž jsem tuto myšlenku zopakoval a upřesnil. Místo maastrichtských, která jsem označoval za kritéria jejich, podle nichž se mají oni, tedy oni v Bruselu, rozhodovat, jestli nás mají do eurozóny chtít přijmout, jsem – s jistou formulační nadsázkou – doporučoval kritéria českolipská (či mladoboleslavská či nějaká taková), která by nám umožnila říci, jestli my tam chceme (a jestli to něco přinese nám). V závěru tohoto svého článku jsem ve zkratce zrekapituloval svá („českolipská“) kritéria formou těchto otázek:

- uspěla do dnešního dne společná evropská měna? Ne ve smyslu toho, zda přetrvává, ale zda členským zemím ekonomicky prospěla?

- je konvergence české ekonomiky s ekonomikou eurozóny dostatečně vysoká, nikoli z hlediska vlastnické či odvětvové struktury nebo z hlediska typu ekonomického systému (poměr státu a trhu), ale z hlediska konvergence celé řady ekonomických parametrů, primárně parametrů cenových a mzdových?

- přejeme si, aby měnová unie před sebou tlačila (či dokonce urychlovala) další integrační procesy či nikoli?

Dnešní doba žádá vrátit se k diskusi těchto našich domácích, tedy nemaastrichtských kritérií. Ekonomickou stagnací jsme sice ztratili řadu let, ale do eurozóny jsme naštěstí nevstoupili. Teď nás do ní vhání náš prezident, aniž by naše vlastní kritéria zformuloval. Podle minirozhovoru, který nedávno udělal pro časopis Euro, se dá dedukovat, že za rozhodující považuje tyto myšlenky (Euro, č. 22, 2015, str. 14):

- splňujeme maastrichtská kritéria;

- udělalo to Slovensko (kde je prý dokonce 70 % občanů s eurem spokojeno);

- přijetí eura zvyšuje kredibilitu země a pomáhá přílivu nových zahraničních investic;

- snad bude do doby našeho vstupu vyřešena řecká krize, neboť nevýhodou by bylo přijímat euro, pokud by eurozóna i nadále financovala krachující Řecko;

- měla by také vzniknout fiskální unie, protože bez společné fiskální a daňové politiky stojí Evropská unie jen „na jedné noze“;

- chybí vysvětlování pozitiv evropské měny neinformovaným občanům.

Zhruba to je shrnutí prezidentova postoje. Nejsou to kritéria, jsou to – často – pouhá přání. Je zcela evidentní, že jsou to jiné pohledy než moje. Nebudu je hodnotit, spíše se pokusím zamyslet, co se za dobu mezi mou první zmínkou o „českolipských“ kritériích a dneškem stalo? Co nám tato dekáda napověděla?

1) V Evropě proběhla hluboká a ničivá finanční a ekonomická krize jako důsledek toho, že se na labilní Evropu z USA přenesl nebezpečný krizový virus, který se zrodil v americkém bankovním a finančním systému. Před tímto virem Evropu euro neochránilo. Jednou z klíčových učebnicových tezí o přínosu společné měny velkého ekonomického celku, jakým EU určitě je, však vždy bylo, že euro ochrání členské země před exogenními šoky. Exogenní šok nastal, společná měna už téměř desetiletí existovala, krize přesto proběhla;

2) podle stejných učebnic by měly importovanou krizí (vnějším šokem) více trpět země s vlastní měnou (jako je Česká republika) než země chráněné měnou společnou. Ani to se nestalo. HDP České republiky v roce 2009 poklesl o 4,5 %, ale v Německu o 5,1 %, v Itálii o 5,5 %, ve Slovinsku o 7,9 % a např. ve Finsku o 8,5 %. V kvazi-eurozemích Lotyšsko, Litva a Estonsko (byly už v tzv. currency board pevně připoutány k euru) poklesl HDP dokonce o 17,7 %, 14,8 %, resp. 14, 1 % (všechna data podle Eurostatu);

3) zvýšení zadlužení evropských států by při krizi a při použití standardních keynesiánských nástrojů fiskální a měnové politiky k jejímu léčení nastalo tak jako tak, ale – a to je moje dnešní teze – nebylo by tak velké. Jak jsem mnohokráte argumentoval jinde, vznik společné evropské měny radikálně snížil tolik potřebnou Selbstdisziplin, neboli vlastní, vnitřní, domácí disciplínu jednotlivých zemí. Došlo k rozmazání zodpovědnosti, kompetencí, pravomocí. Bez eura by signály o nebezpečném zadlužování se dopadly na jednotlivé členské země eurozóny rychleji, a o pár let dříve by pravděpodobně došlo k opatrnější fiskální politice.

I o tom statistická data jistou informaci dávají. V ČR se dluh státu jako podíl na HDP zvýšil z 28,7 v roce 2008 na 42,6 % v roce 2014, u eurozóny jako celku za stejná léta ze 47 na 82 %. Nám se tedy tento podíl zvýšil o 14 bodů, jim o 35 bodů. To není malý rozdíl. Např. Irsku ze 43 na 110 %, Španělsku z 39 na 98 %, Portugalsku ze 72 na 130 %, Slovinsku z 22 na 81 %. Průměrná hodnota u eurozemí se zvýšila ze 47 na 82 %, u neeurozemí (ale členských zemí Evropské unie) z 36 na 56 %;

4) euro jako celek mohlo vývojem svého kursu reagovat na měnící se ekonomické podmínky (a snad i reagovalo), ale reagovalo „podle průměru“, tedy nikoli tak, jak by potřebovaly jednotlivé země. Proto to nemohlo vyhovovat ani Německu nebo Řecku, ale ani Holandsku či Portugalsku. Česká koruna, polský zlotý a maďarský forint mohly reagovat podle svého, eurozemě nikoli;

5) bylo by logické se ptát, zda pokrizové oživení nastalo dříve v zemích s eurem než v zemích s vlastními měnami. Ano i ne. Naše sousední země Německo, Rakousko a Slovensko překonaly úroveň svého předkrizového maxima (kterým byl 3. kvartál 2008) dříve než Česká republika (ta v roce 2014), ale – citováno podle výpočtu Carmen Reinhardt, uvedených na nedávné konferenci v Athénách – u dalších zemí s eurem to neplatí:

Je tedy zcela evidentní, že euro těmto zemím ani v tomto nepomohlo.

Za úvahu stojí, co by se mohlo stát v budoucnu:

a) Euro má a nevyhnutelně mít bude spoustu dalších nových či staronových problémů – spojených s tím, že je Evropa chřadnoucím ekonomickým regionem a s tím, že kvůli selhání některých zemí eurozóny může nastat měnový chaos i pro ostatní. Nesdílím sice názor, že vystoupením Řecka či jiné země z eurozóny nastane ekonomická katastrofa (to tvrdí ti, kteří chtějí za každou cenu, tedy i za cenu zničení Řecka, aby cesta ke sjednocené a zglajchšaltované Evropě proběhla bez jediné ztráty), ale bezproblémový vývoj vnitřně svázané eurozóny určitě nenastane;

b) eurozóna se bude přeměňovat v transferovou unii (neboli v jednu z mírnějších variant fiskální unie) a já jsem přesvědčen, že to pro Českou republiku nemůže být žádnou výhodou. Nepotřebujeme se solidarizovat s cizími – leckdy bohatšími než my – zeměmi. Oceňujme autentickou, tedy osobní solidaritu, ale nepřijímejme solidaritu elit jedněch zemí elitám druhých zemí za peníze třetích zemí (a hlavně neelit těchto zemí);

c) to, že přijetí společné měny přináší různým zemím nemalé ekonomické náklady, má několik příčin:

- není vůbec bezvýznamné, s jakým kursem země do eurozóny vstoupí. Získává tím buď jistou kursovou výhodu, nebo nevýhodu. Vstupovat tam s vyšším než rovnovážným kursem výhodou určitě není.[4] Která je ta správná hodnota kursu, většinou nevíme. Je to ta v posledních dvou letech před vstupem? Je to ta – v našem případě – před listopadem 2013 (před zahájením devizových intervencí ČNB) nebo po listopadu 2013? Je to ta, ke které se dospěje zafixovaností kursu, nebo jeho předcházející naprostou flexibilitou? To vůbec jasné není, ale to, že špatný kurs přináší ekonomické náklady, je nesporné (není-li, jako že není, dokonalá flexibilita cen a mezd a všech dalších nominálních veličin);

- nákladem společné měny je i nemožnost samostatného kursového pohybu. Nenákladem by to bylo jen tehdy, kdyby byla země ve všech parametrech identická se zbytkem eurozóny a kdyby v ní byla dokonalá flexibilita nominálních veličin. Identičnost ekonomických parametrů České republiky např. s Irskem, Finskem či Portugalskem (a Řeckem) určitě neexistuje. Ani se Slovenskem. Proto se rozdělila československá koruna. Období 15 let existence eurozóny nijak nepotvrdilo narůstání homogenity eurem „sjednoceného“ celku. „Díky“ euru nenastala konvergence, ale divergence ekonomických parametrů a ekonomického výkonu jednotlivých členských zemí. Tuto tezi dnes snad už nikdo nezpochybňuje;

- nákladem je i to, že euro nutí členské země eurozóny v případě jakékoli poruchy a nerovnováhy – při nemožnosti vnější (tedy normální) devalvace – k devalvaci vnitřní, k dramatickému poklesu domácích cen a mezd. To se ukazuje být – jak je to více než přesvědčivě demonstrováno Řeckem – ničivé. Vnitřní devalvace se stává bludným kruhem. Při nedokonalé flexibilitě cena mezd – a to je definiční charakteristikou současné epochy – spolu s cenami klesá i produkt. Výsledkem je, že ekonomika padá rychleji, než se oddlužuje. Otrlé postkomunistické země jako Lotyšsko to přežily, neotrlé Řecko nikoli. I to je velkým ekonomickým nákladem existence společné měny;

- nákladem je i nemožnost provádět samostatnou měnovou politiku, jak v situaci její skutečné potřeby, tak z důvodů pouhého „chtění“. Země může chtít či nechtít zásahy ECB znamenající monetarizaci dluhů států, a proto může chtít či nechtít provádět či neprovádět rozsáhlé „kvantitativní uvolňování“. Země může mít jinou ekonomickou ideologii, jiné obavy z inflace (či deflace), jiné představy o léčení různých ekonomických neduhů, atd. Každé jiné než „její“ vlastní řešení je pro ni nákladem. Kvůli hospodářské politice, kvůli státnímu rozpočtu, kvůli daním, atd. padají vlády. Přijetí eura předpokládá, že to nebude potřeba (možná proto, že vlády už ve sjednocené Evropě vlastně fakticky nebudou) – nebo to bude potřeba, a pak je přijetí eura nákladem.

Závěr: urychlené zavádění eura u nás v žádném případě nedoporučuji. Pro tento svůj názor jsem uvedl řadu věcných argumentů, a navíc to nechci. A jak ukazují průzkumy veřejného mínění, nechce to ani výrazná většina obyvatel České republiky.

[1] Autoři CEPu o euru, CEP, Praha, 2010.

[2] V. Klaus, Poněkud pomíchané zápisky z cest do Londýna, Vaduzu a Athén, 8. června 2015, http://www.klaus.cz/clanky/3761.

[3] Klausova kritéria pro přijetí (či nepřijetí) společné evropské měny, Lidové noviny, 2. 1. 2006 (přetisknuto v knize Ekonomika a ekonomie, Knižní klub, Praha, 2006).

[4] Pánové Tůma a Hurník v článku „Euro není o kursu“ s podtitulem „je úplně jedno, jaký kurs máme a s jakým kursem nakonec vstoupíme do eurozóny“ (Euro, č. 22, 2015, str. 14), tvrdí, že „ve velké části české společnosti se léta udržuje myšlenka výhodnosti silného kursu koruny pro vstup do eurozóny… čím silnější bude ve chvíli vstupu kurs, tím budeme v eurech bohatší a tím lépe pro nás“, Nevím, kdo to kdy u nás řekl. Myšlenku „posílením kursu k bohatství“ neznám. Naposledy něco takového počátkem 90. let říkal Valtr Komárek.

Václav Klaus, Euro Business Breakfast, Aureole Fusion Restaurant, City Tower, Praha, 17. června 2015.

Publikováno v týdeníku Euro dne 22. června 2015.

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus