Základní obrysy naší polistopadové změny

Po listopadu 1989 u nás neproběhla pouhá změna režimu či výměna zbankrotované a nenáviděné politické garnitury, nýbrž hluboká systémová transformace. Tento abstraktně znějící termín jsme si zvykli užívat jako souhrnný výraz pro tehdy uskutečněnou systémovou změnu, pro proces přechodu z komunismu do systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky. Tato společenská změna, resp. její první „horká“ fáze, jejích prvních tři-pět let, byla v naší zemi provedena s nesporným úspěchem. Různé, záměrně šířené katastrofické scénáře, které se ji snažily zdiskreditovat a zastavit (milion nezaměstnaných – Valtr Komárek), se nerealizovaly.

Proběhla rychle, klidně, lidsky únosně. Nedošlo při ní k sebemenšímu násilí. Proběhla v naší režii, nikdo zvnějšku – ani z Východu, ani ze Západu – do ní nezasahoval. Šlo o evoluční, v mnoha ohledech spontánně vyvolaný a spontánně se utvářející proces, který nikým nemohl být plně organizován. Role mužů listopadu 89 byla nutně omezená. Fakticky byl tento proces dotvářen aktivitami milionů svobodně se rozhodujících lidí.

Různé dílčí prohry a nezdary, které každou takovou složitou společenskou změnu nevyhnutelně doprovázejí, nedávají právo dnešním paušálním kritikům tehdejší doby, aby tento náš úspěch, úspěch milionů lidí žijících v České republice, znevažovali.

V našem veřejném prostoru – po faktickém rozpadu naší politické scény, ke kterému v průběhu posledních let došlo – zůstávají výroky tohoto typu bohužel bez adekvátní odezvy. Politické strany prakticky vymizely. Jednotlivci nemají šanci – ve své osamocenosti, bez institucionálního zázemí – cokoli výrazně ovlivnit. Generace pamětníků už na to nemá dostatečnou chuť či sílu. Dnešní čtyřicetiletí tehdy chodili do základní školy, tato debata je moc nebaví a navíc ji – většina z nich – málo chápou.

Každá revoluce s velkým R chce měnit lidi, chce vytvářet „nového člověka“, a to jsme tehdy nechtěli. Na rozdíl od všech elitářů, intelektuálních celebrit či aktivistů kulturní sféry si lidé jako já na „lidi“ nikdy nestěžovali. Stěžovat si navíc není komu (snad jen světové komunitě stejně elitářsky uvažujících) a stěžovat si vlastně znamená vydělovat se, povyšovat se nad „obyčejnými lidmi“, považovat se za mimořádné.

Neschovávali jsme se proto za výroky, že nás a naše spoluobčany komunismus na našich mravech a na našem charakteru poškodil natolik, že to bude trvat celé generace, než se to změní a než se přiblížíme idealizovanému typu člověka, žijícího v době naší tragické komunistické éry svobodně za naší západní hranicí, bez tisíců omezení a nátlaků, kterým jsme byli vystaveni my.      

Chce to vnímat širší časový kontext. Vymkli jsme se právě končícím čtvrtstoletím našemu předcházejícímu vývoji? Je to, jak se teď chováme a jak reagujeme na věci kolem nás, něco kvalitativně jiného než dříve? Je polistopadová éra evidentní cestou vpřed? Nebo jen pokorným návratem zpět? Nebo něčím úplně jiným? Nadějným „výhonkem“ nebo „usychající větví“? Začali jsme dobře a pak se to nějak zvrtlo? Vytvořili jsme si prostor pro realizaci našich plánů a záměrů (a umíme je prosazovat?) nebo je tlak zvnějšku tak silný, že už nic nezmůžeme? Bereme si z toho, co se děje kolem nás, to lepší nebo to horší? Jdeme jedním směrem nebo se točíme v kruhu? Na tyto otázky nemám jednoduché odpovědi, ale měly by být kladeny.

Politická garnitura vzniklá v listopadu 1989, sdružující se pod hlavičkou Občanského fóra a vytvořivší v prosinci 1989 federální a českou vládu, resp. aktivní skupina koncepčněji uvažujících jedinců v ní, chtěla nejen odstranit komunismus a s ním spojené instituce, ale chtěla provést i tolik potřebnou pozitivní systémovou změnu.

V počátku v tom byla jednotná, ale její jednota se začala rychle vytrácet. Chyběl totiž – alespoň elementární – „nejvyšší společný jmenovatel“, který by tuto jednotu mohl zabezpečovat. Komunismus vážnou diskusi o budoucím uspořádání naší společnosti a našeho státu neumožňoval a dílčí skupinky lidí, které si v 70. a 80. letech tuto otázku u nás kladly, byly velmi separované (a vzájemně podezíravé). Žádný, byť nedokonale integrovaný intelektuální mikrosvět u nás neexistoval. Existovalo jen navýsost úzké a parciální skupinové uvažování, mnohdy velmi nekvalitní, nesystematické a nekoncepční.

Představa, jak by měl systémově vypadat budoucí český stát, se mezi osobnostmi listopadu 89 výrazně lišila, což se politicky projevilo relativně rychlým rozpadem Občanského fóra a následným vytvořením Občanské demokratické strany, Občanského hnutí a dalších buď zcela nových, nebo zrekonstruovaných (jako ČSSD) stran. Dá se to ukázat velmi názorně i v personální rovině. Stačí vyslovit jména tří dosavadních českých prezidentů – Havel, Klaus, Zeman – aby bylo více než jasné, jak velké názorové rozdíly tehdy existovaly (a existují dodnes).

V tehdejším přelomovém okamžiku nikdo jiný jasný, srozumitelný a pozitivní program alternativního typu nezformuloval. Program politické svobody na bázi parlamentní demokracie na straně jedné a program trhu na straně druhé, jinak řečeno, program kapitalismu dlouhou dobu, prakticky do poloviny 90. let, žádnou vážnou alternativu u nás neměl. Nastaly ostré polemiky s tímto programem, ale nevznikla jeho alternativa. Byly vyhlašovány programy negativní, založené převážně na tom, co ti či oni lidé nechtěli, ale s takovýmito antiprogramy se nic pozitivního a dopředu hledícího dělat nedalo.

Naprosto dominantní většina našich spoluobčanů určitě chtěla konec komunismu. Asi chtěli – poněkud volně a nespecifikovaně chápanou – svobodu (spíše ale jen jistou volnost než svobodu ve striktně politickém slova smyslu). Ještě daleko více však chtěl běžný občan západní prosperitu. Není však vůbec jisté, zda ke svobodě chtěl i od ní neoddělitelnou zodpovědnost, a stejně tak není jisté, zda k prosperitě chtěl i od ní neoddělitelnou svou vlastní práci, výkon, cílevědomé pozitivní úsilí.

V politickém systému nebylo třeba provádět žádnou velkou konstruktivistickou „transformaci“. Neměl být tvořen shora. Měl začít „žít“ sám, neměl být k ničemu postrkáván a neměl být konstruktivisticky tvořen, zejména ne právníky a Ústavním soudem. Stačilo otevření vstupu do politické soutěže a odstranění nejrůznějších formálních nesvobod spojených s komunismem (ale u nás už i s protektorátem a ještě předtím s naší nešťastnou tzv. druhou republikou.)

V ekonomice systémová změna naopak vyžadovala budování nových institucí (a pravidel a zákonů, na nichž jsou tyto instituce postaveny), nikoli pouhé rušení institucí starých. Ekonomická transformace měla dva základní úkoly – zprivatizovat zcela postátněnou ekonomiku (a vytvořit systém založený dominantně na soukromém vlastnictví) a umožnit fungování trhu, tedy spontánní jednání ekonomických subjektů – firem i jednotlivců – bez rozsáhlé státní reglementace, bez vodění je za ručičku.

Oba tyto naše transformační cíle byly relativně rychle realizovány. Ve srovnání se všemi dalšími transformujícími se zeměmi byly navíc prováděny v mimořádně příznivé makroekonomické situaci: jedině nám se podařilo vyhnout se ničivé trojciferné či dokonce čtyřciferné inflaci a tím uchránit významnou část v minulosti vzniklých úspor občanů naší země.

Zkusme se na těchto několika základních tezích shodnout. Pomohlo by to celé naší zemí a její budoucnosti.

Václav Klaus, publikováno v deníku Mladá fronta Dnes dne 25. října 2014.

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus