Rozhovory

"Američané dnes vnucují světu věci jako dříve komunisté ze SSSR."Rozhovor pro Parlmentní listy, 27.5. 2015 (I. část)

"Američané dnes vnucují světu věci jako dříve komunisté ze SSSR. Rusové se cítí ohroženi, dopady mohou být katastrofální"

Český exprezident Václav Klaus před časem řekl, že krizi na Ukrajině vyvolaly EU a Spojené státy, které si přály nesmyslný konflikt s Ruskem, a Rusko a Putin jsou v tom nevinně. Co si o tom myslíte?

Já si především myslím, že Ukrajina prožívá průběžnou krizi už celá léta. To, co se stalo na Majdanu na konci roku 2013 a na začátku 2014, bylo dalším vyhrocením hospodářských, sociálních i společenských problémů Ukrajiny z let a desetiletí předcházejících. Ukrajina přece nikdy nebyla zemí, ve které by se tamní politikové byť jenom pokusili o nějaké významnější reformy. Naopak, aby si průměrný Ukrajinec byl schopen vydělat na své živobytí, musí odejít do zahraničí a pracovat za jakoukoliv mzdu. Stačí se projít jakýmkoliv českým městem a poslouchat, jakým jazykem mluví dělníci ve výkopu nebo na lešení.

To, že Západ v situaci hospodářsky i politicky rozvrácené země na její vnitřní stav nebral ohledy a postavil Ukrajinu ne před volbu, ale před hotovou věc s nabídkou asociační dohody, bylo rozhodnutí v důsledcích strašné. Angažmá USA, což je dohledatelné ve veřejně přístupných zdrojích, bylo méně pro-ukrajinské a více proti-ruské. Reakce Ruska byla pochopitelná, ačkoliv se nám nemusí líbit. Stále je třeba mít na paměti, co bylo příčinou a co důsledkem. Ano, v tomto slova smyslu zřejmě Rusko i prezident Putin nebyli těmi, kdo jako první konflikt uvnitř Ukrajiny rozdmýchal.

Není chyba tlačit Ukrajinu do EU a NATO, když je tato země kulturně a jazykově, svou identitou rozdělená? Není to tak, že existují více méně dvě možnosti? Tedy chci zachovat jednotnou Ukrajinu, a proto bude neutrálním státem s vlivem Západu i Ruska, nebo se země bude muset rozdělit na „západní“ a východní část...

Ano, nezralý, a načasováním i průběhem bezohledný, tlak na připoutání Ukrajiny k EU i NATO považuji za – pro Ukrajinu – osudovou chybu i poslední kapku, která napomohla vyhřeznout vážným vnitřním problémům země a v důsledku vyprovokovala občanskou válku na Ukrajině. Válku mezi prozápadně orientovanou západní částí Ukrajiny a východní Ukrajinou, která tíhne k Rusku přirozeně, na základě jazykových i historických vazeb. Cožpak identické motivace, jež na evropském kontinentu vedly k podobným válkám, Evropa nepamatuje?

Obyvatelé východních oblastí – zřejmě na rozdíl od západních – nechtějí do EU, nechtějí do NATO, nechtějí se vzdát svých tradic. Svoji cestu k prosperitě si představují jinak, a tak se vzpírají, brání se. Kyjev zjevně považují za město, odkud jim toho mnoho dobrého asi nepřišlo. Jejich otcové a synové při výkonu nejhrubších prací v Praze poníženě a se závistí sledují ruské turisty, jak utrácejí v drahých módních buticích. Přál si průměrný Ukrajinec válku, konflikt, prohloubení bídy – nebo lepší živobytí? Západ jednostranným zbytečným uspěchaným tlakem na Ukrajinu zbavil tuto zemi možnosti v relativním klidu se pokusit vlastními silami řešit své těžké vnitřní problémy a pěstovat racionální vztahy se Západem i s Ruskem.

Není to navíc tak, že členství Ukrajiny v EU je pro ni nevýhodné – viz zmiňovaná asociační dohoda? Ale je nevýhodné i pro nás: proč přijímat nefungující rozpadlý stát se zničenou ekonomikou ovládaný mafiemi, oligarchy, vojenskými bojůvkami...

EU sebe sama vmanévrovala do situace, ze které neví, kudy kam, a kterou neumí řešit. Míra vnitřních problémů unie je ohromná. Hospodářských, sociálních i politických. EU není v kondici, která by jí umožňovala zachraňovat Ukrajinu. Ano, bezpečnostní nestabilita na východní hranici EU může zastrašit remcaly, kteří poměry v EU kritizují. To by snad byla motivace, která zpočátku mohla Brusel zajímat. Ale co víc? Co tohle všechno přineslo dobrého či pozitivního normálnímu běžnému obyvateli Ukrajiny? Vážně si myslíme, že večer uléhá s uspokojením, že Ukrajina má konečně asociační dohodu s EU? Nebo jde spát s hrůzou, zda nebude on nebo někdo z jeho rodiny odveden na východní frontu do Donbasu? A jakou má asi radost z dramatického poklesu hodnoty ukrajinské měny? Ne, situace na Ukrajině po desetiletí dobrá nebyla – a po formální asociaci s EU je snad ještě horší.

Ruský prezident Vladimir Putin také řekl v dubnové debatě s občany: „Po druhé světové válce jsme se pokoušeli četným východoevropským zemím vnutit svůj model rozvoje a musíme si přiznat, že jsme jednali násilně. Nic dobrého v tom není a nyní se nám to vrací. Mimochodem, přibližně stejně se v současné době chovají Američané, když se pokoušejí vnutit svůj model vývoje fakticky celému světu. Také je čeká fiasko.“ Co si o tom myslíte?

Je dobře, že tato slova z úst ruského prezidenta znějí. Máme s jejich obsahem neblahé zkušenosti. I proto jsou v mnohých z nás latentně zakódovány instinkty nedůvěry, opatrnosti a obezřetnosti vůči mnohému, co přichází z Ruska. Je dobře, že si to Rusové uvědomují. Komunismus byl ideologický a svoji ideologii vnucoval okolnímu světu. To, co jsme tehdy obdivovali na Západu, bylo pravým opakem – neideologičnost. Víra a obhajoba svobody, kterou si každý naplňuje obsahem podle svých představ.

Dnes je situace, zdá se mi, naprosto opačná. To Západ je přemrštěně ideologický, věřící v univerzalitu svých hodnot a cítící povinnost náš hodnotový řád vyvážet a vnucovat jiným. Varovných příkladů je z posledních let hned několik: Irák, Libye i Ukrajina. A důsledky jsou již také patrné. Svět se vnucování těchto hodnot brání, považuje je za cizorodé a odmítá je. Často se zbraní v ruce a nenávistí vůči všemu západnímu.

Putin před časem také řekl, že nejagresivnější politiku na světě mají Spojené státy, protože vyvrátily několik sobě nepohodlných režimů na Blízkém východě, mají desetkrát větší armádu a výdaje na zbrojení než Rusko, mají vojenské základny ve více než sto zemích světa... Co si myslíte o této tezi?

Nevím, zda bych použil slovo „nejagresivnější“, každopádně v předcházející odpovědi jsem svůj názor objasnil. Američané se považují za vítěze studené války a mylně se domnívají, že jim to dává právo vnucovat ostatním svoje pojetí demokracie, které považují za výjimečné a pro všechny pouze blahodárné. Chybí nám pokora respektovat odlišnosti a zvyklosti lidí v jiných částech světa a chybí nám také odvaha přiznat si, že zdaleka ne všechno děláme dobře my sami.

Nemůže se Rusko cítit ohroženo, když se od konce studené války NATO přibližuje k jeho hranicím a je obkličováno vojenskými základnami USA a NATO?

Myslím, že pocit ohrožení je v postojích i chování Ruska přítomný a není na tom nic překvapujícího či divného. Pocit vnějšího ohrožení vedl na konci 19. a na začátku 20. století Německo k masivnímu zbrojení, což obráceně zvyšovalo pocity ohrožení Francouzů i Britů. Výsledkem nakonec byla první světová válka. Jak se chovaly USA v době, kdy zjistily, že Sovětský svaz dodává rakety s nukleárními hlavicemi na Kubu? Jak by se USA a NATO chovaly dnes, kdyby Rusové rozšiřovali svoji vojenskou přítomnost budováním vojenských základen podél svých západních hranic? Obavy z vnějšího nebezpečí a pocity ohrožení není možné v mezinárodní diplomacii přehlížet a podceňovat. Důsledky mohou být katastrofální.

Jak se díváte na politiku USA na Blízkém východě? Nejsou jejím výsledkem jenom „failed states“, nárůst radikálního islámu, miliony uprchlíků a statisíce mrtvých včetně vyvražďování křesťanů? Lze nad tím jenom mávnout rukou?

I tato otázka souvisí s tím, co jsem řekl opakovaně před chvílí. Jistě, o režimu plukovníka Kaddáfího, o politickém uspořádání v Egyptě nebo o situaci v Iráku a Sýrii jsme věděli či tušili své. A právě proto uměl Západ s těmito režimy jednat, bylo zřejmé jaké jsou, jejich motivace i chování byly předvídatelné a čitelné. Bohužel, Západ při exportu svého pojetí demokracie a vlastního hodnotového rámce aktivisticky či přímo vojensky tyto režimy odstranil, aniž by se nějak trápil otázkou, kdo vzniklá politická vakua vyplní.

To, čemu dnes Západ v podobě Islámského státu čelí, je přímým produktem jeho politiky. Davy uprchlíků jednak láká do Evropy bohatý sociální systém, jednak je z jejich zemí vyhání válka a konflikty, které tam obvykle Západ buďto zasel nebo pro jejich bujení v tamních podmínkách vytvořil vhodné prostředí chaosu a bezvládí. A stejně si nemohu odpustit ještě jednu poznámku jako možné poučení z celého vývoje: čím servilněji se historicky někteří západoevropští politici chovali k osobě Kaddafího, tím úporněji jejich letadla posléze Tripolis bombardovala. I to je jistá výpověď o nás.

Nebylo by dobře, aby se Rusko, Čína a další mocnosti BRICS či někdo jiný postavil Spojeným státům, aby libovolně nerozvracely státy, kde se jim zachce a nezpůsobovaly miliony lidských tragédií po celém světě? Není chybou, pokud existuje jeden hegemon? Není lepší klasická balance of power, tedy rovnováha moci? Víme, že pokud ve státě není rozdělení moci, směřuje k tyranii. Není to podobné i v mezinárodních vztazích, že když není moc vyvažována, je v pokušení být také tyranskou?

Já bych si spíše než to, aby „někdo“ stál proti „někomu“, přál, aby „někdo“ spolupracoval s „někým“. Západ se, myslím, dopustil velké chyby tím, že od sebe – na základě starých a snad prokazatelně překonaných stereotypů – odtlačil Rusko. Namísto politiky přitahování k rozmanité spolupráci, zvolil Západ politiku izolace Ruska. Ale svět není jenom Evropa a USA. Rusové, odmítnuti Západem, budou hledat současné a budoucí spojence jinde na této planetě. Je to pro nás na Západě dobrá zpráva a dlouhodobě výhodný stav? Nemyslím si to. Pokud si přejeme, aby se Rusko „podobalo“ Západu, nelze toho dosáhnout zvyšováním napětí, odháněním a provokacemi. Dnešní – pro obě strany sváru – smutný stav se bude napravovat dlouho a zdá se mi, že v průběhu této doby se budou vytvářet jiná rozhodující společensko-ekonomická civilizační centra, jejichž součástí Rusko může být, Západ, nezmění-li své uvažování, však jen stěží.  

Ivo Strejček, člen správní rady IVK.

Publikováno na serveru Parlamentilisty.cz dne 26. května 2015.

 

Kategorie: 

"Jaký byl rok 2016 a jaký bude ten následující?", bilanční rozhovor pro Parlamentní listy

Jaké události na domácí politické scéně byly podle vás v roce 2016 klíčové?

Za ten uplynulý rok se v české politice stalo leccos, ale že by něco klíčového, zlomového, to si nejsem jist. Sociální demokracie padá rychleji, než jsem očekával, TOP 09 doufejme mizí ze scény, ministr Herman zajíždí do Norimberku pozdravit „milé sudeťácké krajany“, část politiky považuje prezidenta Zemana za úhlavní zlo a Andrej Babiš si tady dělá, co chce. Na tom všem není ani nic nového, ani nic klíčového. V soudobé české politice vládne více méně setrvalý stav vlastního sebeuspokojení. 

To ani schválení EET, proti kterému česká opozice tolik bojovala, nepovažujete za klíčový moment politického vývoje v tomto roce?

Elektronická evidence tržeb je mimořádně zákeřný útok jak na svobodu podnikání, tak na zákazníky samotné. Nakonec, právě oni první důsledky EET mohou vidět na zvýšení cen. A přesto EET za milník či výjimečnou politickou událost roku 2016 nepovažuji. EET je důsledkem atmosféry boje se „všudypřítomnou korupcí“. EET je ohavným plodem protikorupční revoluce v Čechách, kterou začal, bohužel, velkolepě proklamovat už Petr Nečas na začátku svého vládnutí, sám byl její obětí, a která v Čechách stále sílí. Nikde nevidím protestující davy, které by se vzpíraly fízlácko-udavačské podstatě EET. Schválení této normy není v Čechách žádným převratným milníkem, je to pokračování a vybuzení trendu „špiclovat, protože závidím“.

Je u nás skutečně ohrožena demokracie tandemem Babiš-Zeman a staneme se satelitem Ruska, nebo Číny? Nebo není u nás naopak ohrožena demokracie vměšováním Bruselu. Berlína a Washingtonu?

Kdyby tu existovalo nějaké vážné ohrožení demokracie spojenectvím Babiš-Zeman, tak by snad většina politických stran nemohla rychle a s ochotou vlézt se zástupci ANO do bizarních koalic. A protože tak ony strany udělaly, v Babišovi asi nebezpečí nevidí. To je moje odpověď číslo jedna.

Osobně strach z toho, že bychom se mohli stát satelitem Ruska nebo Číny opravdu nemám. A o jakém vměšování Bruselu nebo Berlína ještě hovoříme? Brusel a potažmo Berlín jsou našimi přímými nadřízenými v EU, ti se do naší politiky nemusí „vměšovat“, ti svými politikami našim pozicím a zájmům dominují. Slovo „vměšovat“ znamená, že se do suverénního rozhodování naší vlády někdo plete. Naše vláda suverénní není a pokus o suverénní rozhodování - alespoň kousek nezávislé na Bruselu - je pro Sobotkův kabinet nepředstavitelná myšlenka.

A jaké věci považujete za klíčové v zahraničí?

Samozřejmě brexit a zvolení Trumpa americkým prezidentem. Ale s ohledem na to, že v EU se „něco“ pořádně pohne, až se „něco“ pořádně pohne v Německu, považuji za cenné povzbudivé volební výsledky tamní Alternativy pro Německo v některých zemských volbách. Je nadějné, když si o slovo říkají uskupení reprezentující občanský protest proti zakyslému establishmentu. Nejsem žádným příznivcem nesystémových stran či uskupení, ale nemohu si pomoci, když ty systémové se bohorovně tváří, jako by se nic nedělo.

 

Zmínil jste brexit. S Británií mimo EU se už tak nějak všichni smířili, ale jaké konkrétní důsledky pocítíme?

Brexit je úžasné občanské vzepětí, úžasný vzkaz. Britové mají po staletí utvářený instinkt: v klíčovém okamžiku se rozhodují správně. Jejich odvaha vzít si svá práva zpět je ohromující a inspirativní.

Ale vůbec si nemyslím, že by se s tím v EU všichni smířili. Nominace vyjednavačů za EU o brexitu: Francouze, který nemá rád Brity, Michela Barniera a fanatického, hrubého belgického eurofederalistu Verhofstadta, nevykazují příliš mnoho známek smíření s odchodem Britů z EU.

My žádné důsledky, tedy zejména ty negativní, myslím, nepocítíme. Británie se nikam neodstěhuje, nikam neodpluje. Bude stát vždy o každého, kdo něco umí a kdo je v Británii schopen něco nabídnout. Britové budou s kontinentální Evropou ve svém zájmu spolupracovat.

A co vítězství Donalda Trumpa, který byl ještě na počátku primárek obecně považován za outsidera? 

Z vítězství Donalda Trumpa jsem měl a stále mám velkou radost. V kampani se stal hlasem i nadějí „zapomenutých a zklamaných“. Povzbuzující a optimistické na tom všem je zjištění, že existují meze trpělivosti či apatie voličů, za které už nejsou ochotni jít. To je nadějné poselství pro Evropu a, konec konců, i pro nás v České republice.

A pokud jde o Trumpa, mnohé se začíná vyjasňovat. Už bylo oznámeno, že se ministrem zahraničí stane Rex Tillerson, označovaný jako „proruský“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?

Mnohá jména, která se objevují jako Trumpovy klíčové nominace, jsou zajímavá a po personálních katastrofách minulých amerických administrativ působí jako příchod lidí z „jiného“ světa, ze světa mimo po celá desetiletí zavedené a uzavřené politické kamarádíčkování. A už to je moc dobře!

Dočkáme se kvůli tomu výrazné „ruské stopy“ v politice budoucího prezidenta Donalda Trumpa?

Kéž by s novým americkým prezidentem přišla vůle a ochota ke spolupráci Američanů nejen s Ruskem.  

Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje, a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin.

Rusové si se svým prezidentem zjevně spojují návrat k národní hrdosti i k mezinárodnímu respektu. Pro mnohé může být evidentně schopná a úspěšná Putinova zahraniční politika impozantním signálem růstu mezinárodního významu jejich země. Potvrzuje se tím i léty ověřená pravda, kterou nakonec i my o Rusech víme: jsou ochotni vyrovnávat se s ekonomickými obtížemi a překonávat svá strádání, ale hrdost si nechtějí nechat brát. Jsou si v tom hodně podobní s Němci. Pouze ti Němci ještě nemají odvahu být po těch hrůzách 20. století, které s důsledností sobě vlastní rozpoutali, na sebe hrdí. To ovšem neznamená, že to v nich vnitřně nekvasí.

Co čeká Evropu? Mají se menší státy, včetně třeba i Česka, obávat, že budeme „novou“ Amerikou obětováni a skončíme v ruské sféře vlivu, jak varují mnohé komentáře?

Já dlouhodobou posedlost českých médií a české politiky obavami ze spadnutí do „ruské sféry vlivu“ dost dobře nechápu a už vůbec ji nesdílím. Máme se Sovětským svazem své neblahé zkušenosti, to jistě, ale stejně neblahé zkušenosti jsme měli třeba s nacistickým Německem. A stejně jako Německo již není nacistické, ani Rusko není oním Sovětským svazem. Dnešní českou politickou úpornost, s jakou bojuje proti ruskému nebezpečí, považuji za únikové téma, které současné české politice umožňuje vyhýbat se řešení velkých domácích témat. A boj „proti Putinovi“ je ospravedlněním českého politického poddanství vůči Bruselu a Berlínu.

Experti předpovídají, že z Trumpova vítězství se rozhodně neraduje Ukrajina, kterou nový americký prezident hodí přes palubu a přestane ji podporovat, jak tomu je nyní. Tedy, co se stane s Ukrajinou? Krym je patrně nevratný, ale co konflikt na východě a stav Ukrajiny jako takové, kde téměř nic nefunguje, nejsou peníze, není tam vlastně nic?

Především je třeba připomenout, že Ukrajina se sebou po minulá více než dvě desetiletí nedělala nic sama. Tristní politický, ekonomický a sociální stav této země je výsledkem jejich vlastního zahálení a spoléhání se na pomoc zvenčí. Přes palubu tak své občany hodila už dávno různě strukturovaná a různě orientovaná ukrajinská politická třída. Řešení budoucnosti Ukrajiny je na Ukrajině, což by v mezinárodním kontextu také lecčemus pomohlo.

Mimochodem, když si shrneme to celé zhoršení vztahů s Ruskem, které se táhne od Majdanu, je možné říci, že i bez Ukrajiny by Putin stejně byl na Západ agresivní? A přehnal to Západ nebo to přehnalo Rusko?

Politika je obhajoba zájmů. Tím, že Západ vzbudil přehnaná očekávání části Ukrajiny, potvrdil, že tam své zájmy má. V ekonomicky kolabující a politicky rozvrácené Ukrajině ale nemohl být jeho zájem jiný, než posunout svůj vliv k ruským hranicím. To, že Rusové reagovali, se dalo – realisticky posuzováno – očekávat. Západ chtěl vytvořit a stupňovat atmosféru napětí s Ruskem a to se mu povedlo. Vše ostatní jsou pouze důsledky faktu, že Západ ztratil citlivost pro politiku vyvažování a vzájemných pojistek. To, že toho Rusové obratně využili, je tedy, z mého pohledu, důsledkem chyb Západu.

Lze říci, zda byla americká podpora kyjevské moci po převratu z „obamovských“ idealistických důvodů, nebo kvůli něčemu jinému?

Za zcela nepochopitelně silácké a nebezpečné jsem považoval nejen stanoviska Obamy, ale zejména představitelů americké armády a velení Aliance. O lidech jako válečnický senátor McCain ani nemluvě. Žádný idealismus v tom nebyl tehdy, natož v následujících měsících. O dnešku nemluvě, dnes všichni o Ukrajině mlčí a tváří se svatouškovsky.

Zásadní pro mezinárodní scénu bude i Trumpova politika vůči Číně. Vyjádřil se, že neví, proč by USA měly držet politiku jedné Číny a za její uznání bude nejspíš žádat ústupky. Přijde obchodní válka?

Neumím věštit z křišťálové koule, uvidíme. Faktem ale je, že Trumpovo naznačení, že by mohl mít odvahu zpochybnit politiku jedné Číny, bylo zajímavým signálem a mohlo Číňany překvapit. Tohle si po desetiletí žádný americký prezident nedovolil.

Když ještě zůstaneme u Trumpa. Hodně toho řekl ve směru, že hodlá dát znovu práci americkým dělníkům, vrátit výrobu zpátky do země. Nicméně, je tohle vůbec reálné? Jaké páky může vůči velkým firmám použít, aby je nalákal zpět do USA?

Prezident Trump žádnou práci americkým dělníkům nedá, ani nemůže. Může ale vést takovou politiku, která obnoví chuť v Americe podnikat a tam platit daně. Doufejme, že jeho administrativa si tak bude počínat.

 Obecně se v průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, robotizaci atd. Jsme na takovou situaci vůbec připraveni? Kde budou za pět, deset a víc let lidé brát pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje?

Připouštím, že mi chybí dostatečná obrazotvornost, abych se právě tohoto bál. Co ale s jistotou vím, je smutný fakt, že když potřebuji šikovného a spolehlivého řemeslníka, tak jej nemohu sehnat.   

Evropa stále nevyřešila migrační krizi. Dle expertů můžeme po skončení zimy opět očekávat obnovení běženeckých vln, které mohou oproti minulým obdobím výrazně posílit z Afriky. Nechá to Evropa vyšumět a bude čelit opět dalším teroristickým útokům? Zatím nebyla síla s tím něco udělat, co se musí stát, aby evropští lídři začali jednat razantně?

Evropa roku 2017 bude Evropou s parlamentními volbami v několika klíčových a rozhodujících zemích: v Nizozemí, Francii a Německu. Snad si občané, stejně jako Britové brexitem a Američané Trumpem, zvolí zcela jiné politické reprezentace, které se ujmou jejich obav. Jinou naději nevidím.

Nakolik se dá říct, že události jako brexit či právě volba Trumpa ukázaly, že multikulturalismus je mrtvá idea? Odmítli to lidé i prostřednictvím zmíněného referenda a voleb? A do jaké míry bude dle vašeho mínění tento trend příští rok pokračovat?

Ano, i to Američané a Britové ukázali. Ale nejen to, oprášili již téměř zapomenutou sílu svobodné volby. Ukázali, že politické reprezentace musí cítit, že o jejich osudech rozhodují voliči – a tomu musí podřizovat obsahový i formální výkon své politiky. Moc bych si přál, aby tento trend v roce 2017 pokračoval. A zdůrazňuji slova trend a jeho pokračování. Oprava a návrat k normálnosti bude trvat dlouho.

Výrazné téma končícího roku je tzv. boj s dezinformacemi, fake news, ruská propaganda atd. Jde ve většině podle vás skutečně o upřímnou snahu vymýtit propagandu, které zahrnuje nevědomé lidi smyšlenkami? Jakou roli v tom může hrát politický boj. Mohou tyto snahy skutečně něčeho docílit? Nebudou jen lidé naštvaní?

Já, co se týká dezinformací, patřím ke generaci, která byla na produkty komunistické informační války zvyklá. Pamatuji dobu, kdy i sportovní komentátor před tím, než začal číst sestavy hokejových mužstev, musel pořádně poplivat Reagana a Thatcherovou a vyjádřit odsouzení amerických snah rozpoutat válku. A přesto se to těm komunistům nepovedlo, lidé většinově nezblbli. A stejně tak nezblbnou ani teď. Budou se řídit zdravým rozumem, vlastním úsudkem a zkušeností. A čím víc budou bojovníci proti „ruským hackerům“ a „ruským dezinformacím“ tlačit na pilu, tím tristnějších výsledků budou dosahovat.

Jiná věc je zřízení „cenzorského úřadu“, který má začít svoji činnost od začátku roku 2017. To nepovažuji za sporný projekt, to považuji za nepřípustný návrat starých časů.

Jakým způsobem můžeme srovnat letošní prokázanou činnost ruských informačních agentur jako je Spuntik nebo Russia Today, které působí a ovlivňují veřejné mínění na Západě a naopak činnost organizací spadajících do portfolia miliardáře Sorose a podobných dalších neziskovek, které naopak vyvíjí činnost spíše na Východě?

Uvidíme, jak si s rozlišováním „podvratné“ ruské propagandy od „záslužné a obohacující informační osvěty“ neziskových organizací a jejich reprezentantů placených kdoví kým, poradí cenzoři ministerstva vnitra pana Chovance.

Jaký bude příští rok, pokud jde o domácí politiku? U nás proběhnou sněmovní volby, začne kampaň k prezidentským volbám... Co očekáváte?

Myslím, že nás čeká rok „v pohybu“. Na konci ledna vstoupí do úřadu nový americký prezident Trump, snad v březnu Britové aktivují článek 50 Lisabonské smlouvy a zahájí proces odchodu z EU. „Pohybu“ bude zřejmě více ve světě kolem nás, než u nás. Znovu připomínám významné volby v Nizozemí, Francii a Německu. V našich podzimních parlamentních volbách žádnou občanskou vzpouru voličů neočekávám, Andrej Babiš si s lehkostí asi dokráčí pro vítězství a tak snad to zajímavé ke sledování bude pouze to, kdo a proč s ním do té jeho „čistočisté protikorupční“ vlády vleze.

 

Ivo Strejček

1. ledna 2017 

Kategorie: 

"Jsem obhájcem kapitalismu, volného trhu i svobody národního státu uvnitř svých hranic", rozhovor pro Parlamentní listy, 7. srpna 2015

Sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank, se kritici současného systému snaží pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Jde o výraz krize fenoménů jako kapitalismus, globalizace a volný trh? 


Hnutí Occupy Wall Street není v historii ničím novým. Jde vždy o podivný mix revolučních levičáků a militantních anarchistů, kteří by nejraději okupovali cokoliv, co má společného s kapitalismem. Jejich cílem vždy byli bankéři, miliardáři, politikové - pochopitelně vždy považováni za náležitě zkorumpované. Ne, lidé z Occupy nepovažuji za jakékoliv světlonoše, kterým jde o nápravu chyb, které jsou přirozenou součástí svobodné společnosti. Jde jim o revoluční útok na kapitalistické uspořádání a touží po rozvratu svobodné společnosti. Období krize jejich touhu po revoluci a odstranění všeho „trouchnivého“ pouze posiluje.

Lze současný ekonomický systém ve světě nazvat volným trhem?

Pojem „ve světě“ je na můj úsudek příliš široký a neumím odpovědět. Pokud však mám hodnotit evropský prostor, pak se obávám, že o kapitalismu a volném trhu už nemůžeme mluvit. Jde spíš o jakýsi eurokapitalismus založený na nedůvěře ve svobodné rozhodování, přetížený příkazy a zákazy, znetvořený dotacemi a zaplevelený vyhláškami. Moc úředníků stále stoupá a tak představa, že se mladá dvojice rozhodne založit bistro na rohu a zkusí se, jen tak sama od sebe, postavit svými silami na své vlastní nohy, je už téměř vyloučená. Ne, já si nemyslím, že současný systém v EU je volným trhem. Spíše mi připomíná socialismus, ve kterém jsou plné regály, každý má barevnou televizi a dá se jet na lyže do Alp.

Co si myslíte o budoucnosti kapitalismu a volného trhu, stejně jako budoucnosti ekonomického řádu světa, po finanční a hospodářské krizi?

Záleží na tom, co považujeme za příčiny současné finanční a ekonomické krize. Buďto se shodneme na tom, že krize byla výsledkem přeregulované společnosti, nebo převáží domněnky, že krize byla naopak výsledkem nedostatečné regulace všemožných aktivit ve společnosti. A protože mám dojem, že dominantně vítězí to druhé, tedy že společnost byla málo regulována a nedostatek regulací vyústil v krizi, obávám se, že obhájci kapitalismu volného trhu budou na dlouho ve výrazné menšině a stanou se lovnou zvěří etatistů všech barev.

Dám provokativní otázku. Souhlasíte s tím, že ti, kteří pracují a nedostávají subvence, dotují a živí nepracující a nepřizpůsobivé asociály žijící ze sociálních dávek, nadnárodní korporace, banky, „neziskové“ organizace, umělce, pseudovědce i pedagogy žijící ze státních grantů a subvencí? Souhlasíte, byť s jistým zjednodušením, s takovým popisem systému?

 Žijeme v nárokové společnosti charakterizované gigantickou mírou přerozdělování od lidí aktivních k neaktivním. Přestali jsme důvěřovat blahodárnosti svobodného rozhodování spojeného s přebíráním zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Namísto toho jsme se trestuhodně rychle vrátili do socialismu, který již nemá onu brutální komunistickou podobu, ale má „západoevropský šarm“. Na podstatě to nic nemění. Evropský sociální model „nároků na všechno“ vyhovuje neaktivním, líným i vychytralým a je žalářem aktivních, podnikavých a svobodných.

Neobáváte se, že proces zvyšující se automatizace a robotizace vyústí v nadbytek lidské pracovní síly, kterou nebude moci volný trh zaměstnat? Pak se o ně, aby nezůstali bez prostředků, bude muset postarat stát třeba tím, že jim práci zařídí?

Ne, z toho strach nemám. Modernizace, nové technologie, vynálezy i převratné objevy nikdy nepovedou k nadbytku lidské pracovní síly ale k její adaptaci na nové podmínky. Přispějí k růstu bohatství společnosti, což bude pozitivní. Zdroji mého optimismu jsou lidský důmysl, tvořivost, zvídavost a fortel. Lidský génius je nekonečným, nevyčerpatelným zdrojem, jehož největším nepřítelem je úředník s razítkem a sadou formulářů.

Čím více razítek, formulářů, ministerských směrnic a bruselských nařízení se povede odstranit, tím větší prostor se otevře pro svobodnější lidskou aktivitu a růst bohatství.

Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.



To je příliš pesimistický názor vyvěrající z nedůvěry ve svobodnou činorodost člověka, postrádající víru v lidský um i racionalitu. Jistě, války byly a jsou tragickou součástí lidského vývoje, ale pohnutky k rozpoutání válek bývají jiné, než že by se lidé chtěli navzájem vybít, protože jich je prostě moc.

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř vždy ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem?

Nechci být přehnaně optimistický, ale zdá se mi, jako by si Evropa a Rusko vše potichu uvědomovali a testovaly prostředí, jak k sobě hledat cestu. Opatrně věřím, že se situace zklidňuje, přestože toho na napravování je na desetiletí dopředu. Bohužel.

Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě; anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?


Nemám, co bych na svých názorech, mnohokrát veřejně vyslovených, měnil. Ukrajina byla a je nešťastným státem s ohromnými problémy hospodářskými, sociálními a politickými. Běžný Ukrajinec s oprávněnou závistí touží po západoevropském stylu života, ale byl by jistě více než spokojen i s, v porovnání se svým, výrazně vyšším životním standardem, který pozoruje v sousedním Rusku. Západ očekávání průměrných Ukrajinců zneužil k tomu, aby si nad jejich hlavami řešil mocenské vztahy s Ruskem, které po rozpadu Sovětského svazu nabíralo ekonomické i politické sebevědomí. To, jak to celé Západ zpackal, je dechberoucím politickým amatérismem.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Máme se obávat, že Rusko napadne některé evropské země? Přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...

Jak toto může dopadnout?

Stupňování vojenského napětí na obou stranách je nebezpečné a nic dobrého nepřináší. Ale posilování vojenské přítomnosti není příčinou, je důsledkem neskutečně nezodpovědných politických prohlášení a siláckých činů. Jak je vůbec možné, že vrchní velitel sil NATO v Evropě veřejně odmítá přijmout výsledky politických jednání z Minsku? Čemu pomáhají bláznivé „výzvy“ bývalého kandidáta na presidenta USA Johna McCaina k „bombardování Moskvy“? Vážně si Poláci myslí, že jejich volání po jaderném dozbrojení polských ozbrojených sil zůstane bez reakce a zvyšuje míru bezpečí?

Situace, kdy se generálové necítili vázáni rozhodnutím politiků a politikové podlehli představám generálních štábů, přivedla Evropu a svět do První světové války. S tímto vědomím by měli evropští politikové vstávat i chodit spát.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany?

Nemáme jinou bezpečnostní variantu. Jakékoliv úvahy o roli České republiky v jiném bezpečnostním uskupení, považuji za naivní i nebezpečné. Máme ale povinnost uvnitř této aliance aktivně pracovat na definici jejího poslání. A já bych řekl na její redefinici a návratu k původnímu smyslu NATO jako vojenskému společenství bránící svobodu a liberální hodnoty západního světa. Otázkou však je, zda sám Západ na tyto hodnoty už nezapomněl.

Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená?

Armáda, a nejen naše, potřebuje vědět, za co bojuje. Co hájí a co brání. Odboj, odpor musí být výrazem mravního vzepětí a odhodlání obhajovat svůj systém hodnot i kus země, kde jsou tyto hodnoty respektovány a pěstovány. Pokud si necháme namluvit, že vlastenectví je staromódní a omšelou vlastností, pak neporozumíme loajalitě ke své zemi, ztratíme víru v nezbytnost oběti a jakkoliv dokonalé zbraně jsou bezcenné a k ničemu.

A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?



Ne, nemám potřebu rozmělňovat to, co jsem již řekl a myslel jsem to velmi silně. Pláč nad nedostatkem fyzicky zdatné populace či spor o obnovu základní vojenské služby považuji za zástupná politická témata.

Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?



Není nic objevného na tom říci, že Islámský stát je velkým současným nebezpečím a naše pozice musí být velmi obezřetná. K řešení ovšem musí dojít v zeměpisném prostoru, kde konflikt vznikl a probíhá a vyřešit jej musí primárně islámské země samy mezi sebou. Třeba tím, že některé přestanou Islámský stát financovat, neboť v něm vidí příležitost, jak řešit spor mezi sunnity a šíity.

Muslimové tvrdí, že mají za co umřít. Mají hodnoty, z nichž některé se nám sice nelíbí, ale alespoň nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné?

Toto je vážná otázka, která nás staví před povinnost udělat si pořádek v hodnotách, které vyznáváme, kterým věříme a které jsme proto ochotni – i za cenu obětí – bránit.

Nechci být přehnaným pesimistou, ale trochu se bojím, zda „to, co jsme ochotni bránit“, jsme si nesmrskli na obranu našeho pohodlí a blahobytu. Pokud by tomu tak bylo, tak jsme již o naši svobodu přišli!

Ronald Reagan v jedné televizní diskusi kdysi Američanům poradil: zkuste jednou večer strávit bez televize. Jednoduše ji nepusťte a vyprávějte svým dětem. O vaší rodině, o vašich rodičích, odkud přišli a proč, v co věřili a proč umírali.

Myslím, že tohle za nás nikdo jiný udělat nemůže. Snad to zní trochu naivně, ale já jinou odpověď nemám.

Kam směřuje Evropská unie po řecké krizi? V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Co se vlastně s EU stalo od doby našeho vstupu?

To, co se dnes děje v Evropské unii, nevidím jako „řeckou krizi“, ale krizi evropskou.

To, co dnes vidíme či prožíváme, je důsledkem chybných myšlenkových a politických konceptů, které po desetiletí západoevropský prostor ruinují a ničí.

Umělé, národním odlišnostem odporující, sjednocování potlačilo v Evropě rozmanitost. Tedy to, co ji v historii učinilo silnou, úspěšnou a prosperující. Ano, jistě i mezi sebou bojující vždy, když zvrácené politické koncepty nahradily obchod a hospodářskou spolupráci.

Evropská liberální demokratická idea byla založena na prosazování zájmů odspodu. Dnešní politické děje v EU jsou řízeny svrchu.

Víra v demokracii je nahrazována zbožšťováním role nezávislých expertů a neomylných úředníků. V Evropě se dnes vládne prostřednictvím judikátů Evropského soudního dvora stojícími nad výsledky parlamentních debat. Loajalita je udržována stamiliardovými evropskými dotacemi. A debata o příčinách krize zřejmě vyústí v přesvědčení, že „kdyby bylo více regulací, ke krizi by nedošlo“. Nemluvme o řecké krizi, mluvme o evropské krizi. Ideové, hodnotové, hospodářské.

Co tedy udělat s EU - ještě více sjednotit, nechat takto, zrušit euro, zrušit celou EU?



„Něco“ udělat s EU bude možné pouze tehdy, až si lidé v členských státech uvědomí, že se s tím „něco“ udělat má. Současná podoba evropského integračního procesu se musí v očích občanů zcela zdiskreditovat, musí ji odmítnout. Musí si přát jiné uspořádání, o kterém budou přesvědčeni, že bude vyhovovat jejich zájmům. Nelze jít jinou cestou, než cestou jedině demokratickou – tedy od občana směrem vzhůru.

A ještě něco. Musí se zrodit opravdoví stateční političtí vůdci. Politiků je nadbytek. Vůdci jako tvůrci a přesvědčiví nositelé přijatelné vize prozatím chybí nebo jsou záměrně vytlačováni na samotný okraj politiky.

Do jaké míry naším světem otřesou projevy změny klimatu? Sucho, povodně, neúroda, živelné katastrofy, zatopení pobřežních území... Co z toho se ukazuje jako reálné a co jako nesmysl? Měl Václav Klaus pravdu, když tvrdil, že globální oteplování není v žádném případě způsobeno člověkem?



Klima se v historii této planety jistě měnilo a příčinami změn nebyl člověk. Člověk je tvor racionální, počíná si a bude si počínat tak, aby sám sebe nevyhubil. Bude, ve svém zájmu, opravovat to, co si sám ve svém bezprostředním okolí nadrobil. A bude se na změny adaptovat. Tak, jako se historicky adaptoval vždy. Jinak by nepřežil.

Prý se máme připravovat na mnohem závažnější migrační vlnu. Například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci?

Práce i názory pana profesora Bárty na téma možných příčin kolapsu naší civilizace znám. A nejen jeho. Takto vyhrocenou formulaci hrozby však považuji za přehnaně alarmistickou.

Opravdu to nechci nemístně zjednodušovat, ale vypadá to celé tak trochu jako téma pro Al Gorea. On je odborník na slovo vzatý, jak dostatečně vyděsit Američany a Evropany, aby mu ze svých daní zaplatili dodávky vrtných souprav na získávání pitné vody v suchem sužovaných oblastech zeměkoule, kde by je prodával. A ještě by to udělal tak, že by ho Valné shromáždění OSN považovalo za morálního giganta a Evropská unie jej navrhla na Nobelovu cenu za mír.

Migrace... Jak si zatím Evropa vede v boji se současnou migrační „vlnkou“?

Migranty ze svých zemí vyhání chaos, války i vidina prosperity a bohatství, které poskytuje štědrý evropský sociální model. Pronikání do unie jim usnadňuje neexistence vnitřních hranic v Evropě.

Obnovení kontroly vlastních hranic a práva ovlivňovat, kdo a v jakém počtu na naše území vstupuje, považuji za rozumný požadavek. Lidé mají právo po svém státu požadovat zajištění vnitřní bezpečnosti, od toho si stát ze svých daní platí. O ničem takovém se ale nemluví. Schengen je stejně nedotknutelnou svatou krávou jako euro. Politikové se přou, kolik běženců si navzájem přerozdělí, ale bojí se dotknout tabuizovaných témat.

Kdo jiný, než tradiční strany, má do tohoto jablka kousnout? Pokud ne ony, pak to udělá někdo jiný. A můžeme být z té politické změny nemile překvapeni...

Liberálně orientovaní lidé vyčítají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?

Já jsem konzervativní člověk a předsudky považuji za obrazy zděděných zkušeností.

Nechci a nebudu nikoho lacině moralizovat. Patřím k těm lidem, kteří před spaním obejdou dům, aby zkontrolovali, že je všude zavřeno, zamčeno a že je moje rodina v bezpečí. Považuji to za normální chování. Nemám, co bych k tomu víc dodal.

A není pro nás EU se svým tlakem na společnou imigrační politiku hrozbou?



EU je pro nás hrozbou nejen svou společnou imigrační politikou.

 

 

Ivo Strejček

26. července 2015

Kategorie: 

"V jaké atmosféře se nachází dnešní česká politika?", Rozhovor pro Parlamentní listy 25-10-2016

V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země spěje k letošnímu 28. říjnu a 17. listopadu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše politika spěje do roku nejdůležitějších voleb?

Obávám se, že se nacházíme v prostředí kolabující politiky, rozdrobování politické scény, opouštění smyslu politiky jako služby občanů, politické prázdnoty vyplněné chorobnou podezíravostí a lidskou nenávistí, což brání racionálním dohodám nad nezbytnými reformami.

Stupňování napětí spojeného s oslavami státního svátku a přepínání struny všemi stranami jsou toho smutným i odpudivým příkladem.

Žádné signály pozitivního vývoje pro budoucnost nikde nevidím a to, co se děje kolem oslav 28. října moji skepsi pouze posiluje.

Jak vnímáte spor o ocenění pro Jiřího Bradyho, kdy jeho synovec Daniel Herman tvrdí, že Řád TGM strýci nebude udělen kvůli postoji synovce k dalajlámovi, přičemž prezident Zeman to odmítá?

Když mohl pan ministr Herman nazvat Sudetské Němce na jejich srazu „milými krajany“, pak je pro mě osobně tento člověk nevěrohodný a nevěřím mu. Spíše to na mě působí jako promyšlená akce, ve které je bohužel pan Brady pouhým bezohledně zneužívaným nástrojem, jak prostřednictvím útoku na prezidenta země zdejší politický prostor destabilizovat ještě více, než už destabilizovaný je. K čemu má tak evidentní přepínání struny sloužit, o tom se můžeme jen domnívat.

Jak jste ostatně vnímal návštěvu dalajlámy, která opět vzbudila vášně?

...jako chtěný spouštěcí mechanismus vnitropolitických dějů, které vypadají, jako by se staraly o nápravu autority prezidentské funkce. To je to, co je vidět. Myslím, že to, co vidět není, je další pokus o zúčtování s minulými 25 lety v této zemi a se všemi aktéry, kdo k jejím proměnám přispívali. Už proto se domnívám, že stupňování napětí nebude končit 28. října večer, bude se přenášet k 17. listopadu a poté k prosinci, tedy pátému výročí úmrtí Václava Havla.

Chtělo by se mi říci, že je to stále stejné, ale ono není. Je to čím dál bezohlednější, protože jednou už to přece vyjít musí, říkají si. Výsledkem nemůže být nic jiného, než stoupající odpor občanů k demokratickému uspořádání země. A v tom vidím skutečné nebezpečí!

Co říci ke sporu o to, zda se raději setkávat s dalajlámou, nebo raději dát přednost ekonomickým vztahům s Čínou?

Pěstování přátelských či konjunkturálních vztahů s dalajlámou pár desítkami českých intelektuálů žijících ze jména Václava Havla cestu na gigantický čínský a asijský trh našim firmám ani nezjednodušují, ani neotvírají. Neuvědomuji si, že by něco podobného probíhalo či bylo možné v sousedním, daleko významnějším a mocnějším Německu či Británii, které si to vzhledem ke své síle a významu mohou dovolit.

Schvalujete krok například Mariana Jurečky, Petra Gazdíka a dalších, kteří odmítají přijít na státní oslavu 28. října a místo toho hodlají uspořádat vlastní akci na Staroměstském náměstí? Chápete to jako vyjádření jejich názoru, nebo to spěje k nebezpečnému rozdělení jednotlivých skupin společnosti? Když už ani slavit neumíme spolu, chceme si spolu vůbec ještě povídat?

Demokracie nemůže dlouhodobě přežít, pokud nekultivuje kvalitu svých institucí a nepěstuje k nim respekt. Neplatí to pouze o lidech jakými jsou pánové Jurečka, Gazdík, Bělobrádek a někteří další, platí to i o prezidentu republiky.

Stupňování vzájemného napětí nijak neupevňuje víru občanů v blahodárnost demokratického uspořádání. Povinností politiků, ať se jim to líbí, či ne, je hledat kompromisy, obrušovat hrany či se společně hlásit k uzlovým okamžikům národního historického vývoje.

Aby se nakonec všichni ti morální kazatelé nedivili, kdo a s jakými cíli tohoto rozpadání politiky obratně a bez rozpaků využije.

Debata se často točí kolem prezidenta Miloše Zemana. Toho má část společnosti za hrubiána, burana, ruského a čínského kolaboranta a podněcovatele nenávisti. Jiná část ho zase bere za lidového a přímého muže, svého advokáta proti elitám a za někoho, kdo otevřenou politikou vůči všem velmocím koná pro naši zemi dobro… a kdo ji také chrání před islámem. Která skupina má pravdu?

Ani jedna, myslím. Miloš Zeman byl v politice vždycky svůj. Pro bonmot, nemístné přirovnání či ostřejší slovo přece nikdy nešel daleko. Já si ani nejsem jist, které z jeho názorů mu mohu opravdově věřit. Působí na mě, že je nijak nepropracovává, neprohlubuje, nezesiluje. Tak nějak prostě řekne jednu dvě věty a ono to pořád stačí.

Vezměme třeba jeho široce citovaný názor, že na neobydlené řecké ostrovy by bylo možné odeslat migranty, kteří přicházejí do Evropy. Řekne to a tečka. Fakt, že tyto ostrovy za celá tisíciletí nebyly obydleny, neznamená, že je tam prozatím nikým neobjevený prostor, ale znamená, že to jsou území neobyvatelná. Takhle daleko ale ve svých úvahám prezident Zeman nejde a to u mě vzbuzuje rozpaky nad některými z jeho názorů.

V obrat uvěřím, až Miloš Zeman poprvé vystoupí s napsaným, předem připraveným, strukturovaným a promyšleným projevem.

Miloš Zeman prohlašuje, že kolem sebe sjednotil většinu české společnosti. Může ale ta koalice ,,prasknout“, kdyby například již nebyl problém s imigranty, který Zemanovi pomohl? Mohou se pod vlivem soustavného mediálního bombardování od Zemana trhnout někteří vzdělanější voliči? Anebo je to tak, že příznivci Zemana prostě ,,svého Miloše“ už neopustí, protože je chrání před těmi ,,zmetky z Prahy“ a před ,,kavárnou“ a ,,Bruselem“? Je někdo, kdo by mohl Zemana na Hradě pro příští období ohrozit?

Spekulativní otázka, protože prozatím nevíme, zda vůbec Miloš Zeman hodlá svůj mandát obhajovat a už vůbec nevíme, kdo by se mu chtěl postavit. Každopádně si myslím, a rozjitřené události kolem vyznamenání – nevyznamenání a účasti – neúčasti na státním svátku 28. října mi naznačují, že onu eventuální obhajobu prezidentského mandátu vůbec nemusí mít tak jednoduchou, jak to před pár týdny vypadalo. Být v kůži hochů na Hradě, tak bych hodně rychle zapomenul na to, že je to „ložené“.

Vzpomeňme na slovenské volby: Fico versus Kiska. Ve druhém kole dvoukolové volby voliči volí proti tomu, koho nechtějí a koho odmítají. Dostane-li se do druhého kola někdo dostatečně dryáčnický, může mít Miloš Zeman po tom všem velký problém.

Důchodci, pracující, nižší střední třídy, sociálně slabší, lidé na venkově, lidé považující se za vlastence, občané pochybující o Evropské unii, ti patří mezi voliče prezidenta. Může je získat zpět pro myšlenku ,,evropské“ ČSSD Sobotka? Nebo si je získá Andrej Babiš? Nebo na venkově úspěšní lidovci a gazdíkovci?

Mějme stále na paměti, že mezi dneškem a prezidentskými volbami 2018 budou hlavní volby – parlamentní. Ty teprve potvrdí, jak jsou rozmístěny voličské preference, na základě jejich výsledku vznikne vládní formát a vše naznačí, kam se může další vývoj ubírat. A mějme stále na paměti, že neznáme ani úmysly prezidenta Zemana, ani jeho případné protikandidáty. Více si prognózovat netroufnu.

Na druhé straně jsou zde lidé mladší, žijící spíše ve městech, vzdělanější, milující Václava Havla, otevření vůči EU i migrantům. Ti nejenže nemají rádi Zemana, ale ústy některých svých mluvčích mají problém s tou první skupinou. Co dělají špatně, že ,,lid“ není schopen pochopit jejich postoje? Je i na nich jakási vina za rozdělení společnosti? Jak se dívat na mediální vystoupení lidí jako Halík, Horáček, Šiklová, Kroupa či Kocáb?

Myslím, že ten rozpad, rozdrolení, fragmentaci politické scény, které jsme svědky, si Vámi jmenovaní lidé za těch minulých 25 let přáli. Přáli si svět, ve kterém budou vládnout „osvícené elity“, mezi které se počítají. Politické strany považují za překonaná tělesa, která mají být nahrazena revolučními experimenty. Ten věčně přítomný souboj mezi stoupenci tradiční demokracie a elitářskými pokrokáři českou politiku rozděloval i poznamenal. Ne tak „lid“. Ten uměl nafoukanost „nadřazených“ silou selského rozumu prokouknout. Mladí lidé mají přirozené sklony k novátorství a sporům se starší generací. Obdobím budovatelského aktivismu si musí projít a pak třeba někteří pochopí Kunderův „Žert“.

Petr Pithart ve svém nedávném projevu zmínil, že se mu nelíbí ,,obracení se k Východu“. Mluvil o příslušnosti k Západu jakožto o ,,náročném úkolu“ ze kterého se chceme vyvléct tím, že se račím krokem suneme k Východu, v jehož marasmu umíme žít. Je to správný výklad? Co je to dnes ,,Západ“ a co „Východ“? Mnozí tvrdí, že EU zaniká pod náporem imigrantů, zadlužení, neomarxismu, ekonomických problémů. Jak to jde dohromady s tím ,,pithartovským“ výkladem?

Já u nás jakékoliv obracení k Východu nijak nepociťuji a chuť vracet se na Východ už vůbec ne. To nám vnucují média a část politiků, kteří si ještě nestihli uvědomit, že je rok 2016, ne 1986, pouze zneužívají některých negativních zkušeností z minulosti k tomu, abychom poslušněji a slepěji přehlédli gigantické problémy, kterým současný Západ čelí – ekonomickým, sociálním, kulturním, hodnotovým. Je stále ještě působivější ztotožňovat dnešní Rusko se Sovětským svazem, než si přiznat, že „Západ je nahý“ a hledat cesty, jak z toho ven.

Nemá takzvaný Východ jako Rusko a Čína větší pud sebezáchovy než současný Západ?

Já nevím, zda Rusko a Čína mají větší pud sebezáchovy, já ale vím, že Západ dnes vypadá tak, že jej už ztratil a nijak mu to nevadí.

Z hlediska praktické politiky- kdo z politiků naší zemi poslední dobou prospívá a kdo ne?

Nemá smyslu ukazovat prstem, nechme to voličích.

Probíhá pád Miroslava Kalouska a TOP 09 a místo něj nástup bloku KDU-ČSL a Starostů jako nové hlavní vlajkové lodi takzvané Pravdy a lásky?

Žebříček hitparády nejúsměvnějších politických rolí vede s přehledem a neomylně Miroslav Kalousek tím, že se ujal role strážce odkazu Václava Havla a bojovníka za svobodu Tibetu. Ta role je mu závratným břemenem a hru na autentického obránce „pravdy a lásky“ právě on hrát neumí a ani autenticky nemůže. A co pro něho horšího. Vypadá to, že pád TOP 09 do propadliště politických dějin je i přesto neodvratný.

A pokud KDU-ČSL myslí vážně, že by se stala strážkyní i útočištěm „pravdy a lásky“, pak mám pro ně nedobrou zprávu založenou na české zkušenosti: každý politický subjekt, který se tomuto myšlenkovému proudu nabídnul jako hostitel, již existuje pouze ve vzpomínkách nemnohých pamětníků.

Spěje ČSSD k zániku či pádu k marginalitě jako před ní ODS? Scvrkávají se komunisté? Vyluxuje je Babiš? A co Okamura? Jaký výsledek voleb do sněmovny se nám rýsuje?

Nevím, nedovolím si nic předvídat. Volby jsou až za rok a stát se do té doby může leccos. Že to dnes vypadá na vítězství Andreje Babiše, to asi vypadá. Využije širokého prostoru protestních hlasů bez ohledu na to, zda jsou „levé“ nebo „pravé“. A o možné koaliční partnery také nebude mít nouzi, o čemž svědčí ochota všech vstoupit s ním do krajských koalic, jak můžeme aktuálně vidět.

Ministr Babiš s radostí hlásí, že hospodářství naší země vzkvétá. Vidíte to ve svém okolí? Mají se lidé lépe? Věří v ,,lepší zítřek“?

Andrej Babiš postavil růst své popularity na podněcování dvou obludných lidských vlastností: závisti a nenávisti. Na tom se žádný hospodářský růst stavět nedá, ať se Babiš chvástá jakkoliv.

Smutným faktem ale je, že nálady lidí, jak je slýchám, jsou plné obav. Ne kvůli nedostatku blahobytu. Cítí se nejistí a ohroženi. Cítí, že svět kolem nich je v podivném pohybu odpoután od záchranných kotev, na což – podle nich - politika nereaguje a zabývá se nepodstatnými drobnostmi. Neznám nikoho, kdo by mi v poslední době řekl, že bez obav a optimisticky vyhlíží příští léta. Strašné.

Co nám z našich nedávných tradic vlastně ještě zůstalo? Václava Havla mnozí nemohou ani cítit. Rok 1968 dle průzkumů většinu národa nezajímá. Část veřejnosti ráda vzpomíná na socialismus. Když pomineme Vánoce, sport, zahrádkaření apod., napadá Vás alespoň několik věcí, nad kterými se lidé v naší zemi bez ohledu na politický názor mohou sejít a společně nad nimi cosi prožívat? Co nás jako národ spojuje, či co by nás mělo spojovat?

Ano, ten hodnotový rozpad je zjevný, ale není výhradně českým fenoménem. Je přítomen nejen v evropském, ale také americkém prostředí. Západ uvadá, protože už neví, čeho by si měl sám na sobě vážit a co by měl ve svém bytostném zájmu hájit.

Ale ať skončím nějak optimističtěji. Myslím, že nás jako národ spojuje a utváří alespoň náš jazyk. Ovládáme-li jej, pak umíme číst, psát, formulovat, argumentovat – a to je nadějné.

 

Ivo Strejček

25. 10. 2016

 

 

 

Kategorie: 

Brexit a jeho důsledky[1]

Co říkáte tomu, že se objevují návrhy na opakování referenda ve Velké Británii? Jako reakce vznikla humorná petice požadující opakování fotbalového zápasu mezi Anglií a Islandem...

A kdo by takové referendum do Británie znovu vnesl jako vážně míněné téma? Cameronova poražená, zjevně slabší, proevropská část konzervativců? Vnitřně rozvrácení labouristé, jejichž voliči zřejmě tvořili významnou část těch, co volili odchod? Nebo snad Francouzi či dokonce Němci?

Ne, většina Britů správně ví, že brexit číslo jedna – tedy odchod z EU i brexit číslo 2 – tedy vyřazení z mistrovství Evropy ve fotbale jsou výsledky nezvratné. To ale neznamená, že se s tím někteří další smířili. Proto ty reakce.

Víme, že Nizozemci a Francouzi odmítli Evropskou ústavu. Potom přišla Lisabonská smlouva, která obsahovala to samé co Evropská ústava, jenom v jiné formě. Umožněno hlasovat v referendu bylo jenom Irům (Francouzům a Nizozemcům již raději ne). Irové Lisabonskou smlouvu odmítli. Museli pak hlasovat znovu. O čem to vypovídá? Demokracie jenom, když občané hlasují tak, jak si politici přejí?

Klasická liberální demokracie vůli voličů respektuje, protože od jejich vůle odvozuje svoji legitimitu. To eurodemokracie se chová jinak a hledá cesty, jak obejít či změnit rozhodnutí vzešlé ze svobodné a tajné volby tak, aby jej nemusela respektovat.

Vaše příklady připomínají flagrantní výsměch demokratické tradici, ale nejsou to příklady jediné. Co si máme myslet o „zrušení“ voleb ve Švédsku do roku 2022? Jak naložil Brusel s nizozemským „ne“ v referendu o ratifikaci asociační dohody EU – Ukrajina? Výsledek ignoroval.

Opovrhování hlasem voličů – to je ta pravá tvář demokracie „po evropsku“.

Tomáš Halík řekl, že považuje přímou demokracii za zrůdnou věc, neboť zastává názor, že k západní kultuře patří parlamentní demokracie. Na poznámku moderátorky pořadu Daniely Drtinové, zda to není pohrdání elit běžnými lidmi, Halík odvětil, že nikoliv. Že je to hlas rozumu proti velkému nebezpečí. Nebezpečí dle jeho názoru spočívá v tom, že lidé naprosto nekvalifikovaní rozhodují o věcech, kterým vůbec nerozumí. Oproti tomu v parlamentní zastupitelské demokracii jsou pověřeni lidé, kteří mají možnost ty věci studovat, debatovat a pak udělat kvalifikované rozhodnutí. Co si o tom myslíte?

.... a ještě měl dodat, že lidé, kteří jsou vyvoleni učinit ona kvalifikovaná rozhodnutí - to jsou pouze on a asi tak deset dalších na celé planetě.

Elitářství pana Halíka a jeho povýšenost nad nás všechny ostatní jsou dávno známé rysy jeho povahy. Názory jeho „klubu vyvolených“ vskutku nemá smyslu komentovat. Zajímavé na nich snad je jen pravidelnost, s jakou se míjí s názorem  lidí běžného života.

 

Není nyní kritika přímé demokracie účelová? Ti, kteří podporovali přímou volbu prezidenta, když nevyhrál jejich kandidát, nyní přímou volbu zpochybňují. Když referendum o vstupu ČR do EU dopadlo dle přání zastánců EU, nikdo proti referendu neprotestoval. Když se nyní lidé v referendech vyslovují proti EU, tak různí politici, kteří referenda hájili, nyní říkají, že referenda nepřipustí...

Ale to se pořád točíme kolem kastovní, výlučné, elitářské podstaty eurodemokracie, která je dnes praktikována uvnitř Evropské unie. Když jsem býval poslancem Evropského parlamentu, dobře si vzpomínám, s jakým despektem a povýšeností mávali rukou nad „naší zaostalou“ úrovní demokracie ti, kteří nás soustavně poučovali o vyspělosti „jejich“ demokracie.

A hle, my už jsme tímto virem infikováni také! Stačí například sledovat to soustavné mediální i politické peskování „hlupáků, kteří prezidentem země mohli volit Miloše Zemana“, těch „vesničánků, kteří to všechno pokazili“, těch „důchodců, kteří nepochopili globální význam Karla Schwarzenberga“.

Úžasnost  výsledku britského referenda tkví, mimo jiné, v tom, jak se obyčejní Britové vykašlali na napudrovanou bruselskou pseudodemokracii a volili podle svého bez ohledu na to, jak jim všichni vyhrožovali.

Podporujete Czexit? Neobáváte se, že by se nám EU po našem vystoupení chtěla mstít?

Já na Czexit nevěřím. Nevidím v Čechách žádnou relevantní politickou formaci sjednocenou kolem jednoznačné osobnosti, která by měla schopnost přesvědčivě vyargumentovat přínosy takového rozhodnutí a ani si nemyslím, že u nás prozatím existuje kritické množství voličů toužících po svobodě mimo EU nutné k tomu, abychom takové rozhodnutí učinili. Naopak. Vidím tu plejádu proevropských politických stran volajících - naráz statečně - po „perestrojce EU v mezích unijního zákona“ a také nekonečné zástupy nejrůznějších nevládních organizací financovaných Bruselem s výlučným přístupem do jim spřízněných médií. Ti všichni by se, při absenci rozhodného veřejného mínění,  o odpůrce setrvání ČR v EU „rukou rovnou a nerozdílnou“ s chutí a bez skrupulí postarali.

Co říkáte hlasům, že kritici Evropské unie jsou agenty Putina a Ruska a že bychom po vystoupení byli pohlceni Ruskem?

To je snadný ale lživý argument těch, kteří soustavně udržují při životě naši neblahou historickou zkušenost se sovětským komunismem a událostmi z roku 1968. Je zajímavé, že právě tito lidé, tak příkladně nás varující před Putinovým Ruskem, nás se stejnou vehemencí už celá léta přesvědčují, abychom na jinou část naší historie zapomněli a konečně už přiznali, že Sudeťáci jsou „naši milí spoluobčané“, kterým bychom se měli omluvit.

Ne, já se nebojím imaginárního pohlcení Ruskem a že bych byl proto agentem Putina? To by pak tím agentem byl v Čechách každý, kdo se snaží udržet si zbytky soudného rozumu.

Podporujete vystoupení České republiky z EU. Co by mělo podle Vás být potom? Vstoupit do EFTA a mít podobný status jako Norsko, Lichtenštejnsko či Švýcarsko – tedy suverenitu a současně obchod se státy EU? A do budoucna třeba spolupracovat úžeji na bázi Visegrádu? Nebo založit novou alternativní integraci na bázi EFTA, kam by postupně vstupovaly další státy, které by vystupovaly z EU? EFTA původně měla za členské státy ty, které oponovaly centralizačnímu tlaku Francie a Německa...

Tento typ úvah považuji prozatím za zbytečný. Česko není ani Velká Británie, ani Francie. My musíme svým dílem přispět k tomu, aby na celoevropské úrovni došlo k racionálnímu sjednocení a spolupráci těch sil, které si přejí odlišné evropské uspořádání od toho dnešního. Tedy takové uspořádání, které se bude odvíjet na půdorysu suverénních demokratických států, přátelsky a vzájemně výhodně spolupracujících. Až k tomu dojde, až tento sjednocený hlas bude podpořen demokratickým mandátem voličů, pak hledejme formu. Nejprve musí dojít k velké politické změně, to ostatní je technické řešení nové situace.

A není pro nás opuštění EU nutností už také s ohledem na kvóty na uprchlíky, volný pohyb migrantů bez kontroly na hranicích členských států EU a společnou imigrační politiku EU? Navíc západní státy EU se budou islamizovat a demokratickou cestou tam může být nastolena islámská diktatura. A prostřednictvím vlivu velkých do budoucna muslimských států EU pak i u nás...

Ano, myslím si, že masová migrace z kulturně a nábožensky zcela odlišných zemí, čehož jsme dnes ve střední a západní Evropě svědky, tak cizorodá pro naši civilizaci, se může stát jedním z hlavních pojítek a témat, které mohou sjednotit politické proudy volající po hluboké transformaci EU.

Očekáváte, že z EU vystoupí další státy? Marine Le Penová může vyhrát ve Francii, Nizozemci jsou euroskeptičtí, Dánové, Rakušané... V Itálii roste odpor k euru...

Očekávám, že Brusel a Berlín po britské zkušenosti udělají všechno proto, aby se jim to už dál nevymklo z rukou, a očekávám, že tato forma „evropské normalizace“ může být i docela drsná. Ale ten proces, který odchod Britů odstartoval, ten už se, myslím, nedá moc zastavit.

Pro Parlamentní listy

Ivo Strejček

30. června 2016




[1] Rozhovor pro Parlamentní listy 29. 6. 2016

 

Kategorie: 

Ivo Strejček: Přál bych si, aby prezident Lisabon nepodepsal

Europoslanec za ODS Ivo Strejček je v nové frakci Evropských konzervativců a reformistů spokojený. Podporuje spolupráci s ostatními pravicovými a eurokritickými frakcemi v europarlamentu. Případnou ztrátu eurokomisaře pro Českou republiku v případě, že by nebyla ratifikována Lisabonská smlouva, nepovažuje za katastrofu. Strejček si sám přeje, aby prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu neratifikoval.

EURO: Jak se vám zatím líbí ve vaší nové frakci Evropských konzervativců a reformistů?

STREJČEK: Ze všech setkání tohoto nového uskupení v Evropském parlamentu mám ten nejlepší dojem, protože se tam sešli lidé stejného nebo velmi podobného smýšlení. Jsem rovněž nadšen z atmosféry, která tam vládne. Ta je velmi otevřená a velmi svobodná. Míra diskuse o čemkoli není omezena. Že vznikla nefederalistická frakce věřící ve spolupráci nezávislých svobodných národů a ve volný trh, je velmi dobře.

EURO: Myslíte si, že budete spolupracovat s další euroskeptickou frakcí Evropa svobody a demokracie, jejímž lídrem je thatcherista a šéf pravicového UKIP Nigel Farage?

STREJČEK: Já jsem přesvědčen, že spolupráce jak s tímto uskupením, tak i s rozumně uvažující částí Evropské lidové strany (EPP) bude velmi dobrá a naše frakce bude postupovat tímto směrem. Určitě se nechceme dostat do politické izolace a určitě budeme hledat pro prosazování svých názorů spojence.

EURO: Vy v EPP vidíte nějaké rozumné strany a osobnosti, které by se blížili názorům vaší frakce?

STREJČEK: Já jsem přesvědčen, že tím že se v europarlamentu objevila alternativa vůči bruselskému centralismu ve formě naší nové frakce, tak to může některým poslanců, kterým nevyhovuje začlenění v EPP, dodat odvahu a můžeme být třeba i překvapeni tím, kdo se objeví. Nevylučuji, že tam třeba i překvapivě nalezneme pro nás řadu spojenců.

EURO: Jan Zahradil, který byl předsedou klubu ODS v minulém období, nebyl znovuzvolen. Co tomu říkáte?

STREJČEK: Předsedou klubu byl zvolen Miroslav Ouzký. Já jsem zastával názor, že vysoký funkcionář euroklubu by měl zároveň zastávat vysokou funkci ve frakci. Tento můj názor nezvítězil a místopředseda frakce Zahradil již není šéfem klubu ODS. Já to ale respektuji.

EURO: Předseda ODS Mirek Topolánek a šéf socialistů Jiří Paroubek tvrdí, že pokud nebude v České republice dokončena ratifikace Lisabonské smlouvy, tak přijdeme o eurokomisaře.

STREJČEK: Pokud by to tak mělo být, tak je to skandální a znamená na to nepřípustný nátlak na rozhodování suverénní země a jejího prezidenta. Na druhou stranu, pokud bychom o toho eurokomisaře opravdu přišli, nebyla by to žádná katastrofa. Co pro nás dobrého kdy udělal Vladimír Špidla? Eurokomisař z popisu práce navíc ani zájmy své vlastní země hájit nesmí. Ve srovnání s tím, co nás čeká po případné ratifikaci Lisabonu, je otázka eurokomisaře, opravdu podružná. V případě přijetí Lisabonu přijdeme o značnou část suverenity a vlivu, bez českého eukomisaře se obejdeme.

EURO: Jaké vidíte hlavní hrozby v Lisabonské smlouvě?

STREJČEK: Je jich mnoho, ale dám vám konkrétní příklad. Ve smlouvě je zakotvena společná imigrační politika, čili to, že Brusel může rozhodovat o tom, že bude imigranty přerozdělovat do jednotlivých členských zemí EU. Například Itálie, která je jimi zahlcena, na to tlačí. V případě přijetí Lisabonu nám budou přidělovány imigrační kvóty. Já naopak zastávám názor, že o tom, kdo v našem státě bude žít a za jakých podmínek, by měli rozhodovat občané naší země. Je to o to horší, že multikulturalismus selhal a hrozba islamismu narůstá. Stačí si jen vzpomenout na hořící Paříž. Chceme zde něco podobného? Já tedy ne. Dále například bude federalizován dluh veřejných financí. To znamená, že my budeme platit část veřejného dluhu například Francouzů nebo Italů a oni budou platit část našeho veřejného dluhu. Nechť si potom každý odpoví sám, zdali se mu chce platit dluhy svého souseda.

EURO: Prezident republiky má ústavní pravomoc nepodepsat, a tím zablokovat Lisabonskou smlouvu. Co byste mu poradil?

STREJČEK: Já k tomu mohu pouze říct, že osobně bych si přál, aby pan prezident tuto smlouvu nepodepsal.

Kategorie: 

Jaký byl rok 2017? (rozhovor pro Parlamentní listy, 1. část)

Jak hodnotíte rok 2017 z hlediska české politické scény? Jaké události byly podle vás klíčové? Co lze hodnotit kladně a co naopak záporně?

Rok 2017 na české politické scéně nelze hodnotit jinak než skrze výsledky parlamentních voleb. A ty potvrdily leccos: oslabování tradičních politických stran, které zde od roku 1989 určovaly obsah politiky; potvrdily znepokojující a opakovanou neschopnost části elit přijmout a vyrovnat se s výsledky voleb; a – v širším slova smyslu – potvrdily, že byly koncem starého dobrého myšlenkového světa, na jehož pilířích jsme v Čechách stavěli svobodný kapitalismus. Vítězí představy, že parlamentní demokracie je příliš pomalá a těžkopádná, že má být nahrazena „manažerským“ rozhodováním a že instituty přímé demokracie vše vyřeší. V tomto ohledu nestojí česká politika mimo euroatlantický prostor. I tam dochází k podobným, mnohdy zásadnějším proměnám, a proto otázka stojí tak, zda volby 2017 v Čechách nejsou dalším průběžným signálem konce celé tradiční západní demokracie, jak jsme ji znali.

Důležitá bude jistě prezidentská volba. Jak tipujete výsledek prvního a druhého kola?

Netroufám si cokoliv tipovat především proto, že v dnešní době je obtížné odhadnout, co se fakticky děje pod povrchem veřejného mínění. Myslím, že lidé přestávají o svých preferencích svobodně a otevřeně mluvit, skrývají je, obávají se posměchu nebo perzekuce od svého okolí za to, co si o současnosti myslí a koho posléze v tajné volbě podporují. I o tom přece byly nedávné parlamentní volby. Vzdáleně bych to přirovnal k situaci za komunismu. Lidé nějak mluvili, ale ve skutečnosti si mysleli něco jiného. I to nám přináší dnešní „nová doba“.

Funkční období prezidenta Zemana se chýlí ke konci. Jak ho hodnotíte?

Miloš Zeman byl, je a bude spornou politickou osobností. Jeho osobnostní charakteristiky, mezi které dominantně patří zbytnělé ego, mimořádná jistota ve vlastní výlučnost i chorobná mstivost, se nemohly k prezidentově škodě do výkonu prezidentského úřadu nepromítnout. Nikdy v životě bych nevolil Bohuslava Sobotku a jeho vládu považuji za výjimečně katastrofální, ale ta Zemanova hůlka na Hradě, kterou premiéra – zdůrazňuji premiéra, ne nějakého adjunkta z Pošumaví – prezident vykázal k mikrofonu, to byl otřesný zážitek a výpověď svého druhu o letitém politickém chování Zemana na české politické scéně.

Na druhou stranu je třeba ocenit prezidentův přínos na mezinárodní scéně k diplomacii „všech světových stran“ i odvahu, se kterou to činil. Obdivuhodné je fyzické nasazení tohoto člověka, který má jisté zdravotní problémy a svůj úřad navzdory jim uměl zvládat. A mimochodem i způsob, kterým odolával nejrůznějším mediálním tlakům tady v Čechách, si zaslouží, myslím, respekt.

Výraznou osobností, která rozčeřila doposud klidnou debatu před prezidentskými volbami, je Mirek Topolánek. Jak ho hodnotíte jako kandidáta a jakou má šanci?

Mirek Topolánek je politikem, politiku zná a kampaně pomáhal tvořit. V tom se liší od všech ostatních protikandidátů Miloše Zemana. Do předvolební debaty doslova „vtrhl“ a vypadalo to, že do kampaně vnesl novou dynamiku, energii a osvěžující obsahovou tóninu. Navzdory výbušnosti svých prvních dnů po oznámení kandidatury však v dalším průběhu kampaně Mirek Topolánek „ochladl“, předvádí myšlenkovou chaotičnost, těkavost, nestálost, ale zejména postupnou ztrátu akčnosti. Jako by se nechal spolknout pohodlím pelotonu zbytku matných kandidátů a podlehl představě, že toto jsou jeho soupeři. Nezdá se mi, že by stupňoval tempo a tlak. Vypadá, že mu podprůměrnost protikandidátů nakonec vyhovuje. Ale snad si jako zkušený politik uvědomuje, že jeho hlavním soupeřem je někdo jiný. Že jím není nikdo z protikandidátů, že jím není dokonce ani Miloš Zeman, ale že jím je veřejné mínění, o které se musí prát tisíckrát intenzivněji a přesvědčivěji než ti bezbarví a zdánlivě „čistí“ kolem něho. Jinak by mu to asi nemuselo stačit.

Mirek Topolánek u nás prosadil v parlamentu Lisabonskou smlouvu, která zakotvuje společnou migrační politiku. Je v ní stanoven princip společné imigrační politiky, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni… Měli by to voliči při své volbě zohlednit?

Ano, to je přesně to, co jsem myslel. Mirek Topolánek si sice asi před pár lety nic moc dobrého o Lisabonské smlouvě nemyslel, ale bez problémů ji podepsal a „protilisabonský“ hlas uvnitř ODS potlačoval. Legendární jsou přece jeho dva slogany: „přece nepojedu do Lisabonu rozbrušovačkou vymazat svůj podpis“ a „radši do Bruselu než do Moskvy“. Když prezident Klaus do poslední možné chvíle vzdoroval ratifikačnímu podpisu Lisabonu, Topolánek se „svojí“ ODS mu nijak nepomohli a měl blíže ke Kalouskovi s Bursíkem. Já to Mirkovi Topolánkovi dnes už ani moc nevyčítám, ale snad by mohl o těchto tématech alespoň mlčet. Přece jen si to leckdo pamatuje. A není to pouze o Lisabonské smlouvě...

Je to už evergreen, ale jak podle vás nakonec dopadne jednání ohledně vlády u nás? Vznikne nějaká koalice či tichá podpora?

Já bych řekl, že podpora Babišova vládnutí už tady je. To, o co jde, je hledání přijatelného mediálního ospravedlnění takové podpory před voliči těch, kteří dlouhodobě spolupráci či podporu vylučovali. 

Co lze od vlády či vlád Andreje Babiše očekávat? Přinese něco pozitivního?

Říkám to opakovaně – nečekejme, že Babišova vláda musí nutně vládnout špatně. Premiér Babiš šikovně využil fanatické zarputilosti zbytku české politické scény a obratně se nechal vmanévrovat do menšinového vládního uspořádání. Navíc tak, že se mu před veřejným míněním podařilo vykonstruovat mýtus „vinni jsou oni, ne já“. V menšinovém kabinetu bude moci vládnout bez ohledu na limity tvořené dalšími koaličními partnery. A do parlamentu bude chodit s návrhy, pro které se mu v nezdravě fragmentovaném uspořádání asi bude nacházet podpora dost snadno.

V senátu neprošla novela ústavy zakotvující právo občanů držet zbraň. Co tomu říkáte?

Já žádným velkým příznivcem této novely nejsem a nemá to u mě nic společného s odporem k právu držet zbraň. Toto právo, řekl bych, je v současných poměrech v České republice garantováno docela liberálně a dostatečně. Já principálně nesouhlasím s myšlenkou, že se občané mají ozbrojovat, protože jim jejich stát, který si tvrdě platí ze svých daní, není schopen zajistit bezpečnost. Odmítám rezignovat na stát podporou další liberalizace držet zbraň. Ministr vnitra se nemá fotografovat se zbraní, aby podobné nálady podporoval. Stát má dělat, co dělat má – pečovat o naše bezpečí. Nemá dělat milion dalších věcí, kterými naše životy soustavně a stále více otravuje.

A co očekáváte ohledně směrnice Bruselu o zbraních? Jak se máme bránit?

Od Bruselu neočekávám nic pozitivního obecně. A bránit se? Vždyť se jen s vypětím všech sil – a zřejmě pouze dočasně – bráníme přidělování migrantů a rozhodování jiných o tom, kdo bude bydlet ve vedlejším bytě u vás v domě! O čem vůbec ještě máme právo rozhodovat, když ne o tom, kdo tu může i smí žít s námi? Jakou sílu a váhu k obraně svých zájmů tedy máme?

Mluví se též o tom, že jsme hospodářskou kolonií Německa či Západu. Je to pravda? A lze se případně z tohoto postavení nějak vymanit?

Naše poválečná zkušenost s národní existencí uvnitř sovětského komunistického bloku, tragická zkušenost se Sovětským svazem, porevoluční nadšení „návratu na Západ“ i politické chyby českých socialistických vlád nás nakonec dostaly do situace, že 300 miliard korun ročně odplývá z této země do centrál firem, které u nás působí. Tak dlouho se čeští „antiklausovští“ politikové, pomatení intelektuálové i významná část médií vysmívali Klausově „české cestě“ návratu ke kapitalismu, až už dnes asi tou německou hospodářskou kolonií opravdu jsme.

Co je klíčové z hlediska naší obranné a bezpečnostní politiky? Má být naše armáda expedičním sborem, nebo má být více dimenzována na obranu našeho státu?

Armáda má být budována na myšlence, že brání společnost, hodnoty i území uvnitř hranic svého státu. Hranice už tady dnes nejsou, cíleně je potírána loajalita k území našich předků, vlastenectví je nežádoucí vlastnost, se samozřejmostí je přijímána myšlenka, že naši vojáci mají bojovat v Asii nebo Africe. I k tomu nás přivedla revoluční a arogantní myšlenka Evropy bez hranic, bez národních států a bez národů. Dokud se nám nepodaří obnovit vlastenecký pocit hrdosti na území, které obýváme, do té doby se nám nepodaří vybudovat smysl pro povinnost takové území s nasazením života bránit. To považuji za základní koncepční podmínku pro uvažování o roli armády.

Co otázka uzavření našich hranic v případě silné migrační krize?

A cítíte pro něco takového v naší společnosti podporu? Já vím, že se situace může dramaticky změnit a přes noc se souběžně promění i veřejné mínění, ale dnes převládá ve společnosti naivní a bezstarostný názor, že existence hranic by nám zabránila jet svobodně lyžovat do Alp. Dokud se nezmění společenské paradigma, pak jsou tyto úvahy bezpředmětné. To, že návrat k existenci státních hranic považuji za zásadní, je věc druhá.

Co bude podle vás podstatné u nás v roce 2018? Na co je třeba se soustředit a které věci „ohlídat“?

Rok 2018 bude v Čechách opět rokem volebním. Čekají nás prezidentské volby a volby komunální a senátní. Ty první naznačí, zda či jak mnoho se vzdaluje zdravý rozum a úsudek českých voličů od mediálně-politické elity, a ty druhé budou velmi důležité zejména proto, že jde o volby s výsledkem praktickým, každodenním. Komunální volby jsou v současnosti snad těmi posledními, ve kterých ještě mohou lidé skutečně a bezprostředně rozhodovat o podobě svého nejbližšího okolí. A co „ohlídat“? Nevím, snad své politiky? A jde to dnes ještě?

 

 

Kategorie: 

Jaký byl rok 2017? (rozhovor pro Parlamentní listy, 2. část)

Jaké je vaše hodnocení roku 2017, pokud jde o zahraniční politiku? Které věci byly podstatné? Které negativní a které pozitivní?

Donald Trump svádí urputný souboj s mocnými rezidui obamovské, clintonovské a bushovské nomenklatury a leccos se mu daří. Britové postupují ve vyjednávání o brexitu váhavě, nejasně a tápavě. Brusel se z brexitu otřepal, o skutečných příčinách brexitu nediskutuje a tvrdě utahuje šrouby. V rozhodujících volbách roku 2017 ve Francii, v Nizozemí a v Německu vyhrál další prointegrační a promigrační tón. Rusko stojí před prezidentskými volbami a Západ nepochopitelně stupňuje třaskavou politiku konfrontace s touto velmocí. Rusové vstupem do Sýrie demaskovali americkou vojenskou neschopnost i tamní chybnou americkou politiku. Žádný velký optimismus nám ten rok 2017 nepřipravil, ale jedno pozitivum tu skutečně je: zatím nedošlo k vyprovokování válečného střetu mezi Západem a Ruskem – díky Trumpovi.

Co otázka migrační vlny? Je problém vyřešen, nebo nás to nejhorší teprve čeká?

Obávám se, že problém migrace vyřešen není a na lepší časy se neblýská. On je to totiž problém evropský, vnitřní. Migrační krize je pouze jednou z krizí současného evropského integračního modelu „bez hranic a národů“, ale také projevem hodnotového kolapsu naší civilizace. K něčemu takovému by nemohlo dojít, kdybychom nepodlehli zhoubné politice soudobé nové evropské levice a nenechali si namluvit, že tradice, hodnoty, dokonce i předsudky už jsou vlastně starou přežitou veteší. Veřejné mínění se snad začíná trochu probouzet, současné evropské politické elity však jedou dál kolem „močálů a pustých skal“.

A co návrhy na Dublin IV? O této věci jste psal článek...

Ano, je to text, který je volně dostupný na stránkách našeho Institutu Václava Klause. Myslím, že by se lidé o tento problém měli ve vlastním zájmu zásadně zajímat. Česká politika jej prozatím nijak neuchopila, což pro mě není překvapením, ale smutným potvrzením její neschopnosti identifikovat rozhodující témata dneška.

Návrhem Evropské komise, který má název Dublin IV a o kterém se snad ještě povede debata, se navrhuje zavedení jakéhosi automatického relokačního mechanismu. Už nebudou žádné kvóty, bude nastaven automatický transfer migrantů z „přetížených“ zemí do ostatních zemí EU. A bude-li tomu daná země vzdorovat, budou na ni uvaleny fantasmagorické finanční sankce. To, že tento návrh nebyl jedním ze zásadních témat podzimních voleb, považuji za katastrofu.

Hovoří se o tom, že velký exodus a migrační vlna, která nás může zachvátit, může být i z Ukrajiny... Co o tom míníte? A jsme na to připraveni?

Ano, k tomu může dojít, bude-li Západ pokračovat ve své nesmyslné a škodlivé politice vůči východnímu prostoru. A zda jsme připraveni? Nejsme, jinak by stále častěji nebyly s porozuměním přijímány názory, že bez imigrační pracovní síly se naše hospodářství už neobejde, a rozhodněji bychom odmítali plácání o tom, že migranti „vylepší“ problém se stárnutím obyvatelstva. Tyto chiméry polehoučku otevírají migraci dveře. A zdůrazňuji, že z jakéhokoliv prostoru, nejen z Ukrajiny!

Co lze dále očekávat v EU? Povedou Macron a Merkelová Unii ke stále větší centralizaci, nebo na to nemají sílu? Martin Schulz hovořil o vytvoření federace a kdo ji nechce, ať z EU odejde… Hovoří se i rozpadu Unie...

Eurosoudruh Schulz pro mě není žádným překvapením. Já si jeho agresivní evropské názory dobře z Evropského parlamentu pamatuji. Poslechněte si ho a okamžitě byste měli dostat certifikát za zdárné absolvování výživné stáže v této zvláštní politické „bublině“.

S Macronem a Merkelovou je to jiné. Dosavadní počínání francouzského prezidenta naznačuje, že bude hledat zástupná či úniková témata, aby zakryl dramatické domácí problémy. Proto se tak profiluje a angažuje v „reformě“ evropského centralizačního projektu. Neříká nic nového, ale říká to nově a energicky. Merkelová má doma také víc problémů, než si možná připouštěla.

Osobně ale nečekám, ani nepředpokládám, že by se v EU něco zásadního mělo změnit. Už proto ne, že Britové postupují nerozhodně, nijak na Brusel netlačí, a jejich váhavost spíše posiluje probruselské politické elity. Ne, evropský centralizační proces bude i nadále pokračovat stejným směrem, snad ještě intenzivněji a rychleji, přestože si čím dál větší množství občanů myslí něco jiného.

Do jaké míry lze očekávat vzestup stran, které se stavějí vůči Evropské unii a k imigraci odmítavě či kriticky?

Čím déle se donedávna významné, tradiční strany budou vyhýbat dotekům palčivých problémů, tím vyšší bude šance pro posilování stran s různě motivovaným protestním nábojem. Kdyby pro německou CDU kancléřky Merkelové nebyly EU a euro svatou nedotknutelnou krávou, asi by v Německu neexistovala Alternativa pro Německo, kdyby v Česku ODS zaujala jasnou pozici k migraci a vyjadřovala se k EU tak, jak tomu v minulosti bývalo, nebyl by u nás Okamura. Takhle jednoduché to je – selhávání tradičních stran vede k jejich kolapsu a nahrazování novými formacemi.

V Evropě se může do roku 2050 až ztrojnásobit počet muslimů, tvrdí výzkumná agentura Pew Research Center. Ve Švédsku, ve Francii či v Německu muslimů může být 20 až 30 procent… Nebude toto důvod, aby ČR vystoupila z EU, aby nebyla islamizována? Muslimové budou jistě prostřednictvím institucí EU uplatňovat svůj vliv na státy jako Francie, Německo, Belgie a také na ostatní členy Evropské unie...

Já tento výzkum znám, ale nevšiml jsem si, že by jej politická třída chtěla nějak respektovat. V prostředí evropské politické korektnosti je povinností tyto signály ignorovat, brát tyto informace na lehkou váhu, případně skandalizovat či ostrakizovat jejich hlasatele. Samozřejmě si myslím, že umělé a násilné „bruselské“ dosídlování našeho území migranty je spouštěcím mechanismem odchodu z EU. Úvahy tohoto typu jsou však více než předčasné.

V Česku zatím vítězí názor, že případný „odchod z EU by byl příchodem do Moskvy“, že by byl zpochybněním naší západní orientace a že by byl naším návratem na Východ. Necítím ani náznak atmosféry, která by takovým klišé měla sílu čelit. A já se moc bojím, že tyto myšlenkové stereotypy u nás nezlomí dokonce ani masový příchod migrantů z kulturně a civilizačně cizorodých zemí. 

Hovoří se o tom, že u nás je ohrožena západní „liberální demokracie“. Může být ale pro nás Západ vzorem? Například Marine Le Penová je stíhána za to, že na twitteru zveřejnila fotografie popraveného amerického novináře Jamese Foleyho Islámským státem, včetně uříznuté hlavy. Ve Spojeném království byl pokutován muž, který veřejně četl vyjádření Winstona Churchilla o islámu. V Německu byl žurnalista Michael Stürzenberger odsouzen k šestiměsíčnímu podmínečnému vězení za zveřejnění (jinak z veřejných zdrojů dostupné) fotografie, na níž si jeruzalémský muftí Hadž Amin al-Hussejní podává ruku s Adolfem Hitlerem. Od 1. října platí v Německu zákon, podle nějž jsou sociální sítě jako facebook, youtube nebo twitter povinny do 24 hodin odstranit ze svých stránek „kriminální obsah“, například „pomluvy“, a to bez ohledu na to, zda jsou zveřejněná fakta pravdivá, či nikoli. Pokuta může dosáhnout až padesát milionů eur… 

Dokud si neuvědomíme, že dnešní Západ už není tím Západem, na jehož symboly jsme se chodili dívat do výkladních skříní Tuzexu, tak nám není pomoci. Už není tím majákem svobody, jehož záblesky pro nás byly nadějí. Dnešní Západ jsou environmentalisté, feministky, genderistky, pomatené hnutí #MeToo, regulátoři všeho typu, levicově-liberální The New York Times a globální „kojzarovská“ televize CNN.

Západní „liberalismus“ se dostal na své zničující pouti vytvořit „nového“ člověka tak daleko, že odmítá rodinu skládající se z muže a ženy, že jakákoliv úchylka je považována za normu hodnou respektu, že domácí mazlíčci mají „právo na ošetřování v době své nemoci“, že lidem by měl být garantován základní rovný příjem, aniž by vůbec museli pracovat, a že by měly být odstraněny hotové peníze. Dnešní Západ považuje jakoukoli nerovnost za nespravedlnost, kterou musí „moudrý“ stát napravit.

Volání některých českých politických stran „patříme na Západ“ je v celém tomto kontextu směšné, pokud si nepoložíme zásadní otázku – a čím ten Západ dnes vůbec je?

Jak bilancujete dění okolo Ruska a Ukrajiny a co očekáváte v roce 2018?

Vladimír Putin nabídnul Rusům návrat k národní hrdosti a poslední, co si dnes zřejmě drtivá většina Rusů přeje, je návrat k chaosu a rozvratu Jelcinovy éry. Západ tomu nerozumí, dává přednost pěstování politických schémat z dob studené války a své vlastní problémy překrývá budováním obrazu nepřítele „tam na východě“. Je to omyl, který se nám může velmi nevyplatit.

Na Ukrajině je mi líto těch obyčejných lidí. Neměli se dobře za komunistů, neměli se dobře za jakékoliv vlády, která po éře Sovětského svazu v jejich zemi následovala. Země je v katastrofálním stavu a jenom trochu schopní lidé ji opouštějí. Západ si vůči Ukrajincům počíná bezohledně, přezíravě a arogantně. Živí je sliby, o kterých ví, že je nemyslí vážně, a žene Ukrajince do konfliktu s Rusy, ze kterého pro ně nic dobrého nemůže vzejít. Rozhodně tedy neočekávám, že by se v roce 2018 mohlo Ukrajincům vést lépe.

 A už vůbec neočekávám, že by Západ významně změnil vůči Rusku konfrontační tón. Radost z toho nemám. Dnešní Rusko nepovažuji za hlavní nebezpečí. Hlavním nebezpečím Západu je dnešní Západ sám.

Co Sýrie a Blízký východ? Není vidět vzestup Ruska a úpadek politiky USA v této oblasti?

To je další, velmi průkazný, příklad proměny současného světa. Zatímco Rusové zaujali velmi pragmatický a realistický postoj, jejich zahraniční politika je racionální a čitelná, Američané – nejen v Sýrii – prokázali svoji aktuální zahraničněpolitickou neschopnost a diletantství. Rusové se nesnažili Sýrii vnutit novou vládu a nového prezidenta, což kdysi bývávalo sovětskou tradicí, jak my sami z vlastní historie víme. Sovětskou roli o vnucování „univerzální pravdy“ převzali Američané a počínají si tak po celém světě. Nikdy bych nevěřil, že se něčeho podobného dožiju!

Co Čína a Severní Korea?

Stupňování napětí na Korejském poloostrově je vážné a varovné. Dohodu, která by byla nesmírně cenná a která by situaci odblokovala, nemá kdo garantovat. Čína se do toho nijak nehrne, Američané nevěří Rusům a Korejci nevěří Američanům. Přitom nikdo jiný, než tyto velmoci, nemůže proces zmírňování napětí orchestrovat. Ruský prezident pomoc při vyjednávání nabídnul, ale Američané společný postup a spolupráci odmítli. Je možné být v takové atmosféře optimistou?

Co míníte o uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele?

Považuji to, ve všech souvislostech, za sporné rozhodnutí, které si v dnešní rozbouřenosti doby zasloužilo spíše zdrženlivost.

Ivo Strejček

26. 12. 2017

 

 

Kategorie: 

Masová imigrace (rozhovor pro Parlamentní listy 19-02-2016)

Objevují se názory, že přijímaní imigrantů pomůže ekonomice, protože imigranti zaplní volná pracovní místa a současně prý pomohou udržet důchodový systém. Nejsou ale naopak větším nákladem pro sociální systémy než přínosem pro ekonomiku? Plus započtěme náklady na bezpečnost a následky kriminality...

To jsou zoufalé a absurdní názory. Nemusíme být žádnými velkými ekonomy, abychom při letmém zkoumání statistických dat popisujících míru nezaměstnanosti v Evropské unii pochopili, že Evropa nedostatkem pracovních sil netrpí. Otázka stojí jinak: jsou „evropští“ nezaměstnaní zaměstnavatelní a chce se jim vůbec pracovat? Máme ze zkušenosti běžného života pocit, že by se u našich dveří přetahovali o práci spolehliví, přesní, slušní a zruční řemeslníci? Cožpak jsme ještě nikdy neslyšeli názor, že „za takovou mzdu se ani nevstává z práce“? Ne, evropská ekonomika nepotřebuje imigranty, potřebuje hlubokou reformu vzdělávacího systému, potřebuje se zbavit chruščovovského komunistického klišé o jakési evropské znalostní ekonomice. Potřebujeme reformovat sociální systém ve prospěch lidí aktivních a pracovitých.

Co říkáte silvestrovským událostem v Kolíně nad Rýnem a dalších německých i evropských městech?

A co jsme čekali? Vždyť to je jeden z důsledků multikulturní evropské revoluce a politiky „otevřené náruče“. Za ohavnostmi v německých městech jsou jistě konkrétní osoby nebo čile zorganizované gangy, ale ten, kdo jim to fakticky umožnil, kdo nabídnul příležitost k takovému řádění, to byla Angela Merkelová a evropské politické elity.

Co říkáte reakcím německých politiků?

Jeden můj známý, špičkový český akademik, byl loni na podzim přednášet v Hamburku. Zdůrazňuji na podzim 2015. Vrátil se zděšený a s očima navrch hlavy vyprávěl o tamní situaci, o opilých bandách přistěhovalců povalujících se po chodnících obtěžujících kolemjdoucí ženy a dívky. A reagovali na to už tehdy nějak němečtí politikové? Vždyť silvestrovské násilí nemohlo být pro Němce ničím novým. Proč bych tedy nyní měl očekávat jinou reakci? Vždyť jsou to stále titíž lidé, kteří buďto politiku „vítání“ imigrantů přímo organizovali, nebo bez protestů akceptovali. Nijak mě nepřekvapuje, že podle těchto politiků jsme to nakonec my, kdo máme zvažovat, co si na sebe oblečeme, abychom neprovokovali, a jsme to podle nich zase my, kdo se máme vyhýbat místům, která imigranti zabrali. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to směšné. A i kdyby se přes noc jako mávnutím kouzelného proutku tihle lidé změnili, veřejnost už jim to stejně oprávněně neuvěří.

Co se týče sexuálních útoků uprchlíků v Německu, publicista Jan Petránek řekl, že útoky na ženy jsou hluboko v mentalitě migrantů a uprchlíci mají hodnoty neslučitelné s našimi. Co o tom soudíte?

Jistě, jsme konfrontováni s jiným hodnotovým a kulturním rámcem. Jen mě překvapuje, ale zase ne tak mnoho, že všechna ta naše či evropská nevládní feministická hnutí nebijí na poplach, že paní eurokomisařka Jourová, která má na starosti agendu rovnosti pohlaví, neburcuje Evropskou komisi a na obranu Evropanek plamenně nebouří v Evropském parlamentu.

Objevily se zprávy, že německá policie nemá vyšetřovat „drobnou“ kriminalitu přistěhovalců...

Ano, slyšel jsem to a obávám se, že i to může být pravda. Umělé, násilné zamlčování informací či pravd je pouze přiléváním oleje do ohně nálad veřejnosti. A tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Pak i drobná, ve své podstatě i nevinná, událost může být spouštěcím mechanismem nálad a procesů, které se vymknou jakékoliv kontrole a jejichž vítězem mohou být síly, jejichž ideologie i mocenských prostředků bychom se měli obávat.

Šéfka Alternativa pro Německo Frauke Petry prohlásila, že by pohraniční stráž měla být připravena střílet uprchlíky, pokud to bude nutné. „Potřebujeme efektivní kontrolu (hranic), abychom zabránili neregistrovaným žadatelům o azyl vstup do země z Rakouska. Žádný policista nechce střílet na uprchlíky a já si to také nepřeji. Ale střelba by měla být umožněna jako poslední možnost,“ prohlásila pro německá média šéfka AfD Frauke Petry. Souhlasíte s ní?

Tento výrok, pokud je autentický a skutečně zazněl, považuji za vyjádření nálad – zřejmě nemalé části - německé veřejnosti, za potvrzení obav tamních občanů, za touhu vrátit se k systému ochrany vlastních hranic, za výraz přání vrátit národnímu státu suverenitu v jeho hranicích. Jednoduše řečeno mít právo rozhodovat o tom, koho do svého domu vpustím anebo koho si ve vlastní kuchyni nepřeji. Pokud to myslela takto, pak souhlasím.

Premiér Sobotka řekl, že hrozbu nepředstavují uprchlíci, těm je prý třeba pomoci, ale teroristé. Prezident Zeman řekl, že ale terorismus s uprchlickou vlnou souvisí. Kdo má pravdu?

Lžeme si ke své škodě do vlastní kapsy, pokud si namlouváme, že invazi běženců do střední Evropy lze oddělit od teroristických hrozeb. Souhlasím s prezidentem Zemanem a vyjádření premiéra Sobotky mi pouze potvrzují to, co si jeho politice myslím. Svému slovenskému socialistickému souputníkovi Robertu Ficovi může pouze ze vzdálenosti několika světelných let závidět jeho charismatickou rozhodnost a přesvědčivost, s jakou ve věci masové imigrace brání Slovensko a zájmy slovenských občanů.

Sobotka také řekl: „Jsem přesvědčen, že levicové lídry za deset dvacet let najdeme spíše mezi dobrovolníky, kteří v létě odjeli na Balkán a pomáhali uprchlíkům. Tihle lidé budou v budoucnu představovat levici. Nehledal bych je na náměstích, kde se šíří xenofobie, nenávist a rasismus.“ Co o tom soudíte? 

No, tak to je především špatná zpráva pro samotnou sociální demokracii a pro jejich voliče. Právě oni jsou průběhem i důsledky současné běženecké revoluce nejvíc oprávněně vystrašeni. Pokud jim dnes pan předseda ČSSD takhle vykresluje budoucnost strany, kterou vede a které jeho voliči ještě z nejasných důvodů věří, pak jim fakticky vzkazuje, že o jejich podporu už ani moc nestojí. A to je pak dobrá zpráva pro české komunisty i budoucí radikální hnutí. A že se na náměstích šíří xenofobie, nenávist a rasismus? To je jen další z důkazů, jak současná vládní politika není ochotna řešit problémy, o nichž si občané myslí, že jsou zásadní. Kdyby měli lidé pocit, že se jejich obav politické strany ujímají, že je řeší, pak by třeba nemuseli hledat náhradní řešení v proudech a jejich reprezentantech, s nimiž v podstatě nemají nic společného.

Slovenský premiér Fico řekl, že nechce, aby na Slovensku vznikla nějaká ucelená muslimská komunita. Řekl, že existuje problém s integrací imigrantů, a také řekl, když to řeknu lidově, že si nevezme na triko, aby byly ženy na Slovensku sexuálně napadány. Co si o tom myslíte?

Před několika dny se v českých médiích objevilo naráz několik rozhovorů s tímto politikem. Pokud vyjadřoval své názory národohospodářské, polemizoval bych s každým z nich, pokud vysvětloval své postoje k masové imigraci, podepsal bych každé slovo. Je záviděníhodné, jak tvrdohlavě obhajuje slovenský zájem, je pro tento účel ochoten vytvořit zájmovou koalici zemí s podobným názorem a jít proti imigrační politice Berlína i evropských institucí. Sobotkova vláda dělá vážnou chybu, že – když už jí chybí vlastní odvaha – se nesveze v závětří Ficovy rozhodnosti. Když už se dnes tak vzývá formát V4, pak je třeba si přiznat, že Česko je jeho nejslabším článkem. Ale to není ani nové, ani objevné zjištění.

Robert Fico také pro Právo řekl, že absolutní většina běženců jdoucích do Evropské unie z Turecka jsou ekonomičtí migranti. „Trvám na svém postoji, že absolutní většina těchto lidí jsou ekonomičtí migranti (hovořil o migrantech jdoucích do Evropy z Turecka, pozn. redakce). Kdo má věřit člověku, který se necítil bezpečně v Srbsku, v Maďarsku, ani v Rakousku, a tak šel až do Německa? Evidentně mu šlo o ekonomické zájmy,“ řekl Fico…

To je přece racionální úvaha vycházející ze zdravého selského úsudku a pochopení motivací, které sem běžence přivádějí.

Já bych k tomu ještě dodal, že jsem dodnes nepochopil ty chlácholivé báchorky o oddělování ekonomických běženců od těch ostatních. Jak to kdo pozná? Kdo je odliší? To se v těch mnohatisícových zástupech budou každého jednotlivě ptát: tak ty k nám jdeš z jakých důvodů? A co očekáváme, že odpoví?

Proboha, mějme alespoň zbytky odvahy nelhat sami sobě!

První vicepremiér, ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš Právu řekl, že příliv uprchlíků do EU se musí zastavit úplně. Nemáme dle něj povinnost a v tuto chvíli nemůžeme vůbec nikoho přijímat. Musíme prý v první řadě zaručit bezpečnost našich občanů. Ptá se, proč by z bohatství evropských zemí tvořených po generace měli žít lidé bez vztahu k hostitelské zemi a kultuře – lidé, kteří představují bezpečnostní riziko a jejichž touhou není asimilace, ale rozvrat evropské kultury. Dle Babiše není možné, aby Evropané měli menší práva než přistěhovalci, a je vyloučeno, aby se přizpůsobovali uprchlíkům. Jaký je váš názor?

Já především nevěřím panu Babišovi ani slovo – nejen v jeho názoru na masovou imigraci. S nadsázkou vycházející z české reality bych řekl, že až bude rozdělování imigrantů spojeno s tučným dotačním programem – a to bude hodně brzy, očekávám v jeho názorech pozoruhodný – proimigrační - posun. Na druhou stranu Andrej Babiš čiperně a zručně obsazuje prostor, který mu Bohuslav Sobotka, lidovci  a schwarzenbergovská část parlamentu vyklidili.

Já s názory, které Babiš v onom rozhovoru uvedl, souhlasím, ale má a musí je říkat někdo jiný. Jiná politická strana nebo lidé, kteří si to opravdu myslí a jejich názory jsou dlouhodobě neměnné. A to Andrej Babiš není.

Předseda SPD a poslanec Tomio Okamura říká, že neexistují umírnění muslimové a že islám je zločinná ideologie. Dle něj by bylo potřeba ihned všechny islámské migranty vrátit zpět do mateřských zemí a byl by pro vyhoštění i potomků těchto migrantů, kteří se v Evropě narodili. Rusové jsou prý de facto naši jediní upřímní silní spojenci v souboji s radikálním islámem. Co si myslíte o tomto?

Nevím, zda jde s takovým tvrzením úplně souhlasit, a pokud snad ano, pouze s vážnými a podstatnými výhradami. Spojovat islám, jako soubor náboženských představ, se současnou imigrační krizí považuji za hloupou zkratku, stejně hloupou, jako tvrdit, že co muslim, to terorista. Mně se ani nelíbí silácky primitivní výkřiky typu „všechny naložit a vyhostit“ především proto, že jsou to výkřiky víc zoufalé než reálně promyšlené kroky. Ano, Rusové mají s radikálním islamismem také své neblahé zkušenosti, žijí v přímém doteku s islámským světem a neschopnost či neochotu Západu hledat s Rusy společné řešení alespoň tohoto problému, považuji za další z našich osudových chyb.

Vidíme, že Schengen je projekt pro dobré počasí, ale když přijde bouřka, prosakuje a valí se přes něj povodeň. V okamžiku, kdy EU hranice nijak nehlídá, cizí lidé libovolně bez jakékoli registrace překračují hranice a pohybují se po Evropě. Muslim, který žije třetí generaci v Německu a je třeba terorista, může libovolně překročit hranice naší země, nikdo ho na hranicích nezkontroluje, nezadrží a zde může něco spáchat.

Mě nepřestane udivovat, proč je případné ukončení evidentně nefunkčního projektu, jako je Schengen, tak úporně spojováno s rozpadem Evropské unie, vznikem chaosu a málem s vypuknutím války. ČR vstoupila do Schengenského prostoru v prosinci 2007. Neexistovali jsme před tím? Nemohli jsme volně cestovat? Neplynulo naše zboží do zahraničí a nepřicházelo odtamtud zboží cizí? Když kamkoliv uvnitř Schengenského prostoru letíme letadlem, neprocházíme systémem všemožných kontrol? Rozpadem Schengenu se nic dramatického neděje. Dokonce to cítím naopak – čím déle bude tento projekt pod sílícím tlakem imigrační invaze udržován při životě, tím nebezpečnější situaci se může „uvnitř“ Schengenu vytvářet. A to i tak, jak ve své otázce naznačujete.

Myslíte si tedy, že by si náš stát měl vzít zpátky pravomoc, kdo může vstoupit na naše území?

Ano, to si myslím. A nejen náš stát. Tuto výhradní pravomoc, která činí ze státu suveréna na svém území, bych přál i našim sousedům. Existenci garantované a kontrolovatelné, tudíž prostupné, státní hranice považuji za jeden ze základních předpokladů svobody a demokracie uvnitř prostoru, který ona hranice vymezuje. Vědomí sounáležitosti a loajality k takovému území je intenzivnější, emotivnější a upřímnější. Pouze v takovém prostoru, myslím, cítí občan jakékoliv omezování své svobody citlivěji a méně lhostejně. Péče o věci veřejné je mu bližší, rozumí jí a chce se na ní intenzivněji podílet.

Ano, já jsem hlubokým zastáncem existence národních hranic.

Dobrá, jedním ze znaků suverénního státu tedy podle vás je, že kontroluje své hranice a kontroluje právo na svém území, které je vytyčeno hranicemi. Jakmile někdo poruší zákon u nás, překročí hranice, tak už náš stát toho člověka těžko potrestá...

A to je argument pro co? Buďto existují pevné, vážně míněné a tedy vynutitelné mezinárodní dohody, které mezi sebou státy uzavírají svobodně a s vědomím, že vedle sebe chtějí v klidu žít – a to je realita, kterou bych si přál, nebo tu bude nadnárodní evropská policie, evropský prokurátor, evropské trestní právo – no a to už bude konečná pro poslední miligramy národní suverenity.

I kdybychom nepočítali současnou migrační vlnu, tak již před ní existovaly odhady, že v západní Evropě budou mít muslimové většinu do 40 let. Takže v Německu, Francii, Británii, Belgii, Nizozemí a tak dále mohou nastavit muslimská pravidla a právo šaría.

Zajímavým, přestože pro svoji provokativnost drásavým, příspěvkem k této debatě je kniha Michela Houellebecqua „Podvolení“. Přestože jde o fikci, autor se pokusil napsat scénář, jak bude naše Evropa vypadat za dvacet let. A pěkné čtení o nás a pro nás to není. Faktem ale je, že s popisem této fikce si může v evropském kontextu pohrávat pouze Francouz nebo ještě tak Belgičan z Bruselu. V těchto zemích mají zkušenost s arabskými přistěhovalci nejpozději od konce druhé světové války. V Paříži i Bruselu jsou městské čtvrti, o kterých se již léta ví, že vkročit tam je nebezpečné a že jsou to místa, kde již dávno platí jiná pravidla a vlastní zákony.

Není pro nás z tohoto důvodu EU hrozbou?

Obávám se, že kýmsi organizovaná a podporovaná masová imigrace do středoevropského prostoru je součástí plánů eurounijních elit dokončit obří sociálně-inženýrský projekt násilného sjednocení Evropy. Strach a zděšení běžných lidí totiž poslouží jako hnací motor pro „evropské řešení, když to ti naši doma nezvládají“. A jako každý sociálně-inženýrský projekt, i tento bude mít katastrofální důsledky pro budoucnost dalších generací.

A není tedy pro nás řešení utvořit nějaké uskupení států kolem Visegrádu a části Balkánu, které by se tomu bránily?

Jsme zemí, která si s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a dalšími prošla odlišným poválečným vývojem. My si snad ještě pamatujeme, jaké to bylo, když nám sovětské politbyro nařizovalo, co smíme dělat. Je přirozené, že každou ztrátu svobody vnímáme citlivěji, než ti od nás na západ. My si pamatujeme, jak moc jsme o svobodu rozhodovat sami o sobě stáli a jak dlouho nám trvalo, než jsme ji znovu nabyli. V tomto kontextu bych očekával, že země s podobnou zkušeností si mohou lépe porozumět, více držet pohromadě a účinněji spolupracovat. Já si pevnější sevření takových států umím představit a věrni naší unikátní historické zkušenosti – včetně té s EU - i o takovém formátu přemýšlet.

 

Ivo Strejček

Kategorie: 

Necenzurovaný chat

Ve středu 6.5.2009 jsem poskytnul veřejnosti on-line rozhovor, chat, na stránkách http://www.ods.eu. Protože jsem zjistil, že některé otázky voličů a mé odpovědi byly hlavní kanceláří ODS z mně neznámých důvodů vynechány a na http://www.ods.eu neuveřejněny, dávám tímto k dispozici úplnou verzi chatu. Můj chat na stránkách ODS najdete pro srovnání zde.

Následují tedy všechny otázky v plném znění, jak mi byly postupně kladeny, a všechny mé odpovědi v plném znění. Otázky jsou tučně, mé odpovědi netučně.

Zdravím. Jsem toho názoru, že je třeba vyhledávat akce během celého volebního období, a ne až na poslední chvíli před volbami. Smutně vzpomínám na červenec 2007, kdy v naší obci proběhlo setkání rodáků a nikdo z ODS, až na pana Rohovského - si nanašel hodinu až dvě času na dopolední program. Pan hejtman místo, aby za sebe poslal někoho z ODS, poslal náměstka pana Kodeta z KDU-ČSL, s ním přijel pan Kasal - též z KDU-ČSL. Věřte mi, že dodnes musím čelit výtkám zdejších příznivců ODS, že si nikdo nenašel čas. Nemyslím ale jenom Vás. Prosím, věnujte svůj čas i malým obcím. U nás tehdy bylo asi 800 lidí. Podle mne se tolik nesejde na žádném setkání před jakýmikoliv volbami. Pamatujte prosím na to. Děkuji a přeji Vám a všem kandidátům z ODS mnoho úspěchů ve volbách. Zdraví Karásek MS ODS Dlouhé.

Dobrý den pane Karásku, Moc rád vás slyším a také já vás zdravím. Dobře se známe a vy dobře víte, že ve své práci se především malým obcím nevyhýbám. O případu, který popisujete, nevím a jistě tušíte, že nemohu vysvětlovat situaci za někoho jiného. Ano, naprosto s vámi souhlasím, že předvolební kampaň se dělá po celé volební období. Pokud máte trochu času, najděte si na mé webové stránce www.istrejcek.cz odkaz na Zprávu o výkonu poslaneckého mandátu v letech 2004 – 2009, ve které jsem podrobně popsal všechny své aktivity v průběhu posledních 5 let. Myslím, že jsem dělal kampaň docela poctivě. Moc děkuji za dotaz a přeji vše dobré.

Nepřipadá vám vaše kampaň moc slabá? Cestou do práce potkám asi 30 billboardů a spoustu letáků ČSSD a od ODS sotva 2 billboardy. Docela mě to mrzí. Lukáš Novák.

Dobrý den pane Nováku, naše kampaň je stupňovaná a bude vrcholit těsně před volbami do EP. Jsem si jist, že budeme hodně vidět i slyšet. Pokud se mě ale ptáte na to, zda jsem spokojen s počtem již dnes viditelných nosičů kampaně, pak musím souhlasit s vámi – nejsem.

Jaký je Váš postoj k Lisabonské smlouvě? Milada Laudová.

Dobrý den paní Laudová, jsem zásadním odpůrcem Lisabonské smlouvy (euroústavy). Nechci, aby naše země byla řízena z cizí metropole. Pokud vejde Lisabonská smlouva v platnost, vznikne v EU takový stav, ve kterém „velcí budou zákony psát, malí je budou dodržovat“. Chci prosperující a úspěšnou Českou republiku svobodně spolupracující v otevřené Evropě.

Dobrý den pane poslanče, velice rád vzpomínám na setkání s Vámi při návštěvě Evropského parlamentu, který jsem měl možnost navštívit díky ODS. Chtěl bych Vám poděkovat za Vaše vystoupení ve městě Stochov v loňském roce, je naprosto skvělé, že si ve svém plném programu najdete čas i pro menší města, obce a jejich občany. Přeji Vám i Vaším kolegům z ODS jen pozitivní výsledky a hodně štěstí do nadcházejícího boje ve volbách do Evropského parlamentu. Roman Foršt

Dobrý den, velmi si Vašeho přání vážím a děkuji za něj. Mám radost, že se Vám návštěva Evropského parlamentu líbila. Ať už si myslíme cokoli o současném směřování EU, návštěva EP je vždy užitečná. Každý návštěvník to potvrzuje. Získá další sumu informací, které při orientaci v současném nepřehledném politickém světě, jistě využije. Pozdravuji ve Stochově!

Vážený pane, vážím si Vaší práce v EP, ale nejdou mi do hlavy platy europoslanců. Můžete mi financování EP trochu osvětlit? Díky za informace. František Kovář.

Dobrý den pane Kováři, každý europoslanec je placen vlastním národním parlamentem. Národní parlament také určuje, jak vysoký bude plat „jeho“ europoslance. Proto se platy europoslanců mezi sebou liší: italský pobírá asi 11 000 eur měsíčně, český něco přes 2 000 eur. Výše platu českého europoslance se rovná 1,2 násobku poslance českého národního parlamentu (vše v hrubém).

Dobrý den pane Strejčku, jak výrazně Českou republiku poškodil pád vlády v očích ostatních partnerů v EU? Karla Slezáková.

Dobrý den paní Slezáková, pádem vlády jsme si především uřízli pořádnou mezinárodní ostudu. Pokud si vzpomeneme na slogan českého předsednictví „Evropě to osladíme“, tak jsme si to především osladili sami sobě. 20 porevolučních let jsme se snažili vymanit ze stereotypního vnímání, že patříme „kamsi na východ“ a teď jsme tam sami sebe poslali. A to ani nemluvím o důsledcích na rozhodování investorů. Byl to neuvážený čin, který jsme si v Čechách sami vypískali.

Dobrý den, velmi se mi líbil Váš video profil, ze kterého je patriotismus k regionu skutečně znát. Jsem velmi rád, že náš region zastupuje tak schopný člověk jako jste Vy. Díky a přeji hodně štěstí! Libor Buček.

Dobrý den pane Bučku, Tak to mám sám radost, že z mého videoprofilu je vidět i cítit, že mám Vysočinu rád. A z Vašich slov mám radost také proto, že je nás jistě mnohem víc. Děkuji.

Souhlasíte s tkzv."náhubkovým zákonem" od Marka Bendy? Podotýkám, že jsem člen ODS a jsem přesvědčený, že nám takové přílepky sloužící ke zviditelnění jednotlivců ubírají na preferencích. Děkuji. František Pokorný.

Dobrý den pane Pokorný, „náhubkový zákon“ považuji přinejmenším za sporný a ve sněmovně bych pro něj asi nehlasoval,ale u kolegy Bendy bych to nebral jako snahu o zviditelnění. Děkuji za dotaz.

Dobrý den, chtěla bych se zeptat na financování Evropského parlamentu. V současné chvíli má parlament dvě sídla - Brusel a Strasburg. Zasedání parlamentu je na strídačku v obou sídlech. Z ekonomického hlediska je nutné platit 2x provozní náklady. EU několikrát zvažovala zrušení jednoho ze sídel, protože by se tak podařilo ušetřit několik milionů EUR. Proč tedy EU nezruši jednu z institucí a neušetří tak miliony EUR obzvláště v době ekonomické krize? Děkuji Rotterová

Dobrý den paní Rotterová, já s Vámi zcela souhlasím. Evropský parlament má dokonce sídla tři – Brusel, Štrasburk a Lucemburk (což je správní sídlo parlamentu). Je to plýtvání značnými finančními prostředky, ale se zrušením jednoho ze sídel by muselo souhlasit všech 27 členských států. Alespoň jeden z nich s tím nebude souhlasit nikdy: Francie. Každý rok se část evropských poslanců snaží navrhnout zrušení štrasburského sídla a každý rok jsme přehlasováni drtivou většinou. Tam, kde končí rozum normálního daňového poplatníka, začíná myšlenkový kvapík mnohých europoslanců.

Dobrý den, pan poslanče, co hodláte prosazovat, pokud budete zvolen? Děkuji za odpověď. Tereza Bílá.

Dobrý den paní Bílá, Chtěl bych pracovat ve výboru pro průmysl a energetiku, kde bych chtěl obhajovat českou jadernou energetiku a zájmy českých firem a podnikatelů. Chtěl bych pokračovat v práci ve výboru pro ekonomiku a monetární záležitosti, kde bych chtěl bránit zavedení konceptu konsolidovaného základu daně právnických osob (což povede k plíživé harmonizaci přímých daní a poškodí české firmy), na harmonizaci daní nepřímých bych nahlížel velmi obezřetně a podporoval bych pouze takové změny, které mohou zlevnit a zefektivnit jejich výběr. Rád bych pomohl Jihomoravskému kraji při řešení nelehké situace v budování dálnice na Vídeň, která vázne na české straně.

Pane poslanče, může mi popsat, co obnáší funkce whipa v Evropském parlamentu? Jaká je konkrétní náplň? Standa Horák.

Dobrý den pane Horáku, Whip (z angličtiny, znamená bič, bičovat, šlehat) je funkce převzatá z britského parlamentu. Jde o poslance, který má ke všem svým povinnostem navíc povinnost koordinátora hlasování. Je zodpovědný za to, že budou připraveny řádné hlasovací seznamy, že každý poslanec klubu ví, jak má hlasovat. Je to funkce nepopulární, nutíte své kolegy včas a řádně připravovat podklady k hlasování (proto onen „bič“) a pokud takové podklady nedostanete, musíte je připravit sám. Je to ohromné množství práce navíc, které vám ovšem dává velkou výhodu: máte přehled o všem, co se projednává. Práci whipa jsem se po celých pět let snažil dělat poctivě a důsledně, ale zopakovat bych si tuto funkci už nechtěl. Děkuji za dotaz.

Dobrý den, podporujete rozšíření pravomocí ep? Tonda Jiroutek.

Dobrý den pane Jiroutku, nepodporuji rozšíření pravomocí Evropského parlamentu. Více pravomocí EP znamená méně pravomocí národních parlamentů. A to si nepřeji. Zastávám názor, že politika má být prováděna na co nejnižší úrovni, aby byla co nejlépe kontrolovatelná. Čím víc se rozhodování vzdaluje od běžného voliče, tím méně je srozumitelné a kontrolovatelné. A co víc, když tak po těch pěti letech práce v EP pozoruji mnohé členy tohoto parlamentu, tak mě jímá hrůza, že by měli mít ještě víc pravomocí, než mají dnes! Děkuji za dotaz.

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak se díváte na myšlenku přetvoření Rady EU na druhou komoru parlamentu, jak nedávno hovořil pan Sobotka? Považujete jí za reálnou? Děkuji a přeji mnoho štěstí ve volbách. Jonáš Bauer.

Dobrý den pane Bauere, Nevím přesně, o čem mluvil pan Sobotka, tudíž nemohu nijak přesněji na jeho názor reagovat. Zkusím tedy obecněji můj vlastní názor: byl bych v těchto úvahách velmi opatrný a zdrženlivý. Souvisí to s případným rozšiřováním pravomocí Evropského parlamentu a posilováním rolí dalších institucí. Navíc by to zřejmě byl další krok k federálnímu uspořádání EU, což si nepřeji v žádném případě. Jsem proti posilování pravomocí evropských institucí a přeji si návrat rozhodování na takovou úroveň, která je srozumitelnější voličům.

Dobrý den pane poslanče, zajímalo by mně, který/kteří poslanci - kolegové Vám byli v Evropském parlamentu názorově blízcí. Včetně zahraničních. Děkuji Stránská.

Dobrý den paní Stránská, osobně se mi skvěle spolupracovalo s Hynkem Fajmonem. Rozumíme si politicky i lidsky. Je to chytrý a pracovitý poslanec. Ze zahraničních poslanců jsem udržoval výborné pracovní vztahy s Rogerem Helmerem, Danielem Hannanem (britští konzervativci), Klausem Pieperem (CDU), ale skutečně výborné vztahy jsem měl se slovenskými europoslanci Peterem Šťastným a Annou Záborskou. Odpovědně říkám, že Slováci jsou při řešení problémů našimi nejbližšími spojenci.

Dobrý den, založíte po volbách novou frakci v EP s britskými konzervativci? Jaké další strany v ní budou? Děkuji a přeji pěkný den. J. Voláková

Dobrý den paní Voláková, Samozřejmě vše záleží na tom, jak v jednotlivých členských státech EU dopadnou volby do EP. Počítat se dá s Poláky, v jednání jsou i další rozumní představitelé jiných stran, ale vše doopravdy záleží na volebních výsledcích.

Kategorie: 

Nepřeji si federální Evropu, nechci mít hlavní město zase v jiné zemi

Rychle pryč z Evropské unie


(Reflex) Europoslanec Ivo Strejček: Brusel využívá krize, aby uchvátil co nejvíc moci Bestie se utrhla ze řetězu. Myslí si to o Evropské komisi europoslanec Ivo Strejček (ODS) po projevu jejího předsedy J. M. Barrosa. Ten žádá vznik evropské federace s vlastní armádou a novými daněmi.

 

Barroso v projevu o stavu Unie poprvé otevřeně řekl, že cílem je federace s vlastní armádou a daněmi. Co to pro EU znamená? 

Byl to zlomový den, datum 12. září si dobře zapamatujme. Nejen tím, s jakou otevřeností Barroso vystoupil, ale poprvé bez jakékoli nahoty se ukázalo, že Evropská komise začíná dominovat. Dosud to byla organizace fungující na zadání národních vlád. Dnes ovšem Barroso nalinkoval národním státům svou představu. Teď se bestie utrhla ze řetězu. Tak dlouho jsme si ji pěstovali, až přervala řetězy a teď je neovladatelná. Je to jako scéna z Hvězdných válek, kdy se senát propadl sám do sebe a Darth Vader ho naprosto ovládne. Takhle jsem si v Evropském parlamentu připadal. 


 

Podle Barrosa má být zdrojem evropského růstu rozpočet EU. Lídr socialistů v Europarlamentu Hannes Swoboda pak řekl, že jeho frakce nepodpoří rozpočet, který nebude vyšší. Tak mluví v situaci, kdy Komise všem státům diktuje úspory. Proč se nešetří v Bruselu? 



Barroso řekl, že musí přehodnotit vlastní zdroje. Na to mají daň z finančních transakcí, nejrůznější ekologické daně, tzv. evropskou DPH. Už to mají spočítané. V tom je velké nebezpečí. Teď předsedové vlád třeba řeknou, že mají své problémy a nemohou zvyšovat příspěvky do bruselské kasy. Drží tím Evropskou komisi na uzdě. V okamžiku, kdy Unie získá vlastní rozpočtové příjmy, bude už totálně nezávislá na členských státech. Komise a Europarlament pak budou absolutně nekontrolovatelné, nezávislé, utržené ze řetězu. Už je nikdo nezastaví. 



 

Čekáte tedy nové a nové evropské daně? 



Nepochybuji, že budou. 



 

Podle něj je příčinou krize nezodpovědné chování bank a zadlužování některých vlád. Přitom ale odmítá kritiku evropského modelu sociálního státu. Nevidí souvislost mezi ním a dluhy? 



Zřejmě ne. Že banky rády půjčovaly vládám, protože to bylo považováno za nejbezpečnější investici, je jistě možné označit za nezodpovědné chování. Ale ne nezodpovědné chování bank, nýbrž vlád! Současné dluhy nejsou ničím jiným než přímým důsledkem souboje o voliče. To v Bruselu nevidí. Pro ně je evropský sociální model nedotknutelná posvátná kráva. A když o něm začnete mluvit jako o základní příčině téměř všeho, co Evropu dnes svírá, tak jste kacíř, který patří rovnou na hranici do Kostnice. 



 

Proč při projevu padl i požadavek na společnou evropskou vojenskou sílu? 


Jedním z atributů státu je bezpečnostní politika a zajištění vnějších hranic. V tom projevu bylo i to, že tohle k NATO paralelní vojenské uskupení má být schopno nasazení mimo území Evropské unie. Navíc je to atak na euroatlantické spojenectví, protože jsme součástí NATO. To je strašidelně nebezpečné. Navíc to Barroso podpořil ještě požadavkem na společného nejvyššího evropského žalobce, což znamená unifikaci národních judikatur. Vím, že leckomu v Česku se to bude líbit, ale je to nesmysl. Vymyká se to kontrole národních parlamentů, o kontrole voliči ani nemluvě. 



 

Není to logická odpověď na to, že si USA dělají se svou armádou, co chtějí, a to nehledě na NATO? 



EU se od počátku integrace v padesátých letech vyvíjela jako protiamerická idea, jako protiváha USA. Existoval však Sovětský svaz se svými satelity, takže antiamerikanismus nemohl vyhřeznout naplno. Teď se antiamerická ambice ukazuje. To je příčina takových návrhů. Ale myslím, že to bude armáda francouzského typu, bude mít nablýskané výložky a bude ozdobou dámských ložnic. Nic víc. 



 

Barroso chce brzy novou evropskou smlouvu. Přitom ta poslední, lisabonská, prošla jen horko těžko. Proč přesto tak tlačí? 


Oni využívají té zásadně krizové chvíle, aby uchvátili co nejvíc moci. 



 

Ale jak si Barroso představuje prosazení nové smlouvy? 



Řekl, že Evropská komise bude spolupracovat s těmi, kteří chtějí. Byl to vzkaz všem státům, kterým se ne všechno líbí, že si do toho už komise nenechá mluvit. 



 

Co z toho plyne pro Česko? 



Na stole jsou teď návrhy na bankovní unii. Česká vláda si musí stanovit mantinely a pokusit se zůstat mimo. 



 

Proč? Bankovní unie bude přece jen pro eurozónu, ne? 



Ano, ale bude se říkat, že tím vzniká unie v Unii a že si to nemůžeme dovolit. Bude se mluvit i o něčem, co se nazývá "opt-in", tedy možnost dobrovolného připojení. Tuto věc by si česká vláda měla vyjasnit a do bankovní unie nevstupovat. Je to o to komplikovanější, že velké banky působící na českém trhu mají matky v infi -kovaných oblastech. Proto je klíčové, abychom obhájili, že dozor nad českým finančním sektorem má Česká národní banka. Jinak může dojít k tomu, že nemocné bankovní matky budou odsávat likviditu ze zdravých dcer. 



 

Podobně skepticky se k bankovní unii staví i Němci. Jejich ústavní soud ale právě v den Barrosova projevu potvrdil soulad vzniku Evropského stabilizačního mechanismu s německou ústavou, byť s podmínkami. 


Soud v Karlsruhe je pod obrovským tlakem. Německo ručí za čtvrtinu (190 miliardami eur, 4,7 biliónu Kč) celkové kapacity Evropského stabilizačního mechanismu (700 miliard eur). Takže si politicky nemohl dovolit žádné jiné rozhodnutí. Verdikt vychází vstříc politické realitě. ESM měl fungovat už v červenci, teď se spěchá, protože ho Brusel bude potřebovat už v říjnu. Jen se čekalo na odšpuntování v Karlsruhe. 



 

Jak se k tomu všemu má Česko postavit? 



V České republice se musí rozjet debata o tom, kam Evropská unie směřuje. Celkový vývoj považuji za negaci ideje samostatného Československa. Myslím, že přichází čas na vážnou debatu o tom, zda v tomto uskupení máme dál být. 



 

Co tedy máme dělat? 



O dalším působení České republiky v EU musí znovu rozhodnout občané. Musí se o tom vést kvalitní debata, aby lidé věděli, o čem se rozhodují, co se děje, kam to směřuje, jestli se jim to líbí, nebo nelíbí. To rozhodnutí musí být zadání pro politickou reprezentaci. Příležitostí k tomu může být ona nová smlouva, po které volal Barroso. 



 

Nebojíte se, že Česko bude terčem nějaké odvety? 



Bylo by optimální, kdyby se stejná debata vedla i v ostatních členských zemích. Může se stát, že v některých státech se debata velmi přiklopí, ve Finsku to vůbec není jasné, stejně tak ve Švédsku. Kdyby se v Británii dnes konalo referendum, vůbec bych si nevsadil na jejím setrvání v EU. Jenže lidí se na další integrační kroky nikdo neptá. Stačilo by, kdyby se jeden velký silný stát stal zárodkem zcela jiného konkurenčního vývoje. 



 

Takže vystoupit, ale ne první? 



Kdyby Česká republika měla zůstat sama, tak by to byl samozřejmě problém. Ale ani téhle otázce už se nemůžeme bránit. My politici nemůžeme takhle vazalsky Česko zavázat. Pro českou suverenitu, českou státnost je to fatální. Nemůžeme si dovolit rozhodovat sami. 



 

Váš kolega z Europarlamentu, Libor Rouček z ČSSD, ale říkal, že jsme na jedné lodi a je potřeba sdílet více pravomocí, aby se krize vyřešila. 



My nejsme na jedné lodi. To je urážka všech lidí v České republice. Nejsou na jedné lodi s Francouzi, Italy, Španěly nebo Řeky. My jsme měli zcela jiné startovací podmínky, my jsme nežili čtyřicet let v luxusu amerického deštníku, kdy se budoval hospodářský projekt západní Evropy. My nejsme extrémně předlužená země. My nejsme na jedné palubě, abychom museli platit dluhy těch, co po léta žili absolutně nad poměry. Že si Češi nejsou schopni vládnout, já absolutně odmítám. To jde proti masarykovské ideji vzniku samostatného Československa. 



 

Nebylo by jiné řešení než vystupovat z EU? 



Já už si po násilném schválení Lisabonské smlouvy nedělám žádnou iluzi. Tehdy jsem ještě věřil, že odmítnutí v referendech ve Francii, Nizozemsku a Irsku musí znamenat nějakou sebereflexi. Nic takového se ale nestalo. 

(Autor: Miroslav Cvrček)

Kategorie: 

Nečas je nadějí pro ODS i pro tuto zemi

Rozhovor pro časopis EURO

Europoslance, člena výkonné rady a předsedu krajského sdružení ODS Vysočina Iva Strejčka označil nový volební lídr ODS Petr Nečas spolu s Hynkem Fajmonem a Martinem Římanem za své nejbližší lidi ve straně. Strejček to považuje za velkou poctu i zavázek. Nečase vidí jako velkou naději pro ODS i Českou republiku a pod jeho vedením se strana prý může vrátit k ideovým základům, které položil Václav Klaus.

Volební lídr ODS Petr Nečas se o vás vedle Hynka Fajmona a Martina Římana zmínil jako o svých nejbližších lidech v ODS. Co to pro vás znamená?

Je to pro mě vyznamenání. Když to Petr Nečas řekl již několikrát a řekl to nepochybně velmi vědomě, tak to ve mě osobně upevňuje pocit zodpovědnosti a nutí mě to k intenzivní práci na co nejlepším volebním výsledku a pokud možno i na větší rekonstrukci ODS. S Petrem Nečasem patříme do podobného ideového formátu. Na problémy a jejich řešení se díváme podobně. Jsme v dobrém slova smyslu ódésáckými konzervativci, kteří si rozumí.

Co znamená Nečasův nástup pro celou stranu?

Od Petra Nečase se jedná dva měsíce před volbami o velmi odvážný manévr. Já si toho velmi vážím, prorože Petr Nečas z mého pohledu přináší obrovskou naději jak pro ODS, tak pro naší zemi.

Proč si myslíte, že přináší naději?

Petr Nečas je nesmírně pracovitý člověk. Po těch letech, co se s ním znám a co s ním spolupracuji, vím, že pracuje velmi tvrdě. Připravuje, píše ideové programy pro ODS. V ministerské funkci odvedl obrovský kus práce na ministerstvu práce, které je jedno z nejsložitějších. Petr Nečas je racionální člověk, který ví přesně odkud kam má vývoj v této zemi směřovat. Pro mě je nepochybné, že se naprosto hodí na křeslo ministerského předsedy. V této chvíli podle mého názoru Česká republika žádného jiného porovnatelného kandidáta z jakékoli politické strany nemá.

Vy jste ale znám jako ochránce Klausova odkazu v ODS a euroskeptik, který byl výrazně proti Lisabonské smlouvě. Vám nevadí, že se Nečas několikrát poměrně ostře opřel do prezidenta republiky a že hlasoval pro Lisabonskou smlouvu?

Na to je komplikovaná odpověď, protože Petr Nečas byl v době, kdy se projednávala Lisabonská smlouva, ve vládě s účastí ODS. Významná část ODS Lisabonskou smlouvu odmítala, nicméně byli jsme v České republice osamoceni. Já realisticky chápu jeho pozici. Byl ve vládě, ve které nebyl premiérem a musel jí být loajální. Tohle já se snažím lidsky chápat. Jsem a nadále zůstávám ostrým odpůrcem a kritikem Lisabonské smlouvy a předávání naší suverenity do Bruselu. Názory Petra Nečase na evropskou integraci dobře znám a jsou blízké mým. Co se týká Václava Klause, tak se domnívám, že právě Petr Nečas je mostem či cestou k tomu, aby se ODS k ideovým základům, které položil Václav Klaus, znovu vrátila.

Nedávno proběhlo médii, že se ODS chystá opustit eurorealistickou frakci Evropských konzervativců a reformistů. Byla to informace, kterou vypustil generální tajemník evropských lidovců Antonio López-Istúriz. Vaše strana to oficiálně popřela, ale říká se, že na každém šprochu je pravdy trochu.

Od A až do Z se jedná o provokaci Evropské lidové strany, kdy přání je otcem myšlenky. Evropští konzervativci a reformisté jsou v Evropském parlamentu slyšet. Já považuji za hanebné, že se tato účelová dezinformace objevila právě v době, kdy naši polští partneři Právo a spravedlnost, kteří jsou také členy naší frakce, oplakávají smrt svého zakladatele a polského prezidenta Lecha Kaczyńského. To je nepřijatelné lidsky i politicky. ODS zůstává pevnou součástí konzervativní frakce a volební lídr Petr Nečas také velmi ostře tyto dezinformace ze strany eurofederalistických lidovců dementoval.

Jaký byl váš vztah k polskému prezidentovi Lechu Kaczyńskému?

Lech Kaczyński, se kterým jsem se několikrát setkal, byl nesmírně silnou politickou figurou. Polský prezident tvrdil, že zájmy Ruska a sjednocené Evropy pod dominancí německých zájmů znovu destabilizují středoevropský prostor, pokud tamní státy opustí cestu budování vlastní silné národní identity a suverenity. Proto byl prezident Kaczyński tak pevným vůdcem důsledně hájícím polské národní zájmy. I proto, a o to víc, je dnes smutno v České republice. Cítíme, že ztrácíme spolehlivého spojence. Prezidenti Kaczyński a Klaus si v uvědomování rizik ztráty národních suverenit rozuměli.

Kategorie: 

O Babišovi, Zemanovi, Merkelové a světě kolem nás (rozhovor pro Parlamentní listy)

Andrej Babiš již není ve vládě, jeho hnutí ANO však zřejmě vládní krizí příliš neutrpělo. Co si o tom myslíte?

Mě Andrej Babiš ani jeho preference nijak nezajímají. Co ale na tom všem snad zajímavé může být, je to, jak nízko je dnes laťka shovívavosti a trpělivosti voličů, co všechno jsou Babišovi schopni odpustit. Provalí se, že Babiš – místopředseda vlády - prostřednictvím odposlechů, podivně získaným přístupům k policejním spisům a skrze svá média zřejmě konspiruje proti jiným členům vlády nebo svým odpůrcům. Před pár lety by takový člověk skončil okamžitě ve vazbě a jeho politická formace by šla ke dnu. Ištván s Bradáčovou by se aktivisticky překonávali a byli mediálními hvězdami. Ale dnes ne. Proč?

Uvidíme, jak dopadnou volby, ale pokud by měl zvítězit Babiš, pak jedině proto, že si s ním lidé zřejmě spojují odpor proti minulým vládám a proto jsou schopni přehlédnout a tolerovat jeho fízlovské metody. A pokud zvítězí, pak si zásadní otázku musí položit tradiční strany samy sobě a přemýšlet o své vině v období „před Babišem“ a své atraktivitě v době „s Babišem“.

ČSSD dle průzkumů ztrácí. Jak je to možné? Jak to, že voliči ČSSD neslyší na rétoriku ,,obrany demokracie"? Co vlastně chtějí potenciální voliči sociální demokracie od vedení ČSSD?

 ČSSD konečně doplácí na své špatné vládnutí. Jejich předseda je necharismatický teflonový nudný politický panák a ještě si zkuste vybavit jeho další socialisty ve vládě. Umíme je jen vyjmenovat, natož spojit se sebemenším tématem? Socialisté neuměli formulovat vizi, kam s touto zemí jít, což ostatně neuměli nikdy, pouze těkali po přelétavých náladách voličů. Jejich vládní politika je směskou nahodilých, za to šílených rozhodnutí. Vnitrostranicky se pobíjejí a vlastní „krev“ nechávají za mediálního zájmu vytékat z Lidového domu. Prezidentem země je „jejich“ Miloš Zeman, který si vytknul za jeden ze svých cílů pomstít se své straně. Nevidím jediný důvod, proč by jejich preference měly růst.

A „obrana demokracie“? Troufám si tvrdit, že práh citlivosti na toto téma je u jejich tradičního voliče bezvýznamně nízko.

Na Babiše však otevřeně útočí i kruhy řadící se k ,,pražské kavárně".

„Pražská kavárna“ se vnitřně „revolucionarizuje“ vždy, když cítí, že lze na nějakém tématu mediálně či mocensky parazitovat. Dnes je v jisté části společnosti „módní“ být proti Babišovi, tak na něho útočí. Ale Babiš je tu ne kvůli počínání „pražské kavárny“, ale proto, že se část voličů cítila podvedena a zklamána vládním počínáním české pravice. To ona dílčím způsobem stvořila Babiše, což má málo co společného s „pražskou kavárnou“, která se zase jenom lacině veze a zneužívá rozhořčení lidí, z nichž mnozí s „kavárnou“ ani nechtějí mít nic společného.

Preference ANO ale příliš neklesají. Jsou ti, kteří se řadí k obráncům odkazu Václava Havla, zkrátka ,,mimo", protože lidé Babiše stejně ,,berou", jako někoho kdo jim zařídí lepší život?

Sem tam slyším, že Andrej Babiš a jeho ANO jsou formou vzpoury části voličů proti „starým“ politickým a už prý trochu prázdným stranám. Do jisté míry to může být pravda, pokud si lidé spojují Babiše s chybným nebo nepřesvědčivým vládnutím předcházejících koaličních vlád, čehož on umně využívá. O obraně jakéhosi odkazu Václava Havla nelze mluvit. To je jenom stále stejná písnička těch, kteří si z Václava Havla udělali dobrý byznys a hezky si z něho žijí.

A je Babiš „pravdoláskař“,  nebo „populista“ srovnatelný třeba s Orbánem či Putinem?

Havlismus a pravdoláskaři vyvinuli v Čechách tak nezměrné a dlouholeté úsilí, aby zdiskreditovali politické strany a členství v politických stranách, že se jim to nakonec docela i povedlo. Být straníkem je dnes nadávka. Andrej Babiš to ví a proto jeho ANO je „blahodárným hnutím“, které podle něho nemá s politickými stranami nic společného. V tom je tak blízko havlistům, že jej pokládám za nejúspěšnějšího pravdoláskaře v zemi. Vítězstvím Babišovy „nepolitické politiky“ se dobral havlismus v Čechách, po všech těch letech a nezdarech, podstatného úspěchu. To, že k tomu významně přispěly tradiční politické strany vlastními hrubými chybami nebo myšlenkovou impotencí, nemůže vítězství „nepolitické politiky“ nijak umenšit.

Srovnávat Babiše s Orbánem nebo Putinem je urážkou Orbána a Putina. On s nimi nemá nic společného. Oni jsou vybudovaní politikové, kteří sledují obhajobu zájmů svých zemí, jakkoliv si o tom můžeme myslet své. Babiš si z České republiky udělal pouze jednu z divizí svého Agrofertu.

Babiš prý získává voliče mezi občany ve věku 50-70 let, kteří inklinují k Miloši Zemanovi a mají pocit, že za minulého režimu bylo leccos lepší, ale komunisty už nyní nevolí. Je to možné, či co vzkazují volbou Babiše a Zemana?

Neznám ani jednoho člověka v tomto věkovém intervalu, který by chtěl volit Babiše, což ale neznamená, že tomu tak obecně není. Ale že by zrovna lidé v tomto věku nějak toužili po reminiscencích na komunismus, tomu moc nevěřím. Vždyť prožili větší část svého života v tomto represivním režimu, který jim vzal naděje a sny. Přesto, počkejme si na volby. Ty ukáží, kdo skutečně Babiše a Zemana volí. Abychom nebyli překvapeni!

Zajímavou sondou do duše národa mohla být vlna podpory Jiřímu Kajínkovi. Co to signalizovalo? Nedůvěru v soudní systém, nedůvěru ve spravedlnost, nedůvěru v polistopadové zřízení jako takové?

Já to nevím. Je to pro mě zcela nepochopitelný fenomén a ani se jej nějak pochopit nepokouším.

A čím to, že naopak jsou Češi často kritičtí k umělcům, kteří se občansky angažují třeba proti Zemanovi a Babišovi, jako třeba Bára Štěpánová nebo dříve Jiří Bartoška?

Protože oni umělci v průběhu let svoji autoritu naprosto zdiskreditovali a prohospodařili. V průběžných pseudorevolucích se za ta léta natolik vžili do vlastních rolí „morálních arbitrů“ a tolikrát se při tom zesměšnili, že jim lidé prostě nevěří. Schopnost solidně zahrát roli na divadle ještě není ani na vteřinu kvalifikací být politickým vůdcem.

Je to ještě relativně daleko. Ale co lze očekávat po sněmovních volbách? Udělá Babiš jednobarevnou vládu s tichou podporou KSČM a Okamury, nebo koalici s ODS a KDU-ČSL (a Starosty)? Nebo to bude ještě jinak?

To je naprosto zbytečná otázka. Nevíme, jak volby dopadnou, a kdo se vůbec do sněmovny dostane. Například lidovci s Gazdíkovými Starosty činí podle mého názoru nesmírně riskantní krok, který v žádném případě není aritmetickým součtem jejich dílčích preferencí.

Volební preference prezidentu Zemanovi díky vládní krizi poklesly jen o dvě procenta, leč velmi posílil Jiří Drahoš. Odpůrci Zemana jsou ,,na koni". Dělá Zeman něco špatně? Zhoršuje svůj výkon? Co by měl změnit? Je ohroženo znovuzvolení Zemana?

Do prezidentské volby zbývá ještě spousta „politického“ času. Může se stát leccos. Kdo je dnes „na koni“, nebo kdo ztrácí, považuji za zbytečnou debatu. Ale každopádně si myslím, že se prezident Zeman až příliš viditelně zapletl s Andrejem Babišem, že až příliš okatě nechal vyhřeznout svoji pomstychtivost, což se části voličů, kteří by byli ochotni ho se skřípěním zubů ve druhém kole volit, nemusí úplně zamlouvat. Vycouvat z toho nějak nenápadně nebude pro Miloše Zemana tak jednoduché. Řekl bych, že si to celé trochu zkomplikoval, ale opakuji, je tu ještě mnoho a mnoho času do prezidentské volby.

Češi jsou velmi skeptičtí vůči EU a nechtějí euro. Premiér Sobotka nicméně trvá na tom, že musíme být v ,,jádru EU" a musíme přijmout euro. Co k tomu říci?

Že není sám. Být součástí „jádra“ si přejí čeští lidovci i Kalouskova TOP 09.  Bylo by dobré, aby českým voličům tahle parta seriózně a se znalostí věci vysvětlila, co příslušnost k onomu „tvrdému jádru EU“ vlastně znamená. Zatím slýchám dva argumenty: zaprvé - pokud nebudeme v „jádru EU“, spolkne nás Moskva; zadruhé – být mimo „jádro“ znamená, že nás nikdo nebude v EU brát vážně. Oba jsou to primitivně hloupé názory.

Merkelová je rovněž vyděšena tím, že Trump nemá chuť příliš podporovat své evropské spojence a mluví o tom, že Evropa se musí bránit například Rusku sama. Již se mluví o tichém vzniku ,,evropské armády pod německým velením“.

Myslím, že to takhle americký prezident neříká. Spíše tlačí na spojence v NATO, aby plnili své závazky plynoucí ze smluv. Čím jsem si ale téměř jist, je fakt, že je to EU a především Německo, kdo Trumpovy argumenty záměrně pokrucuje tak, aby to umožnilo EU vytvořit vlastní armádu. Myslím, že se Trumpova nedůvěra ke spojenecké ochotě plnit své závazky vůči NATO Bruselu a Berlínu vlastně moc hodí. Proto je tu na jedné straně soustavné líčení „ruské hrozby“, na straně druhé záměrné zvyšování nedůvěry k Americe. Cílem této eurounijní propagandy je, aby se naplnily ambice EU vytvořit vlastní armádu. Je tu přece „ruský medvěd“ a „Amerika nás opustila“. A budiž řečeno jasně, taková armáda bude možná „evropská“, ale pod německým velením sledujícím německé cíle.

Hovoří se o utužení eurozóny a harmonizaci daní. Máme se k něčemu takovému připojovat?

Pokud se necháme zatáhnout do „tvrdého jádra“, už otázka nebude stát „máme se připojit“. Připojíme se, protože budeme muset.

Co nyní s Ukrajinou? Zdá se, že USA o ni již ztratily hlavní zájem. Tento stát je v hluboké ekonomické, demografické, sociální, politické krizi... Nebude z něj další „failed state“ a nehrozí nám z Ukrajiny nějaké nebezpečí? Například proud imigrace...

Z mnoha důvodů nám musí být obyčejných průměrných Ukrajinců líto. Nikdo se o ně nestaral před Majdanem, nikdo se o ně nestaral po Majdanu. Obyčejní lidé pouze naskočili na líbivé sliby a odskáčou to se vším všudy. Role EU a USA v rozpoutání Majdanu byla hanebná, což jsem odsuzoval tehdy a nemám na svém názoru co měnit. Ukrajinci už snad pochopili, že jim nikdo zvenčí nepomůže, že si musí chtít pomoci sami. Ano, pokud tam současný, zřejmě strašný, stav bude pokračovat, může se Ukrajina stát pro své okolí na východě i západě bezpečnostním rizikem.

Od začátku toho, co se běžně považuje za ,,migrační krizi", jsou to dva roky. Kdo z českých a evropských politiků obstál a kdo ne? Jak obstál český národ? Jak obstála EU?

Příčinou migrační invaze do Evropy si byla a je Evropská unie sama. Vytvořila podmínky a záměrně umožnila gigantický sociálně-revoluční projekt „namíchání“ ras, kultur a náboženství, aby vytvořila laxní společenství postrádající loajality ke svému národu, aby už se jí konečně podařilo „stvořit nového Evropana“. Nepodaří se to a jako každý sociálně-inženýrský projekt to nedopadne dobře. Češi obstáli podle mého mínění docela dobře. Sveřepě po celou tu dobu odmítají kvóty a zdá se, že i politická reprezentace země je v tomto punktu jakž takž jednotná. Z evropských politiků si výborně vede maďarský premiér Orbán, z českých zastával nejjasnější a nejvybudovanější stanovisko Václav Klaus. Naprosto selhali všichni Gauckové, Merkelové, Hollandové a Cameronové.

A co máme dělat my?

Držet se svého selského rozumu, pevně si stát za svým a být obezřetní. Bude to sice čím dál těžší, ale pro své děti a vnuky to jsme povinni udělat.

Rozhovor pro Parlamentní listy, 2. 6. 2017

Kategorie: 

O aktuální české i světové politice (rozhovor pro Parlamentní listy, 5. 8. 2017)

Předvolební kampaň zpestřil Andrej Babiš, když se oženil s dlouholetou partnerkou Monikou na farmě Čapí hnízdo. A vyrojila se kritika: Farma je postavená ze sporných dotací. Babiš si najednou vzpomněl, že se chce ženit, aby chytil lidi za srdce. Svatba byla nevkusná, jakoby z Ruska, a zpíval na ní Michal David. Svatba byla z nakradených peněz. Co z této kritiky lze považovat za oprávněné?

Svatba pana Babiše mě vůbec nezajímá. Byla a je mi jedno. S Andrejem Babišem a jeho názorem na uspořádání světa se má a musí bojovat na předvolebních mítincích a v poslanecké sněmovně. Ne na stránkách bulváru.

Lidovci se rozešli se Starosty. Starostové zlákali miliardáře Dědka, který má rád Babiše. Zaorálek objíždí letní festivaly a snaží se urvat hlasy pro ČSSD. TOP 09 se spojila s Bursíkovým LESem. V průzkumech však dále vede Babiš. Jak pohlížíte na tyto jevy v české volební kampani? Má někdo šanci předehnat Babiše? A je pro záchranu české demokracie nutné, aby někdo Babiše „zastavil“?

Česká politika asi ztratila své letité zákonitosti, co ale neztratila, jsou stále stejně průzračně čitelní čeští lidovci. Bylo přece od samotného začátku jasné, že jakmile jim pár průzkumů řekne, že to se Starosty nějak neklape, hodí je bez problémů přes palubu. Touha a odhodlání lidovců být vždy ve vládě je konstantou české politiky.

Lubomír Zaorálek bude na rockových festivalech shánět lehkomyslně poztrácené hlasy svých tradičních levicových voličů jen obtížně. A TOP 09? Spojením s Bursíkovým LESem naplňují české přísloví „tonoucí se stébla chytá“. Pokud se spolu utopí, české politice to prospěje.

Andreje Babiše do voleb nikdo nepředhoní, on bude vítězem voleb, protože na české politické scéně není žádná formace, která by měla sílu či charisma Babiše zastavit. Čeká nás období, ve kterém se budeme muset babišismem „probrodit“ a pak se uvidí. Bohužel.

Bývalý prezident Václav Klaus tvrdí, že Sobotkova vláda zavlekla naši zemi „do takové hrůzy, že už si nic horšího nedokáže představit“. Je to pravda?

To, že sociální demokraté a lidovci dnes tvrdí, že přichází „Babišova totalita“ a přitom se tváří, že oni jsou těmi posledními Mohykány v boji proti ní, je směšné i smutné zároveň. Kdopak tam s tím Babišem ve vládě a v kamarádské pohodě celá ta předcházející léta pobýval? Premiérem té vlády byl Sobotka nebo Babiš?  Nebyli to náhodou ministři Marksová a Dienstbier, kdo páchali nejrůznější ideová zvěrstva na české veřejnosti? Nebyl to premiér Sobotka, který na Evropských radách vždy poslušně ohnul hřbet? Nejsou to socialisté a lidovci, kdo nás chtějí zatáhnout do „tvrdého jádra EU“ a donutit přijmout euro? Já Andreje Babiše a jeho celý tým důrazně odmítám, ale inkluzi ve školství, kariérní řády, soustavné posilování vlády byrokracie a nejrůznější šikanování živnostníků přece rukou svornou a nerozdílnou odsouhlasili socialisté i lidovci. Ano, Václav Klaus má pravdu.

Miloš Zeman čelí rozvíjejícímu se skandálu kolem problematické společnosti, kterou doporučil hradní kancléř Mynář vládě Kyrgyzstánu. Analytik Jakub Janda k tomu na adresu Zemanova okolí uvedl: „Rozumí, že šance rezidenta Zemana vyhrát i s ruskou podporou se s každým dnem snižují, a tak myslí na zadní vrátka.“ Spekulace, či možná spíše přání, že Miloš Zeman není schopen obhájit svůj úřad, sílí. Jsou pro Vás opodstatněné? Jaké je dle Vás reálné postavení Zemana v české společnosti?

To, co se průběžně děje kolem prezidentské volby, považuji za pěnu dní, kterou nemá moc smyslu komentovat. Souboj naostro odstartuje až po parlamentních volbách na podzim, které skutečně ukáží, jak to v Čechách vypadá. Teprve potom se dotvoří peloton kandidátů a až jejich síla napoví, jaké budou šance Miloše Zemana. Jeho případné minulé či současné chyby se obnaží pouze tehdy, pokud se mu postaví kandidát stejné politické váhové kategorie. A toho tady zatím já nevidím.

Homosexuálové, lesby a další menšiny pořádají opět festival Prague Pride. Tentokrát však mají na nás, majoritní společnost, požadavek, abychom je nejen „tolerovali“, ale projevili jim „respekt“. Abychom je „respektovali“. Co na to říkáte, jak se postavit jak k těmto menšinám, ale i k jejich aktuálnímu požadavku? Jinak, veřejností stále rezonuje věta Jiřího Čunka, že Prague Pride je „pochod smrti naší civilizace“ a že bychom takové akce neměli podporovat. Souhlasíte?

Já bych ze všeho nejvíce přivítal, kdyby oni začali respektovat, že nejsou většinou ve společnosti, že jsou jejím zlomkem, že většina společnosti nemá povinnost akceptovat jejich „nároky“. Festivaly typu Prague Pride nepovažuji za nevinné události. Jsou to nátlakové akce, jejichž smyslem je navodit ve společnosti atmosféru, že „jejich“ chování je normální, zatímco „my“ jsme nějak divní. Prague Pride je důkazem, kam daleko už zašly homosexualismus, genderismus či feminismus, je důkazem, že starý dobrý svět evropských křesťanských hodnot se kolem nás hroutí a my si naivně myslíme, že se nic neděje.

S touto věcí souvisí i rozhodnutí českého Ústavního soudu, které přiřklo dvojnásobné rodičovství dvěma homosexuálům, kteří využili moderní formu náhradního rodičovství: Oba odevzdali své sperma k oplodnění embrya, které odnosila náhradní matka. Zatímco v USA, kde to celé fyzicky proběhlo, jsou automaticky registrováni jako rodiče; v České republice o tom, že oba budou zapsáni jako „otec a matka“, musel rozhodnout Ústavní soud, prý pouze pro tento konkrétní případ. Kritici to považují za nakročení k tomu, že taková věc bude legalizovaná i u nás. Je to žádoucí? Je homosexuální rodina skutečnou rodinou? Ať už v rámci adopce, nebo tohoto procesu?

To je zcela neuvěřitelné rozhodnutí, které dokazuje ambici Ústavního soudu pod Pavlem Rychetským nadřadit se nad český parlament. Aktivistické judikáty Ústavního soudu lze snad už jen s jistou hořkostí glosovat slovy, že zasedá–li český Ústavní soud, už si nemůžeme být jisti ani tím, kdo je naším tatínkem.

Rodinná politika je politickým tématem, debata o ní musí probíhat v parlamentu mezi zástupci svých voličů. Úvahy nad rolí a postavením rodiny ve společnosti jsou základní povinností demokratické debaty. V hlasování mohou být moje názory poraženy, ale musí se tak stát v prostoru kontrolovaném a ovlivňovaném voliči. Politický aktivismus Ústavního soudu je nepřijatelný, ale co my s tím? Soudci jsou nedotknutelní, neodvolatelní, nikomu se nezodpovídající. Nemá ta dnešní polská vláda nakonec pravdu, když si přeje alespoň trochu napravit tento stav a zvýšit možnost veřejnosti kontrolovat dosud „nedotknutelné“ soudce?

Migrační krize pokračuje unikátním úkazem – Jak známo, neziskové organizace „vartují“ u břehů Itálie a buď loví migranty z vody, nebo si je rovnou přebírají od pašeráků. Italská policie s nimi chtěla uzavřít po dobrém dohodu, že bude vstupovat na jejich lodě. Neziskovky, častokrát mezinárodně financované, to odmítly podepsat, protože by potom imigrantů přeplavily méně. Někdejší náčelník české armády Jiří Šedivý jejich činnost označuje za kriminální a vyzývá k zásahu proti nim, ostatně i italská armáda už říká, že jejich lodě prostě vyžene. Zastánci migrace zase tvrdí, že lidé utíkající před válkou, hladem a jinými nepříznivými podmínkami mají právo přijít do Evropy. V Africe čekají miliony. EU nám hrozí soudním řízením, ale imigranti se hrnou do Evropy přes Itálii. Téměř každý den přicházejí zprávy o kriminalitě imigrantů v evropských městech. Co dělat?

Celý váš popis souvislostí s migrační invazí do Evropy vcelku přesně obnažuje základní a principiální omyl všech, kteří soustavně tvrdí, že je třeba „bránit vnější hranici EU“ a vše bude v pořádku. Nebude. V pořádku by to bylo, kdybychom my sami „uvnitř“ EU věděli, proč to máme udělat, co tím bráníme a čemu se tím bráníme. Invaze migrantů do EU pokračuje úspěšně proto, že jim to Evropa vlastní mírou destrukce demokratické suverenity ve prospěch post-demokratické byrokracie i hloubkou svého hodnotového rozkladu prostě umožňuje. Žádná vnější hranice EU, ke které bychom cítili nějakou emoci, povinnost či loajalitu, neexistuje. Tak jsou definovány a existují pouze hranice národních států. Pouze v jejich rámci tušíme či víme co máme bránit, co nám předaly generace našich předků, co je pro nás natolik cenné, abychom to bránili a co si nenecháme vzít. Migrační invaze bude vesele pokračovat, protože uvnitř EU těžce prohrává demokracie s post-demokracií. Cizorodé počínání migrantů na našem kontinentě prochází proto tak snadno, protože Západ prohrává s post-Západem.

Velkou debatu vzbudila otázka, zda se na koupaliště smějí nebo nesmí nosit muslimské plavky, tzv. burkiny. Zastánci tvrdí, že je trapné někomu nařizovat podobu plavek a že ještě před 100 lety jsme se koupali také zahalení. Odpůrci argumentují hygienou, ale zejména tvrzením, že jde o další krůček invaze islámu do našich životů, o zavádění jejich představ o normách…

A to je právě ono. Vy říkáte, že burkiny vyvolaly „velkou debatu“. Já si to nemyslím. Řekl bych, že vyvolaly lehkovážnou, „letně“ povrchní debatu, ne debatu vážnou, hodnotovou. Navíc se obávám, že většina zdejších návštěvníků koupališť bere „burkinářky“ spíše jako raritu a vzhledem k tomu, že u nás panuje obecně velmi liberální přístup k tomu, co vůbec na koupalištích na sobě nosit, řekl bych, že debatovat o symbolické cizorodosti burkin u nás vede spíš ke zlehčování a vtipkování.

Prezident Miloš Zeman dle tvrzení mluvčího Ovčáčka vyzval ministra financí Ivana Pilného k tomu, aby se zamyslel nad přerozdělením 11 miliard korun, které dle jeho tvrzení jdou neziskovým organizacím. Co o tom soudíte? Pomáhají neziskovky naší společnosti?

Výborný nápad, ale asi další hřebíček do Zemanovy politické rakve, který tam se zběsilostí sobě vlastní zatlučou právě ty postižené – ale mediálně tak milované – neziskovky.

Co soudíte o aktivitách George Sorose u nás a ve světě?

Aktivity George Sorose skrze spletitou síť levicových neziskových organizací prosazují zhoubná progresivistická témata, útočí na tradiční rodinu, destruují názor veřejnosti na civilizační hodnotový řád a zřejmě se i různou formou podílí na změnách politických režimů. Je užitečné projít si Open Society Fund pana Sorose a podívat se, koho a kde platí – i u nás. A pak se podívat, co „jeho“ lidé říkají a dělají. Pan Soros je přesně ten „post-Západ“, který tvrdě protlačuje své vlastní zájmy. „Sorosismus“ je skutečným nebezpečím a je součástí destrukce Západu.

Polsko je popotahováno ze strany EU kvůli reformě justice, kterou provádí Právo a spravedlnost. Prý je ohrožena demokracie. Je to pravda?

Není. V Polsku dochází k ostrému střetu mezi městským levicovým liberalismem a lidovým konzervativismem. Je to střet, který byl v Polsku přítomen po celá léta, není ničím novým. Když tam vládla Tuskova Občanská platforma, počínala si vůči konzervativcům legislativně podobně „brutálně“. Jen jim to procházelo. Byli „proevropští“ a tak se to Bruselu líbilo. Kaczynski je protibruselský, takže je předem odsouzen k veřejné „evropské“ popravě.

V Polsku není ohrožena demokracie, to je naprostá hloupost. V Polsku jsou vážně ohroženy Tuskovsko-Junckerovské plány, to je tak všechno.

Na stranu Polska se přidal Viktor Orbán, chce blokovat jeho potrestání. Jak hodnotíte politiku Orbána a vidíte budoucnost Visegrádské čtyřky?

Že našli Poláci oporu v Orbánovi není žádné překvapení a je to dobře. Polské vlády se dnes v EU nezastane kromě Maďarů a amerického prezidenta Trumpa nikdo. Podpořit Poláky nebo Orbána, to chce odvahu. To chce skutečné politické lídrovství, nezávislé uvažování, odvahu k zodpovědnosti. A toho se uvnitř EU zoufale nedostává. A už vůbec ne uvnitř Visegrádské čtyřky. Tu si Německo bude umět dobře udržet na uzdě a vhodnými prostředky ji oslabit nebo rozložit. A pokud nechá Berlín Visegrád „nějak“ existovat, tak jenom proto, aby si jej pěstoval jako demonstraci „názorové rozmanitosti“ uvnitř EU. Pochopitelně „rozmanitosti v mezích přijatelnosti“.

Jak hodnotíte po několika měsících Donalda Trumpa?

Ze zvolení Donalda Trumpa jsem měl velkou radost a po tom půl roce jej stále hodnotím dobře. Moc oceňuji jeho přesvědčení, že „do centra našich životů se musí dostat víra a rodina, ne vláda a byrokracie“. Silné věty, se kterými musel v Obamovské Americe zásadně narazit. Jeho „válka“ bude mnohem víc vnitroamerická, než mimoamerická. Ukazuje se, že on sám se sice třeba s ruským prezidentem Putinem umí asi domluvit, ale že mu takovou domluvu zakážou v Americe. O názorových „anti-trumpovských podržtaškách“ v osobách levicových liberálů v Evropě ani nemluvě. Bude to ještě strašně těžké a vůbec si nejsem jist, že to dobře dopadne.

Rozhovor pro Parlamentní listy

Ivo Strejček

5. 8. 2017 

Kategorie: 

O volbách ve Francii i Donaldu Trumpovi (rozhovor pro Parlamentní listy, 25. 4. 2017)

Před prvním kolem francouzských voleb jste uvedl: „Klíčovou otázkou však je, nakolik jsou již i francouzští voliči otrlí vůči prefabrikovaným a ohavným antikampaním médií a elit, a nakolik i ve Francii nazrála atmosféra „vzpoury“. Odvaha Francouzů rozhodnout se svobodně pro zásadní politickou změnu by se tak podobala vůli Britů i Američanů svobodně hlasovat pro změnu. Podobný otřes ve Francii by byl pozitivním signálem – pro Francii samotnou i pro možnou naději na lepší budoucnost kontinentální Evropy.“ Takže po prvním kole, jakou budou mít tedy Francouzi tu odvahu?

Myslím, že Francouzi ve druhém kole zvolí blátivého, rozplizlého kryptosocialistu s minulostí v Hollandově vládě, člověka, který „hluchým slibuje, že uslyší a slepým, že uvidí“, beztvarého francouzského euročlověka Emmanuela Macrona. Myslím, že první kolo ukázalo, že atmosféra ve Francii k zásadní změně zralá nebyla a není. A volba Macrona to potvrdí.

Co říkáte tomu, že téměř všichni, včetně Fillona, podpořili do druhého kola Macrona? Zatímco Mélechon nepodpořil nikoho. O čem to vypovídá? A není to například u Fillona zklamání? A u Meléchona naopak pozitivní překvapení?

Fillon a Hamonem, tedy kandidáti tradičních stran, které po šedesát let tvořily páteř Páté republiky, nejenže Macrona podpořili, oni jej podpořili v první možné minutě. Spěchali se tak rychle poklonit budoucí modle, že si ani neuvědomili, jak krystalicky tím demonstrují slabost, bezmoc a bezvýznamnost svých stran. A Mélenchon? Je důstojným zakončením jeho prezidentské kampaně, že své voliče vyzval k použití jejich vlastního rozumu, že se jim nesnažil „nalít“ do hlavy svoji pravdu. To od Mélenchona považuji za férové ke všemu, co on obhajoval ve své kampani, i čestné k těm, kteří jej podpořili.

I kdyby Le Penová zvítězila a stala se prezidentkou, měla by šanci vůbec něco změnit?

Marine Le Penová se prezidentkou nestane.

Co si myslíte o Marine Le Penové? Bývá označována za populistku, fašistku...

Co dnes znamená být považován za populistu, xenofoba, nesnášenlivého člověka či fašistu? Dnešní doba je tak charakteristická inflací nesmyslného a primitivního nálepkování, že namísto toho, aby se lidé zdráhali takové příměry používat, naopak se k nim hlásí. Znám mnoho lidí, kteří mi s jistou hrdostí říkají, že „oni jsou populisté a xenofobové a že se za to nestydí“. Přitom jsou to pouze lidé, kteří používají zdravý rozum opřený o vlastní zkušenosti a snad i předsudky, které ovšem bez zkušeností nikdy nemohou vzniknout.

Marine Le Penová a její názory je odrazem nálad ve francouzské společnosti a Francouze lze pouze obtížně považovat za fašisty. Le Penová mluví jazykem těch, kteří ji chtějí, kteří jí rozumějí a kteří s ním spojují své naděje. A jestli tomu hlasatelé budoucích pořádků v nejrůznějších agenturách na sledování pravdy říkají populismus, to je vcelku jedno.

Co říkáte útoku Trumpa na syrskou armádu Bašára Asada?

Považuji jej za ukvapený, neopřený o prokazatelné důkazy o tom, kdo skutečně použil chemické zbraně, za útok, který s rozpaky, překvapením i zklamáním sledovalo mnoho z těch, kteří si s nástupem Trumpa spojovali umírněnost a zdrženlivost při řešení zahraničně-politických problémů. Stačí si projít stovky tweetů a vzkazů na amerických webech. Dají se shrnout slovy: „proto jsme Trumpa nevolili“. A to už nekomentuji nepochopitelně bojovná vystoupení Trumpovy vyslankyně Nikky Haleyové v OSN, které by dvojice válečnic Clintonová – Albrightová snad neřekla lépe.

Trumpovo zdůvodnění útoku bylo, že Asad použil chemické zbraně. Myslíte si, že by Asad použil chemické zbraně v tomto stádiu konfliktu, kdy ho několik dní před tím americká administrativa de facto uznala?

Tyto úvahy jsou zbytečné. Neproběhlo nic, co by nám nabídlo materiál k posouzení.

Ale že mi do sebe nezapadá použití chemických zbraní Asadem v době, kdy jeho jednotky úspěšně postupovaly vpřed, kdy mezinárodní společenství již Asada jistým způsobem akceptovalo, kdy se o Sýrii už přestávalo mluvit a kdy si Asad musel být vědom toho, že eventuální použití chemických zbraní jeho armádou by proti němu s jistotou obrátilo světové mínění, tak to mi tedy nezapadá. Myslím, že ten, kdo mohl mít zájem na rozjitření situace a stržení pozornosti i podpory na svoji stranu byli lidé z teroristické Al-Nusrá, kteří daný prostor v té době kontrolovali a dodnes kontrolují.

Ale to vše považujte pouze za moje spekulace.

Co stálo za Trumpovým rozhodnutím? Chtěl ukázat veřejnosti a neokonům, že není agentem Putina a byl to taktický ústupek neokonům? Nebo je Trump nyní kontrolován takzvaným hlubokým státem (deep state)? Nebo byl podveden tajnými službami? Co za tím tedy je? John Laughland říká, že se zdá, Trump otáčí ve více otázkách: ve vztahu k NATO, k Číně, k Rusku, slibované politice neintervenování v zahraničí… Vrátí se Trump do starých kolejí a bude „ochočen“, nebo ho ještě nemáme odepisovat?

Donald Trump má za sebou prvních sto dnů ve funkci, takže definitivní názory si ještě nedělám, ale osobně považuji Trumpovy „obraty“ za projevy hluboké vnitřní krize americké politiky, za důkazy „vnitřní války“, kterou Trump ve Washingtonu vede – a kterou asi stále víc prohrává. Jak to všechno dopadne nevím, ale zázraky se asi konat nebudou.

Co říkáte myšlence, že nyní politická scéna již není založena na dělení „levice versus pravice“ na ekonomických základech, ale rozdělení je nyní patrioté a antiglobalisté versus globalisté a neomarxisté? Protože nyní vidíme, že vlastenečtí pravicoví politici opouští koncept volného obchodu a podporují protekcionismus a ekonomický nacionalismus (Trump, Le Penová, Orbán. „Agent KGB“ Putin je víceméně podporován patriotickou pravicí i národní levicí...

O tom, zda je politika štěpena zrovna takto, lze diskutovat. Ale jedna věc k přemýšlení je podstatná. Co se to ve společnosti i politice stalo, že si „staří“ konzervativci rozumí podstatně lépe se „starými“ socialisty, než s „mladými“ konzervativci, resp. „mladými“ socialisty? Tento štěp je patrný uvnitř tradičních stran v Evropě i u nás. Není to třeba i tím, že ti „staří“ berou boj za svobodu jako vážný úkol a v obhajobě hodnotového, v podstatě levicového, liberalismu „mladými“ vidí přímý útok na svobodu? Zatímco pro „staré“ je obhajoba národní existence prioritní, „mladí“ se identifikují s „moderním“ evropským prostorem snadno – a „starým“ jejich zkostnatělost vyčítají. Jinými slovy myslím, že dnešní politické pukliny jsou vymezeny hodnotově, spor o výši daňových sazeb ustupuje do pozadí.

Pokud bychom se podívali obecněji. Nevypadá to tak, že se takzvané politické elity po šoku, který pro ně znamenal Brexit, Trump, vzestup preferencí Hofera, AfD, Wilderse a Le Penové, začínají znovu konsolidovat svou moc a tuto „rebélii“ nespokojených patriotů „zvládnou“?

Ano, tak to zřejmě bude. Evropské elity si nejprve zhluboka vydechnou, že to přežily a pak, stejně jako kdysi českoslovenští komunisté, vyvodí „evropské poučení z krizového vývoje a - řádně „přitáhnou“ šrouby.

V kontinentální části Evropy, bez Britů a se slabou Francií, posílí dominance Německa. Budou sice probíhat „uspávací stínové tance“ kolem různorychlostních integrací a „reforem“, ale fakticky se bude realizovat politika stále tužší Evropy pod ekonomickou i politickou taktovkou Berlína. To neznamená, že z jednotlivých států zmizí náznaky nálad a tužeb po svobodě a samostatnosti. Vnitřní napětí poroste a vše bude směřovat k třaskavému řešení. I kdybych chtěl, optimistou nejsem.

Ivo Strejček

25. 4. 2017

Kategorie: 

ODS stojí na zlomové křižovatce svého vývoje

Hrozí zánik ODS, burcuje nový adept na místopředsedu strany

 

ROZHOVOR Europoslanec, člen Výkonné rady ODS a předseda občanských demokratů v kraji Vysočina Ivo Strejček oznámil svou kandidaturu na místopředsedu ODS. Strana je podle něj na historické křižovatce a pokud se radikálně nezmění, tak ji hrozí zánik a zapomnění.

 

 

Proč jste se rozhodl kandidovat na místopředsedu ODS na nadcházejícím kongresu ODS?

Výsledek krajských a senátních voleb nemůžeme číst nijak jinak než jako volební debakl. Pokud se na to podíváme takto ostře a nebudeme si nic nalhávat a přiznáme, že to debakl byl, tak je jasné, že ODS musí provést jasnou, zřetelnou, podstatnou změnu. V této logice jsem rozhodl do toho jít.

Kde si myslíte, že je příčina toho debaklu? Před čtyřmi roky, kdy ODS také prohrála krajské a senátní volby za předsednictví a premiérství Mirka Topolánka, se také hovořilo o výprasku, ale ODS proti tomu minulému výprasku nyní ztratila polovinu voličů. Premiér Petr Nečas říká, že neúspěch je zaviněn tím, že je ODS ve vládě, ale za Mirka Topolánka byla ODS také ve vládě, přesto tehdy měla dvojnásobný počet hlasů oproti současnosti. Není tedy ta příčina ještě někde hlouběji?

Ano. Já si myslím, že se musíme sami sebe zeptat, jak vystupujeme, co říkáme, jak nám voliči rozumí, zda nás voliči zajímají, zda nás zajímají jejich názory a reakce na naše kroky. Musíme se zeptat sami sebe, proč někteří členové od nás odcházejí a zakládají jiná politická uskupení, která jsou posléze více či méně úspěšná. Odchod těchto lidí s jejich intelektuální kapacitou i pracovním nasazením je pro nás ztrátou. Čili náš neúspěch nelze spojovat pouze s účastí ODS ve vládě. Nespojoval bych to ani s tím, jestli nás poškodila vnitrostranická debata o daních. Já myslím, že se musíme zamyslet na celostním, komplexním obrazem ODS: co voličům nabízíme, zda jim stojíme za to, aby k volbám šli. Já mám dojem, že jedno z nejpodstatnějších poselství těchto voleb je, že se stáváme voličům lhostejní.

Vy jste napsal, že ODS může hrozit kolaps či zánik, pokud se nezmění. Můžete to více rozvést?

Já jsem o tom přesvědčen. ODS je nyní ve své politické historii na zlomové křižovatce, ze které vedou dvě cesty. Jedna cesta vesta někam a diskutujme o tom, kam ta cesta má vést a učiňme onu velkou změnu, abychom šli onou cestou. Druhá cesta vede nikam, ta vede do zapomnění. Jestliže neuděláme zásadní změnu a volič nám dal v krajských volbách deset procent, tak proč by nám v parlamentních volbách měl dávat víc? Dá nám jich možná míň. Vidím to velmi ostře. Například Mečiarova HZDS na Slovensku byla strana, která měla obrovskou podporu a byla několik volebních období ve vládě, a dnes není ani v parlamentu.

Vy mluvíte o dvou cestách. Jakou cestou se chcete vydat vy? Kam chcete ODS směrovat? Co můžete jako kandidát na místopředsedu nabídnout? Jakou vizi nabízíte stranickým kolegům?

Má nabídka se opírá o moje letité zkušenosti v ODS. Já jsem si v ní prošel řadou pozic: od řadového člena místního sdružení, předsedu místního sdružení, místopředsedu oblasti, předsedu oblasti, místopředsedu regionu, předsedu regionu. Mám za sebou spousty kampaní, veřejných vystoupení, debat s občany, které jsem organizoval. Těch dvacet let s ODS žiju. Vím, jaká ODS je a jací tam jsou lidé. Tedy první věc, kterou nabízím, je mnohaletá zkušenost v ODS.

Řekl bych, že dnes není velký problém ideová vybavenost či nevybavenost ODS. Voliči na nás může spíše mnohem více vadit to, že na jedné straně se oháníme silnými idejemi, ale na druhé straně je politická realita jiná a v politice se chováme jinak. Můžeme ho odpuzovat tím, že je rozdíl mezi našimi slovy a činy.

Máte už nějaké reakce na to, že budete usilovat o post místopředsedy?

Jsem velmi potěšený tím, z kolika různých směrů jsem dostal povzbudivé esemesky a maily.

Hovořil jste o tom, že volič vidí, že ODS něco jiného říká, a něco jiného dělá. Myslíte tím, že třeba Nečasova vláda od svého vzniku zavedla či zvýšila více než deset různých daní?

Ano, třeba to. Ale i další věci. Hlásáme-li například malý a úsporný stát a volič-občan přijde na kolabující registr vozidel, tak nám nevěří, že jsme schopni něco takového prosadit. Říkáme-li, že lidé mají mít právo se postarat sami o sebe a vedeme boj proti švarcsystému, což poškozuje živnostníky, tak nám asi moc nevěří. Živnostníci, kteří musí zdanit každou korunu, si položí otázku, jak je možné, že třeba v zákoně o vyrovnání státu s církvemi je, že pokud budou církve svůj majetek prodávat, tak nepodléhají daňové povinnosti. To je nevysvětlitelné. To jsou jednotlivé kroky, v jejichž závěrech nejsme autentičtí.

Souhlasil byste s takovou tezí či bonmotem, že Petr Nečas více naslouchá Miroslavu Kalouskovi než Václavu Klausovi a pod vlajkou ODS se prezentují návrhy TOP 09 a ODS pak adoptuje a hájí věci, které nikdy nehlásala, jako například progresivní zdanění a zvyšování daní obecně?

Obávám se, že bavíme-li se o hospodářské politice, tak ta se dnes v ODS nepíše. Ta se píše někde jinde. A v tomto kontextu to tak je. Jinak nemám žádnou potřebu v této chvíli komentovat Petra Nečase.

Když to vezmeme šířeji, nemělo by vedení vyvodit nějakou odpovědnost z prohraných voleb, či dát své funkce k dispozici?

K tomu na kongresu nějakým způsobem dojde. Delegáti kongresu, ale i oblastních a regionálních sněmů musí o této věci rozhodnout a ostře si uvědomit tu křižovatku, na které stojíme. Musím říct podstatnou věc. Pan předseda Nečas na pondělní Výkonné radě ODS udělal analýzu, kde opakovaně převzal odpovědnost za výsledek voleb. Kde řekl, že cítí odpovědnost za tyto volby stejně jako ho cítí vedení ODS. Ale neřekl to pak veřejnosti. Tohle od nás musí slyšet i voliči. Zejména ve chvíli temného dunění komunistů, že jsou připraveni vládnout.

Je něco, v čem je možné vládu pochválit?

Jasně. Přece premiér je doopravdy velmi statečný ve svých postojích k politice v Evropské unii. Takového premiéra s tak jasnou představou a jasným názorem v evropských věcech jsme za dobu členství České republiky v Evropské unii neměli. Tady smekám klobouk dolů. Dále je potřeba si uvědomit, že vládnutí probíhá v prostředí hospodářské krize. Když je hospodářský růst, tak se vládne mnohem snadněji. Takže lacině říkat, že všechno je špatně, se nedá, a bylo by to i nespravedlivé.

Rozhovor pro www.parlamentnilisty.cz

http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/vlada/Hrozi-zanik-ODS-burcuje-novy-adept-na-mistopredsedu-strany-250405

Kategorie: 

Odpovědi Václava Klause na otázky MF Dnes o české pravici

Před rozhovorem jste nám řekl, že nechcete komentovat žádné politické aktuality, protože už moc ani nečtete noviny. Je možné, aby člověk, který byl čtvrtstoletí hlavním politickým hráčem v zemi, přestal sledovat politiku?

Já politiku sleduji intenzivně. Ale vzhledem k tomu, co o ní vím, mi už stačí jen nadpisy v novinách. Nemusím sledovat detaily, výroky a už vůbec ne komentáře, ty jsem schopen si udělat sám. Nenapadlo by mě se podívat na televizi a poslouchat, o čem se hádají ve Sněmovně při vyslovování nedůvěry vládě. Pro mě je ideální vidět na ČT24, jak tam na liště běží ten nepřetržitý tok headlinových nadpisů. To mi ke sledování politiky absolutně stačí.

V poslední době často mluvíte o přelomu v polistopadovém vývoji a kvalitativní změně politického režimu. Není to přehnané, až katastrofické hodnocení?

Myslím, že došlo nejen ke změnám, které můžeme měřit tím, kdo se stal předsedou vlády, předsedou parlamentu a ministrem toho či onoho. Změna je to kvalitativní v tom, že do roku 2013 pořád ještě primárním étosem celého našeho pohybu bylo úsilí o svobodu, o to nechat jedince, aby se sám realizoval. Důvěra, že jeho seberealizování je dostatečnou zárukou toho, že se bude společnost pohybovat pozitivním směrem. Tento zvrat nastal definitivně a myšlenka nebo projekt, abych použil váš termín, projekt svobody je zapomenut. Neslyšel jsem, že by pan Sobotka, Babiš nebo Bělobrádek v nějakém svém vystoupení slovo "svoboda" použili. Jde jim o něco úplně jiného - a to je ta kvalitativní změna společnosti. To, že se úsilí o svobodu převrátilo o nevím kolik set procent k tomu, že dnešním úsilím je boj proti takzvané korupci, je kvalitativní změna naší doby.

Máte tu v knihovně knížku od Aldouse Huxleyho. Dostali jsme se tedy podle vás do doby, kdy se jeho antiutopie ukazují jako reálné, kdy vítězí Velký bratr, jehož může reprezentovat třeba elektronická evidence tržeb?

Všechny analogie kulhají a porovnávat Českou republiku 2015 s Huxleyho Brave New World (Konec civilizace) nemá smysl, ale nákroky a tendence tady vidím stoprocentně a čím dál víc. Huxleyho jsem dlouze studoval a zajímavé je třeba porovnání jeho předmluv, které k dalším a dalším vydáním své knihy přepisoval. Vždycky o dekádu dál říká - už jsme tomu zase blíž. V tom smyslu bych řekl, že se k tomuto světu blížíme více a více a jednotlivosti typu evidence tržeb nebo povinnosti operátorů mobilních telefonů mít zaznamenané všechny hovory, to je jen sled kroků k cíli, který mě děsí.

Proč lidi přestali věřit ve svobodu, trh, lidskou aktivitu? Zklamal tento model, anebo byl jen ten opačný, ochranářský, pro lidi lákavější?

Je pravda, že lidé v to přestali věřit, ale nemyslím, že to byl autonomní posun v jejich uvažování. Byl vyvolaný obrovským atakem na víru ve svobodu jedince, který je veden celosvětově strašně silně, ale který má u nás svá specifika. Těmi je od začátku to, čemu já říkám havlismus a co se dnes převádí do termínu pravdoláskovská ideologie nebo ideologie pražské kavárny. Tam byl vždy atak na lidskou svobodu, elitářský atak intelektuálně-politickomediální, že lidi sami se nemohou rozhodovat. Ideologie lidské svobody byla tímto čtvrtstoletí trvajícím atakem nesmírně znevážena a oslabena. Že k tomu přispěli i nositelé této ideologie, což se projevilo v naprostém selhání české pravice, je věc druhá, ale myslím, že primární byl právě atak na tuhle vizi světa, bohužel úspěšný. Nákroky k němu byly pořád větší a větší a rok 2013 byl poslední tečkou.

Tento rozhovor vyjde v den konání kongresu ODS, kterou jste založil. Vidíte šanci, že by ODS nebo česká pravice mohla vámi popisovaný posun k nesvobodě ještě zvrátit?

Celá česká pravice... V jednom rozhovoru jsem nevědomky a neplánovaně urazil TOP 09, když jsem řekl, že na pravici je stále více beznadějná ODS a jinak nikdo. Topka to vzala jako atak na sebe, ale tak to opravdu nebylo myšleno: mě totiž vůbec nenapadlo řadit TOP 09 k pravici. Topce já absolutně nerozumím. Lidé v ní jsou určitě rádi bohatí a mají rádi šlechtické tituly, ale že by nesli myšlenku lidské svobody, že by bojovali s hlavními projevy té nové nesvobody, to jsem v TOP 09 nikdy neviděl. Přece není sebemenšího sporu o tom, že jedním z hlavních nositelů všech huxleyovských tendencí je dnešní EU, současný model evropské integrace. A neslyšel jsem nikdy v životě, o panu Schwarzenbergovi nemluvě, ale ani od pana Kalouska jediný výrok na téma EU, který by svědčil o tom, že jsou si vědomi otázky svobody a nesvobody.

Není-li TOP 09 na pravici, není tam tedy kromě ODS nikdo?

Různé malé straničky, všechny ty Pravé bloky, Občanské konzervativní strany nebo Svobodní, které se údajně také pohybují na pravici, nechci hodnotit. Ony sice mohou mít ve svých řadách inteligentního pisatele ideových programů, ale tím, že nemají žádný dopad na společnost, mě nezajímají. Jejich schopnost oslovit občana neexistuje.

Takže zbývá jen ODS?

Ano, zbývá ODS a já k ní nemám co zásadního říci, už proto, že mi zase po tomto rozhovoru přijdou desítky e-mailů od lidí, kteří mi píší: "Souhlasím se vším, co jste řekl, jen na tu ODS byste měl být přívětivější." Proto se zdráhám říkat silná slova o ODS, ale pravicovou kartu opravdu ani ona intenzivně nehraje. Jestli si někteří z ní myslí, že pravicovost par excellence je bojovat minulé bitvy s komunismem, pak to je důkaz, že s tou stranou je to horší, než jsem si myslel. Jestli za pravicovost považují primitivní pokřik, že co od Ameriky jest, to dobro jest, a co od Ruska jest, to zlo jest, pak je to smutné, protože to také s pravicovostí nemá nic
společného. Žádné výrazné pravicové postoje z ODS bohužel neslyším. Nevidím, že by nové vedení přišlo s nějakým natolik zřetelným projektem, který by mohl přilákat nové členy. Je to jen pokus o zachování statu quo udržet si ty voliče, kteří se nemohou smířit ani s levicovými stranami, ani se stranami byznysově orientovanými, ale ani s údajnou pravicovostí TOP 09.

Jaký projekt by mohl ODS nakopnout k novému vzestupu?

Nemám ambici někomu radit, opravdu ne.

V minulosti se v pravé části spektra ukázalo, že pokud strany jako ODA nebo Unie svobody překročily v řešení svých vnitřních problémů nějaký limit, byly odsouzeny k záhubě. Hrozí něco podobného i ODS?

Nemyslím. ODS má jistý základ, který ty zmíněné strany neměly. Tuhle paralelu bych proto nedělal. Jistou bázi ODS před čtvrtstoletím dostala a ta ji pořád drží na hladině. Na druhé straně není žádný konec historie. Když se podíváme třeba na nedávné prezidentské volby v Polsku, je to pro mě signál, že něco zdánlivě nemožného možné je. Přiznám se, že bych nevsadil ani korunu na vítězství Andrzeje Dudy. Je to úžasný a inspirativní výsledek, který doufám způsobí jistou změnu ve středoevropském prostoru a koneckonců i v EU. Pokud dříve Evropa uvěřila, že Polsko rovná se Tuskové, pak prezidentskými volbami dostala zcela nový signál. Kéž by nějaká taková kvalitativní změna nastala i u nás.

Není to jen Polsko, ve Francii zase sílí hlas Marine Le Penové a i ona může vyhrát prezidentské volby. Vidíte u nás někoho takového, kdo by mohl přepsat politickou mapu na pravici?

Já ho nevidím, ale to není směrodatné. Na první pohled bych také řekl, že Andrzej Duda není člověk, který může porazit trvalku polské politické scény, prezidenta Komorowského. I Marine Le Penová vykročila výrazným způsobem ze stínu svého otce, je to velký politický talent a teď jde jen o to, jestli se francouzskému a evropskému establishmentu podaří ji umlčet a dehonestovat. Mám obavu, že se to stát může.

Myslíte, že ideový směr, který Le Penová razí, je jedinou šancí i pro českou pravici?

Žádné knížecí rady opravdu dávat nehodlám. A ten termín "pravice" nerad používám, protože nevím, jak ho identifikovat.

Ambici stát se u nás hlavní politickou silou na pravici deklaruje KDU-ČSL. Může kopírovat úspěch v Německu či Rakousku?

Dnes jsem četl vtipný komentář, jehož autor doporučuje panu Bělobrádkovi, aby vypustil písmeno K z názvu své strany, protože ta už stejně s křesťanskými ideály nemá nic společného. To je pravda. Myslím, že pro to písmenko K u nás prostor není, na politickém trhu po něm není poptávka. Stejně tak není poptávka ani po té lidovosti. My nechceme ten Volk, ten lid, lidovou stranu, jako mají v Rakousku. My chceme občanskou stranu, jen ta by eventuálně mohla být jako kdysi ODS jednotící silou na pravici.

Když jsem se vás předtím ptal na českou pravici...

(vstupuje do řeči) Vy, Mladá fronta DNES, kteří jste 25 let ničili pravici, se zabýváte pravicí? Co vás k tomu motivuje? Smutek, že jste přispěli k pohřbení pravice a teď začínáte mít špatné svědomí a chcete to něčím vyrovnávat?

Jestli pravici v Česku zničily články MF DNES, pak asi její kondice nebyla příliš dobrá.

Kdyby to byla jen MF DNES a ostatní byli zlatí, tak by to bylo bezvadné.

Neodpovídá dnešní stav naší pravice její reálné síle, vzhledem k historickým tradicím, národní povaze či teritoriu střední Evropy?

Co bylo po listopadu 1989 a co se podařilo ODS, byl samozřejmě historický exces, ne tradiční situace v české kotlině, kde občanská pravice nikdy v historii takovou sílu neměla. Byla tu sice relativně silná neobčanská pravice, demonstrovaná třeba agrární stranou, ale novinkou 90. let byla právě občanská pravice. V tom jsme byli unikátní v Evropě.

Jak vy reálně odhadujete rezervoár pravicových voličů v Česku?

Mnozí si mylně spojovali pravičáctví s odmítáním komunismu, což byla naprostá mystifikace, protože komunismus odmítal kdekdo, myslím, že i většina členů komunistické strany. V tomto smyslu se k pravici po roce 1989 přidávala spousta lidí, která má opravdu jiný pohled na svět. Velkou roli v tom hrajeme nejen my sami, ale i okolí, které nás obkličuje, tedy EU. A tady necítím sílu, že bychom mohli zvrátit tendence, které v ní probíhají. Jediná šance je, že by k tomuto zvratu mohlo dojít v nějaké velké evropské zemi, nejlépe v Německu.

Mohou být hodnoty pravice pro dnešního člověka dost sexy?

Médiím se podařilo pravici zdiskreditovat, byť k tomu ona sama hodně přispěla. A jestli se může znovu nadechnout? Je naší povinností o to bojovat, ale nejsem si tím v představitelné budoucnosti jist. Bohužel mám strach, že toto nadýchnutí z dnešní ODS přijít nemůže.

Neměl jste radost ani z toho, když se ODS loni v eurovolbách vymezovala proti přijetí eura?

Jako ekonom vím, že pro nás není výhodné přijmout společnou evropskou měnu. A myslím, že kdyby to ODS dělala důsledně, měla by šanci se na tématu přijetí eura chytit. Ale až na pár bezbarvých výroků pana Zahradila neslyším, že by ostatní představitelé ODS mluvili o euru. Kdo to v té straně má vést, když o tom i vedení mlčí?

Proti zavedení eura je přitom 85 procent lidí. Proč toto téma někdo víc netlačí?

ODS dnes nemá ideologii, nemá makroekonomy, nemá koncepčně uvažující lidi o velké politice domácí a už vůbec ne o velké politice evropské. Jsou to do značné míry lidé, kteří se drží na úrovni obcí, měst, už skoro ani ne krajů. A jejich náhled do širšího prostoru absentuje. Tím nemyslím, že poslední člen ODS z vesničky v Pošumaví nemá třeba velmi kritický názor na přijetí eura. Asi má. Ale tento názor nezní navenek. Aspoň já ho neslyším.

Jaký je vůbec podle vás Petr Fiala předseda ODS?

Nechci hodnotit jednotlivce. Nenuťte mě do headlinu takového typu.

Věříte, že se v Česku ještě někdy bude střídat pravice s levicí, nebo se to rozmělní do nepolitické politiky?

Jedna věc je prognóza ve smyslu pokračování existujících tendencí a trendů, druhá je povinnost se těmto trendům bránit. Když zůstanu u prvního, vede to k beznadějné ideově nedefinované politice a té se strašně bojím. Považoval jsem za největší naději současné Evropy nově zrozenou stranu Alternativu pro Německo (AfD). Věděl jsem, že se teprve rodí. Přesto mě teď zděsilo, když předseda Bernd Lucke poslal dopis členům, kde říká, že si přeje, aby AfD do budoucna byla neideologickou stranou. Jedna z mých velkých nadějí se začíná vytrácet. Přitom to byl tak zajímavý pokus, strana univerzitních profesorů, napravo, imunní vůči populismu.

Často jste si pochvaloval, jak se v Česku podařilo vybudovat přehledné politické spektrum založené na ideově definovaných stranách. Ale pak přišly TOP 09, ANO, Úsvit... Je to dočasný výkyv, či začátek konce?

Ano, tendence k těmto Věcem veřejným a všemožným Cestám změny je únikem ze standardně ideově definovaných stran. Tendence ne specificky česká, ale evropská, možná i světová. A pro mě ničivá.

Ruku v ruce s tím jde i fragmentarizace české politické scény. Ve volbách do Evropského parlamentu stačilo hnutí ANO k vítězství 16 procent hlasů, úplně zmizely strany, které dokázaly vítězit s 30 procenty.

Voleb do Evropského parlamentu se u nás zúčastnilo 18 procent voličů, po Slovensku nejméně z celé EU. Když potom řekneme, že z této pětiny další ani ne pětina vybere hnutí ANO, které vyhraje volby, jaká je to výpověď o názorech na Evropu?

Ale v parlamentních volbách nebyly procentuální zisky vítězné ČSSD a hnutí ANO o moc lepší.

To je jedno, zůstaňme ještě u evropských voleb. Ukázalo se, že silné strany na ně kašlou. V celé Evropě. Posun do Evropského parlamentu je často metoda, jak se zbavit výraznějšího domácího politika. Radši tam ani nejdou žádné první ligy, protože je beznadějný. Pro aktivního politika je ztráta času.

Vraťme se k tomu zmizení třicetiprocentních stran.

Nechci komentovat jednotlivce, ale povězte mi, je při nejbujnější fantazii možné označit lídra ČSSD za charizmatického politika se silnými politickými názory? Miláčka davů, pronikavého intelektuála? Nikdo by přece pana Sobotku těmito adjektivy častovat nemohl. A není to moje kritika dnešního předsedy vlády, jen konstatování faktu. Atmosféra doby dala vyniknout takovým antiosobnostem.

Chápete propojení socialistického rozdávání s velkým byznysem, které se dnes snoubí ve vládě?

Je to propojení logické, nezbytné a vždy a všude přítomné. Velký byznys se většinou stává velkým díky propojenosti se státem a vládou a velmi často je vytvářen státem a vládami. To, že se dnes tato dvě uskupení v naší zemi dokonce spojila do vládní koalice, pro mě není vůbec nic překvapivého.

Platíme za to ale tu cenu, že je to jen vláda udržovací?

Ano, jde o vládu statu quo. Vládu rezolutně se bránící jakýmkoli výraznějším změnám.

I když politiku sledujete jen v titulcích, asi jste zaznamenal, že tento týden opozice hlasovala o nedůvěře vládě. Podnětem k němu byl institucionalizovaný střet zájmů, který už rok a půl tíží českou politiku. Za jak zásadní téma politiky to považujete?

Debatu o nedůvěře vládě jsem nesledoval, nezajímala mě, nechápu, proč vznikla, a nevím, co její organizátoři sledovali. Tomu, že by je těšilo říct si před kamerami ČT24 pár kvazivtipných výroků, prostě nevěřím. Reálný pokus o něco to nebyl a hodnotit bonmoty mě nezajímá. Říci, že jsme podporou biopaliv udělali ekonomickou šílenost, není žádný revoluční výrok. Je evidentní, že řepkové plochy u nás nejsou samovolným zájmem zemědělců, ale státem vyvolanou distorzí zemědělské struktury. A že v tom hraje roli propojenost víry v nesmyslnou doktrínu globálního oteplování, pokus omezovat spotřebu fosilních paliv, nesmyslná podpora paliv jiných, která nemají šanci, aby byla ekonomicky únosná, z toho vznikající obrovské výnosy pro ty, kteří řepku pěstují, je samozřejmé. Byznysový zájem je v tom silný a je propojený s tou bláznivou doktrínou globálního oteplování. Nicméně u nás to vyrostlo do nevídané výše.

Biopaliva byla jen jedním z projevů střetu zájmů, který tady existuje. Je to tedy klíčové téma?

Nevím. Propojení byznysu s politikou považuji za smrtící an sich. A nevidím, proč by jedno propojení byznysu s politikou mělo být označováno za lepší či horší než jiné.

Tedy je zbytečné, aby na tom pravice vyčerpávala své síly?

Nehodlám pravici nic radit. Protože ani nevím, komu bych radil.

Nenutí vás ta skepse k nějakému vlastnímu činu? Poslední kniha, která o vás před pár týdny vyšla, naznačovala vaši další kandidaturu na prezidenta.

Tu knihu jsem nepsal já a věty v ní napsané nevyjadřují mé postoje. Zrovna pasáž o mé možné kandidatuře zřetelně vyjadřovala postoje autora knihy. Mám pocit, že se angažuji dostatečně. Za poslední týdny jsem vystupoval na konferencích všude možně po Evropě.

Uvažujete tedy vůbec o možné kandidatuře na Hrad?

Na mě je v médiích a od některých politiků veden tak nesmyslný, permanentní atak, že nemám pocit, že je nadějné, abych se o něco podobného pokoušel.

Úplně to vylučujete?

Nechtějte po mně tyto úvahy. Věta, kterou jsem řekl, je dost silná.

Miroslav Korecký, Ondřej Leinert, MF Dnes, 30. května 2015

Online rozhovor s evropským poslancem Ivo Strejčkem

Online rozhovor s evropským poslancem Ivo Strejčkem pro Žďárský deník.

Dobrý den. Rád bych věděl, kolik českých europoslanců se dokáže opravdu kvalitně dohovořit v europarlamentu anglicky, případně jiným jazykem? Vy sám se cítíte v tomto směru dostatečně na výši? Děkuji.

Kratochvíl

Dobrý den pane Kratochvíle, sám tušíte, že na tuto otázku mohu odpovědět pouze sám za sebe. Mně nepřináleží hodnotit mé kolegy a kolegyně. To musí udělat jejich voliči. Já se domluvím dokonale anglicky, nemám problém v tomto jazyce diskutovat na nejrůznější témata. Moje němčina je v porovnání s angličtinou podstatně horší. Ruština? Vrátil jsem se k tomuto jazyku a opakuji si jej a učím se. Škoda těch proflákaných let v hodinách ruštiny! Děkuji za dotaz. Vážení čtenáři, vzhledem k tomu, že toto byl poslední dotaz, který jste mi adresovali, chci vám za váš zájem poděkovat. Velmi si vážím vašich dotazů i času, který jste mi věnovali. Děkuji redakci Deníku za milou příležitost si s vámi touto formou vyměnit své názory. Přeji vám vše dobré. Ivo Strejček


Považujete pád vlády uprostřed našeho předsednictví EU za mezinárodní ostudu? Já tedy ano!

Kamil V.

Dobrý den, pád vlády uprostřed předsednictví ČR Radě EU je prostě ostuda jako hrom. Zahraniční politika se buduje po dlouhá léta, kredit a pověst země se tvoří po desetiletí. Celých 20 let po roce 1989 jsme se snažili vymanit ze stereotipního vnímání "starých" západních demokratických států, že patříme kamsi na východ. Dařilo se nám to. Vybudovali jsme stabilní politický systém a úspěšnou ekonomiku. Pádem vlády jsme si před světem kolem nás prostě nafackovali. Vylepšit náš obraz nám vezme zase pěkných pár let! Prostě Čechy umí porazit zase jenom Češi. Děkuji za otázku.


Zdravím pana Strejčka. Chci se zeptat jak se obecně žije v Belgii. Vlámové a Valoni se dlouhodobě moc nemusejí a společná belgická národnost je prý v módě akorát když se hraje fotbal. Jak to doopravdy je?

Josef Svoboda

Dobrý den pane Svobodo, nevraživost Vlámů a Valonů je pověstná. Ve vlámských Bruggách se tváří, že nerozumí francouzsky (tak mluví Valoni). Brusel je jediným evropským městem, nad kterým se při startu z tamního letiště musí při stoupání otáčet letadla, což je hlukově nepříjemné. Důvod: vlámský parlament nedal souhlas k tomu, aby letadla při startu narušila jejich vzdušný prostor. A podle toho také vypadá úroveň belgického národního fotbalového mužstva (ale my máme také máslo na hlavě). Při pohledu na Vlámy a Valony mě vždy baví, když nás (a myslím Čechy) začne někdo poučovat o tom, že jsme nesnášenliví! Děkuji za dotaz.


Dobrý den pane europoslanče, nejprve Vám blahopřeji k obhajobě poslaneckého mandátu. Dostal jste můj hlas, protože jste jeden z mála politiků, který umí říkat lidem pravdu do očí i když je nepříjemná a nehledíte na to, jestli Vás za to budou mít lidi rádi, ale jsem přesvědčen, že Vám vždy jde o správnou věc. Vím o Vás, že jste velký žďárský patriot a také městský zastupitel. Fandíte také žďárskému sportu a sledujete výsledky místních sportovců? Co říkáte na to, jak si vedou žďárští hokejisté. Podle mně je to nejnavštěvovanější forma zábavy v okresním městě a i v rámci 2. ligy patří žďárský stadion k nejnavštěvovanějším. Znáte problémy klubu a myslíte, že by se jim dalo nějak pomoci ať již finančně nebo jinak např. ze stadionem apod.? A z toho evropského soudku: Jak se cítíte v Bruselu jako zástupce malé nevýznamné země a jak a zda vůbec lze se v tomto byrokratickém centru prosadit se svými názory.

Eurovolič

Dobrý den pane eurovoliči, moc vám děkuji za ocenění, kterého si skutečně vážím. Politiku beru vždy jako běh na dlouhou trať: to, co zastávám a čemu věřím, nemusí být zrovna dnes módní, ale zítra to může být pravda. Žďárskému sportu fandím a výsledky hokeje sleduji. Velmi si vážím výkonů současných žďárských hokejistů. Postoupili do kvalitnější soutěže, potýkají se s minimem finančních prostředků, večer hrají v Orlové a ráno jdou do práce. Klobouk dolů! Stejnou pochvalu ale zasluhuje současné vedení hokejového klubu. Vzali to za správný provaz. Je vidět, že se kolem žďárského hokeje dnes točí slušní chlapi. S financování sportu ve Žďáře se musí něco vážného udělat. Myslím si, že město musí vyjádřit svůj zájem na tom, aby děti sportovaly a musí najít v rozpočtu města důstojné finanční prostředky, aby sportovní kluby měly prostředky na činnost, aby funkcionáři mohli zaplatit oddané a obětavé trenéry. Česká republika není ani malá ani nevýznamná. Vše začíná u nás doma. Jak hospodářsky silným a politicky stabilním státem jsme, tak nás navenek všichni vnímají a berou. A že si umíme udělat ostudu? Už jsme to okolnímu světu ukázali. Moc děkuji za pochvalu i dotaz.


DOBRÝ DEN. Co si myslíte o Turecku, jako možném budoucím členu EU? A které státy podle vás ještě mohou v budoucnu být členy unie, ale zatím se o nich nemluví?

Josef K.

Dobrý den, pokud Turecko splní všechny podmínky, které jsou pro vstup této země do EU požadovány a pokud to sami Turci budou opravdu chtít, pak asi nemáme žádné právo jim v tom bránit. K takové situaci ale nedojde dříve než za 15 - 20 let. Víme, jak v té době bude vypadat sama Evropská unie? Já bych doporučoval vést vážnější debatu o obsahu a směřování EU mnohem víc, než se strašit Tureckem. Další země? Doufám, že brzy přibude Chorvatsko a postupně další balkánské státy.


Neustálé pendlování poslanců mezi Bruselem a Štrasburkem považuji za nehorázný výsměch všem daňovým poplatníkům. Nemyslíte, že miliony eur vyhozené do zbytečné dopravy mezi dvěma tvrdohlavými státy vám europoslancům zbytečně strhávají kredit u veřejnosti? Díky za odpověď.

Robert Nový

Dobrý den pane Nový, absolutně s vámi souhlasím. Je to vyhazování peněz a hrubá neúcta k daňovým poplatníkům. Tento stav může být změněn pouze dohodou všech 27 členských států EU. Sám víte, že alespoň jedna země bude vždy proti: Francie. Jde nejen o jistou prestiž (což osobně nesdílím, ale oni to tak cítí), ve francouzském sídle jsou zaměstnány stovky uklizeček, kuchařů, ochranky.... A jsou plné hotely a restaurace. A každý zaměstnanec je současně voličem! Tento nelogický stav se snažíme každoročně hlasováním změnit, ale bezúspěšně. Děkuji za otázku.


Dobrý den pane Strejčku. V zemích Beneluxu se díky rovinatému terénu prý jezdí hodně na kole. Je v Bruselu víc bicyklů než aut?

Hana

Dobrý den Hano, v Bruselu je rozhodně víc aut než bicyklů, ale na kolech se tam jezdí doopravdy hodně.


Dobré odpoledne. Chtěla bych vědět, odkud přesně jste a jaký máte vztah k Vysočině? Cop děláte ve svém volném čase? Jak snáší vaše rodina odloučení? Kolik času strávíte v ČR a kolik v Bruselu? Díky moc. K.

Kamila Říhová

Dobrý den paní Říhová, na Vysočině jsem se narodil, tady jsem vyrůstal, kraj i lidi tady miluji. Vždy, když sjedu z dálnice a na kopci na Rudolcem se mi otevře ten nádherný pohled na Bohdalov a Žďár, tak vím, že už jsem doma. Volný čas se snažím intenzivně trávit s rodinou. Mám dvě děti: synovi je 19 a dceři 14. Ti už jsou někdy rádi, že táta zrovna není doma. Manželka mi říká, že jsem stejně nikdy doma nebyl, takže to není žádná změna (ale já doufám, že to jen tak říká). V ČR bývám o víkendech, v Bruselu a Štrasburku od pondělí do čtvrtka. Pátky mám obvykle vyhrazené na europoslanecké dny. Děkuji za dotaz.


Docela by me zajimalo, co delate s prachama, ktery jste si za vase pusobeni v dalsim zbytecnem organu nahrabal? Davate aspon neco na charitu, nebo mate jako vsichni ostatni drahy faro a velkej barak a este si syslite do zasoby? A kde jsou vysledky vasi prace?

Petr Nováček

Dobrý den pane Nováčku, ano, mám drahé auto, protože je to můj byt i moje kancelář. Za čtyři roky mám najeto asi 250 000 km. To bych asi v malém laciném voze nenajezdil. Velký barák nemám. S rodinou bydlíme v rodinném domku po rodičích ve Žďáře nad Sázavou, který je 40 let starý. Pomalu jej opravujeme. Sponzoruji cyklistický oddíl ve Žďáře, sponzoruji počítačové vzdělávání seniorů, sponzoroval jsem publikaci studentů mapující tragické osudy židovské rodiny z Chotěboře ve II.sv. válce, připravuji velkou výstavu v EP v Bruselu o zločinech StB v 50.letech na moravských sedlácích...


Nedávno byli ve Žďáře turečtí studenti. Na besedě o UE s nimi diskutoval europoslanec Ouzký. Proč jste tam nebyl Vy? Míníte i nadále stát v ústraní, nebo se trochu ukážete médiím a na veřejnosti? Bylo by dobré, kdyby Vás lidé trochu znali... Zatím jste jen nezjnámá tvář a nikdo neví, co vlastně děláte... Děkuji za zodpovězení!

Krasoňová

Dobrý den paní Krasoňová, původně jsem dostal nabídku k této besedě. Vzhledem k tomu, že právě probíhala předvolební kampaň pro volby do Evropského parlamentu a můj "kampaňový" harmonogram byl připraven dlouho dopředu, nemohl jsem se této besedy zúčastnit. Pokud se vám zdám jako neznámá tvář, tak mě to netěší. Snažil jsem se psát a vystupovat všude tam, kde to jen šlo. Beseda s 11 tureckými studenty ale ani není žádnou mediální příležitostí, to jistě víte sama. Nicméně vaše slova beru vážně. Děkuji za ně.


Zdravím! Co máte v plánu prosazovat v euro parlamentu? Pomůže něco z toho konkrétně Vysočině? Děkuji! Hana J.

Hanka J.

Dobrý den, Hanko. Rád bych pokračoval v práci ve výboru pro ekonomiku, který se zabývá zejména nepřímými daněmi a jednotnou měnou euro. Chci také zkusit práci ve výboru pro hospodářství a energetiku. Konkrétně pro Vysočinu? Víte, poslanec Evropského parlamentu není nositelem žádných peněz. V EP se "neporcuje medvěd". Mimochodem, právě tato skutečnost nás činí málo zajímavými. Chci se co nejdříve sejít s vedením Kraje Vysočina a prodiskutovat s nimi vše, čím bych tomuto kraji mohl v Bruselu pomoci.


Dobrý den. Zajímalo by mě, jakých konkrétních cílů jste již v Evropském parlamentu dosáhl? Nezajímají mě prázdné a obecné řeči, ale přesné informace - co z Vás lidé v ČR doposud měli? Nepřijde Vám nemorální brát za Vaši práci (byť třebas není úplně zbytečná, jak si myslím) takové peníze????

R.H.

Začnu platem: můj plat se rovná 1,2 násobku platu poslance Parlamentu ČR. Europoslanec nemá nárok na žádné příplatky. Plat je zdaňován dle českého právního řádu. Můj čistý plat se pohybuje kolem 58 000,- Kč. Je pravdou, že v současné době se jedná o zavedení tzv. statutu poslance Evropského parlamentu, jehož cílem je sjednotit plat všech europslanců na jednotnou úroveň. Dosud tomu tak nebylo: italský europoslanec bral asi 13 000 eur, český asi 2 500 eur. Současná úprava má nastavit hladinu ve výši asi 7 000 eur. Výsledky práce: za nejcennější považuji zabránění zavedení konsolidovaného základu daně právnických osob ve členských zemích EU. Kdyby tato daňová úprava vešla v platnost, otevřela by se cesta ke sjednocení (harmonizaci) přímých daní, což by setřelo základní předpoklad soutěže hospodářských a sociálních systémů v EU - daňovou konkurenci. To by mělo dopad na konkurenceschopnost českého hospodářství a ztrátu pracovních příležitostí ( o odlivu daňových příjmů z ČR do států, kde jsou sídla "matek" zahraničních firem, které u nás působí, ani nemluvím).


Dobrý den! Nemám nic proti Vám osobně, ale spíše proti funkci samotné. Většina lidí nemá ani potuchy, co je v popisu Vaší práce. Mohl byste čtenářům přiblížit, jak vypadá Váš běžný pracovní den? Jaké jsou Vaše cíle v europarlamentu?

Jana Severová

Ani se vám nedivím, paní Severová. Souhlasím s vámi, že čím vzdálenější je výkon politiky od občana (voliče), tím méně jí rozumí. Jinými slovy: práci starosty města si snadno zkontrolujete, práci europoslance obtížně. Tři týdny v měsíci jsem v Bruselu, jeden týden ve Štrasburku. Zpravidla se mi daří být doma každý víkend. V parlamentu pracuji ve výboru pro ekonomiku a mezinárodní obchod. Můj pracovní den začíná asi v osm ráno a budovu parlamentu zpravidla opouštím kolem deváté večer. Den je vyplněn prací ve výboru (studium dokumentů), psaním textů, přípravou stanovisek, zpracováním hlasovacích seznamů. Jeden týden v měsíci jsme ve Štrasburku a v poslanecké hantýrce se tento týden nazývá "hlasovací". Zde se připravené návrhy z "bruselských týdnů" projednávají a hlasuje se o nich.


Dobrý večer. Já délam za min.mzdu a mám tříleté dítě ,neberem od státu nic, vše zamítnuto. Jak je možné v této zemi, že romové dostanou vše ,mají auta. Peníze na chlast a automaty, dělaj na černo tak jsou za vodou, když jim stát na to dá. Ptám se, kde je dískriminace?

jirka

Ani já si nemyslím, že by Romové v Čechách byli nějak diskriminováni. Ten problém je ovšem hlubší: velmi štědrý sociální systém, který umožňuje lidem vybírat si mezi prací, která se jim líbí a která se jim nelíbí (protože zůstat doma na sociálních dávkách je prostě výhodnější) je dlohodobě neudržitelný. Bývalý ministr Petr Nečas prosadil výrazná zpřísnění, ale kvůli pádu vlády zůstal s celkovým řešením na půl cestě.


Chtěla bych se zeptat p. Strejčka, jestli si pamatuje na svou první třídu, kterou učil na 2.zš? Byla to třída po p. učitelce Šimurdové

Eva Hájková

Jasně, ale nevím, zda bych si na všechna jména přesně vzpomněl. Výborní žáci, doufám stejně úspěšní také v životě.

Kategorie: 

Politiku v Čechách proměnila i přímá volba, Miloš Zeman je pouze jejím produktem

Rozhovor pro Parlamentní listy (22-02-2017)

Prezident Miloš Zeman se rozhoduje, zda bude podruhé kandidovat. Je jeho rozhodnutí, a pak i výsledek volby, důležitý mezník, který určí další fungování této země?

Řekl bych, že se příliš upínáme k prezidentské volbě v lednu příštího roku, a nedoceňujeme fakt, že před tímto datem u nás proběhnou parlamentní volby. Jejich výsledky a politické uspořádání, ve které vyústí, budou pro budoucnost této země významnější, než výsledek prezidentské volby o pár měsíců později. Parlamentní volby budou tím hlavním milníkem a už to, že na ně zapomínáme, je důkazem faktu, že v nich s ničím převratným nepočítáme. Že se podvědomě smiřujeme s jejich výsledkem, že nečekáme žádný zvrat či návrat k normálnosti.

Je rozdělení společnosti na obdivovatele a odpůrce Zemana opodstatněné, nebo zveličené?

Rozdělení společnosti je přímým důsledkem přímé volby. Každá volba, ve které vám zbývá výběr mezi variantou A nebo B, dělí společnost na ty, kteří podporovali A a na ty, kteří si přáli B. Za rozdělení společnosti na Zemanovce a Antizemanovce nesou přímou odpovědnost ti, kteří si přímou volbu přáli a kteří ji prosazovali. A je užitečné si všimnout, že ti, kteří si od přímé volby slibovali vítězství „svého“ kandidáta, aby po srážce s realitou zjistili, že jim jejich kalkul nevyšel, jsou dnes fakticky těmi, kdo všemožně provokují společenský neklid. Jsou to stále stejní lidé, kdo ze svého „vyššího principu mravního“ pláčou nad rozdělením společnosti, ale oni jsou jeho původci!

V čem Miloš Zeman jako prezident české společnosti v poslední době prospívá a v čem jí škodí? Lze jeho dosavadní prezidentování označit za úspěšné?

Miloš Zeman je Miloš Zeman. Není o tolik jiný v prezidentské funkci od doby, kdy byl předsedou sněmovny nebo českým premiérem. Pro vtip nebo drsné slovo neměl daleko tehdy, a nemá ani dnes. Své posluchače uměl okouzlit jednoduchostí a ani dnes je zbytečně nevystavuje složitějším úvahám. Myslím, že jej český „venkov“ považuje za svého prezidenta, že mu rozumí a v prezidentu Zemanovi vidí hlasatele svých názorů.

Zda je jeho prezidentování úspěšné, to do roka a do dne posoudí voliči.

Radost nad vítězstvím Trumpa, vytěžování tématu migrace, šťouchance Merkelové a politikům EU vyjádření nechuti nad Chovancovým ,,centrem proti propagandě"- témata, která teď prezident ,,hraje" nejčastěji. Jak je úspěšný v každém jednom z nich?

Opakuji, že Miloš Zeman je výsledkem přímé volby. Svoji legitimitu odvozuje od síly volby, ze které jeho mandát vzešel. Nepotřebuje se hájit před českým parlamentem, hájí se před voliči. Proto si dovolí být otevřený, ironický, pošťuchující i rebelantský, prostě lidový. Jde mu o hlasy z přímé volby. I proto témata programově nijak důsledně ani nepropracovává, ani nekultivuje. Stačí mu pohyb po povrchu. I proto mu ani některé z jeho názorů moc nevěřím. Co si mám třeba myslet o jeho dnešních, zdá se kritických, názorech na Evropskou unii – což považuji za správné, když to byl on, kdo s předsedou Evropské unie fanfarónsky vyvěšoval vlajku EU před Pražským hradem?

Na druhou stranu je třeba prezidentu Zemanovi přiznat schopnost používat ve svých úvahách zdravý rozum, tak charakteristický pro první porevoluční generaci českých politiků a tak zoufale se nedostávající politické generaci současné. 

U Zemana se střídaly z hlediska důvěry veřejnosti průšvihové periody - ,,lánský puč", ,,kunda sem, kunda tam"- s lepšími, skokový růst důvěry zaznamenal po teroristickém útoku v Paříži (56, následně až 62%), nyní se drží v pásmu 50-60%. Kde má prostor na zlepšení, nebo se začíná ,,ohrávat" a půjde dolů? Čím by si mohl důvěru udržet, či zvýšit?

Nic z toho fakticky prezidentu Zemanovi neuškodilo. O tom svědčí setrvalá podpora, které se prezident u občanů těší. Pokud do toho Miloš Zeman půjde znovu, pak mu prostor pro jeho vlastní zlepšení poskytnou jeho protivníci. Takže, myslím, vše se teprve uvidí.

Kauza Peroutka, což je evergreen. Mynářova bezpečnostní prověrka. Vydírání Jindřicha Forejta, příběhy o prostituci na Pražském hradě a podobných nesrovnalostech. Zdravotní problémy. Podnikání Martina Nejedlého. Cokoliv jiného... Číhá někde na prezidenta průšvih, který mu případnou kandidaturu může totálně zbortit? A jak zhodnotit to, jak se k jednotlivým problémům z tohoto výčtu staví?

Já se k ničemu takovému nechci vyjadřovat, protože o možných problémech nic nevím. Jedno je ale jisté, čeká nás drsná kampaň, ve které si to se Zemanem budou chtít mnozí vyřídit bez servítků a velmi tvrdě. Tomu budou odpovídat zvolené metody a prostředky. A natolik Miloše Zemana známe, že on bude umět kontrovat podobně.

Jak se dle Vás mění vztah médií k Miloši Zemanovi? Platí ještě vzorec ,,Zeman řekne něco skandálního, média rozjedou cirkus a Zeman se jim směje"? Nebo už to novináře přestalo bavit? Má Zeman dost médií, kde je vždy vítán, a dokáže sám oslovovat lidi na náměstích tak dobře, přebil to, že většina novinářů ho nemá ráda a ráda proti němu při kampani rozjede peklo?

Mě nikdy nepřestane překvapovat, že za ta léta ještě mnozí nepochopili, že to nejhorší, co by se Miloši Zemanovi mohlo stát, je – nevšímat si ho. Pro něho je touha být středem pozornosti vším a je ochoten pro dosažení tohoto cíle udělat cokoliv. Všichni ti, kteří se na něho chystají, budou opakovaně překvapeni. Miloš Zeman to zvládne.

Mimochodem, zaslouží si Česká televize pravidelnou kritiku od prezidenta?

Já už vlastně ani Českou televizi nesleduji, takže můj názor by mohl být neobjektivní.

Prezidentští kandidáti, kteří se hlásí nebo se o nich mluví: Michal Horáček, Marek Hilšer, Jiří Drahoš, Martin Stropnický, Jaroslav Kubera. Koho z nich se má Zeman obávat?

Pokud Miloš Zeman bude chtít obhájit svůj mandát, nemůže se bát nikoho. Osobně soudím, že z této plejády se z různých důvodů ani nikoho moc neobává, přesto své znovuzvolení vůbec nemá tak jasné, jak by se snad mohlo zdát.

Padla úvaha, že 2. kolo Zeman pravděpodobně vyhraje, ale může být vyřazen už v 1. kole. Co třeba kdyby přišel někdo ,,zemanovitější než Zeman", třeba Kubera? A pokud jde o 2. kolo, co kdyby přeci jen proti Zemanovi ,,slušná část společnosti" postavila i běžného, průměrného člověka a přesvědčila ho, že „starý, sprostý a obhroublý průšvihář“ Zeman už není dobrá volba? Který kandidát by to mohl zajistit?

Rozhodne-li se pan prezident Zeman kandidovat, pak odhaduji, že s průchodem do druhého kola by snad neměl mít větší problém, ale to druhé kolo je nebezpečné. Druhé kolo je o volbě proti tomu, koho nechceme. Podívejme se na „slovenský“ model. Fico versus „jakýsi“ Kiska. Slováci nechtěli Fica a zvolili neznámého protikandidáta. Ani v Čechách není nic jisté. Dvoukolová volba je neobyčejně zrádná a nevyzpytatelná, což z dlouhodobých zkušeností s dvoukolovými volbami do Senátu dobře známe.

Miloš Zeman má radost, že má dobré vztahy s prezidentem Ruska a Číny a teď, navíc, i s prezidentem USA. Raduje se právem? Může návštěvu USA obrátit ve svůj triumf? Změní se do konce roku např. vztah USA k Rusku tak, že Zeman se bude smát kritikům ,,vidíte, já vám říkal, že mám pravdu"?

Ale no tak jistě, dobře známá ješitnost a sebestřednost prezidenta Zemana by si argument typu „já vám to říkal, já už dávno měl pravdu“ moc přála a prezident Zeman to v nějaké podobě asi využije. Přesto si myslím, že své docela racionální a správné zahraniční politiky využije před svými voliči jinak: bude správně obhajovat, že otevřenost České republiky do všech stran světa jim přináší práci a příležitosti. Běžní lidé to tak cítí, a za to Miloše Zemana také zřejmě odmění.

Zeman, Babiš a ČSSD, politický trojúhelník. Potřebuje Babiš Zemana tak, aby ho podpořil a nestavil svého kandidáta?

Miloš Zeman je přece politický hráč. Nepotřebuje politické strany ani Babiše, ale potřebuje jejich voliče. A umí to šikovně rozehrávat. A ČSSD i Babiš až tak nepotřebují Zemana, ale tu část jeho voličů, které prezidenta podporují. Politika je sledování a obhajoba zájmů, není to nedělní klášterní škola pro nevinné panny.

Může si ČSSD dovolit nepostavit Zemana jako svého kandidáta?

Může, pokud chce pokračovat ve vnitřním drásání, štěpení a ve svém důsledku oslabování.

Když probíhala volba Václav Klause pro jeho druhé funkční období, část vedení ODS si jej jako prezidenta nepřála, vytvářela „kouřovou clonu“ politického lobbingu v jeho prospěch, ale nic moc pro jeho zvolení fakticky nedělala. Dovnitř ODS ovšem všichni svorně hlásali, že „jsou pro Klause do poslední kapky krve“. Moc dobře věděli, že kdyby přiznali „barvu“, byla by to u drtivé většiny tehdejší členské základny jejich politická smrt nebo by se tehdy strana rozštípla.

Skončí ČSSD takovým volebním průšvihem, že ji převezmou Zemanovi lidé?

Nevím, jak dopadnou volby, přestože to pro dnešní ČSSD nijak dobře nevypadá. Ale volby budou až za půl roku a leccos se ve světě a ve společnosti může stát. Uvidíme.

Jak by to v případě volební porážky mohlo dopadnout uvnitř ČSSD si vůbec netroufám posuzovat. Nejsem žádným znalcem vnitřních poměrů této strany a, konec konců, je to jejich vnitřní věc.

A je tu ještě jedna věc: Tomio Okamura. Vrazí Zemanovi nůž do zad svou kandidaturou? Nebo – nemůže být největším překvapením kandidatura samotného Babiše?

Považuji za zbytečné obírat se úvahami, které prozatím nejsou reálně ve hře. Já alespoň o ničem konkrétním nevím.

Jen v poslední době Jan Kraus, Vavřinec Hradílek, Gabriela Koukalová, Leopold König, další sportovci, herci, umělci, ale i vědci a intelektuálové... Většina z nich se staví proti Zemanovi. Proč to tak je?

Neodvážil bych si pochybovat o tom, že u některých může být odpor proti Miloši Zemanovi a způsobu výkonu jeho mandátu opravdu upřímným postojem. Faktem ale je, že být „proti“ Zemanovi je v některých intelektuálních kruzích „visačkou kvality“. V tom ale Miloš Zeman není prvním. Václav Klaus čelí takovému tlaku celých dvacet pět let – a jsou to stále titíž lidé. Za ta léta je stále patrnější, že čím více jsou tito lidé „anti“, čím více sami sebe považují za morální autority, tím více jim jde jen o sebe, o své vlastní zájmy, k jejichž dosažení často upřímné rozhořčení části veřejnosti pouze zneužívají.

 

 

 

Ivo Strejček

 

 

 

Kategorie: 

Proti černým duším v ODS musíme energicky zakročit

Připravuje se založení eurostrany – Aliance konzervativců a reformistů. Co si od toho ODS slibuje?

Základním smyslem je vytvořit volné uskupení pravicových konzervativních evropských stran, které budou spolupracovat při vypracovávání a prosazování svého konzervativního programu. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o žádnou konzervativní internacionálu. Je to volnější uskupení, které bude mít mimo jiné díky vytvoření strany na evropské úrovni finanční zázemí pro svou činnost.

Které strany tam vstoupí? Budou tam i strany mimo europarlamentní frakci Evropských konzervativců a reformistů?

Jádro nové strany budou tvořit britští konzervativci, polské Právo a spravedlnost a ODS. Budeme spolupracovat se stranami, které mají velmi podobné zaměření, takže předpokládám, že se nám podaří dát dohromady další podobné politické subjekty například z Pobaltí, Skandinávie, Španělska. Mohou tam být i strany mimo Evropský parlament.

V jakém stadiu je v současnosti příprava nové strany?

Na starosti to má Jan Zahradil, o kterém se předpokládá, že by měl být špičkovým představitelem tohoto politického uskupení. Vyvíjí se to docela dobře. Podrobnosti vám ale neřeknu, protože to přímo neorganizuji.

V listopadu jste byl zvolen předsedou regionálního sdružení ODS v kraji Vysočina. Co chcete jako předseda ve své funkci dokázat?

Předně musím říci, že si velice vážím podpory, kterou jsem při volbě získal, protože byla opravdu dominantní. Překládám si to pro sebe, že naše členská základna, přinejmenším její velká část, touží po srozumitelné konzervativní pravicové politice, kterou jsem po celá léta hlásal a obhajoval. V tom hodlám pokračovat. Chci nabízet jasnou konzervativní politiku. Dále chci vnést zpátky do regionu i jeho oblastí politickou diskusi s tříbením a vybrušováním názorů. To do politické strany patří a mám dojem, že se nám to trochu vytrácí. Potřebujeme se proto vrátit k politické diskusi a obhajobě svých idejí. Prostřednictvím této debaty se mohou rodit nové talenty a objevovat se noví lidé, kteří budou hájit naše ideje konzervativní pravicové politiky. Také si samozřejmě přeji, abychom co nejlépe uspěli ve všech nadcházejících volbách. Bude to velmi obtížné, protože v našem regionu je velmi silná pozice lidovců. Nepřehlednost oficiální politiky ODS a rozčarování kvůli vystupování některých představitelů ODS nám může některé hlasy odebírat.

Před posledním kongresem ODS se hodně hovořilo o problémech s náborem černých duší. Jaká vidíte řešení? Jak budete takový problém případně řešit na Vysočině?

Vycházím ze své vlastní zkušenosti, kterou mám jako předseda místního sdružení ve Žďáru nad Sázavou a předseda oblastního sdružení a kterou jsem vždy praktikoval a vynucoval, tedy že pokud chtějí lidé vstoupit do ODS, tak o nich musí alespoň někdo ze členů něco vědět. Někdo musí říct: „Ano, toho člověka znám, je seriózní, dělá to a to.“ Je to určitě lepší než přijímat absolutně neznámé osoby. To je první podmínka. Za druhé pozveme zájemce o vstup na přátelský pohovor do našeho místního sdružení, abychom se dozvěděli něco o jeho postojích a názorech. Měl by se představit a něco o sobě říci. Toto se nám dlouhodobě velmi osvědčuje. Za třetí – z těch dvou výše uvedených bodů vyplývá, že neprovádíme žádné raketové nábory. Nenabíráme lidi po desítkách. Pak jsou ta sdružení kvalitní a dokážou vygenerovat kvalitní kandidáty pro volby a politické funkce. Co se týká černých duší poté, co se objeví, tak ODS nezbývá v této chvíli nic jiného než si počínat s rychlostí a zdatností chirurga. Je třeba řezat a vyřezávat tyto boláky na těle ODS. Když se jedná o černé duše a konjunkturální nábory, tak musíme podniknout bolestivé kroky a nemilosrdně rušit inkriminovaná místní, ale třeba i oblastní sdružení a odebírat jim licence.

Vy jste garantem v oblasti boje proti korupci pro dlouhodobý programový dokument ODS Vize 2020. Jaké jsou ve stručnosti vaše základní teze?

Mé základní teze jsou – za prvé: korupce a korupční prostředí je produktem silného mocného státu se zvyšujícím se počtem byrokratů. Každé nové razítko, každý nový formulář, každá nová žádost je otevíráním stále většího prostoru pro korupci. ODS, bude-li chtít být úspěšná v boji s korupcí, bude muset zmenšovat roli státu, tedy jít cestou deregulací a – pokud možno – také jít cestou snižování dotací. Společnost je, bohužel, do dotací tak zamilovaná, že to bude politicky téměř nadlidský výkon. Mocný byrokratický všerozhodující přeregulovaný socialistický stát je tedy podhoubím korupce. Za druhé: Musí platit „padni komu padni“ a musí tomu být samozřejmě i v případech, které s ODS nějakým způsobem souvisí. Veřejnosti musí být nabídnuto řešení, které pro nás může být třeba i bolestivé.

Co říkáte na návrh zavedení agenta provokatéra?

Proti tomu jsem vždycky byl, protože podle mě stát nemůže – a nesmí – používat někoho k nabádání k trestné činnosti. To není cesta. Ale budu se velmi přimlouvat za rychlé zpracování zákona o veřejných zakázkách, který byl měl být transparentní. Mělo by v něm být obsaženo transparentní sdělování kritérií zakázky a jejich transparentní vyhodnocování. Mělo by dle něj být známé, proč firma „A“ získala nějakou konkrétní zakázku, na základě jakých parametrů. Součástí by se podle mě měla stát i odpovědnost veřejných funkcionářů za případné škody způsobené chybným, či dokonce zmanipulovaným řízením. Je to celá škála opatření, která musí být velmi konkrétní.

Kategorie: 

Rozhovor Václava Klause pro MF Dnes k 25. výročí listopadových změn 1989

Pane prezidente, rozhovor vychází 1. listopadu. Vybavujete si, co jste dělal v tento den před čtvrtstoletím, tedy pár týdnů před listopadovou revolucí? Pracoval jste v Prognostickém ústavu...

Ten rok jsme víceméně věděli, že se něco zásadního stane. S mým tehdejším nejbližším spolupracovníkem Dušanem Třískou říkáme, že v roce 1989 už jsme si nedovolili vzít ani jeden den dovolené. Člověk už měl pocit, že tady musí být, že se něco blíží. V Prognostickém ústavu jsem toho roku udělal pro západní média asi stejný počet rozhovorů jako ten následující rok už v roli ministra financí. Tam si televizní štáby podávaly dveře.

O čem jste s nimi mluvil? O práci v ústavu? Nebo jste kritizoval komunistické plánování?

Už se přece tušilo, že se tady něco děje a jaké se připravují změny, reformy. O ničem jiném ty rozhovory nebyly.

Takže o reformách, o kterých jste tehdy jednali s vládnoucí komunistickou stranou?

Ano i ne. Já jsem s žádnou vládnoucí stranou nejednal. Šéf Prognostického ústavu Valtr Komárek, to byl nejlepší přítel vládnoucí strany, nejlepší kamarád všech Adamců (šéf komunistické vlády, pozn. red.) a těchto lidí. On s nimi nepochybně jednal. Já jsem například dostal pozvání na neděli 12. listopadu 1989 do rakouské televize, do jejich polední talk show, kde jsem mluvil o tom, co se u nás děje. O žádném 17. listopadu jsem ještě netušil, ale samozřejmě jsem svá vyjádření posouval dál a dál. A večer, když jsem přišel do hotelu - mobily ještě nebyly - se mi dovolal Vladimír Dlouhý, tehdy zástupce ředitele Komárka, a říká mi: Volal Adamec Komárkovi, co si to ten váš Klaus dovoluje říkat v rakouské televizi? Asi takové to bylo žití: brinkmanship, schopnost žít na kraji a nesklouznout dál.

Tušil jste, že se komunismus zhroutí už tak brzy?

Žádný termín samozřejmě nikdo znát nemohl. Ale ten režim už byl tak prázdný, nepřipravený, neochotný se bránit, že všem bylo jasné, že už stačí jen poslední kapka a hrnec přeteče. Nebylo ale podstatné, který den ta kapka zrovna padne.

Nakonec padla v pátek 17. listopadu, kdy policejní komando masakrovalo lidi při demonstraci na Národní třídě. Režim padl a nově vzniklé Občanské fórum vybíralo lidi do nové vlády. A mezi nimi jste byl i vy. Jak na to vzpomínáte? Ministrem financí vás jmenoval ještě komunistický prezident Husák.

Při tehdejších kulatých stolech byla uzavřena gentlemanská dohoda, že odstoupí vláda, prezident pak jmenuje novou a pět minut nato - poté, co nás vystrčili z Trůnního sálu na Pražském hradě - Husák na stejném místě oznámí svou rezignaci. To větší význam nemělo. Taková byla dohoda.

Symbolický význam v tom přece byl.

To ano, a ne negativní. Takhle to skončilo.

Vámi zmiňovaný Vladimír Dlouhý, který byl tehdy jmenován ministrem hospodářství, nedávno vzpomínal, že z Husáka to tehdy spadlo, a když jste si připíjeli šampaňským, řekl, že je rád, že přichází nová garnitura.

Husák byl určitě vysokého IQ, on tomu rozuměl. Já například nezapomenu na jiný zážitek. To bylo v září říjnu 1990, když jsem v Parlamentu představoval scénář ekonomické reformy a proti vystupovala plejáda vedená Zemanem, Komárkem a vůbec tímto světem. Šest hodin jsem stál na tom mluvítku, odpovídal na dotazy, skončilo to, Parlament to tak nějak podivně prohlasoval, já byl skoro mrtvej, utahanej, jdu někdy v deset večer k autu, docela sklesle... A vedle mě někdo projde a říká: „Pane ministře, neberte to tak špatně. To dobře dopadne. Vy to zvládnete.“ To byl Adamec.

Tou dobou poslanec za KSČM.

Ano, poslanec. O generaci starší. A tak trošku tatínkovsky mi řekl, abych se na ně vykašlal, že jsou blbí. Přesně řekl: „Oni to brzy všichni pochopí, že to je takhle potřeba udělat.“ To přece pěkně ilustruje, jak to ti lidé tehdy brali.

K pětadvacátému výročí pádu komunismu jste připravil knížku, které jste dal název „Chtěli jsme víc než supermarkety.“ Píšete v ní: „Je více než sporné nárokovat si, že bychom v okamžiku sametové revoluce věděli, co chtěl běžný občan. Naprosto dominantní většina našich spoluobčanů určitě chtěla konec komunismu, ale jinak je ošidné za ně mluvit.“ Takže co tím názvem říkáte?

Hledal jsem nadpis. Pochopil jsem, že takové to neutrální „Zamyšlení nad...“ je málo nadpisové. Radil jsem se s kolegy a padlo i toto.

Protože jakkoliv byli lidé mého typu atakováni, že zužujeme problém jen na ekonomickou dimenzi, tak to prostě byla lež. Nás mnohem víc zajímala ta neekonomická, politická dimenze, elementární nastolení svobody. Tím chci říct: Nezužujte mě na ekonoma, který hlavně obhajoval trh. To je samozřejmě nezbytná složka, ale není pravda, že jsme mysleli hlavně na toto.

V úvodu knížky píšete, že jste zvažoval tolkienovský název Cesta tam a zase zpátky. Máte za to, že se opravdu vracíme do starých časů?

Myslím, že se vracíme do společnosti, která svobodě politické i ekonomické velmi přistřihuje křidýlka. Vrací se moc státu, regulace všeho možného i nemožného, a to způsobem, který si někteří velmi dobře pamatujeme z komunistické éry. Hlavně ale zdůrazňuji tezi, že má tehdejší očekávání, jak může být společnost svobodná a funkční, se nenaplnila. Žijeme v daleko více regulované, státem organizované společnosti, než se nám tenkrát zdálo. Opravdu jsme si mysleli, že ta viditelná ruka státu je natolik zdiskreditovaná, že bude dán daleko větší prostor té neviditelné ruce trhu, když to přeneseme do této terminologie. To je můj pocit vyjádřený obratem tam a zase zpátky.

Kdy jste si to začal uvědomovat? Ministrem a posléze premiérem jste byl do roku 1997, pak v předčasných volbách zvítězil Miloš Zeman s ČSSD...

Někdy v devadesátých letech jsem si opravdu myslel, že až skončí volební období, které začalo volbami 1996, tedy až někdy v roce 2000, budeme mít už hotové fundamentální, systémové změny, a říkával jsem: Pak už bude jedno, jestli se bude střídat levicová a pravicová vláda.

Koneckonců přichází-li v Americe Demokratická strana místo republikánů, nejde o žádný systémový zvrat, je to rozptyl o dvě procenta nahoru, dvě dolů. Měl jsem zkrátka pocit, že když to dotáhneme do roku 2000, tak i když nastoupí levice, systém bude už nezvratný.

Jenomže vám to nevyšlo. Z voleb 1996 vyšla vaše vládní koalice jen s 99 poslanci, tedy menšinou, takže už bylo zřejmé, že se voliči vydávají jinudy, než byste chtěl.

Ano i ne. Myslím, že to bylo dáno i naším koaličním vládnutím a chováním pánů Luxe a Kalvody, kteří tento tah nahoru neměli. Oni měli daleko větší své vlastní ambice a starost o své strany než o celek.

Připadá mi zvláštní, jak často říkáte „my jsme chtěli“, „my jsme prosazovali“. Koho tím „my“ myslíte? Teď jste řekl, že politická garnitura byla nejednotná, že i vládní lidovci a ODA měli své ambice. Za koho mluvíte?

To je férová otázka a v knížce se k ní taky vyjadřuju. Čím víc to slovo „my“ říkám, tím víc si uvědomuju, že dělám chybu. Pokud ale člověk dělal předsedu vlády, tak to „my“ musel používat, musel se snažit všechny tlačit do houfu: nejen politické strany, ale i občany. Když se na to ale dívám zvnějšku, uvědomuju si, že už tehdy to „my“ bylo chudší, než se nám zdálo.

Když teď s jistým zklamáním hodnotíte polistopadový vývoj, docházíte vlastně k témuž závěru jako Václav Havel v roce 1997 ve svém rudolfinském projevu: oba jste si to představovali jinak.

Ne, Václav Havel si to představoval jinak od toho 17. listopadu 1989. My jisté zklamání cítíme teď, v polovině první dekády 21. století. To s Havlem vůbec nesrovnávejme, to ne!

První zlom v polistopadovém vývoji nastal hned v roce 1992: tehdy už bylo Občanské fórum rozdělené na dvě části, na vaši ODS a na Občanské hnutí. Ve volbách 1992 OH propadlo a jeho lidi jako Dienstbier, Pithart, Rychetský opustili politiku. Nebyla to škoda, že tento politický proud tak rychle zmizel?

Jsem přesvědčen, že bylo štěstí, že tito lidi vypadli. Štěstí pro celou naši zemi. To nebyli zodpovědní lidé a bylo dobře, že tam v těch klíčových chvílích nebyli. Protože oni by neumožnili náš normální vývoj vpřed.

To jste se s nimi vypořádal dost kategoricky. Václav Havel, který k této skupině měl blízko, zůstával po celou dobu vašeho vládnutí prezidentem. Ve vaší knížce se vůči němu ostře vymezujete: „Havlismus nebyl schopen vytvořit politickou programovou alternativu. Chtěl kázat, poučovat, nechat se oslavovat. Byl schopen bourat, nikoliv tvořit.“ Co Václav Havel boural?

Všechno. On prostě nechtěl společnost, jakou jsme - znovu hloupě říkám „my“ - chtěli. On nechtěl politickou demokracii standardního typu. On nenáviděl politické strany. On chtěl svá milovaná hnutí. A zásadním způsobem odmítal tržní ekonomiku, ač si myslím, že z ní sám osobně velmi tyl. On ale prostě nechtěl trh. Možná si vzpomínáte na jeho výroky, že trh je hokynářství. To byl nepřetržitý ideový souboj s tímto pohledem na svět. Museli jsme si probojovávat spoustu věcí, u kterých jsem si ani nemyslel, že to bude potřeba.

Takže když byl Václav Havel opakovaně volen prezidentem, a ani vy a ODS jste nepřicházeli s protikandidátem, brali jste ho jen jako nutné zlo?

Ano, vnímal jsem to jako nutné zlo. I když tento výrok jsem sám nikdy nepoužil. Když nad ním teď přemýšlím, tak ano, dalo by se to tak říci.

Byl pro vás Havel alespoň oním symbolem, dobře vnímaným v zahraničí?

Ano, v tom respektu vůči naší zemi jméno Václava Havla nepochybně sehrálo pozitivní roli. Ale myslím, že to bylo velmi silně vynahrazeno jeho vnitropolitickými kroky a zásahy a atmosférou, kterou spoluvytvářel. Ano, on byl symbol a je potřeba mít symboly. Zejména v zahraničí to mělo pozitivní význam. Na druhé straně - pořád se oháníme tím, že jsme díky jeho jménu byli ve světě více uznávaní: nezlobte se, ale žádná taková jména v ostatních zemích střední a východní Evropy nebyla, a do Evropské unie a do NATO vstupovaly ve stejnou chvíli jako my. Takže já bych ani tuhle věc tolik nepřeceňoval. Něco vám řeknu: byl jsem s Václavem Havlem v únoru 1990 na návštěvě v USA, když měl onen známý projev v Kongresu, kdy pak kongresmani vstali a několik minut tleskali...

Tím chcete říct, že v cizině uměl nadchnout?

Ne, chci říct, že já jsem tam tehdy seděl a netleskal. Tleskat jsem nemohl: ten projev se mi zdál naprosto absurdní. Byl naprosto zvláštní, v dikci stylu dlouhých vět, filozofující, antiamerický. A špatný překlad tomu dal absolutní korunu. Ručím za to, že žádný z těch kongresmanů tomu projevu nerozuměl. Pouze tleskali tomu symbolu.

Vy jste se vážně neshodli skoro v ničem.

Myslím, že on, ač samozřejmě nebyl komunista, tak mentálně v mnoha ohledech tím reformním komunistou byl.

To zní drsně. Vedli jste spolu takovéhle diskuse?

Ale jo. My jsme spolu mluvili daleko klidněji, než to vypadalo navenek. To by zase bylo nefér neříct.

Vnímáte zpětně nějakou svou chybu?

V tom reálném politickém životě je tisíc a jeden moment, který nemáte schopnost ovlivnit, nedoceníte nějakou rozhodující tendenci, neuhlídáte ji. Odmítám vyslovovat hypotézu totální řiditelnosti systému, proto taky mluvit o triviálních chybách... Nevím. Já to takhle nevidím.

Nevyčítáte si třeba, že jste připustil vznik Senátu nebo krajů? V knížce píšete, že tím „došlo k dalšímu oslabení koherence českého státu“.

To ale nemůžu označit za svou chybu, protože pravomoci předsedy vlády nejsou takové, aby tohle mohl zastavit. Považoval jsem to za nedobrý vývoj, ale neexistovala síla, která by to zastavila. Síla neuspokojených lidí v ODS, kteří neměli šanci se dostat do vlády, typu pánů Vlachů, Honajzerů, jestli si je pamatujete, ta vedla k tomu, že začali hledat své prostory, kde by se mohli prosadit. Prostě byli natěšení, že budou hejtmany krajů. Přece sociální demokracie v dnešní době předvádí to samé.

Když dnes pozorujete úpadek tradičních politických stran, připustíte, že bylo něco na tom Havlově názoru o škodlivé uzavřenosti stran? Strany mezi sebe nepouštěly nové lidi a po letech se zdiskreditovaly.

Myslím, že nepouštět mezi sebe nové lidi je charakteristický rys všech lidských výtvorů. I všech spolků. Ty taky zahnívají, protože do svého vedení nepouštějí nikoho nového. To, že strany poztrácely, není argumentem proti jejich existenci a významu pro elementární politickou demokracii. Nikdy, do konce svého života, neodpustím Václavu Havlovi a podobným lidem, že oni ty strany tak znesvěcovali a poškozovali svými výroky, že lidi od těch stran vlastně odháněli. Tím pádem ty strany byly vyprázdněné, řada lidí do nich jít nechtěla, téhle antipropagandě spousta lidí uvěřila. To přispělo k oslabení politických stran.

V roce 2008 jste opustil pozici čestného předsedy ODS, protestoval jste tak proti tomu, jak se strana chovala pod Mirkem Topolánkem. Miloš Zeman to samé udělal v ČSSD. Jako bývalí lídři jste v tom taky přece sehráli klíčovou roli.

Nevěřím. Nevěřím. Myslím, že to bylo vymezení vůči konkrétnu, jak se ta či ona politická strana chová a vyvíjí. To nebylo vůči politickým stranám jako takovým.

Pojďme k dnešku. V knížce píšete: „Současný sobotkovsko-babišovsko-moravcovskojanečkovský režim nemám moc chuti hájit.“ Proč spojujete tato jména?

To je moje zkratkovitá formulace a myslím, že pro mnoho lidí výstižná.

Pro nás asi ne. Dvě z těch jmen jsou ve vládě, chápeme. Ale proč ta dvě další?

Moravec je pro mě symbol mediokracie, chcete-li. A Janeček je pro mě symbol NGOismu, jak říkám, Václav Havel by řekl - občanské společnosti. Mohl bych tam ještě přidat jméno té prokurátorky nebo zástupkyně...

Lenky Bradáčové?

Ano, té. Jestli je pro mě pan Moravec symbolem mediokracie a pan Janeček symbolem NGOismu, pak ona je symbolem soudcokracie. To jsou tyto tři -ismy nebo protlačující se pohledy na svět, které začínají hrát roli srovnatelně významnou s vládou.

Popisujete to značně kriticky. Dokážete odhadnout další vývoj?

K tomu vám musím říct zážitek z letošního dubna, když jsem se v Německu potkal s jedním významným vydavatelem a on mi řekl, proč se z Česka stahuje pryč: „Vy jste země oligarchů.“ To ve mně vzkypěla krev, pořád v sobě ještě mám hájení téhle země. Dvě hodiny jsme se o tom hádali. Já mu říkám: „Nechte si slovo oligarchie pro země na východ od nás, nám to sem nezatahujte.“ Osobně jsem byl opravdu dotčen. Ale přiznám se, že když jsem pak seděl v klidu v autě, tak jsem si říkal: Hergot, není na tom něco pravdy? A teď bych řekl, že to cítím ještě silněji než v tom dubnu. Tento proces cítím a trápí mě. Myslím, že to ještě může padat dále. Žádnou dobrou prognózu v tuto chvíli nemám. Ale platí věta, kterou jsme si i tady v tomto institutu mnohokrát zopakovali: Udělat se teď nedá nic, ale dělat se něco pořád musí. Hlavně nechci, aby to teď celé znělo negativisticky nebo pesimisticky. Optimismus je povinnost! To je heslo, které mě naučil jeden slavný německý ekonom.

Jak vnímáte prezidentování Miloše Zemana? Hodnotíte si pro sebe rozdíly mezi vámi dvěma: neudělování milostí, zrušení novoročního projevu, vyvěšení vlajky Evropské unie?

V každém případě Miloši Zemanovi prochází neskonale víc věcí, než procházelo mně. Při jeho jakkoliv silné rétorice, kdy to na první pohled může vypadat, že polemizuje s kdečím, tak on v podstatě fouká po větru. Zeman je v podstatě miláček vás všech médií. Všechno mu promíjíte, všechno mu skousnete. Mně byste neumožnili ani desetinu toho, co jemu. To se mu funguje v té prezidentské roli snáze než mně. On taky umí spoustu věcí hodit za hlavu, spoustou věcí se nezabývat. To já nedělal.

S tím, že je miláčkem médií, bych nesouhlasil. Vy jste ho přece v prezidentské volbě podpořil. Na rozdíl od řady médií.

Určitě. Vy jste nejdříve milovali jeho protikandidáta a teď jste poslušně začali milovat dnešního prezidenta. To je od vás hezké. Ale mě jste takhle nemilovali.

Není úkolem médií milovat prezidenta. Pojďme k vašemu dnešnímu fungování. Jak jste spokojený s rolí exprezidenta?

Se svým postprezidentským životem jsem spokojen. To říkám jasně. Já si ho vyplňuju nebo zahušťuju dostatečně. Nemám pocit, že bych měl o milimetr více času, než jsem měl ve své prezidentské funkci. Podíváte-li se na můj program posledních a následujících týdnů, tak zjistíte: teď jsem byl na přednášce v Itálii, předtím týden v Americe, teď jedu v pátek do Berlína, ráno v 7.25 letím nějakým nízkonákladovým letadýlkem z Berlína do Kodaně, abych v 10.30 mohl vystupovat v dánském parlamentu. Tam odtud se vracím, jedu do Vídně na dvoudenní konferenci... A takhle můžu pokračovat dál. Mám pocit vytížení. V řadě těch institucí vás berou tak jako prezidentsky, takže když člověk odjíždí z letiště, jede před ním policejní auto, které bliká těmi světýlky. Tím chci říct, že v tomto směru je změna menší, než si mnoho lidí myslí.

Na fungování vašeho institutu výrazně přispěl i nejbohatší Čech, Petr Kellner. Potkáváte se s ním? Jak hodnotí institut?

Nevím, jestli jsem zmocněn, abych toto říkal, ale kdybych to chtěl zjednodušit, tak řeknu, že od Nového roku do dneška jsme se ještě neviděli. Myslím, že jsme si tak dvakrát třikrát poslali esemesku. Jsem nesmírně vděčen Petru Kellnerovi, že nám tohle umožnil. My se taky snažíme seriózně fungovat. Samozřejmě, že kdyby člověk měl o něco více peněz, tak může přijmout dva další analytiky, které bych tu potřeboval. Ale jinak je to úžasná věc, že nám tohle umožnil. Mám pocit, že k tomu trošku přispěl - půvabně, nepřímo - pan Bakala se svými penězi na Knihovnu Václava Havla. Ještě dávno před koncem mého prezidentování za mnou přicházelo několik významných lidí z byznysu se slovy: „To nemůžeme dopustit, aby jeden prezident měl svou knihovnu a druhý ne. To my se nějak mezi sebou musíme domluvit.“ To se potom překulilo tímto směrem. To už byl druhý krok.

Po roce 1989 jste byl bezkonkurenčně nejdéle sloužícím politikem: od prosince 1989 nejdřív ministrem, pak premiérem, pak poslancem, předsedou Sněmovny, prezidentem. Přemýšlíte někdy o tom, že byste se po nějaké pauze zase vrátil do aktivní politiky? Třeba že byste znovu kandidoval na Hrad?

Myslím, že svým způsobem jsem angažován pořád. Veřejná činnost je každodenní součástí mého života. Ptáte se zúženě na politickou funkci, a na tu v dnešní době opravdu neaspiruju. Vždy ale platí teze „nikdy neříkej nikdy“. Ale v podstatě toto není můj způsob uvažování.

Tečka na závěr: když se vaše nová knížka jmenuje „Chtěli jsme víc než supermarkety“, ptáme se - chodíte do nich aspoň někdy nakupovat?

K tomu vám něco řeknu. Když jsem byl teď v té Itálii a stavěli jsme se u jednoho obřího supermarketu, tak já říkal: „To je neuvěřitelné, co tady všechno mají.“ A pánové z ochranky mi říkali: „Pane prezidente, to je u nás na těch Zličínech a Letňanech taky. To jen vy tam nechodíte, proto to neznáte.“ A to je autentická pravda. Já tam prostě nechodím.

Jiří Kubík, Václav Dolejší, publikováno v deníku MF Dnes, 1. listopadu 2014.

Rozhovor Václava Klause pro ČTK k desátému výročí vstupu ČR do EU

17. 4. 2014

Pane prezidente, teď si Česká republika připomíná deset let členství v Evropské unii. Jak sledujete různé projevy našich státníků, komentování toho, co nám těch deset let dalo, případně vzalo?

Nejdříve musím říci, že jsem rád, že používáte sloveso připomíná, a ne sloveso slaví. Přesně v rozdílu těchto dvou slov se odehrává celé kouzlo sporu o těch prvních deset let. Opravdu si myslím, že je na místě si to jen připomenout. Současně si myslím, že není důvod toto výročí žádným způsobem slavit. Že dnešní vrcholová politická reprezentace, prezident, vláda, většina lidí v Parlamentu, těchto deset let chválí, je evidentní, ale já myslím, že je to z jejich strany hlavně maximální pokus diferencovat své postoje vůči předchozímu prezidentovi, předchozí vládě a předchozímu složení Parlamentu. Nemyslím, že jsme od nich slyšeli jakýkoliv vážný a smysluplný argument ve směru, proč by měli tak fanaticky eurohujersky mluvit. Dostal jsem včera dopis od jedné starší paní, dlouhodobé dopisovatelky, která mi napsala, že navrhuje nový termín. Nejsem příznivcem obhroublých nebo dvojsmyslných výrazů, ale opravdu mě nadchlo, když tato starší paní píše, že se u nás rozmáhá „vlezdobruselismus“. To se mi zdá docela výstižné.

Takže podle vás znamenalo deset let členství v Evropské unii pro Českou republiku co?

Určitě nedoporučuji zplošťování odpovědi na tuto otázku do jedné prosté věty ano, ne, plus, minus, bezvadné, tragicky špatné. Nedělám to a bylo by to hloupé a dětinské. Domnívám se, že i těchto našich deset let má dvě stránky, které by měly být zmíněny. Na straně jedné těchto deset let znamenalo částečně splňování si oné touhy, nebo oné ambice, která se vynořila v listopadu 1989, tedy našeho „návratu do Evropy“. Myslím, že v těchto deseti letech byly prvky tohoto návratu do Evropy, neboli něco, čemu dávám pozitivní plusové znaménko.

Nicméně v těchto deseti letech byla přítomna i druhá stránka. Těchto deset let nás vrací do společenských pořádků, které – jak jsme si mysleli v listopadu 1989 – jsme už definitivně opustili. To je mé základní hodnocení tohoto desetiletí. Na lékárenských vahách vážit to či ono je obtížné, není to lehce změřitelné. Vždycky to proto bude názor člověka, ale vidět to aspoň takto dvojace, a ne jednosměrně, je třeba.

Současně, a to jsem teď psal do nějakého cizojazyčného textu, těchto deset let se neodehrávalo ve vzduchoprázdnu. Nebyl to žádný kontrolovaný experiment. Každý, kdo se někdy zabýval nějakými vědními disciplínami, ví, že určitě nebyla splněna podmínka ceteris paribus. Latiníci vědí, že to znamená „all other things being equal“ neboli všechny další věci jsou beze změny, což by umožnilo jednoduché porovnávání. Samozřejmě v tomto období udeřila, neříkám, že globální - spíše euroamerická - dluhová a ekonomická krize, takže vyhodnocovat, co z toho je součástí samovývoje Evropské unie a co z toho bylo ovlivněno tímto fenoménem, je velmi obtížné.

Stejně tak jisté zrání České republiky a rozvíjení našich intenzivních vztahů se zeměmi Evropy, by probíhalo i bez našeho členství v Evropské unii. Neboli, my ekonomové používáme velmi často onen latinský výrok ceteris paribus - všechny ostatní věci jsou beze změny. Jedině tehdy se výchozí a koncový stav snadno porovnává. Toto nebyl náš případ.

Dokázal byste kromě toho návratu do Evropy najít i další pozitiva? Současná vláda mluví třeba o tom, že šestiprocentní růsty v letech bezprostředně po vstupu do unie by nebyly možné. Mluví o tom, že máme větší hlas v Evropě, větší podíl na rozhodování o naší situaci ve světě.

Jako ekonom autoritativně prohlašuji, že se naše ekonomika pohybuje v určitých vlnovkách, které mají v podstatě dominantně autonomní charakter. Jsou způsobeny našimi vlastními cyklickými i nahodilými jevy plus světovou krizí. A vstup do EU v tom, jestli roste HDP o procento, dvě, nebo tři, bezprostředně žádnou roli – podle mého názoru – opravdu názoru ekonoma, ne politika, neměl.

Velmi často se mluví o financích putujících z Evropské unie do České republiky. Nejde o to, abychom teď kreslili grafy a tabulky. Zjednodušeně řečeno, za deset let získala Česká republika čistého, to znamená, když odečítáme to, co bezprostředně platíme, něco přes 300 miliard korun. To jsou oficiální data, to není výpočet našeho institutu. Každý, kdo ví, kolik činí náš HDP, tak si velmi jednoduše tyto dvě položky vydělí a objeví, že roční přínos nedosahoval ani jedno procento našeho HDP. To je určitě jiná suma, než kterou mají lidé před očima ničeni každodenní neuvěřitelnou EU propagandou. Lidé u nás si opravdu myslí, že to jsou částky řadově vyšší.

Další věcí je, že tato položka není bez svých negativních stránek. Mohu jich jmenovat velké množství. Naše náklady členství v EU jsou daleko větší, než kolik nám vyčísluje ministerstvo financí, když nám říká, že jsme za určitou dobu zaplatili do EU tolik a tolik. Naše náklady členství jsou dány neuvěřitelnou řadou dalších položek. Když jenom vezmeme, kolik lidí denně cestuje do Bruselu, kolik lidí je zaměstnáno bruselskou agendou, jaké mají tito lidé platy. To je něco úplně jiného, než co ministerstvo financí přímo posílá Bruselu.

Druhá odečitatelná položka je, že je velmi sporné, jaká je efektivnost těchto peněz a jestli jsou používány na projekty smysluplné, nebo nesmysluplné. Já opravdu vůbec nic nemám proti cyklostezkám krom toho, že to je módní vlna, nebo respektive vlnka. Ale jestli je budování cyklostezek hlavní formou peněz, které nám putují z Evropské unie, tak jejich příspěvek - těch cyklostezek - pro blaho tohoto národa je relativně malý.

Třetí položka toho odečítání je samozřejmě v tom, že Evropská unie tvrdě vyžaduje kofinancování. Fenomén, myslím, dostatečně známý. Neboli ona nedá ty peníze, aby řekla: já zaplatím tuto jednu konkrétní věc. Ne, oni nás nutí, abychom jednu třetinu nebo podobné množství spolufinancovali, což nesmírně omezuje prostředky rozpočtu celé řady našich institucí, které by třeba preferovaly ty peníze použít úplně jiným způsobem než zrovna na tu akci, kterou je Evropská unie ochotná financovat.

Čtvrtá položka. Není žádným tajemstvím, že jsou evropské dotace jedním z hlavních zdrojů korupčního prostředí v České republice. To je efekt tak negativní, že totálně vynulovává ten příspěvek cca. 30 miliard ročně, které jsme dostávali. Takže já ten efekt vidím jako velmi, velmi sporný a jsem přesvědčen, že minusy dominují nad plusy. Nedá se do toho navíc jednoduše započítávat náklady, které jsou spojené s přijímáním evropské legislativy, evropských směrnic, nařízení, direktiv. Mám tady u ruky číslo, že za deset let svého členství v Evropské unii Česká republika přijala 3600 nařízení Evropské unie a do svého vnitrostátního práva převedla, transponovala, jak se říká, téměř 500 směrnic neboli direktiv. Náklady toho všeho jsou tak hrozivé, že celkový efekt, jestli je platné číslo ministerstva financí 342,8 miliardy korun, je určitě menší. Jsem stoprocentně přesvědčen, že je negativně vyvážen všemi těmito faktory, které jsem teď jmenoval.

Jestli se můžeme dostat k té naší váze v mezinárodním společenství, potažmo Evropy. Jestli minimálně tohle není přínos, že váha našeho hlasu je silnější?

Naprosto nechápu, kde se tento argument vzal. Kdo ho stále znovu a znovu omílá. Nic takového není pravda. Přece tím, co se v Evropské unii stalo v poslední době, kdy více a více přestává být mezivládní - intergovernmentální – institucí, je, že vnitroeurovská demokracie, jinak řečeno, síla hlasu jedné malé země za těch deset let radikálním způsobem poklesla. Jestli se opravdu někdy v minulosti mohlo mluvit o tom, že jde o intergovernmentální přístup a že hlasy i jedné ze šesti, potom jedné z devíti, jedné ze dvanácti, jedné z patnácti, jedné z 26, jedné z 28 zemí nějakou roli hrály, tak teď už to není pravda. Vůbec. Evropská unifikace dotvořená do své nové fáze Lisabonskou smlouvu a primárně k tomu dotlačená Německem dospěla k situaci, že dominance Německa a eventuálně Francie s trochu vedlejší rolí hranou Velkou Británií, je nekonečně větší, než byla kdykoliv v celém minulém století. Pozice malé evropské země, jako je Česká republika, je díky vnitřnímu vývoji a transformaci Evropské unie nyní daleko nižší, než kdykoliv předtím. Takže myšlenka o síle našeho hlasu je mystifikace. Síla je zúčastnit se xkrát ročně jednání, kde rozhodují jiní, a pouze mít pocit, že na tomto jednání sedím.

Byl jsem xkrát na zasedání Evropské rady. Moje zkušenost je v průběhu celé mé politické kariéry v této věci opravdu nemalá. Zodpovědně prohlašuji, že v momentu, kdy mluví zástupce nějaké malé evropské země, představitelé těch tzv. evropských velmocí si čtou noviny, baví se se sousedem, telefonují ze své mobilního telefonu, chodí po sále si vzít kávu, čaj či nějaké občerstvení, vycházejí ze sálu telefonovat. Ve velkém počtu případů ty malé země nejsou poslouchány, a už vůbec ne nové malé země, myslím tím země, které přišly do Evropské unie ze střední a východní Evropy. Jestli se budete dneska ptát pana Sobotky, nebo někoho takového, tak on vám to bude popírat jenom proto, že sám sobě bude dodávat význam a váhu a falešným způsobem zvyšovat roli, kterou ve skutečnosti má.

Druhou půlkou téže odpovědi je to, že stejně tak mnohokráte vidím, že se vleče debata na to či ono téma, kakofonie hlasů, a pak vidím, jak paní Merkelová, já jsem to nejčastěji zažíval se Sarkozym a s Chirakem, jenom krátkou dobu s Hollandem, paní Markelová jde k Sarkozymu a kývne na něj: pojďme se dohodnout. Vyjdou ze sálu, tam zatím pokračuje debata, o které oni nemají potuchy, vrátí se, přinesou papírek, kde je napsáno několik bodů, a jeden z nich pak přečte, že se domnívají, že by to mělo být tak či onak, a to je vzápětí přijato. To je váha hlasu České republiky v dnešní EU. To je takzvaný demokratický deficit, přesněji řečeno absence demokracie při rozhodování v Evropské unii.

Když tady tak shrnujete ekonomické a politické dopady přistoupení, nelitujete zpětně, že jste podával za Českou republiku přihlášku a později podepisoval přístupové smlouvy? Nebyla to chyba?

Za prvé si myslím, že v 90. letech Česká republika ve své správné, oprávněné, nutné snaze stát se opět po půl století normální evropskou zemí, musela jít s evropským mainstreamem. Neměla luxus být Švýcarskem historicky posazeným do úplně jiné role a ani nebyla, jak já vždycky říkám, velkou zemí buď u Evropy, nebo ostrovem někde u Evropy. My jsme v srdci Evropy, takže jsme museli jít s tím mainstreamem. Dobře si vzpomínám na debaty tehdejší doby, nechcete-li jít s tímto evropským mainstreamem, znamená, že chcete jít s běloruským Lukašenkem nebo srbským Miloševičem. To byla atmosféra, ve které jsme se pohybovali v 90. letech, a myslím, že jiná varianta pro nás tehdy prostě nebyla. To je první věc.

Že jsem vždy měl své pochybnosti a že veřejně prohlašuji, že jsem v referendu o vstupu do Evropské unie jako občan v roce 2003 hlasoval 'ne', to je věc druhá. Myslím ale, že naše země jako celek neměla sílu rozhodnout se pro nějaké jiné chování. Druhá půlka té odpovědi je ta, že Evropská unie za tu dobu sešla z cesty, což je výrok, který by mohl být nadpisem tohoto rozhovoru. Evropská unie se radikálním způsobem i v průběhu této doby proměnila a proměňuje se každodenně tisíci maličkostmi. Proměnila se ale hlavně jednou velkou věcí, a tou byla Lisabonská smlouva, kdy definitivně EU přestala být Evropou států, ale stala se Evropou provincií či gubernií. To je podle mého názoru zásadní změna, ke které došlo. V prvních obdobích vývoje evropské integrace dominovala liberalizační tendence, odstraňování nejrůznějších bariér, a na tom jsme se chtěli podílet, ale v závěrečné, poslední fázi Evropa směřuje k unifikační fázi, k přeregulovanosti, k centralizaci EU.

Zmínil jste Lisabonskou smlouvu, vy jste si nakonec prosadil výjimku pro ČR z listiny základních práv, kterou se teď nová česká vláda rozhodla neuplatňovat. Jak vnímáte tento krok? Nevnímáte zpětně všechno to, co jste prosazoval, za co jste bojoval, jako prohraný zápas? Nyní nová vládní garnitura, nový prezident chtějí přesný opak toho, co jste chtěl vy. Chtějí co nejrychleji do eurozóny, tvrdě integrovat. Jak se na to díváte?

Jako prohru pro sebe a ještě více pro deset milionů občanů České republiky. Považuji to za obří nezodpovědnost dnešní politické reprezentace, že se chová tak, jak se chová. Ale abych byl optimistický, tak použiji váš výrok „prohraný zápas“, ale v terminologii naší hokejové ligy. Není to prohraný celý ročník hokejové ligy, je to prohraný jeden zápas. Věřím, že historie nekončí, že není všem dnům konec. Na druhé straně si však nemyslím, že v dohlédnutelné budoucnosti – třeba mého života – lze očekávat nějakou výraznou změnu v této věci. To bych byl spíše optimističtější, pokud jde o vaši generaci, o mé děti nebo vnuky.

Přesto kdybyste dnes stál znovu před rozhodnutím podepsat Lisabonskou smlouvu, nebo nepodepsat, v době, kdy už jste věděl, kam vývoj unie směřuje, jak jste o tom před chvílí mluvil, rozhodl byste se jinak?

Neměl jsem sílu Lisabonskou smlouvu nepodepsat, byl jsem absolutně sám v celé Evropě a hrát si na osamoceného Dona Quijota se mi nezdálo produktivní. Neměl jsem dostatečnou podporu ani v České republice, kdy ani vláda, nemluvě o dalších institucích, jako je Ústavní soud, nebyly na mé straně.

Připodobním to k jiným situacím. Včera se mě někdo ptal, proč jsem nebyl na oslavném pajánu k desetiletému vstupu ČR do EU, který se minulý pátek, 11. dubna, konal na Pražském hradě. Ten můj přítel mi říkal: „Tvůj hlas tam chyběl, přece jsi neměl nechat, aby to tam znělo tak jednosměrně“. A já jsem mu vysvětloval, že když jsme omlouvali mou účast, resp. neúčast, tak jsem měl nutkání napsat: Vážení pánové, nevidím důvod, abych stál na Pražském hradě jako Jan Hus před kostnickým koncilem a jako osamocená osoba volal po něčem jiném. To mi za tu demonstraci nestojí. V tomto smyslu nejsem exhibicionistou ani provokatérem a neměl jsem pocit, že to mám udělat.

Snažím se svůj názor prosazovat dnes a denně na spoustě jiných fór. Hlavní věc, kterou jsme včera u nás udělali, je to, že jsme vydali speciální číslo našeho pravidelného měsíčníku Newsletter Institutu Václava Klause, které je celé věnováno tomu, jestli je nebo není důvod slavit deset let v Evropské unii. Náš postoj naznačují nadpisy jednotlivých článků - Není důvod slavit, Evropská unie a její krize, Zmrzačená demokracie, Deset let v EU bez růžových brýlí, Deset let EU - ztracená dekáda, Unie vězí v pasti demokratických deficitů, Destruktivní důsledky návratu do Evropy. Tento výčet demonstruje naši pozici jasně, přál bych si, aby si to co nejvíce lidí přečetlo.

Nevím, jestli to byla shoda náhod, nebo záměr, ale při příležitosti desátého výročí česká vláda a její představitelé začali vytahovat různé termíny možného přijetí eura a znovu se oprášila tato myšlenka. Premiér Sobotka rok 2020, ministr Mládek, jestli se nepletu, roky 2019 až 2021. Jak vy se na to díváte, protože ČR bude muset euro někdy nejspíš přijmout. Je to reálné, je to střelba od boku?

Co tito lidé říkají, je střelba od boku a je to výraz spíše jejich skutečného osobního chtění, anebo možná jejich snaha zalíbit se bruselským vládcům a demonstrovat, jak jsou dobrými Evropany. Možná i zalíbit se nějaké části politického publika. Když jsme u těch termínů, vzpomínám si, že před patnácti dvaceti lety, kdy euro ještě nebylo, ale rodilo se, mluvím tedy o době 90. let, jsem byl opakovaně tázán, kdy Česká republika hodlá vstoupit do eurozóny. Když jsem chtěl použít určitou nadsázku a demonstrovat tím, že to nebude zítra ani pozítří, říkal jsem: „my si počkáme na nějaké výrazné historické datum a k tomu datu do toho eura vstoupíme. Když se tak na to dívám, tak co třeba že bychom oslavili naším vstupem do eurozóny sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce v roce 2017?“. Publikum v sále se rozesmálo, považovali to za dobrý vtípek a musím se přiznat, že i já jsem to považoval za jistý pokus o vtip, protože jsem si tehdy myslel, že tak dlouho vzdorovat nedokážeme. Teď v roce 2014 vidím, že jsem se mýlil, že to mé vtipkování bylo chybné, že to v roce 2017 určitě nebude.

To je jedna věc. Vrátím se k tomu, jestli je to střelba od boku, jak jste říkal, nebo vážná úvaha. Už je pozapomenuta debata někdy z poloviny minulého desetiletí, kdy jsem rozpoutal diskusi o tom, jestli maastrichtská kritéria (neboli kritéria, vyplývající z maastrichtské smlouvy) pro možnost vstupu do Evropské unie, jsou pro nás zajímavá a relevantní. A odpovídal jsem, že nikoli. Maastrichtská kritéria jsou zajímavá a relevantní pro tu organizaci, do které chceme vstoupit, čili pro Eurozónu, a ona přemýšlí, jestli plníme její kritéria. Vždycky jsem říkal, že my si musíme formulovat naše vlastní kritéria. Jestli si na to ještě někdo vzpomíná, tak já jsem říkal, že my si musíme zformulovat českokrumlovská nebo mladoboleslavská kritéria neboli kritéria naše. Maastrichtská kritéria jsou kritéria jejich.

Jestli se můžeme trochu posunout, kritizoval jste evropskou politiku současné vlády. Jak vnímáte její další kroky, teď myslím na vnitropolitické scéně, ať už je to zrušení poplatků ve zdravotnictví, řešení situace v OKD?

Sleduji, ale přestal jsem být každodenním komentátorem všeho, co vláda dělá, či nedělá. Dívám-li se na její tendence, je naprosto evidentní, že ustupuje všude možně, že se tváří, že má nekonečné množství finančních prostředků, které může použít na všechno možné i nemožné. Jako dlouholetý ministr financí a předseda vlády dobře vím, že věčný spor, jestli se mohou např. zvýšit platy policistů, řešila za 25 let v postkomunistické éře Československa či České republiky každá vláda. Pan Chovanec lehce vysloví částku přesahující miliardu, nikoli stamiliony, tomu se mohu jenom usmívat.

Včera jsem si v tisku všiml, že ministr financí „rozladil ministry prvotním návrhem státního rozpočtu na rok 2015“. Myslím, že to přímo neudělal ministr financí. Ministr financí se začne státním rozpočtem na rok následující zabývat tak někdy v květnu-červnu. Od ledna do března úředníci ministerstva financí počítají různé varianty, aby jim to vyšlo, a v jistou chvíli je dají na papír. Ministr financí je ještě ani neviděl ani nekomentoval. Samozřejmě to připraví tak, aby jim to vyšlo, a tím pádem jsou logicky ministři jednotlivých resortů hluboce zklamáni. Skutečný rozpočtový proces se letos teprve bude odehrávat. Tam se teprve ukáže, co vláda skutečně příští rok udělá. Protože to, co dělá v letošním roce, jsou de facto věci, které ona nerozhodla, takže si může hrát jen s malými položkami. Ten příští rok teprve bude testem pravdy a testem toho, jestli je tuto vládu vůbec možné brát, nebo nebrat vážně jako zodpovědného hospodáře naší země. Všechno, co vidím, mně naznačuje, že tomu tak není. Jakou sílu, schopnost a porozumění problému bude mít ministr financí, aby toto mohl zvrátit, nevím. Někdy je pozice ministra financí silná a dominantní. Určitě má vlastní pozice ministra financí dominantní v prvních třech letech polistopadových byla a určitě nepadalo v úvahu, že bych ustoupil tlakům jednotlivých resortů. Jak to bude letos, nechci předvídat.

Jak vnímáte jako politik, který má sám zkušenosti s koaličním vládnutím, že se projevuje už na začátku této koalice napětí? Nakolik si myslíte, že vláda může být v takovémto složení stabilní?

Teď ode mě chcete prognózování, spekulaci, úvahu, která je, myslím, zbytečná. Není nezbytné ji udělat. Že vláda je nesourodou koalicí, je evidentní. Že má tato koalice celou řadu ministrů i poslanců, o jejichž skutečných názorech na mnoho věcí, lidé této země nic neví, je také zřejmé. Že to musí vést k nejrůznějším střetům, je nevyhnutelné. Ale to neříkám nijak škodolibě ani se tomu neposmívám. Obří koaliční spory byly v každé vládě, kterou jsme od roku 1989 měli.

Jestli ale mohu říci ještě jednu věc k tématu EU. Jsem z vývoje Evropské unie velmi smutný a jsem samozřejmě velmi smutný z toho, jak se k tomu velikému evropskému problému, který dnes existuje, chová naše vrcholová politická reprezentace. Ten smutek zejména pramení z toho, že lidstvo se vždycky v minulosti s výjimkou totalitních států snažilo z jakéhokoli krizového vývoje poučit a udělat nějaké nápravné kroky, udělat výraznou adaptaci svého politického, ekonomického systému. Tím byly demokratické společnosti vždycky charakterizovány. Dnešní mnohadimenzionální krize v Evropě je přece naprosto evidentní. Každý rozumný člověk ví, že kosmetické úpravy, to či ono rozhodnutí Evropské rady z nočního summitu v Bruselu situaci nemůže změnit.

Jsem hluboce deprimován z toho, že se Evropa chová tak, že se ze svého krizového vývoje nebyla schopna poučit a vyvodit z toho nějaké zásadní závěry. To je deprimující závěr, a jestli někdo pořád chce nějaká laciná porovnávání s komunismem, a já se jim snažím vyhýbat, protože vím, že jsme v jiném světě, tak v tomto smyslu bych řekl, že je Evropská unie tomu komunismu podobná. Nepoučitelnost z evidentně krizového vývoje.

Filip Nerad, Martin Weisser, ČTK, 16. dubna 2014.

Rozhovor pro Deník

Blíží se volby do Evropského parlamentu (EP), ve kterých budete moci obhajovat Váš mandát. S jakými osobními cíli jste do EP vstupoval?

Neudělat České republice ostudu a současně být aktivní všude tam, kde půjde o obhajobu našich národních zájmů. Vycházel jsem z představy, a v EP se mi to jenom potvrdilo, že mezinárodní politika je kolbiště „ostrých loktů“, kde zájmy vlastního státu jsou vždy jen na prvním místě.

Jste členem Hospodářského a měnového výboru EP. Co je náplní činnosti tohoto výboru?

Hlavními okruhy jsou problematiky nepřímých daní, DPH, spotřebních daní, cla, opatření dohledu finančního sektoru, pojišťovnictví a zejména vše, co se týká jednotné měny euro.

Můžete přiblížit, jak vypadá „obyčejný“ den poslance EP?

Je mylné se domnívat, že poslanec EP je neustále v Bruselu, ale většinu svého pracovního času tam skutečně trávím. Do kanceláře přicházím tak kolem 7,30, vyřídím poštu, projdu internetové zprávy (české noviny jsou v Bruselu k mání s jednodenním zpožděním). V 9,00 začínají jednání výborů nebo frakcí, končí ve 12,30. Nějaký oběd a začátek odpoledních jednání od 15.00 do 18.30. Odcházím kolem 21.00.

Jaký je život v Bruselu, je městem úředníků, jak to někdy velice sugestivně líčí některá naše média?

Já si Brusel vážně nezamiloval. Nepřipadá mi nijak zajímavý, docela šedivé město. Kdyby v Bruselu nebyly evropské instituce, které z tohoto města činí evropskou metropoli, bylo by to asi podprůměrné evropské hlavní město. Lisabon, Paříž, Berlín, Riga a samozřejmě Praha mají neopakovatelný šarm.

Obrovská byrokracie, to bývá nejčastější výtka kritiků současné Evropské unie. Jste takříkajíc „v centru dění“, je tato výtka oprávněná?

Absolutně. Model vládnutí, ve kterém nás byrokracie svírá v hrsti, má kořeny právě tady. Evropská komise má asi 45 000 úředníků. Řeknete, to na správu celého prostoru EU je dost málo, ale musíte k nim přičíst ty armády jejich „národních spolupracovníků“, kteří na národní úrovni uvádějí (či dokonce vylepšují) jejich nápady. Německá kancléřka Merkelová v jakémsi rozhovoru přiznala, že 80% času jednání německé vlády je věnováno uvádění evropských směrnic do německého práva. To je šílené!

Čeho se Vám v průběhu pětiletého mandátu podařilo v EP dosáhnout, s čím jste spokojen?

V roce 2006 byla schvalována obludná chemická regulační směrnice, některými návrhy se mi společně s kolegy podařilo její dopady na průmysl a zaměstnanost zmírnit. V roce 2009 se mi několika desítkami pozměňovacích návrhů podařilo napomoci českému předsednictví prosadit liberálnější a méně regulační směrnici o ratingových agenturách. Vystupoval jsem aktivně při obraně české jaderné energetiky, snažil jsem se zpomalovat přemrštěné návrhy vypjatého enironmentalismu. Jsem si ale vědom, že provádět politiku takhle daleko od normálních běžných občanů je dost nesrozumitelné.

Jak se snaží poslanci EP pomoci při boji se současnou ekonomickou krizí? Mají k tomu dostatečné „nástroje a možnosti“?

Jedna věc je „snažit se“ a druhá věc je, co lze reálně a produktivně udělat. Na slově produktivně či prospěšně trvám, protože vymýšlet a prosazovat ekonomické nesmysly, to je výraz politického aktivismu, který je spíš škodlivý. Poslanci EP mají v ruce, podle mého názoru, jediný účinný nástroj k ovlivňování ekonomiky, a tím je sestavení a schválení evropského rozpočtu. Vždy jsem prosazoval, a budu tak činit i nadále, rozpočet vyrovnaný či přebytkový, aby zbylo na horší časy. Že je to politika správná, ukazují dnešní časy. Maďarsko po celá léta nedělalo nic a projídalo každý státní rozpočet, dnes čelí situaci státního bankrotu a s čepicí v ruce žebrá ve světě, kdo je může zachránit. Čína? Arabští šejkové?

Jaký je Váš názor na Lisabonskou smlouvu?

Jsem jejím vážným odpůrcem. Jednak proto, že EU žádnou novou smlouvu nepotřebuje, jak její obhájci lživě tvrdí, jednak proto, že jejím důsledkem bude to, že velcí budou zákony psát, malí je budou dodržovat. Přeji si Evropu svobodnou, otevřenou, spolupracující a prosperující. Ne pomalého, křečovitého, byrokratického obra s centrální vládou. Už jenom to, než se příkaz dostane z centra do provincie, to bude ostatní svět o pět let jinde.

Obracejí se na Vás čeští občané se svými problémy či starostmi, s kterými byste jim jako europoslanec mohl pomoci?

Většinou se na mě obracejí se svými domácími problémy. Velmi málo s problémy „evropskými“. S těmi za mnou přicházejí firmy, ne občané, které operují na velkém evropském prostoru.

Česká republika v současnosti předsedá Evropské unii. Jak je naše předsednictví vnímáno Vašimi zahraničními kolegy v EP?

První tři měsíce, do pádu Topolánkovy vlády, jsme všechny překvapili svižností, schopností pružné reakce, vhodnými tématy a překvapující schopností hledat a domlouvat kompromis. To se přes noc ztratilo. Udělali jsme chybu, kterou budeme napravovat dalších 15 let. Sami sebe jsme před zbytkem světa posunuli někam mezi Turkmenistán a Absurdistán. Ztratili jsme důvěru a kredit. Někteří zahraniční kolegové si klepou na čelo, někteří mají nepokrytou radost. Navíc, pokazili jsme to všem „malým“ v EU a potvrdili povýšené mínění „velkých“, že vládnout EU musí oni, protože ti „malí“ neumí vládnout ani sami sobě! Je to smutné a urážlivé.

Předpokládám, že budete chtít svůj mandát v EP obhájit. Jaké hlavní úkoly, podle Vašeho názoru, Evropskou unii v nejbližší době čekají?

Ano, v červnových volbách do EP se pokusím svůj mandát obhájit. Evropskou unii čekají obtížné časy: ekonomická krize zřejmě obnaží spory mezi jednotlivými členy, euro se poprvé ve své historii dostane pod reálný ekonomický tlak. Členské státy, chtě nechtě, budou muset hledat cestu z dnešní situace ekonomickými reformami. To bude zvyšovat míru sociálního napětí uvnitř států, což se bude promítat i do mezinárodních vztahů. Globálně porostou země jako Čína, Indie a Brazílie, ale Obamova Amerika – bude-li pokračovat v rozhodnutích z dneška – bude oslabovat. Svět nečekají lehká léta, řekl bych.

Jak obtížné a náročné, je skloubení práce poslance EP s rodinou? Netrpí váš rodinný život náplní této práce?

To víte, když pořád někde poletujete, rodinný život tím trpí. Kdybych ale neměl skvělé domácí zázemí, ve kterém manželka i děti jsou mi pevnou a jistou kotvou, nemohl bych tuhle práci dělat. Jsem jim za to vše vděčný. Jen díky jim se mohu věnovat tomu, co mě baví.

Kategorie: 

Rozhovor pro Deník, 19. května 2014

PaedDr. Ivo Strejček

Poslanec Evropského parlamentu (EP)

Člen Hospodářského a měnového výboru EP a Výboru pro vnitřní trh EP

Narozen 11. ledna 1962 v Novém Městě na Moravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně a stal se učitelem, vyučuje angličtinu a zároveň i překládá. V letech 1996 - 1997 byl tiskovým mluvčím předsedy vlády Václava Klause a vlády ČR. Od roku 1998 do 2008 pracoval jako člen Zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou, členem městské rady byl v letech 2002 - 2005. V Evropském parlamentu působí v Hospodářském a měnovém výboru a ve výboru pro vnitřní trh. Je členem delegace Evropského parlamentu pro spolupráci s Čínou. Je ženatý a má dvě děti (24 syn, 19 dcera), hovoří anglicky, německy a rusky.

Proč již potřetí nekandidujete do Evropského parlamentu?

Dlouhodobě jsem přesvědčený o tom, že člověk nemá v politice zemřít. Tedy v tom slova smyslu, že podlehne představě, že je v politice nenahraditelný. Deset let v Evropském parlamentu je asi ten mezní čas, aby si člověk zachoval zbytky zdravého rozumu. A pak je tu ještě jeden důvod, který pro sebe považuji za důležitý. Deset let jsem vykonával mandát za ODS, ale teď mám dojem, že se občanští demokraté ve svém evropském programu poněkud lehkovážně pootáčejí. Zdá se mi, že bych některé ze svých dlouhodobě obhajovaných názorů zradil, kdybych se kvůli obhajobě mandátu k onomu ideovému pootáčení připojil. Ne, takhle dělat politiku neumím a nechci.

Když slyším vaše slova o ODS, pak se raději zeptám: Koho budete v květnových volbách volit?

(smích) No koho může volit Ivo Strejček, dlouholetý člen ODS?

Jakou roli tedy v příštích měsících budete v ODS hrát?

Roli řadového člena.

A co třeba návrat na radnici ve Žďáře nad Sázavou?

Já si let ve žďárském zastupitelstvu i v městské radě nesmírně vážím. Dobrou politiku jsem se naučil dělat právě tam. Moc bych si přál se někdy v budoucnosti do komunální politiky v mém městě vrátit, ale můj návrat pro podzimní komunální volby není aktuální.

Občanská demokratická strana je na kolenou. Postaví se opět na nohy?

Máte pravdu, naše pozice není dobrá. Ale nemá smysl se nijak vymlouvat či obviňovat svět kolem nás, neboť my sami jsme byli strůjci svého osudu. Dlouhodobě jsem uvnitř ODS upozorňoval na to, že i pravicový volič se bojí ztratit práci a přeje si nejlepší možné vzdělání pro své děti. Jako by nám bylo jedno co říkáme, jak to říkáme a kdo to říká. Neměli jsme odvahu udělat zásadní personální změny v době, kdy jsme je měli udělat. Moc jsme si přáli vládnout, takže jsme byli připraveni ke slepení jakkoliv nesourodé koalice. Zákony jsme prosazovali na smrtelné hraně nestabilní většiny ve sněmovně a proto jsme byli často připraveni ke kompromisům, které jsme svým voličům neuměli vysvětlit. Návrat jejich přízně nebude rychlý, nepomůže nám laciné posypání hlavy popelem. A navíc, politické prostředí a preference voličů se natolik proměnily, že už to, troufám si říci, zřejmě ani nemáme zcela ve vlastních rukách. Bohužel.

Jak to myslíte?

ODS může mít šanci k návratu pouze za cenu velmi trpělivé letité drobné práce a současně za předpokladu, že okolní, vnější, podmínky utvoří u voličů takovou náladu, že si řeknou: zkusme ODS už zase věřit. Věřit, že to, co říká, také dělá. Že se bude například doopravdy prát za nízké daně, nejen o nízkých daních mluvit. Tím, že to nemáme úplně ve vlastních rukou, mám na mysli fakt, že si lidé musí nejprve popálit prsty s tím, co tady teď je. Pak, třeba, budeme mít šanci. Ale musíme se zmátořit sami.

Má ODS v osobě Petra Fialy dost silného lídra, který může stranu na této cestě vyvést z krize? Letos stranu čekají troje volby, ve kterých bude obhajovat těžko získané pozice.

Petr Fiala je lídrem velmi krátkou dobu a já si vůbec nedovolím hodnotit, jestli je silnou, nebo slabou postavou v čele ODS. To se všechno teprve ukáže.

Kam profesně povedou vaše kroky po skončení mandátu evropského poslance?

Mám tři nabídky ze špičkových českých univerzitních pracovišť, abych přednášel, což mě láká. Určitě budu dál spolupracovat s lidmi z Institutu Václava Klause, kde jsem členem správní rady. Před několika lety jsem spoluzaložil Institut pro studium ekonomiky a politiky, kde se budu také chtít výrazněji angažovat. Chci psát. V hlavě nosím nápad na knihu. A třeba se nějakou formou vrátím i k tomu, co jsem před odchodem do EP dělal. Učit angličtinu.

Dovedete si představit svůj návrat do prostředí české základní školy?

Dovedu, přestože mě od toho mnozí zrazují. Já to vůbec nevylučuji, považuji učitelování za nesmírně poctivou práci.

Souhlasíte s tvrzením, že české školství je nemocné?

V roce 2006 jsem byl pozván na výroční konferenci do San Francisca, kde byl oběd s Miltonem Friedmanem, významným ekonomem, který se vzděláním a školským systémem zabýval ve Spojených státech. A právě on, jako jednu z hlavních tezí svého vystoupení, řekl: co se to stalo s naším americkým školstvím, že toho rodiče vědí víc než děti? Zdůrazňuji americkým školstvím. A já si myslím, že ve spoustě věcí si tuto otázku můžeme položit my tady. Co se to stalo s českým školstvím, že toho rodiče mnohdy vědí víc než jejich děti. Absolutně souhlasím s tím, že stav českého školství je kritický.

Čím to podle vás je?

Obávám se, že došlo k nesmírnému rozstřelení, rozmlžení toho, co vůbec má být na jakém stupni školního vzdělání dosaženo. Klidně se vám může stát, že chodí-li vám dítě do jedné základní školy ve Žďáře nad Sázavou a bude přecházet na jinou základní školu ve stejném městě, může se z premianta v jedné škole stát průměrný žák ve škole druhé. A dále. Došlo k inflaci maturitního vzdělávání a proto k totálnímu potlačení vzdělávání kvalifikovaného, učňovského, řemeslného. Česká republika je také v situaci, kdy klidně můžete říct, co město, to nějaká vysoká škola, a protože vám Pán Bůh nenadělí ani víc studentů zralých pro vysokou školu a ani víc pedagogů, tak zcela evidentně tyto školy musí jít cestou snižování své úrovně. Myslím si, že selhávání českého školského systému už je dobře vidět.

Jaký lék by českému školství naordinoval Ivo Strejček?

Řekl bych, že české školství potřebuje zásadní, klíčovou reformu vzdělávacího systému směrem k zpřehlednění, směrem k lepší strukturaci, směrem k zeštíhlení. Kdyby se v Česku naráz, přes noc, zrušily dvě třetiny vysokých škol, tak by to ani nikdo nepoznal, a pokud ano, tak snad na vyšší úrovni znalostí vysokoškolských studentů. Maturita se musí opět stát maturitou. Tedy špičkovou zkouškou v závěru kvalitního středoškolského studia. Je třeba zvýšit nároky – na žáky i učitele. A k tomu všemu mít klíčového spojence – rodiče. Stav společnosti se do školství promítá a své problémy ve školství zrcadlí. Pokud jedním z vážných problémů současné společnosti je krize rodiny, nemůže se to školství nedotknout. Bez rodičů jako spojenců to nezvládneme. Vše začíná v rodině, stát nemůže a nesmí rodinu nahrazovat.

S jakými pocity vlastně opouštíte Evropský parlament?

Když jsme před deseti lety vstupovali do Evropského parlamentu, tak jsme měli velmi zajímavý seminář s docentkou Markétou Pitrovou, opravdu špičkovou znalkyní Evropské unie. Na konci semináře zaklapla desky, podívala se na nás a řekla: já vám nechci brát optimismus, ale v tom kolosu se toho nic moc nedá udělat. Po těch deseti letech, jestli je nějaký dominantní dojem, tak ten, že paní Pitrová měla pravdu. Evropský parlament je hra na parlament, je to karikatura demokratického parlamentu, v EP se politika netvoří.

Bude něco, po čem se vám bude stýskat?

(dlouze přemýšlí) Překvapivě asi po těch mnohahodinových jízdách autem, kdy jedete sám. Řídíte po dálnicích a máte obrovské množství času si všechno v hlavě srovnat, promyslet, vymyslet něco, jak dál.

O čem podle vás budou květnové evropské volby?

Strašně se bojím, že události, které se dějí například kolem Ukrajiny, debatu o Evropské unii nesmírně zplošťují, zjednodušují, a že témata květnových voleb se dostanou do polohy: hele, jestli máš něco proti Bruselu, tak jsi s Putinem.

A o čem by tedy měly být?

Debata o tématech pro eurovolby se má vést skutečně o Bruselu. Realitou totiž bohužel je, že o nejpodstatnějších věcech se rozhoduje v Evropské komisi. Ministři národních vlád už jsou pouze jakýmisi pošťáky, kteří si do Bruselu přijedou pro zadání a doma na svém ministerstvu tu kabelu s nafasovanými úkoly jen vysypou. Je to správné? Přejeme si, aby se český rozpočet psal v cizí metropoli? Je správné, aby nám v Bruselu určovali priority naší politiky? Je zdravé, aby politiku tvořili nevolení úředníci nebo se má vrátit co nejblíže k voličům? Nastolování podobných otázek a hledání odpovědí na ně má být obsahem volebního soupeření. Zatím k ničemu takovému nedochází a asi ani nedojde.

Evropská unie

V roce 2004 jsme vstoupili do Evropské unie. Deset let je hodně dlouhá doba. Jak se za tuto dobu změnila Česká republika?

Česká republika je ve světě tak úspěšná, jak je sama ekonomicky, politicky a sociálně stabilní. Máme-li za těch deset let už osmého ministerského předsedu, tak to pro nás příliš dobré vysvědčení není. Střídání vlád a chabý hospodářský výkon země naši pozici v EU nijak neposilují.

Jaká je pozice českých poslanců v Evropském parlamentu? Když Čech přijde o pomazánkové máslo, první co ho napadne je: Co tam ve Štrasburku ti naši kluci dělají?

Představa, že se v Evropském parlamentu hlasuje o pomazánkovém máslu tak, jak si to občan může myslet, je absolutně mylná. Nikdy se o pomazánkovém máslu nehlasovalo. A je to zase dáno tím, že volič zkresleně nahlíží na Evropský parlament jako na parlament, který zná od nás z Prahy. Není to tak.

A jak to tedy je?

Hlavním nositelem a tvůrcem legislativy je Evropská komise. Evropská komise prostřednictvím Evropské rady nebo Rady ministrů prosazuje legislativu. Evropský parlament nemá žádnou legislativní pravomoc kromě toho, že, řekněme jednou za rok, posuzuje evropský rozpočet, který mu Evropská komise předloží. Všechno ostatní jsou pouze pozice, které poslanci zaujímají, ale v nich nic netvoří závaznou legislativu.

Rakušan, Ir nebo Němec, který je dopálený na české pomazánkové máslo, tak nemůže navrhnout: Zakážeme Čechům pomazánkové máslo?

To vzniklo někde úplně jinde a na základě úplně jiného zadání. A to je přesně to, o čem se opakovaně bavíme. Kdopak si asi přál, aby přestalo existovat pomazánkové máslo a jakpak to asi úředníka v Evropské komisi napadlo, že to má řešit? Už nerozhoduje zákazník na trhu, už rozhoduje úředník. Pochopitelně se to všechno náležitě zabalí jako opatření chránící jednotný trh. Daleko více to ovšem zavání tím, že je úřednicky vytvářen umělý prostor na trhu pro jiného výrobce. Že vám pomazánkové máslo chutná? Zapomeňte, bude vám chutnat jiné.

Potom se tedy musím zeptat na to, jaká je vůbec pozice českých europoslanců v Evropském parlamentu.

Česká republika je v Unii středně velký stát s dvaadvaceti europoslanci. Porovnáte-li to třeba s devětadevadesáti europoslanci německými, ekonomickou sílou Německa a ekonomickou sílou České republiky, tak si odpověď domyslete sám.

Pak je ale těžké uvěřit v existenci všeobjímajícího evropanství.

To jste řekl přesně. Domnívat se, že existuje jakési všeobjímající evropanství, které má zájem jednotné evropské prosperity, to vůbec není pravda. To garantuji pravou rukou do ohně. Je-li významný zájem Německa, Francie, Británie nebo třeba Polska, tak si vždycky navzájem vyjdou natolik vstříc, že si svůj zájem prosadí. Neexistuje nic, co je sjednocující evropský zájem. Nic takového není.

Daří se Česku prosazovat národní zájmy?

Když na každou třetí, čtvrtou Evropskou radu jede nový ministerský předseda, no co tam může vyjednat… A tam se právě vede ta rozhodující bitva, tam se projednávají klíčová rozhodnutí. Tam se musí vytvořit koalice zájmových států. Navíc děláme jednu velkou chybu. My nevedeme žádnou debatu o tom, abychom si sami před sebou, před voliči definovali, co to tedy skutečně ten český zájem je.

Nemrzí vás, že vnímání prestiže práce europoslance v Česku je na velmi nízké úrovni? Většina Čechů není v průzkumech schopna si vzpomenout na jméno jediného poslance. Jediné, co lidé vnímají, je výše europoslaneckého platu…

A není to v Čechách spíš obecnější otázka? Máte dojem, že prestiž poslance či senátora národního parlamentu je vyšší? Politika a politikové se u nás netěší žádné úctě. Kromě toho, že je to nespravedlivé, je to nebezpečné. Takový názor vytváří prostor pro vznik nových „zázračných“ uskupení s lacinými či přímo demokracii nebezpečnými vizemi. Ano, politik je placen z peněz daňových poplatníků a proto je správné, že je pod drobnohledem. Ale i tady by mělo platit, že jen ten, kdo je bez viny, smí házet kamenem.

Ve svých komentářích se často vyslovujete velmi kriticky proti evropskému společenství: „Kritizuji Evropskou unii, protože jsem bytostně přesvědčen, že toto uspořádání Evropě škodí, že ji zpomaluje, že ji v důsledku ničí.“ Jakou tedy vidí budoucnost Evropské unie Ivo Strejček?

Ne, nemáte pravdu. Nejsem proti evropskému společenství. Vážím si Evropy, obdivuji její historii a považuji ji za unikátní společenskou entitu. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že Evropa má ekonomicky spolupracovat, že mají být otevřené hranice, že se má co nejsvobodněji podnikat, že lidé mají mít možnost svobodně se usazovat v kterékoliv části Evropské unie. Kdyby o těchto hodnotách byl současný směr evropské integrace, byl bych jejím vášnivým zastáncem. Jenže není. Současný integrační proud teče jiným řečištěm. Lisabonská smlouva a krize eurozóny akcelerovaly centralizaci rozhodování do Bruselu. To s sebou nese další nárůst bruselské byrokracie a dotačního přerozdělování přes bruselskou kasu. Bez rozhodnutí voličů, bez jejich volebního štemplu posiluje centrální bruselská autorita. S tím ostře nesouhlasím. Dlouhodobě tvrdím, že politika má být tvořena srozumitelným a voliči kontrolovatelným způsobem. To znamená, že má být praktikována na co nejnižší možné úrovni. Ne v Bruselu.

Ano, proti takové EU jsem.

Můžete tuto myšlenku rozvést na příkladu?

Když se mluví o Evropské unii, tak se často říká, co to je za výmysl, ten zákaz žárovek. Víte, kdyby takový návrh prosadilo městské zastupitelstvo ve Žďáře nad Sázavou, v Jihlavě nebo v Třebíči, tak je druhý den ráno potkají občané, budou si klepat na čelo a budou říkat: „Pane starosto nebo paní starostko, to jste se úplně zbláznili.“ A to by bylo dobře. Protože lidé mají politiku kontrolovat neustále, téměř okamžitě. Mají se i v té místní hospodě pohádat, jestli ta či ona investice, kterou radnice dělá, je správná nebo není. Praktickým problémům lidé rozumí. Čím vzdálenější je politika od občana, od voliče, tím méně je pro něho srozumitelná, tím méně má tendenci ji kontrolovat, tím více se politika stává nekontrolovatelnou. V tak zamlžené politice si pak leckterý šíbr může dělat, co se mu zlíbí.

Jakým směrem se tedy Evropská unie, podle Vás, bude ubírat  dál?

Nemám žádnou zázračnou křišťálovou kouli, ze které bych mohl věštit. Nemyslím si, že se v historicky dohledné době EU rozpadne. Naopak. Bude se rychleji centralizovat. Již nyní uvnitř sebe sama vytváří další integrační centrální jádro, které se bude vyvíjet rychleji než jeho okolí. Eurozóna bude zachráněna za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Uvnitř Evropského parlamentu asi vznikne vlastní „parlament eurozóny“. Prostřednictvím bankovní unie se za pochodu dotvoří měnová unie. Ta ovšem bez unie fiskální nebude moci existovat. Proto budou i nadále sjednocovány daně a centralizován jejich výběr. K tomu ale bude třeba centrální „bruselská“ politická vláda. Asi vznikne. Úkolem českých politiků při takovém vývoji bude, aby zodpovědně hledali u svých voličů odpověď na to, zda si takový vývoj občané ČR sami přejí. Ono se totiž může snadno ukázat, že být „na okraji“ takového dění bude výhodnější, než být součástí, dnešní vládou milovaného, „hlavního proudu“.

Působíte v Hospodářském a měnovém výboru EP. Co říkáte spojení Česká republika a euro?

Při vyjednávání našeho vstupu do Evropské unie jsme se k přijetí eura zavázali. Datum není stanoveno. Klíčová otázka je, nakolik se samo euro od té doby proměnilo. Já jsem přesvědčen o tom, že se změnilo tak zásadně, že současný stav je neslučitelný s tím, co jsme akceptovali před naším vstupem.

Vaše slova jdou s dominantní částí české veřejnosti, která euro nechce.

Zdravý selský rozum, který je občanům zcela běžný a naštěstí ho povětšinou ještě mají, říká, že v té partě, co platí eurem, všechno úplně v pořádku není. Euro ale bude za cenu gigantických nákladů zachráněno. Dluhy veřejných financí některých států platících eurem jsou nesplatitelné, nevyrovnatelné. A tak dojde k tomu, co se už dnes začíná obezřetně a potichu projednávat, tedy že dluhy veřejných financí se sesypou na jednu hromadu, vydají se krátkodobé evropské dluhopisy a dluhy se zaplatí z nich. Jinými slovy, kdo šetřil, má smůlu, kdo nešetřil, tak to za něho někdo jiný zaplatí. Jak říkal Švejkovi polní kurát Katz: to se nám to hoduje, když nám jiní půjčují!

Co je tedy v českém zájmu?

Aby celý celoevropský prostor byl ekonomicky a sociálně zdravý i politicky stabilní. Ale není zájmem českého daňového poplatníka podporovat to, čemu se v ekonomii říká morální hazard. V tomto slova smyslu bychom na přijetí eura neměli přistoupit. Eurozóna se bude vyvíjet, bude procházet vlastní vnitřní změnou. Neměli bychom si v tak nepřehledné době nechat euro vnutit. My sami, suverénně a svobodně, bychom se měli rozhodnout, zda se české koruny chceme vzdát. Euro není v žádném případě tématem dneška. Vůbec mi nepřipadá, že bychom teď museli o euro svádět zásadní krvavé bitvy. Eurozóna má svých starostí až nad hlavu, česká veřejnost po euru netouží, tak proč se do eura nutit? Že budeme většími Evropany? Nebo chudáky...?

Evropská dotační politiky budí rozpaky. Co si o dotacích a evropském přerozdělování peněz myslí Ivo Strejček?

Jestli je něco dominantním negativem, zdůrazňuji negativem,  vstupu České republiky do Evropské unie, tak jsou to takzvané evropské peníze. Já slovo evropské peníze odmítám. Tvrdím, že žádné evropské peníze neexistují. Existují pouze peníze odebrané daňovým poplatníkům a přerozdělené přes finanční úřady a ministerstvo financí do jedné centrální kasy. My slýcháme to, že Česká republika čerpá evropské peníze, ale neříkáme, že ročně povinně přispíváme podle hospodářského výkonu něco kolem 33-35 miliard korun do unijního rozpočtu. Kdyby tyto peníze zůstaly v našem domácím prostoru, tak by se s nimi dalo lépe hospodařit. Mimochodem,  víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým klukem?

Povídejte.

Americký kluk, když má podnikatelský nápad a přijde na něco, co si myslí, že by mohlo fungovat, tak začne obíhat banky, začne shánět finanční prostředky, přemlouvat bankéře, aby mu na to půjčili. A pak to nějak prosadí. Český kluk si založí firmu na čerpání evropských dotací! To nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Podstatným rysem těch takzvaných evropských dotací je, že zpravidla neoceňují kvalitu předloženého nápadu. Nerozhoduje kvalita nápadu, rozhoduje kvalita oleštěných klik a kvalita vyplněného formuláře. Do České republiky byla prostřednictvím evropských dotací importována gigantická míra eurokorupce. Večer si pustíte v televizi zprávy a co tam je? Korupce obvykle jako produkt přerozdělování evropských dotací. To ani nemluvím o tom, jakou paseku to udělalo s podnikáním…

Povězte, jakou?

Zkusme vymyšlený příklad. Vy máte podnikatelský nápad postavit si na Vysočině hotel, já mám také podnikatelský nápad postavit si tady hotel. Vy půjdete do banky půjčit si peníze, zadlužíte se, já budu mít šikovnější cestu a načerpám evropské dotace. Kdo bude prosperovat lépe? Samozřejmě já, protože já mohu hned v prvním kole nabídnout nižší cenu. Vy budete muset dát jeden nocleh za tisíc korun, já, protože jsem ušetřil získáním dotace, tak ho dám za osm set. Klient půjde, předpokládám, ke mně.

Bylo by řešením, aby „dotační“ peníze zcela ignorovaly současný systém přerozdělování a přímo by putovaly do obecních či městských kas? Tedy přímo na základní stupeň státní správ?

Ideálním řešením je míň peněz od lidí vybírat, víc jim jich nechat v kapse. Stát a byrokracii přiskřípnout tím, že je prostě necháme méně tloustnout z peněz daňových poplatníků. Nechme lidem peníze, které si vydělali. Oni sami jsou dostatečně moudří na to, aby se svobodně rozhodli, zda si vyspraví střechu nebo raději postaví cyklostezku kolem jejich nemovitosti. A já vím, co si vyberou. Ale zpět k Vaší otázce. Ne, nemyslím si, že je doba připravená na nějaké racionální odbourání nebo jen zeštíhlení dotačního chování. Jedinou cestou, kterou si umím představit, je razantní snížení daní.

Co dělá Ivo Strejček, když dobíjí baterky?

Nebudu ze sebe dělat žádného správňáka a vylepšovat se před čtenáři pokryteckým tvrzením, jak se ve volném čase kultivuji návštěvami výstav, divadel či sportem. Já si nejlépe dočerpám energii se svou rodinou, s knížkou, rád sem tam vařím, ale také rád fotím.

V Praze vystavujete své velkoformátové obrazové fotografie. Čím fotografujete?

Nikonem, žádný zázrak to, myslím, není. A také ze sebe nedělám žádného umělce. Prostě je to moje záliba, která měla nějaký vývoj a kdy mi moje okolí řeklo: „Hele, tak zkus to tam vyvěsit.“ A jsou na to docela milé pozitivní ohlasy. To mě těší, ale rozhodně se nepovažuji za umělce.

Na výstavě jsou k vidění úchvatné záběry hor. Kam nejvýše jste vylezl?

Asi Dachstein v Rakousku. Mám hory strašně rád, ale už je obtížně vydýchávám. (úsměv)

Vysočina je vám malá?

Ale vůbec ne. Vysočinu mám opravdu rád. Nejsou u nás v kraji zrovna hory, ale v rovinách se cítím nesvůj. Potřebuji vidět nějaký kopec a zkusit na něj vylézt.

Které místo na Zemi vás láká k pohledu přes hledáček fotoaparátu?

Island a Grónsko.

Kde je pro vás doma s velkým „D“?

Když přejedu stý kilometr dálnice D1, což je někde kolem Humpolce, a tam to začíná. Tam už vím, že jsem doma ve svém kraji. A s velkým „D“? To vám řeknu zcela přesně. Když vyjedu z lesa nahoře nad Bohdalovem u kapličky a podívám se do údolí směrem ke Žďáru. Tak tam už vím, že kdyby mně auto zhaslo, že už jsem doma a že to dojdu pěšky.

Kdybyste mohl přátele ze zahraničí vzít jen na jedno jediné místo v Kraji Vysočina, které by to bylo?

Vyjel bych na Krátkou a šli bychom přes Samotín na Milovy, zastavili bychom se na Drátníku a skončili někde na Březinách u Čtyř palic.

Takže do míst, kde se říká, že tam bije srdce Vysočiny?

Ano, Žďárské vrchy jsou neopakovatelným místem, druhé takové v Evropě není.

A naopak. Na jaké jedno jediné místo ve Štrasburku byste vzal Žďárana, který nikdy nevytáhl paty z kraje pod Santiniho Zelenou horou?

Ve Štrasburku bychom se prošli od štrasburské katedrály těmi alsaskými uličkami směrem ke čtvrti, která se jmenuje Petit France. Malá Francie.

Čím je pro vás rodina?

Syn studuje vysokou školu ekonomickou a teď aktuálně pobývá studijně ve Spojených státech. Dcera se připravuje na maturitu na žďárském gymnáziu. Bez manželky, bez toho, jak pečovala o rodinu a jak to moje politické harcování se mnou vydržela, tak bych nikdy nebyl tím, čím jsem a čeho jsem dosáhl. Bez zásadního klidu rodinného kruhu bych nikdy nemohl dělat práci, jak jsem ji dělal. Prostě rodina je pro mě vším.

Kategorie: 

Rozhovor pro Europske noviny ze Slovenska

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy (30. srpna 2016)

Jak hodnotíte návštěvu Angely Merkelové v České republice a jak hodnotíte to, jak se k otázce imigrace a kvót staví česká vláda?

Já si dávám bleskovou návštěvu Merkelové v ČR do souvislosti se zářijovým „neformálním“ summitem EU v Bratislavě. Odhaduji, že si přijela otestovat nálady nejslabšího člena V4 a zjistit, jak proněmeckého českého premiéra využít k oslabení jednotného postoje V4. Řečem o tom, jak „hrdinně“ jí to například Andrej Babiš řekl „natvrdo“, těm já moc nevěřím. Stejně jako nevěřím „pevnému“ postoji české vlády v odporu proti přerozdělování migrantů. Až si paní Merkelová dupne, tak bude se statečností Sobotkovy vlády veta.

Ministr Chovanec sice říká, že letos žádné uprchlíky nepřijmeme, ale více než půl miliardy korun bude stát veřejná zakázka, kterou vypsalo Ministerstvo vnitra ČR, na generálního poskytovatele integračních služeb pro osoby s udělenou mezinárodní ochranou pro období let 2017 až 2019. V materiálu, který rezort Milana Chovance předložil vládě, se píše o přibližném počtu šesti tisíc osob, které by měla Česká republika přijmout ve zmíněném tříletém období.

No vidíte, ona to byla jen otázka času, kdy někdo přijde na to, že nejjednodušší bude koupit si ochotu i chuť přijímat migranty tak, že EU – vlastně Německo -  přislíbí za přijetí každého jednoho migranta patřičný finanční bonus. Ono to za ty peníze v Čechách nějak všechno půjde, že?

„Nejde ale, aby některé země řekly, že u nich muslimy obecně nechtějí a že je jim jedno, jestli je to nutné z humanitárních důvodů, nebo ne,“ prohlásila v neděli Merkelová. „Myslím, že musíme najít společné řešení a že podílet se na něm bude muset každý,“ odpověděla Merkelová na dotaz, zda věří, že systém kvót se nakonec bude realizovat. Myslíte, že se budou kvóty realizovat?

Další z přímých důkazů, že německá kancléřka nepřijela do Prahy a do Varšavy poslouchat jiné názory, přemýšlet o nich, či vyjednávat. Ona přijela a všem oznámila, že má svoji vlastní představu a tu prosadí stůj co stůj. O tom svědčí její slova, která citujete.

Zda se budou kvóty realizovat? Já si nedělám žádné iluze. Ani o Merkelové, ani o odvaze Sobotkovy vlády, ani o ohleduplnosti uvnitř EU.

Nebo považujete za reálnější spíše návrh eurokomisař Günthera Oettingera, který navrhuje, aby byly v EU harmonizovány azylové procedury i právo na dávky pro žadatele o azyl?

Za reálnější? To je čirá fantasmagorie zcela se míjející s realitou! Oettinger je eurokomisařem a v takové roli se naprostá odtrženost od normálního života přímo předpokládá. Ale tak nějak tuším, že bych už mohl být označen, že je to ode mně zlý, nenávistný, xenofobní, populistický a krajně pravicový názor.

Čestný předseda TOP09 a předseda zahraničního výboru Sněmovny Karel Schwarzenberg řekl, že se bohužel staré předsudky vůči Němcům zase vynořují, přestože Němci jsou prý v posledních letech naši nejlepší spojenci. Řekl, že si váží Angely Merkelové a je to, dle něj, žena s velmi zdravým politickým instinktem. Podle Schwarzenberga Německo prozatím situaci s uprchlíky docela dobře zvládá a my bychom měli přijmout uprchlíky – několik tisíc by prý neškodilo…

Předsudky jsou výsledkem zkušeností. Pokud se vynořují staré předsudky vůči Němcům, pak si za to mohou Němci sami. Za žádný další komentář snad slova pana Schwarzenberga nestojí, kromě toho, že podpora TOP 09 padá k hranici volitelnosti, takže český selský rozum zřejmě názory pana knížete nesdílí.

Jak se díváte na roli Německa v EU a ve vztahu k nám a migrační krizi vy?

Dnešní EU je Německo. Co se odehraje v Německu, odehraje se v EU. S Tureckem vyjednává Německo, EU bere výsledky na vědomí a přizpůsobuje se jim. Před evropskými summity se schází Německo, Francie a Itálie, všechno si proberou a jako hotovou věc předloží EU summitu. Kdybych chtěl být historicky jízlivý, musel bych říci, že mi to připomíná „mnichovský“ formát z roku 1938. Česká republika je fakticky už jednou ze spolkových zemí, náš export i import jsou dominantně vázány na Německo, vnitroněmecký politický vývoj určuje i vývoj u nás. Střední Evropa geopoliticky nikdy Američany nebo Brity nezajímala a to se nemění. Tento prostor ale vždy zajímal Německo. Takhle to prostě je.

Co říkáte návrhu Angely Merkelové na evropskou armádu, který podporuje Sobotka?

Na konci letošního června předložili ministři zahraničí Německa a Francie devítistránkový dokument s názvem „Silná Evropa v době nejistot“. Tento dokument, mimo jiné, jasně definuje vznik jakéhosi „Evropského bezpečnostního kompaktu“, jehož součástí je vznik evropské armády. Polská televize TVP v polovině července informovala, že tento materiál byl předložen předsedům členských zemí V 4 k prostudování. Premiér Sobotka si jej již zřejmě pečlivě prostudoval a „ztotožnil se“. Evropská armáda bude německá armáda s německým velením a působností dovnitř EU.

Je reálné to prosadit?

Obávám se, že strašení obyvatel členských států EU tu terorismem, tu Islámským státem, tu spícím ruským medvědem, tu nezodpovědným Donaldem Trumpem v důsledku otvírá historické okno příležitosti, aby evropská armáda vznikla. Bez ohledu na zodpovězení základních otázek: jakou zahraniční a bezpečnostní politiku má hájit, kdo takovou politiku bude tvořit, čí zájmy bude bránit, v jaké součinnosti s NATO bude působit atd. Obávám se, že v dnešním stavu evropského chaosu, nestability a zmatení jazyků je možné evropskou armádu prosadit. A český premiér to už hlásá do světa, aniž by cítil potřebu se alespoň poradit s českým parlamentem. Už se těch devět stránek německo-francouzského dokumentu naučil nazpaměť, jak se zdá.

Co říkáte „puči“ v Turecku? Zinscenoval si ho Erdogan, byl podporován Američany, nebo věříte „oficiální verzi“?

Nevím, žádné jiné informace než ty, které jsou běžně k dostání, nemám. Faktem ale je, že rychlá náprava turecko-ruských politických vztahů a obnovení turecko-ruské spolupráce mohly někomu natolik vadit, že spustil dobrodružství s pučem. To by svoji logiku mělo.

Turecký velvyslanec v Německu Selim Yenel řekl pro Die Welt, že pokud Turci nedostanou do konce roku bezvízový styk s EU, přestanou přijímat z EU uprchlíky zpět.

Zavedení bezvízového styku s Tureckem bude znamenat dokončení evropské sebevraždy. Pokud bude zaveden bezvízový styk s Tureckem, bude fakticky legalizován jakýkoliv transfer z Turecka do Evropy. V Turecku se, například, začne ve velkém kšeftovat s tureckými pasy a hlavní branou do Evropy pak vstoupí kdokoliv. Ne, nelze podlehnout žádné formě vydírání!

A k tomu ke všemu si připomeňme, že to celé nespískal opět nikdo jiný, než paní Angela.

Jak bychom se měli chovat k Turecku v souvislosti s migrační krizí? Není lepší na něj nespoléhat a hlídat hranice sami?

Turecko s námi při současném stěhování národů nikdy nemělo společný zájem. Umíme si představit, že v zemi, ve které jsou během několika dnů zatčeny tisíce lidí v souvislosti s pokusem o státní převrat, se nic neví o statisícových proudech migrantů, kteří směřují do Evropy? To si nemohou myslet ani největší naivkové. Pokud Turecko vše nespoluorganizovalo, tak tomu alespoň nijak nebránilo s cílem vytvořit na Evropu tlak a přetvořit ji.

Ano, své hranice si musíme hlídat sami.

Podle tohoto tureckého velvyslance chce Turecko vstoupit do EU před rokem 2023. EU si prý nemusí dělat starosti o demokracii v Turecku a měla by dát jasněji najevo, že stojí na straně prezidenta Erdogana. Co si o tom myslíte?

Ponechám stranou spekulaci, která je v dnešní době docela na místě, zda v roce 2023 bude ještě vůbec EU existovat, ale já odhaduji, že Turecko reálně o žádný vstup do EU nestojí. Stupňuje tlak, protože cítí, že EU slábne a neví si rady, co s tím vším dál.

A co pokud jde o teroristy, kteří jsou uvnitř EU? Třeba v Německu. Není z hlediska bezpečnosti českých občanů lépe vystoupit ze Schengenu a provádět hraniční kontroly?

Ano, radikalizaci uvnitř již existujících islámských komunit v Evropě považuji za zásadní problém už proto, že zatímco se naše civilizace utápí v úvahách, jak jen usnadnit a zpříjemnit asimilaci islámských komunit, oni otevřeně hlásají, že mají právo budovat uvnitř naší společnosti paralelní společnost s vlastními pravidly a zákonodárství – a také to činí.

Obnova a ochrana našich státních hranic je jedna věc – a já se za ni přimlouvám, ale nejprve si my sami musíme uvědomit, že vznik cizorodé paralelní státní struktury tu nesmíme připustit.

Co si myslíte o jistém sbližování Turecka a Ruska? Co to může znamenat pro nás?

Kdyby od sebe v těch posledních letech tak hloupě, krátkozrace a vypjatě bojovně Západ neodtlačil Rusko, tak by se dnes nemusel obávat sbližování Turecka a Ruska.

Já považuji sbližování Turecka a Ruska za návrat k běžným vztahům mezi těmito zeměmi a napravování toho, co se mezi nimi odehrálo v poslední době. Že se na to Západ dívá nelibě je výpovědí o jeho vlastní zpackané diplomacii v této části světa.

Co zatím říkáte vývoji po britské referendu? Na jednu stranu se ekonomika stabilizovala, na druhou stranu jsou hlasy, že Brexit vyšumí do ztracena…

V každém dalším týdnu, který následuje po svobodném rozhodnutí Britů opustit EU, ukazují tamní průzkumy veřejného mínění, že pozice zastánců odchodu z EU neustále posiluje. Britové zjevně svého rozhodnutí nelitují a když se tak dívají přes Lamanšský kanál na „ever-closer-German-union“, tak si asi říkají, že utekli hrobníkovi z lopaty v poslední možné chvíli...

Europoslanec Keller řekl, že by sice Le Penovou nevolil, ale dokáže pochopit své známé, kteří by ji volili. Jaký máte názor na Le Penovou a Hofera? A mají podle vás šanci být zvoleni?

Pana Hofera osobně neznám, paní Le Pen ano. V jejich politických programech je jistě leccos, co by se mi nelíbilo, ale jejich hlavní programovou linii, kterou je renesance národního státu, podporuji a líbí se mi.

Zda budou zvoleni, nevím, ale já jim držet palce budu.

Blíží se vzpoura mas v Evropě či USA, jak o tom hovořil Václav Klaus?

Ano, já myslím, že se blíží. Co jiného je silná podpora Svobodných v Rakousku, Le Penové ve Francii, výrazný náskok Wilderse v Nizozemí, sílící podpora protestního Hnutí pěti hvězd v Itálii a podpora chudých „bílých“ Američanů pro Donalda Trumpa. Co jiného, než jistá vzpoura mas byl brexit?

Nespokojenost lidí s tradičním politickým establishmentem, z něhož mají lidé pocit, že si jejich obav či úzkostí moc nevšímá, se zvyšuje.

Přestože to chápu, žádnou velkou radost z toho nemám. Jsem pevným zastáncem parlamentní demokracie skrze politické strany a jejich kolaps nijak nevítám. Ale ani nevidím, že by s tím ony samy chtěly něco převratného dělat a proto budou zřejmě vývojem překročeny.

Dánský expremiér, bývalý generální tajemník NATO z let 2009 až 2014 Anders Fogh Rasmussen, ve svém videu na Facebooku řekl, že svět potřebuje četníka a tímto četníkem by měly být USA. „Svět potřebuje četníka a je potřeba, aby tímto četníkem byly Spojené státy americké,“ řekl Rasmussen. Co o tom soudíte?

... no a toho se přesně jako generální tajemník NATO držel tak důsledně, až se mu podařilo vyhrotit vztahy mezi NATO a Ruskem na nejvyšší myslitelnou mez. Pan Rasmussen by nejlépe udělal, kdyby už nikde nemluvil a v tichosti si četl ty své levičácké spisy.

Co si myslíte o Donaldu Trumpovi? Nedávno ho podpořil Nigel Farage… Koho byste volil, kdybyste byl Američan? Clintonová získává podporu i některých republikánů.. 

Kdybych byl Američanem, volil bych Trumpa. Už jenom proto, s jakou hrůzou se před ním třese pěkně zatuchlé vedení Republikánské strany. Jsou tak zděšeni, že raději veřejně přeskakují ke stejně zatuchlým Demokratům Clintonové. A v tom vidím Trumpovu naději.

Ale nejsem Američanem, naštěstí.

 

30. 8. 2016

 

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy (II. část) : "Být prozápadní? To se musí nejprve Západ vrátit na Západ"

EU kritizuje Rusko, že je nedemokratické. Ale přece Putin byl demokraticky zvolen a má podporu drtivé většiny Rusů. Má Evropská komise či „evropský prezident“ větší legitimitu a podporu, když je de facto nikdo nezvolil? Má EU právo někoho poučovat o tom, co je demokratické, potom, jakým způsobem byla protlačena přes francouzské, nizozemské a irské „ne“ evropská ústava alias Lisabonská smlouva? Mají právo Spojené státy kritizovat Rusko, když prezident USA překračuje často své pravomoci a fakticky vyhlašuje války bez schválení Kongresem? Když je pošlapávána Ústava, jak dokazuje Ron Paul (ohledně Fed a tak dále)?

Samozřejmě, že se nám ruská podoba demokracie nemusí líbit stejně tak, jako se leccos z rysů současné západní demokracie nepochybně nelíbí Rusům. Rusko je rozsáhlá země, která procházela odlišným ekonomickým i myšlenkovým vývojem. Rusko nebylo ovlivněno jakoukoliv podobou „svého“ osvícenství, z politického carského samoděržaví se propadlo do ruské podoby bolševického komunismu. Obdobím kapitalismu a s ním i vývojem demokratických institucí Rusko fakticky neprošlo. Jeho cesta k demokracii je a bude jiná, složitější i spletitější – a pro nás, kteří jsme po staletí procházeli více vývojem v úzkém kontaktu se Západem, méně s Východem, snad i nepochopitelnější. Ale to by nás nemělo opravňovat ke kazatelství a mentorování.

Souhlasím také s vašimi příklady, které nejsou žádnou zářivou vizitkou současného stavu západní demokracie. Evropská unie se svými institucemi je vším, kromě demokraticky fungujícího tělesa. Kéž bychom napřeli více úsilí na naše vlastní zdokonalování a vylepšování a méně se snažili poučovat všechny kolem nás. Mám dojem, že vlastních „domácích úkolů“ máme habaděj!

Není to také tak, že Putin zavedl v Rusku nějaký pořádek po jelcinovském chaosu? Nemohlo to bez nástupu Putina vypadat v Rusku jako nyní na Ukrajině – tedy rozpadlý mafiánský stát oligarchů? A jaká je alternativa k Putinovi? Komunisté, šovinisté či fašisté typu Žirinovského či „prozápadní liberálové“, kteří již v Rusku vládli a kteří chtějí zavést výdobytky typu homosexuálních svazků a podobně...

Nejsem žádným znalcem detailních poměrů v Rusku, ani za Jelcina, ani za Putina. Jedno je však jisté, což se dá snadno dohledat v nepřeberném zdroji zahraničních internetových informací. Prezident Putin, „díky“ chybám Západu, vrátil Rusům pocit hrdosti, loajality ke svému státu i důvěru ve svého vůdce. Jak je vidět, Rusové se snadněji smiřují s hospodářskými potížemi i poklesem životní úrovně, neboť nad ty řadí patriotické hodnoty příslušnosti k velkému národu a hrdosti nad ním.

Jistě, Západ si může lehkovážně pohrávat s myšlenkou destabilizovat politický systém v čele s prezidentem Putinem. Měl by si ovšem také položit otázku, kdo prezidenta Putina v takovém případě nahradí, a zda taková změna bude v našem zájmu. Při hledání takové odpovědi by bylo užitečné ohlédnout se nejprve do Libye a Iráku. Tam se cenná ponaučení najít dají.

Není to tak, že USA by lépe vyhovovalo slabé Rusko ve stavu podobném jako Ukrajina?

Jak by „slabé Rusko“ mělo vypadat? Budeme je považovat za slabé (a tedy onu „slabost“ pro nás za výhodnou), pokud tam převezmou vládu komunisté či bude nějaká forma vlády generálů, nebo když se země ponoří do vnitřních konfliktů? Znovu opakuji, pohrávat si s představou, že se podaří svrhnout Putina nějakou formou „barevné“ revoluce a nahradit jej odkudsi z nebe spadlou vládou demokratů „západního střihu“ (Kde by se v  Rusku ze dne na den vzala? A jak by ji přijala většina ruských občanů?) je ve svých důsledcích nebezpečná a neměli bychom takovým iluzím podléhat. USA i Západ, všichni potřebujeme Rusko stabilní, předvídatelné, spolupracující – tedy Rusko vnitřně silné. Politických pokusů oslabit Rusko se děsím. Teprve z takového Ruska půjde hrůza!

Jak se díváte na kauzu Pussy Riot?

Pussy Riot i vše, co se kolem nich dělo, považuji za zvrácenou formu jejich vlastní exhibice. Tyto úchylnosti, které se cynicky tváří jako „protiputinovská forma boje za svobodu“, nemám zapotřebí sledovat, natož nějak komentovat. To, že se proti takovým způsobům ohrazují nejen věřící Rusové, chápu. To, že Pussy Riot nacházejí podporu mezi některými politiky „kultivovaného“ Západu, je dílčí výpovědí svého druhu o tom, kam se až v citlivosti vnímat erozi svých hodnot Západ dostal.

Někteří konzervativci typu Pata Buchanana upozorňují na to, že Vladimir Putin se hlásí ke konzervativním a křesťanským hodnotám, omezil propagaci homosexualismu, naopak rodiny i prorodinné organizace mají státní podporu, je zakázána propagace potratů. Britský euroskeptik a tradiční katolík John Laughland říká, že virus marxismu, který infikoval Rusko v roce 1917, byl z Ruska nyní vyhnán, zatímco minimálně od šedesátých let v nové formě neomarxismu ovládl Západ a na Západě jsou nyní prosazovány věci, které prosazovali bolševici, typu volného sexu, potratů, homosexualismu, vlastnictví dětí státem, sexuální výchovy...  Ambasády USA mají po celém světě za úkol šířit gender a homosexuální agendu. Tu samou agendu podporuje EU. Kde je dnes Říše zla?

Celé minulé měsíce se v Čechách mezi politiky (ne mezi běžnými občany) vedla vzrušená diskuse o tom, zda jít vítat americký vojenský konvoj, a proč na naše území nevpustit ruské motorkáře, i o tom, zda se český prezident má zúčastnit oslav 70. výročí vítězství nad německým fašismem. V průběhu této přestřelky, neboť o debatu nešlo, zazníval dominantně argument, že „chceme přece patřit na Západ“. Jde o argument, o jehož obsahu bychom měli moc přemýšlet.

Když jsme chodili obdivovat Západ před výkladní skříně Tuzexů, když jsme toužili po necenzurovaných knihách, textech, učebnicích, hudbě, filmech, cestování i vyznávání víry, přáli jsme si západní svobodu, hospodářskou prosperitu i suverenitu rozhodovat sami o sobě. Takový Západ byl tehdy v našich očích přímým opakem plánovaného komunistického hospodářství, nadvlády uličních organizací KSČ i bezpodmínečného přijímání všeho, co zplodilo moskevské politbyro.

Je dnes Západ na tom Západě, kam jsme se s nadšením před 25 lety vrátili? Žijeme a podnikáme v prostředí, které je stejně svobodné jako tehdy? Nebo jsme zpátky v plánovaném hospodářství, s nadměrným vlivem státu a jeho úředníků? Je dnešní Západ prostorem svobody s rovnými příležitostmi pro každého? Není bruselský centralismus sofistikovanější a měkčí formou moskevského politbyra se stejným obsahem? Máme nekriticky přihlížet k průběžnému rozpadu tradičních západních hodnot, jejichž uctívání kdysi napomohlo proměnit Západ v prosperující část světa? Či dokonce takový rozpad aktivně podporovat?

Víte, já diskusi o tom, co si představujeme pod pojmem „být prozápadní“, a jak naložit s výsledky takové diskuse, považuji za jeden z nejvážnějších úkolů této doby. Ne proto, že bych chtěl zpochybňovat český historický kontext, který dokazuje, že k Západu patříme, ale proto, že si přeji návrat Západu k ekonomické prosperitě, svobodě vlastnit a svobodě rozhodovat o svých osudech.

Rusko bývá kritizováno též kvůli potlačování lidských práv. Ale jak je na tom s lidskými právy takzvaný Západ? Známe juvenilní justici. V Norsku jsou děti odebírány rodičům, protože jim dali pohlavek či jsou-li falešně obviněni ze sexuálního zneužívání. To samé se děje ve Švédsku. Ve Velké Británii byly již desítkám českých i slovenských rodin odebrány děti. Cameronova „konzervativní“ vláda přijala zákon, že katolické instituce, které zprostředkovávají adopce dětí, je musí nabízet i homosexuálům. Katolické školy v Británii musí vyučovat gender a homosexualismus. V Itálii jsou snahy kriminalizovat kritiku adopce dětí homosexuály a homosexuálních manželství. Vidíme, že tady v Evropě jsou napadány vůbec nejzákladnější lidské svobody – právo rodičů vychovávat své děti. Zasahuje se do nejintimnější oblasti lidského života: rodiny a sexuality. V Německu jsou rodiče zavíráni do vězení, když odmítnou poslat své děti na sexuální výchovu, kde jsou děti vyučovány v masturbaci a análním styku. Není důležitějším lidským právem, než svoboda projevu, která je nyní na Západě stejně již omezována politickou korektností a mnohdy i kriminalizována, žít ve své rodině a vychovávat své děti dle svého svědomí?

Tyto smutné příklady potvrzují moje předcházející slova. Socialismem jsme opovrhovali mimo jiné i proto, jak důsledně a bezostyšně strkal nos do soukromých věcí a jak odpudivě manipuloval lidskými osudy. A hle, ani dnes už to není rodina, která má být přímo zodpovědná za výchovu svých dětí. Už to nejsou rodiče, kteří by měli mít povinnost ptát se svých dětí, kam jdou, kdy se vrátí, s kým a kde tráví svůj volný čas. Už je to zase stát a jeho byrokrat, kdo se podílejí a organizují rozvrat hodnotového rámce naší civilizace. Lidé si tolik přejí péči o své bezpečí, až přicházejí o svoji svobodu, což je historií tolikrát dosvědčená pravda. Vidíte, i to je podstatný příspěvek do debaty o tom, co dělat s dnešním (a zdůrazňuji s dnešním) hodnotovým rámcem Západu.  

Prezident Václav Klaus se nedávno sešel s Marine Le Penovou. Co si o ní myslíte?

Pamatuji si paní Le Penovou z Evropského parlamentu. Seděli jsme, shodou okolností, v jedné řadě nějakých šest, sedm míst od sebe. Jsou jistě názory, které bych při poslechu jejích vystoupení mohl považovat za sporné či problematické. Faktem ale je, že její názory na nezbytnost fundamentální rekonstrukce současné podoby Evropské unie či její kritický postoj k euru považuji za zdravé a správné. Také její hospodářský, sociální a bezpečnostní politický program, postavený na tezi „sloužit bys měl nejprve své zemi“, je v současném rozkymáceném a vykloubeném světě pozoruhodný a chvályhodný.

Marine Le Penová má poměrně pozitivní náhled na Vladimira Putina. Myslíte si, že je šance, aby spolu kooperovaly euroskeptické, patriotické síly v Evropě, které si nepřejí konflikt s Ruskem?

Taková spolupráce bude možná pouze tehdy, až si jednotlivá uskupení volající po zásadní rekonstrukci současné podoby evropské integrace uvědomí, že úkol i cíle, které je spojují, jsou daleko cennější a významnější než dílčí – a většinou i malicherné – spory, pro které si navzájem nedůvěřují a pro které se jejich politikové „nemají rádi“. Prosperita, svoboda i mírová spolupráce v Evropě jsou úkoly a cíle zásadně přesahující problémy ze šuplíku každodenního politického managementu.

12. června 2015

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy 15-11-2016 (publikovaný 21. 11. 2016)

Lze předpokládat, že svět se po vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách určitým způsobem změní. Radujete se vy osobně z výsledku hlasování? V čem pro vás vzbuzuje rozhodnutí amerických voličů naději a v čem naopak strach?

Ano, já mám z vítězství Donalda Trumpa opravdovou radost. Především proto, že si od jeho prezidentství slibuji viditelnou změnu americké politiky. Tak viditelnou, tak podstatnou, že se přelije i do Evropy, což zde potřebujeme jako sůl.

Ale nejen tuhle naději na změnu považuji za optimistický signál. Za úžasné považuji celé to vzepření se amerických voličů tlaku médií i politického establishmentu. To vzepětí svobodné volby považuji za impozantní a nadějné.

Po celém světě se šíří názory, které u nás například reprezentuje Tomáš Halík. Tvrdí, že vítězství Donalda Trumpa pro něj byl šok, a že je to tím, že nevzdělaní lidé jsou manipulovatelní. Předvedl nám Trump skutečně, že cestou k politickému úspěchu může být systematické posilování toho, co je v lidech nejhorší? Lidé prý nejsou schopni vnímat fakta, propadají se do nenávisti v důsledku nechuti k uprchlíkům, homosexuálům a komukoli odlišnému.

Už v době probíhajících amerických voleb přinášely tamní zdroje rozmanité statistiky. A jedna mě vážně zaujala: devět z deseti voličů Trumpa si přeje návrat hodnotám americké společnosti padesátých let minulého století. Tedy návrat ke společnosti před Kennedyho budování „společnosti bez hranic“, před aktivistický progresivismus Lyndona Johnsona s jeho „společností bez hranic“.

Vítězství Trumpa není pouze nemilosrdnou porážkou Obamova prezidentství, je v jistém slova smyslu i odmítnutím politik posledních padesáti let, které oslabovaly americkou svobodu a víru v sílu lidského individua a nahradily ji posilováním práv nejrůznějších menšin na úkor většiny. A ona většina se teď ozvala. Tvrdit, že to jsou lidé nevzdělaní a manipulovatelní, to bych si nedovolil. A navíc, americké povolební statistiky ukazují, že to ani není pravda.

S tím souvisí i názory, že Západ čeká pravicová nacionalistická (kontra)revoluce… Jenže další názorový proud říká, že politici tak dlouho vnucovali lidem něco, co lidé nechtěli, ať už se jedná o práva menšin nebo toleranci k imigrantům, že už těchto názorů mají dost. Lze říci, kdo má pravdu?

Nejen americké prezidentské volby, ale také svobodné chování britských voličů ukazují, že lidé si již nechtějí nechat vnucovat to, co dlouhodobě odmítají, s čím se neidentifikují a co jim v jejich životech překáží. Nechtějí nic jiného, než žít svobodně. Chtějí s tím zkostnatělým systémem zatřást. Přejí si změnu. To, zda si tuto změnu přejí kvůli obtížně přijatelné posilování práv a nároků nejrůznějších menšin – homosexuálů, feministek, genderových aktivistů, klimatických bláznů, stále silnější pozici roztodivných nevládních organizací placených bůh ví kým či přirozenými obavami z migrační kolonizace, které politická elita nečelí, je, myslím, jedno. Všechno dohromady to vytváří atmosféru touhy po změně. A ta nachází průchod ve svobodných volbách.

Z vítězství Trumpa se radují všichni, kdo odmítají imigranty. Lze říci, že tímto je definitivně jasné, že v Čechách si už žádný politik, který to myslí vážně, nedovolí přijímat muslimy? Je možné, že se lidé v Česku už naprosto zatvrdili? A vůbec obecně v Evropě, viz názory CSU… Může se stát, že už nebudou chtít politici riskovat případné problémy, které s imigranty přicházejí? Jenže další informace svědčí o tom, že z Afriky stejně budou přicházet miliony migrantů a že tomu nebude možno zabránit…

Já to tak jednoduše, bohužel, nevidím. Mě plní nadějí ta objevená odvaha jít k volbám a jejich prostřednictvím poslat současné polické elity do historie, to ano. A od té touhy po změně odvíjím i svůj optimismus. Ale že to půjde jako na drátkách, že to teď bude všechno naráz jiné, to si vážně nemyslím.

Když si vzpomeneme na to, jak bylo veřejné mínění směrováno ještě před dvěma lety, nebylo vůbec přijatelné přistupovat k složitému problému migrace způsobem, jaký teď zcela otevřeně prosazuje Trump. Bude politický mainstream přinucen otočit kormidlo? Jakou odezvu můžeme očekávat v Evropě a v Americe?

To je pravda, zvolení pana Trumpa snad pomohlo pootevřít okno příležitosti k znovunalezení odvahy se rozhodovat svobodně proti tlaku médií a zavedených letitých politických skupin.

Ale ono to platí i naopak. Kdyby ve společnosti nekvasila nespokojenost, naštvanost a nálada se tomu vzepřít, žádný Trump by neměl šanci. A současný mainstream? Ať bude manévrovat jakkoliv, bude nedůvěryhodný. Bude se snažit mluvit jinak, ale budou to říkat stále titíž – už dostatečně zdiskreditovaní - lidé. A to si obvykle obyčejní voliči dobře pamatují. Přestože očekávám v Evropě pokračování zmateného a chaotického  chování současných politických elit, touhu voličů po změně to bude pouze posilovat.

Část veřejnosti podezírá média, zejména Českou televizi, z toho, že nejsou objektivní, že ubližují prezidentovi Zemanovi, že straní určitým zájmům.

A není se čemu divit. My, kteří si ještě pamatujeme, že v temných dobách komunistického zpravodajství musel i sportovní přenos začít povinnou „antiimperialistickou“ pětiminutovkou odsuzující rozmísťování amerických raket pershing nebo informacemi o kapitalistické perzekuci místních odborářů, my, kteří si pamatujeme, že za všechno mohli Reagan a Thatcherová, si dnes tato jména vyměníme za jména Putin a Asad, nenadáváme na Ameriku, ale na Rusko – a kupodivu jsme stále pořád v České televizi. Efekt je stejný jako býval kdysi. Lze se divit, že má veřejnost tendenci podlehnout opaku slyšeného? Nebudou nakonec vedoucí redaktoři v České televizi těmi Ruskem placenými sabotážníky, napadá mě?

Jak zvládají informovat o volbě lídra světové velmoci média, ať už veřejnoprávní nebo soukromá?

Já sledoval celý průběh na webu The New York Times, tedy tam, kde doopravdy Trumpovi palce nedrželi. A přesto jsem se tam dozvěděl spoustu podrobností a zajímavostí.

To německá média byla zdrcena, jako by někdo významný zemřel a byla zaplněna truchlohrami podobným těm v České televizi.

Myslíte si, že postupně zkusí hledat jiný přístup, že nebudou tolik proimigrační a podobně? Začnou být shovívavější i vůči názorům, které hlásají například nulovou toleranci vůči menšinám či imigrantům?

Na žádné osvícení nevěřím. Soukromá média jsou soukromá a já respektuji, že si obsah svého vysílání upravují podle sebe. Ale veřejnoprávní, tedy ta, která platíme ze svých peněženek, by měla projít zásadní změnou financování. Což třeba takovou, že si jejich vysílání budeme platit dobrovolně?

Globalizace často bere lidem dobře placená pracovní místa a nemá je kdo vytvořit. Menší podniky zanikají a tak nevytvářejí pracovní místa. A zatímco ti majetnější mají víc, část veřejnosti chudne, o čemž se samozřejmě raději nemluví. Bude vůbec někdo skutečně vážně hledat řešení i pro lidi, kteří jaksi nepatří mezi těch pár vyvolených? Je řešením, že se omezí mezinárodní obchod? Do jaké míry lidé přestávají věřit finančnímu systému kapitalismu?

Zkusme se vrátit k myšlence svobodné společnosti bez dotací. Zkusme oprášit naši víru v ochotu podstoupit riziko podnikat v prostředí, které není deformováno dotacemi a  šíleným systémem přerozdělování z Bruselu? Zkusme věřit světu bez nepochopitelných regulací – ať bruselských, nebo těch českých. Co kdybychom vrátili rozhodování politiků na co nejnižší úroveň, na které by byli snadněji a rychleji kontrolováni. Nebyl by to pružnější a lepší svět?

Blíží se volby v Německu, ve Francii, v Rakousku. V kontextu brexitu, do jaké míry může nastat, že kandidáty typu Trump budou volit i lidé v Evropě?

Pevně v to doufám! Moc bych si přál, aby volby ve Francii, Německu, Nizozemí či Rakousku byly „probuzením“ občanů svých zemí a se stávajícími establishmenty pořádně zatřásli. Čím dříve k tomu dojde, tím nadějnější a snad i klidnější, méně revoluční, všechny ty změny budou.

V USA se objevily bitky, protože spousta lidí nedokáže přijmout osobnost nového prezidenta. A nemusíme chodit daleko, i u nás určitá vrstva společnosti prezidenta Miloše Zemana snad až nenávidí. Může skončit situace násilím v ulicích i v České republice?
Největším nebezpečím pro Ameriku není Trump, ale ti, kteří odmítají přijmout výsledek svobodných voleb. Prezident Zeman, ať už s ním souhlasím nebo ne, není nebezpečím pro českou demokracii. Nebezpečím jsou ti, kteří se odmítají smířit s výsledkem demokratické volby a přijmout realitu. Je-li Miloš Zeman takovým nebezpečím a zloduchem, nemůže to v roce 2018 skončit jinak, než že bude zvolen jeho protikandidát.

A nemyslím si, že to v Čechách může skončit násilím v ulicích, faktem ale je, že i u nás existuje – za posledních dvacet pět let nejhlubší a soustavně prohlubovaný – společenský příkop „my a oni“.

Je Zeman svým způsobem „český Trump“?

Ne, Miloš Zeman „svým způsobem“ českým Trumpem není.

Kdo ze stávajících českých politiků je dle vás schopen u nás provést „národní kontra-revoluci“ jako například Orbán v Maďarsku a získat masovou podporu voličů?

Ze stávajících, ve slova smyslu v současné politice aktivních lidí, nikdo. Upřímně řečeno, já ani o žádné poptávce po nějaké kontra-revoluci nebo dokonce revoluci v Čechách nevím. Nemám pocit, že by současná české společnost po něčem takovém dychtila. A kde není poptávka, není ani nabídka. Idejí, nápadů, řešení i  - lídrů.

Trump vysílal poměrně pozitivní signály vůči Rusku, teď se vyjádřil i k dění v Sýrii. Řada republikánů má ale postoj odmítavý. Jaký postoj převáží a jaký byste si přál, aby převážil? Mimochodem v Moldavsku a v Bulharsku teď vyhráli proruští kandidáti. Spousta lidí na Ukrajině se bojí toho, že směr politiky USA bude spíš orientovaný na vnitrostátní problémy USA…

Pokud bude americká politika směřovat k uklidňování vztahů s Ruskem a hledání vážně míněných řešení situace v Sýrii, budou to trendy správné. To, že Trump v nominacích na klíčové posty v administrativě myslí také na ty republikány, kteří ho nepodporovali, je postup uvážlivý. Svědčí o tom, že budoucí prezident chce hledat pro svoji politiku podporu v Senátu a Sněmovně reprezentantů a to je nadějné. A přestanou-li se USA vměšovat do vnitřních událostí Ukrajiny, bude to prospěšné pro celý tento region.

U nás v České republice se stále debatuje o otáčení na Východ – má tahle debata vůbec nějaký smysl, když jsme jednoznačnou součástí určitých struktur? Mají tu problém lidé s oficiální linií NATO? A pokud ano, je chyba na straně Severoatlantické aliance, nebo jde o vliv ruské propagandy?

Já už takový dotaz odpovídal několikrát a budu odpovídat pořád stejně. Neznám nikoho, kdo by chtěl nějaký návrat na Východ. Jsme součástí Západu. Vést debatu o tom, zda se otáčíme na Východ a opouštíme Západ, je ztrátou času. Jediná smysluplná debata je vážné zamyšlení nad tím, proč již Západ není na Západě. A o ruské propagandě u nás mluví ti, kteří si nejsou ochotni připustit, že lidé kolem nich jsou, mimo jiného, obvykle nadáni i zdravým rozumem.

V souvislosti se 17. listopadem, zkusme situaci u nás shrnout. Když Václav Havel říkal, že musí pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, kdo tady šíří pravdu a kdo tady lže? Kdo šíří společenské smíření a kdo nenávist? A kdo politicky směřuje nahoru a kdo dolů?

Brexit a zvolení Donalda Trumpa jsou výrazem jistého zlomu, pozitivními změnami, návratem zdravého rozumu, jsou politickým zemětřesením a snad i ukončením éry Bushů, Clintonů, Obamů, Albrightových a Havlů. Jsou koncem minulých třiceti let. Ale cosi konzervativního kdesi uvnitř mě nabádá k opatrným očekáváním už proto, že jsem ve svém životě byl svědkem zlomových okamžiků, ze kterých jsem se radoval a od kterých jsem odvozoval svůj optimismus – a opak byl pravdou. Třeba výsledky referend ve Francii a Nizozemí o Evropské ústavě. A výsledek? Tak jste si zahlasovali, my jedeme dál.

 

 

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy

Evropská unie se na summitu v Bruselu shodla na změně Lisabonské smlouvy. Spatřujete v tom nějaký problém? (jaký to bude mít význam pro EU)

Je dobré si tuto „drobnou“ změnu Lisabonské smlouvy prostudovat. Právě ona totiž dokořán otevírá dveře k dokončení fiskální unie (což bude provázeno i snahou o vytvoření politické unie). Důsledkem bude politika harmonizací i přímých daní, kontrola národních rozpočtových rámců Evropskou komisí ještě před tím, než budou projednávány v prvních čteních svých parlamentů a harmonizace sociálních politik. V žádném případě tedy nejde o nevinný doplněk Lisabonské smlouvy. Naopak, posiluje centralizační pravomoci Bruselu a tzv. euroskupiny.

Jaký máte názor na „eurodaně“, které prosazuje v Evropském parlamentu Lidovecko-socialistická většina? (jejich nutnost, výše, principy…)

Jde o snahu evropských institucí získat vlastní finanční zdroje. Členské státy musí bolestivě reformovat své veřejné rozpočty a tudíž – zcela logicky – odmítají odvádět stále více povinných finančních příspěvků do Bruselu. Ten ovšem spotřebovává stále víc. Peníze na své sporné a nesmyslné politiky musí někde získávat. Boj s klimatickou změnou je stále nedotknutelnou mantrou, zkrachovalá Lisabonská strategie byla vyměněna za „ambiciózní agendu“ Evropa 2020, v nedohlednu je reforma jednotné zemědělské politiky atd.. Pokud se podaří evropským institucím prosadit nové eurodaně, stanou se finančně nezávislé na národních státech a splní se tak jejich sen – vymknou se kontrole hlavám členských států. Bude konec s demokracií. Vládnout prostřednictvím směrnic budou euroúředníci.

V médiích jste občas svými oponenty nazýván odpůrcem bruselské regulace. Vnímáte to jako pejorativní nálepku, nebo jste na toto označení pyšný?

Snaha evropských institucí regulovat všechno za každých podmínek je nejen nesmyslná, je škodlivá. Brání svobodnému jednání a rozhodování jednotlivců, zužuje prostor pro jejich spontánní aktivity. Výsledky jsou již dávno viditelné a měřitelné: podvázaný hospodářský růst EU, vysoké míry nezaměstnanosti, ztráta globální konkurenceschopnosti, stále zřetelnější zaostávání za dynamicky se rozvíjejícími částmi světa mimo prostor EU. Zákonodárce není „supermoudrým“ člověkem, který má při svém rozhodování k dispozici všechny informace. Neměl by se pokoušet uměle omezovat proces, který se nazývá svobodný trh. Jediným pánem trhu je zákazník, ten má rozhodovat. To jsou historií osvědčené pravdy, na těch není nic pejorativního. To, že je dnes módní obdivovat euroregulace ještě neznamená, že je to dobře.

Jste pro posilování pravomocí a významu Evropského parlamentu?

Ne, jsem zásadním odpůrcem posilování pravomocí Evropského parlamentu. Více pravomocí Evropskému parlamentu znamená méně pravomocí národním parlamentům. Věřím, že politika se má vykonávat na nejnižším možném stupni daného rozhodování. Jen tak je kontrolovatelná. Naše současné stýskání nad politikou je jedním z důsledků toho, že se vzdálenost mezi voličem a politikem zvětšuje. Evropský parlament se agresivně chápe pravomocí, které mu přiznala Lisabonská smlouva. Trend europeizace (nejen) naší domácí politiky bude, bohužel, pokračovat.

„Vydělá“ jednou Česká republika na tom, že nespěchá na přijetí eura?

Euro a eurozóna procházejí složitým obdobím. Ukazuje se stále zřetelněji, že být mimo současnou eurozónu znamená nenechat si do ekonomiky napumpovat problémy veřejných financí těch států, které euro používají a které si stále obtížně umějí poradit se zátěží tzv. evropského státu blahobytu. Naším domácím úkolem musí být reformovat a modernizovat Českou republiku. Zvyšovat míru blahobytu pro naše občany a pracovat na zvyšování naší atraktivity pro zahraniční investory. Přestaňme ztrácet čas přemítáním o euru, které cestou ke zvyšování naší prosperity (jak se ukazuje) není.

Jaké máte pracovní plán na rok 2011 ve své funkci europoslance?

Pracuji proti návrhu tzv. inovativního financování (eurodaně). Doufám, že se mi podaří získat pár rozumných hlasů k prosazení mých návrhů. Iluze si ale nedělám. Jsem stínovým zpravodajem tzv. finanční inkluze (základním evropským lidským právem je právo na bankovní účet). Ani tam si ale nedělám příliš nadějí na vítězství hlasu rozumu. Budu pokračovat v boji proti zavedení tzv. konsolidovaného základu daně právnických osob. Budu i nadále obhajovat zájmy českých daňových poplatníků.

Jak hodnotíte dosavadní působení českého eurokomisaře Štefana Füleho?

Promiňte, netroufám si hodnotit.

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy 8. března 2015

„Pěstujme realistickou a našim zájmům i historii odpovídající zahraniční politiku“

 rozhovor pro Parlamentní listy

8. března 2015

­

 Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let?

 Česká republika je zeměpisně zemí mezi Německem a Ruskem. Vždy jsme byli ovlivňováni zájmy těchto velmocí a vzhledem k naší velikosti i mezinárodnímu vlivu je náš manévrovací prostor přirozeně omezený. Jsme zemí, která zmíněné velmoci zajímá jak ekonomicky, tak k prosazování jejich politických představ i velmocenského vlivu.

Česká zahraniční politika až příliš trpí vnitropolitickou fragmentací zájmů. Na jedné straně podléháme představě, že jsme středem světa, že se všechno točí kolem nás a každý bude kvůli nám ochoten obětí včetně rozpoutání velkých konfliktů, na straně druhé my sami nejsme přístupni k objektivní, kompromisní vnitropolitické debatě o našich národních zájmech. Bez ohledu na to, zda se naše zahraniční priority líbí více Američanům, Němcům nebo Rusům.

 Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda?

 Já si především myslím, že bychom už konečně měli být ve formulaci a obhajobě našich národních zájmů dospělejší, sebevědomější a suverénnější a měli bychom méně podléhat nejrůznějším radám a doporučením od někoho zvenčí. Já po celá léta nerozumím tomu, proč v Čechách stále podléháme představě, že to s námi v Bruselu, Berlíně, Londýně, Washingtonu nebo Moskvě myslí někdo lépe, než my sami.

 Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod.?

 Myslím, že by nás tato otázka asi nenapadla v situaci, kdyby evropské státy mohly svobodně prosazovat vlastní zahraničněpolitické linie odpovídající jejich zájmům, velikosti i zeměpisné poloze.  Realita je ale jiná. Na straně jedné jsou státy Bruselem nuceny „mluvit jedním hlasem“, na straně druhé (a vyjednávání o uklidnění situace na Ukrajině to obnažilo zřetelně) dopadne vše stejně tak, jak si bude přát několik evropských velmocí.

 V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba?

 Názor výše zmíněných komentátorů považuji za konstrukci, která neodpovídá současné realitě. Jedna třetina celkového českého exportu jde do Německa. Do Ruska něco přes 4%. Na německý hospodářský prostor jsme neoddělitelně navázáni. Intenzita hospodářských vazeb s Německem - a proto i politických - svědčí spíše o „germanizaci“ českého prostředí. Jaká „rusizace“ nám tedy hrozí? Co je obsahem tohoto pojmu? Jak se projevuje?

 Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusku proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

 Nevěřím, že by někdo v Čechách mohl myslet vážně, že se současné Rusko chce či může vrátit do hranic bývalého Sovětského svazu a obnovit dominantní vliv až k Labi. Že je v současném světě možné, aby Rusko pohltilo Pobaltí, připoutalo Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Česko a Slovensko a dokonce východní část Německa? A nějaké testování soudržnosti uvnitř NATO či EU? Odhaduji, že to poslední, co by si obě uskupení po svém angažmá na Ukrajině přála, aby byla jejich soudržnost nějak testována.

Snahu destabilizovat Rusko, vytvořit v něm stav chaosu, považuji ze strany Západu za hru s ohněm. Jednak proto, že již jednou se o něco takového „úspěšně“ pokusil a do zapečetěného vagónu posadil jistého Lenina, aby destabilizoval carské Rusko. Jak to dopadlo všichni víme a svět se z takového pokusu ještě stále vzpamatovává.

Je v našem zájmu, nejen českém ale i evropském, abychom Rusko neodtlačovali, abychom neprohlubovali míru jeho izolace. Za hlavní chybu Západu v posledních dvou desetiletích ve vztahu k Rusku považuji naši neochotu pochopit, že některá rozhodnutí Západu (rozšiřování NATO a EU přibližující se k hranicím Ruska) může Rusko považovat za kroky nepřátelské, za strategii, která jej ohrožuje. Chovaly se USA jinak, když zjistily sovětské vyzbrojování Kuby?

 Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?

 Obávám se, že čím více bude Západ tlačit na pilu (ještě více sankcí), čím více bude tlačit Rusko do kouta (budováním sanitárního kordonu podél západních ruských hranic) a svým způsobem si i libovat v jeho ponižování (vzpomínáme si ještě na demonstrativní vjezd americké válečné lodi do černomořských vod, aby „ochraňovala bezpečí amerických sportovců na olympiádě v Soči“?), tím více se ruský pocit frustrace, zahořklosti a ohrožení bude zvyšovat. Dejme přednost racionalitě nejrozmanitější ekonomické spolupráce před politikou zvyšování napětí. Když si k jednacímu stolu uměli sednout se sovětskými komunistickými lídry Nixon nebo Reagan v době nukleárního napětí, proč by to nemělo zafungovat s prezidentem Putinem v době, kdy je míra demokratizace vnitřních poměrů Ruska se sovětským komunismem nesrovnatelná. A říkám to i s vědomím, že se nám leccos na demokracii v Rusku nemusí líbit. Po všem, co má Rusko v historii za sebou, je jeho cesta ke svobodným poměrům složitá.

Raději než se neustále povyšovat a ofrňovat nad Ruskem, pojďme si všímat stavu demokracie u nás a na Západě. Máme hodně svého másla na hlavě, ne? 

 Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“, jak navrhuje komentátor Českého rozhlasu a někdejší diplomat Alexander Tolčinský?

 V roce 1956, v průběhu Suezské krize, americký prezident Eisenhower odmítnul podpořit vojenskou akci Britů, Francouzů a Izraelců, dokonce ji veřejně odsoudil. Byl to „protizápadní“ postoj amerického prezidenta? Byl to signál počínajícího odchylování USA od západní orientace? Bylo to rozhodnutí směrované proti NATO? Nebylo.

A omezení svobody slova v zájmu jakési obrany před ruskou propagandou? Co na takovou hloupost říci? Nepochybuji, že právě tito lidé, kteří podobné názory objevně hlásají, ještě před pár týdny nosili placku „Je suis Charlie“ a hrdinně bojovali za nedotknutelnost svobody slova. Tak by si na to mohli vzpomenout! 

 Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU a je dobré usilovat o čím dál těsnější unii?

 Tzv. „čím dál těsnější unie“ není ve skutečnosti nic jiného, než stále tužší bruselská centralizace a tedy oslabování pravomocí české vlády i svobody rozhodovat v českého parlamentu. Nic takového není v našem zájmu a tuto cestu bychom měli odmítat. Co si ale o tom myslí současná česká politická elita? Sociální demokraté mají tuhou bruselizaci v politickém popisu práce, pana Babiše, jak se prozatím zdá, zajímá EU potud, pokud se z toho dá „čerpat“ pro impérium Agrofert. A zbytek české politické scény si občanskou válku na Ukrajině vyložil tak, že „kdo není pro jednotný postoj EU, je pro Putina“. Ne, v současné české politice nevidím ochotu či sílu k sebevědomému postoji  založenému na české historické zkušenosti a proto ani nečekám jakoukoliv realistickou revizi českého postoje vůči současné podobě evropského integračního procesu.

 Je třeba usilovat o přijetí eura?

 K euru snad není třeba nic moc dodávat. Negativní výsledky jeho působení v mnohých zemích, které jej používají, mluví za vše. Přijmout euro v ČR by byla ohromná chyba.

 Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?

 Z imigrace si svůj problém udělala sama západní Evropa. Svým štědrým nárokovým sociálním systémem, soustavným a programovým oslabováním národních států v jejich historických hranicích a průběžným rozpouštěním evropských hodnot v žíravině multikulturalismu. Debatu o imigraci v širším slova smyslu proto chápu jako zásadní debatu o hluboké a mnohostranné krizi Západu a jeho hodnot. Obávám se, že k takové debatě není připravena ani EU, ani ČR. Politické pozice našich tradičních stran povrchně zneužívají nedobrou českou historickou zkušenost se Sovětským svazem a moskevskými komunisty

hlásáním sloganu „raději do Bruselu než do Moskvy“. To u nás prozatím dost funguje. Ne tak v jiných zemích, o čemž svědčí zajímavý nárůst obliby protestních stran a uskupení u tamních voličů. Čím déle bude Evropa příčiny tohoto problému ignorovat, tím katastrofálnější může jednou být jejich řešení. Především proto bych považoval za užitečné, aby se – nejen naše – debata oprostila od stereotypních klišé a realisticky zvažovala, jak dál.

 Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statutu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?

 Jsme otevřenou ekonomikou, obchod je pro nás životně důležitý. Potřebujeme dovážet suroviny – ropu a plyn, vyvážíme stroje, automobily. Vzájemně výhodnou obchodní výměnu s různými státy v různých částech světa bychom měli pěstovat.  To je snad otázka selského rozumu, ne? A k TTIP? Žádné detaily k připravované smlouvě neznám, netroufám si vyjádřit soud, ale pokud by nás její podpis měl orientovat jednostranně či by měl omezovat naše práva obchodovat svobodně kdekoliv po světě, neměli bychom takové riziko akceptovat.

 Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s „obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím (či „benzínkou“, jak někteří píší)?

 Ekonomické sankce nejsou výhodné ani pro Rusko, ani pro EU. Mělo by být v našem zájmu postupně diplomaticky pracovat na jejich odstranění, ne jejich stupňování.

Jistě, Rusové budou nuceni přesměrovat, a již to dělají, svoji obchodní spolupráci k jiným částem světa. V západoevropském zájmu ekonomickém i politickém snad není, aby došlo k vytvoření ještě těsnějších vazeb Ruska k Iránu či Číně.

Ruský zájem na vytvoření a úspěšném fungování Euroasijské unie, ve které bude mít Rusko dominantní postavení, je srozumitelným pokusem vytvořit protiváhu Evropské unii. Ekonomickou i politickou. Bude potom s Ruskem jednání snazší?

Jak rychle by Rusko dokázalo alespoň částečně změnit svoji ekonomickou strukturu ve prospěch jemných technologií nevím, ale politická i hospodářská blokáda Ruska mohou vyústit v jeho pevnější odhodlání k hlubokým ekonomickým reformám. Pocit hořkosti plynoucí „proč nám to ten Západ dělá“, která  minimálně v části ruského veřejného mínění jistě existuje, těmto pokusům může napomoci.

 Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?

 Já žádným hostem americké ambasády v Praze nejsem a s žádnou nevládní organizací z USA nespolupracuji, takže ani nic o jejich jakýchsi nekalých praktikách u nás nemohu vědět. Ale pevně si stojím za tím, že bychom měli pěstovat suverénní zahraniční politiku odpovídající našim zájmům i historickým zkušenostem a že bychom si neměli nechat od nikoho zvenčí radit, s kým smíme a s kým nesmíme obchodovat. Američané ani Rusové to s námi nemohou myslet lépe, než jak to můžeme se sebou myslet my sami.

 V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…

 Čínu považuji za hádanku budoucnosti a dříve či později za zemi, se kterou budou USA a jejich spojenci konfrontováni. Ekonomicky, politicky a bezpečnostně. Kdo z nás kdy byl v Číně, chápe to. Čína se kolem zbytku světa žene rychlostí expresního rychlíku, zatímco EU poposedá na dřevěných pryčnách vagónu místní lokálky. Ekonomická expanze Číny je spojena s politickým posilováním ve světě a to, že dnes Západ podlehnul hysterii, jak „na věky vyřídit“ Rusko, Číně vyhovuje.

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

 V americké politice byly vždy přítomné dva rozporné postoje k výkonu zahraniční politiky. „Ameriky jako majáku a Ameriky jako křižáka“. Obhájci Ameriky jako majáku vždy tvrdili, že v zemi se má pečlivě a důsledně pracovat na zdokonalování demokracie tak, aby se zbytek světa chtěl k tomuto pojetí přibližovat. Američané-křižáci vždy tvrdili, že povinností Ameriky je vést vojenská tažení kdekoliv ve světě k prosazení svých hodnot.

Proč to říkám? Moc bych si přál, abychom opustili zbytnělou a nefunkční politiku obhajoby nejrůznějších lidských práv (je například právo na hypotéku základním lidským právem, jak tvrdila Clintonova administrativa?) a s úctou oprášili obhajobu občanských práv. Tento přístup by nás mohl vybídnout k zdokonalování demokracie doma. Chtějme být příkladem, ke kterému se v jiných částek budou chtít vlastní cestou, na základě svých zkušeností a třeba i vlastních tradic přiblížit.

Ne, já si nemyslím, že bychom měli více bombardovat či vyvážet zbraně, aby tak jiní rychleji pochopili naše hodnoty.

 Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?

 V době, kdy připravujeme tento rozhovor, prohlásil předseda Evropské komise Juncker, že „kdyby EU měla svoji vlastní armádu, nemohlo by si Rusko dovolit to, co si dovoluje“. Kromě toho, že je to evropsky namistrované a směšné, je to především nebezpečné. Naší bezpečnostní kotvou, která prozatím nemá racionální alternativu, je NATO. Žádná evropská armáda.

Na druhou stranu se domnívám, že samotné NATO potřebuje realisticky posoudit svoji budoucí roli i poslání a ČR, jako členská země, k tomu má právo i povinnost přispět svými názory.

Myslím, že NATO potřebuje méně maccainovsko-polské válkychtivosti a více racionální umírněnosti – ve vystupování i jednání. Americký prezident Eisenhower to kdysi pojmenoval docela přesně: důsledně omezovat propojení vojensko-průmyslového komplexu (Eisenhowerův vlastní termín) s veliteli z generálních štábů.

Česká armáda, ve smyslu vojenského uskupení bránící svoji zemi, již neexistuje. I proto, že se nám stále více vytrácí loajalita k této zemi a její historii.

psáno pro Parlamentní listy

Ivo Strejček

8.března 2015 

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy k výročí 17. listopadu

Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu ´89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu ´89 dostali, o nás samých?

Myslím, že nám řekla, jak jsme zpohodlněli. Jak jsme zase spokojeni s průměrem. Jak jsme lenivě rezignovali na péči o veřejný prostor. Zase už věříme, že se o nás nejlépe postará stát se svými úředníky a bez dotace se už nedá ani rána. To vše v době, kdy je svět kolem nás v civilizačním pohybu, je nebezpečný, a tím nás staví před zaujetí takových postojů, na které připraveni nejsme. Ukrajina, Sýrie, běženecká katastrofa, islamistický terorismus jsou strašné jevy současnosti. To nejhorší, s čím nás ale konfrontují, je katastrofálně zoufalá úroveň současných politiků.

Myslíte si, že sdělovací prostředky podporují demokratickou otevřenou diskusi, nebo se jedná o manipulaci a propagandu?

Ne, to si nemyslím v žádném případě. Česká média žádnou otevřenou demokratickou diskusi ani nepěstují, ani o něco takového evidentně nestojí. Stačí porovnat jejich působení s některými informačními zdroji ze světa. Česká média jsou neprofesionální, nenabízí nestranné pohledy, abychom si my, posluchači a diváci, mohli udělat vlastní názor.

Příklady?

Informace o příčinách a průběhu událostí na Ukrajině byly a jsou jednostranně prozápadní a vnucují jediný pohled na věc. Imigrace? K vidění jsou pouze záběry malých plačících dětí a ubožáků plazících se bahnem. Kde jsou záběry s běženci přeplněných německých měst se všemi negativními průvodními jevy? Sýrie? Až prostřednictvím informací z některých zahraničních médií jsme se dozvěděli, že cílem ruského bombardování v Sýrii jsou daleko rozsáhlejší skupiny teroristů, než pouze Islámský stát. A jak o tom informuje ČT? Že Rusové bombardují umírněnou opozici. Je to odpudivě podobné jednostrannosti komunistických televizních novin.

V současnosti se hovoří o tom, že více než 85 procent legislativy přichází z Bruselu a český parlament ji musí jen povinně implementovat. Lze tedy ještě hovořit o demokracii?

A nejde pouze o přicházející legislativu, jde už i o povinnost navrhovanou domácí legislativu podřizovat bruselskému dozoru. Pravomoci národních parlamentů se po ratifikaci Lisabonské smlouvy smrskly na absolutní minimum. Pojem „národní parlament“ je už pouhou zástěrkou nadnárodnímu vládnutí z Bruselu. A existence demokracie v hranicích národního státu? Vždyť si vzpomeňme, co se dělo, když Orbán v Maďarsku začal řešit invazi imigrantů do země v souladu se zájmy své země. Klasická liberální demokracie v EU již neexistuje a instituce, které o ni mají pečovat, slábnou.

Známe citát J. A. Komenského „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“, který se hodně citoval po listopadu. Je vláda věcí našich v rukou našich – českého lidu? Nebo je jinde? Kde?

Bylo by snadné odpovědět, že vládu našich věcí v rukou nemáme a že ona vláda už je zase mimo naše území. A důkazů by bylo nepřeberné množství! Ale otázka mě spíše vybízí k povzdechnutí, zda my sami vůbec chceme, abychom nad svými věcmi svobodně vládli. A tady se moc bojím, že je nám to většinově už vlastně jedno. Že nám vlastně vyhovuje, když nám to někdo jiný nalinkuje a my pak na něho můžeme nadávat. Usnadňuje nám to vyvléknout se z vlastní odpovědnosti.

Co dělat pro návrat vlády věcí našich do rukou našich?

Pokud si neuvědomíme, že si o sobě chceme rozhodovat my sami, pokud nezačneme vážně toužit po stavu, ve kterém si budeme o svých osudech chtít zase rozhodovat nezávisle a svobodně, do té doby jsou jakékoliv úvahy zbytečné. A k tomu musím dodat, že touhy po návratu k takovému stavu kolem sebe, bohužel, moc nevidím.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá?

Cílkovy a Zemanovy názory bych od sebe oddělil. Zatímco názory pana Cílka považuji za přehnaně alarmistické, vycházející vstříc politice boje s globálním oteplováním, názory prezidenta Zemana na běženeckou invazi v podstatě sdílím.

Pokud denně překračuje hranice z jedné země do druhé 10–12 tisíc běženců, pak na té běženecké dálnici z Blízkého východu k nám musí být pěkně hustý provoz. A ten provoz někdo připravuje, organizuje, třídí, směruje. To si prostě nenalhávejme. A také to někdo platí, ne? Proč k takové vlně došlo až nyní, když v Afganistánu je, například, válka dobrých 50 let? Kdybychom znali odpovědi na pár takových otázek, měli bychom jasněji.

Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Ano, jsme. Evropská civilizace čelí gigantické hrozbě, že bude zaplavena, překonána, rozmělněna a nahrazena. Jsme v době stěhování národů a stejně jako kdysi Římané, si neuvědomuje, či dokonce zlehčujeme, kritičnost situace.

Zásadní figurou je nyní již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?


Loni jsem k červeným kartám řekl, že šlo podstatně méně o prezidenta Zemana a podstatně více o útok na demokraticky zvolenou autoritu, o útok na autority obecně. Jakýsi český pokus o pražskou formu barevné (červené) revoluce – mimo demokratický mandát. Miloš Zeman se mi jako prezident nemusí líbit a v mnoha ohledech také nelíbí, ale respektuji to, že byl zvolen. Pokud se letos má nějak přitvrdit, pak někdo někde dospěl k názoru, že se musí přitvrdit ne kvůli Zemanovi, ale s cílem otočit, eventuálně zastrašit většinové mínění a postoj Čechů k imigrantům, k Evropské unii, k euru, k Rusku a tak dále.

Tyátr s červenými kartami je pokusem vytvořit atmosféru, že si společnost přeje změnu. To si pár desítek či stovek lidí na Václaváku může klidně myslet, ale pár kilometrů za Prahou je nálada úplně jiná. I já zastávám názor, že společnost by se neměla měnit sociálně-inženýrskou barevnou revolucí, ale volbami.

Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je dle vás pravda?

Oba politikové prošli volbami a oba byli úspěšní. Poslední průzkumy veřejného mínění naznačují, že jejich popularita i podpora dokonce rostou. To, že si já osobně myslím, že styl vládnutí – babišismus – se demokracii vzdaluje, asi většinově nesdílí další voliči. A pokud věřím v demokracii, pak sice tento stav respektuji, ale nesmiřuji se s ním.

K samotnému 17. listopadu. Co 17. listopad 1939? Není poněkud zakryt novějším listopadem? Jak jsme si zvykli uvažovat o těchto svátcích?

Nejvíc ze všeho si myslím, že jsme si programově odvykli přemýšlet o smyslu, významu i poselství jakýchkoliv svátků. Nemám na mysli povinnost tu a tam zmínit ledabyle a povrchně datum v kalendáři, či maximálně popsat událost, která v historii ono datum provázela. Jde mi o hlubší zamyšlení, o uvažování, co to znamenalo pro historický vývoj, pro dnešek, co si z toho připomenout pro budoucnost. A to, obávám se, se neděje.

Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu?

Nemyslím si, že by se lidem většinově po minulém režimu stýskalo, že by si přáli jeho návrat. Komunismus považuji za definitivně a viditelně zdiskreditovanou doktrínu a její současné reziduální hlasatele za zoufalce. Snad to lidé vědí.

Na druhé straně, obávám se, však netuší, že zbožňují a podporují jiné soudobé módní politické směry, které ve svém důsledku omezují jejich svobodu stejně jako kdysi komunisté. Není to tak brutální, je to jemné, sofistikované, má to charakter snahy po zvyšování bezpečí a jistoty, ale na podstatě ztráty svobody se nic nezmění.

Jak kvalitní je debata jak o zločinech z doby nadvlády KSČ, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

To ona se asi jakás takás barvotisková diskuse „pro formu“ vede. Je to ale diskuse, která by nás měla připravit na kritické porovnávání tragické minulosti s úskalími současné doby? Nemyslím si. Vždyť v takovém případě bychom, například, museli z poučení o působení komunistické Státní bezpečnosti vyvodit fakt, že současná profízlovaná společnost je pro nás stejně nepřijatelná, jako byla ta minulá. A diskuse o temnějších stránkách polistopadového vývoje? Negativní kampaň proti naší polistopadové touze vrátit se ke kapitalismu vedou česká média intenzivně každý den. Až mám pocit, že jsem musel žít v jiné době a v jiné zemi.

Máme pomáhat uprchlíkům, když máme ve vlastní zemi řadu lidí, kteří si zaslouží naši pomoc?

Oddělme od sebe imigraci individuální od současné invazní imigrační vlny. V tom prvním případě pomáhat lidem, kteří museli z různých důvodů jednotlivě opustit svoji zemi a kteří se proto zřejmě chtějí co nejrychleji stát součástí naší kulturní entity, pomáhat máme. Pokud však nepochopíme, že současný lavinový migrační tlak na naši civilizaci je cizorodým, nebezpečným a zhoubným atakem, není nám pomoci.

Hovoří se o tom, že EU selhává v migrační krizi a že na nás Německo vytváří nátlak...

EU v migrační krizi selhává? To je směšné. EU migrační krizi způsobila! Svým multikulturalismem, svojí politikou „pojďte k nám a dělejte si tady, co chcete“. Svým útokem na národní stát, na jeho hranice, na pojmy jako vlastenectví, národní hrdost, příslušnost ke kulturní entitě. Evropané se ocitli v situaci, že snad ani neví, co jsou jejich autentické hodnoty, které by měli bránit a proč by je měli bránit. Dalším smutným důsledkem tohoto stavu je naprosto neschopná, blátivá generace současných politických elit, které se utápějí v záplavě hezkých slov a řeší povrchní drobnosti. Odvahu pojmenovat a řešit podstatu problémů však nemají.

Máme dle vás nadále zůstat v EU?

Já jsem dlouhodobě hluboce přesvědčen, že svoji budoucnost mimo EU máme připouštět a o přínosech a nákladech alternativního vývoje má prozíravá politika přemýšlet. Odhaduji však, že teroristické útoky ve Francii ve svém důsledku posílí většinovou atmosféru, kterou tolik pamatujeme z naší komunistické minulosti: „hele, my víme, že je hodně byrokracie, ale hlavně že je mír“. Strach z terorismu asi zjednoduší zahnání lidí do jednoho stáda a ulehčí okřikování kverulantů.

Na druhou stranu se docela hbitě vyvíjejí politické projekty, které mohou současnou EU proměňovat. Ve Francii stoupá obliba Marine Le Penové, v Německu sledujeme svižný nárůst preferencí Alternativy pro Německo. Nedokáži odhadnout, jak dynamický tento vývoj bude, ale je možné, že veřejné mínění v sobě najde sílu odmítnout současnou politickou třídu a rozhodne se pro nová uskupení. To by pro EU znamenalo změnu.

Které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu ´89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím? Kdybyste měl vypíchnout ty nejvýraznější…

Já se odpovědi na takovou otázku vždycky vyhýbám, protože nevystihuje hloubku a kvalitu změny, kterou pro naši společnost „listopad“ znamenal. Pro mě jsou těmi nejobdivuhodnějšími tvůrci polistopadové doby běžní lidé, kteří měli odvahu využít nabyté svobody, pustit se do podnikání, převzít zodpovědnost za své životy. To jsou ti nejvýraznější spolutvůrci prostředí v naší zemi. Čím více v posledních letech politika přispívá k tomu, aby se svobodné rozhodování prosazovalo obtížněji, komplikovaněji a složitěji, tím více tato země i Západ chřadnou.

V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů.

O správnosti našeho směřování, vytváření koalic a vyhledávání spojenců musí rozhodovat obhajoba našich zájmů. V souvislosti s teroristickými útoky v Paříži je zjevné, do jak bezvýchodné situace se Západ vlastní hloupostí nechal na Ukrajině vtáhnout. Dnes je dobře vidět, že situaci na Blízkém východě může v současnosti vyřešit pouze široká koalice, jejíž součástí bude i Rusko a Západem nemilovaná, ale legitimní syrská vláda Bašára Assada.

Západ uvíznul v pasti vlastních nerozumných postojů. Rusko považuje za Sovětský svaz a Putina za generálního tajemníka komunistické strany. Rusko je podle Západu agresorem na všech frontách, přestože je dnes zjevně jedinou účinnou a rozhodnou vojenskou silou, která s Islámským státem bojuje. Při takových politických postojích se efektivní protiteroristická aliance nezrodí. 

Hovoří se o hodnotové a duchovní krizi naší civilizace a společnosti. Není to tak, že demokracie a společenství občanů nemůže fungovat bez některých pevně zakotvených hodnot? A případně jakých?

Já tento názor, bohužel, sdílím. Obávám se, že sami nevíme, v co máme věřit, co jsou naše zásadní hodnoty, a obsah slova svoboda si asi vyplňujeme pouze volností cestovat bez překážek. Naše hodnoty si vykládáme a ohýbáme tak, aby vyhovovaly našim nárokům po blahobytu. Ztrácíme odvahu k oběti, vyhledáváme bezpečí, bojíme se rizika i bolesti. Tato naše názorová tekutost a plytkost natolik otupuje naše instinkty přežít, že ani nejsme schopni rozpoznat ohrožení naší civilizace současnou běženeckou invazí.

Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?

Aktivního, sebevědomého, svobodného občana, který si návrat ke svobodě co nejrychleji vynutí u volební urny.

 

16. 11. 2015

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy k výročí konce II. světové války

V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem ,,vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?


Vlastenectví chápu jako hluboký emotivní vztah ke své zemi, k dědictví našich předků, k povinnosti toto dědictví bránit a k jeho obraně vychovat i své děti. V tomto slova smyslu se obávám, že za poslední rok – přestože se nám ten náš starý svět tak rychle hroutí před očima - se ve stylu uvažování českých lidí nic podstatného nezměnilo.

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k plánované, byť ohrožené, jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry Vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Nemá smysl přehodnocovat své postoje podle toho, jaký právě vane vítr. Rusové rozhodující část našeho území od německého nacismu osvobodili, což je snad nesporné, a byli oprávněně považováni za osvoboditele. Popírat tento fakt, podsunovat mu jiné kontexty, tvrdit, že jsme byli „Rusy obsazeni“, to jsou nesmysly hlásané hlupáky, nebo těmi, kdo si z různých důvodů přepisování historie přejí. A možná takovým tvrzením chtějí dokonce naznačit, že by bývalo lépe, kdyby tu snad raději ti nacisté zůstali.

Současné, nešťastně rozjitřené, vztahy s Ruskem mě k žádnému přehodnocení mého pohledu na české dějiny nenutí.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak ,,britských letců“, tak ,,svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenali jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?


Moc se bojím, že valné části české veřejnosti je dědictví hrdinů druhé světové války dost jedno. Bez ohledu, kdo byl kdo. Loni v květnu jsem byl pozván, abych přednesl projev ke Dni osvobození. Sešlo se několik desítek lidí, to ano, ale věkový průměr mohl být 60 let. To musím považovat za dílčí – a smutnou – výpověď o soudobém obecnějším vztahu k naší historii.

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný ,,Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se Vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi?

Nijak se k panu Kotlebovi nechci vyjadřovat, neznám nic jeho názorů. Faktem ale je, že již nějaký ten rok žijeme v době „proevropského“ přepisování dějin, ve kterém již nebylo ani vítězů, ani poražených. Byly tu prý jenom oběti několika tyranů.

„Eurounijní dějepis“ považuji za skandální. Pro mě jsou absolutně a rezolutně nepřijatelné výklady, ve kterých to byli naši dědové, kdo málem rozpoutali válku a ti druzí byli málem bezbrannými a bázlivými obětmi.

Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byly fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?



V uzlových okamžicích česko-slovenských dějin chtěli jít Slováci vždy svým vlastním směrem. Tedy i v roce 1939.

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin?

Výuka dějepisu na našich školách se detailně a opakovaně soustřeďuje na období Přemyslovců, husitské hnutí, snad ještě tak pobělohorskou dobu. Dobře, ale moderní dějiny jako by nebyly. Dojde-li vyučující ke druhé světové válce, je to spíš výjimka než pravidlo. Orientace v naší nedávné historii nám moc chybí, postrádáme znalost reálií i ducha té doby. Bez znalosti souvislostí můžeme jen obtížně pochopit hrdinství a odhodlání našich nedávných předků.

Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecného příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta? Byla by třeba výchova ke vlastenectví?


Škola nás má a musí vybavit nezbytnými znalostmi na naší cestě k vlastenectví. A přesto si myslím, že k tomuto citu nás má přivést rodina. Stačí sem tam večer nepustit televizi a se svými dětmi si vyprávět. O našem dětství, o našich předcích. Nechybí nám vzory, chybí nám pěstování úcty k nim.

Moje babička mi kdysi ukázala dopis mého děda, který jí poslal v roce 1938 z jedné z pohraničních pevnůstek. Byl nadepsán „Mé Anežce“, nabádal ji k pečlivé péči o jejich děti v dobách těžkých, které měly přijít a sliboval jí, že oni „pohraničí nedají“. A pak si ještě vzpomínám na Československý válečný kříž v červené krabičce, který babičce po mém dědovi zbyl, když se domů z války nevrátil.

Tyto prožitky mě zásadně ovlivnily.

Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o ,,expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila, že máme pojízdných pár tanků...

Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?

Ano, armáda by měla být zřízena a cvičena především k obraně našeho území. To bychom ale nesměli postupně ztrácet vědomí hranic tohoto území. Jedním z hořkých plodů našeho členství v Evropské unii je ztráta vědomí, že vůbec nějaké hranice existují, že byly mnohokrát v historii za nesmírných obětí bráněny i dobývány zpět, že hranice státu jsou přirozenou čárou, která nás uvnitř má činit bezpečnějšími, jistějšími. A toto vědomí tu již dnes moc není. Proto může být dnešní armáda spíš expedičním sborem vysazovaným kdekoliv po světě. Ale dobře to není!

Ví se, že Armáda má při náborů vojáků problém s fyzickou zdatností mladých mužů. Nebylo by potřeba obnovit brannou výchovu? I vzhledem k možným krizovým situacím jako terorismus a podobně?



Já si brannou výchovu na škole dobře pamatuji a nijak k mé fyzické připravenosti nepřispěla. Uvadající fyzická zdatnost mnohých mladých mužů nesouvisí s absencí branné výchovy, souvisí s pohodlím a blahobytem, ve kterém žijeme. S připraveností bránit sebe, naše rodiny a naše území se něco pozitivního stane, až my sami si uvědomíme, že se chceme a máme bránit. To musí být naše vědomé rozhodnutí se všemi riziky, které nese.

Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu, plk. Vodička veřejně proklamuje, že ,,byla chyba spoléhat se na NATO.“ 

Nevidím alternativu pro naši obranu mimo alianci NATO. To ale současně znamená, že máme silněji přispívat k redefinici mise tohoto uskupení i kritickému hodnocení některých rozhodnutí a akcí v nedávné minulosti.

Máme zkušenost z doby Mnichova, kdy nás náš západní spojenec Francie nechal na holičkách... A naším spojencem v NATO je i taková země jako Turecko. A je diskutabilní, zda zásahy USA po světě přispívají k naší bezpečnosti...



Naše zkušenost s Mnichovem nás měla naučit, že pro zemi „někde“ uprostřed Evropy se chodí do války pouze tehdy, pokud tam jsou ohroženy velmocenské zájmy garantů. A to v době Mnichova asi nebyly.

Členství Turecka v NATO mělo v historii své oprávnění, kdy aliance hledala krytí proti Sovětskému svazu z jihu.

Nicméně vaše otázka vybízí k širší, a já vím, že nepopulární, úvaze. Rozšiřování NATO o země, pro které členské velmoci nikdy do války nepůjdou – protože tam skutečné zájmy nemají a nestojí jim ono riziko za to - fakticky původní poslání i roli aliance zničilo.

Kteří čeští politici a které české politické síly se dle Vás pozitivně zasazují o naplnění pojmu ,,vlastenectví“?

Každý, kdo důsledně, za každých okolností, při každé příležitosti varuje a brání před naším „rozpuštěním v evropském šálku čaje“. Každý, kdo se vrací k našim dějinám, kdo je na ně hrdý a kdo před nimi cítí hlubokou pokoru. Takovým, za ta léta zkušenostmi potvrzeným, je v Čechách pouze Václav Klaus.

Myslíte si, že v řešení migrační krize se projevuje určitá vina Německa za holokaust a 2. světovou válku, jak se občas objevuje? Je to ze strany Merkelové pokus, aby se to, co se stalo ve 30. letech minulého století neopakovalo? Anebo je tomu ve svých důsledcích právě naopak?



Stále mějme na paměti, že migrační krize je projevem krize Evropské unie. Nezužujme celý problém na kancléřku Merkelovou a její motivace. Kdyby tomu tak bylo a paní Merkelová zítra odstoupila, nedojde přece k okamžitému zvratu a dramatické změně myšlení. Ideová dekadence EU umožnila lidem jako Merkelová spustit tento gigantický sociálně-inženýrský pokus.

 A nejen to jsou mé obavy. Ten migrační příval v kombinaci s kolabováním EU může uvnitř jednotlivých zemí vytvořit třaskavou atmosféru, která vdechne život takovým politickým uskupením, jejichž uvažování i činů bychom se měli oprávněně obávat. Ano, šílenství Merkelové jako produkt současné EU nás může snadno zavléci do doby, která bude příhodná pro vznik nějaké totality.

Je možné obětovat svobodu slova, ať již pod hrozbou terorismu, či „nové studené války“, nebo konfliktu? Může se podle Vás státní mediální politika vrátit k regulaci, která bude připomínat socialistické informační instituty a regulace? Takové hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle Vás nepřekročitelná hranice takových přístupu?

Čím zřetelnější bude krize EU, čím horší budou zprávy týkající se průběhu i důsledků migrace, tím nutnější bude zbavovat se poslů špatných zpráv. To přece ze socialistické historie dobře známe a snad si i pamatujeme.

V čem je ještě podle Vás odkaz 2. světové války stále živý? Co je potřeba nezapomenout a naopak na co již nevzpomínat? A jakým fenoménem jsou v tomto ohledu například Benešovy dekrety?

Především nezapomenout, že se „něco“ stalo, že to „něco“ bylo produktem dějů a společenských procesů, ve kterých „někdo“ byl hybatelem děje, jiný „pouze“ reagoval. A na co nevzpomínat? To už za nás řeší buď slábnoucí paměť, nebo neznalost historie.

Benešovy dekrety je třeba bránit. Byly výsledkem i zrcadlem své doby. My se nemáme za co stydět!

Co je podle vás pro současnou českou společnost tou nejdůležitější hodnotou, za kterou by byla ochotná bojovat?

Stále věřím, že lidé jsou ochotni bojovat za svoji svobodu. Myslím, že jsou z událostí dnešní doby oprávněně vystrašeni a že cítí, že by měli „něco“ udělat. Ale s kým? Je tu relevantní a současně odvážná politická formace, seriózní, které se dá věřit? Mají lidé této země koho volit, pokud to s obranou svobody své i svých dětí myslí vážně?

7. 5. 2016

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy, 11. prosince 2014

Co říkáte protestům proti Miloši Zemanovi na Albertově 17. listopadu a celé vlně kritiky proti jeho osobě?

Vůbec si nemyslím, že protesty proti prezidentu České republiky byly motivovány odporem proti jeho vulgarismům, které nijak neobhajuji ani neschvaluji.

Myslím, a z televizní obrazovky to bylo docela dobře vidět, slyšet i cítit, že ona vlna červených karet byla především výronem nestráveného zklamání z toho, že právě Miloš Zeman byl před rokem ve svobodných volbách zvolen prezidentem země. Vždy jsem byl silným odpůrcem zavedení přímé volby hlavy státu, a stále jím jsem, ale jako demokrat pokorně přijímám výsledky svobodných voleb.

Navíc, především na obrazovkách ČT prominentně defilovali lidé, kteří nám – prostřednictvím červených karet – dávají vědět, jak to v téhle zemi mohlo být krásné, kdyby se k tomu nedostali lidé jako Václav Klaus a Miloš Zeman a kdyby v jakémsi nestřeženém okamžiku od toho všeho nebyli odstrčeni lidé obklopující Václava Havla, aniž by kdokoliv bral v úvahu, že tito lidé byli do svých funkcí zvoleni ve svobodných a tajných volbách občany této země.

Nesouhlasím s myšlenkovým světem Miloše Zemana, ale nesouhlasím ani s vajíčkovým útokem na hlavu státu.

Čemu prospívá destrukce autority a řádu? Je opravdu současný prezident této země tím, kdo tady ničí řád? Není to někdo jiný, kdo promyšleně zabíjí vše, v co jsme po Listopadu 1989 věřili?

 Miloš Zeman je kritizován hlavně kvůli svému vztahu k Rusku a Číně. Co říkáte tomu?

Zkusím vám odpovědět jinak. Tuhle jsem náhodou potkal svého přítele, který je obchodním ředitelem jedné významné české strojírenské firmy, Ta, mimo jiné, vyváží do Ruska a do Číny. Když jsem se ho zeptal na to, co si myslí o sankcích vůči Rusku, byl ostře proti nim a postoje Miloše Zemana chválil. Firma stála před podepsáním několika významných a dlouho připravovaných obchodních kontraktů. Díky sankcím se vše zhroutilo a firma o zakázky přišla.

Před několika týdny jsem stál v Chotěboři před budovou firmy, která byla před podpisem gigantické smlouvy s ruským Kamazem. Sankcemi o tuto zakázku přišla.

To jsou dva velmi konkrétní případy z poslední doby. A takových jsou v Česku jistě desítky, ne-li stovky. Sankce oběma stranám tohoto konfliktu škodí. Každý ekonomicky gramotný člověk ví, že nic nepřináší, nic nevyřeší a situaci pouze vyhrocují.

A přestaňme nazírat na svět naivníma očima. Snadno se nám totiž může přihodit, až zchladnou horké hlavy, že prostor pro ekonomickou spolupráci mezitím obsadil někdo jiný. A klidně to může být někdo, kdo nás do současné politiky sankcí hodně tlačí.

 Je v Rusku demokracie? Je Putinovo Rusko nový Sovětský svaz? A je demokracie v EU?

Jedna věc je, co si o úrovni či výkonu demokracie v Rusku myslíme my, druhá věc je, co si o kvalitě své demokracie myslí sami Rusové, kteří politiku svého prezidenta drtivě podporují, jak se zdá. My vše pozorujeme z relativní dálky, jsme součástí společnosti s odlišnou historickou zkušeností, jinak sociálně, kulturně i nábožensky strukturovanou. Na leccos se proto můžeme dívat jinak, ale opravňuje nás to k tomu, abychom každému vnucovali náš model demokracie, o kterém si myslíme, že je jediný správný? A když už jsme tedy u toho, myslím, že celému euroamerickému prostoru by prospělo, kdyby si také začal trochu více všímat své vlastní kvality. Ono je to takové eurounijní: doma mít problémy, ale všem okolo kázat, jak to mají správně dělat.

A co se týká Ruska jako Sovětského svazu? Stačí trochu pozorněji sledovat ruské poměry skrze nejrůznější internetové ruské adresy a zjistíme, že současné Rusko je všechno jenom ne Sovětský svaz. Že to v nás přežívá, že to v sobě někteří živíme, že nás k přirovnávání Ruska k Sovětskému svazu česká média tlačí, to ještě neznamená, že bychom měli začít ignorovat selský rozum. Snad si přece alespoň někteří éru Sovětského svazu pamatujeme a na základě zkušenosti jsme schopni srovnávat, ne?

 Pokud jde o Pussy Riot, je dle vás přípustné znesvěcovat křesťanský chrám či souložit na veřejnosti jako jedna z členek kapely?

Tyto aktivity, či jak to říci, považuji za zvrácené a úchylné. A tvrdit, že tímto způsobem, jenž oprávněně uráží věřící, církev i veřejnost v Rusku, „protestují“ proti politice prezidenta země, považuji za cynický výsměch. Za sebe nevidím jediný důvod, proč bych měl Pussy Riot chápat nebo dokonce podporovat.

 Nemůže se Rusko cítit ohroženo, když se podíváme na počet vojenských základen USA a NATO po světě a kolem ruských hranic a když porovnáme výdaje na armádu?

Rusko je světová velmoc. Jako každá velmoc má i ono vlastní zájmy, kterých chce dosáhnout či které chce bránit. V závěrečné kapitole ohromující knihy Henryho Kissingera „Umění diplomacie“, ve které se autor věnuje úvahám nad novým světovým uspořádáním po skončení studené války, Kissinger opakovaně upozorňuje na to, že rozpad Sovětského svazu, osamostatnění či vytvoření nových republik na jeho původním území, nepřirozeně zatlačí Rusko na východ. Dříve či později, tvrdí, s využitím různých nástrojů ruské zahraniční politiky, bude toužit se do části tohoto prostoru navrátit. Kissinger doporučuje Západu bdělou, ale realistickou politiku. Navrhuje Američanům, aby vedli s Ruskem, bez ohledu na to, kdo je právě u moci, upřímný realistický dialog. A vybízí Západ, aby využil jakékoliv možnosti s Ruskem spolupracovat. Za nezbytné považuje vtáhnutí Ruska do nejrůznějších mezinárodních organizací. Vidí v tom možnost, jak přispět ke kultivovanému, Západem kontrolovatelnému, návratu Ruska k vlastní hrdosti a pocitu důstojného postavení. Kissinger varuje před hospodářskou i politickou izolací Ruska a vybízí Západ k trpělivé spolupráci s velmocí, která nikdy neprožila osvícenství a nikdy neměla autentickou zkušenost s kapitalismem.

Nemám pocit, že by se těmito radami Západ v posledních letech řídil.

 K čemu povede krize a konflikt s Ruskem v EU?

Já se především domnívám, že eskalaci na Ukrajině si EU zcela nerozvážně přála a proto podporovala. Domnívala se zřejmě, že to pro ni může být prostředek, jak nespokojené kritiky evropské centralizace zahnat do řady. Pocit vnějšího nebezpečí nebo ohrožení vždy umožňuje vynutit si větší vnitřní disciplínu. Známe to přece ze socialismu: je sice pravda, že nemáte banány, ale buďte rádi, že je mír.

Je to pro EU příležitost přelepit své viditelné vnitřní problémy. Proto tak unijním politikům vyhovuje návrat k politice studené války v domnění, že v takové atmosféře snadněji dokončí svoje centralizační plány a případné remcaly snadno umlčí „když máš něco proti, tak jsi s Putinem“.

Negativní hospodářské důsledky sankcí budou pro obě strany velké. Ale to narušení, zbytečné vyhrocení vztahů s Ruskem bude krátkodobě jen obtížně odstranitelné.

Mějme na paměti hlubokou historickou tradici obchodních vztahů Československa se zeměmi bývalého východního bloku. Československá, respektive česká výroba měly a snad stále ještě mají velmi dobrý zvuk a české firmy měly otevřené dveře na tyto trhy, ale stávající politika podpory sankcí proti Rusku tuto tradici dobrého jména kazí.

 Je možné, že zde vznikne blok států, které konflikt s Ruskem nechtějí, nebo budou převálcovány a srovnány do řady?

Vznik nějakého bloku „rebelujících“ států považuji za nerealistický. Jednak proto, že atlantická bezpečnost je utvářena a formována členstvím v NATO a jednak proto, že „opatrně rebelujících“ je několik politiků malých členských zemí, tedy fakticky s minimálním vlivem.

Fakt je ten, že se situace i ve velkých státech začíná měnit. Třeba otevřený dopis 60 vlivných německých politiků, umělců a průmyslníků adresovaný před několika dny kancléřce Merkelové, ve kterém varují německou politiku před „démonizací Ruska“ a vtažením Německa do nesmyslné konfrontace. Uvidíme. Přesto si prozatím nemyslím, že by se mohla vytvořit atmosféra vhodná pro dobrovolný vznik jakési jiné, mimo NATO existující, „aliance ochotných“.

A pokud by k vytvoření takové pukliny mělo dojít, myslím, že by to pro náš středoevropský prostor mohlo být spíš nebezpečné než nějakou změnou k lepšímu.

Bezvýhradné přijímání názoru vedení NATO na konflikt na Ukrajině nás vhání do bezvýchodné zahraničněpolitické situace, která jde proti našemu národnímu zájmu.

 Jaké jsou podle vás výsledky Majdanu?

Strašné. Ukrajinci mají rozvrácený stát, dlouhodobě rozdělný na obtížně smiřitelné části, neboť prolitá krev není voda a takové příkopy se zasypávají celé generace. Běžný Ukrajinec má na krku zimu a neví, čím bude topit. Zato ví, že se mu po jeho vlastní zemi prohánějí Majdanem zplozené paramilitaristické jednotky, které terorizují obyvatelstvo své země a nikoho neposlouchají. A mějme na paměti, že polovina rusky mluvících Ukrajinců ztratila svůj stát, bojuje o své přežití a je obětí takzvané lidskoprávní revoluce z Majdanu. Kdybyste před rokem v kvetoucím Doněcku v kavárně na bulváru řekli, že za dvanáct měsíců bude město ležet v troskách s tisíci mrtvými, tak vás rovnou odvezli do blázince.

Rusku nemůže vyhovovat nadcházející éra izolace a vzájemné nedůvěry. Totéž platí i pro Západ. EU sebe sama zavlekla do krize, kterou neumí řešit. Ekonomické sankce poškozují všechny.

 Považuji za nepochopitelné, proč USA a EU soustavně přepínají strunu. Reakcí nemůže být nic jiného, než narůstající ruská frustrace, jenž snadno překmitne do agresivity, stejně jako lehkovážné vybuzení, snadno zneužitelné, militarizace západního veřejného mínění. A připomněl bych, že my sami si o sobě povýšeně myslíme, že by se nás případný vojenský konflikt nedotknul. Nechali jsme si vnutit Americký velmocenský pohled. Na rozdíl od Ameriky, která má Ukrajinu za oceánem, my ji máme za kopcem.

Je navíc pro Západ žádoucí, aby Rusko nahradilo alespoň část svých potřeb navázáním kontaktů jinde po světě? Jaká bude reakce Západu, až si Rusko najde cestu k Iránu a Číně?

A zejména ztrácíme ze zřetele tu hlavní hrozbu: rozpadající se uspořádání na Středním a Blízkém východě a jeho nahrazování strašidelnými válečníky, kteří nemají problém na ulici stínat hlavy komukoli, kdo se jim prostě nelíbí. Je to osudové nebezpečí pro Západ i pro Rusko a jedině vzájemná spolupráce ji může vyřešit.

Je to v atmosféře rozjitřené nedůvěry a nové studené války možné a představitelné? 

 Jaký je váš pohled na to, co říkají české politické subjekty ke konfliktu na Ukrajině?

Jsem rozpačitý. Vadí mi, jak mechanicky a obvykle hloupě propojuje většina české vrcholové politiky situaci na Ukrajině s událostmi v Československu tu v roce 1938, tu v roce 1968. To je pro mě tak hloupé spojení, že mi nad tím zůstává rozum stát. Nepředstavují žádné historické paralely. Kdo taková srovnávání používá, pak zná československé dějiny v kontextu dějin světových pouze povrchně. Přirovnávat ruského prezidenta Putina k Hitlerovi je takový nesmysl, že mu snad nemohou věřit ani ti, kteří to sami říkají.

Jsem zklamán z toho, jak je většina českých politiků spokojena s jednosměrným a plochým výkladem příčin a následků dějů na Ukrajině. 

Na druhou stranu jsou tu i statečné výjimky. Z různých politických stran, což mi nijak nevadí. Otázka národní bezpečnosti přece není sporem pravolevým ale snad zájmem společným, ne?

 Co říkáte zahraničním intervencím USA? Vedlo arabské jaro, invaze v Iráku, boj proti Asadovi, svržení Mubaraka a Kaddáfího k něčemu pozitivnímu?

Je nepochopitelné, jak snadno Západ podlehl představě, že vyprovokováním revolucí v severní Africe vytvoří změnu, která bude vždy změnou k lepšímu a vždy více prozápadně přátelská. Co jiného ale můžeme očekávat od dvou držitelů Nobelovy ceny za mír: Baracka Obamy a Evropské unie.

Jistě, zkušenosti s Kaddáfího režimem Západ měl, ale s jeho hrozbami si uměl poradit. Věděl, co může očekávat. Od počátku bylo přece jasné, že politický prostor po všech těch Kaddáfích a Mubaracích někdo vyplní a že ona změna může být pro Západ a jeho zájmy v tamních regionech daleko horší. To se nakonec ukázalo. Toto Západem nesmyslně vytvořené mocenské vakuum obratně obsadili islámští radikálové, kteří se nezastaví v boji o moc před ničím a kteří považují Západ a jeho hodnoty za svého úhlavního nepřítele.

S koncem studené války, kterou Západ vyhrál, si také zvykl vnucovat svému bezprostřednímu i vzdálenějšímu okolí demokracii a lidská práva výhradně podle vlastních představ. To mohlo fungovat po pádu železné opony v zemích střední Evropy, které si v nějakém bodě historie prošly demokratickým uspořádáním. Nemůže to ale takto fungovat v severní Africe. Dalo se očekávat, že se tak povýšený přístup může setkat s oprávněným odporem většiny tamních obyvatel žijících ve zcela rozdílných socioekonomických podmínkách, se zcela jinou kulturou a v jiném náboženství.

Jak snadno se posléze v takových zemích verbuje do svých řad islámským radikálům. Jak snadno se dají lidé z těchto regionů přesvědčit o tom, že jejich nepřítelem je Západ, protože to byl zpravidla Západ, kdo do jejich země pomohl vnést nestabilitu a chaos. A to vše snad i v dobré, ale zcela mylné víře, že blahodárnost západního pojetí demokracie musí být všude jinde s nadšením přijata. Výsledkem je rozpad uspořádání na Blízkém a Středním východě, které přetrvalo sto let a vytvoření skutečné bezpečnostní hrozby euroatlantické civilizaci.

 Někteří konzervativní komentátoři, jako britský euroskeptik John Laughland či Pat Buchanan a Paul Craig Roberts, říkají, že se svět přepóloval: marxismus a revoluce se z Moskvy odstěhoval zpátky na Západ, kde vznikl – do Bruselu a Washingtonu, zatímco Putin se snaží hájit konzervativní hodnoty. Ron Paul hovoří o agresivní politice USA…

Víte, my v EU dávno nežijeme v kapitalismu, ale žijeme v eurokapitalismu. To už je, myslím, obsahově docela přesný termín. Každou lidskou aktivitu se snažíme zregulovat a sešněrovat. Souboj o kvalitu nápadu byl vystřídán soubojem o dotace. Stát nám vnucuje a nařizuje svoji péči o nás i v nejmenších detailech našich životů. To zplodilo nárokovou civilizaci, aniž by to bylo současně doprovázeno stejnou mírou odpovědnosti. Na všechno je nárok, dokonce právo. Víte, že i vlastnictví platební karty bylo označeno Evropskou komisí za základní lidské právo? Svoboda našeho rozhodování to schytává ze všech stran a prohrává. Stejně jako prohráváme my všichni, kteří v tomto souboji svobodu obhajujeme. Ano, v tomto pohledu jsme zpátky v socialismu, nemá charakter socialismu komunisty zdiskreditovaného, je to socialismus jemnější, promyšlenější, eurosocialismus.

 Současná situace bývá srovnávána s děním před první světovou válkou. Hrozí podle vás třetí světová válka nebo něco jí blízké?

Zdráhám se hledat historické paralely, nakonec, řekl jsem to v jedné ze svých předcházejících odpovědí. Přesto vidím nejméně dva charakteristické rysy  společné oběma obdobím: jednak neuvěřitelná lehkovážnost, s jakou politika žongluje se slovem válka, tehdy jako teď, a naivita, s jakou veřejnost počínání svých politiků akceptuje. A pak nadřazená agresivita generálních štábů, které tehdy, stejně jako teď, vnucují politikům představu, že vše bude vyřízeno rychle, že hoši budou do Vánoc doma a, samozřejmě, že my tu válku vyhrajeme. Jaký byl průběh a jaké byly výsledky I. světové války víme. Neměli bychom tolerovat snadná, plochá, jednostranná prohlášení našich politiků. Mám obavu, že tentokrát by to skutečně nemuselo dobře dopadnout.

 

Ivo Strejček

člen Správní rady Institutu Václava Klause

11. prosince 2014 

Kategorie: 

Rozhovor pro Parlamentní listy, 29. 5. 2014

Co vám dalo a vzalo deset let v Evropském parlamentu?

Považuji to za unikátní zkušenost. Těch deset let jsem viděl evropskou integraci hodně z blízka a zevnitř. Těch deset let bylo obrovskou změnou pro členské země EU. Byla to obrovská škola a považuji to za velmi cenné.

Když se ohlédnete, šlo se zhruba 20 českými europoslanci nějak zásadně hájit a prosadit české národní zájmy? Nevypovídá nízká účast českých voličů i o tom, že si uvědomili, že tam jejich zástupci stejně nic moc prosadit nemohou?

Těch deset let mě tam mimo jiné přesvědčilo o tom, že vážná politika, reálná politika, souboj o prosazení zájmů, se děje úplně někde jinde než v Evropském parlamentu. To se děje na Evropské radě mezi lídry členských států či na radách EU, tedy radách ministrů členských států. Tam se prosazují reálné zájmy. Evropský parlament je pouze fíkový list, který má EU dát punc demokratické formy. Ale fakticky má Evropský parlament minimum pravomocí na to, aby cokoli ze zásadních zájmů mohl ovlivnit. Lze si hrát, že tam budu takzvaně obhajovat třeba zájmy spotřebitele, ale ta velká hra a velké zásadní rozhodování o budoucnosti EU-27 probíhá jinde. Všichni, kdo nyní přichází do europarlamentu a myslí si, jak to všechno změní, tak se velice brzy hořce přesvědčí, že to je možné jen velmi okrajově, pokud vůbec.

Tak on Evropský parlament z hlediska toho, že neexistuje jeden evropský démos, jeden evropský lid, tak nemá demokratickou legitimitu...

Evropský parlament je umělé shromáždění lidí z různých částí EU. A protože jsou z různých částí EU – z různých zemí, mají různé zájmy. Tam kde neexistuje jedno veřejné mínění se společnými tématy, nelze hovořit ani o jednotném zájmu či vůli lidu. Neexistuje jeden evropský lid – démos, jeden evropský politický národ, neexistuje jedno evropské veřejné mínění. Jednotné veřejné mínění může být v České republice a může se shodnout na tom, zda zvýšit, či snížit daně, zda tu mít americký radar, či ne. Přestože mohou být různé názory, lze se k jednotnému národnímu veřejnému mínění dobrat. Jednotné veřejné mínění, které by pokrývalo zájmy švédské, německé, řecké či britské prostě neexistuje.

Co říkáte nízké volební účasti u nás?

To navazuje na to, o čem hovoříme. Účast 18 procent u těchto voleb vypovídá o tom, že je voličům Evropský parlament úplně ukradený, že jim nic nepřináší, že ho k životu nepotřebují. Tak proč by chodili k eurovolbám? My jsme vždy říkali, že politika se má tvořit na nejnižší možné úrovni a že politika má být vytvářená v rámci národního státu, že se má odehrávat v národním parlamentu. A ukazuje se, že to je pravda a že to voliči takto cítí.

Jak byste komentoval výsledky voleb do Evropského parlamentu v České republice?

Musím říci, že z výsledku ODS jsem zklamaný a smutný. ODS ve dvou volebních obdobích europarlamentu po deset let prostřednictvím devíti mandátů v každém z volebních období odváděla slušnou práci a obhajovala politické principy, které se nyní ukazují být správné. Kdyby tomu tak nebylo, tak by subjekty u nás či v Evropě hlásající podobný program prostě neuspěly. Ale my jsme získali pouze dva mandáty oproti minulým devíti. To znamená minus sedm.

My jsme voličům v podstatě nic moc nenabídli. Bohužel jsme nevypracovali žádný vážný materiál, třeba něco jako Manifest českého eurorealismu II. Popsat řečiště, kam se evropská integrace ubírá, kam se ubírat bude a jaké obrovské náklady to má pro naši ekonomiku a společnost. A jak se k tomu hude ODS stavět. Neudělali jsme to a nechali jsme se stáhnout do toho, jestli se bude pomazánkové máslo jmenovat „pomazánkové máslo“, nebo nebude. To je absolutní detail.

Nebo jestli budou dvě sídla Evropského parlamentu...

Ono sice to pomazánkové máslo a dvě sídla europarlamentu na něco poukazují, ale jsou to jen malé vrcholky mohutného bruselského ledovce. Čili mám dojem, že jsme se o nic zásadního nepokusili a nic moc jsme nenabídli. Kampaň petice Za korunu je fajn, ale 80 procent lidí korunu stejně chce. Myslím, že jsme měli jít dál a nabídnout kontroverznější, ostřejší materiál. Odvážnější do budoucnosti. Myslím, že bychom získali více mandátů. Nevím kolik. Ale určitě bychom jich nezískali méně.

A není to také o tom, že ODS ztratila důvěru voličů? Když říkala, že je proti evropské ústavě, a pak schválila Lisabonskou smlouvu, čili věcně totožný dokument. ODS ve vládě a v parlamentu podpořila evropský záchranný mechanismus ESM zavazující nás v okamžiku vstupu do eurozóny zaplatit více než 350 miliard do Bruselu. Lisabonská smlouva byla pro fungování EU zásadní věc. Když je někdo zastánce národní nezávislosti, tak proč by volil ODS? Proč by to radši nehodil Svobodným, která se nezkompromitovala?

Tím, co říkáte, si nejsem úplně jist. Tedy zdali nám voliči odpustili, či neodpustili Lisabonskou smlouvu... Nehledě k tomu, že schválení či neschválení Lisabonu vyvolalo v ODS významné pnutí a poměrně velká část jejích zástupců ji nepodpořila. Mám spíš dojem, že paměť voličů k této věci je krátká a asi to nebyla věc, kvůli které nás nevolili. Spíše nám chyběla odvaha popsat otevřeně a pravdivě současný stav EU, jeho trend a jak se k tomu máme postavit.

A když to ještě posunu, vždy se říká, že krajské volby i evropské volby jsou spíše o tom, jak ta strana je populární obecně na domácí scéně. Není to o tom, že je ODS od kongresu, který měl být restartem, nevýrazná na národní úrovni? Že toho ve sněmovně moc nepředvedla? Že by tam přišla se zásadním nosným tématem a že by byla slyšet? Že by měla charismatického silného lídra, který by ostře, hlasitě a srozumitelně hájil nějaké principy, které lidi zajímají? Plus je asi důvěra voličů hodně poškozená tím, že ODS zvyšovala daně a porušila řadu svých principů...

Ano, souvisí to i s naším minulým působením. Pokud jde o naše nynější působení ve sněmovně, tak tam máme sílu 16 poslanců z 200. Ano, je pravda, že demokratická politika v demokratické zemi se tradičně převážně dělá v dolní komoře. Je možné, že TOP 09 tím, že Miroslav Kalousek se stylizoval do role hlasitého a svým způsobem i odvážného politika bojujícího proti Andreji Babišovi a jeho politickému hnutí a jeho praktikám, tak mohl sbírat hlasy.

Hovořil jste o tom, že tam je 16 poslanců, ale přece záleží na tom, jak ti lidé jsou kvalitní, jak jsou vidět a slyšet. Když bude mezi 16 poslanci někdo, kdo bude výrazným odborníkem na ekonomiku, může přece silně, kvalifikovaně a hlasitě oponovat Andreji Babišovi, Bohuslavu Sobotkovi či Miroslavu Kalouskovi. Když bude někdo schopný a zajímavý rétor, upoutá na sebe i pozornost médií. Já jsem tam žádnou výraznou osobu z ODS, která by měla zásadní téma, které by zvedla, kterému by do hloubky rozuměla, neviděl. Vy jste tam někoho takového viděl?

Já jsem žádné zásadní dlouhodobé vystupování tedy moc nezaznamenal. Možná to spíš souvisí s tím, že ODS neustále spíš řeší své vlastní vnitřní problémy, místo toho aby se soustředila na problémy, které zajímají veřejnost. Takže kdybyste se mě ptal na nějaký silnější hlas, který tam pravidelně zní a je silně respektovaně v opozici proti vládě, tak ten pocit nemám. Samozřejmě kromě prohlášení, které si lze přečíst od pana předsedy Fialy.

Není to chyba, že se ODS soustřeďuje sama na sebe? Když budete mít pekařství a ve skladu vám poteče do střechy a řeknete, že krám otevřete až po opravě za rok, tak se vám přece objeví konkurence a o vaše housky už nemusí mít příště nikdo zájem...

Ano, je to chyba. Sice se nelze tvářit, že ODS vnitřní problémy nemá. A ty problémy se řešit musí. Ale silnější se vymezení či odvážnější vnášení témat tu být musí. Určitě bychom potřebovali uchopit některá vážná témata a statečně se do nich pustit.

Vidíme tady nástup Strany svobodných občanů, která v eurovolbách získala pět procent, ODS sedm a půl, což už není až zas tak velký rozdíl. Nemůže se stát, že Svobodní přeberou voliče ODS, pokud ODS nezačne makat? Protože proč by pravicoví voliči volili ODS, která ustoupila ve věci Lisabonu a podpořila ESM a která zvyšovala daně? A pak je tady nová nezkompromitovaná síla, která navíc není zadlužená jako ODS, jsou tam lidé, kteří pravicovým principům věří a jsou schopni je argumentovat. Ačkoli to nejsou zkušení politici, tak ve Svobodných je řada ekonomů, kteří ideu suverénního státu, volného trhu a svobodného občana pevně zastávají a mají je pevně ukotvené. Nemají Svobodní silnější „drive“, když v ODS je naopak řada pragmatiků, kteří v životě knihu od Thatcherové či Friedmana ani neviděli?

Já mám dojem, že eurovolby některé tendence ukázaly. Nejpodstatnější je, že tvrdé jádro ODS je výrazně erodované. To je první významný signál. Proč tomu tak je, o tom jsme již mluvili. Zadruhé je možné, že část našich voličů, kteří dřív ODS volili se zaťatými zuby, přešla k ANO či k TOP 09. A nebo právě ke Svobodným. Po těchto volbách je již diskutabilní, zda tvrdé pevné jádro ODS existuje, a tak jsme z jedné strany velmi silně atakováni TOP 09 a ANO a z druhé strany Svobodnými. Pokud si to neuvědomíme a nezačneme s tím něco dělat, tak je ten pád nezastavitelný s tím, že si tyto subjekty rozeberou postupně zbytek našich voličů a že bývalé voliče nezískáme zpět.

Když se podíváme na vývoj a trendy na české politické scéně, není pravděpodobné, ČSSD dopadne jako ODS? Že výrazný Andrej Babiš s určitým charismatem, „drivem“ a silou porazí necharismatického Sobotku, který se v tomto podobá Nečasovi, možná Fialovi...

Nejsem znalec vnitřních poměrů v ČSSD a netroufám si jim do toho mluvit, takže popíšu jen svůj dojem venkovního pozorovatele. Na mě to působí velmi podobně jako vládnutí ODS v koalici s TOP 09 a Věcmi veřejnými. A to z několika důvodů. Prvním je dlouhodobý problém rozdělení pozice premiéra a ministra financí mezi dvě koaliční strany. Politické uskupení, které má premiéra, k vládnutí potřebuje i svého ministra financí. My jsme na tuto věc doplatili a svým způsobem nás ministr financí Kalousek dovezl na politickou pitevnu. A je naprosto zřetelné, že sociální demokraté jsou již také na vozíku, který do té pitevny Andrej Babiš tlačí.

Zadruhé pan Sobotka sice může být slušný člověk, ale působí v porovnání se svým ministrem financí nepřesvědčivě, působí zakřiknutě. Sobotka působí jako dlouholetý profesionální politik, zatímco Andrej Babiš se velmi šikovně a velmi takticky stylizoval do polohy praktika, který přichází z reálného světa a který politice nerozumí. Záměrně to o sobě říká, distancuje se od uspořádaní politických stran, dává si záležet, aby jeho hnutí s politickými stranami nebylo srovnáváno, vychází populisticky vstříc veřejnému mínění. To vše vede k tomu, že Andrej Babiš má dnes podporu třicet procent a sociální demokraté mají dvacet procent, přičemž trend a tendence je taková, že ANO směřuje k růstu, ČSSD naopak k poklesu.

Vy jste říkal, že v Evropském parlamentu toho nové síly moc nezmění, ale nemá výsledek eurovoleb mnohem silnější význam pro domácí politiku v těch samotných zemích? Není to vskutku zemětřesení? UKIP i Národní fronta uspěly v eurovolbách a komunálních volbách, tak jestli to nemůže znamenat, že uspějí výrazně v národních volbách? Není to prolomení psychologické hranice, že už se lidé nemusí bát je volit? Nemůžou zaujmout místa tradičních stran? Jestli není britská Konzervativní strana v podobném problému jako ODS, kdy přejala měkký eurorealismus. Podobně kdy francouzští takzvaní gaullisté opustili ideu Charlese de Gaulla Evropy suverénních států... A i jasné vymezení k problémům imigrace hrálo asi velkou roli.

Aniž bych detailně komentoval UKIP či Národní frontu, tak lze přesvědčivě vyčíst významnou tendenci v tom, že tyto strany včetně českých Svobodných by nikdy neuspěly, kdyby tradiční politické strany dělaly to, co dělat mají, obhajovaly zájmy voličů a své ideje. Kdyby politici tradičních levicových i pravicových stran stále nezklamávali své voliče, nemuseli by občané volit nové strany. Protože je tradiční strany zklamávaly, voliči hledají alternativy.

Některé ty alternativy mohou být velice nebezpečné, například typu německé NPD či maďarského Jobbiku. To je důsledek selhání a kolapsu standardních politických stran. U nás ODS a ČSSD sliby voličům dlouhodobě neplní nebo předstírají, že je plní, a tak si voliči hledají někoho jiného. Svobodní by neměli nikdy šanci uspět, kdyby jim nedala prostor ODS. Svobodní by dokonce nikdy nevznikli. Stejně tak by nevznikl UKIP, který vznikl odtržením od Konzervativní strany. A kdyby gaullisté dělali gaullistickou politiku, neuspěla by ve Francii Národní fronta.  

Kategorie: 

Rozhovor pro portál euractiv.cz: postoj k návrhu legislativy o platebních službách

Rozhovor: Ivo Strejček, MEP

 

Návrh legislativy k platebním službám na vnitřním trhu EU (směrnice a nařízení k mezibankovním poplatkům) se nyní nachází v Evropském parlamentu. Ten se ale připravuje na jarní volby. Objevují se proto informace, že europoslanci nestihnou legislativní balíček projednat v tomto funkčním období a přenechají ho novým kolegům. Jaké jsou Vaše informace? Zvládne se k tomu ještě v tomto funkčním období vyjádřit plénum? Co se bude dít s legislativou, pokud ne? (začíná se projednávat opět ve výborech, nebo půjde na plenární zasedání?)

Zpráva je ve stavu projednávání a podle aktuálního stavu by se měla hlasovat ve výboru dne 20. února 2014 a v plénu na dubnovém zasedání. Dojde k částečnému hlasování, ve kterém Parlament vyjádří svou pozici a rozhodne se, zda přistoupí k vyjednávání s Radou. Je však na rozhodnutí „nového Parlamentu,“ zda zprávu přijme tak, jak byla schválena na dubnovém plénu, a projedná v rámci trialogu, nebo celý proces absolvuje znovu od počátku.

Zpravodaj Pablo Zalba bude pravděpodobně znovu zvolen, zpravodajství by tedy zůstalo v rukou EPP. Na základě minulé zkušenosti je většina zpráv převzata z předchozí legislativy a v práci se pokračuje, nový Parlament však musí rozhodnout formálně.

 

 

Jak návrh legislativy – nejprve směrnici k platebním službám hodnotíte? Jsou tam nějaké body, s nimiž souhlasíte, a ke kterým se naopak stavíte zamítavě? (např. pravidlo HACR)

Pravidlo HACR v  podobě navržené Komisí je velmi komplexní a dopady protichůdné. V současném stavu projednávání se většina poslanců shoduje na zachování původního pravidla HACR, které zachovává zákazníkovu důvěru v platební kartu, kterou se rozhodne používat.

„Původní pravidlo HACR“, ke kterému referuji, znamená, že pokud obchodník přijímá například karty Master Card, musí přijímat všechny bez ohledu na to, jak jsou „drahé“. Navrhovaná změna, která by znamenala, že se obchodník může rozhodnout přijímat jen některé karty dané „značky,“ by sice byla výhodná právě pro obchodníky, ale velmi nepřehledná pro spotřebitele, kteří by naráželi na nemožnost platit zvolenou kartou. Záleží tedy, zda stojíme na straně spotřebitele či obchodníka. Z hlediska spotřebitele je výhodnější původní pravidlo HACR. Z hlediska obchodníka pak nové pravidlo HACR.

Kladným bodem je zahrnutí poskytovatelů jednajících jako třetí strana do oblasti působení legislativy k platebním službám na vnitřním trhu, což vytváří rovné podmínky.

Důležitým bodem, který se projednává, je zachování neutrality technologie – tedy rovné podmínky na trhu platebních služeb bez ohledu na využívanou technologii (například dvoustranná schémata, třístranná schémata, e-platby atd.). Konečného kompromisu zatím však nebylo dosaženo.

 

 

V jaké podobě očekáváte, že bude legislativa nakonec schválena? (Dá se odhadnout, co v ní zůstane a co ne?)

V této fázi je velmi složité odhadnout, jak bude vypadat konečný kompromis, o kterém se bude hlasovat a jak hlasování dopadne. Bylo podáno velké množství pozměňovacích návrhů a celý balíček je velmi proměnlivý.

 

Co se týče nejkontroverznější debaty o zastropování mezibankovních poplatků, v tuto chvíli existuje 9 možných navrhovaných scénářů. Nejvíce se nyní pracuje s následujícím návrhem – zastropování poplatků do jednoho roku od vstupu legislativy v platnost pro poplatky založené na debetních i kreditních kartách se stropem 0,3% pro kreditní platby a 0,2% nebo 7 eurocentů (platí nižší z obou) pro debetní platby. Procentuální stropy jsou stále předmětem projednávání.

Jedním z navržených scénářů je aplikace legislativy pouze na přeshraniční poskytování platebních služeb, které by vedlo působením konkurence ke snížení mezibankovních poplatků. Po dvou letech by Komise provedla revizi a v případě, že by regulace neměla požadovaný dopad, došlo by k zavedení stropů. Tento scénář nejvíce zachovává volné působení trhu a konkurence. Je však také předmětem vyjednávání.

 

Jak se stavíte k regulaci mezibankovních poplatků? Souhlasíte s návrhem Evropské komise zastropovat tzv. mezibankovní poplatky? Evropská komise argumentuje lepšími podmínkami pro obchodníky a spotřebitele, dá se s tímto argumentem souhlasit? (proč/proč ne?)

 

Komplikované. Mluvíme-li pouze o stropech, pak jde z hlediska obchodníků o pozitivní vývoj. Avšak dopad na spotřebitele je diskutabilní. Nabízejí se negativní scénáře, kdy banky přenesou ztráty z poplatků na spotřebitele prostřednictvím zvýšení jiných bankovních poplatků, či omezení množství nabízených karet atd. Je otázkou, zda a do jaké míry by obchodníci promítli zisk ze snížených poplatků do snížení cen svého zboží.

Některé zmíněné prvky balíčku zvýší konkurenci, poskytnou rovné podmínky a prohloubí vnitřní trh v této oblasti. V případě zastropování jde však regulace v tuto chvíli příliš daleko. Rozumné by bylo využití výše zmíněného scénáře, kdy regulací přeshraničního poskytování služeb dojde ke zvýšení konkurence na trhu, které by mělo mít za následek „přirozené“ snížení mezibankovních poplatků. Až pokud se tak nestane, máme „argument“ k přistoupení k další „úrovni“ regulace a zavést stropy mezibankovních poplatků. V tomto ohledu však balíček „přeskakuje“ jeden krok a nedává prostor trhu.

 

Dá se odhadnout, jaké dopady bude mít avizovaná regulace mezibankovních poplatků na Českou republiku?

 

Mezibankovní poplatky v ČR patří mezi jedny z nejvyšších v EU – dosahují až 1,2%, snížení tedy bude mít pozitivní dopad na obchodníky.

Podle studie M. Damborského z NF VŠE Role mezibankovního poplatku v čtyřstranném platebním systému[1]  bude mít regulace negativní dopad na vývoj a inovace v oblasti platebních systému. Zisky z mezibankovních poplatků banky podle studie využívají právě pro tento účel. Studie popírá, že by regulace měla pozitivní dopad na spotřebitele. Kvůli nepružnosti cen směrem dolů nesníží obchodníci ceny svých výrobků o částky ušetřené za mezibankovní poplatky. Spotřebitelé tak zaplatí nejen ztrátu bank, ale v konečné fázi budou využívat menší rozsah služeb, protože se zpomalí vývoj v oblasti platebních služeb, tvrdí studie)

 

Ivo Strejček

Poslanec Evropského parlamentu, ODS

Kategorie: 

Rozhovor s Václavem Klausem: "Z moskevského deště pod bruselský okap"

Z moskevského deště pod bruselský okap

Rozhovor Václava Klause pro internetový deník Legie

Ve Vašem novoročním projevu opět zaznělo – po čtyřiadvaceti letech – že naše země nevzkvétá. Vzpomněl jsem si na podobná slova, která zazněla na nedávném legionářském kongresu, kde se také hovořilo o tom, že se obracíme k nedobrému směru vývoje…

Ano, naše země nevzkvétá, což je možné měřit celou řadou kvantifikovatelných charakteristik. Dobře je to vidět zejména v oblasti ekonomické, kde lze situaci vyjádřit pomocí statistických dat a ukázat, jak dlouho už jsme v záporné dynamice nebo ve stagnaci s nulovým růstem. Tato data jsou evidentní, zjevná, mimo jakoukoliv diskusi. Cítím však, že ke stejným procesům dochází i v oblastech, které nejsou tak snadno měřitelné, protože jsou spíše pocitové. Chybí nám zde jakýkoli spolehlivý systém měr a vah. Ale atmosféra v naší společnosti naznačuje, že ke stagnaci, k poklesu nebo k obratu k nedobrému, jak jste řekl, dochází i tam.

Na zmíněném legionářském kongresu zaznělo, že dochází k postupné destrukci základních hodnot, jako svoboda, spravedlnost, suverenita, bratrství nebo odvaha. Cítíte to podobně?

Určitě. Moje instrumentárium mě ale vede spíše k užívání standardnějších společensko-vědních pojmů. Celou sametovou revoluci jsme dělali kvůli tomu, abychom zavedli skutečný trh; jak jsem říkával, trh bez adjektiv. První polistopadová dekáda znamenala nepřetržité zlepšování této situace, ovšem ta druhá a teď i třetí znamená pokles, pád, návrat k něčemu úplně jinému. Skutečného trhu je dnes u nás méně než v polovině 90. let, což samozřejmě považuji za velmi negativní věc.

Stejně tak jsem považoval za zásadní hodnotu politický parlamentní pluralismus, který musí být založen na jasně definovaných - ideově definovaných - politických stranách. Také zde jsme byli dlouho, až do konce devadesátých let úspěšní – proti všem různým hnutím, fórům a „úsvitům“. Pak ale přišel velký pád. Úspěchy dnešních Věcí veřejných, TOP 09, ANO a Úsvitu naznačují, že myšlenka politického pluralismu, založeného klasických na politických stranách, prohrává.

Legionáři mluvili také o suverenitě, to byl další pilíř našeho myšlení v období po pádu komunismu, kdy jsme chtěli být svobodnou suverénní zemí, vymaněnou z područí Moskvy. Dnes mám pocit, že jsme si té svobody a suverenity vlastně ani moc neužili. Z područí Moskvy jsme přešli do područí Evropské unii a Bruselu, což je strukturálně evidentně stejný jev. Ano, za komunismu to bylo hrubé područí a to nynější je na první pohled jemné; to je pravda, ale efekt područí je v mnohém velmi obdobný.

Co s tím? Můžeme s tím vůbec něco dělat?

To jsou dvě věci. Jednou věcí je, jestli s tím něco můžeme nebo nemůžeme dělat či udělat a druhou jestli s tím něco dělat chceme nebo nechceme. Jednodušší odpověď je na druhou otázku: Česká společnost jako celek s tím – jak je vidět – nic dělat nechce. Nebouří se proti tomu, co se u nás a v našem okolí děje. Ještě pořád je ráda, že může projíždět přes hranice bez toho, aby ukazovala pas, zajet si na dovolenou k teplému moři do středomoří. Ještě nevidí hloubku celého problému.

Těmito na první pohled pozitivními vnějšími efekty je natolik korumpovaná, že je pro ni zatím velmi těžké prozřít. To považuji za velmi nebezpečné, mám z toho strach. Není náhodou, že varovné hlasy o ztrátě svobody, suverenity, spravedlnosti a dalších podobných hodnot slyšíme od legionářů, tedy lidí starších. Mladá generace sice umí lépe „chatovat“ na facebooku, ale v tomto ohledu už je asi opravdu ztracená. Na začátku jste zmínil mé novoroční vystoupení – v něm jsem zcela vědomě řekl, že dnes už máme dvě generace, které onen explicitní komunismus, to explicitní zlo, nezažili. Vůbec netuší, co to znamená. Naopak to strašlivé zlo tehdejší doby je jim nepřetržitě desinterpretováno filmy, které ono minulé zlo karikují.

Pro mě jsou například nejsilnějšími symboly oné karikatury toho zla filmy jako Hřebejkovy Pelíšky, pokud jde filmy nové doby. Proto jsem se také vždy negativně vyjadřoval k filmům, které to zlo znevažují nezávazným žertováním. Mnoha lidem se zdál divný nebo nesrozumitelný můj souboj s Menclovými a Svěrákovými filmy, protože se autenticky usmívali filmům jako Marečku podejte mi pero, kterým jsem se já nikdy nesmál. Právě takové filmy napomáhaly a napomáhají tomu, že nové generace mají strašně zkreslené představy o komunismu. Chybí jim jedna celá – a podle mne klíčová – dimenze k jeho pochopení. Nechápou komunistický režim, a proto nejsou schopni chápat ani dnešek, což považuji za zásadní problém.

Otázka ale zůstává – co s tím? Budeme muset znovu padnout do otroctví, ze kterého se začneme osvobozovat až ve chvíli, kdy nás bude pořádně bolet?

Použil bych asi volnější, jemnější slova, ne otroctví… Nakolik můžeme ovlivnit celoevropský k dirigismu a ztrátě demokracie směřující proces, si nedělám žádné iluze, ten naše republika, i kdyby byla zlatá, nezmění. Byl jsem teď lyžovat v Rakousku a přečetl jsem si tam fascinující nápad nově instalované německé ministryně pro rodinu. Zcela vážně navrhuje změnu zákona tak, aby svobodní lidí pracovali nadále 40 hodin týdně, zatímco ženatí muži a vdané ženy by měli pracovní týden o osm hodin kratší, tedy 32hodinový. Samozřejmě by brali za tuto kratší pracovní dobu stejný plat jako lidé bez rodiny.

To je nesmyslný návrh. A nepochází od nějakého střeleného pisálka, extrémního levičáka, který jen tak vyhazuje do vzduchu záměrně provokativní nápady. Je to vážně míněný návrh ministryně německé spolkové vlády. A podobných nápadů je možné vyjmenovat celou řadu.

Možnost ovlivnit evropský proces zkrátka vidím velmi špatně. S Evropskou unií nedokáží pohnout ani krachy zemí jako Řecko, Kypr, Lotyšsko, a ani kdyby krachovala Česká republika, s unií by to nepohnulo. Muselo by dojít k zásadní změně v jednom z velkých států Evropy, třeba v Německu nebo ve Francii, jinak si změnu představit nedovedu.

Jinou věcí je, že pro Českou republiku stále ještě existuje jistá míra volnosti. Například to, jestli si občané v České republice zvolí do čela Okamuru a Babiše, nebo někoho jiného, je stále ještě v naší pravomoci. Můžeme se ještě rozhodnout pro svou politickou reprezentaci, ačkoli si myslím, že Brusel by byl možná schopen na nás uvalit nějakou blokádu, kdyby zde náhodou volby vyhrály eurokritické strany. Ano, v tomto ohledu u nás ještě nějaká míra svobody pořád ještě existuje, a je nešťastným marněním celých desetiletí, že jsme toho nebyli schopni využít.

Vidíte šanci, že velké hodnoty, o kterých jsme se zmínily, budou obnoveny?

Ty hodnoty zdaleka nejsou jen legionářské, existovaly už dávno předtím a stály také u zrodu našeho státu. Jsou to hodnoty správné a nutné; kdyby si je dnešní doba znovu dala do svého štítu, bylo by to samozřejmě velmi dobré.

Blíží se kongres ODS, jejímž jste otcem - zakladatelem. Říká se, že tentokrát se nebude rozhodovat o ničem menším než o pokračování nebo zániku strany. Jak se mohla ODS dostat do takové hlubiny, kdy takříkajíc jen s odřenýma ušima prolezla do sněmovny?

Nerad se k ODS vyjadřuji, jakkoliv to bylo mé dítě. ODS se strašlivě proměnila a sama sebe poškodila. Nevím, jestli mě to stále ještě má trápit nebo už ne. Vím ale, že i kdybych byl teď pozván na kongres ODS, v žádném případě bych tam nepřišel.

Už to, že se vedení ODS na svém zasedání výslovně rozhodlo, že žádného z minulých tří předsedů na svůj kongres nepozve, je velmi zajímavá informace pro veřejnost… Je to svým způsobem úplně absurdní a netuším, jestli někdy nějaká politická strana něco takového udělala.

V ODS se chopila moci skupina lidí typu pana Pospíšila, Bendy, exprimátora Svobody, koneckonců i neuvěřitelně proměněné paní Němcové. S těmito lidmi je to už tak absolutně odlišná politická strana, že je podle strašně sporné, zda má používat stejný název. V této straně možná ještě zbyly nějaké pravicové hodnoty, ale už jsou to jen rezidua, která se v konkrétní politice vůbec neprojevují.

ODS je třeba docela slušně zastoupena v Evropském parlamentu. Jenže nikdo z nás nikdy neslyšel o nějakém podstatném vystoupení pana Ouzkého, Vlasáka, Tošenovského a to ani v době, kdy byl pan Ouzský místopředsedou. Pan Vlasák je dnes místopředsedou Evropského parlamentu – úžasná, ale zcela nevyužitá funkce. Nejsem zavilým příznivcem Evropského parlamentu, ale fakt, že post místopředsedy této instituce není vůbec využit k jakékoliv politické aktivitě doma či v cizině, je výrazem naprostého zoufalství a beznaděje. Větší beznaději si v tomto smyslu snad vůbec nedovedu představit.

Současné vedení ODS nefunguje dobře. Otázkou je, proč z  členské základny vzešla tak špatná reprezentace strany. Někdo mi nedávno říkal, že byl jako host na jednom z oblastních sněmů, kde bylo asi 60 lidí a měl z nich vyloženě dobrý pocit. Takovou zkušenost mohu potvrdit. Za poslední léta jsem byl dvakrát na regionálním setkání ODS, kde bylo vždy kolem 200 lidí, jednou na Vysočině, podruhé v Českých Budějovicích. Vždy jsem byl nesmírně pozitivně překvapen. Jenže ve vedení strany nic takového nevidím. Je to zvláštní, proto si myslím, že hlavní vinu má vrcholná reprezentace ODS.

Ale samozřejmě je nezbytné říci i to, že ODS byla od začátku mučena, trápena, karikována a znesvěcována pravdoláskovskou mediální věrchuškou tak intenzivně, že bylo pro ni vždy velmi obtížné své pozice dobře veřejnosti vysvětlit.

Běžně se o ODS říká, že je přinejmenším jednou nohou v hrobě. Má šanci z něj vstát? A třeba se i dostat na původních 30%?

Nevím, rozhodně bych nechtěl spekulovat o konkrétních číslech. Ale šanci vstát má. V žádném případě ji nemá s tou sestavou, která ODS teď vede.

Ladislav Henek, deniklegie.cz, 15. ledna 2014.

 

Kategorie: 

Rozhovor v Impulsech Václava Moravce 25. 1. 2012

Poslanec Evropského parlamentu Ivo Strejček mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o české půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu na záchranu eura.

Moderátor (Václav Moravec):
Vláda se nakonec k pomoci eurozóně připojí. Nečasův kabinet se dohodl, že Česká republika poskytne Mezinárodnímu měnovému fondu půjčku na pomoc eurozóně ve výši do 1,5 miliardy eur, přepočteno na koruny to dělá zhruba 38 miliard. Tady jsou slova premiéra, šéfa občanských demokratů Petra Nečase:

Záznam Petra Nečase:
Vláda dnes schválila žádost České národní bance o uvolnění 1,5 miliardy euro, kterou poskytneme jako půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu, respektive Česká národní banka ze svých devizových rezerv. Pro nás bylo velmi těžko akceptovatelné to původní číslo 3,5 miliardy euro, protože by to znamenalo, že v podstatě 50 procent stávajících devizových rezerv euro by bylo celkem dohromady exponováno vůči Mezinárodnímu měnovému fondu a to by byl velmi riskantní krok.

Moderátor (Václav Moravec):
Vysvětlil před několika desítkami minut český premiér Petr Nečas. Poskytnutím půjčky dává Česká republika podle Nečase najevo, že v rámci evropské sedmadvacítky patří do skupiny, citujme: ekonomicky zdravých států. konec citátu. Šéf opozičních sociálních demokratů Bohuslav Sobotka rozhodnutí vlády přivítal. Nejen o jedné půjčce bude řeč v následujících minutách, hostem dnešních Impulsů je europoslanec Občanské demokratické strany Ivo Strejček. Vítejte v Rádiu Impuls, děkuji, že jste přijal mé pozvání, dobrý večer.

Host (Ivo Strejček):
Dobrý večer, velmi pěkně děkuji za pozvání.

Moderátor (Václav Moravec):
Za necelých pět měsíců to bude už osm let, co je Česká republika členským státem Evropské unie. Ve kterých okamžicích, byly-li vůbec takové okamžiky, jste si řekl, že to bylo chybné rozhodnutí vstoupit do Evropské unie?

Host (Ivo Strejček):
Já myslím, že Česká republika je jaksi státem, který je na evropském kontinentu s největší pravděpodobností i pro většinu lidí, kteří se referenda zúčastnili, tak ti to chápali jako záležitost, která je pro nás nevyhnutelná stát se součástí tohoto uskupení. Čili ta debata, zda-li jsme měli být nebo neměli být, byla v rukách voličů, byla v rukách lidí, kteří se v referendu rozhodli a debata o tom, jestli jsme měli nebo neměli být, už myslím v této chvíli či zda jsme v určitém okamžiku měli sami o sobě zapochybovat, je myslím zbytečná. Teď je třeba ...

Moderátor (Václav Moravec):
Neříkejte, že jste nepochyboval v průběhu těch uplynulých necelých osmi let?

Host (Ivo Strejček):
Mnohokrát, pane doktore, jsem pochyboval o tom.

Moderátor (Václav Moravec):
Jak jste ty pochybnosti rozptyloval? Že jste si řekl, nevracejme se, odhlasovali jsme si to v roce 2004 v referendu?

Host (Ivo Strejček):
No tak pokud jste poslancem Evropského parlamentu, tak je rozptylujete nebo snažíte se rozptylovat tak, že tam pracujete a snažíte se obhajovat to, co si myslíte, že je pro Českou republiku důležité, podstatné nebo zásadní. Mnohdy se samozřejmě dostáváte do konfliktu s jinou částí české politiky, no ale to tak je.

Moderátor (Václav Moravec):
Občanští demokraté jako nejsilnější vládní strana v letech 90. pomáhali Česko do Evropské unie přivádět. Někdejší premiér Václav Klaus podával přihlášku do Evropské unie. Nemůže se v dohledné době ukázat, že tu přihlášku nepodávat, stát se středoevropským Švýcarskem by bylo lepší? Berte to jako provokaci.

Host (Ivo Strejček):
Já jsem dokonce o sobě někde četl v nějakém z českých médií, že si přeji, aby Česko bylo Švýcarskem, to si samozřejmě přeji. Přeji si, aby Česká republika byla ekonomicky výkonnou zemí, sociálně stabilní, aby se v ní lidem líbilo a aby se neměli potřebu stěhovat kamkoliv jinam.

Moderátor (Václav Moravec):
Přejete si dnes ve skrytu duše 25. ledna roku 2012, aby bylo možné z Evropské unie právně vystoupit, protože ta procedura vystupování vlastně není upravena? Přejete si, aby taková procedura byla, aby jí Česko mohlo využít?

Host (Ivo Strejček):
Ta procedura se dnes dá vyvolat prostřednictvím tolik diskutované Lisabonské smlouvy. Je to možné, je k tomu možné přistoupit. No, já nevím, zda-li v této chvíli ta debata takhle má stát, ale...

Moderátor (Václav Moravec):
Ve skrytu duše, bylo by to dobré?

Host (Ivo Strejček):
Aby Česká republika vystoupila z Evropské unie? Příliš mnoho pro a příliš mnoho proti.

Moderátor (Václav Moravec):
Co převažuje? Protože Václav Klaus začíná říkat, začínají převažovat negativa nad pozitivy českého členství v evropské sedmadvacítce, když hodně zjednoduším jeho vystoupení z minulého týdne.

Host (Ivo Strejček):
Já se zdráhám interpretovat slova Václava Klause, ale já jsem jim rozuměl tak, že říkáme-li, že hlavním příspěvkem toho, že jsme členy Evropské unie, je naše členství v jednotném trhu, pak mám dojem, že Václav Klaus ekonom říká, že již dávno ten takzvaný společný trh překonal sám sebe a že negativa takzvaného společného trhu dnes převažují nad pozitivy a já teda teď řeknu se znalostí evropských institucí a Evropského parlamentu, tak v tomto bodu já tedy s panem prezidentem velmi souhlasím.

Moderátor (Václav Moravec):
Ne, ptám se na váš osobní názor, jestli si myslíte, když se podíváme na dění v Maďarsku v těch uplynulých 14 dnech, kde připomínám, je krajní pravice součástí parlamentu, bezesporu krajní pravice nutí i premiéra Orbána, aby byl víc protievropský a tím bral částečně munici krajní pravici. Jestli se dočkáme v těch následujících, možná dvou letech, toho, že začne být využívána možnost vystoupení z Evropské unie a že bude záležet na tom, kdo bude první? Váš tip?

Host (Ivo Strejček):
Na otázku B když dovolíte, já vám neodpovím, protože to nevím. To je fér teď ode mě to říct. Ale já děkuji za to, že jste zmínil Maďarsko, protože jsem shodou okolností v parlamentu byl při tom, když premiér Orbán byl jaksi dotazován plénem Evropského parlamentu, jak to tedy míní s tou změnou ústavu. A já teď ať si myslím o panu premiérovi Orbánovi cokoliv nebo ať si myslí kdokoliv z nás cokoliv o současné vládě v Maďarsku, tak já k tomu říkám, že to je vláda, která byla zvolena, byla zvolena většinově, byla zvolena drtivou podporou voličů, voliči jí dali důvěru, ona na základě podpory, které se jí dostalo od voličů a zdůrazňuji ve svobodných volbách od voličů, tak plní svůj program a mě připadá tedy minimálně velmi zvláštní, velmi podivné, když vláda plní svůj program, za který je zodpovědná svým voličům a kteří ji mohou odvolat nebo ji naopak potvrdit v jejím mandátu, tak když je tahána za uši od evropských institucí. To já považuji za nefér a myslím si, že je to významné překračování servisních, servisních služeb, které má například Evropská komise dělat.

Moderátor (Václav Moravec):
Pak tady ale máte nějaký evropský sdílený hodnotový systém, se kterým můžeme nebo nemusíme souhlasit a pak je ta otázka legitimní. Proto se vás ptám, jestli si myslíte a znáte při svém dlouholetém působení v Evropském parlamentu i nálady jednotlivých státníků evropských zemí, jestli ta krize, kterou evropská sedmadvacítka i eurozóna prožívají, může vést k drolení Unie a využívání i toho, že si některé státy přesně řeknou, evropský sdílený systém, který je v institucích Evropská komise, Evropský parlament a instituce další, je v rozporu s tím, co po nás chtějí voliči i co chceme my jako národní politické reprezentace, pojďme vystoupit. Myslíte si, že tato chvíle se blíží v souvislosti s tou krizí, kterou Evropa prožívá? Upřímná odpověď.

Host (Ivo Strejček):
Já vám rozumím, já ji nevylučuji, dokonce si myslím, že je v mnohých případech pravděpodobná, pakliže bude se krize eurozóny prohlubovat, bude neřešena, respektive bude řešena pseudořešeními, která jsou v současné době přijímána a pak já vůbec nedokážu vyloučit, že v některých členských státech začnou vznikat taková politická uskupení, která budou svým programem nahrazovat současný politický establishment, budou oslovovat mnohem širší množství potenciálních voličů a ti je vynesou posléze k takovým volebním preferencím, řekněme výsledkům volebním, že se může stát, že pak takováto uskupení i takové politické proudy vyvedou dokonce i významné členské země mimo Evropskou unii.

Moderátor (Václav Moravec):
Když mluvíte o významných členských zemích, které byste zmínil z těch velkých, kde se může stát, že budou kandidáty na vystoupení z Evropské unie?

Host (Ivo Strejček):
Tak já se teď zdráhám říkat některé velké země, ale podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění v nejrůznějších zemích, tak tedy ani zdaleka...

Moderátor (Václav Moravec):
Nemyslíte, že to bude tak, že přesně ty dvě největší budou chtít, respektive Francie a Německo budou chtít udržet Unii stůj co stůj, takže ty to nebudou, může to být možná Velká Británie?

Host (Ivo Strejček):
Ale třeba to mohou být právě ty dvě, které jste vy mluvil nebo některá z těchto zemí. Protože přece průzkumy veřejného mínění například v Německu jednoznačně ukazují, že Němci ani zdaleka nejsou spokojeni s tím, jakým způsobem se a na úkor jejich vlastní kapsy řeší krize eurozóny. Nevíme nic. Merkelová dnes je kancléřkou, zítra jí být nemusí.

Moderátor (Václav Moravec):
Vládní TOP 09 a opoziční sociální demokraté tvrdí, že postoji České republiky jako členského státu Evropské unie jako čím dál méně lidí v Bruselu rozumí. Ministr financí Miroslav Kalousek tvrdí, že málokdo například rozumí tomu, proč občanští demokraté, potažmo Nečasova vláda mluví o nutnosti referenda ke smlouvě o rozpočtové odpovědnosti. Premiér Petr Nečas o referendu mluví až ve chvíli vstupu České republiky do eurozóny. Tady jsou Nečasova slova:

Záznam Petra Nečase:
Podstatné je, že smlouva s má vztahovat pouze na členské země eurozóny, to znamená nečlenské země eurozóny, které stanou signatáři této smlouvy povinně, vlastně pro ně bude účinná tato smlouva až datem přistoupení do eurozóny. Tato smlouva zásadním způsobem mění fungování hospodářské a měnové unie a představuje nasměřování Unie k fiskální unii.

Moderátor (Václav Moravec):
Zaznamenalo Rádio Impuls slova premiéra Petra Nečase. Hlavním cílem té unijní smlouvy o rozpočtové odpovědnosti je, aby členské státy měly vyrovnané státní rozpočty, nežily na dluh a nemohla se opakovat krize eurozóny, kterou teď prožíváme. Proč, Ivo Strejčku, europoslanče z Občanské demokratické strany, vlastně ODS vadí ta smlouva tolik, když se podíváme na ten hlavní cíl, teď nechme stranou ty prostředky, ale hlavní cíl vyrovnané státní rozpočty, dlouhodobý cíl Občanské demokraté strany, byť to zase byla Klausova vláda v roce 1997, která měla jako první deficitní rozpočet a od té doby se nastartovalo deficitní financování státní pokladny?

Host (Ivo Strejček):
Jak a kde v této chvíli začít?

Moderátor (Václav Moravec):
Hlavní cíl.

Host (Ivo Strejček):
Samozřejmě, že nám jde o vyrovnané rozpočty. Pochopitelně, že nám o to jde. Na druhou stranu se domníváme, že národní parlament, český parlament, čeští poslanci mají mít přece to základní právo určovat priority, parametry svého rozpočtu, poprat se o to ve volbách. Vždyť přece volby v moderní politice jsou přece volbami o to, jak budou vysoké daně, jak budou přerozdělovány a kdo o tom bude rozhodovat. Proč máme víc věřit tomu, že český ministr financí si sbalí svůj kufřík, pojede s návrhem českého rozpočtu do Bruselu, kde mu ho nějak posoudí a řeknou, no, ale my si myslíme, že třeba v těch sociálních programech máte ubrat nebo máte ubrat v některém z jiných částí v jiném segmentu státního rozpočtu, to přece má udělat národní parlament, ten se o to má poprat.

Moderátor (Václav Moravec):
Ale podívejte se na to, když ty parlamenty jsou nezodpovědné, viz. Itálie kam to dotáhla, nebo Řecko, ti dokonce falšovali statistiky. Ten bič tady nebyl. Dobře, pak ať tedy hospodaří na svém a ať se dostávají sami do těch problémů, ale ať nestáhnou ke dnu druhého. Není to tedy logické, že jestliže tady Evropská unie je, máme tak složitý organismus, jehož jsme členem, tak to nějaká pravidla chce?

Host (Ivo Strejček):
Výborná otázka, protože návrh, o kterém se zatím bavíme jako o návrhu, protože ten bude definitivně odsouhlasen, pokud já vím, až někdy příští týden na evropské radě, takže bavme se, prosím, v uvozovkách nebo v závorce o návrhu. Ale podstatné je, že přece pro zdravé ekonomiky nebo zdravě se vyvíjející je tento návrh zbytečný a ekonomikám, které se dlouhodobě chybně vyvíjejí, tak tento návrh nepomůže, neboť on přece nevychází jaksi z pojmenování toho, co je pravou příčinou. A vy jste to, pane doktore, v předcházející větě, myslím, i docela dobře řekl. Jak je možné, že dlouhodobě špatně chyběn hospodařící státy, jak k těmto dluhům došly? Dluhy přece v tomto případě nejsou příčinou, ale jsou důsledkem nějakého vývoje a ten vývoj je letitý, desetiletý, 20-30-40, poválečný...

Moderátor (Václav Moravec):
Nezodpovědného chování národních parlamentů. Proč tedy vám vadí ten arbitr, respektive jistý Damoklův meč a teď je přece jedno, jestli bude v Bruselu, ve Štrasburku nebo bůhví kde, ale že tady bude kontrolní mechanismus? Když se ukazuje, že ty národní reprezentace se chovají nezodpovědně, vlastně dovedou stáhnout ke dnu, což sledujeme v současnosti, nějaké soustátí?

Host (Ivo Strejček):
Ale neobcházejte přitom voliče. Ten volič si svůj parlament a svým způsobem tedy i svou vládu zvolil.

Moderátor (Václav Moravec):
Ale vás jsem si také zvolil, pane europoslanče a sedíte mi v Bruselu a i za naše peníze, tudíž mám k vám důvěru stejně jako k těm, kteří jsou v tom českém parlamentu, protože jsem si vás také pomáhal vybírat.

Host (Ivo Strejček):
Ale uznejte, že já jsem pro vás, přestože jste mě volil, podstatně hůře kontrolovatelným než poslanec v národním parlamentu. To přece víte a za ta léta se, myslím, u tohoto mikrofonu potkáváme poprvé a národní poslance jste tady měli stokrát. Takže...

Moderátor (Václav Moravec):
Ale vy si nemyslíte, že tu práci vlastně děláte zodpovědně? Protože jste součástí nějakých pravidel, která jsou i přísnější než pravidla v těch národních parlamentech a že vlastně je i to, že jste možná opticky vzdálen českým voličům, takže je možná nespravedlivé a že to je právě ten deficit, který Unie jako takový má a na nějž dojíždíme, i když ta prvotní myšlenka je možná správná?

Host (Ivo Strejček):
Ale já se jako evropský poslanec v této chvíli nikdy nemůžu poprat o to, zda-li prioritou má být vybudovanější sociální systém nebo řekněme užší, zeštíhlený sociální systém. To musí udělat poslanci národního parlamentu. Ty si lidé volí. Svým způsobem svou volbou dávají preferenci, co si přejí, zda-li chtějí umírněně hospodařící stát či zda-li chtějí jaksi na úkor veřejných rozpočtů žít velmi blahobytně a možná i mnohdy rozmařile.

Moderátor (Václav Moravec):
Česká vláda se nakonec připojí k pomoci eurozóně. Nečasův kabinet se dohodl, že poskytne Mezinárodnímu měnovému fondu půjčku na pomoc eurozóně ve výši do 1,5 miliardy eur, to je v přepočtu nějakých 38 miliard korun. Tady jsou opět slova premiéra, šéfa ODS Petra Nečase:

Záznam Petra Nečase:
Vláda dnes schválila žádost České národní bance o uvolnění 1,5 miliardy euro, kterou poskytneme jako půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu, respektive Česká národní banka ze svých devizových rezerv. Pro nás bylo velmi těžko akceptovatelné to původní číslo 3,5 miliardy euro, protože by to znamenalo, že v podstatě 50 procent stávajících devizových rezerv euro by bylo celkem dohromady exponováno vůči Mezinárodnímu měnovému fondu a to by byl velmi riskantní krok.

Moderátor (Václav Moravec):
Vysvětlil před několika desítkami minut premiér, šéf ODS Petr Nečas. Pokud by europoslanec ODS Ivo Strejček, host Rádia Impuls, na vládě hlasoval, hlasoval byste o té půjčce pozitivně?

Host (Ivo Strejček):
Hlasoval bych proti té půjčce. Říkám to zcela vědomě a říkám to velmi ostře.

Moderátor (Václav Moravec):
Z jakého důvodu?

Host (Ivo Strejček):
Dáte-li mi možná trochu širší prostor, tak řeknu něco, co se, myslím, obecně vůbec neví. Já když jsem dnes letěl z Bruselu do Prahy, tak jsem si přečetl na palubě letadla několik českých novin a musím popravdě říct, že jsem téměř nevěřil svým očím, jakým způsobem může být tato půjčka, nazývejme ji možná přesněji úvěrový rámec, jak přistoupení České republiky, vlády České republiky k ní může být interpretováno. Rozhodnutí a teď myslím, že cituji velmi přesně, vyhověli jsme rozhodnutí šéfů Unie. To není pravda. Tato půjčka a půjčka pro jednotlivé členské státy nevznikla na oné legendární Evropské radě na začátku prosince 2011, ale její parametry vznikly na jednání G20 v Nice, nevznikly mezi G20. Na G20 je Velká Británie, tak byl David Cameron, David Cameron o tom...

Moderátor (Václav Moravec):
Proč ji tedy i premiér Nečas a byť premiér na začátku říkal, nedáme, tak nakonec se rozhodl, že dáme, ale dáme méně, než původně se předpokládalo?

Host (Ivo Strejček):
Počkejte, počkejte, já si teď doopravdy vyhrazuji chviličku času na to, abych to dopověděl. Ta dohoda vznikla ve trojici Merkelová, Sarkozy, Christine Lagardeová – Mezinárodní měnový fond, kdy vznikla jakási dohoda o tom, že Evropská unie dá 200 miliard na záchranu, vnější svět dá dalších 200 miliard a Mezinárodní měnový fond se bude také podílet. Vnější svět se na tom nepodílí a u toho stolu na té G20 došlo k tomu, že arbitrárně svévolně bez politického mandátu bylo přiděleno jednotlivým členským státům tak jako jakési pocitové číslo, pocitové ne, reálné, které mělo splňovat tu částku 200 miliard. Odhlédnu-li od nominálních částek, tak jestli se takhle dělá mezinárodní politika, která má řešit turbulentní situaci uvnitř eurozóny, pak to já odmítám.

Moderátor (Václav Moravec):
Proto byste nehlasoval pro tu půjčku?

Host (Ivo Strejček):
Protože já jsem si naprosto jist, že pakliže ta půjčka byla jaksi takhle svévolně bez politického mandátu, bez projednání, bez vědomí českého premiéra, bez vědomí premiéra Švédska či Polska, jestliže byla takhle stanovena, tak já jsem si absolutně jist, že, teď tady řeknu do roka a do dne, může vzniknout stejnou metodou jiná půjčka jednou, dvakrát, třikrát tak vysoká. Já myslím, že toto je potřeba, ten princip je potřeba odmítnout. To není o solidaritě.

Moderátor (Václav Moravec):
Proč ho podle vás neodmítl premiér? My si můžeme ostatně poslechnout, proč premiér Petr Nečas říká, že je nutné tedy připojit se k té půjčce, byť ta částka bude nižší. Připomínám, že původně se mluvilo o 90 miliardách, Česká republika tedy půjčí nakonec 38 miliard korun. Tady jsou opět slova premiéra:

Záznam Petra Nečase:
Důvod číslo dvě, když použiji takového trošku vulgarizovaného přirovnání, stádo jménem Evropská unie, to 27členné stádo se rozděluje na dvě skupiny. Na skupinu, ve které jsou zdravé kusy a na skupinu, ve které jsou nemocné kusy. Definičním znakem zdravého kusu je zpravidla to, že se účastní této půjčky, že na to zkrátka nějakým způsobem má a podílí se na tom a já považuji za důležité, aby Česká republika byla zařazena mezi zdravou část stáda.

Moderátor (Václav Moravec):
Dodává premiér Petr Nečas. Je to, Ivo Strejčku, tedy malá politická odvaha premiéra, že chce být v stádu a navíc mezi zdravými kusy?

Host (Ivo Strejček):
No tak pakliže pan premiér použil takovéto přirovnání, pak je zcela nepochybně pro Českou republiku a výkonnost České republiky lichotivá. Vůbec...

Moderátor (Václav Moravec):
Je to tedy malá politická odvaha...

Host (Ivo Strejček):
Ne, ne, ne...

Moderátor (Václav Moravec):
Počkejte, vy kdybyste byl premiérem a rozhodoval na vládě o tom, říkáte, že byste hlasoval proti. Takže ptám se, proč vláda nakonec ustoupila, byť může to odůvodnit tím, že ta částka je menší?

Host (Ivo Strejček):
Já pro to mám několik svých vlastních soukromých vysvětlení. První vysvětlení je to a to si skutečně myslím, že tak platí, platí to v Evropské unii na základě i mých vlastních zkušeností, že se vláda velmi obává toho, aby na ni nebylo poukazováno jako na to jsou ti problémoví, to jsou ti problémáři někde z České republiky. Zaprvé. Zadruhé mám dojem, že, a to je moje druhá spekulace, že pan premiér tím trošku předchází další třenici uvnitř koalice. A já ...

Moderátor (Václav Moravec):
Bojí se tedy TOP 09?

Host (Ivo Strejček):
Já myslím, že spíš než bojí se TOP 09, tak je přesnější říci, chce předcházet tomu, k čemu by mohlo dojít a to je doopravdy velmi zřejmě, velmi vážně míněný vyhrocený spor uvnitř koalice ze strany TOP 09. Ale to je, prosím, moje spekulace, kterou nemám o nic opřenou, nemám o ní žádnou relevantní informaci.

Moderátor (Václav Moravec):
Když říkáte a to je zajímavá poslední otázka, která se týká těch českých potížistů, není právě u České republiky ten zásadní problém, že na začátku jsme potížisty, máme nějaký názor a je tady několik potížistů, viz. Velká Británie, která je proti tomu, aby byla daň z evropských transakcí, jasně řekne a na summitu, řekne jasný názor, my budeme proti, nepočítejte s námi v této vaší hře. Ale Češi na začátku řeknou, nepočítejte s námi, nám to také vadí, pak přijedou domů a jsou to zase Češi, řeknou no jo, ale tak budeme ti potížisti, takže nakonec jsme i nejsme, je to taková královna Koloběžka. Není to ten hlavní problém?

Host (Ivo Strejček):
Já myslím, že nejsme potížisté. Já myslím, že úroveň debaty v České republice o Evropské unii a evropských věcech je velmi vysoká, je velmi kvalitní. Jezdím-li po Evropě, tak si myslím, že patříme mezi země s velmi vysokou kulturou debaty o těchto záležitostech. Nepociťuji nás jako potížisty.

Moderátor (Václav Moravec):
Ne, potížisté v tom, že si neumíme za svým odmítavým názorem stát, který je legitimní.

Host (Ivo Strejček):
Česká republika nikdy nebude v Evropě v roli Velké Británie, nikdy prostě, dokonce ani tu geografickou výhodu toho kousku oceánu, který dělí ten ostrov od kontinentu, my nikdy mít nebudeme, to určitě. Ale já znovu zdůrazním jednu věc, kterou považuji za zásadní. Pakliže tady zaznělo spojení, nevím, jak to přesně bylo, jestli to není slabost či zbabělost od pana premiéra, to, čemu se, čeho pan ministerský předseda na tom summitu v Bruselu dosáhnul, to znamená, tam ti šéfové velkých států přijeli a domnívali se, že přes noc provalí, schválí celou tu finanční pomoc eurozóně. To, že se tam premiéru Nečasovi podařilo vymoci odklad, vrátit tu debatu zpátky do vlády, do parlamentu, najednou otevřelo obrovský vějíř jeho spojenců, kteří to velmi přivítali. Já považuji tento výkon v historickém kontextu výsledku summitu za hrdinský. To je prostě medaile za odvahu pro ministerského předsedu Nečase.

Moderátor (Václav Moravec):
Konstatuje europoslanec ODS Ivo Strejček. Věřím, že se u těchto mikrofonů opět potkáme. Děkuji za rozhovor.

Host (Ivo Strejček):
Děkuji velmi pěkně za pozvání, děkuji mockrát.

Přepis rozhovoru, fotografie a video můžete najít na:
http://www.impuls.cz/clanek/video-europoslanec-ods-ivo-strejcek-jsem-pro...

Foto:: 
Kategorie: 

Složená daňová kvóta je argumentační mýtus, který toho o realitě příliš nevypovídá

Pane europoslanče, v poslední době jste patřil mezi hlasité kritiky tzv. „daňového balíčku“, jehož prosazením dojde mimo jiné ke zvýšení daně z přidané hodnoty.

Myslím, že problém celého daňového balíčku je v tom, že jej veřejné finance vlastně nepotřebují. Ministr financí příliš zvyšuje daně a málo škrtá. A když už škrtá, tak ne tam, kde leží opravdové strukturální problémy rozpočtu. Tím myslím zejména mandatorní výdaje, které tvoří už téměř devět desetin celého státního rozpočtu. Bez strukturálních reforem nikdy nemůžeme dojít ke stabilním veřejným financím. Současná situace vede pouze k ad-hoc jednorázovým řešením – jak vidíme právě na příkladu nekoncepčního zvyšování tu jedné, tu druhé daně podle toho, jak se na ministerstvu financí plní úředníkům excelové tabulky.

 

 

Co ale říkáte na argument ministra financí Kalouska, který říká, že „nejobjektivnějším parametrem je tzv. složená daňová kvóta“ a ta klesá?

To je právě ta akrobacie, kterou pan Kalousek veřejnosti nutí. Každý ekonom by vám totiž měl říct, že ukazatel složené daňové kvóty stojí na velmi vratkých nohách.

Složená daňová kvóta se počítá jako prostý zlomek, kdy v čitateli je suma vybraných daní, cel, sociálních a zdravotních odvodů a ve jmenovateli je HDP. Už ze samotné povahy práce se zlomky je jasné, že pokud vám klesá výběr daně, tak nehledě na výši její sazby klesá i složená daňová kvóta. Sazba daně – a je diskutabilní, jestli třeba poplatek za psa je daň nebo ne – v tomto ukazateli nehraje žádnou roli.

Řecko má mimochodem, podle Eurostatu z roku 2011, velmi podobně vysokou složenou daňovou kvótu a o zdraví jeho veřejných financí nevypovídá vůbec nic.

Tvrdím, že daně prostě mají být viditelné! DPH je ďábelská v tom, že občanovi, který si kupuje kožich za 10 000 Kč, tato daň zamlčuje, že si vlastně koupil kožich „jen“ za 8 000 Kč a k němu si nedobrovolně za 2 000 Kč (při 20% DPH) „přikoupil“ i výdaje státu na zdravotnictví, školství, silnice, České dráhy, kulturu, platy státních zaměstnanců či další náklady sociálního státu. 

Občanovi, který jde do obchodu na nákup, je úplně jedno, jakou složenou daňovou kvótu pro českou ekonomiku zrovna vypočítalo ministerstvo financí. Jeho zajímá, kolik zaplatí za to, co si chce koupit.  Ekonomickým nákladem daně není to, kolik na zvýšení daně občan odvede, ale to, že byl donucen koupit si jiné množství, než by si koupil!

 

 

Není dostatečným argumentem fiskální odpovědnost a pohled finančních trhů na českou ekonomiku?

Ano, je důležité a zásadní pokoušet se vyrovnat veřejné finance. Ne kvůli tomu, abychom se zalíbili nějaké ratingové agentuře – i když i to se ukazuje v poslední době jako mimořádně důležité - a ta nám dávala pěkný rating, ale proto, že je to dlouhodobě výhodné pro nás a naše děti.

Ale znovu zdůrazňuji, že většina komparativních studií úspěšných zmenšení státu prokazuje, že strategie „vyhladovět“, tedy více daní nevybírat a na takové příjmy napasovat výdaje, byly jako jediné úspěšné.

 

 

Vidíte nějaké světlo na konci tunelu?

Bez zásadního uvolnění legislativy pro podnikání, zjednodušení daňového systému a sejmutí části daňového břemene z beder zaměstnavatelů i zaměstnanců, se z ekonomické mizérie jen tak nedostaneme.

Zvyšování daní nepovede k vyrovnaným rozpočtům, ale pouze k dalšímu přiškrcení už dnes nízké spotřeby a v důsledku i k omezení výroby. Pan ministr financí Kalousek se, bohužel, odmítá na svět kolem sebe dívat očima člověka, který věří ve svobodné rozhodování každého jednotlivce.

Nechci se přidávat do dnes zbytečně dlouhé řady těch, kteří když jdou kolem české vlády, tak si kopnou, to by bylo příliš laciné a na to tu máme silácké sociální demokraty. Mám na věc prostě jiný názor. Věřím, že fiskální politiku, kterou si vláda nechala vnutit od TOP 09, vymění za takové změny legislativních návrhů, které zmenší mandatorní výdaje státu namísto permanentního tlaku na zvyšování daní.

 Rozhovor pro Parlamentní listy

Kategorie: 

Volební výsledky a povolební situace v České republice 2017

rozhovor pro Parlamentní listy

Cítíte spokojenost s výsledkem sněmovních voleb? Zvolil národ „moudře“?

Vyjadřovat spokojenost nebo nespokojenost s výsledky voleb si netroufám. Lidé zvolili podle svých preferencí a přání. Jestli „moudře“ nebo „nemoudře“, to ví lidé jako Miroslav Kalousek, který všechny kolem sebe kádruje, zatímco by si měl všímat svého vlastního strašidelného propadáku.

Co Vás překvapilo, co Vás potěšilo, co Vás zklamalo?

Překvapil mě gigantický pád sociálních demokratů! Tak strašná čísla jsem opravdu nečekal a myslím si, že taková evakuace sociálních demokratů z naší politické scény není ani zdravá. Potěšil mě skluz Zelených do politické propasti. Zklamalo mě prolezení TOP 09 do sněmovny a jsem otřesený nízkým ziskem ODS. Já jsem opravdu očekával podstatně lepší výsledek. Před volbami jsem se ptal mnoha lidí, třeba i při tankování na benzínce, koho budou volit. Drtivá většina mi řekla, že letos opravdu neví. Lze si o tom jistě myslet své, každopádně je asi pravda, že na zemi ležel nezvykle a výjimečně velký balík volných hlasů. Mám dojem, že si pro něj ODS nesáhla.

Jaké je pro nás hlavní sdělení či ponaučení z voleb?

Fragmentace politické scény v důsledku oslabování standardních politických stran, nástup nových energických uskupení, proměna podoby a obsahu politického střetu, nahrazení tradiční sociální levice novou „pirátskou“ levicí, to jsou některé fenomény, které považuji za vážné.

Ale tyto volby také krystalicky připomněly a potvrdily starou politickou pravdu: bez jasných, důrazných, charismatických lídrů nelze pomýšlet na úspěch. Andreje Babiše bych nikdy v životě nevolil, ale podívejme se, jak své voliče oslovuje, všimněme si stylu Okamury nebo piráta Bartoše. Žádný z dalších politických vůdců se jim nepřiblížil, všichni ostatní zcela propadli.

Jistým překvapením – i když někteří jako Jaroslav Bašta to předvídali – byl propadák ČSSD pod 10 procent téměř k hranici volitelnosti… Kde vidíte příčinu toho, že Babiš udělil ČSSD až takový výprask? Vy jste na konci května roku 2014 řekl: „ Svým způsobem nás (ODS) ministr financí Kalousek dovezl na politickou pitevnu. A je naprosto zřetelné, že sociální demokraté jsou již také na vozíku, který do té pitevny Andrej Babiš tlačí.“ Takže jste to také předvídal?

Tak jako konzervativci před lety, i sociální demokraté směřovali k volebnímu propadáku dlouhodobě. Oba tradiční politické proudy opustily své autentické voliče a nechaly se zlákat módním vábením. Konzervativci opustili pravici a pohodlně se usadili v politickém „pravdoláskovém“  středu, sociální demokraté pod vedením Sobotky, Marksové, Dienstbiera a Valachové zradili autentické levicové voliče a vnucovali jim utopické experimenty multikulturalismu, genderismu, feminismu a environmentalismu „nové“ evropské levice.

Sociální demokraté se propadli sami do sebe. V tom nejsou sami. Všude kolem nás v zahraničí v parlamentních volbách socialisté buďto prudce oslabují, nebo dokonce mizí. Snad je to i tím, že ostatní strany už jsou natolik prolezlé levicovými myšlenkami, že existence autentické levice není potřeba. Když si ODS zvolí za hlavní předvolební téma vyrovnání platových nerovností, tak už socialisté nemusí existovat.

Je u nás ohrožena demokracie úspěchem Babiše a Okamury?

Ne, není. To je pouze kalouskovská fáma. Politická uskupení těchto dvou pánů zvolilo téměř 40% voličů, kteří se zúčastnili voleb. Tito lidé je volili z tisíce a jednoho různých důvodů, ale jistě ne většinově proto, že by chtěli porazit demokracii a nahradit ji autoritářským režimem nebo nějakou totalitou. Ohrožením demokracie jsou lidé, kteří výsledky svobodných voleb soustavně zpochybňují, průběžně na ně útočí, vytvářejí a pěstují v lidech pocit permanentní frustrace a nedůvěry jenom proto, že to byli oni, kteří nevyhráli a proto se jim výsledky voleb nelíbí. Tito lidé šíří atmosféru, jejímiž plody je v důsledku nedůvěra v demokracii.

Jak vysvětlit úspěch Okamury? Média mu nepřála...

Tomio Okamura zručně, a rétoricky velmi schopně, uchopil témata, kterých se ostatní političtí soupeři báli, takticky se jim vyhýbali nebo si prostě „nechtěli zadat“. Okamura se ujal obav těch, kteří se bojí masové migrace, jsou z různých důvodů naštvaní na Evropskou unii, nechtějí euro a myslí si, že o všem se má rozhodovat v referendech. Mluvil přesvědčivě tam, kde ostatní mlčeli. Byl energický a jasný. Byl politicky nekorektní a tím zněl jinak. Nepotřeboval podporu médií. Naopak, jejich nepřízeň či dokonce nenávist zvládal a využíval ve svůj prospěch, což mu v čase nahrávalo. Čím úzkostlivěji se mu všichni vyhýbali a ostentativně se jej štítili, tím více se stával hlasem odporu. Odporu z různých důvodů. 

Jak hodnotíte ODS? Václav Klaus ml. v rozporu s oficiálním stanoviskem strany říká, že nic moc…

ODS se v posledních letech chová jako králík hypnotizovaný kobrou a ani v letošní kampani si nepočínala jinak. Nechápu, proč se lídři ODS nevyjadřovali ostřeji, jasněji, bez směšných vytáček typu „ano, ale...“, proč do předvolebních debat nenasazovala zajímavé tváře, které mají co říci, proč se nevrátila a neopřela o svá osvědčená témata, ke kterým měla za dobu své existence vybudován pevný, ve veřejnosti fungující a veřejností pozitivně přijímaný, názor - Evropská unie, euro, eurobyrokracie, obrana české koruny, vlastenectví jako hrdost a tak dále.

Považuji za hrubou chybou vedení ODS, že se aktivně nepokusilo vnutit předvolební kampani spor o další směřování ČR v Evropské unii a přinutit ostatní odhalit karty. Za modelový příklad takové chyby považuji, pro mě šokující, vystoupení Zbyňka Stanjury, jedné z hlavních tváří dnešní ODS, v debatě o přijetí či nepřijetí eura: namísto jednoznačného – všemi, dokonce i moderátorkou očekávaného – odmítnutí se utopil v argumentaci „přijmeme, až to bude pro nás výhodné“.

 Kdyby se byla ODS nebála mluvit otevřeně o krizi EU, nebezpečích spojených s vplynutím do „tvrdého jádra“, o migraci, o civilizační hrozbě s migrací spojené, o obraně tradičních hodnot před expanzí západní kulturní a hodnotové levicové revoluce, což pro konzervativní stranu má být téměř povinností, mohla významně posílit. Okamura by se do sněmovny nedostal a ODS by byla získala významnou část jeho hlasů. A nejen okamurovských! Václav Klaus mladší to dlouhodobě dělal – a přineslo mu to úspěch. To je jasný důkaz! Tvrdit, že ODS nemohla v těchto volbách uspět lépe, že to byl „velký úspěch“, to je – ke smůle této strany, ale i této země – neodpustitelným lhaním si do kapsy.

Neroste ve Václavu Klausovi mladším Petru Fialovi vyzyvatel? Někdo, kdo by ODS posunul dále od kavárny?

ODS potřebuje, jak je vidět, vnitřní konkurenci názorů a jejich nositelů jako sůl. Kromě tříbení a precizování pozic je takový kvas nutným předpokladem k vyhledávání nových politických tváří, jejichž nedostatek je aktuálně fatálním problémem této strany. A objektivně řečeno – nejen této.

Aby se ovšem z Václava Klause mladšího mohl stát vyzyvatel Petra Fialy, musela by po něčem takovém panovat uvnitř ODS silná poptávka. Musela by se zespodu prolamovat chuť členů zabavit se starých, omšelých, věčně unavených tváří a nahradit je novou energií a odvážnými tématy. A proto je výsledek nevýsledek, vykládaný vedením jako úspěch, tak nebezpečný! Nechává natolik zatuhnout daný stav, že posun ODS „od Fialy k mladému Klausovi“, na který se ptáte, považuji v této chvíli za nereálný. A to ani nemluvím o tom, že bych si dokonce tipnul, že návrat „jakéhokoliv“ Klause je to poslední, co si dnes širší vedení strany i část členské základny přejí.

Na druhou stranu je třeba připomenout, že Václav Klaus mladší je velmi pracovitý, objíždí regiony, setkává se s lidmi, vytváří si přirozený okruh spolupracovníků a to může, s trpělivostí, vést k postupné změně.

Co komunisti? Není to jejich poslední volební období? A neutrpěli debakl kvůli tomu, že už se stali součástí establishmentu? Mají šanci na obrodu?  Podobně jako u ČSSD je to delší proces, před kterým varoval Josef Skála…

 Debakl komunistů považuji za jednu z dobrých zpráv těchto voleb a také za potvrzení faktu, že bojovat s komunismem je už léta zbytečným plýtváním energie. Je to dávno vyhraná válka a plácání o takovém boji je pouze na oko líbivou politikou těch, kteří žádnou jinou politiku neumějí dělat. Buďme rádi, že se u nás komunisté nikdy nepřejmenovali, že po celá desetiletí nesou své dědictví. Je to od nich do jisté míry i poctivé.

Pak tu máme lidovce, STAN, TOP 09, kteří poměrně těsně prolezli do sněmovny…

Lidovci jsou reálně „na svých“ a ambici něco dělat pro zlepšení příliš aktivně nejeví. Oni ze „svého minima“ umí obratně vyobchodovat „své maximum“, a to jim vždycky stačilo.

Že se STAN dostali do sněmovny žádnou dobrou zprávou není. Starostové se asi solidně starají o svá města a obce, ale politika ve sněmovně je jinou ligou a odlišným žánrem. To samozřejmě neznamená, že tu a tam nemůže v různých stranách proskočit nahoru šikovný a nadějný komunální politik, který tvrdě pracuje na svém dalším růstu, ale ke „starostentizaci“ sněmovní politiky prostřednictvím subjektů jako je STAN docházet nemá.

To, že se do sněmovny na poslední možnou chviličku protáhla TOP 09, je vysloveně tragédií, která se bude i nadále podílet na destrukci českého parlamentu. Pan Kalousek to po celá léta předváděl a každým svým povolebním vystoupením to dokazuje.

A nejsou tyto volby také poslední pro TOP 09? Kníže už asi do dalších voleb nepůjde… Nebo topku zachrání Jiří Pospíšil?

Doufejme, že jsou. A proto pan Kalousek tolik vyvádí a volá po „sjednocení demokratických sil“. To je totiž jediná šance pro něho i jeho TOP 09. Z pudu sebezáchovy musí vytvořit zase „něco“ nového, na co voliči - jako vždycky v minulosti - naletí, aby se všichni ti Kalouskové a stokrát politicky zbankrotovaní pravdoláskaři na pár dalších let zase svezli. Klidně se to může jmenovat „Pravý blok“ nebo „Demokraté proti Babišovi“. Je to jedno. Kulisy budou různé, obsah stále stejný – kavárna pojede dál. Doufám, že na to ostatní politické strany neskočí, zejména ODS, jejíž vedení naznačuje ochotu „rozkročit se“. Abychom se totiž nakonec nedočkali „ctihodné“ formace, ve které by byl Petr Fiala předsedou a Jiří Pospíšil nebo Dominik Feri místopředsedy...

Lze říci, že třeba Piráti hodně „vykradli elektorát“ TOP 09, kdy mladí lidé dříve volili „Karla s čírem“?

Piráti mi v jistém slova smyslu připomínají variantu na soudobý francouzský „macronismus“. Programově hlásají líbivé „ani nalevo, ani napravo, pouze pro dobro“. A proklamují, že se dá jít s kýmkoliv, kdo takové dobro hlásá. Jsou programově neuchopitelní, ale jsou noví, energičtí, plní elánu a sebevědomí. A to, stejně jako u Macrona, části voličů imponuje.

Do sněmovny se dostali lidovci i STAN. Myslíte si, že kdyby zůstali v koalici, získali by více než byl výsledek zvlášť? Nebo méně, jak se báli lidovci?

Nevím a už je to i zcela zbytečná úvaha. Faktem ale je, že se mi koalice lidovců a STAN od počátku zdála nesourodým tělesem a vykalkulovaným kočkopsem. A za ta léta zkušeností s lidovci bylo také jasné, že jakmile se jim bude zdát, že toto spojení na voliče nezabírá a je pro lidovce příliš riskantní, okamžitě a chladnokrevně tento vztah opustí.

Mimochodem, když se vrátíme k loňskému roku, tak se strýček Brady asi panu Hermanovi úplně nevyplatil…

O osud pana Hermana není třeba mít starost. O toho se bohatě postarají Sudeťáci.

Jaký dopad budou mít tyto volby na volby prezidentské?

Výrazné zvolení Andreje Babiše může významně mobilizovat tábor „antibabišovců“ a „antizemanovců“. Ti hlásají, že oba politikové jsou spojeni pupeční šňůrou a Miloš Zeman navíc dělá všechno proto, aby je v tom ještě utvrdil. A bude-li si pan prezident navíc v průběhu povolebních vyjednávání nepřiměřeně užívat roli politického mága tak, jak to prozatím předvádí, „přetáhne strunu“ a může to mít nakonec v prezidentské volbě hodně těžké.

Vládu sestavuje Andrej Babiš, ale dopadne to bůhvíjak. ODS ho tvrdě odmítla, KDU-ČSL spíše nechce, ČSSD se bojí, TOP 09 a STAN zásadně s Babišem nechtějí... Do vlády se naopak těší Tomio Okamura, komunisté nevědí. Nyní Babiš mluví o menšinové vládě doplněné o experty. Pozorovatelé hádají, že by ho Zeman mohl nechat vládnout i bez důvěry.

Je obtížně pochopitelné, s jakou urputností se před volbami všichni předháněli, že s Babišem do žádné vlády nepůjdou. Shodou okolností to byli všichni ti, kteří s lidmi z ANO sedí a spolupracují v nejrůznějších krajských radách a koalicích. A tam to nevadí?

Ta neochota ostatních jít s Babišem do vlády může konec konců Babišovi náramně vyhovovat. Nechá se zbytkem sněmovny „dokopat“ do situace, ve které nemusí dělat ústupky, ve které jej nikdo netlačí k významným kompromisům, nevnucujeme mu svoje priority, nepožaduje po Babišovi - pro něj strategická - ministerstva a tak dále. Menšinová vláda může být Babišovým snem – on přece chce vládnout sám. A k podpoře se vždycky někdo najde. Jen si počkejme.

Jaké řešení si přejete a jaké je reálné?

Ať vznikne vláda, která by byla sestavena na základě výsledků voleb – tedy přání voličů. Nemusela by se mi sice nutně líbit, ale lidé si nějak vybrali a se svým výběrem mají právo a povinnost žít. 

Co bude realitou, na to si počkejme. Při roztříštěnosti zájmů v dnešní sněmovně je obtížné cokoli předpovídat.

Pochopí voliči politiky svých stran, že nechtějí s Babišem do vlády? Nebudou tyto strany vypadat destruktivně? Nemůže se to vymstít?

Nejít s Babišem do vlády a hrdinně dávat na odiv svoji mravní vyspělost a převahu může leckomu imponovat, ale politika není filozofováním o etice, ať se to komu líbí, nebo ne. Politika je obhajoba zájmů, a voliči své zájmy dali najevo. Babiš a jeho ANO nezískali 99% hlasů. Převážná většina lidí v této zemi si přeje něco jiného než čistý babišismus. Jít do vlády s Babišem, anebo z opozice držet Babiše na uzdě, za vyjednaných, jasných, srozumitelných a pro tuto zemi prospěšných podmínek, může nakonec Babiše „vypustit“. Bude-li ANO vládnout samo a ad hoc hledat spojence, může se to ostatním v různé míře vymstít víc, než si jsou ochotni připustit, neboť vůbec nečekejme, že Babiš musí nutně vládnout špatně. 

Objevují se návrhy na zavedení obecného referenda; častokrát s úmyslem dosáhnout vypsání referenda o setrvání v EU. Je možné, že Tomio Okamura k tomu nakonec dotlačí Andreje Babiše, protože se zdá, že Babiš nechce euro stejně jako účast v tvrdém jádru EU?

Vždycky jsem byl jednoznačným zastáncem parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím referend odmítal. Svůj názor jsem nezměnil a návrhy na zavedení prvků přímé demokracie považuji pro náš systém za cizorodé a nevhodné. Byla, například, přímá volba prezidenta země prospěšným rozhodnutím? Stabilizovala a obohatila náš politický systém?

Od případného referenda o vystoupení ČR z EU si nic neslibuji. V Čechách po takovém kroku není poptávka, pokud nemáme na mysli brblání u piva. Není tu žádná významná politická síla, která by takový návrh věrohodně obhajovala a prosazovala. A budou-li Britové, k radosti Bruselu, i nadále postupovat s brexitem tak zoufale, jak to dělají do dneška, potvrdí, že když odchod z EU nezvládne ani „velmoc“, pak úvahy o vystoupení ČR z EU jsou jen mlácením prázdné slámy.

Říkám to skepticky, přestože bych si přál něco jiného.

Přesto, považujete Andreje Babiše za politika, který má k EU rezervovaný vztah?

Andrej Babiš jako euroskeptik, který nás vyvede z EU? To snad nemohou obhajovat ani největší vtipálkové. Babiš má v Evropské komisi svoji Jourovou a jeho europoslanci sedí v eurofanatické frakci zběsilého eurofederalisty Verhofstadta. Babišův domácí byznys je navěšen na evropských dotacích a sám Babiš k EU říká pouze to, co si aktuálně přejí jeho voliči.  

Ne, Babiš není žádný vybudovaný euroskeptik, je to zručný obchodník s politickým deštěm.

Jaký dopad budou mít naše volby ve vztahu k EU? Změní se něco v souvislosti s volbami rakouskými, německými či budoucími maďarskými?

Výsledky našich voleb nijak náš vztah k EU ani nepozmění, ani neovlivní. V EU se něco změní, až se něco změní v Německu a Francii. A tam se v parlamentních volbách, s ohledem na pozitivní změny v EU, nic nadějného nestalo.

Ivo Strejček

1. 11. 2017 

Kategorie: 

Zeptali jsme se europoslance

Ve středu, 30. dubna, navštívil město Golčův Jeníkov europoslanec PaedDr. Ivo Strejček. Jeho první kroky vedly na radnici, kde jej uvítal starosta, Ing.Pavel Kopecký. Žáci 9. ročníku Základní školy v Golčově Jeníkově měli možnost po celou jednu vyučovací hodinu s Ivo Strejčkem besedovat o Evropské unii.  Další čas své návštěvy věnoval dvěma jeníkovským firmám, VANAD 2000 a.s. a Houfek a.s.  Ve firmě VANAD 2000 a.s. vyrábějí vysoce výkonné CNC řízené stroje pro tvarování a řezání plechů , buď kyslíkem nebo i nejpřesnějšími a nejnáročnějšími plazmovými technologiemi současnosti. Firma Houfek a.s. vyrábí a prodává dřevoobráběcí stroje. V odpoledních hodinách zakončil Ivo Strejšek svou návštěvu města prohlídkou Goltzovy tvrze a židovského ghetta. Během náročného programu si europoslanec našel chvilku na krátký exkulzivní rozhovor pro náš týdeník.

Jaký je váš vztah k Vysočině, pane europoslanče?

Odpověď na tuto otázku je pro mne velice jednoduchá. Pocházím ze Žďáru nad Sázavou. Na Vysočině mám tedy své kořeny, je to můj domov a velmi rád se sem pokaždé vracím.

V poslední době je velmi diskutovanou otázkou, zda na Vysočině stavět či nestavět větrné elektrárny. Jaký je váš názor na využívání větrné energie?

Pokud politická rozhodnutí, která jsou podle mého názoru chybná, umožňují vyrábět elektrickou energii, kterou je třeba dotovat, docela chápu firmy, které se rozhodnou v této oblasti podnikat. Je třeba si však uvědomit, že stát tyto energie dotuje z peněz daňových poplatníků a to se tudíž promítne do jejich cen. Jinými slovy, podnikatelé mají garantovaný zisk, ale ten vzniká z peněz nás všech.

Různé firmy však přijíždějí na Vysočinu s nabídkou přílivu zajímavých finančních částek zejména do pokladen malých obcí. Vzhledem k nízkým rozpočtům těchto obcí a potřebám velkých investic, například do kanalizací, vodovodů, čističek odpadních vod, oprav místních komunikací a chodníků, není divu, že obecní zastupitelé na nabídky těchto firem přistupují. V čem vidíte řešení?

Takové peníze se dobře rozdávají, protože se nerodí ze zisků firem nabízejících stavby větrníků, ale z našich daní. Chápu starosty obcí, kteří oprávněně namítnou, že takové příjmy do obecních rozpočtů jim nikdo jiný nedá a obec je velmi potřebuje. Prvním řešením je, vážně již něco udělat s rozpočtovým určením daní. Problém je však ten, že na toto téma je velmi těžké najít shodu v celé naší republice. Nemyslím jen mezi politickými stranami, ale i mezi obcemi a městy.  Druhou cestou je permanentní snižování daní občanům. Většina peněz, které si vydělají, by měla zůstávat v jejich kapsách. Zní to možná trochu populisticky, ale pravdou je, že stát je bohatý tak, jak jsou bohatí jeho občané. To samozřejmě platí i v menším měřítku, pro města a obce. Asi před měsícem jsem jel do Itálie. Při průjezdu Rakouskem jsem minul obrovský větrný park. Působilo to na mne děsivě. Pokud si něčím takovým zaplevelíme naši Vysočinu, bude to skutečná tragedie.

Další diskutovanou otázkou je možné zahájení průzkumných prací pro vyhledávání ložisek uranové rudy. Jaký je váš názor na případnou těžbu uranu na Vysočině?

Je potřeba říci, že Dolní Rožínka a Důl Rožná je jediným uranovým dolem v Evropě. Vzhledem k počtu jaderných elektráren, které se na území Evropy vyskytují, je tato skutečnost skoro k neuvěření. Zcela nepochybně musí dojít k renesanci jaderné energetiky. Přese všechny hlasy proti, je tento krok nevyhnutelný. Lidstvo prozatím nemá jiný čistější a bohatší zdroj elektrické energie. Jaderná elektrárna v Temelíně bude mít dva další bloky a doufám, že se uskuteční i plány na rozšíření elektrárny v Dukovanech. S tím samozřejmě souvisí těžba uranu. Ceny uranu na světových trzích jsou velmi příznivé a stále rostou. Pro náš stát by tedy bylo velmi výhodné, kdyby se podařilo otevřít ještě jeden uranový důl. Obavy lidí, kteří by měli v blízkosti takového dolu žít, dobře chápu. Dnešní technologie těžby jsou ale již mnohem vyspělejší, a tedy bezpečnější, než tomu bývalo dříve. Otevřením dolu vzniknou také nové, dobře placené, pracovní příležitosti. je třeba se na problém dívat z více stran.

Kategorie: 

„25 let ODS“(rozhovor pro Parlamentní listy, 19.4.2016)

ODS „slaví“ let 25 od svého vzniku. Má co slavit?

Ano, ODS má co slavit, ale ODS neslaví nic. Těch pár nahodilých akcí, které se nazývají „dny otevřených dveří“, nepokládám za důstojné připomenutí 25 let existence této strany. To, že současné vedení nemá odvahu si v nejširším možném formátu a spolu se svými členy připomenout všechna ta léta, ve kterých ODS byla hlavní politickou silou obhajující fundamentální transformaci naší společnosti, si nemohu vysvětlit jinak, než že to takhle necítí, že se chce od minulosti odstřihnout, že si myslí, že bez historie se dá žít, protože ona historie byla veskrze špatná, prohnilá a zkorumpovaná. Nic z toho není pravda. Je to pouze ostudné a trapné!

Kdo byl dle vás nejlepším a kdo nejhorším předsedou ODS?

Formálně i obsahově mi byla nejbližší ODS s předsedou Václavem Klausem, ale mluvit o jeho následovnících výhradně negativně považuji za nespravedlivé i nepravdivé.

Žádný předseda nešel sám. Byl obklopen dalšími lidmi z nejužšího vedení, kteří se na vedení strany také podíleli. Žádný z předsedů nebyl svévolným carem a nikdo z nich neměl možnost vládnout si, jak by sám chtěl - všichni byli předsedy vnitřně hluboce demokratické strany. A nezapomínejme, že každý předseda vedl stranu v době rozdílných celospolečenských témat a politických důrazů.

V jaké je teď ODS kondici?

.... nechuť přihlásit se silně, hrdě, sebevědomě i objektivně ke své minulosti vypovídá o lecčems, také o odvaze a sebevědomí formulovat budoucnost. Tedy i o současné kondici ODS.

Má ODS pořád co říct a říká to?

Má a neříká.

Kde je podle vás hlavní příčina toho, že ODS poklesla z významu první či druhé nejsilnější strany ve státě po 10 procent podpory?

Realitou prostě je, že jsme dlouhodobě rezignovali na pěstování naší schopnosti koncepčně, šířeji přemýšlet o společnosti a světě kolem nás. Tento průběžný trend nás v podstatě přetvořil ve stranu komunálního typu. Jaký je dnes faktický rozdíl mezi ODS a Gazdíkovými Starosty?

Když jsme měli možnost věci vládně ovlivňovat, vládli jsme se Zelenými a přijali jsme Lisabonskou smlouvu, přestože jsme věděli, že jde o fundamentální dokument proměňující evropský kontinent k horšímu. Jaký byl rozdíl mezi námi, socialisty a lidovci?

Slíbili jsme lidem, že nebudeme zvyšovat daně a vzápětí jsme naše politické renomé obětovali panu Kalouskovi.

Ale vždy jsme pro voliče měli po ruce vysvětlení, že „jinak padne vláda“. Nakonec jsme padli oprávněně my – minimálně proto, že jsme něco jiného říkali a pak něco zcela jiného dělali. A tak dále, a tak dále...

Velké naděje části lidí byly spojovány s Petrem Fialou. Naplňuje je?

ODS hledala změnu. Jednou z výpovědí svého druhu o její vnitřní kondici byl fakt, že po novém předsedovi musela sáhnout mimo svůj organismus. Tento typ změny v sobě ovšem nesl významné riziko: do ODS přivedl předsedu, který svoji stranu vnitřně neznal, neměl s ní společný žádný emotivní zážitek, nikdy nemusel vylepovat plakáty pro někoho jiného či nemusel hledat obvykle velmi těžký vnitrostranický kompromis, nemusel sám sebe uvnitř postupně vybudovávat. Možná proto na mě působí pan předseda Fiala poněkud mimoběžně s ODS.

Pokud ne, co dělá špatně?

Petr Fiala ale není sám. Má kolem sebe nejužší vedení – své místopředsedy. Pravidelně se setkává s širším špičkovým vedením strany ve výkonné radě, má k dispozici republikový sněm předsedů oblastí, naslouchá svým poslancům a senátorům. Říkat, že předseda Fiala dělá to či ono špatně, není fér. Má kolem sebe spoustu lidí, jejichž povinností má být vnášení témat a vyjadřování názorů. Nedělají-li to, či svému předsedovi opakují, že je všechno v pořádku, pak je zbytečné mluvit pouze o chybách předsedy – jde o selhání celé strany.

Jak hodnotíte to, jaký má současná ODS vztah k Rusku a Číně a zahraniční politice? Nekopíruje přespříliš „pravdoláskovou“ politiku TOP 09?

Myslím, že současné vedení ODS o Rusku, Číně a dalších zahraničněpolitických záležitostech říká to, co si o tom všem skutečně a opravdu myslí.

Já osobně sice odmítám nahlížet na současné Rusko jako na Sovětský svaz, odmítám přirovnávat prezidenta Putina k Hitlerovi, považuji podporu obchodu s Čínou za správnou politiku stejně jako posilování takových vazeb s kýmkoliv jiným, odmítám přijímat slepě vše, co přichází z dnešní USA za jedině správné -  ale to ještě neznamená, že si to myslí většina dnešních členů ODS v čele se svým vedením. Ze zkušenosti vím, že tyto mé názory jsou v ODS menšinové. Ale máte pravdu -  „kamarádi“ z TOP 09 nás za to pochválí. Našimi voliči ale nejsou.

 Jak hodnotíte vztah nynější ODS k prezidentu Zemanovi? Mimochodem nepřebírá on část pravicově konzervativních témat? Realistická zahraniční politika národního zájmu, obrana národní existence před imigrací, kritika sociálních experimentů jako inkluze, kritika politické korektnosti…

No samozřejmě, že Miloš Zeman je pro mě v mnoha názorech politikem sporným či polemickým. Jeho eurofederalismus je pro mě nepřijatelný.

Na druhou stranu tu jsou jiná zahraničněpolitická témata, ve kterých je možné s ním souhlasit. I proto nepovažuji, za každou cenu vyhrocenou, antizemanovskou politiku ODS za produktivní a funkční program.

A připomeňme si ještě, že Miloš Zeman je politickou realitou této země, kterou stvořila přímá volba hlavy státu. Tu, pokud si dobře pamatuji, protlačovala navzdory názoru mnoha svých členů, včetně mého – i ODS.

Po Petru Fialovi je dnes asi nejviditelnější osobou v ODS Miroslava Němcová. Jak ji hodnotíte? A jak hodnotíte její výstupy okolo „kalašnikovu“, „ruské propagandy“, Miloše Zemana nebo Číny…?

Paní poslankyně Němcová se zaklela do svého vlastního světa, který se skládá z naivního antikomunismu, z fanatického antizemanismu a nastavování morálních zrcadel všem kolem sebe, kteří s ní v tomto nesouhlasí. To, že to jsou její témata, je jedna věc. To, že se zdá, že to dnešní ODS stačí, je věc druhá. Zjevně to ale nestačí voličům, o čemž svědčí setrvalý stav na českých politických tocích. 

Vidíte nějaké řešení pro českou pravici? Měla by vzniknout nějaká nová strana či hnutí? Nejsou dnes spíše alternativou subjekty a politici, kterým se nadává, že jsou „populistické“? Národní fronta Le Penové, Orbán, Donald Tump, AfD, Geert Wilders…? Není starý stranický politický systém mrtvý, protože ho strany svou bezideovostí vyprázdnily? Není čas to přijmout jako fakt, smířit se s realitou, nesnažit se oživovat, co je mrtvé, a přizpůsobit se nové situaci? Tedy, jak jsem uvedl výše, oslovovat lidi jako „populisté“?

Vznik nových stran a uskupení je důsledkem strnulosti, bezpohlavnosti a vyčpělosti standardních „starých“ zavedených politických stran. Pokud samy se sebou tyto strany rychle něco neudělají, budou jednoduše překročeny. A to se, myslím, už děje. Já si takový stav nepřeji, ale je možné, že je – v celém tom dnešním kontextu - nevyhnutelný.

ODS se historicky hlásila k eurorealismu. Tedy k obhajobě suverenity a národních zájmů uvnitř EU. Není to dnes překonaný koncept? Není z hlediska krize eurozóny a především migrační krize a za stavu fungování EU pod Lisabonskou smlouvou lépe opustit EU? I kdybychom nepočítali současnou migrační vlnu, tak již před ní existovaly odhady, že v západní Evropě budou mít muslimové většinu do 40 let. Takže v Německu, Francii, Británii, Belgii, Nizozemí a tak dále mohou nastavit muslimská pravidla a právo šaría. Budou ovládat velké země EU a pak muslimské zásady mohou prosazovat vůči nám…

Od politiků se oprávněně očekává, že by mělo být jejich povinností promýšlet nejrůznější varianty budoucího vývoje. Dokonce i takových, které jsou dnes obtížně představitelné. Ano, zvažovat odchod ČR z EU ve všech svých souvislostech,  jako jednu z variant vývoje, za povinnost politiků považuji. Ale že by náš problém s masovou migrací vyřešilo nějaké zázračně rychlé vystoupení z EU, to si také nemyslím. Migrace z islámského světa je projevem krize EU, Evropa sama musí říci, že něco takového bezpodmínečně odmítá. To musíme zablokovat jako civilizace! Vytvoření nějakého ostrůvku by nás před tímto civilizačním tsunami neuchránilo.

Prospívá dnes ODS svou politikou České republice a pravicovým idejím, nebo jim škodí? 

Nevím, každopádně nic objevného, atraktivního, odvážného či vizionářského dnešní ODS nenabízí. A právě tím se tak dramaticky odlišuje od ODS před 25 lety.

 

Kategorie: 

„Nesmíme si nechat převyprávět naše dějiny a jsme povinni odvážně bojovat proti zploštělému výkladu historie“

Rozhovor pro Parlamentní listy, 21. dubna 2015

 Připomínáme si 70 let od konce druhé světové války. Co to pro vás znamená?

Každé výročí konce druhé světové války má pro naši rodinu a tedy i pro mě velmi osobní symboliku. Můj dědeček byl ve válce členem hnutí odporu a 9.5. 1945 byl na Vysočině zastřelen ustupujícími německými jednotkami SS. Radost a štěstí z konce války, z osvobození této země od fašismu, se v naší rodině protíná se smutným vzpomínáním na člověka, který se z války domů nevrátil. Přesto jsem na svého děda byl vždy hrdý. Byl to obyčejný člověk, který v hrůzné době jednal statečně, vlastenecky, rozhodně a loajálně ke své zemi.

 Tomáš Klvaňa řekl, že nás Rudá armáda v roce 1945 neosvobodila, ale dobyla...

Tento nepřijatelný názor, bohužel, nelze odbýt mávnutím ruky s povzdychnutím, že „i malé dítě ze základní školy ví, jak to tenkrát bylo“. Ne, ten a jemu podobní lidé cítí, že se v posledních letech otevírá okno příležitosti převyprávět naše dějiny.

Klvaňův zrůdný názor je přímým produktem zběsilé antiruské kampaně, která je u nás už nějaký čas vedena v souvislosti s ukrajinskou občanskou válkou.

Tvrdit, že nás Rudá armáda „dobyla“ je názor na stejně pokleslé úrovni jako, například, obhajovat mnichovskou zradu západních spojenců na Československu v září 1938 nebo, a to se asi už také od pana Klvani brzo dozvíme, interpretovat předválečnou roli Sudetských Němců v českém pohraničí vlastně jako „pozitivní a plodné soužití, přestože se nějaké chyby dělaly“.

A obávám se, že právě o tohle jde. Nechat si převyprávět vlastní historii. Pokud si takové názory necháme vnutit, pak popliveme odkaz všech těch, kteří se zrůdnosti německého nacismu – bez rozdílu zda na západní či východní frontě nebo v Protektorátu – postavili.

 Podobně ukrajinský premiér Jaceňuk hovořil o tom, že Rudá armáda během druhé světové války podnikla invazi na Ukrajinu a do Německa...

Když jsem se o tomto názoru ukrajinského premiéra dozvěděl, nevěřil jsem tomu. Myslel jsem si nejprve, že muselo jít o mizerný překlad. Ne, nebylo tomu tak. Jaceňuk rozhovor pro německá média udělal ve svém rodném jazyce, takže on řekl přesně to, co si myslí současná ukrajinská vláda v Kyjevě. Nešlo o uřeknutí. Šlo o dobře srozumitelný vzkaz jak Východu tak Západu. A pokud „Západ“ proti takovému výkladu historie neprotestuje či mu dokonce vyhovuje (a pak je třeba se důsledně a otevřeně ptát proč), pak snad raději ani nebýt součástí takhle uvažujícího „moderního Západu“, ne?

Víte, minulý týden jsem byl na obědě s jedním americkým profesorem, který přednáší v USA dějiny střední a východní Evropy. Několik posledních týdnů pobýval na Ukrajině a přes Prahu se vracel do Ameriky. Byl zděšen současnou situací na západní Ukrajině. Hloubkou hospodářského kolapsu i mírou politického rozvratu. Mimo jiné řekl, že „situace v Kyjevě a Lvově je všechno jiné jenom ne to, co jsme zvyklí slýchat z hlavních západních médií“.

 Europoslanec Keller napsal, že v době minulého režimu se zamlčovaly zásluhy americké armády na osvobození západu Čech, nyní se připomínají pouze zásluhy US Army a zamlčují se zásluhy Rudé armády... Souhlasíte s ním?

Patřím ke generaci, které byla do hlav vtloukána jediná možná pravda o „hrdinné Sovětské armádě a vůdčí úloze komunistické strany v boji proti fašismu“. Ani slovo o západních spojencích.

O jejich válečném úsilí v Pacifiku, v severní Africe, v Itálii či Normandii jsme měli pouze tak kusé informace, které prostě v dějepise nešlo obejít. Jistě, vždy se šlo „nějak“ dovzdělat ze zdrojů v domácích knihovnách, ale nešlo a nemohlo jít o žádné ucelené studium.

Ne, na základě vlastní zkušenosti bych považoval za neodpustitelný zločin vystavit současnou generaci zploštělému a jednostrannému výkladu dějin. Nesmíme dopustit, loajální k naší historii i k naší budoucnosti, aby v české společnosti opět převládnul jeden univerzální výklad dějin a aby nám byla upřena možnost seznámení s historickými událostmi v nejširším kontextu. Ano, s názorem pana profesora Kellera souhlasím.

Co říkáte tomu, že se prezident Zeman nezúčastní vojenské přehlídky na den vítězství 9. května v Moskvě?

Takovému rozhodnutí pana prezidenta nerozumím. Myslel jsem si, že pozvání k oslavám 70. výročí konce druhé světové války v Moskvě přijal odpovědně a vědomě jako ústavní představitel jednoho z válečných spojenců Ruska. V takto pojaté cestě prezidenta Zemana jsem neviděl žádný problém.

Pozice, ze kterých na jeho rozhodnutí útočila velká část české politiky, nebyly nijak hodnověrné a obhajoby takových pozic byly povrchní. Kritizovat českého prezidenta například za to, že v Moskvě bude z EU „jediný“, není žádný argument. Většina současné centrální síly EU patřila ve válce k uskupení, které válku prohrálo. Proč nejedou do Moskvy slavit spojenecké vítězství pánové Hollande nebo Cameron není na rozhodnutí českého prezidenta a není nutné, aby jejich stanoviska považoval pro svá rozhodnutí za závazná.

Pokud se ovšem český prezident rozhodnul nezúčastnit vojenské přehlídky (o kterou, mimochodem, jedině na oslavách tohoto typu jde), pak zřejmě podlehnul tlaku domácímu i zahraničnímu, přijal roli oné „chytré horákyně“ a bude to taková návštěva „ani nahá, ani oblečená“. Řekl bych ale, že to bude ta nejhorší varianta ze všech.

Za sebe, a proti dominantnímu názoru české politiky, si myslím, že prezident České republiky má český spojenecký přínos s úctou a pokorou ocenit – v Moskvě i Normandii. Myslím si, že pozvání k oslavám 70. výročí konce války v Moskvě měl prezident České republiky vyhovět a měl se plnohodnotně a sebevědomě zúčastnit.

My se přece nemáme za co stydět, Češi ve druhé světové válce stáli na správné straně.

 Co říkáte tezi, že Evropská unie vznikla, aby se už neopakovaly války (dostala Nobelovu cenu míru) a že příčinou válek jsou národní státy...

S tímto mainstreamovým evropeistickým názorem nesouhlasím. Na jeho plytkosti nemůže nic změnit ani udělení Nobelovy ceny míru pro Evropskou unii (na druhou stranu, když mohl dostat toto ocenění za budování míru Jásir Arafat, proč ne EU?).

Násilná, svrchu přicházející a shora nařizovaná unifikace, která potírá přirozené kulturní, sociální i hospodářské rozdíly jednotlivých členských zemí unie, mezi nimi vytváří zbytečné – ale třaskavé - třecí plochy.

Pokud se EU dařilo jakž takž dobře, pokud nebyla pod tlakem hospodářských obtíží a do té doby, dokud se neukázalo, že jednotná měna euro je zhoubným politickým projektem, daly se tyto třecí plochy skrývat.

EU nepovažuji za žádnou zárukou mírového soužití. Je generátorem napětí.

 S obavami naznačujete, že by EU mohla čekat nebezpečná budoucnost?

Obávám se, že pod viditelným povrchem bobtná atmosféra, jejíž propuknutí může mít revoluční či jinak násilný charakter. Euro, evropský sociální model i politicky podporovaný euromultikulturalismus zdevastovaly západní Evropu a vytvořily plodné prostředí pro změny, které začínají měnit její politickou mapu. To, že Řecko nikdy nemělo být součástí eura, se nyní promítlo do výrazné politické změny v této zemi. Podobně vypadá vývoj ve Španělsku. A co asi budou říkat italští voliči poté, kdy ke břehům jejich země připlouvají desítky tisíc ilegálních běženců?

Nálady veřejnosti se vyostřují a v unijní šedi průměrných politiků neexistují státníci, kteří by nabídli a formulovali skutečnou a zásadní transformační změnu unijního prostoru.

 Jedním z hnacích motorů evropské integrace je názor, že příčinou válek jsou národní státy. Co na to říkáte?

Představu, že příčinou válečných konfliktů byly a jsou národní státy a proto je třeba se jich zbavit a nahradit je státem „nadnárodním“, považuji za myšlenku nejen chybnou, ale především nebezpečnou.

Obávám se, že lidé, kteří v současném rozkymáceném a chaotickém světě přijdou o pocit zakotvení k vlastnímu kulturnímu, jazykovému, historicky vybojovanému území v hranicích jejich národa, budou hledat ztracenou jistotu v ideologiích, prostřednictvím kterých si návrat pocitu svého bezpečí vynutí. Stát v národních hranicích je prostorem i zárukou pro kultivaci demokracie a péči o hospodářskou prosperitu i sociální stabilitu.

Ne, národní státy nebyly příčinou válek. Těmi byly totalitní ideologie komunismu a nacismu, které vyrostly z pocitů ztráty iluzí, osobní ztracenosti i nepotřebnosti. Z frustrace z neschopnosti politiků jednat v časech hospodářských zmatků a poryvů, které přinesly obě světové války. To, že se tyto nálady posléze projektovaly do ideologií „národ je všechno“ či „třída je revoluce“ bylo důsledkem, ne příčinou.

Má být podle vás připomínání druhé světové války momentem pro posilování národní hrdosti, nebo naopak pro její oslabování či opuštění?

Důstojné připomínání konce druhé světové války má být příležitostí k připomenutí jejich obětí, k zamyšlení se nad příčinami jejího vzniku i nad jejími důsledky. A mělo by nás vybídnout k přemýšlení o tom, zda my sami lehkovážně neopouštíme tragická poučení či zda dokonce nepodléháme vnucování jiných výkladů tohoto strašného období. Ne, za nikoho se neschovávejme a buďme sebevědomě hrdí na naše dějiny, kterými náš národ procházel a které tvořil.

Znáte knihu Johna Laughlanda Znečištěný pramen? Co o ní soudíte?

„Znečištěný pramen“ s podtitulem „o nedemokratickém původu evropské ideje“ – což je podstatné dodat. Ano, znám. Mám ji ve své knihovně jak v českém překladu, tak v originálním vydání někdy od roku 2000. Výborná kniha od nesmírně vzdělaného kultivovaného autora mapující myšlenková východiska a historické kořeny evropské integrace, zamýšlí se nad odumíráním státu v evropském kontextu i programovém oslabování ideje národního státu nadnárodními evropskými „elitami“.

Po přečtení čtenář na základě detailních a fakty podložených informací pochopí, že onen „bájný“ pramen „nádherné“ evropské integrace je poněkud znečištěný: například fašistickými názory Roberta Schumanna, myšlenkového „otce“ evropského integračního procesu – po němž se jmenuje jedno z bruselských náměstí obklopené budovami evropských institucí. Doporučuji přečíst každému, kdo se o soudobou evropskou politiku zajímá.

Přetrvaly podle vás z doby okolo druhé světové války nějaké geopolitické konstanty?

Myslím, že ano. I po válce se rychle vzmáhající Německo stalo silným magnetickým centrem, kolem kterého se otáčí evropská politika. Velká Británie pokračovala ve svém oslabování a nenašla sílu alespoň částečně se vrátit ke své původní dominanci. Stejně jako slabá Francie, která svoje budoucí geopolitické ambice promítla do evropského integračního procesu. Střední Evropa, prostor mezi Německem a Sovětským svazem, nikdy vážně Američany nezajímal a nikdy nebyl sférou, o kterou by USA byly ochotné vést vážný souboj. Naopak, po sjednocení Německa byl plně obnoven Evropě dominující státní celek, hospodářsky i politicky rozhodující o „svém okolí“.  Německý zájem o střední Evropu přetrvává. Nárazníkový pás podél hranic Sovětského svazu, zafixovaný výsledky Jaltské konference, přetrval až do rozpadu Sovětského svazu. Rozpad této velmoci, který na svém původním prostoru vytvořil řadu menších nezávislých států, zatlačil Rusko (pro Rusko dlouhodobě nepřijatelně) na východ. Chybami západní politiky a vzrůstajícím sebevědomím Rusů se tato situace mění. Přesto si myslím, že zájem o střední Evropu má Německo silnější než současné Rusko.

Jaký bychom měli mít vztah k hlavním aktérům války: Německu, Rusku a USA?

Sebevědomý, vlastní, neshrbený, nepřikrčený. I s velmocemi lze jistě vést politiku „vlastního názoru“. Na léta, kdy jsme jen útrpně čekali, co nám z moskevského politbyra přikáží, bychom měli zapomenout. To platí i o Berlínu, Washingtonu nebo Bruselu.

Pro Parlamentní listy

21. dubna 2015

Kategorie: