Letošní 25. výročí tzv. sametové revoluce je zásadní příležitostí k zamyšlení se nad nejdelší érou svobody a demokracie, kterou nám po obnovení naší státnosti historie nabídla. Této příležitosti bude nepochybně využito mnoha současnými i bývalými politiky, publicisty, novináři, umělci i běžnými občany a tak, jak se navzájem liší ve svých úhlech pohledu i osobních východiscích, tak se bude určitě lišit i jejich výpověď o době nedávno minulé. Příliš čerstvá historie se zatím musí spokojit s pohledy subjektivními, na objektivní posouzení doby a jejích hrdinů zatím není časový odstup dostatečný.

Právě proto mají o to větší cenu reflexe a názory těch, kteří byli vlastními hybateli a spolutvůrci dění, nikoliv pouhými jeho glosátory, kritiky a komentátory. Zamyšlení nad uplynulým čtvrtstoletím naší politické a hospodářské svobody z pera jejího skutečného „vlastního“ otce – Václava Klause, máte před sebou. Je to text, který v sobě již jistý odstup nese – vznikl rok a půl poté, co Václav Klaus skončil svůj prezidentský mandát – a nepochybně v sobě odráží i dvě desetiletí polemik a sporů o tuto dobu a její klíčové otázky a problémy. V tom je Klausův pohled jedinečný a autentický, neboť nenalezneme osobnost, která by tak zásadním, rozhodujícím a dlouhodobým způsobem ovlivňovala z nejvyšších státních pozic polistopadové dějiny naší země srovnatelným způsobem.

Měl jsem to štěstí poznat Václava Klause před Listopadem 1989 a zažít po jeho boku celé čtvrtstoletí ve všech funkcích, které zastával. Byl jsem přímým účastníkem či svědkem mnoha událostí tohoto období, na něž vzpomínáme či o něž vedeme spory. Měl jsem příležitost poznat autora této knihy za ta léta v nejrůznějších situacích jako státníka i jako člověka. Právě proto chci na úvod politický život a dílo Václava Klause čtenáři připomenout a přiblížit.

Václav Klaus se od prvních dnů „sametové revoluce“ stal jednou z jejích nejviditelnějších a nejvýraznějších osobností. Vděčil za to jak svým osobnostním dispozicím – charismatu, průraznosti a mediální komunikativnosti –, tak pevným a jasným názorům založeným na široké erudici a odborné připravenosti, na nichž jako jeden z mála minulým režimem pronásledovaných nepřetržitě pracoval.

Na konci roku 1989 patřil jednoznačně k našim nejlepším ekonomům s hlubokou znalostí jak západní ekonomické teorie, tak s přehledem o praktickém fungování tržní ekonomiky na Západě. V tehdejší akademické ekonomické obci byla jeho osoba pojmem, od roku 1968 měl pověst zásadního odpůrce komunistického systému, což mu přineslo spoustu nepřátel v režimních strukturách. Jeho proslulé semináře v rámci Vědeckotechnické společnosti v tehdejší Státní bance či semináře o Samuelsonově učebnici ekonomie v Ekonomickém ústavu ČSAV byly událostmi, kolem nichž se seskupila generace pozdějších významných osobností našeho porevolučního politického a hospodářského života.

Nebylo proto překvapením, že po Listopadu 1989 rychle pronikl do politické špičky a stal se nejvýraznějším představitelem radikálního směřování revoluce směrem od komunistické totality a centrálního plánování k svobodné tržní ekonomice a standardní západní politické demokracii založené na svobodné soutěži politických stran. To v té době vůbec nebylo samozřejmé a Václav Klaus se musel od počátku utkávat s velmi mocnými názorovými oponenty.

Pro dnešního čtenáře bude možná překvapivé, že jimi tehdy před 25 lety vůbec nebyli poražení komunisté, kteří v podstatě vyklidili politické i ideové pole a zaměřili se na přežití v nových poměrech. Nejvýraznějšími ideovými odpůrci Václava Klause a jeho radikální vize rozchodu s neblahou minulostí byli jednak zastánci „socialismu s lidskou tváří“, tj. lidé spojení s reformami roku 1968, a jednak všichni levicoví intelektuálové, jejichž faktickým představitelem byl Václav Havel. Jejich spojovací platformou byl odpor a nedůvěra ke kapitalismu, víra v možnost nalezení nějakých třetích cest vývoje a sny o jiných formách organizace politického a společenského života, než jsou ty nevzrušivě standardní a osvědčené.

V období prvních měsíců po revoluci, v době krystalizace politického spektra, byl Václav Klaus, od prosince 1989 federální ministr financí, na vrcholné politické scéně poměrně osamocenou postavou. Přesto však byl schopen svůj vliv zvyšovat a rychle se stával jednou z nejvýraznějších osobností nového režimu. Plynulo to na jedné straně z mimořádné váhy, kterou resort financí ve správě státu hraje. To by však nestačilo. Václav Klaus vedle toho prokázal, že má přirozený politický talent a schopnost vést lidi a přesvědčovat. Vedle nestátnicky vypadajícího i chovajícího se Václava Havla, který svou, zřejmě přirozenou rozpačitostí získával emocionální sympatie veřejnosti, byl Václav Klaus jeho racionální a přesvědčivou protiváhou, vystupující a jednající s jistotou, kterou tolik chtěli občané znejistělí prudkou změnou poměrů slyšet. Získali pocit, že se konečně na předním místě objevil člověk, který věci rozumí, dovede vystupovat jako státník i odborník a umí podle toho i vypadat, hovoří plynně cizími jazyky – zkrátka zosobňuje ten kýžený pozitivní kontrast nové doby s úpadkem minulého režimu.

Na druhé straně měl Václav Klaus na své straně vlastnost, která se tehdy i nyní ukazuje v naší politice velmi vzácnou – a to vytrvalou pracovitost. Výchovou od dětství vštípené mu přesvědčení, že člověk se – jeho slovy – „nesmí flákat“, neustálá činorodost, skvělé analytické myšlení a šachistická schopnost promýšlet postup a rozumět logice hry mu dávaly skrytou převahu nad řadou možná vnějškově a verbálně efektních, ale nevýkonných a sebeuspokojení podléhajících soupeřů či oponentů.

Václav Klaus od prvního okamžiku pochopil, že transformace ekonomiky a společnosti, která před zemí a vládou, jejímž je ministrem, stojí, není praktickým cvičením z aplikované ekonomie, technokratickým profesorským projektem, s jehož částmi je možno si libovolně hrát a hledat abstraktní optima. Jasně chápal, že jde sice o bezprecedentní experiment – přetvořit rigidní komunistický systém zpět na svobodnou tržní ekonomiku –, ale experiment, jenž se dotýká miliónů lidí s jejich každodenními zájmy, obavami, nadějemi i předsudky, a tento experiment může být pouze kombinací reformní politiky a spontánního, těžko předvídatelného samovývoje. Bez politické podpory občanů, bez toho, aby transformaci přijali za svou, nelze uspět.

Proto jeho výkon funkce ministra financí znamenal nikoliv pouze přípravu reforem v tichu ministerských pracoven. Byla to od počátku veřejná kampaň – na stránkách novin, na televizní obrazovce, na mítincích po celé zemi. Permanentní vysvětlování, setkávání se s lidmi – poslanci v parlamentu i běžnými občany na náměstích. Tak vznikl typický politický styl Václava Klause, který z něj vytvořil politického lídra a zajistil mu místo na špičce naší politiky po celé čtvrtstoletí.

Zatímco pražská disidentská elita se po listopadu 1989 spokojila s převzetím moci a domnívala se, že pouze ona má na ni vzhledem k minulým zásluhám nárok, široká veřejnost po celé zemi vtažená revolucí do politiky usilovně hledala cesty k řešení valících se problémů nové doby a svůj podíl na správě věcí veřejných. Občanské fórum (OF), rozhodující síla porevolučního období, které podle havlovských představ nepolitické politiky mělo být jakousi podle potřeb působící legitimizující stafáží pro osvícenou vládnoucí elitu, se místo toho stalo bitevním polem jak o charakter politického systému, tak de facto i o směr ekonomické transformace. Opět to měl na svědomí Václav Klaus, který vedl trvalou kampaň po celé zemi za prosazení zásadních ekonomických reforem a v důsledku toho se postupně stával mluvčím a reprezentantem radikální většiny v OF i ve veřejnosti, která požadovala skutečný rozchod s minulostí a přeměnu země v normální západní demokracii. Zásadní střet se odehrál poměrně rychle po revoluci a de facto vymezil fronty na politické scéně pro celý zbytek této epochy až do současnosti.

Václav Klaus má schopnost jasného a logického uvažování a ostrého vymezení problémů. Má rád radikální rétoriku a vyostřené debaty, ale jeho konkrétní postup je vždy promyšlený a pragmatický. Radikální rétorika v jeho pojetí nesignalizuje sklon k hazardní politice. Tím často mátl své jednodušší příznivce i odpůrce. Všichni mu však musejí přiznat názorovou stálost a konsistenci, stejně jako odvahu pojmenovat problémy či úkoly pravým jménem, jít proti proudu a nést odpovědnost. Příkladů existuje bezpočet.

Václav Klaus byl prvním, kdo po měsících havlovského mlžení o pravdě a lásce, vylepšování socialismu atd. otevřeně řekl, že naším cílem je a musí být návrat ke kapitalismu. Byl to on, kdo na jaře 1990 navrhl zaskočenému sovětskému vedení zrušení RVHP, byl to on, kdo měl odvahu prosadit a uskutečnit program masové privatizace, která byla základem a podmínkou vybudování tržní ekonomiky, byl to on, kdo vzal na sebe odpovědnost za vyřešení kulminujícího česko-slovenského sporu a dokázal dojednat a uskutečnit hladké rozdělení Československa.

Jeho silná osobnost neměla na české politické scéně srovnatelného protihráče. Přestože si svým asertivním stylem jednání vytvářel oponenty a nepřátele na běžícím pásu, což mu do značné míry zůstalo dosud, svojí připraveností a pracovitostí získával ve vládě jedno vítězství za druhým.

Tím největším bylo prosazení jeho koncepce radikální ekonomické reformy založené na rychlé liberalizaci ekonomiky, přísné finanční politice státu a masové privatizaci. Stranou dokázal odsunout ideové pokračovatele neúspěšných reforem roku 1968, kteří se těšili podpoře prezidenta Havla. Ten se pak snažil nepohodlného ministra a politika zbavit zamýšleným přesunutím do nominálně apolitické funkce guvernéra centrální banky, čemuž se Klausovi podařilo na poslední chvíli zabránit. Pochopil však z toho jednu věc – že bez vlastního politického zázemí je jeho reforma neuskutečnitelná.

V tomto bodě se proťaly zájmy a očekávání Václava Klause a nespokojené většiny v Občanském fóru a události nabraly dramatický spád. Na sněmu koncem roku 1990 byl Václav Klaus zvolen předsedou OF a disidentská elita tím přišla o svůj dosavadní mocenský monopol, o nějž se nebyla ochotna s nikým dělit. Organizační rozkol a trvalé nepřátelství na sebe nenechaly dlouho čekat. OF se rozdělilo na většinovou ODS a menšinové „pravdoláskařské“ Občanské hnutí. To zahrnovalo velkou většinu prominentních politických osobností té doby, ale elitářství, ideová rozplizlost a neochota odvádět tvrdou politickou práci mimo Prahu jej po prohraných volbách v roce 1992 rychle přivedly k zániku. Stejný osud měly všechny následné, podobně ideově i personálně konstruované politické projekty uplynulých dvou desetiletí, ať se jmenovaly ODA, Unie svobody, Cesta změny aj. Politické scéně dominovaly osobnost a styl Václava Klause.

Jeho politický vzestup přišel ve chvíli, kdy se začínal nezadržitelně rozhořívat česko-slovenský spor, zpočátku zdánlivě absurdní (tzv. pomlčková válka), později však se projevující jako zcela jasný a vážný tlak slovenské politické reprezentace i veřejnosti na vznik samostatného slovenského státu. Byla to snaha legitimní, která se mimochodem v minulosti projevovala v každém krizovém období Československa již od 30. let. Česká politická reprezentace v čele s prezidentem Havlem se tím nechala zaskočit, řadou nepromyšlených kroků problém eskalovala a nepovedenými intrikami se jim podařilo postavit do čela tohoto slovenského proudu silnou politickou osobnost – bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara. Nekonečná a neplodná česko-slovenská jednání o státoprávním uspořádání vedla k vytvoření napětí mezi oběma národy a republikami, na jehož vzniku se podílela většina významných politiků té doby na obou stranách. To vše ve chvíli, kdy se začal rozhořívat krvavý rozpad nedaleké Jugoslávie.

Jedinou výjimkou v tomto směru byl Václav Klaus. Nikoliv proto, že by mu nezáleželo na osudu Československa. Naopak, slovenský původ jeho manželky a láska ke slovenským horám u něho vytvořily ke Slovensku velmi silné pouto.

Jako ministr financí se všemi způsoby snažil společný stát zachránit v situaci, kdy nacionalisté na obou stranách rozpoutali vyostřený spor, kdo na koho doplácí a kdo koho vykořisťuje. Bylo evidentní, že výrazně slabší slovenská ekonomika nemůže v situaci porevolučního hospodářského poklesu přežít ve společném státě bez finančních transferů z české strany. Současně však nebylo možné tyto prostředky otevřeně poskytnout, neboť by to bylo zneužito politiky na české straně otevřeně hrajícími s protislovenskou kartou.

Václavu Klausovi se tehdy podařilo předejít eskalaci krize a dočasně udržet společný stát finančním trikem, kdy převedl vyplácení důchodů z národních rozpočtů do rozpočtu federálního, který byl ze dvou třetin tvořen příjmy plynoucími z českých zemí. Slovensko zápolící s rychle rostoucí vysokou nezaměstnaností, radikalizující tamní poměry, mohlo volněji dýchat.

To ale nestačilo. Václav Klaus se věren svému politickému stylu rozhodl pasivně nečekat, ale za společný stát aktivně bojovat. Nikoliv však napadáním svých slovenských protějšků při jednáních a v tisku, jak tehdy činila většina českých politiků, ale vstupem ODS na slovenskou politickou scénu. ODS tak byla jedinou politickou stranou, která před volbami v roce 1992 vedla federální kampaň. Přesto to nestačilo – v České republice ODS sice suverénně zvítězila, na Slovensku však stejně rezolutně uspělo Mečiarovo HZDS s programem slovenské suverenity. Nikdo si nedovedl představit, jak tyto diametrálně odlišné politické síly mohou nalézt společnou řeč.

V této kritické situaci se plně projevila racionalita a politické mistrovství Václava Klause. Od první schůzky s Mečiarem a jeho kolegy mu bylo jasné, že slovenský postup k nezávislosti je nezvratný a jde o to, jak společný stát rozdělit pokojně a organizovaně a jak minimalizovat ekonomické i politické náklady. Ve vztahu k osobě silného, ale kontroverzního politického protihráče Vladimíra Mečiara se projevila další výrazná osobnostní charakteristika Václava Klause – schopnost navázat racionální vztah se silným politickým soupeřem založený na vzájemném respektu a dodržování dohod. Tato – v české politice zcela nevídaná – vlastnost byla katalyzátorem úspěchu v nejkomplikovanějších chvílích jeho politické kariéry.

Úspěšné rozdělení Československa – racionální, velkorysé, vzájemně vstřícné, právně dotažené – je možná nejvýznamnější historickou zásluhou Václava Klause, kterou náležitě doceníme při pohledu na jugoslávskou tragédii či dnešní rozpad Ukrajiny. Důkazem je dnešní všestranně vynikající úroveň česko-slovenských vztahů a přetrvávající mimořádné přátelství a blízkost mezi našimi národy.

Je příznačné, že především ti, kteří měli hlavní podíl na vyostření krize Československa, později Václava Klause napadali za to, že vzal na sebe spolu s Vladimírem Mečiarem odpovědnost agónii společného státu ukončit a neprotahovat ji referendy atd., která podstatu problému vyřešit nemohla.

Podobně do dnešních dnů přežívá nenávistná a pomlouvačná kritika průběhu ekonomické transformace v Klausově režii. Především útoky na proces privatizace s plynoucím časem a slábnoucí pamětí veřejnosti spíše sílí. Vlastní podstatou sporu je to, že Václav Klaus byl vždy přesvědčen, že podmínkou úspěchu transformace je vytvoření dodatečně silného domácího kapitálu, českých firem a podnikatelů, kteří budou v zemi nejen podnikat, ale žít a mít dlouhodobý zájem na její budoucnosti a prosperitě. Nechtěl, aby celá transformace byla předáním národního bohatství zahraničnímu kapitálu s výhodami pro na něj navázanou úzkou vrstvu politických prominentů. To byla logika masové privatizace a její nejviditelnější, byť nikoliv nejdůležitější součásti – privatizace kupónové, která vtáhla do celého procesu milióny občanů. Byl oprávněně skeptický k iluzím o tzv. pomoci ze strany západních zemí, tisíců jejich poradců a také o reálném zájmu západních investorů o českou ekonomiku. Jeho postoj nejlépe charakterizuje jeho již slavný výrok: „We do not want soft advice for hard money“ (Nechceme měkké rady za tvrdé peníze).

Svým tvrdým a západním přátelům nepokolonkujícím stylem si vytvořil mnoho nepřátel. Bezprecedentní transformace skončila pozoruhodným úspěchem – podařilo se otevřít, liberalizovat a privatizovat ekonomiku při udržení makroekonomické stability. Byli jsme jedinou zemí postkomunistického světa, kde občané nepřišli o své úspory. Podařilo se rychle přeorientovat naše ekonomické vztahy z Východu na Západ, to vše při relativně nízké nezaměstnanosti a politické stabilitě. Václav Klaus se stal nejdéle vládnoucím premiérem v demokratické historii našeho samostatného státu od roku 1918.

Vděčil za to mimo jiné tomu, že dokázal změnit společenskou atmosféru v naší zemi a rozšířit liberálně-konzervativní hodnoty a anglosaské politické myšlení, které u nás nemělo hlubší tradici, a dát je jako ideový základ své politické straně ODS, která české politice celé uplynulé čtvrtstoletí dominovala.

Přesto, nebo možná právě proto se začaly ve druhé polovině 90. let projevovat problémy. Především začal působit fenomén, který Václav Klaus rád označuje anglickým „expectations vs. reality gap“, neboli rozpor mezi očekáváním a realitou.

Očekávání a naděje vzbuzené po pádu komunismu ve veřejnosti byly nebetyčné a nesplnitelné. Po určité době bylo evidentní, že nikoliv všichni jsou a mohou být vítězi transformace. Rozsah a dopad změn na občany byl ohromný a zdaleka ne všichni byli schopni se s nimi dobře vyrovnat. Nespali ani političtí soupeři a v demokratických poměrech měli k protiútoku rozsáhlé možnosti a prostor. Transformace měla a nemohla nemít své značné náklady, které se začaly projevovat.

S nimi se objevila kritika Klausovy politiky, která se periodicky opakuje až do dnešních dnů. Prý měl být nejdříve připraven dokonalý právní rámec a fungující instituce tržní ekonomiky a pak teprve spuštěna reálná transformace. Vede se stálý spor mezi tzv. šokovou terapií a gradualismem, i když v reálu takové dilema nikdy neexistovalo. Stále jsou živeny iluze, že prý se vše mělo privatizovat zahraničnímu kapitálu, který by údajně každé firmě zajistil prosperitu. Dodnes slýcháme chvástání samozvaných „odborníků“, že oni by byli bývali vše dokázali lépe, jen kdyby prý mohli.

Nemá cenu vést s těmito výtkami na tomto místě polemiku – za uplynulých 25 let každý ví, že žádná spása ze zahraničí nepřijde a přijít nemůže, že zákony se píší nedokonalé a plné děr stále a plány se chronicky neplní. Tehdy však ve svém souhrnu tyto polemiky přiživily jistou společenskou deziluzí, což spolu s pocitem přesycenosti všude viditelným Klausem umožnilo zahájení frontálního útoku proti němu ze strany jeho nepřátel. Spouštěcím mechanismem byla měnová krize v roce 1997, která v kombinaci se záměrnou proti vládě jdoucí politikou Tošovského centrální banky způsobila vyvolání a pak prohloubení hospodářské recese. To vyvolalo rostoucí napětí v Klausem pevnou rukou vedené vládní koalici, která byla po překvapivém nezdaru ve volbách v roce 1996 schopna vytvořit pouze menšinovou vládu tolerovanou silnou opoziční ČSSD.

Koordinátorem odstranění Václava Klause z čela vlády byl prezident Václav Havel, jemuž se ze zákulisí podařilo rozložit vládu i samotnou ODS. Výsledkem byl tzv. sarajevský atentát – pokus o protiklausovský puč uvnitř ODS provedený příznačně zbabělým způsobem proti v zemi nepřítomnému premiérovi. To byla současně i záminka k rozpadu vládní koalice a pádu vlády. Celý komplot byl korunován tzv. Rudolfinským projevem, v němž Václav Havel veřejně haněl a napadal v sále přítomného Václava Klause, tehdy již svrženého. Zdálo se, že jeho politická dráha skončila.

Právě tehdy osvědčil Václav Klaus vlastnosti, které jej činí výjimečným politikem. Nevzdal se, nezahořkl, přes permanentní mediální dehonestaci vstal a začal znovu bojovat. Bojovat o voliče, o prosazení své politiky. A uspěl. Nejdříve vybojoval zpět ODS a přinutil „sarajevské pučisty“ k odchodu, a poté dokázal „Sarajevo“ přeměnit v nástroj svého nečekaného návratu na politické výsluní ve volbách v roce 1998, kde skončil druhý za vítěznou ČSSD Miloše Zemana.

Snaha prezidenta Václava Havla a jeho okolí vyšachovat v povolebních jednáních oba nepohodlné lídry Klause i Zemana vedla nakonec k tomu, že tito dva zapřisáhlí ideoví odpůrci byli nuceni spolupracovat. Výsledkem byla tzv. opoziční smlouva, která umožnila Zemanovi sestavit jednobarevnou vládu, jejíž setrvání ve funkci smluvně garantovala Klausova ODS. Byl to totální debakl snah havlovského mocenského uskupení ovládnout českou politickou scénu. Do dnešních dnů je také opoziční smlouva havlovskými politickými kruhy a na ně napojenými médii vydávána za politický zločin, morální zhoubu, kořen korupce a všech možných dalších zlořádů. Tak velká byla frustrace z toho, že celá dlouhodobá operace vrcholící v Sarajevu nakonec nevyšla. Ve skutečnosti byla opoziční smlouva uspořádáním, které jako jediné za celé čtvrtstoletí umožnilo vytvořit funkční vládu, permanentně neohrožovanou koaličními spory a politikařením a schopnou uskutečňovat svůj program. Miloš Zeman se tak stal úspěšným premiérem, který mohl vládnout, nikoliv jen bojovat o přežití, jako všichni jeho nástupci ve funkci předsedy vlády. Mohl se spolehnout na slovo Václava Klause a férovost jeho jednání.

Václav Klaus strávil čtyři roky Zemanovy vlády jako předseda Poslanecké sněmovny, která v jeho osobě dostala pevné vedení a mohla racionálně fungovat. Václav Klaus při tom ukázal překvapivý smysl pro parlamentní práci, poměrně nečekaný u exekutivní osobnosti jeho typu.

Dalším přelomovým mezníkem v životě Václava Klause se stala prezidentská volba v roce 2003. V důsledku historické tradice se u nás očekává, že do funkce prezidenta zasedne politická osobnost mimořádné společenské váhy a autority. Osobnosti Masaryka, Beneše i Havla takové nároky splňovaly. Z plejády kandidátů v prezidentské volbě byly takovými nespornými osobnostmi pouze Václav Klaus a Miloš Zeman.

Zatímco Zeman jako očekávaný favorit volby se stal obětí vnitrostranických intrik v tehdy vládnoucí ČSSD a byl spolustraníky v tajné volbě potopen, Václav Klaus – vzhledem k parlamentní matematice zdánlivý outsider – brilantními volebními projevy postupně získával v opakovaných hlasováních na svou stranu jak nerozhodnuté poslance a senátory, tak veřejnost. Bylo evidentní, že je to jediná osobnost, jíž funkce hlavy státu právem patří. Zvolení prezidentem republiky 28. 2. 2003 zahájilo desetiletou éru prezidentství Václava Klause – logický a přirozený vrchol jeho dlouholeté politické kariéry.

Přestože s výjimkou asi prvních pěti let své politické dráhy se Václav Klaus netěšil nikdy přízni mediálního mainstreamu a na podporu médií se nemohl nikdy spolehnout, většina veřejnosti přijala jeho zvolení velmi příznivě. Po celé své desetileté působení v prezidentské funkci, s výjimkou jejího samého závěru, se těšil vysoké podpoře a autoritě ve společnosti. Přitom první tři roky do roku 2006 byly érou nelehké kohabitace pravicového prezidenta s levicovou vládní koalicí, permanentně otřásanou vnitřními krizemi. Václav Klaus byl sice ideovým odpůrcem politiky těchto vlád, snažil se brzdit jimi prosazované změny, které nepovažoval za správné, ale celkově respektoval rozdělení moci a snažil se působit ve prospěch větší stability vlád. V tom se výrazně odlišoval od svého předchůdce.

Paradoxně komplikovanější vztahy prezidenta a vlády nastaly po volbách v roce 2006, po nichž nastoupily kabinety dominované ODS. Václav Klaus se těžko vyrovnával se změnou charakteru strany, kterou založil a původně vedl, v níž tehdy politické ideje začaly postupně nahrazovat podnikatelské zájmy. To bylo zdrojem jeho kritiky a napětí, které nakonec vyústilo odchodem Václava Klause jak z funkce čestného předsedy ODS, tak ze strany vůbec.

Za deset let prezidentství Václava Klause se vystřídalo 7 vlád, což potvrdilo narůstající labilitu politického systému a absenci politických vůdců. V této situaci byla silná osobnost ve funkci hlavy státu stabilizátorem, umožňujícím opakující se politické krize překonávat. Václav Klaus bojoval proti destrukci principů zastupitelské demokracie a dělby moci, proti růstu moci nevolených institucí (soudců, různých tzv. nezávislých orgánů), proti ustupování parciálním zájmům různých aktivistických struktur snažících se usurpovat si vliv na řízení věcí veřejných na úkor občanů. Málo kdy se při tom mohl spolehnout na dostatečnou podporu na politické scéně či v médiích.

Charakteristickým celoživotním rysem jeho politiky bylo vlastenectví, obrana zájmů naší země a programové nepodlézání mocným spojencům, což jej na české politické scéně vždy výrazně odlišovalo. V zemi, kde se za cestu k získání vlivu a autority ve světě považuje slepé přikyvování mocným a tzv. „udržení se v hlavním proudu“ za každou cenu, což byla do Klausovy éry praxe jak před-, tak polistopadová, působilo sebevědomé chování Václava Klause na mezinárodní scéně překvapujícím a mnohdy pro některé i zneklidňujícím dojmem. Často se setkával, především na domácí politické scéně a v médiích, s nepochopením a kritikou, i když pozdější vývoj ukázal, že měl téměř vždy pravdu. Stačí připomenout, jak v roce 2003 varoval amerického velvyslance v Praze před útokem jeho země na Irák pod falešnými záminkami, za což si vysloužil nevoli světové velmoci a zděšení domácích patolízalů. Dnes je smutná pravda o irácké válce veřejným americkým traumatem.

Stejně nekompromisně upozorňoval Václav Klaus od devadesátých let na rizika současného modelu evropské integrace a jeho vývoje. Zpočátku musel čelit posměchu a urážkám, dnes mu smutná realita krize EU dává více než za pravdu. Vždy bojoval za udržení českého státu a základů, na nichž byl vybudován. Odmítal zpochybňování poválečného uspořádání, jímž si část české politiky snažila získat přízeň a podporu v Německu. Byl to naopak on, kdo ještě jako předseda vlády dojednáním česko-německé deklarace zbavil česko-německé vztahy hlavní zátěže minulosti. Neváhal v této souvislosti i razantně prosadit v procesu ratifikace výjimku z tzv. Lisabonské smlouvy, která dávala možnost nároky z minulosti vůči ČR otevírat.

Jako člověk, který vyšel z akademického prostředí, vždy vystupoval proti pseudovědeckým alarmistickým panikám, které skrývají velmi konkrétní parciální zištné zájmy. Z nich nejvýraznější je v posledním období klimatický alarmismus a boj proti němu se stal výraznou ideovou iniciativou Václava Klause v jeho prezidentském i post prezidentském období.

Všechna tato „klausovská“ témata mají jeden společný jmenovatel, který je na první pohled patrný. Je jím svoboda jednotlivce a boj proti jejímu ohrožení nikoliv pouze komunismem, ale všemi novými, moderními -ismy, které skrytě či otevřeně ovládají a rozkládají moderní západní společnost.

Po celých deset let ve funkci byl Václav Klaus viditelnou výraznou osobností na domácí i mezinárodní scéně, účastníkem vrcholných mezinárodních setkání, konferencí i bilaterálních návštěv. Více než dvacetileté působení ve vrcholných státních funkcích z něho učinilo doyena světové politiky, s většinou jejíchž hlavních osobností se léta osobně dobře zná.

Současně však zůstal i jako prezident věren svému politickému stylu z prvních let po revoluci – setkávání se s lidmi po celé zemi, besedování s nimi, porozumění jejich problémům a potřebám, objasňování situace a politiky. Permanentní dialog, diskuse, polemika – desítky knih, stovky článků, projevů, rozhovorů, debat. Václav Klaus se řadí vedle TGM a Václava Havla mezi literáty v prezidentské funkci, kteří si své texty a projevy psali sami a zanechávají nám rozsáhlé literární dílo.

Uplynulých dvacet pět let naší nejnovější historie je proto spojeno s osobou Václava Klause více, než s kýmkoliv jiným. Dal vývoji naší země směr, výrazně ovlivnil většinu klíčových událostí. Nikdy nepostrádal odvahu k činu a také k převzetí odpovědnosti za něj. V tom je jeho ojedinělost, ba výjimečnost v české politice. Patří k těm mimořádně silným osobnostem, které mají šanci prorazit na vrchol pouze v mimořádných situacích společenských zlomů. Jeho charisma, autorita a vůdcovské schopnosti jsou silné a přirozené. Vždy se choval jako autentická osobnost, nemusel se uměle stylizovat do pozice státníka a imitovat vyčtené vzory z minulosti, hrát si na někoho, kým není. Nepotřeboval být politickou celebritou tvořenou médii na objednávku. Patří k vůdcům, které lidé hledají a potřebují ve chvílích krizí a nejistot, k těm, kteří mají kreativitu nalézt řešení a sílu uskutečnit jej. Není z těch, kteří primárně tvoří konsensus a ohlazují hrany. Jeho cílem vždy bylo racionálně přesvědčit, vyostřit problém tak, že se řešení stane evidentním. Proto vyvolával polemiky a provokoval soupeře a protivníky. Celá generace novinářů, publicistů i politiků nemohla odolat pokušení názorově se s ním utkat a porazit jej. Cokoliv udělal za poslední dvě dekády, to vždy opanovalo první stránky novin a vyvolalo souhlasný či nesouhlasný povyk.

Snad nikdy nebylo vůči žádné osobě u nás vyplýtváno tolik úsilí na její politickou, morální a lidskou dehonestaci, jako za poslední léta vůči Václavu Klausovi. On může za vše. Odstrašujícím příkladem může sloužit hysterická kampaň kolem amnestie z ledna 2013, kterou jeho notoričtí odpůrci zneužili jako pokus o jeho politickou a společenskou likvidaci na rozloučenou s funkcí hlavy státu a jako prevenci jeho možného návratu do politiky, jehož se obávali.

Přesto se mu celé čtvrtstoletí dařilo a daří s tímto břemenem žít, nezahořknout a vítězit. Mimo jiné je to dáno silnou psychickou a fyzickou konstitucí a duchem celoživotního sportovce, zvyklého vítězit i přijímat porážky, A také hrát fér. K politickému stylu Václava Klause vždy patřil otevřený politický střet a souboj myšlenek.

Absolutně cizí mu bylo zneužití nástrojů, které dominují politice současnosti – tajných služeb, speciálních policejních útvarů, odposlechů a mediálních manipulací. Namísto toho věřil lidské loajalitě, ideovému přesvědčení, profesionalitě a férovému jednání. Nikdy nebyl mstivý a svých velkých soupeřů si dokázal přes názorový nesouhlas vážit. Jeho výjimečně dlouhá politická dráha přesvědčivě dokazuje, že to je ta správná cesta.

V dlouhé historii naší země se přihodilo pouze málokdy, že v přelomových dobách měla na čele osobnost na výši doby a jejích úkolů. Jsem přesvědčen, že v posledním čtvrtstoletí se to podařilo právě v osobě Václava Klause. Proto jsem považoval za potřebné doprovodit knihu úvah Václava Klause nad 25. výročím Listopadu předmluvou, která je spíše shrnutím politického životopisu autora a stručným připomenutím událostí a dějů sice zdánlivě nedávných, které však neustále převrstvuje informační záplava každodennosti a jejichž stopu zeslabuje a vymazává čas, naše zapomínání a poznenáhlé střídání generací. Myslím, že je toto připomenutí potřebné. Václav Klaus má stále co říci a nejen o minulosti.

Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus