Co si máme počít v dnešní povolební situaci?

 

Zhruba po třech měsících, během nichž se toho u nás poměrně dost událo, se ve čtvrtek 21. listopadu konaly další z Rozmluv na Hanspaulce, kterých se tentokráte zúčastnilo 25 účastníků. Větší sál nemáme. Naším původním záměrem bylo udělat několik týdnů po volbách Rozmluvy s otázkou, zda nám volby přinesly šanci na řešení naší složité politické a ekonomické situace, zda umožnily vytvořit vládu, která by takového řešení byla schopna.

 

            Když jsme uviděli – nikoli zcela překvapivé – výsledky voleb, pochopili jsme, že by původně zamýšlená otázka neměla žádný smysl, neboť je zcela zřejmé, že tuto šanci naší zemi volby nedaly, resp. že ji jí nedali voliči. Ve chvílích našich – a asi nejenom našich – rozpaků jsme zvolili téma jiné, téma, jehož diskuse by nám samotným poradila v zásadní, téměř „Černyševského“ otázce: Co dělat? Nechci naznačovat, že jsme v kůži Černyševského v roce 1863, když psal tuto svou knihu ve vězení v Petropavlovské pevnosti, ale ani pocity nás, kteří jsme se na hanspaulských Rozmluvách sešli, nejlepší nejsou a určitě nejsou moc optimistické. K těmto pocitům nás však ani zdaleka nepřivedl výsledek říjnových voleb. Jsme si vědomi toho, že u nás v posledních dvou, třech letech probíhala zásadní změna, nikoli snad systémová, ale – a v tom se řada z nás shoduje s názorem Bohuslava Doležala – změna režimu. Volby byly jenom jedním článkem této probíhající změny, váhám říci, zda tečkou nebo jenom středníkem. Nechceme používat zbytečně silná slova, jeden z účastníků doporučil, abychom slovem krize šetřili.

 

            Dlouze jsme diskutovali o tom, zda to, co se u nás v současnosti děje, je fenomén ryze český nebo zda je to součást širšího procesu v Evropě nebo dokonce v celém Západě. Nepochybně jde o jev širší, ale jeho česká specifika jsou mimořádně silná. Záměrně budované znechucení lidí je u nás velmi nadstandardní (ukazující snadnost manipulace veřejnosti) a i přesunutí tématu korupce z roviny jednoho z problémů na téměř definiční charakteristiku naší společnosti je také unikátní.

 

            V diskusi nepřevládal pesimismus, ale téměř jednoznačný názor, že neexistuje žádné bezprostřední politické řešení dnešní situace, takže je třeba začít uvažovat v dlouhodobém horizontu a vrátit se k „masarykovsko-havlíčkovské“ mravenčí práci. Jak to hezky formuloval jeden z účastníků „v krátké době se nedá dokázat nic, ale to neznamená, že se nic nedá dělat“. Mnohokrát jsme se dostali k obratu „krize důvěry“, která – jak se v diskusi ukázalo – má mnoho dimenzí. Je to ztráta důvěry v politiku, v politické strany, v náš stranicko-politický systém, ve vládu, nebo vůbec v demokracii, v tržní ekonomiku nebo dokonce ve svobodu? Stejně tak vznikla otázka, zda už krize skončila (volbami a tím vytvořením zcela jiného režimu, který budou zvolené politické strany realizovat), zda byla destrukce toho minulého již dokonána, zda je prostor pro jakoukoli smysluplnou aktivitu uzavřen nebo zda tím naopak vznikl nový volný či otevřený politický prostor, který je třeba umět využít.

 

            Názory na všechny tyto věci se lišily i podle toho, kde se ten který z diskutujících právě teď pohybuje – v reálné politice nebo ve světě think-tanků (či jiných akademických institucí). Politici hledají řešení hned, akademici vidí delší horizont.

 

            Toto mé stručné shrnutí určitě není ani plně výstižným popsáním dvě a půl hodiny trvající diskuse, ani formulací z ní vyvozených závěrů, jak dál. Skoro všichni jsme si řekli, že si toho Černyševského znovu přečteme. Prostor ke smysluplné aktivitě nepochybně existuje – od šíření názorů přes standardní politickou práci až po viditelné protestní akce. I k nim část účastníků diskuse vybízela. Zdálo se jim, že mravenčí práce nestačí.

 

22. 11. 2013

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus