Kdosi mi včera poslal odkaz na text, který visí na www.ceska-justice.cz. Je zajímavým popisem bývalého místopředsedy ODS Jiřího Pospíšila a důvodů, proč zřejmě tak zoufale prohrál před pár dny svůj souboj o místo ve vedení ODS.

Tento text nabízím čtenářům mého webu k zamyšlení.

 

Jiří Pospíšil – hrobař ODS

Jiří Pospíšil v sobotu v Olomouci prohrál všechny bitvy, do kterých se vydal. Nestal se ani prvním, ani řadovým místopředsedou, sám další boj vzdal. Dostihly ho jeho vlastní personální rošády v resortu spravedlnosti. Spolustraníci mu kladou za vinu, že fakticky odstartoval pád Petra Nečase a celé ODS, zazněl i termín „Ištvanův táta“.

O tom, že si na kongres jede pro porážku, svědčil už příběh z přecházejícího regionálního sněmu ve středních Čechách. Pospíšil si tam přijel pro nominaci, nakonec předčasně zahanben odjel. Předcházela tomu herecká etuda dlouholetého člena ODS Reného Fraňka, který politikovi doporučil, aby si za poštvání státních zástupců na Petra Nečase šel na toaletu prostřelit hlavu. Prý je to jediná věc, kterou může Pospíšil ještě pro stranu udělat.

Drsný vtípek ještě Pospíšil ustál. Když se ale Franěk k pultíku vrátil a konstatoval, že na toaletě stále žádnou krev nenašel, bylo to na ambiciózního bývalého ministra příliš.

S Fraňkovým nekompromisním výrokem o Pospíšilově vině na pádu ODS nelze než souhlasit. Právě Pospíšil stál u kolébky současné garnitury státních zástupců, která svým bezprecedentním zákrokem na Úřadu vlády způsobila pád Nečasova kabinetu a následně totální propad důvěry v ODS u voličů.

V takzvané válce žalobců, která se v roce 2007 rozpoutala v souvislosti s takzvaným Čunkovým případem, odvolal Pospíšil na návrh nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké z funkce tehdejšího vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. V průběhu vyšetřování totiž z VSZ unikaly do médií informace o celém případu, a Ištvan navíc ignoroval porušování zákonů ze strany podřízených státních zástupců. Na vyhazov z vedoucí funkce to úplně stačilo. O tři roky později ale Nejvyšší správní soud odvolání zrušil, s tím, že je musí ministr odůvodnit. Namísto toho, aby odvolání doplnil o patřičné argumenty, ale Pospíšil Ištvana opětovně jmenoval do funkce. Vzniklé dvojvládí, neboť na stejném postu již seděla Milena Hojovcová, vyřešil tím, že na ni poslal své „gorily“ – náměstka nejvyššího státního zástupce Stanislava Mečla a svého personálního náměstka Filipa Melzera. Ti podrobili Hojovcovou takovému psychickému nátlaku, že nakonec rezignovala a skončila v pracovní neschopnosti. Pospíšil si tak mohl připsat další kladné bodíky, protože z Ištvana se mezitím stala „mediální oběť zločinné justiční mafie“. Cesta ke státnímu převratu tak byla díky Pospíšilovu intrikánství otevřena dokořán.

Názorové obraty. Zn: Na počkání

Jako ministr spravedlnosti prokázal naprostou bezskrupulóznost i v dalších personálních otázkách, kdy byl schopen likvidovat či naopak protlačovat do funkcí jednotlivé osoby jenom na základě jejich aktuálního mediálního obrazu, případně podle toho, jak mu šly na ruku. To se projevilo především v otázce personálních čistek na vedoucích místech státního zastupitelství. Ještě jako člen Topolánkovy vlády se zastával nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, včetně postupu jejích podřízených v kauze tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. To mu ovšem nebránilo v tom, aby koncem roku 2010 podal návrh na její odvolání z funkce. Původně byl totiž Pospíšil ve vznikající vládě Petra Nečase vyjednavačem pro oblast školství, a počítalo se s ním právě na tuto funkci. Sám ale prahnul po opětovném získání daleko prestižnějšího ministerstva spravedlnosti.

Proto se za zády oficiálního vedení ODS spojil s Věcmi veřejným, kterým za jejich podporu slíbil hlavu Vesecké. Na její místo jmenoval dosavadního zástupce České republiky v Eurojustu Pavla Zemana, což mělo být prezentováno jako začátek očisty státního zastupitelství. Zemana si ovšem svůj čistý plášť poněkud umazal, když vzápětí vyšlo najevo, že se sešel s vlivným plzeňským podnikatelem a zákulisním hráčem ODS Romanem Jurečkem. To, co by stálo jiného ministra krk, mediálnímu oblíbenci Pospíšilovi prošlo.

Podobně zákeřně se vypořádal i s vrchním státním zástupcem v Praze Vlastimilem Rampulou. Ten totiž odmítl svévolně odvolat z funkce krajského státního zástupce Jiřího Křivance v době, kdy v Ústí nad Labem existovalo dvojvládí na postu vedoucího tamního státního zastupitelství. I tuto situaci zavinil Pospíšil. Podobně jako v případě Ištvana totiž odmítl doplnit návrh na odvolání Křivancova předchůdce Jana Jakovce. Snaha zalíbit se neoficiálnímu protikorupčnímu mediálnímu mainstreamu vedla Pospíšila tak daleko, že se neváhal spojit i s osobami, které svým vystupováním ODS, respektive vládu přímo poškozovaly. Ať již to byla Lenka Bradáčová či v případě kauzy koupě kněžského semináře ve Vidnavě pro Vězeňskou službu, kdy mu hrozilo nějakou dobu obvinění, s Hanou Marvanovou či Václavem Láskou.

Mediální kult

Celá Pospíšilova politická kariéra je založena na vytváření osobního mediálního kultu, a to bez ohledu na jakékoli ideové ukotvení. Své politické názory je ochoten měnit prakticky ze dne na den jenom podle momentálního poryvu společenské poptávky. Nikdy nebyl týmovým hráčem, který by jako člen nejužšího vedení nesl zodpovědnost za celou stranu, ale vždy se řídil jenom vlastním osobním prospěchem. To ostatně prokázaly i obě poslední volební kampaně – do krajských a do předčasných voleb, v nichž se separoval od celostátně vedených kampaní a snažil se hrát svou osobní. Úspěch mu to přineslo pouze částečný. I když byl Plzeňský kraj jediný, v němž vyhrála ODS, nedokázal toto vítězství přetavit v účasti na vedení kraje. Ani rozdíl mezi průměrem, kterého ODS dosáhla v předčasných volbách, a tím, čeho dosáhl v Plzeňském kraji, nebyl tak vysoký. I kvůli tomu ztratil pozici i ve vlastním domovském regionu, kdy se stal předsedou pouze nejtěsnějším rozdílem hlasů. Naposledy se od něj odvrátili i Mladí konzervativci, kteří ho podporovali po celou dobu politické kariéry.

Změny Pospíšilových názorů se v závislosti na společenské poptávce týkají i jeho vztahu k legislativním opatřením. Ještě jako opoziční poslanec Pospíšil kritizoval kroky tehdejší vlády ČSSD, které pak v roli ministra prosazoval – například trestní odpovědnost právnických osob, rozšíření odposlechů či zvýšení trestní sazby za hospodářské trestné činy. Pospíšil rovněž na plné čáře zklamal v rozkrývání podvodných konkurzů a trestání těch soudců, kteří se na těchto kauzách podíleli. Přitom právě zde je jedno z nejsilnějších ohnisek korupce. Jestliže se dnes hovoří o nečitelnosti řady politických rozhodnutí, která ODS učinila, lví podíl na tom mají i Pospíšilovy názorové veletoče. Zesílení represe mělo u liberálních podnikatelských vrstev na sympatie k ODS stejně devastující účinek jako zvyšování daní.

Díky dovedně budované nálepce zásadového protikorupčního bojovníka se Pospíšil postupně stal prakticky neodvolatelným. Petr Nečas se k tomuto kroku odhodlal, až když bylo pozdě a Pospíšilovi se podařilo dotáhnout čistky ve státním zastupitelství do konce. Nečasovo váhání jej nakonec stálo osobní politickou kariéru, pád koaliční vlády, a především předčasné volby, které přinesly občanským demokratům drtivou porážku. Jestliže lze personifikovat odpovědnost za současný neutěšený stav ODS, lví podíl na něm má právě Pospíšil.

Dušan Šrámek

http://www.ceska-justice.cz/

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus