Projevy

2050: Budoucnost začíná dnes – Doporučení pro budoucí integrovanou politiku EU na ochranu klimatu

Vysvětlení postoje při hlasování v Evropském parlamentu ke shora uvedené věci

Vážená paní předsedající, dovolte mi vysvětlit, proč jsem hlasoval proti zprávě pana Florenze o změně klimatu.

Politiky týkající se změny klimatu jsou z velké části založeny na poplašných teoriích. Důkaz pro změnu klimatu je kontroverzní. Hypotézy, které z této změny viní člověka, jsou také, mírně řečeno, diskutabilní. Zobrazují člověka jako stvoření, které jen škodí životnímu prostředí a nijak mu neprospívá. Tento názor nesdílím.

Obsah zprávy je přímým důsledkem trvající módní ekologické ideologie, která tvrdí, že na první místo musíme klást přírodu a planetu, že se nemůžeme zajímat o lidi, jejich potřeby a zájmy.

Oněch pár pozměňovacích návrhů ke zprávě, které žádaly další pokrok v oblasti jaderné energie a podporovaly syntézu jader, může stěží zmírnit její negativní dopad na celé evropské hospodářství a zemědělství.

Hlasoval jsem proti této zprávě, protože je předskokanem pro velké politické problémy. Namísto představování plánů, o které nikdo nestojí, bychom se měli věnovat lidem a jejich potřebám.

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A6-2008-0495&language=CS

Kategorie: 

Beseda se členy MS ODS v Šestajovicích (Praha-Východ), 24.5. 2016

Česká zahraniční politika ve světle migrační krize[1]

(teze)

  1. Název našeho dnešního setkání, na které jste mě pozvali a vašeho pozvání si nesmírně vážím, je řečníka výhodné. Je totiž natolik neutrální (či obecné), že mě nijak nevybízí ani k hodnocení současné české zahraniční politiky, ani není explicitní výzvou k zamyšlení nad tím, jaká by tato politika měla být (mimochodem, zvláštním tématem by mělo být, zde ještě existuje „něco“ jako česká zahraniční politika a zda lze v prostředí Evropské unie nezávislou – a národní zájmy sledující – politiku ještě tvořit).
  2. Využiji proto obecnost názvu dnešní diskuse k tomu, abych se nejprve zamyslel nad příčinami migrační krize, nad pokusy jak ji řešit (či spíše neřešit) a jak v těchto ohledech česká zahraniční politika, podle mého názoru, obstává.
  3. Nahlížet na migrační krizi pouze jako na důsledek rozvratu severní Afriky a Blízkého Východu je sice často se objevující teze, ale takové vysvětlení nestačí, neboť bychom například obtížně hledali odpověď na otázku, proč k současné masivní migrační vlně dochází teprve v průběhu posledního roku, když v Afghánistánu či Iráku je válka, chaos a rozvrat posledních 50 let?
  4. Prospěšnější je proto hledat odpovědi na příčiny této krize u nás. A v takovém případě si musíme přiznat, že migrační krize je jednou z krizí, kterým čelíme a je projevem mnohostranné krize EU. Kdyby EU neprocházela dlouhodobě vlastní vleklou krizí, která má různé vnější projevy a pramení z dlouhodobě chybných politik tohoto nadnárodního útvaru, lze s jistotou tvrdit, že k něčemu takovému, co nazýváme „migrační krize“ by nedošlo.
  5. Kde hledat příčiny rozsáhlé evropské krize, která charakterizuje současný úpadek Evropy?
  6. 6.    Rozpad Evropy národních států existujících v jejich hranicích, což byla jedna z centrálních, chtěných, zamýšlených dlouhodobých politik evropských elit. Útok na národní stát byl po celá desetiletí zdůvodňován jako blahodárná aktivita, která definitivně z Evropy odstraní hlavní příčinu válečných konfliktů na kontinentu. Jde o argument, který je neustále opakován a europeisté jej použijí vždy, kdy jim docházejí nezbytné argumenty. Tvrdím, že národní stát nebezpečím pro mírové uspořádání v Evropě není. Nebezpečím pro mír jsou totalitní ideologie, které vyrůstají z frustrace voličů v ekonomicky či sociálně rozvrácených zemích. V tomto kontextu jsou napětí a nerovnováhy mezi členskými státy EU plynoucí ze současného modelu evropské integrace podstatně větším ohrožením pro stabilitu a mírovou koexistenci na kontinentě, než existence národního státu.
  7. Existence národních hranic není pouhou pomyslnou čárou na mapě, je emotivním vymezením prostoru, o který generace sváděly boj a pro který krvácely. Není možné nad něčím podobným mávnout rukou a administrativním rozhodnutím jej zrušit. Je vymezením prostoru, ke kterému lidé cítí vysokou míru loajality (Češi k Čechám podstatně více, než Češi k Itálii nebo Polsku). Hranice v mém pojetí, jak její podobu obhajuji, není neprostupnou komunistickou stěnou – je kontrolovatelnou čárou, kterou lze svobodně překračovat a která pro nás „uvnitř“ znamená právo zvážit, koho my sami chceme „domů“ vpustit. Takové právo mají mít i naši sousedé.
  8. Doktrína multikulturalismu je další z příčin hluboké krize Evropy. Není pravda, že kdokoli k nám ze světa přichází, je nutně obohacením naší kultury a proto je nezbytné mu umožnit u nás činit to, co on sám uznává za správné (stejně tak, jako je nemyslitelné, aby křesťan přišel do Iránu a tam okamžitě začal stavět katolický chrám). Společnost, ke své přirozené existenci, potřebuje elementární míru vnitřní soudržnosti, založené na společném sdílení a loajalitě k obecně zažitým a všeobecně přijímaným vzorcům chování. To multikulturalismus destruoval a vytvořil prostor jak k erozi našich vlastních hodnot, tak k jejich snadnému překonávání vzorci odlišnými, cizorodými.
  9. Evropský sociální model, jehož komfort a blahobyt proměnil naši společnost na společnost nároků bez vztahu k výkonu, a současně láká, přitahuje a nasává migranty z jiných částí světa.
  10. To je alespoň několik hlavních příčin, které způsobují vleklou a hlubokou krizi Evropy.
  11. Migrační krize nemohla nepřijít, Západ si o něco podobného  dlouhodobě říkal. Česká zahraniční politika to takhle ale nevidí, proto jsou její postoje neautentické a nedůvěryhodné. Tvrdím, že spor o kvóty je sporem nepodstatným, že je politikou zástupnou, že nabízí české vládě i většině parlamentní opozice předvádět svoji odhodlanost před oprávněně zneklidněnými občany (a voliči). Česká vládní politika nekritizuje současný evropský integrační model, je k němu více než loajální a před českými občany se jí podařilo vytvořit z „kvót“ úhelný problém, přestože ten není příčinou – je důsledkem. Nedejme se mást skutečností, že Sobotka s Chovancem jsou „proti kvótám“. Boj o kvóty je zástupným bojem, je tématem, které pomáhá uniknout od hlavního problému – krize EU. Je to jako za komunismu: kritizovat byrokracii jsme mohli (tuto míru kritiky režim připouštěl), ale kritizovat podstatu režimu možné nebylo.

Co s tím?

Zde jsou úkoly krátkodobé a dlouhodobé:

  1. Jediným myslitelným krátkodobým úkolem je vzepětí k rezolutnímu, masovému, spontánnímu vyjádření „ne“ k dalšímu přijímání migrantů. Tento hlas musí být nesen demokratickými prostředky. Je ovšem sporné (a příklady z evropských zemí to potvrzují), zda k tomu mají sílu nebo odvahu tradiční zavedené strany.

Dlouhodobé úkoly:

  1. Pokud se shodneme na příčinách současné migrační krize, pokud přijmeme, že si ji „Evropa“ způsobila sama, pak právě tam musíme začít hledat nápravu.
  2. Očistit existenci národního státu od nánosů evropeistické nenávisti, nebát se hrdosti „příslušet někam“.
  3. Vyžadovat na svých politicích promýšlet a nabízet alternativy vývoje na evropském kontinentu. Formulovat program „návratu před Maastricht“ ke spolupráci suverénních států

Ivo Strejček

24. 5. 2016

 

 

 

 

 

 

 

 




[1] Teze přednesené na setkání pořádaném MS ODS a Konzervativním klubem v Šestajovicích, 24. května 2016

Kategorie: 

Dopady finanční krize na automobilový průmysl

Vystoupení v rozpravě na zasedání Evropského parlamentu ke shora uvedené věci

Pane předsedající, poslouchal jsem tuto rozpravu velmi pozorně a nehodlám přednést nic nového. Chtěl bych jen zdůraznit pár postřehů, které by podle mě měly být v celé rozpravě zdůrazněny.

Odkazuji na slova pana Vondry o tom, že bychom měli dbát na spravedlivou soutěž a vyhnout se deformacím trhu, a na poznámku pana komisaře, že bychom měli být spravedliví a nevzbuzovat falešné naděje. Především vám, pane komisaři, děkuji za vaše slova o tom, že bychom měli našim výrobcům automobilů umožnit větši flexibilitu formou nižší míry regulací, právních předpisů a přehnané byrokracie.

Kategorie: 

Dopis členské základně regionálního sdružení ODS Vysočina

Vážené členky ODS, vážení členové ODS,

přátelé,

17. listopadu 2009 si připomínáme cenné výročí dvaceti let od pádu komunismu v Československu.

Je to vhodná příležitost pro mnohé z nás vzpomenout nejen na okamžiky těch dní, ale také na všechny ty, kteří s námi v těch dnech, týdnech a následujících letech pracovali pro svobodnou, sebevědomou a úspěšnou Českou republiku.

Mám radost, když vidím, s jakou vervou a odhodláním jste se – jako nositelé víry v poselství listopadové revoluce – ujali organizování nejrůznějších vzpomínkových oslav.

Děkuji vám za to.

Využijme, prosím, této příležitosti k zastavení nad námi samotnými. Poohlédněme se na ta léta, která jsme osobně, lidsky i politicky společně prošli a zkusme se zamyslet, jak dál.

Dvacet let

„To, co jste za dvě desetiletí ve vaší zemi prožili, u nás neprožijí lidé po tři generace,“ řekl mi před nedávnem kdosi ve Švýcarsku.

Svobodu, na kterou se většina lidí bytostně těšila, jsme vyplnili každý po svém. Užíváme si všeho, co svoboda a s ní spojená zodpovědnost přinášejí.

My, lidé konzervativní, hluboce věřící ve svobodu jednotlivce a jeho právo rozhodovat o svých životech nezávisle, jsme se zcela přirozeně ujali myšlenky vybudovat takovou politickou stranu, která bude tyto principy hlásat i obhajovat.

Společně jme založili a vypěstovali mohutnou pravicovou politickou stranu – ODS.

Přihlásili jsme se k politické zodpovědnosti za tuto zemi na úrovni vládní a parlamentní, v krajích i místních samosprávách.

Ne vždy jsme vítězili. Procházeli jsme společně léty bohatými i chudými.

Prohrávali jsme vždy, když jsme bojovali sami mezi sebou. Plně zaměstnáni těmito půtkami jsme přestali vidět naše skutečné soupeře. Kolik sil jsme poté museli věnovat bolestivému a dlouhému vstávání z popela!

Díky politické rozvaze a realismu jsme stále tady a jsme stále jedinou rozumnou pravicovou alternativou pro voliče v České republice.

Kde jsme

A přesto cítíme, že se nacházíme v neobyčejně komplikované situaci. Uvědomujeme si, že se nabízí hned několik variant, jak ji řešit.

Snad nám v orientaci pomohou odpovědi na dvě prosté otázky:

  • Říkáme, že se ODS politicky vyprázdnila. Souhlasím, ale pěstujeme na každém jednání místních sdružení vážnou politickou diskusi, která vede k formulaci a obhajobě našich názorů? Využíváme politickou diskusi k příležitosti nechat vyniknout politické talenty, kterým o názory a ideje skutečně jde? Chceme po našich politických zástupcích ideovou vybudovanost, nebo nám stačí „podíl z medvěda“?
  • Říkáme, že potřebujeme rychle změnit vedení ODS. Souhlasil bych, kdybych věděl, co bude následovat druhý den. Jde mi mnohem méně o jednotlivé členy vedení ODS, jako o celistvost a samotnou existenci naší politické strany. Z odpovědnosti nejen k letům minulým ale i budoucím.

Jdeme dál s hlavou vzhůru

Využijme, přátelé, oslavu dvaceti let svobody v naší zemi k povzbuzení našeho vlastního sebevědomí.

  1. Vždy jsme věřili v osobní svobodu jednotlivce a důvěřovali jeho vlastním schopnostem. Změnila se naše víra?
  2. Vždy jsme věřili v demokracii a svobodný trh. Změnilo se na téhle naší víře něco?
  3. Odmítali jsme socialismus a nestandardní (třetí) politické cesty. Změnilo se tady naše přesvědčení? Dokonce právě v této době, kdy k nám pronikají „měkké“ formy „vlídného“ socialismu z okolního světa, musí být naše odhodlání čelit omezování osobních svobod touto formou neotřesitelné.
  4. Věříme stále v to, že nejprve se má každý člověk postarat sám o sebe a okamžitě poté o potřebné v našem okolí? Ano, dokonce jsme jedinou politickou stranou, která svým programem nabízí všem, kteří o to stojí, aby se stali bohatšími.

Vidíte, jsme stále stejní a věříme ve stejné pravdy, na kterých jsme založili a budovali ODS.

Nemáme důvod ztrácet sebevědomí. Nechybí nám ideje, jenom se nám zdají tak samozřejmé, že na ně s lehkostí zapomínáme.

Probuďme v sobě zase chuť prát se a touhu vyhrávat.

Uvědomme si vážnost a nenahraditelnost politiky ODS pro zdravý vývoj České republiky! Dvacet let od pádu komunismu by nám mělo připomenout naši společnou odpovědnost k budoucnosti našich dětí a vnuků.

Nemáme důvod k malomyslnosti!

Hlavu vzhůru a jdeme dál!

Kategorie: 

Dvoustranné dohody v rámci vyjednávání mezi Spojenými státy a některými členskými státy v oblasti víz a údajů "PNR" (seznam údajů o cestujících)

Vystoupení v rozpravě na zasedání Evropského parlamentu ke shora uvedené věci

Dovolte mi několik poznámek k debatě, která tady před chviličkou probíhala.

Mnohokrát tady znělo, že musíme, tedy Evropská unie, při postupu se Spojenými státy postupovat jednotně a společně. V tom je tedy pro většinu řečníků podstata celého problému. Ne jednotlivé blaho pro jednotlivé členy jednotlivých členských států, ale vést jednotnou antiamerickou politiku.

Chci vám říci, že pro valnou většinu českých občanů je bezvízový styk něčím, co je symbolickým zakončením našeho historického návratu mezi demokratické státy. A chci vás ubezpečit, že ratifikační proces v českém parlamentu ohledně bezvízového styku proběhne daleko rychleji než ratifikační proces o Lisabonské smlouvě.

Kategorie: 

Inovativní financování na globální a evropské úrovni

Vystoupení v rozpravě na zasedání Evropského parlamentu ke shora uvedené věci

Vystoupení ze dne 7. března 2011.

Odkaz na videozáznam vystoupení.

Pane předsedající, na tabuli, která je v tomto jednacím sále, je napsáno, že dnešní materiál se nazývá inovativní financování. Myslím, že je poctivé a správné říkat, že se tady bavíme o zavedení nových evropských daní a již předem víme, kdo tyhle nové evropské daně zaplatí. Zaplatí je banky a zaplatí je finanční instituce. Myslím, že je chybné obviňovat banky z toho, že rozpoutaly finanční krizi či mohou za krizi ekonomickou, neboť dlouhodobě víme, že za tuto krizi mohou především ekonomické imbalance v celosvětové ekonomice, dlouhodobě nízké úrokové sazby, nadměrná regulace finančního sektoru a bohužel politická vměšování do oblastí, ve kterých politická zadání nemají co dělat.

Je velmi sporné číst v materiálu, kolik např. ze zavedení daně z finančních transakcí Evropská unie či evropské instituce získají, protože tak, jak je to s každou daní a se zavedením jakýchkoliv nových daní, je velmi pravděpodobné, že finanční sektor bude své výnosy optimalizovat či dokonce – bohužel pro evropskou ekonomiku – přesouvat své daňové rezidentury mimo Evropskou unii. A pokud tady banky a finanční insituce zůstanou a pokud budou poskytovat finanční služby, jakože samozřejmě budou, pak samozřejmě tyto náklady přenesou na své klienty a na spotřebitele.

Myslím, že evropské státy – a je to dobře vidět – prochází obdobím velmi komplikovaných fiskálních konsolidací a evropské instituce by neměly zůstat stranou. Bohužel ani slovo o tom, že by evropské instituce na straně svých výdajů provedly jeden jediný škrt, naopak mluví se o zavedení nových daní. Kdyby se evropské instituce zbavily části svých evropských agentur, které jsou mnohdy zbytečné, nadměrné a drahé, zcela jistě by zbyly finanční prostředky na to, aby se mohly podporovat některé z evropských projektů.

Dovolte mi ještě jedno slovo k eurobondům. Pokud budou eurobondy schváleny, pak platí, že není třeba šetřit, není třeba spořit, není třeba provádět reformy, protože vždy to někdo zaplatí. Morální hazard se prohloubí. Evropští konzervativci budou hlasovat proti tomuto návrhu, protože jsme proti zavádění nových daní či zvyšování daní.

Kategorie: 

Interpelace ohledně hospodářské a finanční krize

Otázka na Evropskou komisi k písemnému zodpovězení

Vážený pane předsedo, dámy a pánové,

je správné, že se dnes na jednání Evropského parlamentu dostává vážné téma: hospodářská a finanční krize.

Na straně jedné jsou zde v Evropském parlamentu zastánci silné centrální vlády, na straně druhé - a já zde reprezentuji frakci Evropských konzervativců, kteří k této druhé straně patří - se domníváme, že centrální vlády nevytvářejí žádné pracovní příležitosti.

Ty vytvářejí firmy a podnikání.

Proto se na vás, pane předsedo Evropské komise obracím se třemi otázkami:

  1. Jakou míru samostatnosti jste jako předseda Evropské komise ochoten přenechat jednotlivým členským státům k řešení jejich hospodářských obtíží?
  2. Můžete slíbit výraznou redukci evropské legislativy, která produkuje nadměrnou regulaci a tím je hlavní příčinou našeho zaostávání za okolním světem?
  3. Domníváte se společně s námi, že nejlepšími prostředky k vytváření nových pracovních míst, které občané členských států Unie potřebují, jsou méně regulací, méně centrálního řízení a méně harmonizací?
Kategorie: 

Is an Enlargement of the Eurozone still Desirable and Possible?

Projev byl přednesen na debatě Ludwig von Mises Institute dne 22.6.2010 v Bruselu.

Madame president, ladies and gentlemen, distinguished guests,

let me thank you for your invitation to a debate on the enlargement of the Eurozone. The title "Is an enargement of the Eurozone still desirable and possible" attracted me and made me formulate a few quite provocative remarks.

Having said that, I suppose the problem of the European common currency is an enormously interesting and important issue which will undoubtfully influence economic prosperity and social stability on the whole European continent.

I have decided to divide my speech into three parts.

First, I want to explain why the entrance into the Eurozone by the Czech Republic is not a hot issue in the domestic political agenda.

Second, I would like to stress the fact that a possible enlargement of the EMU is not a hot issue even for the Eurozone itself.

Third and finally, I will try to offer a brief description of a further possible development inside the EMU and a lesson for the Czech Republic.

Entering the EMU is not a significant part of the domestic political agenda

To put it bluntly, according to a recent public opinion poll, almost 34% of Czech voters who had been questioned, do not want to accept the euro and want to keep the Czech crown. The number of those who want to join the euro has been decreasing.

It is an important signal in a country which had been longing for its return the family of west European countries. It is not a trivial argument and it is being frequently repeated in political debates.

That is why I take this signal as a result of considerable and serious public mood.

More importantly, there is hardly a serious political, economic and public debate on pros and cons of adopting the euro. Such a debate must be a dominant prerequisite to a political decision. Without a fully-fledged, fundamental and non-biased debate it would be difficult to make a decision that will allow the transfer of a significant part of national sovereignty outside national borders.

Like almost all members of the Eurozone the Czech Republic does not meet the Maastricht criteria for the adoption of the euro. Meeting these criteria implies the necessity to carry out reforms of national social and health systems, reform the expenditure side of national budget and keep taxes as low as possible.

Enlargement of the Eurozone is not desirable for the EMU itself

The common currency is a political project. It was created for political purposes as a symbol of a European political integration. The Founding fathers even admitted that they had not taken into account economic principles and gave way to their political dreams.

Robert Mundell´s criteria of an optimal currency area have never been met. By and large, the euro has been a successful project for ten years because it has never been put under a serious economic pressure.

During the last decade of global economic growth there were few moments that may have endangered this wrong political project.

Needless to add, a parallel process of pushing forward so called "ever closer union" has been far from Misesian "human action" and has been a textbook example of an artificial "human design".

Ongoing problems of the eurozone are incorporated in its foundations: without strict fiscal harmonisations the euro can hardly work properly. But, fiscal harmonisation is impossible without a political union.

Czech contemplations on entering the Eurozone must primarily give answers on a question overarching the whole debate: do we really want to give up national sovereignty in strategic fields such as social policy, economic policy or taxes to Brussels?

The ongoing development inside the EMU is crystal clear evidence of my words.

The intention to create so called European economic governance, or in French translation "government" is just a first step to a political union. There will not be just the common currency; there will be a common harmonised balance sheet, further harmonisations of tax jurisdictions and fiscal policies.

This process will finally result into the "Europe of regions" - a dream of all europhiles.

What are our Czech interests and what we should keep in mind

Honestly said, the EMU is far from further enlargement. Estonia will be the last new member country for quite a long period. EMU members will have to find a viable way to mitigate and tame their problems with public finances.

I am almost sure, the eurozone will change. I would even expect a creation of a double-speed eurozone.

The pressure towards the establishing of a political union with the features of a federation will increase and be much faster.

"Less harmful competition but more fruitful harmonization" will become an official slogan.

In this atmosphere I would strongly recommend to the Czech Republic to keep the Czech crown as long as possible. We should keep a careful eye on visible and even hidden processes inside the EMU.

We must reform our public finances. Not because we should be fulfilling the Maastricht criteria but for ourselves. For sound development of Czech society.

We should stay as flexible as possible. In a global, fast changing world, it would be an enormously important advantage. Being a member of a political giant that will hardly be able to control its remote parts will not be advantageous.

And, we should not forget Ludwig von Mises legendary quote: "common sense is always enough to oppose all false intellectual phrases promising a better future".

Thank you for your attention.

Kategorie: 

Jakou budoucnost má Akce D.O.S.T.? (vystoupení při příležitosti 10. výročí založení Akce D.O.S.T.)

„Deset let zápasu o suverénní stát a tradiční hodnoty“[1]

Vážení přátelé,

Dovolte mi, abych Vám pogratuloval k výročí prvních deseti let existence Vaší Akce D.O.S.T. a současně dodal – to už je skutečně deset let?

Chci Vám poděkovat za pozvání toto výročí s Vámi oslavit a využít příležitosti zamyslet se nejen nad uplynulými deseti lety Vaší existence, ale také nad budoucími tématy, vážím. Vážím si jej především proto, že jsem ve Vás vždy cítil své spojence i přátele, a že je ve Vás po těch letech cítím stále.

Nemohu své úvodní vystoupení začít jinak, než úvahou, jak jsem před lety chápal příčiny vzniku Akce D.O.S.T.

Vznik Akce D.O.S.T. jsem nikdy nechápal jako izolované rozhodnutí několika lidí, ale jako výsledek dlouhodobého procesu. Myslím, že kdybyste v oněch letech – před více než deseti lety – cítili, že Vaše myšlenky a názory mají oporu v některé z českých politických stran, zřejmě byste nebyli nuceni odhodlat se k vlastní akci. Kdybyste totiž v oné době již za sebou neměli zkušenost s tragickým selháním, tehdy vládní, formálně pravicové a konzervativní ODS, nemuseli byste zřejmě hledat jinou platformu pro vyjádření Vašich názorů.

Kde tehdy ODS byla? (záměrně volím pouze tuto stranu, jejímž jsem byl členem a o které, jako jediné, jsem schopen uvažovat jako straně Vašeho myšlenkového založení):

V roce 2004 vstoupila ČR do EU[2]

  1. V roce 2005 byla ve Francii[3] a v Nizozemí[4] v referendech odmítnuta tzv. Evropská ústava
  2. V roce 2006 vyhrála ODS drtivě volby[5], po prvním neúspěšném pokusu se rozhodla vytvořit tzv. druhou Topolánkovu vládu s KDU-ČSl a Stranou zelených. Už beztak názorově nepevného předsedu Topolánka spojenectví s Bursíkem zničilo.
  3. 4.    Vnitřní spor ODS o (ne)ratifikaci tzv. Lisabonské smlouvy vyústil ve vítězství proudu Topolánek – Vondra – Nečas – Zahradil, zvítězila teze „Lisabon za radar“[6] a do českého prostoru vnesla Topolánkovu tezi „raději s Bruselem než s Moskvou“[7]

Proč tuto část historie připomínám tak detailně? Lisabonská smlouva byla katastrofálním pokračováním Maastrichtské smlouvy, Evropskou unii posunula opět výrazně k oslabení národního státu, kodifikovala tzv. „třetí generaci lidských práv“ a v důsledku plně otevřela dveře k rozpadu hodnotového rámce evropské civilizace.

To tehdejší vedení ODS nechápalo. Ratifikaci Lisabonské smlouvy statečně vzdorujícího prezidenta Václava Klause zcela opustilo, čímž opustilo i mnohé ze svých členů, stoupenců a podporovatelů. Vy jste to tehdy pochopili, ODS se Vám vzdálila, odešla od Vás – a snad proto jste založili Akci D.O.S.T.

Dějiny Akce D.O.S.T. jsou v mnoha aspektech čítankou z dějin českého konzervativního myšlení, které někdy od počátku nového milénia viditelně a průběžně mizelo z českého politického prostoru, změkčovalo se stýkáním s eurounijním živlem, podléhalo módnosti namísto hájení svého programu – až zbyly atomizované ostrůvky typu D.O.S.T..

Jaká budoucnost čeká Akci D.O.S.T?

Přestože politické strany, které stále považujeme za pilíře parlamentní demokracie, stále ještě nominálně existují, s jejich reálnou existencí to nevypadá nijak růžově (a pokud ano, pak ne v takové obsahové kondici, v jaké by bylo dobré, aby byly). Není to dobrá zpráva - to, že politické strany uvolňují prostor, neznamená, že tento prostor zůstane prázdný. Naopak, bude rychle a efektivně vyplněn jinými subjekty – energickými, novými, neotřelými a nezdiskreditovanými. Není pravda, že se ze společnosti vytratil pravo-levý střet. A nevytratí se ani v budoucnosti. Klíčové ovšem bude, jakou podobu onen politický střet bude mít. Můžeme téměř s jistotou říci, že nepůjde o spory o přímých a nepřímých daních, že nepůjde o hledání poměru mezi soukromým a státním hospodářstvím. Půjde o spor hodnotový.

Dnešek i blízká budoucnost jsou vítězstvím neomarxistické progresivistické levice, které nám v nadbytečném množství do společnosti pumpují české vysoké školy a programy typu Erasmus.

Budeme stát před zásadním sporem o to, jak chápat ve společnosti nejrůznější nerovnosti. Buďto jako přirozené, k lidskému osudu i údělu náležející objektivní danosti, nebo jako umělé překážky, které lze zásahem „moudrých“ odstranit. Samozřejmě spolu s jejich progresivistickým odstraňováním v propadlišti dějin musí zmizet i starý, podlý, prohnilý svět se všemi svými konzervativními apologety. Zvítězí člověk světa Karla Marxe, zvítězí rousseauovské nahrazení Boha ideálním člověkem. Zvítězí stát vedený progresivistickými elitami v politice, ve školství, v soudnictví a v médiích.

Abychom tento spor zvládli, budeme potřebovat bezpečný rámec národního státu.

Ve svém projevu na Sorbonně (26. 9. 2017) francouzský prezident Macron přednesl svoji vizi budoucí Evropské unie. Prohlásil, že „největším nebezpečím Evropy jsou nacionalismus, identitarismus a nacionalistický protekcionismus“ a potvrdil, že „Brusel jsme my všichni“. Čeká nás doba dalšího oslabování národního státu, útoku na jeho instituce a autority. Pokud nahlédneme do Manifestu akce D.O.S.T. zjistíme, v té nejobecnější podobě, že jste vždy bránili národní stát před revoluční expanzivností EU. Vůle v obranu národních států mezi významnou částí občanů neslábne, sílí ovšem tlak EU na všechny, kdo chtějí národní stát bránit. V takovém prostředí bude role uskupení, jakými je například Akce D.O.S.T., důležitá.

Ve stejném projevu Macron slíbil, že „Evropa zajistí ekologický přechod na nový model výroby“. Tím ovšem neměl na mysli pouze to, že „Evropa musí stát v čele efektivní a rovnocenné proměny v dopravě, průmyslu a bydlení, ale ... že ekologický přechod bude projektem nové organizace společnosti a civilizace“. Ubráníme tradiční hodnotový rámec?

Monacký princ Albert II. prohlásil na Fóru 2000 (9. 10. 2017), že „pokračovat v Evropě v tom, na co jsme zvyklí, už nejde. Musíme pokračovat v hledání změn, často revolučních, jak produkujeme potraviny, jak spotřebováváme, jak se přemísťujeme“.  

Problém masové migrační invaze lidí s naprosto odlišnými kulturními, soci-ekonomickými i náboženskými zvyklostmi do evropského prostoru nezmiňuji. Ne proto, že bych jej podceňoval, ne proto, že bych jej nepovažoval za ústřední a dominantní téma současnosti. Nezmiňuji jej proto, že jde o problém, jehož příčiny považuji za naše, vnitřní, domácí. Masovou migraci cizorodých kultur na naše území jsme si způsobili my. Masová migrace je projevem jedné z krizí západoevropské civilizace. Řešení je proto třeba hledat a prosazovat u nás, v západní části evropského kontinentu. Nelze si vystačit s prázdným sloganem „patříme na Západ“. Je třeba se ptát, co ten dnešní Západ ve skutečnosti je, abychom si uvědomili, že dnešní Západ není tím Západem, ke kterému jsme před téměř třiceti lety chtěli patřit.

Samuel Huntington před časem ve své slavné knize „Střet civilizací“ analyzoval a popsal příčiny, proč by k takovému střetu mělo dojít. Na příkladech myšlení lidí jako je Macron, Merkelová a monacký kníže Albert II. lze předvést, že jsme uprostřed něčeho jiného, než možného střetu civilizací. Že procházíme „střetem uvnitř civilizace“, který štěpí společnost.

Před konzervativci našeho typu tak stojí úkol: pokusit se o záchranu naší civilizace.

V tomto sporu bude v Čechách hrát svoji významnou roli názorově jasné a ideově stabilní kotvy Akce D.O.S.T.

Přeji Vám k tomu hodně sil a odvahy. Se mnou můžete počítat, ale jedno je jisté: střet lidí zdravého rozumu se sociálními inženýry a neomarxistickými progresivisty (s drtivou mediální podporou na jejich straně), s politickými chaoty donekonečna tvrdícími, že naším hlavním nepřítelem je Putin, bude nesmírně těžký.

Ivo Strejček

Institut Václava Klause

28. 2. 2018




[1] Teze k vystoupení na konferenci k 10. Výročí založení platformy D.O.S.T., Praha, 28. 2. 2018

[2] referendum o přistoupení ČR k EU se konalo 13. – 14. 6. 2003. Volební účast byla 55, 21 %, z toho 77, 33 % ano, 22, 67 % ne

[3] referendum ve Francii se konalo 30. března 2005

[4] referendum v Nizozemí se konalo 1. 6. 2005

[5] ODS 35,38 %, 81 mandátů; ČSSD 32, 32 %, 74; KSČM 12, 81 %, 26; KDU 7, 22 %, 13; Zelení 6, 29 %, 6;

[6] „Je to hypotéza. Vzhledem k tomu, že poslanecký klub ODS má 81 členů a myslím si, že znám většinou jejich názor, tak si dovedu velmi těžce představit, že pokud by ratifikace smlouvy s USA neprošla, že by poslanci, případně senátoři ODS, hlasovali pro Lisabonskou smlouvu,“ prohlásil Topolánek 8. června 2008 v pořadu Rádia Česko

[7] Faktem ale je, na částečnou omluvu Mirka Topolánka, že vládní uspořádání s proevropskými lidovci a eurofanatickými Zelenými mu mnoho prostoru k manévrování neposkytovalo. Kdyby byl odmítnul Lisabon, jistě by se rozpadla vláda. ODS s Topolánkem upřednostnili vládu. Jak za to obstojí před „tváří dějin“ zřejmě teprve uvidíme.

Kategorie: 

Jsem proti zavádění nových daní

Vystoupení na plenárním zasedání EP, Štrasburk, 11.12. 2012

Téma: Posílená spolupráce zemí EU při zavedení daně z finančních transakcí

Délka vystoupení: 2 minuty

 

Vážený pane předsedající, vážený pane komisaři, dámy a pánové,

Respektujeme svobodnou vůli 11 členských států EU daň z finančních transakcí zavést, trváme ovšem na tom, že i tyto státy budou respektovat naši svobodnou vůli nové daně na naše občany neuvalovat, nezatěžovat firmy v ekonomických problémech dalším finančním odvodem.

Obhájci daně z finančních transakcí tvrdí, že za současné ekonomické potíže mohou banky a finanční instituce.

Příčinami hlubokých krizí veřejných financí jsou primárně vlády svých zemí. Politikové, kteří se svým voličům zavázali plnit nereálné sliby. Na to po celá desetiletí půjčovaly od bank. A ty to rády dělaly.

Odmítáme zaměňovat příčiny a následky dnešních obtíží.

FTT je považována za finanční nástroj, který objevuje nové, nikým neobjevené zdroje peněz. Žádné takové zdroje ovšem neexistují. Jsou to vždy tytéž peníze: peníze, které pouze jinou formou vytáhneme z kapes daňových poplatníků. 

To odmítáme.

Každý stát má právo vést vlastní nezávislou daňovou politiku. Věříme v daňovou konkurenci a proto vystupujeme na obranu nezávislosti daňových jurisdikcí členských států EU.

Obáváme se, že daň z finančních transakcí bude ve svém důsledku znamenat odsátí finančních zdrojů z evropského prostoru do míst, kde taková daň nebude zavedena.

Omezení finančních transakcí vyústí v oslabení kapitálových trhů a přenese jejich působení do jiných částí světa.

Rozhýbání ekonomiky a hospodářský růst potřebují kapitál. Pokud bude v evropském prostoru chybět, nedočkáme se ani růstu.

Forma tzv. posílené spolupráce je formou, jak se vyhnout hledání společného postoje v Radě, zejména v daňových otázkách.

Obáváme se, že bude tento postup využíván stále častěji. Jeho důsledkem bude vícerychlostní evropský integrační proces. My se mu nebráníme, jen nás překvapuje, že po tomto řešení sahají ti z vás, kteří po celá léta koncept vícerychlostní Evropy odmítají.

 

Kategorie: 

Jsem staromódní, jsem zvláštní

Teze k nominačnímu projevu,  volba předsedy RS ODS Vysočina, Jihlava, 14. listopadu 2009.

Pane předsedo,

dlouho jsem přemýšlel o názvu svého dnešního vystoupení. Vy jste mi trochu pomohl. Kromě toho, že jsem své vystoupení nazval „jsem staromódní“, s chutí připojuji i vaše „jsem zvláštní“.

Svoje nominační vystoupení jsem rozdělil do čtyř částí:

  1. Co čeká nově zvolenou radu regionálního sdružení ODS Vysočina v příštích 2 letech svého volebního období
  2. Jaké jsou podstatné úkoly vedení regionu Vysočina
  3. Často kladené dotazy a odpovědi na ně
  4. Závěrečné poselství
  1. Úkoly pro RS ODS Vysočina v letech 2009 – 2011

    1. kongres, listopad 21. - 22. 2009, Praha
    2. organizace kampaně pro řádné volby do PS PČR, jaro 2010
    3. dohled nad kampaněmi pro komunální volby, podzim 2010
    4. podpora a pomoc při organizaci kampaně voleb do Senátu PČR v okrsku Jihlava, podzim 2010
    5. volební kongres ODS, podzim 2010, stranické nominace, nominace členů VR
    6. příprava a vyhledávání vhodných kandidátů pro volby do krajských samospráv (podzim 2012, primárky konec zimy - jaro 2012)
    7. senátní volby v okrscích TR a HB, podzim 2012 (dlouhodobá podpora kandidátů, sdílený volební okrsek HB - CR)
  2. Další úkoly nové RR ODS Vysočina

    1. podpora oblastí při vyhledávání a prosazování "nových" tváří (ne "mladých"), ale pracovitých (ve prospěch celku, na osobním růstu) a tváří, které mají co říci (nositelé poselství)
      1. politická zkušenost
      2. politické názory
      3. pracovitost ve prospěch celku (dnes vědomě pracuji pro vítězství ve volbách, ze kterého "osobně nic mít nebudu", zítra budou jiní pracovat v můj prospěch
      4. místní, oblastní, regionální vybudovanost
      5. publikační činnost a schopnost své názory obhajovat
      6. kredibilita u členské základny
    2. pokus o obroušení třecích ploch mezi oblastmi (zřejmě dlouhodobě nejde - politika je obhajoba zájmů). Lze se vyhnout důsledným sledováním těch, kteří formulují svá poselství a vnášejí náměty pro další práci, obohacují činnost svých MS, OS a RS
      1. na úrovni RR s tím souvisí postupná příprava volebního programu pro volby do krajského zastupitelstva (kdo chce kandidovat, musí přinášet nápady)
    3. péče o politickou diskusi na RR a přenesení politických diskusí do oblastí a MS. Nejde pouze o informace (budu dbát o to, aby poslanci a senátoři nepřinášeli svodky z jednání svých komor, ale aby nabízeli témata a v diskusi hledali názorovou oporu rady). Politická diskuse plodí nápady, řešení, vybrušuje argumentaci a objevuje budoucí nositele těchto idejí (další cesta, jak eliminovat nejhorší pukliny mezi zájmy oblastí).
    4. RR ODS Vysočina se musí pokusit o další myšlenkovou kultivaci své členské základny.
      1. besedy, diskusní panely, dílny nápadů (už s ohledem na komunální volby, výměna nápadů na již vytvořené materiály
      2. reorganizace regionálního webu jako prostoru k soustavné diskusi a obhajobě názorů či vnášení dalších témat
      3. záměrně nezmiňuji vznik tištěného regionálního média, protože to lze dnes řešit podstatně laciněji a rychleji
    5. manažerská síť: obhajuji existenci oblastní manažerské sítě (což není obhajoba liknavé nebo lajdácké práce některých manažerů, ale obhajoba systému podpory politické činnosti strany). Neúspěch nově vzniklých politických subjektů je dán neexistencí této struktur. Její omezení či dokonce likvidace bude znamenat ústup z pozic silné a významné politické strany na nejnižším (a nejvýznamnějším) stupni působení a vlivu ODS
    6. budu dbát o důsledné prosazování a dodržování principu "jedna radnice, jedno MS". Tam, kde je tento systém narušen nebo přímo prolomen, vedeme bratrovražedný boj mezi sebou namísto souboje s tím, s kým jej máme opravdu vést (s ideovými odpůrci naší politiky).
    7. předseda RR spolu s dalšími členy musí hledat vnější spojence proto, abychom na kongresech disponovali zcela jiným množstvím hlasů, abychom uměli vstupovat do koalic, které pro naše kandidáty mohou být výhodné. Hledání rozumných meziregionálních spojenectví řeší také problém rozdělených senátních volebních okrsků (Pelhřimov - Jindřichův Hradec, Havlíčkův Brod - Chrudim)
    8. předseda RR je zodpovědný za jednotné hlasování zástupců RS ODS Vysočina na kongresech. Tato hodnota musí být výsledkem dlouhodobé přípravy regionu (opět: diskuse a politická analýza na jednání RR).
    9. Úkolem RR a odpovědností předsedy RR musí být soustavné sledování stavu členské základny. Podporovat prostor pro ty, kteří chtějí do ODS vstoupit s cílem jí pomoci a sledovat bedlivě všechny signály, které naznačují nečekaně rychlý nárůst v některém z místních sdružení (není prozatím problémem Vysočiny).
    10. Financování práce RS ODS Vysočina musí být primárně založeno na:
      1. finančních darech členů ODS, kteří jsou v politických funkcích (to, že jsou profesionálními politiky není dáno mírou jejich výjimečnosti, ale členstvím v dané politické straně. e přirozené od nich finanční dary chtít.
      2. finanční příspěvky kandidátů v souvislosti s daným typem voleb
      3. "volná ruka" oblastním sdružením k rozhodnutí, jak vysoké členské příspěvky pro daný rok odsouhlasí (z nich se primárně financuje činnost OS)
      4. finanční příspěvek centrály ODS k danému typu voleb
      5. ostatní dary

      Trvám na dané posloupnosti, protože má logiku a eliminuje vznik vazalských vztahů k podnikatelským subjektům

  3. Často kladené otázky

    1. „Strejček má již dost funkcí“

      Odpověď není kdy se funkce vzdát, ale kdy ji kvalifikovaně předat.

    2. „Strejček je předseda OS ODS v ZR a nebude náležitě hájit zájmy regionu ale pouze zájmy vlastní oblasti“

      Ti, co mě po léta znají, vědí, názorová vybudovanost kandidátů je mi cennější než oblastní příslušnost.

    3. „Strejček je europoslancem, což znamená být víc v zahraničí než na Vysočině“

      Ano, na tento argument se nedá nic namítnout. Brusel je zcela jistě mnohem dál od Jihlavy než Pelhřimov, Havlíčkův Brod či Žďár nad Sázavou. Jedinou odpovědí je, že v případě svého zvolení musím (zase) reorganizovat svůj časový plán práce.

    4. „Zvolíme toho, kdo nám něco slíbí“

      1. Toto byla jediná žádost, kterou jste mi na jednotlivých sněmech říkali.
      2. Přemýšlel jsem, a snad bych mohl slíbit, že se sám změním. Ale protože to nedokážu, ani to neslíbím.
      3. Neslíbím, že budu chtít méně práce a výkonů od každého z vás.
      4. Kdosi mi vzkázal, že když jedné z oblastí „…slíbím jednotku na kandidátní listině pro volby do krajského zastupitelstva…“, řekl jsem: „v žádném případě“. Pokud bych se měl stát vaším předsedou jenom proto, že bych předem slíbil výhodu jedné z oblastí, to mě raději nevolte!
  4. Závěrečné poselství

    Nepředstupuji před vás jako neznámý kandidát. Mnozí mě znáte celých 20 let. S mnohými jsme se sešli již v OF a pokračovali v ODS léty bohatými a úspěšnými i léty chudými a smutnými.

    Slyšeli jste mě mnohokrát vystupovat a mohli jste si přečíst stovky mých textů, ve kterých jsem formuloval své názory.

    Víte, s čím se mnou můžete souhlasit, v čem se mnou chcete polemizovat a s čím nesouhlasíte.

    Názorová pestrost je základní předností ODS před ostatními politickými subjekty a to i přes současnou komplikovanou situaci uvnitř ODS.

    Jsem člověk konzervativní a hrdě se k tomuto stylu života hlásím. Byl jsem čitelný v minulosti, jsem a budu čitelný v budoucnosti.

    RS ODS Vysočina dnes stojí na rozcestí. Každý z kandidátů na předsedu RS představuje jednu z cest. Žádná nevede do pekla, žádná nevede do nebe. Jen vy svou volbou rozhodnete, kterou z cest se náš region vydá.

    Až budete stát před volební urnou, přemýšlejte více o světě svých dětí a vnuků. Přemýšlejte, kam jsme vždy směřovali a v jaké zemi chceme žít. Zvažte svoji osobní zodpovědnost a podle té se sami a svobodně rozhodněte.

    Děkuji vám za trpělivost a pozornost.

Kategorie: 

K přijetí jednotné měny Slovenskem ke dni 1. ledna 2009

Vystoupení v rozpravě na zasedání Evropského parlamentu ke shora uvedené věci

Vážený pane předsedající, tento den je pro nás dosti výjimečný. Žili jsme ve společném státě, v Československu, a dnes můžeme my, Češi, blahopřát Slovákům vše nejlepší při zavádění eura.

Před několika týdny dostalo Slovensko zelenou pro vstup do eurozóny. Slovenská vláda i Národní banka Slovenska si velmi dobře uvědomují, že bude náročné splnit klíčová kritéria nikoliv krátkodobě, ale ze střednědobého a dlouhodobého hlediska.

Slovenské hospodářství se rozvíjí a dohání ostatní země Evropské měnové unie. To by mohlo vést k tlaku na ceny a na inflaci, avšak jsem si jist tím, že Slováci se s tím úspěšně vypořádají. Ale o tom nechci nyní hovořit.

Dnes bych rád zdůraznil něco jiného, osobně bych to nazval příběh Slovenska, cesta k zavedení eura. Skutečnost, že se Slovensko stane členem eurozóny, je založena na dobrých základech a na pozoruhodných výsledcích slovenského hospodářství. Je spravedlivé, abychom zdůraznili pozitivní úlohu, kterou v tomto procese hrála bývalá slovenská vládní koalice pravého středu v čele s velmi zdatným předsedou vlády Mikulášem Dzurindou. Po vykonání všech důležitých strukturálních reforem se slovenskému hospodářství podařilo splnit všechna důležitá kritéria, Slovensku se podařilo snížit veřejný dluh a udržet inflaci pod kontrolou. Autorem těchto reforem byla vláda a kabinet pana Dzurindy. Slovákům přeji vše nejlepší v eurozóně.

Kategorie: 

Migrační krize jako důsledek krize EU a Západu (teze k vystoupení ve Žďáře nad Sázavou)

Migrační krize jako důsledek krize EU a Západu[1]

(teze)

  1. 1.    Masová migrace, která má charakter kolonizace střední a západní Evropy jako nejzásadnější problém dneška. Jsme proto pravicovými populisty či krajně pravicovými radikály?
  1. 2.    Masová migrace ve formě stěhování národů versus imigrace jednotlivců

Umberto Eco ve svém eseji „Migrazione“, který publikoval v roce 1990 (!) vymezuje rozdíl mezi migrací a imigrací takto: „...je možné rozlišit imigraci a migraci v době, kdy se celá planeta stává teritoriem, ve kterém se protínají lidé v pohybu? Myslím, že to možné je: imigrace může být kontrolována politicky, migrace, jako každý velký a neřízený přirozený fenomén již kontrolován, usměrňován a řízen být nemůže.“

Pro pochopení dnešní doby, hloubky a rozsahu katastrofy, které čelíme, je rozlišení pojmu migrace a imigrace zásadní. Trvat na správném používání slov migrace a imigrace je klíčové.

V celých lidských dějinách byl pohyb jednotlivců a jejich rodin jevem přirozeným. Individuální migrace je nejenom projevem lidské svobody, je vyjádřením individuální odvahy opustit vlastní kulturní prostor a vstoupit do jiného. Individuální migrace je jevem spíše výjimečným, krokem obvykle promyšleným, záměrem zvažujícím rizika takového rozhodnutí. Stěhování malých skupin, které měly vůli stát se součástí společnosti, do které přicházely (a které v mnoha směrech přirozeně obohacovaly) je jevem normálním. Za to, že se dobrovolně a ze své vůle chtěli takoví lidé stát součástí společnosti, přijali její řád, podvolili se jejím zvyklostem, je na oplátku daná společnost přijala, pomohla jim, nabídla jim bezpečí.

V tomto slova smyslu a v tomto kontextu je lidské a humánní  individuální imigranty přijímat a nabízet jim pomocnou ruku

Dnes ale nejsme svědky normální, v historii běžné, imigraci jednotlivců. Dnes čelíme masivní migraci, přesunu milionů lidí z ekonomicky, sociálně, kulturně a nábožensky zcela odlišných částí světa do evropského civilizačního prostoru. Dnes  čelíme kolonizaci střední a západní Evropy s cílem ne naše standardy přijmout, ne respektovat naše pojetí práva a spravedlnosti, ne se sžít s našimi kulturními rámci a respektovat naše náboženství.

Dnes čelíme gigantickému stěhování národů, jehož cílem má být vytvoření společnosti, která bude existovat paralelně vedle společnosti naší. Bude pěstovat vlastní právo, vykonávat vlastní průchod spravedlnosti.

Takovému fenoménu jsme povinni se postavit. Je mimořádně hanebné obviňovat nás z nedostatku humánnosti. Je odpudivé zneužívat fotografie trpících dětí migrantů k vytváření tlaku na evropské veřejné mínění. Je mimořádným nepochopením doby srovnávat přijetí a pomoc současným migračním vlnám s pomocí našim emigrantům ať již v roce 1948 nebo 1968 (oni přicházeli s vůlí stát se co nejrychleji součástí tamních společností, přicházeli ze stejného sociokulturního prostředí, uměli číst a psát, mnozí uměli i tamní jazyk, byli vzdělaní nebo řemeslně šikovní – a v tomto slova smyslu byli skutečným obohacením zemí, kam přicházeli).

S ničím podobným se dnes nesetkáváme. Pokud si to neuvědomíme, budeme překročeni stejně tak, jako byli rozvráceni Římané náporem barbarů.

  1. 3.    Vnější (mimoevropské) příčiny masové migrace 

Dnes již není ničím kacířským otevřeně nazývat západní válečný intervencionismus na Středním východě a v severní Africe za jednu z významných příčin destabilizace tamního území, vytvoření atmosféry, která místní obyvatele donutila svá území opouštět a ve svém důsledku je nasměřovala do Evropy..

Faktem však je také to, že země Středního východu stále více zaostávaly za ekonomickým vývojem v jiných částech světa a vzhledem k tomu, že byly tradičně založeny pouze na exportu ropy a plynu, bylo pouze otázkou času, kdy své hospodářské zaostávání promítnou do stále agresivnějšího náboženského fundamentalismu jako formy „upouštění tlaku“.

Ani po celá desetiletí nevyřešený konflikt mezi Izraelem a Palestinci (vinou obou stran), ke stabilnímu vývoji regionu nepomohl.

Západ, po svém vítězství ve studené válce, nabyl přesvědčení, že jeho historickou úlohou má být „export liberální demokracie“. Tomuto omylu podlehnul natolik, že si neuvědomil to nejpodstatnější: liberální demokracie je založena na tradici liberálně demokratických institucí. Ty se nevytvoří ze dne na den, ty není možné exportovat, není možné napsat liberálně demokratickou ústavu v Paříži (názor Sarkozyho) a vnést ji do Iráku.

Liberálně demokratické instituce vznikaly v Evropě po staletí, byly výsledkem osvícenství, kterým si Západ prošel a současně byly probojovávané soubojem o „ducha svobody“ proti totalitním ideologiím.

Naivní idealismus Západu prosazovaný bombardováním a vojenskými invazemi tamní prostor nejen destabilizoval, vytvořil atmosféru nenávisti vůči Západu a jeho hodnotám, což ve spojení s mizernou životní úrovní bylo spouštěcím mechanismem masového pochodu na Západ a proti Západu.

  1. Vnitřní (evropské) příčiny masové migrace

Ale nehledejme příčiny masové migrace valící se do Evropy výhradně v západním vývozu demokracie.

Západ, EU, si za to vše mohou sami. Pouze u nás, v Evropě, hledejme příčiny toho, proč se k nám tak snadno valí miliony migrantů. Zastavit tento proces, pokud je vůbec ještě zastavitelný, znamená uvědomit si, že si za toto vše můžeme sami.

Současný Západ se rozpadá, protože podléhá hodnotové krizi. Není to proces, který by trval posledních několik let. Je to proces, který započal na začátku 60. let, přišel s érou prezidentů Kennedyho a Johnsona, s jejich vizemi budování „společnosti bez hranic“ (Kennedy) a „velkou společností“ (Johnson), přestal se spoléhat na tradiční hodnotu západní svobody: individualismus, ale započal s intervencemi pozitivní diskriminace.

Evropa reagovala podobně. Výsledkem je rozpad tradičních hodnot, úpadek rodiny, boom dětí narozených mimo manželství, eroze vztahů mezi rodiči a svými dětmi, cílené rozbíjení vzorů a nastavení takových podmínek, ve kterých je rodina, práce a aktivita znevýhodňována, mravní relativismus, ve kterém jsou zvyky všech národů a kultur nejen tolerovány, ale označovány za správné a naši civilizaci bezvýhradně obohacující, což nezbytně ústí v odmítání vlastních hodnotových rámců, multikulturalismus upřednostňující význam a vliv cizorodých (a pro naši civilizaci nevhodných) kulturních a hodnotových impulsů, exploze tzv. lidských práv na úkor práv občanských, genderismus, feminismus, homosexualismus a politická korektnost, která ničí svobodu projevu (základní hodnotu a předpoklad evropské liberální demokracie).

To vše vyústilo ve stav, ve kterém Západ (a v našem prostředí EU) už nevíme, co máme hájit, proč to máme hájit, co je skutečným nebezpečím, kterému se máme postavit.

To, co zcela zmizelo, je zdravý (selský) rozum. Ale pozor, zmizel z politiky, nezmizel ze společnosti. Bylo to naposledy těsně před Druhou světovou válkou, kdy se veřejné mínění a zdravý rozum natolik vzdálily politickým elitám, tak jako dnes.

  1. 5.    Proč se Západ nebrání, namísto obrany před touto civilizační hrozbou vyhledává a pěstuje zástupná témata, či dokonce migrační katastrofu vítá a urychluje? Potřebuje Evropa příliv migrantů?

Střední a západní Evropa, dnes Evropská unie, se nijak migračnímu přílivu nebrání. Otázka, proč tomu tak je, má několik odpovědí.

Jednak je to výše popsaný hodnotový stav našeho myšlení, který nám zabraňuje považovat naši historii, uspořádání, způsob života, hodnotový rámec za cosi výjimečného, co bychom měli považovat za nedotknutelné. Minimálně proto, že nejde výhradně o naše současné bytí, že jde o dědictví po našich předcích, které bylo zpravidla vybojováváno za cenu nejvyšší.

Chybí nám pokora a chybí nám odpovědnost k budoucnosti – taková, jakou měli naši otcové či dědové.

Politika, která má kultivovat demokracii, kolabuje. Tradiční politické strany v evropských zemích, destruované politickou korektností, nejsou schopné formulovat a obhajovat důvěryhodné programy a bojí se otevřeně pojmenovat obavy občanů i hrozby, kterým čelíme.

Gigantickým nebezpečím, kterému naše civilizace čelí, je ohromná a nezdravá moc médií, schopná kohokoliv zničit i vnutit společnosti falešná témata.

Ze všech těchto důvodů Evropa i USA podlehli představě, že nejvážnějším nebezpečím doby je korupce, zlodějina a Putin.

Evropská unie, jejíž dva základní projekty (jednotná měna a Schengenský prostor) se zhroutily, považuje migrační invazi za nejvhodnější způsob, jak „naředit“ místní obyvatelstvo, loajální svým národním státům, lidmi s loajalitou ne ke svým národům, ale k Bruselu. Je to šílený sociálně-inženýrský projekt, který – stejně jako podobné projekty před ním – skončí v troskách. Otázkou je, za jakých okolností k tomu dojde a jaké budou náklady jeho zhroucení.

  1. 6.    Co s tím? Chápeme „úkol doby“, přichází doba „vzpoury davů“ a existují připravené elity?

Je zjevné, že lidé „hlasu normálního rozumu“ se probouzejí. Příklady tohoto probuzení jsou svobodné rozhodnutí Britů opustit Evropskou unii a svobodné rozhodnutí Američanů udělat tlustou čáru za érou Clinonových, Albrightových a Bushů zvolením Donalda Trumpa.

V Evropě jsme svědky podobných nálad. Podpora Marine Le Penové ve Francii, podpora Geerta Wilderse v Nizozemí, růst obliby Hnutí pěti hvězd v Itálii, podpora podobných směrů v Dánsku a Švédsku atd.

  1. 7.    Rozhodne se v Německu?

Přesto je zcela zjevné, a evropská historie to potvrzuje, že k rozhodnutí dojde v Německu.

To má ale problém svého historického dědictví. Být dnes v Německu nekonformní s oficiální vládní politikou Angely Merkelové, znamená velmi často čelit obvinění z „nacistického smýšlení“. A to je po 70 letech stále děsivé Kainovo znamení.

A přesto se součástí politického systému pomalu a velmi obtížně stává Alternativa pro Německo, ačkoliv etablované politické strany s ohromnou pomocí německých médií dělají vše proto, aby AfD vůbec neexistovala.

Čím déle bude proces tlumení nálad německých občanů trvat, tím horší bude proces jejich vyhřeznutí. A to by mělo být varováním pro zbytek Evropy.

  1. 8.    Shrnutí a závěr

 Důsledně odlišujme pojmy imigrace a migrace

  • Současná migrační vlna je největším civilizačním nebezpečím našeho kulturního prostoru za posledních tisíc let
  • Destabilizace Středního východu a severní Afriky nerozvážným vývozem demokracie byla spouštěcím mechanismem dnešního stavu, hlavní příčinou však je hodnotový, kulturní, ideový, náboženský kolaps Západu – bez hodnotové vyprázdněnosti Evropy by nikdy k ničemu podobnému nemohlo dojít.
  • Vyhrocováním vztahů s Ruskem si Evropa a Západ nahrazují své hodnotové selhávání
  • Chybějí lídři, přesto se Evropa probouzí.
  • Vše se rozhodne v Německu, přejme si, aby k tomu došlo rychle, neboť vnitřní děje v Německu mají kapacitu ovlivnit další vývoj v Evropě

 




[1] Vystoupení ve Žďáru nad Sázavou, 24. 11. 2016 

Kategorie: 

Německé silniční kontroly českých vozidel

Interpelace vznesená na předsedu Evropského parlamentu v rámci tzv. jednominutových interpelací (one-minute-speech)

Vážený pane předsedo,

v minulém týdnu přinesla významná česká média informace o tom, že německá dopravní policie výrazně zpřísnila kontroly českých řidičů na německé straně hranice.

Kontroly jsou podle informací častější a podstatně důkladnější.

Situace je podle svědků o to horší, že někteří musí při kontrolách dokonce odevzdávat moč a to v podmínkách hraničících s urážkou lidské důstojnosti.

Nejde tedy o běžné silniční kontroly spojené s kontrolou cestovních dokladů či dokladů vztahujících se k technickému stavu vozidla či původu vozidla.

Čeští občané svobodně cestující v Schengenském prostoru nesmějí být považováni za občany druhé kategorie. Jsou plnoprávnými, rovnocennými a suverénními občany členského státu EU a takto s nimi musí být nakládáno.

Pane předsedající,

žádám vás, abyste tuto informaci předal příslušným úřadům Evropské unie, které ji náležitě prošetří a zjednají takovou nápravu, která zamezí šikaně českých řidičů na německé straně hranice.

Kategorie: 

Policejní kontroly českých občanů bezprostředně po překročení hraničních přechodů do Německa

Otázka na Evropskou komisi k písemnému zodpovězení

Dne 21. 12. 2007 vstoupila Česká republika do tzv. schengenského prostoru, jehož základním principem je volný pohyb „bez hranic“ pro občany všech členských států do tohoto prostoru zahrnutých.

Dne 6.5.2008 jsem interpeloval Vašeho předchůdce, jak je možné, že německá strana přistoupila k bezprecedentním kontrolám českých a polských občanů na německé straně „bývalých“ hraničních přechodů. Tyto kontroly nápadně připomínaly již zakázané omezování volného pohybu osob přes hranice.

Situace se ani po dvou letech nezměnila, čeští občané jsou pravidelně kontrolováni německými policejními složkami způsobem, který velice nápadně připomíná hraniční kontroly. Navíc od 1.1.2010 tyto složky přistoupily k zpřísněným, nepřiměřeným kontrolám, které české občany diskriminují a ponižují(testy na omamné a psychotropní látky prováděné rozborem moči přímo u krajnic silnic a dálnic!).

  1. Monitoruje Evropská komise tuto problematiku ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky?
  2. Existují dostupné výsledky tohoto monitoringu?
  3. Nejedná se ze strany německých úřadů o obcházení Schengenského hraničního kodexu?
  4. Mohou policejní složky v návaznosti na výše zmiňovaný Schenghenský hraniční kodex provádět kontroly diskriminující a ponižující občany jiných členských států?
Kategorie: 

Projev ke státnímu svátku upálení Mistra J.Husa, Lysá nad Labem

Vážení hosté,

dámy a pánové,

přátelé,

 

dovolte mi, abych vám poděkoval za pozvání do Lysé nad Labem a zejména zdůraznil, že považuji za výjimečnou příležitost zamyslet se spolu s vámi nad odkazem, přínosem a významem Mistra Jana Husa pro naši současnost.

 

Chtě nechtě musím přiznat, že takové příležitosti na takové téma se mi veřejně dostává poprvé. A protože tomu tak je, měl bych se nejprve veřejně sám zamyslet nad tím, co pro mě osobně Mistr Jan Hus znamená.

 

Zcela jistě kopii perokresby mistra Mikoláše Alše, vytrženou z jakéhosi starého časopisu a pečlivě připíchnutou špendlíkem kooh-i-nor na poličce pod starým lampovým rádiem v podhorské chalupě mé babičky ve Fryšavě pod Žákovou horou na Vysočině.  Babička, přestože katolička, která se na Vysočinu přivdala z Humpolecka, opatrovala tento Alšův obrázek po celá léta.

 

Mistr Jan Hus je mi vzpomínkou na starý černý vojenský kufřík mého dědečka. Bývalo tam pro malého kluka mnoho zajímavých věcí – břitva, vojenský opasek se znakem republiky Československé a také tmavočervená krabička s Československým válečným křížem a pečlivě složeným dopisem z roku 1945, ve kterém mé babičce president republiky Edvard Beneš sděluje, že mému dědovi – členu partyzánské jednotky Mistr Jan Hus – uděluje „in memoriam“ vysoké vojenské vyznamenání. Můj dědeček byl totiž, v posledních dnech války, zastřelen při vojenské akci tohoto partyzánského oddílu, což mě jako kluka naplňovalo jakousi zvláštní pýchou a vědomím výjimečnosti. Až později jsem v tomto vojenském kufříku našel také dopis evangelického faráře ze Sněžného, kterým stvrzoval poválečným úřadům aktivní účast mého děda v tamním hnutí odporu i neobyčejně cenný dopis dědův – prý hluboce věřícího evangelíka - „své Anežce“ z roku 1938 z pohraničního opevnění, ve kterém ji na dálku emotivně ujišťuje, že oni hranici proti nacistickému nebezpečí uchrání.

 

Až později, až jsem  svým klukovským pohledem překouknul kopce milované Vysočiny a dohlédnul jsem do krajin delších a rozsáhlejších, jsem si uvědomil, že Jan Hus mi je také tváří z obrazu Mistra Václava Brožíka „Odsouzení Mistra Jana Husa od sněmu církevního v Kostnici 6.července 1415“, který si u malíře objednalo Město Praha v roce 1883 a aby si jej mohlo dovolit, uspořádalo na jeho pořízení celonárodní sbírku.

 

Bylo by tak mohlo učinit, kdyby památka Mistra Jana Husa byla vyčpělou? Kdyby příslušníkům českého národa nic nesymbolizovala? Kdyby soustředění kolem Husa a poselství pražského kazatele neznamenalo pro tehdejší Čechy kus rozmachu národního ducha?

 

Václav Brožík, sám pocházející z více než chudých poměrů, mistr barvy, kompozice a smyslu pro historický detail, nám na gigantickém plátně nabízí dílčí odpověď na otázku „čím je pro nás Hus“.

 

V Praze: arcibiskup a Hus, v Kostnici: koncil a Hus. V Brožíkově kompozici tu stojí proti sobě dva světy: středověk a nový věk. Středověk se zásadou autority, nový věk s cílem svobody. Náboženství přejaté a náboženství prožité, náboženství církevní a náboženství osobní, náboženství tradice a náboženství svědomí.

 

S pokorným úžasem je pro mě Mistr Jan Hus na plátně Václava Brožíka poselstvím budoucím generacím. Zde stojí jeden z prvních hlasatelů svobody, otevření zdrojů ducha, kritického myšlení, člověk pevného svědomí a vážné odpovědnosti před svědomím. Ne revolucionář, ale člověk pokoušející se napravit nefunkční, zastaralé, překonané, v mnohém zvrácené. Člověk reformační, člověk svým postojem symbolizující budoucnost parlamentní.

 

S tím, jak jsem přestával být klukem, s tím, jak jsem nabíral své zkušenosti životní, s tím, jak jsem i já poznával svízele a zákruty života, jsem si uvědomil, jak mnoho pro mě znamená i útlá knížečka se stokrát ohmatanými listy tak, jak ji moji předkové čítávali.

 

„Knížka  výběru výroků ze spisů Husových k poznání osobnosti reformátorovy a jejího významu pro dnešní Čechy“ – jak se píše v záhlaví knihy – „Mistr Jan Hus: Vzkazy věrným Čechům“.

 

Tato kniha má dvě předmluvy. Datované pozoruhodně symbolicky, právě v kontextu odkazu Husa, neboť psány ve zvláštních letech.

 

Předmluva k prvnímu vydání byla napsána v roce 1917 k 500. výročí Husovy smrti. Kdyby byla mohla vyjít v dobách příznivých, vyšla by v roce, na který skutečné výročí mučedníkovy smrti vycházelo, tedy v roce 1915. Nemohla tehdy vyjít. Byla doba válečná a byla doba habsbursky protihusovská. Habsbursky protihusovská cíleně a záměrně, neboť tradice Husova souvisí po celá staletí s touhou po národní emancipaci v nejširším slova smyslu.

 

Hus byl a je vůdcem svého národa k velikosti a významnosti. Hus svým neoblomným postojem způsobil a živil rozmach národního vědomí i sebevědomí.

 

Husův národ, a i tak to snad můžeme říci, se vyvíjel za okolností krajně nepříznivých a proto Husova tradice, vždy důsledně potlačovaná nebo alespoň záměrně pokřivovaná, souvisí se vznikem samostatného československého státu.

 

Publikovat v roce 1917 knihu jeho názorů a vzkazů pod názvem „Hus pro nás“ bylo předzvěstí nové doby, samostatného rozletu, svobodné prosperity, převzetí rozhodování o vlastním osudu do českých rukou.

 

Předmluva ke druhému vydání této knížečky byla dopsána 6.července 1938 a vyšla pod názvem „Vzkazy věrným Čechům“. V soumraku blížícího se konce svobodné republiky Československé. V předvečer válečného konfliktu, ve kterém Češi, jako mnohokráte před tím, museli obhajovat myšlenku práva na vlastní nezávislý stát. A jako mnohokráte před tím, symbol Mistra Jana Husa je povzbuzoval a vybízel k neoblomnosti, osobní statečnosti, věrnosti odkazů předešlých generací.

 

Postoje generací Čechů v obou světových válkách jsou přímým důkazem, že Mistr Jan Hus dal národu myšlenkový obsah, mravní smysl, ideovou a morální oprávněnost.

 

Hus v dobách nelehkých a tísnivých stavěl každého příslušníka svého národa před hluboce mravní, bolestnou a nelehkou úlohu vlastního sebepoznání, test názorové pevnosti, zkoušku odvahy a poznání, jak snadná jsou slova a jak obtížné jsou činy.

 

Ano, tím vším mi byl a je Mistr Jan Hus.

 

Snad mi odpustíte, dámy a pánové, že jsem ve svém vystoupení možná až příliš osobní, ale mluvit o Husovi a nemluvit o tom, jak mnoho mě jeho poselství prostupuje a jak zásadně mě staví před dědictví mých dědů a báb, bych považoval za zamyšlení ploché a neukotvené.

 

Snad bych dokonce mohl říci i to, že nebýt osobní by mohlo být vystoupením veskrze současnýmklouzajícím po povrchu, odpovídajícím dnešní realitě uctívání z dálky vnucených cizích symbolů, mezi kterými už se jaksi nepatří mluvit o pokoře na příslušnost k národu, o hrdosti k vlastním dějinám, o věrnosti k území vymezenému národními hranicemi – tolikrát ohroženému, tolikrát bráněnému, tolikrát pokořenému a tolikrát bolestně vybojovanému zpět.

 

A právě proto, myslím, je třeba s odvahou říkat, že odkaz a poselství Husovo nás v současné době od jeho hlasatele nevzdalují, ale k němu znovu přibližují.

 

Nejde snad už tolik o boj za samotnou existenci jazyka, ale s jistotou jde o vážné zamyšlení nad tím, zda – a s lehkostí - nepodléháme okolnímu světu, jenž nám namlouvá, že cosi jako národní sebevědomí je již překonáno, že víra ve vlastní síly a úsilí má být nahrazena nadnárodním snažením celku, který v rozmanitě projevované národní hrdosti vidí pouze zhoubné předzvěsti mezinárodních válek. Ano, ve svém důsledku nás taková lehkovážnost může postavit i před vnucení zásadní změny, jak nahlížet na Kostnický koncil – třeba například jako na proces evropsky ozdravný, který se dobově správně vyrovnal s kacířem své doby.

 

Pokud bychom takovému útoku na nosnou tradici národního sebevědomí měli podlehnout, popřeli bychom Husovu cestu svědomí, odpovědnosti, touhy po zdokonalování a růstu svého národa, po nezávislosti kulturní, hospodářské, sociální i náboženské.

 

Za dva roky budeme slavit 600.výročí smrti Mistra Jana Husa. Slavme jej jako lidé sebevědomí, pokorně stojící před povinností jít cestou rozumového a mravního snažení svého vlastního národa. Slavme jej vlastenecky!

 

Husovi, Blahoslavovi, Komenskému, Masarykovi, legionářům, hrdinům domácího odboje v první světové a druhé světové válce, českým parašutistům, československým vojákům v Británii, severní Africe a Sovětském svazu, ale i mému dědovi z  oddílu Mistr Jan Hus na Vysočině náleží zásluha, že statečně a odvážně razili cesty k věrnosti svědomí, přesvědčení a svobodě.

 

Ti všichni jsou nám v přítomné době tolik potřebnými vzory v touze po pravdě, hledání pravdy, zastávání pravdy ať již jde o potřeby spravedlnosti, lidskosti, věrnosti, vlastenectví a já bych v dnešní době tolik zdůraznil, jak moc nám jsou vzory vztahu k národu a vlasti.

 

Ti všichni obstáli.

 

Bylo by mylné se domnívat, že dnešní doba před nás obdobnou zkoušku svědomí a víry v pravdu nestaví. Snad, naštěstí, méně řinčí zbraně, o to obtížnější může být vymezení pravdy a lži či dobra a zla.

 

Dovolte mi proto, dámy  pánové, abych své dnešní zamyšlení, ke kterému jste mě svým milým pozváním vybídli, zakončil citací z Husova díla Výklad víry 5, jejíž obsah jsem pro dnešní vystoupení považoval za zásadní a nosné:

 

„Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti“.

 

Dámy a pánové, děkuji vám za pozvání do Lysé nad Labem, za vlídné přijetí, vaši trpělivost a pozornost.

 

 

Ivo Strejček

poslanec Evropského parlamentu za ODS

6. července 2013 

Kategorie: 

Projev na 21. kongresu ODS

Dámy a pánové,

volby do poslanecké sněmovny PČR, které proběhly v ČR 28. - 29.května přinesly řadu překvapení a některá významná poučení ze vzkazů od našich voličů:

1. Poslední výstraha pro ODS

a) tak dlouho jsme se po Zielencovsku rozkračovali a pořádali hon na tzv. středového voliče, až jsme zapomněli na vlastní ideovou duši a svého tradičního konzervativního voliče opustili

b) zejména mezi své členy a voliče vnesli zmatek: nechali jsme odejít jednoho ze zakladatelů ODS Václava Klause a prostřednictvím svého špičkového vedení hledali každou další možnost, jak ODS od Václava Klause vzdalovat, kritizovat vše, co bylo s jeho jménem nějak spojené

c) rezignovali jsme na pěstování kultivované vnitrostranické ideové konkurence. Konkurence je vždy zdravá a všude tam, kde mizí, otevírá se prostor pro vznik monopolu.

d) nechali jsme část ODS převzít lobbystickými skupinami a nebránili jsme se nezdravému prorůstání byznysu a politiky

e) výsledkem byly nejrůznější korupcí zavánějící kauzy, které nás zasahovaly na všech úrovních výkonu politiky

f) odpuzovali jsme voliče vlastními guerillovými válkami znepřátelených vnitrostranických skupin na radnicích a magistrátech a vnitrostranickými spory v poslaneckém klubu. Tím jsme zcela ztratili ze zřetele, kdo je naším skutečným politickým soupeřem a soustředili jsme se pobíjení se navzájem

g) výsledkem vnitrostranických mocenských kartelů byly neuvěřitelné primárkové nominace lidí, kteří nebyli okolní veřejností vnímáni jako spolehliví ručitelé jak idejí tak slušného vedení politiky

h) byli jsme rozhádanou politickou stranou, což voliče nijak nepřitahuje a přirozeně hledá jiné subjekty, u kterých by uplatnil svůj hlas

2. fenomén preferenčního hlasu

a) součet těchto příčin vzbudil u voličů takový odpor, že si uvědomil sílu preferenčního hlasu a ty uměl efektivně agregovat do velkých skupin, které posléze zcela změnili podobu našich (a nejen našich) kandidátek

b) je zjevné, že v žádných dalších volbách si nikdo z nominovaných politiků nemůže být ničím jist. Každý, kdo se nenabízí, nepracuje s voliči, neoslovuje je nejrůznějšími formami, neobhajuje své ideály či je dokonce spjat s neblahými kauzami, bude voličem prostřednictvím preferenčního hlasu překročen

c) i přes to, že preferenční hlasy významně změnily složení našeho poslaneckého klubu, je třeba je považovat za užitečný lakmusový papírek a vzkaz od voličů: ještě jste se nám definitivně nezprotivili, máte k tomu jako z hráze do louže, ale napříště nám už nabídněte skutečné politiky a solidní tváře

3. Fenomén voličského průkazu

a) kromě vzkazu prostřednictvím preferenčního hlasu je zajímavé všimnout si dalšího fenoménu: dramatickému nárůstu počtu vydaných voličských průkazů. Pokud v jednom z pražských volebních okrsků bylo v roce 2006 vydáno 500 volebních průkazů, bylo ve stejném obvodu v roce 2010 vydáno 5000 voličských průkazů

b) optimisté mezi námi by mohli snad říci, že volič chtěl využít svůj volební hlas i ve dnech, kdy odjel na chatu či chalupu

c) realisté mezi námi mohou považovat tento signál za porovnatelný s fenoménem preferenčního hlasu: volič chtěl volit ODS, ale nabídka politických tváří či reputace ODS v jeho volebním okrsku byly tak tristní, že si raději odjel volit do jiné části ČR

4. Co toto vše znamená pro dnešní kongres

a) V zítřejší volbě předsedy ODS a místopředsedů ODS by prvním významným signálem nejen pro členskou základnu ale také pro naše voliče mohla být skutečnost, že delegáti budou pozorně všechny kandidáty poslouchat a poté svobodně volit ty, o nichž si myslí, že jsou skutečným přínosem pro renesanci ODS.

b) delegáti kongresu by měli ve své volbě dát přednost těm osobnostem, které jsou lidsky i politicky zralé, které za sebou netáhnou přeběhlickou minulost, ale jsou po léta osobnostmi, které obhajují své názory zřetelně bez ohledu na to, kdo byl zrovna ve vedení ODS

c) nově zvolené vedení ODS musí s nově zvolenými členy Výkonné rady dokončit rozchod ODS s neprůhlednými praktikami černých duší ve všech regionech, které tímto nešvarem trpí

d) Nově zvolené vedení musí trpělivě hledat cestu ODS zpátky k Václavu Klausovi. To není samoúčelné či podbízivé gesto: tato cesta "zpátky" je cestou k našim bývalým voličům a bývalým členům. nejsme stranou, která si může dovolit luxus rozplynutí části svých věrných ale bývalých členů buďto zcela mimo politiku nebo v jiných politických subjektech.

e) Je nutné vrátit politickou diskusi na úroveň místních, oblastních a regionálních sdružení. Jedině v pěstování náročné debaty se objeví nové nebo staronové politické talenty. Potřebujeme je jako sůl. Nejen pro následující parlamentní volby, ale pro výkon praktické komunální a regionální politiky.

f) Nové vedení strany musí ve spolupráci s předsedy regionů a oblastí reformovat práci manažerské sítě. Ne snad ve smyslu její redukce, jako ve smyslu vyšší výkonnosti. S tím také souvisí zdánlivá drobnost: manažeři oblastních sdružení by neměli být současně asistenty poslanců. Stávají se z nich posléze výkonní tajemníci svého poslance, kteří ze zákulisí život oblasti ne ve prospěch ODS jako celku, ale ve prospěch svého poslance.

Dámy a pánové,

jsem si jist, a všechna má setkání se členy ODS mi to potvrzují, že jsme stranou ve zdrcující většině slušných a pracovitých lidí.

A přesto nás čeká těžká práce, máme ODS hodně zaplevelenou. Velebme tak voliče, že nám dal poslední šanci.

Poslední šance však znamená, že žádná další už nepřijde. Zvolme pracovité a slušné vedení ODS a podpořme jej tvrdou prací.

Nic jiného nám nezbývá.

Kategorie: 

Projev na 22.kongresu ODS, Praha, Letňany, 22.října 2011

Vážený pane předsedo, vážené delegátky a vážení delegáti 22. kongresu ODS,

stalo se zvykem posledních kongresů naší strany označovat je za klíčové, zlomové či kongresy konané v době, kdy ODS stojí "na křižovatce".

Zdálo by se tedy, že dnešní jednodenní, navíc nevolební, kongres je setkáním rutinním, bez velkého tématu.

Nemyslím si to, neboť pokládám tento kongres za vážný a přál bych si, aby jedním z významných poselství našeho setkání bylo i pojmenování pro nás podstatného politického konfliktu na české politické scéně: souboj TOP 09 s ODS, který svou formou i obsahem určuje současnou pozici a sílu ODS a jehož výsledek určí budoucí roli, dokonce budoucí politickou nezávislost ODS v českém politickém systému.

Mnozí z nás jsme se ve svých oblastech aregionech vyjadřovali k tomu, zda má či nemá být prodloužen mandát současného vedení ODS v příštím roce o několik měsíců.

S jistotou ale tvrdím, že jsme se tak vyjadřovali k jednomu z témat, které nám  TOP 09 prostřednictvím části ODS vnutili s odůvodněním, že jejich hlavní motivací je obhajoba demokracie či absurdní a směšný argument o neexistenci svobodné vnitrostranické diskuse.

Nedlouhá historie koaliční vlády Petra Nečase a základních konfliktů, které stavěly jeho vládu nad propast vlastní existence, jsou produktem soustavného tlaku špiček TOP 09 na ODS, bohužel ve spolupráci s částí ODS.

Není totiž pravda, že ona část ODS - významní nositelé části politiky Mirka Topolánka - nemají vlastní vizi o budoucnosti ODS. To by bylo nemístné podceňování.

Jejich představa se kryje s představou špiček TOP 09, neboť zřejmě takhle byla od okamžiku vzniku TOP 09 i zamýšlena jako postupné splynutí ODS a TOP 09.

V průběhu času se ovšem pro TOP 09 ukazuje výhodné přistoupit k tomuto splynutí za uměle vytvořených podmínek,

  • kdy se ODS unaveně podvolí představě, že její samostatná existence nemá budoucnost,
  • že je stranou příliš slabou prostřednictvím slabých vůdců,
  • stranou vnitřně rozloženou finančními skandály a korupcí,
  • neschopnou samostatně a suverénně formulovat a prosazovat názory na nejvážnější problémy současnosti.

Možným vyvrcholením této představy je odvedení ODS - po dvaceti letech její existence - pod záchranný protektorát TOP 09.

Proti tomuto konceptu stojí kontrastně koncept Petra Nečase a drtivé většiny členské základny ODS:

  • jsme stranou samostatnou, suverénní a  sebevědomou,
  • která si postupně uvědomuje, že TOP 09 je přisáta na politickém těle ODS, ze kterého vysávají její politickou energii,
  • čímž se na úkor ODS politicky ve veřejnosti legitimizují.

V tomto kontextu doporučuji nahlížet i na spory uvnitř vládní koalice (předvánoční, jarní kauza Kočí - Tluchoř, letní kauza Bátora - pokud si mohu dovolit je takto personifikovat) jsou projevy opakovaných pokusů TOP 09 oslabit premiéra a předsedu ODS (tím oslabit ODS), vnutit nám a české veřejnosti představu o tom, že slábneme a naším vlastním zájmem je splynout se značkou TOP 09 s hegemonem - Miroslavem Kalouskem.

Do těchto souvislostí je také třeba vsadit širší současný politický kontext a pokusit se pochopit, proč TOP 09 a Miroslav Kalousek či Karel Schwarzenberg útočí na vše, co je nějak spojeno s prezidentem Václavem Klausem.

I tady jsou motivace TOP 09 podivuhodně jednoduché:

  • kromě zcela jiného pojetí politiky, které Václav Klaus a Karel Schwarzenberg chápou zcela odlišně (což je mimochodem košatá - a jak je dnes vidět nekonečná - historie sporu politické a nepolitické politiky minulých 20 let),
  • a kromě toho, že prezident Klaus v průběhu minulého roku sebevědomě svými politickými manévry mařil politické pletichy TOP 09
  • panuje v TOP 09 obava z toho, jaké politické pohyby učiní Václav Klaus po skončení svého prezidentského mandátu, jak to ostatně sám naznačil.

K hrůze vedení TOP 09 a mohutných zájmových skupin, které za TOP 09 stojí a které již do tohoto politického projektu leccos investovaly, by v České republice na příklad mohl vzniknout Václavem Klausem řízený politický projekt - srozumitelný, jasný ale přesvědčivý, který by svým pojetím politiky - formou i obsahem - mohl být v budoucnosti pro ODS spolehlivým (možná i předvolebním) koaličním partnerem.

Panika TOP 09 z budoucí aktivity Václava Klause plyne z vlastního vědomí toho,  že projekt TOP 09 je v podstatě mutací části strany lidové a že TOP 09, aby mohla alespoň částečně v budoucnu existovat, by pak nezbylo nic jiného, než se zcela demaskovat a stát se politickým přívěskem ČSSD (a tuhle historii již dobře známe).

Společným jmenovatelem dlouhodobého tlaku na plíživé převzetí ODS a současně obav TOP 09 z budoucí politické aktivity Václava Klause je strach z toho, aby česká politická scéna nebyla na středo-pravici pro TOP 09 nevýhodně přeformátována tak, že by u toho TOP 09 ani nemusela být!

Z těchto důvodů považuji tento kongres za významný: měl by pobídnout k vážné a sebevědomé diskusí o budoucí roli ODS.

 a proto tvrdím, že

  • tento kongres svým průběhem říká, že
    • ODS je v ČR pevně zakotvenou historickou politickou stranou.
    • není stranou vláčenou rozmary veřejného mínění
    • ODS je uskupením, které má sílu i odvahu určovat směr a obsah politické debaty v České republice
    • je stranou - na rozdíl od TOP 09 - s pevnou stranickou organizační strukturou  a tu by si měla za každou cenu udržet
    • je politickou stranou, která neztrácí svůj charakter, nepodléhá pocitu zmaru a nenechá si vnucovat TOP 09 a zbytkovou částí ODS, že jsme nevýznamní a závislí na budoucím vlivu obtížně definovatelného politického subjektu TOP 09

tento kongres, doufám potvrdí, že 

  • naším spojencem, přirozeným, ideovým i lidským je Václav Klaus.
    • Pane prezidente, zdravím vás z tohoto kongresu a vzkazuji vám:  váš svět je nám mnohem bližší, než svět TOP 09.
    • pane předsedo Nečasi, ve vnitřním i vnějším střetu o obhajobu ODS jako sebevědomé, suverénní a odvážné pravicové politické strany s námi můžete počítat a jsme rozhodnuti jít touto cestou s vámi dál - a šlápněte do toho!

 

Kategorie: 

Projev na regionálním sněmu ODS Vysočina k 20. výročí vzniku ODS

Vážený pane prezidente, vážená paní první místopředsedkyně ODS, vážení hosté, vážené delegátky, vážení delegáti,

dovolte mi, abych vás nejen přivítal na dnešní sněmu Regionálního sdružení ODS Vysočina, ale abych se zvláštním důrazem přivítal všechny z vás - zakládající členy ODS z celé Vysočiny, kteří jste přijali pozvání členů Regionální rady ODS.

Dovolte mi, pane prezidente, abych vás mezi námi přivítal a poděkoval vám za to, že jste mezi nás přijel. Chceme-li důstojně oslavit 20. výročí založení ODS, pak si jen obtížně umím představit, že bychom tak mohli učinit bez zakládajících členů této strany, mezi které Vy patříte, a je pro mě nemyslitelné, aby takové oslavy proběhly bez aktivní účasti prvního předsedy ODS Václava Klause.

Pane prezidente a pane předsedo, vítejte na Vysočině!

I v této souvislosti mi dovolte, vážení delegáti, abych dnes omluvil neúčast pana premiéra a předsedy ODS Petra Nečase. Paralelně dnes probíhá regionální sněm ODS ve zlínském regionu - tedy jeho domovském - kterého se pan předseda přirozeně přednostně účastní.

Vy sami však víte, že na Vysočinu rád a s chutí jezdí a jistě tak učiní v nejbližší vhodný termín.

Dámy a pánové,

ODS letos v dubnu slaví 20. výročí svého vzniku.

Kdyby nebylo vás, každého člena ODS, kteří jste s odvahou a rozhodností zakládali svá místní sdružení, pečovali o jejich růst, starali se prosazování tehdejší ekonomické reformy založené na obhajobě volného trhu, ODS by tehdy obtížně vznikla a dnes by zcela jistě už neexistovala.

Prosím, využijme i dnešní chvíle k tomu, abychom vzpomněli na ty, kteří s námi těch dvacet let šli a pracovali a kteří nám odkudsi shůry jistě drží palce a mávají. I oni dnes slaví toto důležité politické výročí s námi.

Pozoruhodné na našem regionálním sdružení je to, že jsme od vzniku ODS v 90.letech byli součástí různých regionálních sdružení: oblasti Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou patřily do regionu Jihomoravského, Havlíčkův Brod k regionu Východočeskému a Pelhřimov byl součástí Jihočeského regionu.

Naše společná historie se datuje od ustavujícího sněmu RS ODS Vysočina v Jaroměřicích nad Rokytnou 14. 2. 2000, kde byl zvolen prvním předsedou RS Rostislav Rakšány. Toho po stranických volbách 13. 10. 2002 na sněmu v Žirovnici vystřídal Miloš Vystrčil. 14. 11. 2009 jsem byl na regionálním sněmu zvolen předsedou RS ODS já.

Osobně se na vystoupení mých předchůdců těším, protože jejich zkušenosti a postřehy za ta léta jsou cenné a zejména to byli lidé, kterým se podařilo stmelit oblastní sdružení v nový funkční celek.

Každá z oblastí jsme do společné práce vnesli něco svého, ale společné politické charakteristiky Vysočiny sdílíme: jsme regionem bez výrazného (na počet obyvatel) městského centra, které by voličskou přízní pro ODS vyvážilo ztráty v řídce osídleném venkově Vysočiny, regionem s průměrnými výdělky výrazně nižšími než je celostátní průměr, s průměrným věkem svých obyvatel vyšším než je průměr celostátní, bez významného akademického centra atd.

Vím, jak obtížné bylo zakládat místní sdružení v malých obcích, právě takto definovaného regionu, se silnou přítomností komunistické minulosti na jedné straně a s konzervativním katolicismem, ze kterého žije zdejší lidovectví, na straně druhé.

O to víc si vážím každého volebního úspěchu ve vašich obcích v tradičně levicovém regionu prosazováním liberálně ekonomických témat pod vývěsním štítem ODS.

Děkuji vám za statečnost, nasazení, odvahu, nezištnou energii, loajalitu a věrnost. To jsou vlastnosti, které se jednoduše řeknou, ale vytrvat u nich za celá ta léta - v dobách lehkých (těch moc nebylo), ale zejména v dobách těžkých, vyžadovalo víru.

S úctou a pokorou vám za ni děkuji.

Hodnocení výsledků RS ODS Vysočina

Když se ohlížím do bohaté historie našeho regionálního sdružení a přebírám výhry a porážky, myslím, že můžeme být na leccos hrdí:

  • především a na prvním místě zdůrazňuji, že jsme množinou slušných lidí, že toto regionální sdružení ani jeho části nikdy nezasáhnul virus korupce nebo finančních machinací. Trvám na tom, že ODS na Vysočině je zdravou politickou stranou, za kterou se nemusíme stydět
  • z našich řad vzešli špičkoví komunální, regionální i celostátní politikové.
  • v letech 2000 - 2008 jsme měli silné zastoupení v radě kraje Vysočina, dokonce i hejtmana
  • v poslanecké sněmovně PČR máme tradičně 2-3 poslankyně a poslance
  • v Senátu PČR získáváme postupně silnější pozici, protože se počet našich senátorů z Vysočiny zvýšil na 2
  • od roku 2004 máme zastoupení v Evropském parlamentu
  • za dobu trvání našeho regionálního sdružení máme opakovaně v grémiu ODS svoji tvář a v širším vedení strany 2 členy regionálního sdružení
  • já osobně měl výjimečnou zkušenost být v letech 1996 a 1997 tiskovým mluvčím premiéra Václava Klause. Pane premiére, za tuto životní zkušenost vám budu do smrti vděčný a dnes vám za ni děkuji.

Měli bychom si právě dnes připomenout, proč jsme mohli k takto úspěšným výsledkům (v porovnání s daleko většími a silnějšími regiony) dojít:

  1. Regionální sdružení ODS Vysočina bylo vždy stabilní, nerozhádané. Svých cílů dosahovalo díky tomu, že se na svých prioritách umělo domluvit doma a navenek působilo semknutě.
  2. Politická moc v regionu se nikdy za těch dvacet let nezískávala revoluční cestou. Vždy šlo o proces postupný, evoluční.
  3. Regionální rada ODS a její předsedové vždy dbali na pěstování tradice politické diskuse.
  4. Náročná diskuse motivovala a generovala talenty, kteří se svých příležitostí chopili a pracovali na sobě.
  5. Byli a jsme RS, které nikdy nebylo napadeno virem finančních machinací či korupce, naše účetnictví bylo vždy zdravé.
  6. Za ta léta jsme si byli vždy pokorně vědomi, že úspěch není mana z nebe, která se na nás jen tak samovolně snáší. Snažili jsme si úspěchy odpracovat a vždy, když jsme prohrávali, zpytujme svědomí, zda jsme každý u sebe udělali vše, co jsme jen mohli.
  7. Měli jsme vybudovanou pevnou a funkční manažerskou strukturu, která byla výkonnou páteří naší práce. Děkuji vám, paní manažerky a páni manažeři, za odvedenou práci. Pokud dnes hledáme cesty, jak zvýšit výkonnost manažerské sítě prostřednictvím její sporné redukce, pak raději hledejme vinu u nás, politiků a ptejme se, zda jsme schopni formulovat přesná zadání jejich práce a zda výsledky jejich práce důsledně a náročně kontrolujeme.

Buďme si nezbytnosti svornosti a spolupráce i nutnosti pečovat o kompromis pro budoucnost dobře vědomi.

Proč tady 20 let jsme a proč tady máme být?

 Když před dvaceti lety vznikala ODS - a mnozí si to pamatujeme - vznikala na troskách OF. Ideově rozplizlého a názorově bezbřehého subjektu, s problematickou strukturou odmítající standardní uspořádání politické strany, používající často hippiesovské a undergroundové metody práce, postupně se vyvíjející v elitářské (a v podstatě levicové) uskupení, kdy my - členové OF ve městech a obcích - jsme se nestačili divit, kdo za nás mluví a zejména co říká.

 ODS vznikla jako politická strana s pevnou strukturou, zakotvenou v oblastech, jako strana s cílem prosadit zásadní ekonomickou změnu v zemi a jako strana, jejíž členové se nebáli říkat nahlas, že si přejí v Československu kapitalismus a volný trh.

 To, že jste vážení zakládající členové s nadšením a chutí prostřednictvím svých místních sdružení zásadně napomohli k prosazení těchto idejí, je vaší velkou zásluhou.

 Změnilo se něco na naší misi?

 Při svých návštěvách místních sdružení a oblastních sněmů nejen v našem regionu mi členové, a zejména ti "staří" zakládající, často říkáte: "bývali jsme na značku ODS pyšní, být členem této strany bylo ctí a výsadou. To dnes necítíme". Někteří mě dokonce informují o tom, že z ODS buďto hodlají vystoupit či z ní již vystoupili. Předseda jednoho významného regionálního sdružení ODS se mi dokonce před nedávnem přiznal, že snad již ani nemá sílu a chuť opakovaně vysvětlovat a hájit to negativní, co je každodenně spojováno s ODS.

 Tyto signály považuji za velmi vážné.

 Dovolte mi právě dnes, abych využil 20. výročí vzniku této strany k pokusu zamyslet se nad některými příčinami tohoto stavu a nad smyslem naší další existence.

 Byli jsme v 90. letech stranou, která stála u velkých projektů: kupónové privatizace, malé privatizace, u zrodu liberálních podmínek pro rodící se podnikatelský a živnostenský stav.

 Byli jsme stranou racionálních lidí nabízející racionální řešení. Byli jsme seskupením lidí zdravého selského rozumu, kteří se méně ptali na průzkumy veřejného mínění a raději odvážně identifikovali témata, která ve veřejné debatě obhajovali a prosazovali.

 Ano, kulisy se změnily, ale obsah našeho poselství je přece stále stejný: obhajoba svobody jednotlivce, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, odpor proti velkému státu, nízké daně a minimální přerozdělování, víra ve volný trh bez zničujících regulací a úcta k rodinným hodnotám.

 Zatímco obsah je stejný, kulisy se změnily?

 Zejména v posledních deseti letech a vstupem ČR do EU jakoby ve společnosti převládl v Čechách pocit, že jsme konečně přilnuli k prostoru nekonečně bezpečnému a nekonečně blahobytnému, ke světu tuzexově úspěšnému a světu zábavy.

 Jako bychom vstoupili do světa zvláštního mámení a "věčně dobré nálady" (v protikladu s českou blbou náladou).

 Výkon politiky v tomto prostředí - nejen v České republice - se omezil na pomíjení problémů a odkládání jejich řešení na zítřek.

 Čím více společnost bohatla a čím samozřejmější se ve společnosti stal slogan "návratu do Evropy" - zdůrazňuji pocitový ne historický či geografický - tím lépe u nás zakořenil evropský stát blahobytu se všemi svými důsledky: růstem deficitů veřejných financí, lehkomyslné vzdálení slov "právo a nárok" od slov "zodpovědnost a povinnost". Obsah vykonávané politiky se ochotně přesunul k hlásání idejí věčného štěstí a éry volného času a zábavy.

 Naše přistoupení k eurounijnímu prostoru posílilo v Čechách obhájce zničující myšlenky (v EU dnes dominantního názoru), že politická rozhodnutí mají být svěřena "nezávislým" expertům a odborníkům stojícím mimo politické strany a mimo úzkoprsé zájmy politických sekretariátů.

 To přirozeně znamená nesmírný růst pravomocí státu.

 V kombinaci s pohádkově štědrými dotacemi téměř na všechno se nepozorovaně vytvořil byrokratický prostor, ve kterém se snadno krade a daří korupci.

 Naše mise je stejně důležitá dnes, jako byla před dvaceti lety - znovu stojíme před ohromným úkolem prát se s bujícím etatismem, korporativismem a regulacemi sebemenší lidské aktivity.

 Ano, mají dnes jemnější a sofistikovanější podobu, ale jsou stejně nebezpečné.

 Ano, je to dnes o to složitější, že mnohé z pravomocí rozhodovat o naší budoucí prosperitě již nejsou v Praze ale v Bruselu. Snad si v této chvíli vážně uvědomujeme nezbytnosti obhajovat českou korunu jako jednu z posledních pojistek před vazalským přimknutím ke katastrofálním problémům eurozóny.

 Přestaňme v ODS snít o pohodlném životě v jakémsi politickém středu, který stejně neexistuje. Všechny politické subjekty, které jej před námi chtěly pro sebe získat, již neexistují.

 Snad tam můžeme získat pár procent nestálé voličské podpory, s jistotou však ztratíme procentní násobky těch po léta věrných, kteří nám prostě přestanou rozumět. A co víc: ztratíme ty z členů ODS, kteří si pamatují, proč muselo skončit OF a proč vznikla ODS.

 Podívejme se kolem sebe na českou politickou scénu pozorně. Jsme jedinou zakořeněnou a autentickou politickou stranou, která může s historií svých dvaceti let stále opakovat: jsme tu proto, že jako jediní jsme připraveni bránit svobodu člověka nezbytnou pro jakékoliv jeho jednání.

 My přece víme, proč bojujeme!

 Máme větší odpovědnost za budoucnost této země, než jsme si možná sami ochotni připustit. Nerozptylujme se drobnými šarvátkami mezi sebou, držme pohromadě a táhněme za jeden provaz!

 Připomeňme si, že za politické nominace je plně zodpovědné každé místní sdružení ODS, které přirozeně zná své lidi nejlépe. Jen tak se snad můžeme vyhnout překvapujícím, smutným, nedospělým či nevyzrálým pokleskům zástupců ODS na nejrůznějších úrovních.

 Když jsem si připravoval toto vystoupení, vzpomněl jsem si na některé ze sloganů, které za ta léta charakterizovaly ODS: "náš úděl", "mobilizace" nebo "hlavu vzhůru".

 Každý z nich dnes musíme oživit.

 Dámy a pánové,

 děkuji vám za těch dvacet let. Je mi ctí být předsedou regionálního sdružení ODS na Vysočině. Vážím si možnosti být mezi slušnými a pracovitými lidmi. Děkuji vám za to.

 Pojďme dál a hlavu vzhůru!

Kategorie: 

Resolution on racially motivated attacks in the European Union

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=MOTION&reference=B6-2006-0328&language=CS

..Přestože xenofobie a diskriminace jsou hanebnými jevy, považuji tento návrh za poněkud módní, který prochází touto sněmovnou poměrně často v různých modifikacích...

Pane předsedo, i já jsem v tomto případě hlasoval proti. Dovolte mi, abych k tomu řekl několik slov. Přestože xenofobie a diskriminace jsou hanebnými jevy, považuji tento návrh za poněkud módní, který prochází touto sněmovnou poměrně často v různých modifikacích. Hlasoval jsem proti také proto, že si nemyslím, že by v takovémhle dokumentu měly být přímo citovány i jednotlivé členské státy a jejich vlády a vybízeny k jiným postupům, neboť vše je v rukou voličů těchto vlád. My bychom je neměli známkovat.

V bodu 2 jde jistě o výčet velmi hanebných činů, ale já se nedomnívám, že jde o dominantní myšlenkové proudy v Evropě a i proto jsem hlasoval proti. V bodu 4 a 5, ještě jednou opakuji, myslím není na místě, aby se Evropský parlament, pro mě trochu nevhodnou formou, vměšoval do vnitřních záležitostí suverénních států jako je Polsko nebo Rusko. V bodu 11 je znovu explicitně jmenováno Polsko, i proto jsem hlasoval proti.

Kategorie: 

Sbližování sazeb spotřební daně z alkoholu a alkoholických nápojů

Pane komisaři, pane předsedo, dobrý večer. Paní zpravodajko, někteří Vás dnes večer chválí. Já kromě toho, že Vás za Vaši zprávu pochválím, tak vám řeknu, že jste mi Vaší zprávou ještě udělala velkou radost. Tu radost jste mi udělala proto, že vaše zpráva reflektuje minimálně čtyři poznámky, které bych tady chtěl zdůraznit.

Zaprvé Vaše zpráva je postavená na tom, že přeshraniční obchod s volným pohybem zboží je základním principem evropské integrace. Zákazník se rozhoduje na základě ceny, tedy na základě toho, zda-li zboží je daněmi méně zatíženo. Pokud některé členské státy zatěžují své zboží příliš vysokými daněmi, pak na to musí ve své domácí daňové politice reagovat a ne čekat na spásu, která přijde z Evropské unie.

Zadruhé, a to si myslím, že je jeden z klíčových bodů Vaší zprávy, daňová soutěž je správná a je zdravá. Vytvoření tzv. jednotného trhu bezdaňových hranic je pouze zvláštním, novým, moderním ochranářstvím.

Zatřetí, a to tady několikrát zaznělo, každý členský stát má právo vést vlastní nezávislou daňovou politiku. Daně a hospodaření s daňovými výnosy je podstatou politického soupeření. Víte, paní zpravodajko, já v téhle sněmovně zastupuji Českou republiku a její zájmy a protože Česká republika je známým producentem a vývozcem piva, pak bych chtěl jako poslední poznámku zdůraznit, že neexistuje ani jeden jediný důvod, proč by české pivovarnictví a český zákazník měl být poškozován harmonizací spotřebních daní.

Kategorie: 

Služby na vnitřním trhu

Mr President, it is very late at night for such a serious debate and the Commissioner must be tired. I should like to make just a few points which might freshen up the debate, or perhaps make you even more tired, Commissioner!

At the beginning of today’s debate I thought that it might be just an ideological clash between protectionism and an attempt to liberalise the market in services. I admit that I was a dreamer. Unfortunately it is more serious than that: the debate over the watered-down directive is beginning to bear the hallmarks of a clash between the new and the old.

We are used to listening to endless speculation about why people in the Member States do not understand the brave new European ideas. Why should they? I am a Member of the European Parliament representing the Czech Republic and defending the interests of the Czechs. The Czech Republic fully liberalised access to its market in the early 1990s. Many traditional but inefficient companies had to close. That resulted in a higher unemployment rate and heavy political losses. Is it not fair to expect the same of the old Member States? Go to any Czech town situated somewhere on the Czech/Austrian border and try to explain to a local service provider that he or she cannot provide their service in the same way as their Austrian competitors – and I stress, competitors – in their Czech town. I bet you will not succeed. Try to talk about noble European ideals and say in the same breath that they are not allowed to run their businesses freely wherever they choose. The idea of opening the internal market was a brave one, but today’s reality is just the proverbial crying over spilled milk.

I thank the Czech interpreters for their valiant work.

Kategorie: 

Správní spolupráce v oblasti daní

Vážený pane předsedající, pane komisaři,

dnes projednáváme balík návrhů, které mají významně zlepšit správní spolupráci v oblasti daní.

Daňové podvody jsou nepochybně velkým problémem, který omezuje příjmy veřejných rozpočtů.

Jaké jsou však příčiny daňových úniků a jaké jsou motivace těch, kteří se k daňovým podvodům uchylují:?

  1. Vysoké daňové sazby. Čím vyšší daně jsou, tím více daňových poplatníků hledá cesty, jak vlastní daňovou povinnost obejít. Tato známá ekonomická pravda by v našich úvahách měla být přítomna především v dnešní době, kdy se většina politiků domnívá, že schodky veřejných financí vyřeší zvyšováním daní (tedy na příjmové straně rozpočtu), namísto zásadních škrtů na výdajové straně rozpočtů.
  2. Dalším významným důvodem, proč dochází k daňovým únikům, je nepřehlednost a komplikovanost daňových řádů. Čím více výjimek, tím více podvodů. Statistická data a různé výzkumy potvrzují, že komplikovanost výběru DPH je způsobena především nejasným výkladem a tisíci nejrůznějšími výjimkami.

Bohužel, ani Evropská komise ani členové Evropského parlamentu nenavrhují členským státům snížení daní či zásadní korekce, které mohou vést k transparentnosti daňových jurisdikcí.

Sporné návrhy jsou následující:

  1. Zavádí se princip povinnosti výměny informací o daňových poplatnících. Jde o průlom v porovnání se současnou praxí, kdy úřady členských států získají potřebné informace na vyžádání.
  2. Návrh směrnice povinné informace o poplatníkovi přesně specifikuje a ze seznamu je jasné, že jde o velmi citlivé informace, jejichž prozrazení by vedlo k zásadnímu poškození daňového poplatníka.
  3. Poprvé se vztahuje povinnost výměny informací na všechny typy daní přímých i nepřímých, včetně příspěvků na sociální zabezpečení.
  4. Za obtížně přijatelné je třeba považovat průlomový požadavek, aby správce daně jednoho členského státu mohl kdykoliv provést šetření na území jiného členského státu.
  5. EK a zpravodajka navrhují zcela neuvěřitelnou legislativní novinku, kterou je zrušení bankovního tajemství. To je z mého pohledu naprosto nepřijatelný návrh, který bourá jistoty klienta, zásadně porušuje nejen vkladatele, ale také finanční společnosti. Jde o průlom do individuálních práv jednotlivce a zásadní narušení svobody podnikání.

Texty, o kterých budeme tento týden hlasovat, jsou nepřijatelné a je třeba odmítnout nejen jejich znění, ale zejména ideový obsah.

Kategorie: 

Text vystoupení na konferenci "25 let od Listopadu 1989: a co dál?"

Projev na semináři Institutu pro studium ekonomiky a politiky

„25 let od Listopadu 1989: a co dál?“

Vysoká škola ekonomická, Národohospodářská fakulta

11. prosince 2014

 Vážené dámy, vážení pánové,

když jsme přemýšleli o tom, jak uchopit obrovské téma výročí 25 let od listopadových událostí, chtěli jsme se pokusit jít o kousek dál, než pouze k popisu jednak detailního vývoje po 17. Listopadu, jednak oněch 25 let – z našeho pohledu úspěšného – vývoje České republiky.

 Položili jsme si v diskusi otázku: co dál?

 Ale protože nejsme a ani nechceme být prognostiky, kteří se prostřednictvím vlastní křišťálové koule dívají do budoucnosti, nelze postupovat zřejmě jinak, než stručně popsat naše očekávání bezprostředně po Listopadu, všimnout si významných mezníků, které v průběhu těch minulých 25 let naše očekávání buďto naplnila nebo zklamala, pokusit se o popis současného stavu a teprve jako závěrečný krok zkusit formulovat pár názorů na to, jak dál.

 Listopadové ideály

 Časový odstup dvaceti pěti let dává člověku pohodlí poodstoupit a nevšímat si výkmitů, které společnost každodenně prožívala.

Za objektivnější považuji posouzení tendencí a směrů, kterými se země vyvíjela i zkoumání, nakolik se tyto tendence odchýlily od toho, co jsme si v listopadu 89 někteří přáli.

Dovolím si své (a snad i naše) listopadové ideály co nejobecněji formulovat takto:

 Svoboda

 Obsah slova svobody si dnes každý vyplňuje dle vlastních preferencí, což je také svobodné.

Svoboda polistopadových dnů, měsíců a let je pro mne navždy spojena s kolapsem prošmírovaného režimu, se zmizením fízláků, s koncem „vedoucí úlohy KSČ ve společnosti“, se svobodnými výtisky Lidových novin v mé schránce, se svobodou filmu, hudby, s hltáním báječných knih a s mojí první cestou do vánoční Vídně.

Všemožné lidské aktivity rychle vyplňovaly prostor, který nám svoboda nabízela. Rychle se rozvíjela rozmanitá svobodná spolková činnost včetně obnovy prvorepublikových sdružení bez nutnosti získat povolení od patřičného tajemníka KSČ.

Možnost vyznávat svobodu svých názorů úzce souvisela se svobodou náboženské víry. To po těch čtyřiceti letech útlaku nebylo málo.

Velmi si vážím oné „hodnotové“ strany svobody, a zdůrazňuji, že byla a je neoddělitelně spjata se svobodou ekonomickou.

 Svobodné volby, pluralita, parlamentní demokracie

 Svoboda s sebou přinesla možnost veřejně obhajovat své názory a sdružovat se podle svých politických preferencí. Nástrojem byly první polistopadové svobodné volby. Ten pocit „vybrat si svobodně“ (poprvé v mém životě) je nepřenositelný a dodnes posvátný.

Politický trh se pohybem odspodu naplňoval velmi rychle a rychle tak muselo dojít k jeho vnitřní diferenciaci.

Proces politického rozlišování nevedl pouze k nezbytném rozpadu Občanského fóra[1], ale pokračoval i v následujících letech (uvnitř ODS vrcholil v letech 1996 - 1997).

Výsledkem polistopadového vývoje bylo vcelku klidné vytvoření parlamentní demokracie založené na soupeření politických stran s jasnými ideovými východisky, přestože uvnitř stran i nadále průběžně docházelo ke tříbení a zrání.

Snad zátěž minulých let, která s sebou přenášela zvláštní pachuť stát se „straníkem“, vedla k tomu, že politické strany nevznikly jako uskupení s početnou členskou základnou. Jejich personální mělkost je jednou z příčin jejich následného postupného ochabování.

Proces vzniku a vývoje politických stran v Čechách je příkladem sporu mezi „havlisty“ a „klausisty“ (ani jedno není myšleno pejorativně), tedy sporu, který je latentně stále přítomen v české politické debatě.

Tedy v rozdílech, jak hnutí (Havel) nebo politické strany (Klaus) tvořit. Buďto uměle shora (Havel) nebo rozhodováním zdola (Klaus).

Každý, kdo jsme zažili situaci uvnitř OF (kdo bude kandidovat v červnových parlamentních volbách 1990 se například rozhodovalo „ve Špalíčku“, ne prostřednictvím výběru a volby na nějakém místním či oblastním sněmu OF) mi snad dá za pravdu.

Ekonomická prosperita

 Jen pamětníci si dnes vzpomenou na síť zvláštních obchodů Tuzex, které nabízely západní zboží (především módní a elektroniku) a k jejich prodeji používaly vlastní měnu – bony.

Chodil jsme se na tyto výrobky dívat přes výkladní skříň v brněnské pasáži Jalta.

Socialistická centrálně plánovaná ekonomika nefungovala. Přestože často nebyly ani základní produkty nezbytné k běžnému životu, šedá ekonomika kvetla. Šmelina, fušerství, melouchaření, rozkrádání jako „ctnost“ byly jejími atributy. Směnný obchod, kterému se „prodavači-pamětníci“ smějí: vám přišla bedna banánů, nám sovětská barevná televize – na rampě obchodu si to vyměníme, byl běžnou formou primitivních forem obchodu.

Zcela logicky jsme tak od Listopadu očekávali mohutné ekonomické vzepětí, širokopásmovou privatizaci, vznik soukromých obchodů a živností, vytvoření prostoru pro soukromé podnikání. Méně byrokratických nařízení a více svobody podnikavým a nápaditým - to jsme si přáli.

 Příslušnost k Západu

 Kromě široké liberalizace, kromě svobody spolkových činností, kromě svobody sdružovat se v politických stranách a kromě nedotknutelné svobody vlastnit, jsme se chtěli vrátit na Západ.

Tam, kam jsme si mysleli, že historicky patříme. K jeho demokracií prověřeným institucím, k západním hodnotám svobody volby. Západní hodnoty, jak jsme jejich obhajobu znali z politiky Reagana a Thatcherové, byl prostorem našich tužeb.

Chtěli jsme (a také jsme to rychle udělali) opustit sklerotickou a nevýkonnou Radu vzájemné hospodářské pomoci (Klaus) a chtěli jsme najít jinou bezpečnostní kotvu mimo Varšavskou smlouvu (NATO – Havel).

Návrat na Západ však pro nás především symbolizoval návrat k naší vlastní historii – prvorepublikové. A znamenal pro nás i návrat k prvorepublikovému úsilí budovatelů nového státu.

 Pokud ony výše popsané čtyři ideály posuzuji jako základní východiska pro splnění našich (po)listopadových snů a za zásadní předpoklady našeho dalšího směřování, považuji oněch 25 minulých let za roky úspěšné.

Jsem přesvědčen, že se nám těch dvacet pět let podařilo - přes všechny obtíže a nečekané překážky - touto cestou jít.

 Jak se vývoj v průběhu těch let zauzlil

 Nedávný průzkum veřejného mínění prý zjistil, že s polistopadovým vývojem je spokojeno pouhých 54% dotázaných.[2]

Musím se ptát sám sebe, jak bych odpověděl a kam bych proto patřil. Vůbec ne proto, že bych nad polistopadovým vývojem opovržlivě lámal hůl, ale proto, že některé nečekané komplikace pozitivní vývoj zpomalily, některé jej zastavily a některé – dokonce – převrátily na ruby.

Zde jsou některé z nich:

1. Volební systém

 Uplynulých 25 let politického života v Československu, respektive v České republice, jsou charakterizovány nebývale vysokou mírou politické nestability.

Za posledních deset let (2004 – 2014) měla Česká republika 8 ministerských předsedů (Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Fischer, Nečas, Rusnok, Sobotka).

Po celou tuto dobu (včetně vlády Václava Klause z roku 1996), pouze s výjimkou menšinové Zemanovy vlády (kryté tzv. opoziční smlouvou) a, samozřejmě, s výjimkami tzv. úřednických vlád, se vládní většina vždy opírala buďto o náhodně získané hlasy jednotlivců (tzv. přeběhlíky) či o podporu uskupení politicky problematických (Věci veřejné).

Permanentní hledání podpory pro vládní návrhy v křehkém poltickém prostředí dolní komory českého parlamentu vedlo především:

a)    k praktické nemožnosti prosadit jakoukoliv zásadní reformu

b)   narůstající frustraci veřejnosti s výkonem poslanců a postupným zbytňováním přesvědčení občanů o tom, že „parlament je ovládán korupcí“

Pokusy alespoň dílčím způsobem doplnit poměrný volební systém o prvky většinové (vítěz by si mohl počínat komfortněji při sestavování vlády a posléze i vládnutí) byly zablokovány Ústavním soudem ČR na žádost Václava Havla.

2. Vznik krajského uspořádání

 Přestože Ústava České republiky považuje za základní samosprávné územní celky obce (čl. 99), v tomtéž článku zakládá také vyšší územní samosprávné celky – kraje. V roce 1997 byl schválen ústavní zákon, který stanovil, že od 1. ledna 2000 vznikne na území České republiky 14 vyšších samosprávně územních celků – krajů. [3]

Mezi nejvýznamnější důsledky, dle mého názoru, patří:

a)    Významné oslabení centrální vlády České republiky rozmělněním pravomocí

b)   Zisk silných pravomocí politických reprezentací krajů v přerozdělování velmi významných finančních prostředků

c)    K nežádoucí autonomizaci dílčích územních celků v prostoru celkově geograficky malém

d)   Ke vzniku  vrstvy tzv. krajských politiků, kteří uvnitř svých stran získali obrovský vliv (především proto, že najednou získali významné pravomoci určovat směry a objemy finančních prostředků tekoucí “uvnitř“ jejich krajů)

e)    V kombinaci s tím, že množina krajských politiků byla ve všech politických stranách obvykle až politiky druhého řádu

f)     V letech před vstupem ČR do EU docházelo na krajské úrovni k velkému přerozdělování tzv. předvstupních fondů a po vstupu do EU gigantických částek v rámci tzv. regionálních operačních programů

g)    V kombinaci s faktem, že česká vláda zcela zpackala podmínky čerpání tzv. evropských fondů a v kontextu relativní nezávislosti krajských politiků, došlo v českých podmínkách právě na této úrovni k největším korupčním problémům.

 Krajské uspořádání nezjednodušilo výkon státní správy, do systému vneslo další komplikace, oslabilo pravomoci centrální vlády a dovnitř politických stran dalo vzniknout vrstvě velmi vlivných, ale mnohdy politicky ne zcela zralých politiků (na jejichž působení dvě hlavní poltické strany ODS a ČSSD, které v krajích vládly) doplatily.

3. Vstup České republiky do Evropské unie

 Rok 2004 považuji za ukončení polistopadové éry. Na toto datum lze totiž, jak se domnívám, pohlížet nejméně dvěma pohledy:

a)    Dokončení symbolického návratu do Evropy

b)   Ukončení samostatné svébytné suverénní existence České republiky

Zatímco bod první má skutečně pouze symbolickou, a zdaleka ne všemi občany ČR akceptovanou, hodnotu, bod druhý je realistickým konstatováním stavu.

Znamená, že ve všech svých důsledcích se již strategická rozhodnutí vlády ČR nečiní na jednání Vlády ČR, ale buďto na summitech EU nebo jednáních Rady ministrů.

Výsledkem je, že již deset let nejsme v rozhodování o klíčových rozhodnutích vázáni pouze stanoviskem obou komor PČR, či konfrontováni s přáním voličů (vyjádřeným ve svobodných volbách).

To je stav, který si někteří lidé i politikové v této zemi přáli, i stav, který jiní považují za vazalský a nevýhodný, ČR v mnoha ohledech limitující.

  1. Zhroucení politických stran

 Předposledním, ze zásadních bodů, o kterých se domnívám, že metamorfovaly naše představ bezprostředně po Listopadu 89, je postupný kolaps politických stran. Docházelo k němu pozvolna a v průběhu nejméně posledních deseti let. Je charakterizován:

a)    Neschopností stran srozumitelně a přesvědčivě předstoupit před voliče s pozitivním, autentickým, silným a schůdným politickým programem

b)   Absencí politických vůdců, kteří by byli schopni silná témata uvnitř svých stran formulovat a prosadit

c)    Nechuť politických stran riskovat a obava z prohry a ztráty (přestože dočasné) politického vlivu (politika bez odvahy)

d)   Stále mohutnější pronikání důsledků evropského sociálního modelu státu blahobytu

e)    Vznik „nárokové“ společnosti, jejíž volební motivací je „volit toho, kdo jí zajistí nároky“ (což na druhou stranu vyústilo v oportunní chování politických stran při hledání voličských preferencí

f)     „Expertní byrokracie“ jako důsledek vstupu ČR do EU (projevuje se odklonem od ústavního principu „demokracie je naplňována z vůle voličů“ k obhajování pozice „vlády expertů“ bez ohledu na to, zda mají mandát vzešlý z voleb a tudíž zda jsou za svá rozhodnutí odpovědni)

g)    Bezprecedentní vliv médií, elektronických médií a sociálních sítí

h)   Stupňující se vliv nevládních organizací vznikajících ne na půdorysu doplňku občanské společnosti, ale jak svébytných konjunkturalistických vlastní dílčí zájmy sledujících (a proto finančními zdroji s těmito cíli placených) nátlakových a vlivových skupin

 V této konstelaci politické strany mylně podlehly vnuceným tématům a tím dílčím způsobem dokončily vlastní pád:

a)    Akceptací mediální konstrukce o korupci jako zásadním a všeobjímajícím tématu této společnosti

b)   Schválení a zavedení přímé volby prezidenta (což si sice politické strany obecně příliš nepřály, ale podlehly mediálnímu tlaku, který byl účelově přeléván mezi občany).

V kombinaci s výše uvedenými charakteristikami, v kontextu skutečnosti, že obě komory parlamentu dnes již fakticky pouze schvalují to, co přichází z Bruselu (a jejich pravomoc cokoliv zásadně měnit je mizivá) jsme svědky kolapsu politických stran.

 Jejich důsledkem je oligarchizace politiky, v českém prostředí charakterizovaná agrofertizací a širokopásmovým nástupem ideově nečitelných uskupení a hnutí s často anarchistickými rysy.

  1. Změna geopolitické situace

 Bohužel, jednou z nejvýznamnějších změn, která je v porovnání s obdobím před 25 let patrná, je zásadní znejistění geopolitické situace. Zatímco počátek 90. let minulého století byl charakterizován vzájemným politickým oteplováním mezinárodních vztahů jako důsledku vítězství Západu nad SSSR, není současný popis nijak optimistický.

Obávám se, že Západ lehkovážně podlehl pocitu nadřazenosti, k čemuž každé vítězství obvykle svádí a za svoji jednotnou zahraničně politickou doktrínu začal považovat export své vlastní představy o obsahovém a institucionálním tvaru euroatlantické demokracie společně s vývozem extenzivního pojetí lidských (ne občanských!) práv a jejich obhajoby.

To vedlo:

a)    K naprosté destabilizaci Iráku jako prvnímu kroku k rozkladu uspořádání na Středním a Blízkém východě, které bylo ustaveno před sto lety na troskách Osmanské říše

b)   K podpoře tzv. Arabského jara v mylné víře, že v tomto prostoru může dojít k prozápadní změně k lepšímu. Důsledkem je destabilizovaný region, zmítaný válkou mezi sunnity a šíity vytvářející pro evropský prostor skutečný bezpečnostní problém

c)    Podpora nereálných očekávání části Ukrajinců frustrovaných dvaceti lety zoufalého ekonomického a společenského uspořádání na Ukrajině

d)   Nepochopitelné průběžné vyhrocování politických a ekonomických vztahů s Ruskem, což vedlo k zavedení několika vln ekonomických sankcí a k pokusům vytvořit kolem Ruska formu sanitárního kordonu.

 

Z geopolitického hlediska, ve svých téměř 53 letech, považuji bezpečnostní situaci za nejvážnější.

 

Co dál?

 

Na základě tohoto popisu, jistě v mnohém subjektivního, se moje úvahy „co dál“ mohou opírat pouze o volbu mezi tím, co je v našich rukou (co jsme schopni dílčím způsobem ovlivnit a o co bychom se tedy měli snažit) a mezi tím, co již v našich možnostech není (co leží mimo sféru našeho rozhodování).

 Co můžeme (abychom pomohli napravit či změnit) 

a)    Nestahovat se z veřejné debaty, vstupovat do ní, vnášet do ní své pohledy, pomáhat ji utvářet a v takové debatě obhajovat naše názory

Neboť českou společnost by měla čekat debata:

  1. změně či úpravě volebního zákona a s tím související hluboká debata o reformě demokratických institucí (200 poslanců PS PČR? Senát? A pokud ano, jak naplňován? Pokračovat cestou zjednodušování výkonu volebního práva či hledat cesty, jak z volebního práva učinit akt závaznější – tedy vážnější?)
  2. Změně či úplném zrušení krajského uspořádání
  3. Našem dalším působení v EU (splynutí = zaniknutí, realistické členství, vystoupení jako poslední rozhodnutí v situaci, kdy náklady silně převyšují přínosy?
  4. Pečovat o ekonomický výkon hospodářství a starat se o maximální zvyšování globální konkurenceschopnosti (ale pozor, limitou již v tomto ohledu je tzv. ekonomické vládnutí Evropské komise)
  5. Nesmiřovat se s myšlenkou, že ničení (válka) je cestou k prosperitě

 V čem jsou naše síly limitované, je „co s politickými stranami“? Buďto to na nich nechat, nebo svým aktivním přístupem se pokusit i jejich osobnostní a ideovou zchátralost zlepšit.

 11. prosince 2014

 

 

 

 




[1] Vznik, existenci, názorové proudy a následné štěpení OF je třeba zkoumat a popsat v jiném vhodném textu

[3] cestu od návrhů Pithartovy vlády, přes rozdělení Československa až ke schválení v roce 1997, kdy schválením podmínila setrvání v Klausově vládě koaliční ODA z roku 1996 není předmětem dnešního vystoupení, ale zasluhuje si velmi hlubokou pozornost 

Kategorie: 

Text vystoupení na plenárním zasedání ve Štrasburku, 21.5. 2013 - bankovní unie

Projednávání vzniku Jednotného mechnismu dohledu a změny pravomocí Evropské bankovní autority (Thyssen, Giegold)

Dnešní debata se sice zabývá vytvořením Jednotného mechanismu dohledu a s tím spojené úpravy pravomocí Evropské bankovní autority, je však nezbytné ji vsadit i do celkového kontextu.

  1. Jaké jsou důvody vzniku projektu „bankovní unie“?
  2. Jak má vypadat celá architektura tohoto návrhu?
  3. Jaké jsou možné přínosy a ztráty z ustavení takové unie plynoucí?
  4. Jde o proces, který si voliči přejí a o jehož důsledcích jsou informováni? Má proces vzniku plnou demokratickou legitimitu?

Projekt bankovní unie představuje zárodečnou fázi vzniku fiskální unie. 

Probíhající hluboká krize eurozóny ukázala, že vytvoření politického projektu společné měny (vytvoření měnové unie) v prostoru, ve kterém nebyla dříve vytvořena unie fiskální ( s daňovou a rozpočtovou centralizací), bylo krokem chybným. Současný vývoj ovšem ukazuje, že ani fiskální unii nelze bez vytvoření centrální politické unie dosáhnout.

A je sporné, zda si občané jednotlivých členských států takovou politickou unii vůbec přejí. 

Ve struktuře návrhu bankovní unie sice jde o zřízení jednotného dohledu nad bankami v eurozóně, ale jde o zejména o vytvoření evropského systému pojištění vkladů a společného systému pro ozdravení a restrukturalizaci bank.

Právě zmíněné poslední dva pilíře ovšem přinášejí významná rizika. Společné pojištění vkladů a restrukturalizačních fondů vytváří záchrannou síť, která zvyšuje míru morálního hazardu.

Přesun dohledu na nadnárodní úroveň může prohloubit asymetrii mezi místními bankami a regulátory.

Dalším problémem je, že bankovní unie vzniká zvláštní „salámovou metodou“, v jejímž průběhu nejprve vznikne systém bankovního dohledu a automaticky se očekává, že nadnárodní systém pojištění vkladů a celoevropský systém ozdravení bank budou bez problémů následně schváleny.

Ukazuje se, že různé členské státy ukazují různou míru ochoty se k riskantním návrhům připojit. Hrozí tak stav, ve kterém architektura bankovní unie nebude plně dokončena a vznikne víc problémů než přínosů.

Každopádně platí, že bude-li bankovní unie dokončena, změní státoprávní podobu Unie na desetiletí dopředu. Bude milníkem v historii integračního procesu. Takové zásadní rozhodnutí nesmí probíhat za zády voličů, bez jejich souhlasu.

Má-li být takový projekt úspěšný a má-li být přínosný, měl by vznikat jako idea čerpající sílu z přání voličů. Nemůže vzniknout jako shora vytvořený projekt, který budou voliči muset akceptovat aniž by se na procesu vzniku mohli jakkoliv podílet.

Myslím, že právě tady je základní problém. Média o bankovní unii informují povrchně a členské státy jsou plně pohlceny řešením vlastních vnitřních problémů. 

A právě tady mám největší obavu.

Pokud celý proces vzniku bankovní unie neproběhne plně demokraticky, může v budoucnosti ohrozit vůli občanů dokončit projekt ekonomického propojení části evropského kontinentu.

 

Kategorie: 

Text vystoupení na plenárním zasedání ve Štrasburku, 21.5. 2013

Daňové úniky, obcházení daňových povinností, boj proti daňovým rájům (zpráva Mojce Kleva Kekuš,Slovinsko, sociální demokrat)

 

Již několik let trvající ekonomická stagnace ve velké většině členských států EU přináší, kromě jiného, také významné výpadky finančních prostředků na příjmové straně státních rozpočtů.

Skupina ECR proto podporuje takové návrhy, které namísto zvyšování mezních sazeb současných daní či dokonce vymýšlení a zavádění zcela nových daní, hledají finanční příjmy v protiprávním jednání daňových poplatníků. 

Přesto hned na začátku zdůrazňuji, že považujeme daňovou konkurenci za proces ekonomicky zdravý, za proces, který má pozitivní prorůstové důsledky, který limituje vládní výdaje a vybízí podnikání k pohybu, což je pro ekonomický růst podstatné.

Skupina ECR v EP věří, že daňová autonomie může vést k menšímu, ale kvalitnějšímu a výkonnějšímu veřejnému sektoru a je hybným momentem soukromého podnikání. V tomto smyslu podporujeme všechny návrhy, které nevolají po přímém předávání pravomocí národních daňových jurisdikcí na nadnárodní úroveň. 

Ve svých návrzích si přejeme, aby národní daňové kodexy byly co nejjednodušší a nejsrozumitelnější.

Nejen proto, že bychom se tím mohli zbavit tisíců nejrůznějších výjimek, které jsou využívány k obcházení daňových povinností, ale také proto, že jednoduché daňové zákonodárství je spravedlivé pro drobné podnikatele. Ti nemají ani čas ani peníze, aby mohli soustavně sledovat komplikované a stále se měnící daňové zákony, nemají prostředky, aby si platili daňové poradce či pomoc právníků. 

Nechceme svými postoji blokovat takové snahy, které povedou k dobrovolné a vzájemně výhodné koordinaci daňových politik jednotlivých členských států. Jsme ale velmi opatrní všude tam, kde má na úkor členských států v tak citlivých problémech jako jsou daně získávat více pravomocí Evropská komise. Nemyslíme si, že by to měla být právě EK, kdo získá pravomoc k vyjednávání daňových úmluv se třetími státy. Je pro nás obtížně přijatelné opuštění principu suverénního uzavírání mezivládních dvoustranných daňových dohod.

S nedůvěrou  přistupujeme ke zřízení tzv. „Platformy pro řádnou daňovou správu“, což je vlastní iniciativou Evropské komise.

Ne proto, že bychom řádnou daňovou správu na národní úrovni odmítali, ale proto, že v takové iniciativě vidíme krok k rozsáhlé daňové harmonizaci. S takovým procesem nesouhlasíme.

Z ekonomické perspektivy není ani existence daňových rájů černobílým problémem. Měli bychom si, namísto urputného boje s nimi, položit i otázku, jaké jsou důvody a motivace těch, kteří do daňových rájů převádějí své finanční prostředky. proč poplatníci do takových rájů utíkají a zda bychom neměli některé naše politiky upravit tak, aby necítili takovou potřebu od nás odcházet.

Vyhýbání se plnění daňové povinnosti je sice legální, ale jistě ne žádoucí. Je ale jasné, že chuť platit daně klesá úměrně s tím, jak jsou daně zvyšovány nebo jako důsledek nespokojenosti daňových poplatníků s tím, jak s jejich penězi nakládá stát, jak je přerozděluje nebo jak s nimi plýtvá.

Nejsme na straně těch, kteří kradou a podvádějí. Tady musí příslušné orgány konat spolehlivě. Přesto zprávy obsahují pro nás několik sporných myšlenek, které nemůžeme pozitivním hlasováním podpořit. 

Kategorie: 

Text vystoupení na semináři IVK: "vzestup a pád české pravice: 25 let ODS" (25.4.2016)

Název semináře, kromě jiného, signalizuje, že by mělo jít o pohled tří generací. Patřím-li tedy ke generaci druhé, nebudu se ve svém vystoupení věnovat počátkům ODS, ale pokusím se popsat některé milníky i trendy, které ke druhé generaci patří, za které druhá generace neseme odpovědnost a které naznačují, co se v průběhu oněch 25 let stalo, že kdysi sebevědomá a silná ODS se dnes ocitla ve stavu, ve kterém si není ochotna důstojně se přihlásit ke čtvrtstoletí své existence.

Abych vyhověl tomuto přístupu, začnu své úvahy časově někdy na konci roku 1997, po tzv. Sarajevském atentátu.

Tuto událost, mimochodem, čistě stranicky, považuji za bolestivý, ale užitečný milník v jejím zrání a dotváření. K nějaké formě „Sarajeva“ ODS směřovala a musela jím projít. Pouze bych dodal, i s ohledem na léta následující, že tehdy odešlo z ODS ještě málo lidí. Snad bychom se tak v ODS vyhnuli, nebo alespoň oddálili, projevy politické paralýzy havlismu, který v posledních letech zachvátil tuto stranu naplno.

Vznik krajského uspořádání (konec 90. let, přelom tisíciletí)

Zatímco centrální politika vedení ODS se stavěla ke zřízení nového krajského uspořádání zdrženlivě a nepřála si ji, uvnitř ODS se již tvořila vrstva „krajských“ politiků, kteří si takovou změnu přáli a do nově se rýsující politické vrstvy sami sebe projektovali.

Na život politické strany měl vznik krajského uspořádání stejný vliv, jako na výkon centrální vládní politiky. Kraje ji oslabily.

Významné pravomoci, spolu s ohromným balíkem peněz, o kterých krajské samosprávy začaly rozhodovat a které přerozdělovaly, vedly uvnitř strany k posilování krajsko-komunální politické vrstvy. Došlo k oslabení (velkých) centrálních témat ve prospěch posilování komunálního rozměru politiky.

Nově vzniklou „krajskou“ politickou vrstvu obsadili až na výjimky politikové, které obvykle centrální velká silná celospolečenská témata zajímala okrajově. Jejich vliv uvnitř strany ovšem sílil v závislosti na objemu dotací, které přerozdělovali na komunální úroveň přátelům z různých politických stran.

Vznik takto definované krajské vrstvy politiků započal trend  postupné proměny ODS ve stranu komunálního typu.

To otupovalo její schopnost šířeji koncepčně přemýšlet o světě kolem nás, relativizovalo nezbytnost nastolování vážných celospolečenských témat a obratně je obrušovalo.

Trend komunalizace ODS byl dovršen výrazným volebním úspěchem v krajských volbách na podzim 2004.

Metamorfóza ODS ve stranu starostenského typu postupně akceptovala a legalizovala ve stranickém slovníku slovo „dotace“ a s tím spojený styl uvažování. To, že se sice formálně proti dotacím vymezovala, posilovalo na druhé straně latentní přesvědčení, že něco říkat a něco jiného dělat, je možné. A nelze se v tomto kontextu ani vyhnout přiznání, že pokud posléze o sobě ODS ve večerních zprávách slyšela o korupci spojené s jejími členy, pak to byli zpravidla lidé z komunálně-krajské vrstvy, kteří podlehli svodům spojených s rozdělováním dotací.

Kongres ve Františkových lázních (2002)

XIII., mimořádný, kongres ve Františkových lázních v prosinci 2002 byl zlomovým předělem v životě ODS.

Nešlo o formální změnu ve vedení strany. Mirek Topolánek není černo-bílou postavou a je třeba přiznat, že jeho předsednické období bylo charakterizováno výraznými volebními úspěchy ODS.

Nebudu se věnovat personálnímu hodnocení předsedů, nakonec, každý z následovníků Václava Klause v pozici předsedy strany byl produktem strany a výsledkem dění ve straně.

Nicméně dvěma aspektům spojených s Mirkem Topolánkem, které považuji pro život a další vývoj ODS za podstatné, se vyhnout nemohu.

Za prvé: Mirek Topolánek vnesl do ODS zcela odlišný styl, kterým naplňoval roli předsedy strany a kterým se tolik odlišoval od svého předchůdce Václava Klause.

Vždy působil dojmem, že jej detaily nezajímají, podstatná je rychlost a razance, a ze svého předcházejícího profesionálního působení „byl pro byznys“.

S tímto předsedou se v ODS naplno spustil trend povrchnosti, nedisciplinovanosti, ideového rozevlátí a kamarádšoftu.

A pak, tedy za druhé, je třeba zmínit chybu předsedy Topolánka na těle české pravice, kterou považuji za nejvážnější (a já věřím, že on už to také ví): jde o jeho vyjádření o ODS jako straně „ovládané kmotry“ (a že to zaznělo právě z úst předsedy strany, a jaksi na odchodnou, bylo více než překvapující).

Zničující označení, ze kterého se ODS nesebrala dodnes, jehož poselství mylně absorbovala tím, že sama začala ukazovat na některé své členy coby „kmotry“, nechala uvnitř svého organismu rozpoutat souboj o to, kdo je „mravnější“, a úbytek členské základny, motivovaný zpravidla rozčarováním členů z obsahu a výkonu politiky ODS, neváhala bagatelizovat jako „očistný proces, ve kterém se ODS zbavuje kmotrovské minulosti“.

Přímým, a nejhorším,  důsledkem ovšem bylo to, že ODS tím akceptovala – a přijala za svou - celospolečenskou atmosféru „boje s korupcí“. Ve vleku koaličních projektů TOP 09 a Věci veřejné neměla odvahu, ale ani potenciál, nabídnout voličům program nezbytných reforem, na které od ní společnost tehdy ještě čekala.

Krátké rozměklé Nečasovo předsednické angažmá bylo produktem této atmosféry a onomu trendu dopsalo tragický, vlastně i směšný, konec. 

Pád na hranici volitelnosti po roce 2013 nebyl způsoben lidským selháním Petra Nečase, byl důsledkem už viditelného vnitřního rozkladu ODS – ideového, manažerského, výkonového i lidského.

Slova o „kmotrech v ODS“ lze považovat za největší poškození značky této strany v celé její historii.

Byla to ODS sama, kdo tak vlastními silami umetl cestu k nástupu babišismu.

Objektivní příčiny oslabování české pravice

Kromě subjektivních příčin, z nichž pouze některé jsem naznačil, je třeba mít na mysli, že ODS těch 25 let nežila v politickém vakuu, ale v prostředí, které její politickou strategii a taktiku (dílčím způsobem a různou mírou) spoluurčovalo.

Za tři významné, mimo ODS existující, ale ODS ovlivňující, považuji

  • český volební systém,
  • ideologii havlismu permanentně útočící na parlamentní demokracii utvářenou prostřednictvím politických stran,
  • a také v porovnání se začátkem 90. let proměněný svět kolem nás.

Český volební systém v kombinaci s většinovými, spíše levicovými, náladami české společnosti znesnadňovaly ODS vytváření smysluplných a dělných koalic. ODS nikdy ve své historii neexistovala v luxusu stabilních a spolehlivých vládních koalic.

Idea „catch-all-party“ někdy z poloviny minulého desetiletí, což byla varianta proslulého zielencovského rozkračování, byla mylným výrazem snahy dosáhnout takového volebního výsledku, který by předznamenal silnější vyjednávací i vládní pozici ODS. Žila z pravicové rétoriky ODS, fakticky však byla pokusem získat co největší počet voličů za každou cenu, tedy i za cenu obrušování pravicového fundamentu strany a usnadnila zhoubný úkrok k fiktivnímu politickému středu.

Produktem českého volebního systému, byl i vznik nesourodých koalic. Jejich existence, spojené s permanentním existenčním rizikem na hraně „101“, měly destruktivní vliv i na vnitřní uspořádání ODS. Provokovaly růst napětí, ve kterém někteří z členů nabývali přesvědčení, že se ve prospěch koalice obětuje příliš mnoho z programu a principů ODS. To ODS vnitřně štěpilo a oslabovalo.

Souběžně s tímto trendem, a vlastně po celých 25 let, čelila ODS tlaku médii milované ideologii havlismu. Ideologii v podstatě levicové, elitářské, výrazně zaměřené proti parlamentní demokracii vykonávané a kultivované skrze soutěž politických stran.

Souboj s tímto myšlenkovým proudem byl pro ODS vždy vyčerpávající. Médiím se podařilo ideovou podstatu sporu před českou veřejností úspěšně trivializovat jako personální spor morálního Václava Havla a Václava Klause, který „v této zemi dovolil zhasnout, aby se tu snadněji kradlo“.

Byl a je to souboj obtížný už proto, že ODS bývala stranou, která prosazovala „pouze“ zásadní transformaci systému, nepokoušela se měnit člověka.

Havlismus byl a je opakem – nikdy o změnu systému nijak moc nestál, toužil změnit člověka (pochopitelně podle vlastního systému hodnot).

Nemohu si odpustit povzdechnutí, že v tomto slova smyslu je dnešní ODS již podstatně méně „klausovská“ a výrazně více „havlistická“.

Vstup ČR do EU byl české společnosti prezentován jako dovršení našeho návratu do Evropy.

Onen slogan usnadnil přehlédnout realitu, že jsme se stali součástí stagnujícího přeregulovaného systému, jehož uspořádání a způsoby rozhodování v EU nemají s klasickou evropskou liberální tradicí nic společného. Slábnutí a soumrak politických stran s tím souvisí – a to dílčím způsobem formálně i obsahově ovlivnilo  - a nakonec i proměnilo ODS jako lídra české pravice.

Závěr:

  1. ODS byla založena a vybudována jako silná a robustní strana reprezentující občanskou pravici. Kdyby tomu tak nebylo, dnes už by neexistovala ani podle názvu.
  2. Měla lídra
  3. Byla politickou stranou občanskou, kde vedle sebe mohli pracovat dělník, živnostník i univerzitní profesor a jejichž hlas byl rovný. To již v dnešní ODS neplatí: honba za lékaři či učiteli na kandidátkách zcela překryla starost o to, co si tito lidé vůbec o obsahu konzervativní politiky myslí.
  4. Byla stranou, která ztělesňovala a nesla na sobě transformaci této země a řešila komplikované státoprávní uspořádání. Dnešní ODS není stranou velkých témat, přestože jimi současnost překypuje.
  5. Ochota slavit 25 let své existence přímo souvisí s ochotou žít se svojí historií. To, že dnešní ODS se k tomuto výročí nijak nehlásí, že se k němu staví stydlivě a rozpačitě, že se tváří, jako by žádné výročí ani nebylo, nelze chápat jinak než jako neochotu současného vedení ODS přihlásit se k obsahu dvaceti pěti letého souboje o transformaci české společnosti. Je smutné, a o jejím současném stavu i budoucnosti vypovídající, že se ke svým dějinám dnes nehlásí.

 

 

 

 




[1] Příspěvek přednesený na semináři IVK, 25.4.2016, Autoklub, Opletalova 29, Praha

 

Kategorie: 

Třicet let trnité cesty ke svobodě a obrana před těmi, kteří nám ji chtějí vzít[1]

 Opravdu máme za sebou třicet let cesty ke svobodě a teprve teď nám ji chce někdo vzít?

Název konference naznačuje, že oněch předcházejících třicet let bylo léty stále silnější svobody a že až dnes – přelomově – jsme se dostali do stavu jejího ohrožení, čemuž musíme čelit.  Je tomu ale skutečně tak? Po úžasném a neopakovatelném svobodném nadšení první poloviny 90. let minulého století, jsme prožili několik klíčových historických milníků, jejichž důsledkem vždy bylo průběžné zmenšování prostoru svobody, postupného ukrajování  svobod až do dnešního stavu, kdy si stále ještě namlouváme, že žijeme ve svobodné společnosti, reálně však již v „pásmu nesvobody“ existujeme. 

Stále více ideologie, stále méně svobody

Komunistický režim byl ideologický. Jeho ideologie měla podobu propracovaného ideologického kánonu zvaného marxismus – leninismus. Vyznávat tuto ideologii bylo povinnéProstupovala výchovný a vzdělávací systém od nejútlejších let, byla povinnou součástí kulturní tvorby, konkurenční nebo nesouhlasné názory byly nepřípustné a jejich vyznávání bylo potlačováno. Marxisticko – leninská ideologie byla označována za vědeckou, o její „vědeckosti“ se nepolemizovalo. Měla tedy svoji obsahovou podobu, měla ale i formální podobu. Měla svoji barvu, měla své symboly, měla tváře svých ikon, které byly nezpochybnitelné.  

Naopak na Západě těch let nám imponovala jeho neideologičnost, jeho nedoktrinářství, volnost dosahovat vlastních představ svými vlastními cestami. V tom jsme viděli podstatu západní svobody, po které jsme toužili. Západ v oněch letech jsme si, snad omluvitelně, idealizovali. Byl tak zjevným protikladem sovětského komunismu, že jsme mu odpouštěli mnohé z toho, čím již tehdejší Západ trpěl a co jej už tehdy ničilo. Věnovali jsme malou, fakticky žádnou, pozornost studentským revoltám 60. let a jejich společenským a politickým důsledkům.[2]

Po třiceti letech jsme dosáhli – postupně a průběžně – stejného stavu. Nežijeme ve svobodné společnosti, ale žijeme znovu v době charakterizované vysokou mírou ideologizace.

Zatímco komunistická ideologie byla zdiskreditovaná a nikdo jí fakticky nevěřil, dnešní ideologie ještě zdiskreditovaná není, je atraktivní. O to je dnešní stav nebezpečnější. Ona komunistická ideologie byla už v 80. letech směšná, vyčpělá. Nikdo jí nevěřil, fakticky už ani sami komunisté. Lidé si většinově uvědomovali, že s komunismem už dál jít nejde. Kdybych si měl vypůjčit historickou paralelu, dnešní fanatismus a nadšení dnešní doby pro novou ideologii bych přirovnal k počátku 50. let minulého století.

Jak se projevuje nová (opresivní) ideologie?

Dnešní ideologie se od té komunistické v mnohém neliší.  Jistě, alespoň prozatím nemá charakter brutální a násilný, zatím nemá své koncentrační tábory a internační lágry, tváří se mírumilovně, klade si všeobecně akceptovatelné cíle budování dobra, tvrdí o sobě, že je nediskriminační, že jejím cílem je napravit nerovnosti uvnitř společnosti. Proto jsou to zejména mladí lidé, mající přirozený sklon k idealizaci reality, vnímající svět kolem sebe naivně přívětivě, chtějící revoltovat proti světu svých rodičů a mající tendence ze všech špatností tohoto světa své rodiče obviňovat, živnou půdu a vnímavými příjemci nové ideologie

Jak se ona nová ideologie jmenuje? Jednotný název pro ni zatím nemáme. Boj s ní by byl mnohem snadnější, kdybychom ji mohli nazvat tak přesně, jak umíme nazvat fašismus, nacismus nebo komunismus. Je to, mimo jiné, dáno i tím, že ona nová ideologie nemá svého jediného ideologa. Ukradla nám posvátná slova liberální a demokracie. Pod pláštíkem liberální demokracie se skrývají agresivní myšlenková pařeniště environmentalismu, multikulturalismu, genderismu, feminismu, politická korektnost, dirigismus, exploze lidských práv (na úkor práv občanských) atd.

Stejně jako marxismus – leninismus se i tato ideologie nazývá vědeckou a kdo o její vědeckosti pochybuje, je považován za hlupáka. Kdo dnes tvrdí, že původcem „vědecky dokázaného“ globální oteplování není člověk, je považován za tmáře. Za vědu jsou dnes považována genderistická a feministická studia. Každá „pořádná“ universita už má svoje katedry a své přednášející těchto pseudovědeckých doktrín. 

Stejně jako nacismus dělil společnost na rasy, stejně jako komunismus dělil společnost na třídy, i tato nová ideologie dělí společnost na antagonistické vrstvy

  • Kdo nebojuje za záchranu planety, je nepřítel. 
  • Kdo nesdílí klimatickou nouzi, je proti planetě.
  • Kdo věří v přirozené dělení společnosti na muže a ženy, podporuje nerovnosti. 
  • Kdo se domnívá, že vztah muže s mužem, nebo ženy se ženou sice může existovat, stát takovým vztahům však nemá vycházet aktivně vstříc, je netolerantní homofob.
  • Kdo věří v národní stát jako dědictví našich předků, který jsme povinni hájit a předat našim dětem, je nacionalista.  
  • Kdo tvrdí, že neexistuje žádný nárok opravňující masovou migrační invazi do našeho civilizačního prostoru, je považován za xenofoba.
  • Kdo nepodporuje sdílení majetku, je pro zlý kapitalismus. 
  • Kdo nepodporuje odstranění sochy maršála Koněva, je proruský agent. 
  • Kdo odmítá v Rusku vidět pouze „říši zla“, je v důsledku prosovětský komunista. 
  • Kdo připouští, že z pěti dnes největších světových přístavů se tři nachází v Číně, kolaboruje s čínskými komunisty. 
  • Kdo kritizuje evropské elity a bruselskou byrokracii, je proti míru na evropském kontinetu.
  • Kdo respektuje výsledky svobodných voleb a z nich vzešlé autority, není demokrat (podle Milionů chvilek pro demokracii)

Nacisté bojovali za čistotu rasy, komunisté bojovali za mezinárodní solidaritu dělnicko-rolnické třídy,[3] dnešní euro-zeleno-pirátská ideologie bojuje za rozvrácení tradiční liberální společnosti a dělí společnost na ty „pro planetu“ a ty „proti planetě“. Sledování, ostrakizace, represe, personální postihy a moderní formy internace budou následovat. Ostatně, už dnes jsou tu zase témata, která není „salonfähig“ říkat. Už nyní je téměř vyloučené v médiích obhajovat jiné, než ty „správné“ názory. Už nyní tu zase máme uměleckou avantgardu, která má těm „hloupým“ nalít do hlavy, co je správné. Už nyní není leckterým lidem „zapotřebí“ si „pálit prsty“.

A co s tím?

Záleží samozřejmě na tom, jakoukvalitu změny bychom si přáli. My si přejeme návrat plnokrevné funkční demokracie založené na svobodných volbách a respektu k jejich výsledkům, nebo si můžeme přát svět podle euro-zeleno-pirátských Milionů chvilek pro demokracii.

Já osobně však žádný společenský zvrat k lepšímu nečekám. Žádnou společenskou poptávku po takovém zvratu necítím a nevidím. Existující politické strany žádnou programovou kultivaci odporu proti agresivně a velmi rychle nastupující euro-zeleno-pirátské totalitě nepěstují. Politickým stranám nevadí, že témata politické diskuse vnášejí neziskové a nevládní spolky ve spolupráci s médii. Naopak, nové totalitě podléhají, podvolují se jí, přijímají ji. Politické strany zcela podlehly mantře, že „patříme na Západ“, aniž by si uvědomily, že nová totalita nepřichází z Východu, ale ze Západu. Pravicové strany si pohodlně zúžily boj za svobodu na boj proti komunistům, po kterých fakticky už pes neštěkne. V tomto kontextu není přesvědčivějšího důkazu ideového kolapsu dnešních tzv. konzervativních stran.

Nová ideologie nesvobody je plná energie, je atraktivní, je nezdiskreditovaná. Veřejnost si nechala vnutit představu, že hlavními problémy doby jsou Babiš a Zeman. Čeká nás dlouhý pochod. Ale i tak to stejně ti „chvilkaři“ s námi nebudou mít tak lehké.

Ivo Strejček, Institut Václava Klause, Žofín, 17. 11. 2019




[1] Teze k vystoupení, Praha, Žofín, 17. 11. 2019

 

 

 

 

 

 

 

[2] Nic nám neříkal projev Toma Haydena The Port Huron Statement pro hnutí Studenti pro Demokratickou Společnost, málo jsme se věnovali podstatě univerzitních revolt v Americe a západní Evropě – těch revolt, jejichž studentskými vůdci byli později tak nechvalně vyhlášení politici typu Daniel Cohn-Bendit, Jo Leinen, Joschka Fischer nebo zejména Alfred Willi Rudolf „Rudi“ Dutschke, nemající sice v oblibě NDR, odkud 1961 utekl, zato obdivující Velkou říjnovou socialistickou revoluci v Rusku a její představitele Trockého či Bucharina. Tito levičáci hlásali revoltu proti (podle nich zastaralé) kapitalistické společnosti a vybízeli k „dlouhému pochodu institucemi směrem k získání moci“, což považovali za způsob jak přeměnit společnosti k obrazu svému.

[3] Marxismus pojednává o tom, že příslušníci diskriminovaných tříd (!) z různých zemí mají být navzájem solidární v třídním boji. Nikoliv v tom, že mají být do Evropy sestěhovány davy migrantů, kteří si v našem civilizačním prostoru nárokují právo pobytu. Ti, kteří jsou nositeli nové ideologie, nemají s marxismem nic společného. Jsou to na jedné straně lidé hlásící se k postojům pravicových liberálů (z TOP 09), kteří se nominálně vydávají za konzervativce – konzervativci ale nejsou, a je to ta část levice, která je pokrokářská (a která sráží preference socialistických stran po celé Evropě). K té nepatří „staří socialisté“ jako je Jaroslav Foldyna, ale noví socialisté jako jsou Valachová, Maláčová, Dienstbier, Petříček a další.

 

Kategorie: 

Usnesení Evropského parlamentu o příspěvku pro jarní zasedání Evropské rady v roce 2008 ohledně Lisabonské strategie

Vysvětlení postoje při hlasování v Evropském parlamentu ke shora uvedené věci

Já jsem hlasoval proti a dovolte mi, abych své důvody sdělil.

Za prvé, text celkově formuluje roli Evropské unie jako globální ekonomické a sociální mocnosti. Za druhé, opírá se o tzv. vůdčí roli Evropské unie ve světě a slepě věří, že okolní dynamický svět se bude rozvíjet podle toho, jak si Evropská unie sama přeje. Za třetí, prohlášení věří, že Evropská unie převezme vůdčí roli ve vytváření jakýchsi celosvětových norem a standardů. Za čtvrté, Lisabonská strategie podmiňuje ekonomickou spolupráci s okolním světem tzv. vynutitelností hlavních pracovních norem. Za páté, Lisabonská strategie explicitně vychází z takzvané Lisabonské smlouvy, ačkoliv ta ještě neprošla ratifikačním procesem ve většině členských států. Prohlášení vyzývá k zavedení institutu minimální mzdy v těch členských státech, ve kterých ještě minimální mzda nebyla zavedena.

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=MOTION&reference=B6-2008-0073&language=CS

Kategorie: 

Usnesení Evropského parlamentu o výsledcích zasedání Evropské rady konaného ve dnech 15.–16. října 2008 v Bruselu

Vysvětlení postoje při hlasování v Evropském parlamentu ke shora uvedené věci

Pane předsedající, rád bych shrnul důvody, proč jsem hlasoval proti usnesení. Za prvé, to, že budeme posilovat úlohu státu, není správnou cestou, jak najít východisko z tohoto finančního chaosu. Za druhé, větší regulace a vytvoření nového pan-evropského kontrolního orgánu bez vyjasnění kompetencí k vyřešení krize nepovede. Za třetí, vzhledem k odmítnutí při irském referendu nemůže Lisabonská smlouva vstoupit v platnost. Z tohoto důvodu by měla Evropská rada respektovat výsledek irského referenda. Za čtvrté, Evropská rada není ochotna ustoupit ze svých nereálných a extrémně nákladných cílů ohledně klimatických změn, což v konečném důsledku povede ke zhoršení životní úrovně obyčejných lidí.

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=MOTION&reference=B6-2008-0543&language=CS

Kategorie: 

Vystoupení k fiskální unii

Vystoupení v rozpravě na zasedání Evropského parlamentu ke shora uvedené věci

Pane předsedo,
paní předsedající,

To, co se stalo na jednání Evropské rady 24. března 2011 a obsah textu, který byl přijat, jsou příběhem o prosazení fiskální unie "zadními dveřmi".

Vytvoření jednotné měny euro a období existence této měny je historií ignorance ekonomických zákonitostí, porušování pravidel, lhaní o výši deficitů veřejných financí a podvádění v národních statistikách.

Pakt růstu a stability byl přijat jako "last-chance-brake" proti notorickým černým pasažérům a byl po celá léta porušován všemi.

Proč si myslíme, že při rozdílnosti charakteristik národních ekonomik, rozdílné míry inflace, rozdílné míry nezaměstnanosti, tomu bude u paktu euro plus jinak?

Za zvlášť nevhodný pak považuji návrh na harmonizaci základů korporátních daní.

Kategorie: 

Vystoupení na 23.kongresu ODS v Brně (3.-4.11. 2012)

Vážené delegátky,

vážení delegáti,

 

volby krajské a senátní jsme dramaticky a zásadně prohráli. Je jistě na místě dlouhodoběji analyzovat příčiny porážky, ale lhali bychom sami sobě, kdybychom si nepřiznali, že nás lidé překvapivě otevřeně varovali, že svoji hrozbu nepodpořit nás svým hlasem, myslí tentokrát vážně.

 

Jejich motivace a vzkaz, proč už nás nepodporovali, byly jasné: nerozumíme tomu, co děláte, nerozumíme tomu, jak to obhajujete, nerozumíme mnohým z vás, jak to říkáte a jak vůbec vystupujete.

 

A není se čemu divit. Jak nám mají voliči rozumět, když sami rozumíme obtížně?

Jak můžeme působit přesvědčivě, když sami přesvědčeni nejsme.

 

Vždyť věděli jsme my sami, proč je to zrovna ODS, která tolik obhajuje přímou volbu prezidenta, když jsme po léta zastávali názor opačný.

 

Jak my sami můžeme obhajovat malý a výkonný stát, když vláda s naší účastí není schopná garantovat bezproblémové spuštění registru vozidel. Co si mají o nás voliči myslet?

 

 

Skutečně jsme ještě stranou, která vážně obhajuje princip, že každý člověk má právo a povinnost postarat se nejprve sám o sebe, své děti a své rodiče? Odpovídá této naší letité politice zvyšování daní, hon na „švarcsystém“, ručení poctivých plátců DPH za neplátce DPH, zvyšování daní z majetku a neřešený chaos ve vedení firemních dokumentací způsobený nestabilním a stále se měnícím legislativním prostředím atd.

 

Je správné slyšet silné dunění komunistických tužeb o návratu k moci. Považujeme se za stranu, která má boj proti komunismu vést.

Ale pokud tento boj myslíme vážně, pak musíme začít sami u sebe, u našeho výkonu a položit si zásadní otázku, zda to nejsme i my, kteří přispěli k situaci, ve které už „komunisté nevadí“.

Komunisté vlastně nemuseli dělat nic, neboť jim dílčí nepovedené kroky vlády a z toho plynoucí nejistota ODS  a bezpohlavnost ČSSD nahnaly část voličů do náruče.

 

Jak jinak chápat situaci v Čechách, kde tzv. pravice zvyšuje daně a tzv. levice ji za to kritizuje?

 

A nejde pouze o výsledky vládního angažmá ve vládě s těžkými koaličními problémy, ale jde i o personální hádanky, kterým často voliči nerozuměli a chápali je ( a třeba i nespravedlivě) jako vzájemné vendety a vyřizování účtů.

 

Selhávání je třeba vidět i v dalších politických vystupováních členů ODS .

 

 

 

Má ODS jednu, dvě, tři přesvědčivé tváře, které mohou kdykoliv srozumitelně vystoupit na téma daní, hospodářské politiky, sociální politiky nebo školství? Vybavujeme si ta jména? A pokud ne, je to tím, že žádnou takovou věrohodnou politiku už nemáme, nebo je to důsledkem selhávající personální politiky v místních, oblastních a regionálních sdruženích? Není to jeden z důsledků letitých kartelových dohod „kdo s kým“?

 

Mimochodem, ony kartelové dohody a neschopnost se navzájem poslouchat s sebou přinesly i smrtonosné vytěsňování některých členů ODS mimo tuto stranu. To vyústilo ve fragmentaci našich sil, vznik regionálně vlivných uskupení s podobným programem a důvěryhodnějšími tvářemi, než jsme mnohde nabízeli my sami.

Projděme si novou politickou mapu v krajích a se zděšením zjistíme, kolik starých známých z ODS působí v politice mimo ODS.

 

Za ta léta jsme se zbytečně vysilovali konstrukcemi vnitřních koalic a ignorovali fakt, že minimálně ve vlastním zájmu (když už ne v zájmu ČR), bychom měli sem tam do politiky pustit i ty, kteří jsou schopni ideové fundamenty ODS přetavit do programových tezí. Ne floskulí, kterým beztak lidé už nevěří, ale do praktických a funkčních nápadů, které nabídneme voličům.

 

To, co nás činí nedůvěryhodnými - a co se stává naším čím dál větším problémem - je tak rozpor mezi našimi slovy a činy. Mluvit o malém státu, vládě práva a nízkých daních nám jde dobře. V praktické politice od komunální politiky počínaje je to horší a  mnohdy směšné.

 

 

Tvrdím, že příčiny našeho současného kolapsu je třeba hledat v dobách našeho závratného růstu, tedy nejpozději v roce 2004.  Tehdy jsme výrazně uspěli jak v regionálních tak senátních volbách. V krajích vznikly koalice pod vedením ODS, které umísťovaly politicky či výkonově nevyzrálé do významných krajských funkcích, ve kterých mohli ovlivňovat nejrůznější dotační tituly ve prospěch svých známých a kamarádů.

 

To, že dnes jejich problémy vyplouvají na povrch je správné i přesto, že nás to v očích veřejnosti poškozuje.

Z tohoto místa tvrdím, že drtivá většina lidí v ODS jsou lidé slušní, poctiví a pracovití, a je nespravedlivé, že před veřejností nesou pověst „kmotrů“, rozkrádačů a zlodějů.

 

Politickým dědictvím let 2004 – 2012 je také postupně rostoucí nefunkčnost vedení ODS. Postupně se vytrácel jeho základní instinkt pečovat o stranu. Nemyslím tím setkávání členů vedení ODS se členskou základnou formálně v době, kdy členové vedení někam kandidují, ale pěstovat debatu špičkových představitelů strany s běžnými členy. V debatách vyhledávat a vytipovávat talenty, schopné později naše ideje obhajovat a rozvíjet.

 

 

Co z mých názorů vyvozuji:

 

  1. ODS po prohraných volbách musí učinit vážnou, viditelnou, téměř hmatatelnou změnu. Korekci vládních politik ve prospěch pracovitých a praktických lidí a okamžité spuštění práce na vypracování návrhů řešení nejvážnějších celospolečenských problémů.
  2. Bezodkladně a tvrdě začít vyžadovat od politiků ODS konkrétní, praktické a měřitelné výsledky práce. Nespokojit se se stále častějším výmluvou na to, že pro přesvědčení veřejnosti potřebujeme „více osobností, méně idejí“
  3. Změnit svůj styl práce i vystupování ve prospěch srozumitelného popisu nejvážnějších problémů české společnosti a vysvětlování praktických a schůdných nápadů, jak tato obrovská společenská témata řešit
  4. Budoucí výkonná rada by měla znovu otevřít problém změny Stanov ODS s cílem zefektivnit a zpružnit rozhodování v širším vedení strany
  5. Okamžitě obnovit práci s členskou základnou. Ne, facebook nebo twitter za nás nic nevyřeší. Je nezbytné vrátit se k osobním a otevřeným setkáním i ostřejším ale korektním výměnám názorů z očí do očí
  6. Sami před sebou, ale také před českou veřejností pokorně přiznat, že i naše často hrubé chyby vyústily v bezpracnou a lacinou reinkarnaci komunistů v Čechách.

 

 

Děkuji za pozornost

Kategorie: 

Vystoupení pro členy Zastupitelstva Kraje Vysočina

Evropa a my

projev pro Zastupitelstvo Kraje Vysočina, 14.května 2013 

Vážený pane hejtmane,

Vážené členky a členové rady Kraje Vysočina,

Vážené členky a členové zastupitelstva Kraje Vysočina,

 

dovolte mi nejprve, abych každému z vás poblahopřál k zisku cenného mandátu

vzešlého z voleb do krajských samospráv na podzim loňského roku.

 

Získali jste možnost ovlivňovat věci veřejné v rovné, přímé a tajné volbě. Získali jste mandát od svých voličů, jste jim blízko a jste jimi kontrolovatelní. Čím blíže svým voličům je politický mandát vykonáván, tím větší nároky vznikají na srozumitelnost i praktičnost prováděné politiky.

 

To je zavazující, ale pro výkon smysluplné demokratické politiky jedině možné.

 

Stojím tu před vámi, před mladým politickým tělesem, které je na začátku výkonu svého mandátu (přestože mnoho z vás dobře znám jako politiky zkušené a v politice prověřené) v roli poslance Evropského parlamentu, který – na rozdíl od vás – je doslova pár měsíců před koncem svého mandátu.

 

Jsem člověkem z Vysočiny, narodil jsem se tady, cítím k tomuto kraji neobyčejně silná pouta, záleží mi na jeho prosperitě a cítím povinnost – právě vzhledem ke konci výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu, podělit se s vámi o několik závažných a podstatných postřehů na jevy, které snad mohou být pro vás – politiky praktické – užitečnými informacemi a které, alespoň podle mého názoru, budou svými důsledky významně, ne-li zásadně, ovlivňovat vaše politická rozhodnutí v blízké i vzdálenější budoucnosti.

 

Nehodlám k vám z tohoto místa vystupovat jako obhájce politických názorů, nakonec – i vy mě a mé ideje snad dobře znáte. Rád bych k vám mluvil jako jeden z vás, jako součást množiny lidí, kteří jsou „odtud“ a kteří, alespoň z mého pohledu, mají povinnost spolupracovat v takové míře, kterou jim ukládá zájem místa i země, ze kterého pocházejí.

 

Stárnutí evropské populace

 

Myslím, že očekáváte, že svůj projev o věcech evropských začnu hodnocením situace hospodářské či informací o tzv. víceletém finančním rámci. Překvapím vás. Začnu tím, co má Česká republika hrozivě společného se zbytkem Evropské unie: stárnutí své populace.

 

Zcela jistě lze tento jev analyzovat ekonomicky, jako důsledek jevů, které jsou primárně určovány evropským ekonomickým rámcem, ve kterém probíhají. Obávám se ovšem, že jde o výsledek dlouhodobé, po desetiletí pobíhající krize hodnot, ze kterých střední a západní část Evropy historicky vyrůstala. Mám strach, že stárnutí populace je výsledkem relativizace hodnoty rodiny, postupné eroze vztahů mezi rodiči a dětmi, což posléze vede k rozvolňování odpovědnosti dětí vůči svým rodičům. Tam, kde se nedostává individuální odpovědnosti nejbližších k nejbližším, vytváří se prostor k posilování státu. Ale stát, naštěstí, nezajistí vyšší míru porodnosti.

 

To, že se prodlužuje průměrná doba dožití, je jev pozitivní a správný. Přináší a bude přinášet vyšší nároky na poskytování zdravotní a sociální péče.

To, že se rodí stále méně dětí, je jev negativní a vy, politikové na komunální a krajské úrovni, jej již po léta řešíte a budete – bez ohledu na příslušnost k politické straně či uskupení – řešit. Nepůjde pouze o redukci počtu vzdělávacích zařízení, půjde o udržení konstrukce formální struktury vzdělávacího systému tak, aby z trhu práce posléze nezmizela nezbytně potřebná řemesla. Německo, ekonomika založená na nejvyšší úrovni technického a řemeslného vzdělání, s tím začíná mít obrovské problémy.

 

Energetická nezávislost

 

Dovolte mi, dámy a pánové, zahájit tuto část mého projevu dvěma praktickými příklady, které jsou sice formálně různé, obsahově však vzájemně propojeny.

 

I.

 

Už někdy od roku 2010 probíhá v USA tzv. „plynová revoluce“. Americké a kanadské firmy objevily gigantické zásoby plynu v břidlicích, který získávají moderní technologií tzv. frakování břidlic.

 

Těžba tzv. břidlicového plynu v USA vyústila v dramatický pokles její koncové ceny pro odběratele na 20% z původní ceny. Cena břidlicového plynu v USA je tak nízko, že z energetického trhu vytlačuje výrobce elektřiny z jádra a uhlí. Břidlicový plyn znamenal v USA významné snížení emisí CO2, aniž by proto vláda musela cokoliv udělat, natož takový boj dotovat.

 

USA v nejbližší době předstihnou v těžbě plynu světovou jedničku Rusko a očekává se, že do roku 2020 těžba břidlicového plynu pokryje ½ celkové spotřeby plynu v celé Severní Americe.

 

Již dnes dochází k transformaci amerického energetického trhu se zásadním pozitivním dopadem na konkurenceschopnost amerického hospodářství v globálním kontextu.

 

II.

 

Druhý příklad je z EU. Ta, s největší pravděpodobností již od 1.června 2013, zavede dovozní cla na solární panely dovážené do EU z Číny. Čína mezi lety 2009 – 2011 zdvojnásobila svůj vývoz této produkce do EU a obchodní obrat Číny s EU se v segmentu solárních panelů pohybuje ve výši 31 mld. eur ročně (asi půl bilionu korun).

 

Proč tyto příklady. Aby se mi jednodušeji definoval náš „eurounijní“ problém.

 

Zaprvé platí, že hospodářský růst je podmiňován spotřebou co nejlacinější elektrické energie. Energii potřebujeme, ale energetické zdroje neovládáme. Ty leží v místech politicky problematických a dokonce politicky i bezpečnostně nestabilních.

 

Zadruhé je onen problém předdefinován politikou boje s tzv. globální klimatickou změnou, dříve nazývaným bojem proti globálnímu oteplování. Ten je určen agendou německého předsednictví Evropské radě z první poloviny roku 2007, kdy se kancléřce Merkelová podařilo prosadit evropský program „20 – 20 – 20“. Tedy do roku 2020 dosáhnout 20% snížení emisí způsobujících klimatické změny a současně 20% podíl obnovitelných zdrojů energie na energetickém mixu členských států EU.

 

Výsledek této politiky v praxi znamená, že proud získávaný z větrných turbín a solárních parků postupně vytlačuje z trhu produkci z atomových, plynových a uhelných zdrojů. Ale pouze proto, že jde o dotované zdroje s garancí přednostního odběru takto získané energie do energetické přenosové soustavy.

 

Mimochodem, roční podpora získávání energie z obnovitelných zdrojů stojí v ČR každého jednotlivce (tedy včetně kojenců) 4 000 Kč za rok.

 

To vše v kontextu, ve kterém je to pouze EU, která jediná na světě bojuje s emisemi skleníkových plynů, v prostředí „energetické revoluce v Severní Americe“ a v situaci, kdy ani nefunguje tak často slýchaná politická rovnice „ochrana klimatu znamená více zelených pracovních míst“. Jak je vidět, v EU si zcela chybnou politikou zdražujeme hospodářský růst, zatímco Čína a vnější svět nám k tomu vyrábějí a dodávají hardware i software.

 

Na území Kraje Vysočina se nachází jaderná elektrárna Dukovany. Z pohledu efektivity výroby elektrické energie je považována za „vlajkovou loď“ české energetiky, z pohledu regionálního jde o významného zaměstnavatele a sociální stabilizátor jedné části Vysočiny.

 

Vím o vedení Kraje Vysočina a členech krajského zastupitelstva, že v tomto ohledu zastáváte dlouhodobě racionální stanovisko a postoje zdravého selského rozumu. A to i přesto, že se to přilehlým rakouským regionům příliš nelíbí.

 

Dovolte mi, abych vás za to ocenil a vybídnul vás k tomu, abyste si svá pevná stanoviska podrželi i nadále. S jistotou vím, že tomu tak bude.

 

 

Víceletý finanční rámec 2014 – 2020

 

Finanční plánování Evropské unie je pravidelně dáno domluvou všech členských států Unie a Evropského parlamentu na tzv. víceletém finančním rámci. Ten je stanovován vždy na sedm let dopředu, přičemž aktuálně probíhají dohody nad „sedmiletkou“ 2014 – 2020.

 

Vzhledem k obtížné ekonomické situaci členských států EU, s ohledem na jejich vůli více či méně přispívat do společného rozpočtu, se lídři podle svých národních zájmů rozdělili při vyjednávání do přibližně tří skupin:

 

  1. „Rozpočtově odpovědní“ (Velká Británie, Švédsko, Nizozemí, Německo) volají po škrtech uvnitř rozpočtu a současně požadují reformu výdajových priorit, zavedení větší míry vertikální (větší pružnost mezi rozpočtovými kapitolami) a horizontální flexibility (větší pružnost mezi jednotlivými roky) uvnitř rámce a schválení tzv. revizní klauzule.

 

  1. Skupina států „zmrazit rozpočet“ (Francie – pokud zůstanou výdaje na jednotnou zemědělskou politiku nedotčeny, Finsko, Rakousko a další) podporují zmrazení rozpočtu ve výši 1% HNP.

 

  1. Skupina tzv. „kohezních“ států“ vedených Polskem. Jejich představitelé tvrdí, že hledat úspory je sice nezbytné, ale výdaje v kapitole kohezní politiky nesmí být ohroženy či mají být dokonce navýšeny.

 

Pozice České republiky byla formována jejími zájmy: byli a jsme součástí tzv. „kohezní skupiny“, vyšší pružnost převodu mezi kapitolami a jednotlivými roky považujeme za nevýhodnou, neboť by taková opatření zvýšila míru nejistoty zda a kolik budeme moci z evropského rozpočtu čerpat a zda vůbec slíbené finanční prostředky dostaneme.

 

Český premiér, ve snaze dosáhnout našich cílů, dokonce pohrozil uplatněním práva veta, což se vyplatilo. ČR si vyjednala o 1 mld. eur více, než nám bylo původně přislíbeno.

 

Za náš úspěch musíme považovat také dohodu z Evropské rady, která počítá s pravidlem tzv. N + 3, které umožňuje využívat prostředky alokované v politice soudržnosti v daném roce ještě po dobu tří následujících let.

 

Přijetí tzv. revizní klauzule by mohlo mít zásadní dopad na kohezní alokace pro členské státy především v souvislosti s tím, že by v jejím rámci došlo k přezkumu vyspělosti respektive uznatelnosti jednotlivých regionů. V případě ČR se pohybují blízko 75% hranice vymezující méně rozvinuté regiony Středočeský kraj a region Jihovýchod. Revize by tak ve druhé části plánovacího období mohla znamenat ztrátu části finanční podpory pro tyto regiony.

 

Bohužel, takto domluvený „krvavý kompromis“ mezi členskými státy EU nebyl schválen Evropským parlamentem, který požadoval vyšší příjmy pro financování tzv. „nadnárodní obálky“, tedy více disponibilních prostředků pro projekty a výdaje evropských institucí.

 

To je pro ČR, a tedy i pro vás,  zřejmě ten nejhorší scénář. Je, bohužel, velmi nepravděpodobné, že se nám podaří zopakovat stejný vyjednávací úspěch.

 

 

 

Bankovní unie

 

Co vážnější a podstatnějšího, než debata o penězích, může být, namítnete. A přesto tomu, v současném evropském kontextu, podle mého názoru, je.

 

Nejpozději od roku 2008, kdy se členské státy EU dostaly pod enormní tlak finanční a ekonomické krize, se ukazuje několik základních faktů:

 

  1. Nelze dlouhodobě žít na dluh
  2. Nelze dlouhodobě svázat ekonomiky různé úrovně jednotnou měnovou politikou
  3. Jednotná měnová zóna může úspěšně přežít pouze tehdy, pokud jednotlivé ekonomiky a sociální systémy, které daná zóna sdružuje, „dýchají“ společně – tedy splňují přibližně stejná kritéria
  4. Jednotná měnová zóna může existovat pouze tehdy, pokud funguje v rámci jednotné fiskální (rozpočtové a daňové) zóny, což je nemyslitelné bez existence zóny politické
  5. EU se stále zřetelněji rozděluje na zaostávající jižní křídlo, které nestačí s dechem se severním křídlem: Německem, Nizozemím, Švédskem, Dánskem, Finskem, Rakouskem a Lucemburskem
  6. Prozatím ve všech členských státech, ve kterých tzv. „trojka“ (Evropská komise, MMF a ECB) administrují úsporné programy, znamenaly tyto programy vysoké sociální napětí a pád místní vlády (zdůrazňuji bez ohledu na její pravicovost či levicovost)

 

Evropský integrační proces v dnešní podobě se tak dostal do zlomového okamžiku: buďto bude pokračovat na základě mezivládního vyjednávání nebo se revolučně přerodí v proces řízený z jednoho centra. Rodí se projekt tzv. bankovní unie, což je více než embryonální stádium unie fiskální.

 

Zjednodušeně řečeno: současná debata o budoucnosti Evropské unie není diskusí pravo-levou, jak se zdá a jak je mylně interpretováno. Jde o spor mezi těmi, kteří věří v to, že k nápravě stavu dojde předáním rozhodujících rozpočtových, hospodářských a nakonec i politických pravomocí do centra a mezi těmi, kteří věří, že politická moc má být praktikována a odpovědná co nejblíže voličům.

 

Tato formulace nás například staví před otázku, zda má být debata o proporcích rozpočtových kapitol a řádek předmětem politického sporu v krajském zastupitelstvu nebo národním parlamentu či zda má být předmětem schválení Evropskou komisí dříve, než bude vůbec projednávána lidmi s politickými mandáty.

 

Dámy a pánové,

 

snad se vám mé postřehy zdají příliš vzdálené běžným problémům každodenního života. Ale prosím vás, abyste je – a znovu zdůrazňuji jako politikové – nebrali na lehkou váhu.

 

Nevnucuji vám, co si o tom máte myslet. Nedovolil bych si to. Berte mé informace jako dílčí zprávu o tom, že se na evropské úrovni rodí státoprávní uspořádání, které ovlivní tvar Evropské unie a roli členských států uvnitř  na desítky let dopředu.

 

Bude se nás to týkat: ekonomicky i politicky.

 

O co bychom měli usilovat:

 

Podržme si své názory a ideje, bez jejich soutěže a konkurence se nemůžeme v demokratickém prostředí obejít, ale udržme si politický smír. Situace v Evropské unii se rychle mění a může být překvapivě pohyblivá a nevypočitatelná. Myslím, že spolupráce, tolerance a ochoty ke spolupráci nám bude doma potřeba víc, než jsme si sami ochotni připustit.

 

Děkuji panu hejtmanovi Běhounkovi za laskavost, s jakou mi umožnil před vás předstoupit s několika, z mého pohledu vážnými, myšlenkami. Velmi si toho vážím a oceňuji to.

 

Děkuji vám, dámy a pánové, za trpělivost, se kterou jste mě vyslechli. Přeji vám vše dobré lidsky i profesionálně, přeji vše dobré Vysočině o jejímž osudu rozhodujete. Věřím že moudře, hospodárně a rozvážně.

 

Děkuji vám za pozornost.

 

 

 

Kategorie: 

Vystoupení v EP k záměru Evropské komise a Evropské centrální banky vytvořit tzv. bankovní unii

Vystoupení na plenárním zasedání Evropského parlamentu

20.listopadu 2012

Téma: „Směrem ke skutečné měnové a politické unii“

Zpráva Marianne Thyssen

Přidělený řečnický čas: 2 minuty

 

Dámy a pánové, dobrý den,

 

V dnešní debatě nemá smysl zabývat se detaily, ale je třeba kriticky posoudit a analyzovat z hlediska politického celý koncept tzv. bankovní unie.

 

K tomuto vážnému témata učiním čtyři poznámky:

 

1. Vytvoření bankovní unie není ekonomickým řešením hospodářských obtíží Evropské unie

Podstatou ekonomických problémů jsou vysoké a nezvladatelné dluhy veřejných financí a s tím spojená neschopnost vlád se svými politikami s touto skutečností vyrovnat.

Faktem totiž je, že bankovní unie má pouze otevřít cestu k rekapitalizaci bank z tzv. Evropského stabilizačního mechanismu.

To ale není řešením situace.

 

2. Bankovní unie nevychází z platného právního stavu Evropské unie.

Je skokovým – ne evolučním – projektem. Je projektem, který nové státoprávní uspořádání teprve předjímá a svým způsobem si jej vynucuje.

Obhájci tzv. bankovní unie sami připouštějí, že její funkčnost je podmíněna dokončením unie fiskální, odstraněním daňové konkurence, harmonizací daní i rozpočtů členských států.

To je ale bez unie politické nemožné!

A představitelé Evropské komise (Barroso, Redingová) také po federalizaci volají.

Takovou unii si nepřejeme!

 

3. Bankovní unie, bude-li spuštěna v podobě, v jaké je navrhována, nebude projektem, který by EU spojoval a více integroval.

Bude projektem, který ji rozdělí a fakticky prohloubí již existující strukturální pukliny ekonomické, sociální i společenské.

To může být pro Evropu nebezpečné!

 

A nakonec to, co považuji za zásadní:

 

4. Demokratický mandát k vytvoření sporného projektu musí být důsledně konzultován s občany členských států.

Vycházet z toho, co si přejí.

Pokud tomu tak nebude, pokud bude bankovní unie vytvořena v rozporu s veřejným míněním, nestane se řešením – ale problémem.

 

Děkuji za pozornost.

Kategorie: 

Výsledky Konference o změně klimatu (Bali)

Vystoupení v rozpravě na zasedání Evropského parlamentu ke shora uvedené věci

Paní předsedkyně, v diskusi o takzvané změně klimatu pracujeme s několika spornými předpoklady. Zaprvé je to předpoklad, že změny klimatu jsou reálné a že je převážně způsobují lidé. Zadruhé, závěry, k nimž došel Mezivládní panel pro změnu klimatu, jsou jediná platná hodnocení. Nejsou tu žádné jiné skupiny vědců s rozdílnými názory na celosvětovou změnu klimatu. Třetí předpoklad je ten, že lidé jsou obecně ochotni slevit ze své budoucnosti a obětovat svou stávající životní úroveň. Začtvrté, evropské podniky a závody přežijí v celosvětové konkurenci i přes vyšší ceny. Zapáté, dokážeme přesvědčit zbytek světa, aby přijal naše závazky. Když poslouchám tuto rozpravu, uvědomuji si, že zde patřím k menšině, ale dovolte mi zdůraznit svůj postoj.

Zaprvé, závěry Mezivládního panelu pro změnu klimatu jsou zveličené. Jsou i jiné skupiny vědců, které nabízejí rozdílné názory na změnu klimatu a její příčiny. Zadruhé, neexistují žádné důkazy o tom, že změny klimatu zapříčiňuje převážně lidstvo. Zatřetí, změna klimatu se stala moderním nástrojem politiků pro manipulování lidmi. Začtvrté, konference na Bali prokázala, že zde chybí široká podpora pro nadbytečná a nesmírně drahá opatření pro zvládání klimatické změny. Zapáté, evropští výrobci budou muset začlenit politická rozhodnutí do cen, což se následně odrazí ve zvýšení cen a další ztrátě schopnosti konkurenceschopnosti evropských výrobců na celosvětové úrovni. Zašesté, ambiciózní plány na snížení skleníkových plynů poškodí rozvojové země, což povede k prohloubení rozdílů mezi bohatými a chudými.

Takže co bychom měli udělat? Raději bychom měli snižovat proslulou evropskou byrokracii, omezit tvorbu legislativy na nadnárodní úrovni a nechat lidi pracovat a vynalézat.

Kategorie: 

Významný projev Václava Klause v Moskvě

Projev Václava Klause na galavečeru udílení Cen Jegora Gajdara

Mnohokrát Vám děkuji za to, že jste se rozhodli mi udělit Cenu Jegora Gajdara. Je to pro mě velká čest. Děkuji Vám také za to, že jste tak učinili v tomto složitém okamžiku moderní historie. Prožíváme velmi zvláštní chvíle - oslavujeme 25. výročí pádu komunismu a přitom se ocitáme v situaci, která nám připomíná atmosféru, kterou jsme zažili více než před 25 lety. To je velmi nečekaná shoda okolností. Ještě se k tomuto tématu později vrátím.

Nejprve dovolte, abych pronesl několik slov o člověku, jehož jméno je spojeno s cenou, kterou jsem právě dostal. Jegor Gajdar byl - nepochybně nejen v mých očích - jedním z nejvýznačnějších ruských ekonomů moderní doby a jedním z nejdemokratičtějších a nejliberálnějších politiků v postkomunistickém Rusku. Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním několikrát setkal a vždy na mě udělala velký dojem jeho přátelskost, přívětivost, upřímnost a samozřejmě také jeho bystré analytické myšlení. Zapamatoval jsem si z těchto setkání dva okamžiky.

Jedním z nich bylo setkání v Praze, v mé kanceláři na československém Ministerstvu financí, na počátku 90. let. Chtěl si vyslechnout můj příběh, jak jsem se dostal do politiky. Snažil jsem se mu říci, že původně, v okamžiku pádu komunismu, jsem  neměl žádné vyšší ambice než být uznáván jako ekonom - poté, co mi bylo v důsledku čistek po vpádu vojsk Varšavského paktu do naší země v srpnu 1968 znemožněno pracovat v Československé akademii věd. Mnoho mých spoluobčanů právě od tohoto okamžiku získalo velmi nepřátelský vztah k čemukoli, co nějako souviselo s vaší částí světa. Dokonce i v té době jsem se snažil vysvětlovat, že akt agrese nespáchalo Rusko a Rusové, nýbrž Sovětský svaz a komunismus. Takový argument však nezabral.

Dvacet let poté, když jsem se v prosinci 1989 stal ministrem financí v první nekomunistické československé vládě, jsem rychle pochopil, že v demokratické společnosti tato funkce nemá žádný význam bez silného politického mandátu nebo bez dostatečné politické podpory. Protože jsem tuto podporu neměl, rozhodl jsem se založit vlastní politickou stranu. S touto stranou jsem vyhrál parlamentní volby a stal se premiérem. Vzpomínám si, jak Jegor Gajdar mému příběhu pozorně naslouchal. Připadalo mi, že z koncepčního hlediska souhlasil, ale poněkud váhal. Nebyl si jist, jestli by stejný přístup fungoval i v Rusku.

Nikdy také nezapomenu na jeho chytrou odpověď na hostilní a agresivní otázku na konferenci ve Varšavě, zorganizovanou k desátému výročí pádu Berlínské zdi. Útočili tam ně něj - a nebyla to jen akademická kritika - kvůli nedokonalostem a nedůslednostem ruských reforem. Jegor Gajdar se nepokoušel vymlouvat. Řekl tehdy: „Byl jsem jen ruským ministerským předsedou, nikoli ruským carem.“ Byl to velmi chytrý vzkaz pro ty, kdo mu chtěli rozumět. Často tento Jegorův výrok cituji. Všichni skuteční reformátoři vědí, s kolika omezeními se budou muset vypořádat, a jsou si vědomi omezenosti moci, kterou mají - zdůrazňuji - v netotalitní společnosti.

Jak jsem již řekl, jsem zde ve chvíli, kdy jsme konfrontováni se dvěma zdánlivě nesouvisejícími problémy. V naší zemi a v mnoha ostatních zemích střední a východní Evropy právě oslavujeme 25. výročí pádu komunismu. Současně však vidíme, že nastává nová studená válka.

Nejprve tedy pár slov k prvnímu tématu:

Radikální a dalekosáhlý průlom, který se odehrál na podzim roku 1989 - víceméně přes noc - přinesl mnoho pozitivních vylepšení v našich životech, o nichž jsme snili po celá dlouhá desetiletí utlačování a nesvobody. To nikdo nemůže popřít, ani ten nejzavilejší kritik postkomunistického transformačního procesu v našich zemích. Drtivá většina občanů by potvrdila, že jsou rádi, že je komunismus pryč.

Když jsme se stali součástí svobodného světa, uvědomili jsme si, že nám svět tak docela nerozumí. Zkušenost mi praví, že stupeň naší nesvobody, stupeň iracionálnosti starého režimu, stupeň útlaku, jímž jsme trpěli za komunismu, se velmi podceňuje. Na druhé straně se ukazuje, že naše pochopení svobodného světa, jehož jsme tak dlouho nebyli součástí, je mnohem vyšší, než by většina lidí na Západě očekávala. Přes dlouhodobou komunistickou propagandu a indoktrinaci jsme věděli o kapitalistickém Západu mnohem víc, než nekomunistický svět věděl o nás. Obávám se, že tato asymetrie je zde stále a že zčásti vysvětluje i současná nedorozumění.

My - alespoň někteří z nás - víme, že se komunismus zhroutil, rozpustil se nebo zahynul, že však nebyl poražen. Nechci umenšovat ničí zásluhy, ale komunismus v naší části světa v roce 1989 potřeboval už jen poslední kapku. Následná řetězová reakce milionů lidí byla spontánní. Jednou z příčin byl fakt, že komunistický režim byl v mnoha ohledech už jen prázdná skořápka. V závěrečných stadiích komunismu už prakticky nikdo nevěřil původním “pilířům” jeho ideologie - marxismu a z něj odvozené komunistické doktríně.

Nikdo by neměl popírat, že všichni - zejména na Západě - očekávali, že pád komunismu přivodí šok, chaos, zmatky, možná dokonce občanskou válku. Jak víme, to se nestalo. Dokonce i zde, kde komunismus trval celých dlouhých sedm desetiletí, se víceméně potichu zhroutil. My všichni, kdo známe knihu Andreje Amalrika “Přežije Sovětský svaz do roku 1984?” napsanou na konci 60. let, jsme očekávali mnohem dramatičtější vývoj událostí. Avšak zdánlivě klidný a mírumilovný zánik Sovětského svazu vytvořil nová ohniska napětí a konfliktů.

Relativně klidný konec komunismu byl později interpretován jako příčina, proč později nedošlo k některým zásadním změnám, jako důvod, aby se - jen s drobnými korekcemi - pokračovalo. Já s touto interpretací nesouhlasím. Rozsah a hloubka systémové transformace, která byla provedena - s velmi různými výsledky v různých zemích - nebyla dostatečně pochopena a vzata na vědomí.

Vím, že jednotlivé postkomunistické země dosáhly - z mnoha subjektivních a možná i objektivních důvodů - různé úrovně vyspělosti politické a ekonomické transformace. Vím, že některé z nich už úkol transformace zvládly, zatímco jiné jsou teprve “na cestě” k získání statusu plně vyspělé pluralistické parlamentní demokracie a autentické tržní ekonomiky.

Myslím si, že Rusko patří do druhé skupiny. Ale je současně chyba podceňovat pozitivní vývoj, který se zde odehrál za posledních pětadvacet let, nevidět složitost vnitřních struktur a institucí Ruska, nerespektovat jeho ambice a oprávněný požadavek, aby bylo považováno za skutečného a racionálně se chovajícího partnera světového dění, neakceptovat Rusko jako normální zemi, která nechce být navždy považována za zemi poraženou ve studené válce, atakdále atakdále.

Obávám se, že současná ukrajinská krize je důsledkem selhání ukrajinské postkomunistické transformace zneužití nevyhnutelné křehkosti tohoto nově vytvořeného multietnického státu. Ukrajina se stala místem konfrontace mezi Západem a Východem, mezi Amerikou se západní Evropou a Ruskem. Ukrajina si takový osud nezaslouží a zejména Ukrajinci si takový osud nezaslouží.

Překvapuje mě míra nepochopení a animozity, které vidíme všude kolem sebe. Překvapuje mě míra povrchnosti při hodnocení celé situace. Překvapuje mě, že se tolik lidí řídí zjednodušenými a zavádějícími palcovými titulky a nechce si vytvořit vlastní názor. Znervózňuje mě, jak snadno lze destabilizovat mezinárodní situaci. A rozhořčuje mě, když vidím, jak snadno lze narušit mezinárodní vztahy krátkodobými vnitropolitickými zájmy. Šokuje mě, kolik předsudků stále existuje.

Svět není černobílý. Realita není western, v němž vystupují padouši a hodní hoši. Nikdo přece nemůže vyhrát deset nula. Vždy budeme muset hledat kompromis, vyjednávat řešení. To platí všeobecně, a platí to i v případě ukrajinské krize. Všichni účastníci, zejména zahraniční, by si to měli uvědomit.

Nepřijel jsem pouze převzít tuto skvělou cenu, přijel jsem také vyjádřit - svou přítomností zde v tuto chvíli - svůj nesouhlas s totálním překrucováním událostí na Ukrajině.

Václav Klaus, Yegor Gaidar Foundation, Moskva, 19. listopadu 2014

Překlad z angličtiny.

Zdravice demonstrantům D.O.S.T. proti festivalu homosexuálů "Prague Pride 2013" v Praze

Vážení přátelé,

 

dovolte mi, abych vám poděkoval za pozvání na vaši akci, ve které hodláte klidným způsobem vyjádřit váš silný hodnotový postoj.

Nemohu tu dnes, bohužel, s vámi být, neboť jsem na předem slíbené akci v rakouském Salzburgu. Velmi vás zdravím a věřte mi, že jsem na dálku velmi intenzivně s vámi.

Považuji za symbolické, že svůj protest proti pochodu homosexuálů Prahou pod názvem „Prague Pride 2013“ začínáte před budovou velvyslanectví Francouzské republiky v Praze.

Máme totiž společně před očima televizní záběry náměstí a ulic francouzských metropolí, ve kterých davy občanů demonstrovaly proti spornému – a pro mě osobně nepřijatelnému - úmyslu francouzské socialistické vlády uzákonit nároky homosexuálních partnerů adoptovat děti.

Takovou myšlenku, která byla nakonec stejně francouzskou vládou prosazena, nelze ani zlehčovat ani ji odbýt lehkovážným mávnutím rukou.

Má totiž své vášnivé zastánce a politické hlasatele i u nás.

Mýlili bychom se, kdybychom si nechali médii vnutit ideu, že „vlastně o nic nejde“ nebo „že jde ve své podstatě o myšlenku lidskosti, na jejímž konci má dítě získat milující rodiče“ či dokonce pobuřující argument, že naše názory jsou výrazem „netolerance“.

Ne, ne, ne. Jde o hluboký, a já bych řekl zásadní, spor mezi těmi, kteří vyznávají hodnoty tradiční rodiny, ve které je dítě vychováváno milující matkou a vlídným otcem. Spor mezi těmi, pro které by měla být rodina, při vší složitosti i komplikovanosti života, sjednocujícím i zklidňujícím místem a těmi, pro které řeči o rodině jako prostoru přirozeného vztahu muže a ženy a jejich společné zodpovědnosti ke svým dětem jsou zastaralé, staromódní, málo revoluční a v důsledku směšné.

Významná část současné Evropy prochází hlubokými hospodářskými problémy. Jsou způsobeny, mimo jiné, dlouhodobě zhoubným působením evropského sociálního státu, který už dávno není pojistnou sítí pro ty, kteří se ne vlastní vinou dostali do životních obtíží.

Je peřinou z prachového peří, ve kterém ne rodina, ale stát nabízí a zaručuje to, o co se má postarat rodina. Proto je tak jednoduché na rodinu útočit a posmívat se přirozeným vazbám mezi mužem, ženou a jejich dětmi. Zdá se být nepotřebná, neboť roli rodiny přece zastane stát. Všude tam, kde bude chybět milující a shovívavá máma i zodpovědný otec, může dojít k nevratnému narušení budoucího hodnotového vzorce chování jejich dětí.

            I o tom je tedy, přátelé, vaše dnešní setkání. Je obhajobou přirozeného řádu a pokorné disciplíny k němu.

            Přeji vám vše dobré a vaší odvahy vyjádřit nepopulární a médii vysmívaný názor si nesmírně vážím.

To, že takové setkání jako je to dnešní vaše, by se mělo konat současně i před budovou pražského magistrátu a před vraty Parlamentu České republiky, je právě vám zbytečné připomínat.

 

S úctou

 

Ivo Strejček

Kategorie: 

Zdravice pro 5. sněm Akce D.O.S.T.

Zdravice, sněm DOST, Emauzský klášter, Praha, 5.11.2011

Vážený pane předsedo, vážení účastníci sněmu akce DOST,

dovolte mi, abych Vám poděkoval za pozvání na dnešní sněm akce DOST.

Považuji za symbolické, že se koná v unikátních prostorách Emauzského kláštera jako jednoho ze sídel pozoruhodné národní tradice, náboženské a duchovní svobody už proto, že jsme společnými silami pracovali proti ratifikaci tzv. Lisabonské smlouvy a na podporu pana presidenta Klause v tomto úsilí.

Máte za sebou těžké období, kterým jste, podle mého mínění, ovšem prošli s hlavou vztyčenou, pevní a jistě i posílení. Vašich odvážných postojů si vážím a oceňuji je.

Je to pozoruhodně osvěžující čtení, procházím-li si Manifest akce DOST. Oceňuji váš mimořádně kultivovaný důraz na obhajobu tradičních sociálních vztahových vzorců, obhajobu po staletí ověřených modelů chování a na jejich základě uspořádané společnosti, oprášení tradice občanských práv v ostrém kontrastu s inflací tzv. lidských práv, obnažení povrchního elitářství nositelů tzv. „společenského pokroku“ a z toho plynoucí jejich povýšenost nad většinovou společností a vaši úctu k soukromému vlastnictví, podnikatelskému duchu a pracovitosti.

Obhajoba těchto hodnot je v současném evropském kontextu nadmíru obtížná, ne-li nemožná.

Evropský stát blahobytu totiž mezitím úspěšně zakořenil ve většinovém společenském mínění. Utváří jej a formuje. Má na své straně média i většinovou politickou reprezentaci, neboť ta – osleplá bojem o maximum voličské podpory – v tomto kontextu dílčím způsobem rezignovala na výkon politiky jako „běhu na dlouhou trať“.

Evropský stát blahobytu postupně vnutil svým občanům představu, že svět kolem nich je nekonečně bezpečný a nekonečně blahobytný. To úspěšně destruovalo přirozené lidské instinkty spoléhat se na vlastní síly, dbát o solidní a pevné rodinné vztahy, pečovat o své děti, neboť ony budou posléze pečovat o své rodiče a utvrzuje je to v bláhové víře v opatrovnický stát.

Ten ke své legitimizaci používá nejrůznější formule a klišé. Mluví o svém „znalostním poslání“, ale ničí tím víru v poctivé řemeslo. Zneužívá „ochranu nejslabších, ale sám svými promyšlenými regulacemi upírá všem rovných práv dobrat se vlastními silami svého bohatství. A být bohat neznamená výhradně mít hodně peněz.

Je pozoruhodně osvěžující, číst v Manifestu DOST, že jsou stále lidé, kteří věří (a svoji víru jsou ochotni obhajovat), že prosperita tohoto kontinentu byla vždy založena na úctě k tradici  porozumění poselství svých předků.

Vždy, když Evropa podlehla „pýše rozumu“, doplatila na to.

Toho jste si vy, signatáři Manifestu DOST, dobře vědomi. S pokorou a úctou vám za to děkuji a přeji v další práci vše dobré – i když jednoduché to mít nebudete. Ale to vy sami víte.

Ivo Strejček

Poslanec Evropského parlamentu za ODS

Kategorie: 

Zdravice zaslaná na demonstraci iniciativy D.O.S.T., která se konala 28. 4. 2010 v Praze před Úřadem vlády

Vážení účastníci demonstrace proti sociálnímu inženýrství, které se tendenčně jmenuje vlídně a nekonfliktně „boj proti diskriminaci“

Ano, jsme lidé, kteří se domnívají, že každý člověk je nadán svými individuálními vlastnostmi a schopnostmi, které jsou neopakovatelné a unikátní.

Jsme lidé, kteří hluboce věří v právo každého jedince svobodně hledat vlastní štěstí bez ohledu na rasový či sociální původ.

Jsme lidé, kteří věří v takové uspořádání společnosti, které každému svému členovi umožní najít svobodně a na základě vlastní volby své místo v životě.

Jsme lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že svět kolem nás má být utvářen jako výsledek spontánních jednání svobodných občanů a že tento náš svět nemá být výsledkem byrokratického plánu konstruovaného třeba i na bohulibých ideách. Nakonec, každou cestu do temných a divokých hlubin minulého století vedly jen bohulibé úmysly sociálních konstruktivistů.

Naše přesvědčení, které vychází z nejhlubší víry ve svobodu člověka, se může jen obtížně vyrovnat se současným módním a nedotknutelným tzv. bojem vlád proti diskriminaci. V širším slova smyslu tak mám na mysli celkovou atmosféru této do leva směřující politiky států v tzv. euroatlantickém prostoru.

Dovolte mi zmínit pár příkladů:

  1. V různých členských státech EU se na každém kroku setkáte s obrovskými plakáty a billboardy, které hlásají požadavek stejné odměny pro muže nebo ženy za stejnou práci. To je jistě oprávněný požadavek, ale má být organizován úředníky Evropské komise či vládními ministry? Je přece na vedení firem, jak hodnotí práci svých zaměstnanců. Jak může takhle citlivý problém řešit ministr a jeho úředník, aniž by se při tom nedopustili vážného pokřivení reality?
  2. Bývalý ministr pro lidská práva Michael Kocáb předložil do vlády návrh na zavedení povinných kvót žen na kandidátních listinách politických stran. Jistě, ženy do politiky patří. Má se to ale dít cestami umělých regulačních návrhů? Není právě takové opatření diskriminační? Vůči ženám samotným ale také mužům. Má se politika, jako druh lidské činnosti, řídit takovými nesmyslnými regulacemi?
  3. Asi před šesti lety se o funkci člena Evropské komise ucházel vzdělaný italský profesor Rocco Buttiglione. Na otázky některých členů Evropského parlamentu, které se (mimo jiné) týkaly žen – samoživitelek a homosexuálů, odpověděl klidně a jasně:
    1. Ženy samoživitelky mají složitý lidský osud a hluboce s mnohými soucítím. Je ovšem třeba zdůraznit, že jde mnohdy o jejich vlastní životní volbu, kterou je třeba respektovat. Proč vytvářet úřad na řešení soukromých problémů?
    2. K otázce homosexuálů odpověděl, že jde o skupinu lidí ve společnosti, kterou není třeba nijak komentovat ani zvýhodňovat, neboť je to jejich intimní soukromá záležitost.
    3. Profesor Buttiglione byl na funkci člena Evropské komise odmítnut pro své „nepřijatelné a extrémní“ názory.

Proč to říkám? Chci znovu zdůraznit, že pokud by v současné politice převládla důvěra ve svobodnou volbu každého člověka, celá antidiskriminační agenda by vůbec nemusela existovat. Tzv. boj proti diskriminaci je ve své současné dnešní podobě dalším levicovým pokusem, jak organizovat společnost a vede přímo k postupnému odpírání svobody jako nejvyšší hodnoty lidského života.

Zdravím vás, účastníky dnešní demonstrace, a věřím, ji zvládnete s klidem a nadhledem. Myšlenky osobní svobody, která je nám tak cenná a každým dnem kousek po kousku odkusována, stojí za obranu.

Přeji organizátorům i všem účastníkům vše dobré.

S úctou

 

Ivo Strejček,

Poslanec Evropského parlamentu za ODS

Kategorie: 

Zpráva o deseti letech HMU: prvních deset let hospodářské a měnové unie a budoucí problémy

Vysvětlení postoje při hlasování v Evropském parlamentu ke shora uvedené věci

Mr President, let me explain why I voted against the report by Ms Pervenche Berès and Mr Werner Langen. There are at least three points I would like to stress.

The very first one is that the report calls for a higher and deeper coordination of economic and financial national policies. The second is that it will entail a highly coordinated fiscal policy that will need political unification, and the consequence of the political unification is the third reason why I voted against.

I do not share the view that political coordination that eliminates natural differences among Member States will become the remedy and a healing answer to current European problems. The current European problems are the free movement of labour and the free movement of capital and services.

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A6-2008-0420&language=CS

Kategorie: 

Zpráva o koordinované strategii pro zlepšení boje proti daňovým únikům

Vysvětlení postoje při hlasování v Evropském parlamentu ke shora uvedené věci

Vážený pane předsedající, hlasoval jsem proti zprávě paní Bowlesové.

Chtěl bych zdůrazni tři body. Zaprvé, ve zprávě je vyjádřen požadavek na lepší koordinaci v oblasti daní. Považuji ji za škodlivou pro daňovou konkurenci, která je zdravá a užitečná. Zadruhé, daňové podvody není možné odstranit omezením konkurence, ale striktním zrušením daňových výjimek. Zatřetí, daňovým podvodům s DPH by mělo zabránit zavedení jednotných sazeb DPH, což by vedlo k rychlému snížení počtu daňových výjimek a legislativních mezer.

Ve zprávě paní Bowlesové jsou navrhována jiná nápravná opatření. Proto jsem hlasoval proti.

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A6-2008-0312&language=CS

Kategorie: 

Zpráva o nediskriminaci na základě pohlaví a mezigenerační solidaritě

Vysvětlení postoje při hlasování v Evropském parlamentu ke shora uvedené věci

Pane předsedající, děkuji vám za trpělivost a shovívavost. Rád bych se chopil příležitosti a vysvětlil, proč jsem hlasoval proti Zeleným a jejich pozměňovacímu návrhu. Nechci hlasovat proti českému předsednictví.

Mým prvním bodem je, že české předsednictví nepožaduje zásadní změny tzv. barcelonských cílů, ale otevření diskuse o možné a reálné revizi těchto cílů. Mým druhým bodem je, že je zřejmá existence různých sociálních, kulturních a hospodářských podmínek, jež takřka obecně znemožňují dosažení barcelonských cílů a jejich dosažení v celé RU ve stejné míře. Zatřetí nejsou ve zprávě zohledněny další faktory, jako svoboda každé rodiny a zájmy dětí. Závěrem, avšak nikoliv v poslední řadě je také obtížné dosáhnout barcelonských cílů, protože péče o děti je, zcela správně, zcela v rukou vnitrostátních vlád.

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A6-2008-0492&language=CS

Kategorie: 

Zpráva o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o roamingu ve veřejných mobilních sítích ve Společenství a o změně směrnice

Zpráva o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o roamingu ve veřejných mobilních sítích ve Společenství a o změně směrnice 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací

Vysvětlení postoje při hlasování v Evropském parlamentu ke shora uvedené věci

Já jsem, co se týká roamingových hovorů, hlasoval proti z následujících důvodů. Zaprvé jde o opatření, které není ekonomické, ale je to opatření politické. Je to výraz ochranářství a moderního evropského merkantilismu. Zadruhé zcela odporuje vztahu nabídka a poptávka. Zatřetí sice neočekávám, že by ztrátu mobilní operátoři kompenzovali zvýšením cen na domácím trhu, ale dá se předpokládat, že omezí investice do svého vývoje a docela jistě se sníží dynamika poklesu domácích cen.

Nejpodstatnější zpráva pro Evropskou unii je to, že investoři dále ztrácejí důvěru v to, že jim regulační orgán nebude vstupovat do jejich podnikání v průběhu hry.

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A6-2007-0155&language=CS

Kategorie: 

Zpráva o omezování dopadu letectví na změnu klimatu

Pane předsedo, dovolte mi vysvětlení ke zprávě Lucas, kde jsem hlasoval proti a spolu se mnou i ostatní poslanci ODS. Letecká doprava prodělala za posledních 40 let bouřlivý vývoj, který vedl k poklesu emisí a hlučnosti o více než 40 %. Není žádný vědecký důkaz o tom, že by byla potřebná nadměrná regulace v podobě toho, co nám předkládá zpráva Lucas. Zvýšení daní uvalených na benzin sníží konkurenceschopnost evropských leteckých přepravců a zvýší ceny finálního produktu pro zákazníky. Oslabení konkurenceschopnosti letecké dopravy povede k dalšímu zaostávání Evropské unie za světovým vývojem. Jde pouze o módní enviromentalismus, který jsme měli na stole, proto jsme hlasovali proti.

Kategorie: 

Zpráva o uzavření interinstitucionální dohody

Zpráva o uzavření interinstitucionální dohody v podobě společného prohlášení o návrhu rozhodnutí Rady, kterým se mění rozhodnutí 1999/468/ES o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (nový regulační postup s přezkumem)

Pane předsedo, já se chci vrátit ke zprávě Corbett. Předpokládám, že ve zmatku vyvolaném odchodem poslanců z tohoto sálu zanikla moje žádost o vysvětlení hlasování. Dovolte mi tedy několik slov k materiálu, který se nazýval Komitologie. Já stejně jako moji kolegové z ODS jsme hlasovali proti této zprávě, a to z toho důvodu, že jej považujeme za sporný materiál, neboť předává více pravomocí národních států ve prospěch Evropské komise. Domníváme se, že voliči ve Francii a Nizozemí jednoznačně vyslali evropským institucím informaci o tom, co si přejí a nepřejí, pokud jde o přenášení těchto kompetencí ve prospěch Evropské komise. A my si nemyslíme, že by zadními vrátky mělo být jejich rozhodnutí obcházeno.

Kategorie: 

Zpráva o vlivu marketingu a reklamy na rovnost mužů a žen

Vysvětlení postoje při hlasování v Evropském parlamentu ke shora uvedené věci

Vážený pane předsedající, hlasoval jsem proti zprávě paní Svenssonové a děkuji za příležitost uvést důvody, proč jsem tak učinil.

Mé důvody jsou takovéto: po prvé, žádný spotřebitel a žádný zákonodárce nemůže vidět všechno. Z toho důvodu tvoří reklama důležitou součást obchodu. Po druhé, každá reklama (bohužel nebo naštěstí) musí být vtíravá, přitažlivá, úderná a musí dokázat upoutat pozornost. Důvodem této skutečnosti je fakt, že vždy existuje aspoň několik výrobců, kteří prodávají stejný výrobek, přičemž každý z nich chce prodávat jen svůj vlastní výrobek. Po třetí, úsilí paní Svenssonové si tyto zásady uvědomuje a pokouší se vylepšit sílu trhu umělými legislativními kroky, které poškodí a naruší přirozenou sílu trhu pramenící ze vztahu nabídky a poptávky. Proto jsem hlasoval proti.

http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A6-2008-0199&language=CS

Kategorie: 

text mého vystoupení na mezinárodní konferenci "Macroeconomic and Fiscal Stability in Europe", Praha

Banking Union: the Way Towards a New European Political Settlement

Speech delivered to the Conference on

„Monetary and Financial Stability in Europe“

organized by

International Institute of Social and Economic Sciences, Washington

Faculty of Economics, University of Economics, Prague

September 2nd, 2013, Prague

 

Ladies and gentlemen, distinguished guests,

 

first of all let me thank you for the invitation to your conference. I appreciate it. You have chosen for your annual conference challenging topics that focus on monetary and financial stability in Europe. 

 

You hit a nail on its head, I would say. Apparently, this is the most important and paramount economic issue, which is overarching on going processes in one part of the European continent called the European union.

 

Allow me, as a member of the European Parliament for the Czech Republic where I work in the Committee on economic and monetary affairs, to contribute with a few “insider’s” remarks or ideas that will reflect the current development as well as may draw perspectives of a possible future political movement.

 

Naturally, apart from the pure description of the current situation I am going to comment processes in the European Union from my perspective and I would like to sum up my today’s contribution with my personal points based on my almost ten-year-long experience with European Institutions.

 

Fundamental starting points

 

European institutions, in cooperation with majority of member states, have given rise the way towards creation of the centralised fiscal policies and towards finalising a centralised supervision of banks and financial institutions as well as the creation of a mutual guarantees mechanism.

 

They stubbornly insist on the idea that such a mechanism (which is called the banking union) can both commonly and practically heal causes of the financial and economic crises and, on top of that, will vitally eliminate the eruption of such crises forever in times ahead.

 

Such an approach arises an essential question whether the project of the banking union is a proper and relevant reaction based on serious and responsible analyses of genuine roots of the financial and economic crises.

 

There are a few rudimentary questions, which should be answered beforehand and which we are obliged to ask for:

 

  1. What are real causes of the European financial and economic crises?
  2. Is the proposal of a so-called banking union a healing answer to those causes?
  3. Does the proposal respond to the current political and economic settlement in Europe?
  4. What must or should be met in attempts to finalise the fully-fledged banking union?
  5. What are possible losses and benefits of the process?
  6. Is not the idea to make up the banking union, as the political answer to prevent our civilisation against further crises, a text-book evidence of abusing power by bureaucrats and their state?
  7. Is it a project that has been brought forward in line with a due and appropriate democratic mandate or is it a project that has been  facilitated in a customary “European” way where citizens do not neither know nor approve such steps and are, by and large, forced to accept them?
  8. Are not we witnessing a process that is to deliberately change a European political map for decades ahead?
  9. Is it a series of actions and steps that we wish and take as a process which will stimulate economic growth and prosperity as well as foster future social and political stability on the important part of the European continent?

 

Those are, ladies and gentlemen, in my opinion urgent and pressing questions that I would like partially to answer today.

 

And, let me at the very beginning say that we are discussing nothing less than a birth of a new revolutionary European political settlement looming in front of us.

 

Is the proposal of a banking union a correct answer to current European economic and social problems?

 

All accessible economic statistical data show that we must look for vital causes of the startling economic situation of European countries and the level of their immediate economic troubles in policies supporting so-called a European welfare state.

 

The “eurosclerosis” which I understand as a combination of a long-term economic stagnation or even recession, high unemployment rates resulting in growing social tension, huge and unprecedented debts of public finances, ageing societies without relevant political answer to this reality and a logical and subsequent loss of a global competitiveness - all are deeply rooted in the European welfare state.

 

We may blame managers of financial institutions for their disputable and in many cases irresponsible behaviour but the massive expansion of the welfare state that has taken years following the World War II is the genuine and vital reason for dire fiscal situation of the overwhelming majority of European countries. Governments have been taking more and more responsibilities for more and more areas of their citizens’ lives. The retirement and health care to protect us against unemployment and guaranteeing a minimum level of income have evolved into bigger and costly and ever more intrusive social state taking care of us from a cradle to our grave. That process - emulated and supported by politicians to be “ever elected” - inevitably resulted into the level, which has become unaffordable.

 

Politicians driven by the vision to be “ever-elected” therefore have had considerable influence on the growing size of debts of public finance. Their attempts to accuse banks and financial institutions for triggering economic troubles are, in my opinion, unfair.


 

We must bear in mind that banks and financial institutions have acted in regulatory environment set by politicians and bureaucrats in governments and government agencies (prone to corruption, as Ludwig von Mises rightly said). Supervision of financial sector has been lax and governments driven by self-interest in many cases even pushed financial institutions into obscure deals. We cannot mix causes and consequences.

 

Well, but not only the European welfare state is the reason of current economic problems. We should not forget the existence of the European common currency as a political project forging the process of the European unification.

 

The system of fixed exchange rates in the society of different national economic efficiencies, in the space with low movement of labourrigid labour market and zero or low mobility of employment and in the frame that does not fulfil criteria of the optimum currency area must have evolved into the area with a none, stagnant or shallow economic growth.

 

The longing for “entitlements forever”, fears of politicians not to be elected, ideological emptiness of politics, the creation of the common European currency without meeting basic economic criteria; overregulated, ever more harmonised and overredistributive European legislation - those are genuine reasons of the alarming European economic and social situation.

 

Banking union as a Summon of the Long-lasting Process

 

Despite of the fact that there is a banking union in the title of my today’s speech and one may expect me to speak on this subject in details and much more specifically, I do not. The reason is simple.

 

 I do not understand the proposal of the banking union as an isolated project but just one part of a stream stemming from European bureaucratic elites to get influential powers over member states fiscal policies.

 

The banking union, no matter what we can perceive under the phenomenon in this moment, is a part of the chain of different political measures that are advocated as a toolkit to increase fiscal disciplines of EU member states, above all those which are members of the European monetary union.

 

 

Allow me to mention at least a few of such measures that are overarching the process towards the banking union

 

The chain of measures consists of

  • programme reinforcing the Growth and Stability Pact including surveillance on fiscal policies of all EU member states,
  • creation of the system of common budgetary rules mandatory for each EU member state and triggering rules guarding that each state follow those rules, something that is called a European Semester,
  • pact Euro Plus,
  • Capital requirements Directive
  • Tax harmonisation process called common consolidated corporate tax base
  • immense pressure on the introduction of more than disputable and likely counterproductive financial transaction tax.

 

These are several important examples of legislation that have been adopted at least since 2007. This process described above - that I have been witnessing in the European Parliament for years - gives me a chance again to oppose media and politicians beloved singsong chanting that the real cause of the financial crises is an irresponsible behaviour of financial managers which should be healed by better and more sophisticated regulations. Such regulations subsequently exclude similar crises forever in the future – they say.

 

I claim that the proposal of the banking union is another European project to create the fiscal union with institutions and rules necessary for a proper, or at least better, function of the monetary union. The banking union is not an aim just for its sake - neither in short nor a middle perspective.

 

It is the project, again unfortunately political like the common European currency, to find technical solutions how to reinforce or improve those elements that may change member states of the EMU in a better optimum currency area. It is a political attempt to draw a new future European settlement with federal or even centralised parameters.

 

Such a process, finally, must change European political settlement because a common monetary union is inseparable from a common fiscal union. But a common fiscal union can hardly survive without a political union.

 

The banking union proposal consists of a few pillars, two of them are worth being mentioned here today: the Single Supervisory Mechanism and the Single Resolution Mechanism.

 

The former one, SSM, has been approved for banks to be led by the ECB in order to strengthen the EMU. The SSM is the set of proposals as a first step towards an “integrated banking union” which includes further components such as a single rulebook, common deposit protection and a single bank resolution mechanism.

 

The latter one, Single Resolution Mechanism, is thought to be a complement to the SSM and would ensure – with stronger supervision – each bank facing difficulties with financial resolution that could be managed efficiently.

 

It sounds innocent and may not respond to my worries. But, the president of the European Commission accompanied the basic layout of the banking union with his words: “This is the point of today’s proposal for a Single Resolution Mechanism: by ensuring that supervision and resolution are aligned at a central level…. And backed by an appropriate resolution funding arrangements, it will allow bank crises to be managed more effectively from one centre.”[1]

 

Conclusions:

 

  • Current European economic and social difficulties and problems are deeply rooted into so-called European welfare state.
  • The welfare state triggered endless stream of entitlements and demands for social protection in combination with ageing European populations could have been met by huge debts of public finance
  • The common European currency was a political project without handbrakes ensuring responsible behaviour of its members and short of safeguards eliminating “free-riders” that have not kept common rules and discipline
  • The European welfare state, irresponsible political decision-making process as well as the existence of the common currency without proper parameters fulfilling criteria of the optimum monetary area in fact opened a “window of opportunity” for current deep economic and social European problems
  • A proposal of the banking union is not an isolated project. It is a vital part of measures drawn by the European bureaucrats to get as much power as possible over national policies. It is the evidence that states and its bureaucrats abuse crises to steal power for themselves
  • In his Annual Address on the State of the Union president of the European Commission José Manuel Barroso said: “… let’s not be afraid of the words: we will need to move towards of federation of nation states. This is what we need: This is our political horizon. Democratic federation of nation states can only tackle our common problems… we cannot continue trying to solve European problems with national solutions.”[2]
  • The so-called banking union is a part of the chain that will evolve into the finalising of the fiscal union. I would dare say this process is being accompanied with a certain voluntary support of national politicians that are not able to find ambitious resolution of ongoing problems on the national levels.
  • An existence of the fiscal union will unconditionally evolve into a form of a political union. Without democratic mandate given by citizens of member states.
  • Attempts to finalise fiscal union will result into a new European political settlement whose shapes we may estimate or even foresee

 

Ladies and gentlemen,

 

My theses for today’s speech are dominantly based on my experience form the European Parliament. It was a political speech far from being an academic one. I am aware of it.


 

But honestly said, current European problems have been caused by mistaken political decisions. I am absolutely sure that politicians must be those who will be brave enough to address vital roots of the problems and politicians must be those who will draw a way out.

 

Thank you for your invitation and for you kind patience.

 

 

Ivo Strejcek

Member of the European Parliament for the Czech Republic

Civil Democratic Party

www.istrejcek.cz

September 2nd, 2013 

 

 

Kategorie: