Články

Ivo Strejček: Václav Klaus na Chrudimsku a Chotěbořsku

V rámci častých výjezdů po České republice byl tentokrát pan prezident Václav Klaus pozván k návštěvě obcí Ležáky a Prosetín na Chrudimsku a města Chotěboře. Akce se konala 31. března 2016.

Ležáky, se svojí tragickou minulostí z června roku 1942, navštěvuje Václav Klaus pravidelně, ať působil v jakékoli z politických funkcí. Mnoho z jeho pevných politických, ale především lidských a občanských postojů byly a jsou utvářeny odpovědností k české historii a jejím milníkům, ke kterým hrůzy Lidic a Ležáků patří.

V prostorách muzea Památníku v Ležákách, kam se vejde asi 100 návštěvníků, přivítal pana prezidenta beznadějně přeplněný sál. Základním tématem besedy, koncipované ve formátu „křesla pro hosta“, nemohlo být nic jiného než současná imigrační vlna, její příčiny, důsledky a co s tím.

Václav Klaus společně s přítomným Jiřím Weiglem představili svoji knihu „Stěhování národů s.r.o.“ a oba ve velmi živé besedě zodpověděli řadu dotazů. Z nejzajímavějších několik následujících:

  • Přežije Evropa tuto migraci?
  • Jaký smysl má zavedení bezvízového styku s Tureckem, když takové uspořádání se zdá běžným lidem ještě nebezpečnější?
  • Není jistou nadějí do budoucna spolupráce Česka, Slovenska, Maďarska a Polska, které – jak se zdá – sdílejí podobné pozice? Ovšem za předpokladu, že český premiér Sobotka bude ve svých postojích mnohem odvážnější a tvrdší!
  • Proč se nevrátit k takovému evropskému uspořádání, ve kterém budeme moci suverénně chránit své hranice včetně návratu k povinnosti prokazovat se cestovním pasem (posluchači v sále, aniž by čekali na odpověď, si spontánně – a hlasitě - návrat k takovému uspořádání přáli).
  • Proč Západ v boji s terorismem odmítá spolupracovat s Ruskem?

Z odpovědí Václava Klause a Jiřího Weigla vybírám alespoň pár tezí:

  • Evropa by tuto migrační krizi přežila, kdyby sama nebyla ve vlastní hluboké krizi.
  • Evropa imigrační krizi nepřežije v podobě, v jaké Evropu známe dnes.
  • Teď již nejde o EU, ta dříve či později skončí, teď jde o budoucnost Evropy jako civilizačního prostoru.
  • Bezvízový styk s Tureckem je nesmysl a problém imigrace z arabského prostoru zhoršuje.
  • Přestože státy V4 sdílejí podobné pozice, chuť a odvaha, s jakou jsou ochotny je bránit, se liší. Ano, Česko je dnes nejslabším článkem této skupiny.
  • Ti, kteří srovnávají eventuální návrat k systému mezinárodního uspořádání, ve kterém budou existovat státy ve svých hranicích, s návratem ke komunismu, se zásadně mýlí. Tehdy jsme nežili v režimu normálních hranic!
  • Bezhraniční svět je světem bez odpovědnosti.
  • Odmítání spolupracovat v s Ruskem je naší chybou, protože Rusko je významnou součástí boje proti terorismu. Samo má s islámským terorismem stejně neblahé zkušenosti jako Západ.

Velmi živá a otevřená beseda, citlivě proložena živými jazzovými skladbami upravenými pro klavír a housle, byla zakončena autogramiádou různých knih Václava Klause, Jiřího Weigla a publikací Institutu Václava Klause.

Prosetín, upravená obec se 790 obyvateli vzdálená asi 7 kilometrů od Ležáků, je  známá, stejně jako většina významnějších tamních obcí na úpatí Vysočiny, zpracováním kamene a opuky.

Jaká je obec, taková je škola (a starosta), říká se. Školu mají v Prosetíně pečlivě opravenou a moc hezkou. Před vchodem do školy přivítal pana prezidenta místní starosta Jaroslav Raba, rozložitý chlapík s knírem ze staré monarchie, a paní ředitelka Základní a mateřské školy Mgr. Jaroslava Matrasová. Škola pod jejím vedením má 176 žáků (56 v mateřské škole a 120 v základní). Výuka probíhá ve všech ročnících, přestože v deváté třídě mají pouhých devět žáků.

Pan prezident byl k návštěvě této školy pozván při příležitosti oslavy školní „Noci s Andersenem“. Je to tradiční každoroční akce, na kterou jsou zváni významní lidé se vztahem ke knize, aby se s dětmi podělili o svoji lásku k psanému či mluvenému slovu. A tak na „Noci s Andersenem“ se tu již vystřídali například Jiří Lábus či Josef Somr.

Žáci se se svými učitelkami sešli k přivítání pana prezidenta ve školní tělocvičně a přivítali jej hurónským křikem a potleskem. Letošní akce se totiž nesla ve znamení indiánských příběhů a tak všichni (včetně pedagogů) měli na sobě pečlivě připravené „divoké“ indiánské masky amerických kmenů.

Beseda žáků prosetínské školy s panem prezidentem byla přirozená a spontánní. Na dotaz, kdo má rád matematiku, se přihlásili snad všichni žáci. Na dotaz, kdo matematiku rád nemá, se jich ovšem přihlásilo jen o trochu méně. Myslím, že nám všem udělalo radost i to, že žáci tamní školy jsou dlouhodobě a cíleně vedeni ke čtení knih (nakonec, pravidelná „Noc s Andersenem“ je tomu i dobrým důkazem). Konec konců, i děti samy se zeptaly pana prezidenta na jeho nejoblíbenější knihu i jeho nejoblíbenější školní předmět. Řekl bych, že byly překvapeny, když se dozvěděly, že to byl zeměpis. Konec příjemné návštěvy v úhledné prosetínské škole zakončila autogramiáda.

Město Chotěboř, s necelými desetitisíci obyvatel, má pozoruhodně čilý podnikatelský charakter. Setkání Václava Klause tak bylo přirozeně koncipováno jako setkání s tamní podnikatelskou obcí a vedením města.

Už proto tomuto formátu odpovídaly tři základní množiny dotazů:

  • Je současný hospodářský růst České republiky trvalejším trendem nebo výkmitem?
  • Co s embargem vůči Rusku, jehož důsledky velmi tvrdě postihují některé významné chotěbořské firmy?
  • Kdy skončí „nenávistná rétorika vůči Rusku“, kdy nastoupí odpovědná a realistická politika?
  • Co s imigrační krizí a jaké by mělo být její řešení?

Z odpovědí Václava Klause vybírám několik základních tezí:

  • Hospodářský růst v České republice v posledním období byl dán jistou souhrou okolností. Neblahým faktem však zůstává, že jsme součástí zkostnatělé EU, z tohoto vlivu se nelze vymanit a to nás stále drží při zemi.
  • Sankce vůči Rusku jsou nesmyslné. Poškozují obě strany, jejich výsledkem nemůže být nic pozitivního (a příklady z Chotěboře, které byly setkání podrobně popsány, to dosvědčují). Realitou však je, že ze strany Západu nezaznívají realistické hlasy, které by mohly být signálem pozitivních změn.
  • Největší souboj s dnešním Ruskem vedou ti, kteří v něm vidí souboj s  brežněvovským komunismem před čtyřiceti lety, aniž by si chtěli uvědomit, že svět se mezitím změnil.

V Ležákách i v Chotěboři se posluchači „lidsky“ zajímali i o zážitky Václava Klause z politického zákulisí, sportování i jeho rodinu. Pro sebe jsem si poznamenal vtipnou odpověď na otázku, co Václav Klaus považuje za svůj největší politický úspěch: „...to, že jsem doteď přežil...“, odpověděl lakonicky (což si s pobavením vysloužilo potlesk).

I setkání s podnikateli a vedením města v Chotěboři, na kterém pan prezident mimo jiné představil i nejnovější publikaci IVK „Boom české ekonomiky. Anomálie, nebo trvalý trend?“ bylo zakončeno autogramiádou.

 Ivo Strejček

1. dubna 2016 

 

Kategorie: 

Privatizace i kuponová privatizace byly úspěšné a pro tuto zem přínosné (polemika se čtenářkou mých textů)

Jedna ze zajímavých reakcí, která se objevila v mé elektronické poště pár hodin poté, co jsem publikoval text s názvem „Červené karty na Národní a vajíčka na Albertově. Protestuji!“ mě vybídla k následujícímu zamyšlení.

Zde je nejen plná reakce čtenářky, ale následuje také moje polemika.

Pane Strejčku,

 na Vašich internetových stránkách jsem si přečetla text, ve kterém odsuzujete rozhořčení demonstrantů na Národní třídě v Praze 17. listopadu 2014 a ve kterém obhajujete některé zločiny, které se udály v letech po Sametové revoluci. Píšete:

... je to přece tak jednoduché říci: za mé neúspěchy konečně může zase někdo jiný. Je tak snadné uvěřit, že k mým dílčím selháním by s jistotou nedošlo, „kdyby tu nekradla ODS“, „kdyby tu Klaus nebudoval bankovní socialismus“, „kdyby se tu v letech Klausova cynického panování (ne vládnutí koaličních kabinetů) nerozkrádalo prostřednictvím kupónové privatizace“ (v tom jsou vrhači vajíček a vynašeči červených karet vzácně zajedno s Milošem Zemanem z let 1996-1998), „kdyby tu nebyl „antidemokratický“ komplot „opoziční smlouvy“ a – jak jinak – „Klausem promyšlená a plánovaná  amnestie mafiánům, podvodníkům a korupčníkům“.

Copak to není pravda? Stačí si promluvit s lidmi na ulici. Čtu docela pravidelně vaše texty, které na své webové stránce  uveřejňujete, ale tímto jste mě opravdu zklamal.

S úctou

Jiřina K.

Říčany u Prahy

 Vážená paní JK,

dovolte mi, abych Vám poděkoval za Váš dotaz. Z několika důvodů: jednak byl slušný (což u mnohých reakcí nebývá pravidlem), jednak byl věcný (což dovoluje si leccos vysvětlit) a jednak jste se podepsala plným jménem včetně adresy (i přesto mi promiňte, že pro potřeby mého webu budu používat pouze iniciály Vašeho jména, přestože by Vám to, jak z otevřenosti Vašeho mailu rozumím, zřejmě nevadilo).

Tedy jinak řečeno, neurážíte, ale obhajujete svůj názor. Toho si vážím. I proto se pokusím nabídnout Vám dovysvětlení toho, co jsem měl na mysli.

Privatizace a kuponová privatizace

Čas plyne rychle a lidská paměť je děravá. Zasloužíme si proto zopakovat, jak tomu před téměř 25 lety bylo.

Bezprostředně po listopadové revoluci, kdy bylo zřejmé, že se země ubírá od společenského vlastnictví výrobních prostředků (socialismus) ke kapitalismu, začali socialističtí ředitelé překvapivě rychle „přebírat své národní podniky“. Docházelo k divoké privatizaci. Aby bylo zabráněno takovému spontánnímu přebírání firem komunistickými řediteli, bylo nezbytné energicky zákonně privatizovat.

Poměrně rychle tak byl – správně - zahájen proces systémové privatizace. Systémovou privatizací nebyla výhradně privatizace kuponová. To byla pouze dílčí, menšinová, forma privatizace. Mimochodem, kuponová privatizace se týkala méně než 20% celkového privatizovaného majetku.

Postup privatizace ve vládou schváleném postupu byl následující: management státního podniku byl povinen na sebe zpracovat privatizační projekt. Mohl tak učinit buďto návrhem na prodej zahraničnímu majiteli, návrhem na prodej domácímu investorovi, prodeji stávajícímu managementu nebo – prodejem formou kuponové privatizace.

Je tedy zřejmé, že kuponová privatizace byla jednou (ne jedinou!) formou privatizace majetku.

A pozor, kuponová privatizace byla formou, která umožnila stát se podílníkem soukromé firmy každému občanu Československa.

Návrh formy privatizace, zpracovaný vedením každého státního podniku, byl předložen k posouzení Ministerstvu pro správu národního majetku a privatizaci. To rozhodlo o nejoptimálnější formě privatizace a tuto formu předložilo ke schválení vládě.

Z popisu je zřetelné, že kuponová privatizace byla doplňkem privatizačního procesu majetku, který byl v těch dobách dominantně vlastněný státem.

Připomeňme si: veškeré podniky byly v socialistickém Československu vlastněné státem, jejich hospodářský výkon byl zoufalý, výrobky byly na světových trzích zpravidla nekonkurenceschopné, krást a rozkrádat bylo charakteristickým rysem socialismu.

Po Listopadu jsme chtěli systémovou změnu: chtěli jsme privatizaci a soukromé vlastnictví, ve které jsme (snad většina z nás) vkládali své naděje, že nás přiblíží západoevropským hospodářským úspěchům.

Unikátnost kuponové privatizace spočívá v tom, že byla formou privatizace, která vtáhla do procesu privatizace československé občany (a bylo tehdy společensky únosné a politicky průchodné, aby tomu bylo jinak?).

V mém městě významná většina zaměstnanců tamní velké strojírenské firmy umístila všechny své body do této firmy a ti, kteří se nabytých akcií zbavili v okamžiku kulminace jejich ceny, si za získanou sumu mohli koupit zcela nový automobil Škoda favorit. Znám ve svém okolí řadu takových příkladů.

Není pravda, a je lživou účelovou politickou zkratkou sociálního demokrata Miloše Zemana, že kuponová privatizace byla „zlodějinou století“ (nebo jak to Zeman s oblibou říkává).

Přesto (nebo právě proto), paní JK, děkuji za Vaši polemiku s mým textem. Dala mi příležitost si leccos sám připomenout a na svých webových stránkách vysvětlit (nejen) těm, kteří si první léta po Listopadu 1989 nemohou pamatovat.

 Přeji Vám vše dobré

 S úctou

Ivo Strejček

 27. listopadu 2014 

Kategorie: 

"25 let od rozdělení Československa", otázka Newsletteru IVK, září 2017 (nezkrácená verze)

Bylo rozhodnutí o rozdělení ČSFR na dva samostatné státy svévolným chováním vítězů parlamentních voleb v roce 1992, jak dnes říká Petr Pithart, nebo bylo vyvrcholením dlouhodobých emancipačních tendencí slovenského národa, které lidé jako Petr Pithart či Václav Havel podceňovali a neviděli jejich osudový charakter?

Zatímco ODS v čele s Václavem Klausem šla v červnu 1992 do voleb s programem zásadní ekonomické a společenské transformace, HZDS s Vladimírem Mečiarem slibovala Slovákům prosadit nové státoprávní uspořádání. Obě strany ve svých částech federace drtivě zvítězily. Korektnost a férovost postupu povolebních vyjednavačů Klause a Mečiara tak nebyly svévolným jednáním volebních vítězů, ale byly výrazem hlubokého respektu k tomu, co si většina „jejich“ občanů přála a svým hlasem ve volbách prokázala. 

V době vzniku samostatného státu v roce 1918 se spolu setkaly ekonomicky, sociálně a kulturně připravený český národ, jenž v novém státě viděl vyvrcholení své politické emancipace, a „slovenský národ, který nevynikal vědomím o tom, že je národem“ (F. Peroutka). Přesto se Slováci s ideou jednotného státu nikdy většinově nesžili a žili představou, že Československo je dočasnost. Zatímco Češi v následujících desetiletích pohlíželi na novou republiku prizmatem budování státu, na Slovensku průběžně sílilo hledání cest k stále rozsáhlejší autonomizaci. V každém uzlovém okamžiku společných dějin dávali Slováci přednost své samostatnosti před jednotným státem. To Češi buďto nechápali (protože vždy sledovali budování státu), nebo to od Slováků považovali za nevděčnost – což opačně podporovalo budování slovenské národní martyrologie o „české panovačnosti“.

Slováci šli za vlastní samostatností po celá desetiletí. Emancipační aspirace nebyly programem jednoho politického uskupení, bylo to politické snažení národní. A tak zatímco nakonec Petr Pithart, který sám sebe nafoukaně považoval za největšího znalce Slováků v Čechách, blouznil o „dvojdomcích“, Slováci naplňovali letité touhy po národní suverenitě: zřídili vlastní ministerstvo mezinárodních vztahů, požadovali slovenskou podobu ekonomické transformace a chtěli svoji emisní banku.

Co by v procesu takového snažení mohlo vyřešit referendum? I kdyby se byla bývala nadpoloviční většina občanů vyjádřila „pro“ další existenci společného státu, odstředivé tendence Slováků by stejně pokračovaly. Zkusme si v tomto kontextu hypoteticky představit, jak by asi dnes (ve společném státě) dopadnul střet „proevropských“ Slováků s výrazně vlažnějšími náladami Čechů. A v jakou vnitrostátní krizi by asi vyústil česko-slovenský spor o ochotu vzdát se vlastní měny ve prospěch eura?

Povolební vyjednávání v létě 1992 byly férovým řešením dlouholetých emancipačních snah Slováků. Je historickou zásluhou – ne vinou – Václava Klause a Vladimíra Mečiara, že vše dopadlo tak dobře.

Psáno pro Newsletter Institutu Václava Klause

Ivo Strejček

6. září 2017

 

Kategorie: 

"Navázání diplomatických vztahů s Kubou?", odpověď na otázku Newsletteru IVK

Navázání diplomatických vztahů USA - Kuba: dodržují Spojené státy donedávna svatou havlovskou politiku lidských práv?

To, že dochází k napravování vztahů mezi USA a Kubou, tedy nastavování normálnější atmosféry mezi Západem a touto zemí, je dobrá zpráva. Mizí tak další pomník Studené války. A překvapivá snadnost i lehkost, s jakou k tomu dochází, by části politických elit v České republice mohly nabídnout příležitost k cennému poučení.

Vždyť fakt, s jakou rychlostí se v Havaně předhánějí špičkoví představitelé západních zemí, aby se „najednou“ s Kubou smiřovali (a především tak vytvořili schůdné předmostí pro ekonomickou expanzi vlastních firem do tohoto zeměpisného prostoru), nás konfrontuje (1) s naší naivní, v důsledku neplodnou – ale v Čechách po roce 1989 nedotknutelnou - politikou účelově přepjaté kritiky porušování lidských práv ve světě, u nás pěstovanou Václavem Havlem a lidmi z jeho myšlenkového okolí, (2) i s faktem, že ekonomické a politické sankce, jejichž cílem má být „potrestání“ či snaha po změně nepohodlného režimu, prostě nefungují.

Vzpomínám si na zvláštní politickou akci, kdy se před pár lety na Václavském náměstí ve vězeňských úborech zavírali do jakési klece významní politikové své doby, aby demonstrovali svoji opozici proti Castrovu kubánskému režimu. Nezapomenutelný je i výjezd pánů Pilipa a Bubeníka v roce 2001 na Kubu (věděli, kam jedou; věděli, co je tam čeká a vědomě porušovali zákony země, kam cestovali), aby jako turisté „podpořili kubánskou opozici“ a mohli se vrátit jako „obhájci svobody a lidských práv“.

A o to vlastně v Čechách po celá ta léta jde. Obhajoba plasticky definovatelných lidských práv (pozor, ne občanských!) byla v české politice nejsnadnějším způsobem, jak bezpracně a lehce budovat vlastní politické PR. Způsobem, jak snadno a povrchně „klouzat politikou na populární vlně veřejného mínění“. V podstatě sobecké zneužívání smutných osudů běžných lidí, žijících v nesvobodě, ve svůj vlastní politický prospěch – to je u nás většinovým a bezostyšným fundamentem tzv. obhajoby lidských práv. Vědí ti čeští politikové, kteří se nechali tak snadno před objektivy fotoaparátů fotografovat v „kubánském vězení na Václavském náměstí“, že to fakticky byly USA, které Castrův režim vehnaly do náruče Sovětského svazu vlastní nerozumnou a krátkozrakou politikou?

To havlistické – neupřímné a povrchní – pojetí obhajoby lidských práv je prokletím české politiky.

Jste proti totalitě? Bojujte proti gottwaldovskému komunismu! Jste nefalšovaným antikomunistou? Bojujte proti presidentu Putinovi! Jste opravdu prozápadní? Podporujte protiruské embargo! Jste obhájcem svobody? Spílejte komunistům a budujte lavičky Václava Havla! Jste morální osobností? Odsuďte presidenta Zemana za jeho cestu do Číny! Snadné v roce 2015.

V atmosféře lehkosti, v jaké si dnes na Kubě podávají dveře Američané s Francouzi a Brity, bychom si měli zvykat na roli morálních statistů v koutě, až tytéž země budou prolamovat ekonomické i politické embargo k Rusku.

Psáno pro Newsletter IVK

Ivo Strejček

2. září 2015  

Kategorie: 

(2 žáby + 1 mlok) × 2 stromy = 1 člověk?

Vracel jsem se ten předvánoční čtvrtek pozdě večer ze Štrasburku domů. Měl jsem za sebou nějakých 750 km cesty po francouzských, německých a českých dálnicích. V rámci všech podmínek, které počasí onoho dne určovalo, vcelku dobře udržovaných. Mrzlo, až praštělo.

Při výjezdu z obce Nové Veselí na Žďársku, při rychlosti maximálně kolem 30 km za hodinu, dostal můj vůz na ledem pokryté a posypem neošetřené vozovce smyk. Zcela neovladatelný po pár desítkách metrů prolétnul sněhové bariéry a "píchnul" se do závějí pod nevysokým srázem. Mám robustní čtyřkolku a naštěstí se ani mně ani vozu nic nestalo.

Řidič protijedoucího vozu, který skočil do závěje zkontrolovat, zda se mi nic nestalo, mi poté s ulehčením sdělil, "že jsem na tomto místě tento týden již nejméně pátý". Kvůli tomu, že silnice vede místy, která jsou ekology chráněnou oblastí, se tam prý nemůže solit a náležitě udržovat silnice.

Totéž mi potvrdili i hasiči, které jsem přivolal na pomoc (a kterým ještě jednou děkuji za rychlý a profesionální výkon).

Shodou okolností se se stejnými problémy potýkal o dva dny později na stejném místě i jeden z mých známých, který se tudy vracel z Německa - a jsem si jist, že i řada dalších řidičů. Silnice s vyjetými kolejemi pokrytá ledovou vrstvou tak, že se na ní nedalo ani stát, byla dokonalou pastí.

Nepíšu tento text proto, abych spílal silničářům. Moje (a nejen moje) zkušenost mi připomíná nepochopitelný stav současného myšlení: životy žab, mloků či stromů mají vyšší hodnotu než život lidský.

Kdyby tomu tak nebylo, silničáři by nebyli regulováni ekologickými limity a mohli by pečovat o sjízdnost komunikací tak důkladně, aby byla zajištěna přiměřená bezpečnost každého řidiče.

Kam až se dostalo naše uvažování? Proč jsme si nechali vnutit názor, že život člověka má stejnou hodnotu jako osud fauny bažinaté louže vzdálené sto metrů od silnice?

Kdyby takto uvažovali naši předci, ještě dnes by nám vlci okusovali kotníky.

Tvrdím, že člověk svou činností krajinu svého okolí kultivuje. A pokud ji poškodí, ve vlastním zájmu hledá cesty nápravy.

Člověk po tisíciletí žije v permanentním souboji s přírodou. Kdyby tomu tak nebylo, jako živočišný druh by nepřežil. Vyhynul by nakonec stejně tak, jako mnoho jiných živočišných druhů kolem něho.

Výsledkem vyhrocených environmentálních názorů, které automaticky považují člověka za škůdce planety, není pouze neúcta k lidskému životu jako takovému.

Ideologie nadřazenosti "osudu planety" lidskému pokolení produkuje právě ony mýty o tom, že "slunce zadarmo svítí a vítr zadarmo fouká", že každý lidský úmysl je třeba předem posoudit "z pohledu jeho pozdějšího vlivu na životní prostředí".

Podivné vlivové skupiny tak dnes rozhodují nejen o tom, jak se kde bude ošetřovat v zimním období silnice (a tedy jak vysoká bude cena lidského života v daném místě), ale především o míře blahobytu, ke kterému člověk přirozeně svým činěním směřuje.

Přemrštěně přísné environmenální regulace brzdí vývoj. Nutí investory buďto nařízení obcházet nebo požadavky regulací ve svůj prospěch korupčně ohýbat. Velmi často dokonce investice vytlačují. Místa na mapách, kde se objevují chránění živočichové, se tak stávají geografickými prostorami se stagnujícím hospodářstvím, lokalitami mimo zájem investorů a proto místy s vysokou nezaměstnaností a nižší životní úrovní.

Jistě, lidská selhání jsou příčinou malých i velkých ekologických katastrof, ale jen těžko lze člověka například podezírat z toho, že by záměrně destruoval ropnou plošinu, aby způsobil tragédii v Mexickém zálivu (jejíž důsledky bude muset nakonec člověk sám stejně vyřešit a napravit).

Člověk by se měl řídit vlastním rozumem a být pozorný, zodpovědný i pokorný ke svému okolí. To bude stačit.

Kategorie: 

...tak na shledanou

Nabídku Jihlavských listů pravidelně publikovat své názory jsem dostal někdy v roce 2006. Domluvili jsme se na pravidelném uveřejňování mých textů každých čtrnáct dnů. Od té doby, se železnou pravidelností, jsem pro stránky nejčtenějších jihlavských novin připravil celkem 66 rozmanitých textů.

Když jsem s Jihlavskými listy začínal, přemýšlel jsem nejen nad formou, ale také nad obsahem textů. Měly to být výhradně texty na evropská témata? Měl jsem se pokoušet formulovat své názory na domácí politiku? Váhal jsem, zda vás nebudou zajímat dokonce pouze jen regionální témata.

Rozhodnul jsem se, a z vašich reakcí se ukázalo, že zřejmě správně, zvolit jejich mix. A tak jste mohli číst mé názory na evropská témata, která přímo či nepřímo naše životy ovlivňují.

Snažil jsem se psát srozumitelně a přímočaře například o regulaci cen volání ze zahraničí, regulaci reklamy, pokusech regulovat ceny potravin, o evropské panice kolem globálního oteplování, o problematice jednotné měny euro, o neúspěšném bruselském pokusu určit výši spotřební daně na české pivo, o souboji o zachování tradiční české značky pro některé výrobky (hořické trubičky, české pivo), o obhajobě české jaderné energetiky na evropské úrovni a současně komentovat rakouské postoje, přidal jsem pár postřehů o důsledcích globalizace či odlehčená prázdninová povídání o tom, kam v Belgii stojí za to se podívat.

Evropská témata jsem prokládal názory na centrální českou politiku. A protože ani ta není od evropských či světových témat nijak izolovaná, často se s tématy evropskými protínala. K takovým patřilo několik polemických textů o (ne)účinnosti a smyslu větrných elektráren. Toto téma se ukázalo zejména na Vysočině jako nesmírně zajímavé.

Myslím, že žádný jiný z mých textů nevyvolal takový ohlas souhlasu či odporu. Přicházely mi desítky mailů od těch z vás, kteří jste se báli (a asi i dnes ještě bojíte), aby vám za humny nevyrostly obří větrníky, ale dostával jsem také poštu od těch, kteří jejich existenci obhajují. To bylo a stále je téma, které ostře dělí veřejné mínění.

Snažil jsem se přidat slušnou řádku textů k českému školství. Za těch pět let výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu jsem besedoval se studenty i učiteli ze základních, středních i vysokých škol.

Měl jsem radost z kvalitně vedených i vybavených škol a jsem pyšný na solidní úroveň znalostí, které české školství poskytuje. Čím dál častěji jsem ovšem nabýval dojmu, že až příliš chceme kopírovat zahraniční systémy a že zbytečně podléháme módním vlivům vzdělávacích postupů, které už jinde prokazatelně selhávají. I toto téma vzbuzovalo řadu reakcí a musím říci, že zdrcující většina z vás to cítí velmi podobně.

Jihlavské listy mi vlídně poskytovaly prostor také k obhajobě mých konzervativních názorů: psal jsem o důsledcích eroze rodinných hodnot, obhajoval jsem můj odpor k legalizaci tzv. lehkých drog, zamýšlel se nad hluboce etickou otázku euthanázie nebo formuloval můj názor na to, zda by měly být legalizovány sňatky homosexuálů.

A tak první poděkování patří majitelům a editorům Jihlavských listů. Neobyčejně si vážím možnosti svobodně formulovat mé názory na stránkách jejich novin, kterou mi poskytli.

Ani jednou mi nikdo z nich do žádného z textů nijak nezasáhnul. Ani jednou mi nezkrátili text ani o písmenko a to i v případech, kdy jsem zjevně přesáhnul délkou mého textu vymezený prostor. Vždy to "nějak" udělali. Respektovali mé názory i přesto, kdy s některými (zřejmě) nesouhlasili. Ten liberální duch Jihlavských listů je velmi cenný. Jsem jim za to vše vděčný.

Texty se bez čtenářů nedají psát. Děkuji vám, čtenářům, za trpělivost, s jakou jste mé názory přijímali. Děkuji za vaše názory, podněty a poznámky, které jste mi průběhu těch let posílali. Byly mi zrcadlem, které poctivě a pravdivě odráželo náladu a názory ve společnosti a byly mi posilou k dalšímu psaní.

Chci zdůraznit, že si vážím jakýchkoliv vašich názorů. Pomáhají mi přemýšlet o mých postojích a mnohdy poopravují mé pohledy na věc.

A nakonec "děkuji nápadům". Psát pravidelně, s uzávěrkou na krku, je tak trochu řehole. Víte, že musíte text dodat do pondělní deváté hodiny ráno, ať se děje cokoliv. Někdy bylo nápadů dost, jindy jsem se do poslední chvíle trápil s hledáním nejvhodnějšího tématu tak, aby vás zajímalo. Snad se to dařilo, ale sám vím, že ne vždy to asi bylo dokonalé.

Blíží se volby do Evropského parlamentu a můj mandát končí. Zda ve své práci budu pokračovat, záleží teď na vás, na voličích. Nakonec i to bude částečně pravdivá výpověď o mých názorech, které jsem se snažil upřímně čtenářům Jihlavských listů nabízet.

Ať už červnové volby dopadnou jakkoliv, mohu slíbit (k radosti i lítosti mnohých z vás), že nepřestanu své názory obhajovat a že tedy nepřestanu ani psát.

Takže určitě platí: na shledanou.

Přeji vám vše dobré.

Kategorie: 

15 let od opoziční smlouvy a tolerančního patentu

15 let od opoziční smlouvy a tolerančního patentu

 Málokterá politická událost za těch uplynulých 25 let svobodné české společnosti vyvolala tolik protichůdných, bojovných či dokonce nenávistných reakcí, jako vznik tzv. opoziční smlouvy později doplněné o tzv. toleranční patent.

 Lidská paměť je krátká a proto je vhodné připomenout si dobu, ve které tento dokument vzniknul, okolnosti, které si jeho vznik vynutily i důsledky a náklady, které opoziční smlouva znamenala pro její bezprostřední aktéry i českou politickou scénu.

Na cestě k předčasným parlamentním volbám 1998

Pochopit podstatu politického uspořádání, které bylo po předčasných parlamentních volbách do dolní komory českého parlamentu v červnu 1998 vymezeno tzv. opoziční smlouvou, je možné pouze připomenutím si procesů a dějů, které tomu všemu předcházely.

Polistopadový politický vývoj České republiky je určován volebním systémem, který po celé období generoval slabé a křehké koaliční vlády a posiloval podíl na moci těch politických subjektů, které se ani zdaleka netěšily podpoře voličů.

S výjimkou krátkého období mezi lety 1992 – 1996, což lze považovat spíše za výjimku, jenž těžila z polistopadového nadšení, již parlamentní volby 1996 vyústily v patový výsledek. Koaliční vláda ODS – ODA – KDU-Čsl, která z těchto voleb vzešla, se mohla ve sněmovně opírat pouze o 99 svých poslanců. Křehkost takového uskupení byla plodnou půdou pro malé koaliční partnery, kteří koaliční křehkost umně zneužívali k průběžnému zvyšování svých požadavků na tehdy vládně dominantní ODS.

Křehkosti vládního formátu po volbách 1996 zručně využíval i Václav Havel (jakkoliv je toto téma stále tabu). Zákulisní politika Hradu, praktikovaná prostřednictvím opět ODA, KDU-Čsl a skrze politického guvernéra ČNB Josefa Tošovského, vnášela do koaličního (již tak složitého) vládnutí další napětí.

Poslanecká sněmovna byla v důsledku takového rozvržení sil v podstatě paralyzována, neschopna prosadit nezbytné reformní návrhy, zmítána brutální rétorikou Miloše Zemana, který tušil, že nadchází doba, kdy bude moci jeho ČSSD zaklepat na dveře Strakovy akademie.

V únoru 1997 přinesl tehdejší ministr financí Ivan Kočárník na pravidelnou poradu ekonomických ministrů nejnovější data o vývoji české ekonomiky. Naznačovala zpomalení ekonomického růstu. Příčinou tohoto výkyvu však nebyla chybně pojatá transformace prosazovaná Václavem Klausem. Šlo o důsledek vnějších mezinárodních měnových otřesů přicházejících z Asie. Chybná měnová politika ČNB v prostoru křehké české ekonomiky bezprostředně po privatizaci negativní vlivy ze zahraničí posílila. Klausova vláda byla nucena  (opět za stupňujícího se vnitrokoaličního tlaku) vypracovat program tzv. „balíčků“, což posílilo všechny odpůrce směru radikální polistopadové transformace Václava Klause.

Tlak vyvíjený na premiéra Klause směřoval nejen od nesmiřitelné Zemanovy opozice a nejen od stále náročnějších koaličních partnerů či z Hradu. Na oslabování Klausovy autority stále aktivněji pracovali i jeho vnitrostraničtí odpůrci, pro které se stal jakýmsi „kánonickým textem“, jak se později ukázalo, letní rozhovor místopředsedy ODS a ministra zahraničních věcí Josefa Zielence. V něm, mimo jiné, vyzval ODS k „rozkročení do politického středu“. K Zielencovi se postupně přidávali mnozí členové tehdejšího poslaneckého klubu ODS. To ústilo v další postupné oslabování Václava Klause nejen jako premiéra, ale také jako předsedy své politické strany. Přesto je na místě zdůraznit, že pokud autorita předsedy ODS trpěla uvnitř poslaneckého klubu ODS, mezi běžnými členy se stále těšil významné podpoře (což se ukázalo pro další vývoj rozhodující).

Tzv. Sarajevský atentát, orchestrovaný z Hradu, byl pouze (marným) vyvrcholením snah o „destrukci Klause“. Ano, vláda premiéra Klause se zhroutila, ovšem k hrůze tvůrců strategie „na odstranění Klause“ však předseda ODS svoji vnitrostranickou pozici s přehledem ustál.

Parlamentní volby 1998

Václav Klaus, bezprostředně po obhájení funkce předsedy ODS na mimořádném kongresu ODS v Poděbradech v prosinci 1997, oznámil zahájení předvolební kampaně. Mediálně silně poškozená ODS vstávala z popela navzdory médiím, části veřejného mínění a zejména Hradu, který si velmi přál politický úspěch pro nově vzniklý projekt Unie svobody (Pilip, Ruml, Zieleniec apod.) a úzce spolupracoval s Luxovou KDU-Čsl.

Předčasné volby dopadly právě pro ODS dobře, která do nich vstupovala s těžce poškozenou značkou. S 27,7% skončila druhá za vítěznou ČSSD (32,3%)[1]. Aritmetické počty k sestavení budoucí vládní koalice byly problematizovány buďto názorovou rozdílností politických stran nebo osobnostními překážkami založenými na předcházejících zkušenostech (představa koalice ODS s KDU-Čsl a Unií svobody poté, co se stalo, byla zhola nemožná – členskou základnou ODS by byla vášnivě odmítnuta.)[2].

Ani sociální demokraté (resp. Miloš Zeman) se nemohli nebo nechtěli pouštět do riskantních koaličních projektů na základě nedávné zkušenosti ODS. I z tohoto pohledu se Zemanova touha vládnout menšinově s předem vyjednaným prostorem pro takto sestavenou vládu jeví jako racionální rozhodnutí. Vyjednaný, často vzájemně vyhádaný, text, který vzniknul jako výsledek jednání vítězné ČSSD a „druhou na pásce“ ODS se nazýval poněkud komplikovaně Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR uzavřená mezi ČSSD a ODS, politicky i mediálně však Opoziční smlouva.

Při podrobnějším studiu české politiky mezi lety 1996 – 1998 je třeba říci, že opoziční smlouva z roku 1998 nebyla ve skutečnosti ničím novým. Parlamentní volby 1996 také skončily patem, neboť koalice disponovala ve sněmovně pouze 99 mandáty. Již tehdy - za moderace prezidenta Havla (i Havlovým osobním slibem Klausovi, že „jej podrží“ a čemuž Václav Klaus uvěřil) - byla uzavřena fakticky opoziční smlouva č.1, vymezující vztah Klausovy vládní koalice a Zemanem vedené opozice. Tato skutečnost se nikdy nezmiňuje. Jistě proto, že by onu opoziční smlouvu č.2 (tentokrát v opačném gardu), jejíž vyjednání proběhlo „mimo“ Václava Havla, bylo třeba hodnotit jinak, než jak tomu po celých patnáct let je.

Tento politický krok dvou odvěkých myšlenkových rivalů Václava Klause a Miloše Zemana byl šokem pro zbytek politické i mediální scény. Nikdo si do té doby neuměl představit, že by mohlo dojít k domluvě mezi těmito muži a současně jejich dohoda překazila tak dlouho a s vynaložením takové energie připravované odstranění Klause (a následně i Zemana) z politiky.

I zde je třeba zdůraznit, že v oněch letech nešlo pouze o odstranění Václava Klause, ale také Miloše Zemana. Přestože sociální demokraté volby vyhráli, byl Zeman ochoten nabídnout místo ministerského předsedy Josefu Luxovi, což byl formát, jenž byl cíleně odmítnut Janem Rumlem. Krach tak lukrativní nabídky měl dovnitř ČSSD pomoci diskreditovat Miloše Zemana jako „kůl v plotě“ svého druhu, kterého se proto měla ČSSD rychle zbavit.

Opoziční smlouva č. 2 mezi Klausovou ODS a Zemanovou ČSSD tak byla realistickým vyhodnocením možností i pochopením skutečnosti, že bude-li pokračovat ostrá rivalita Klaus-Zeman, česká politika se jich skrze havlistické intriky snadno a rychle zbaví.

Tady je nezbytné hledat příčiny frustrace všech, kteří zčista jasna stáli „mimo hru“, dokonce i tu opoziční. Nečekanost racionální domluvy hlavních aktérů byla proto okamžitě nazvána „nestandardním politickým uspořádáním“ (přičemž stejný formát z roku 1996 – pouze v opačném pořadí - za standardní považován  byl). Po celá další léta bylo na tento politický půdorys dohody útočeno tak důsledně a tak nenávistně, že se oné „nestandardnosti“ zalekly i obě strany dohody a v budoucnu jak Klause tak Zemana z těchto důvodů vinily za své příští neúspěchy (na kterých se oba hlavní aktéři už jenom pramálo mohli podílet).

A přesto šlo o uspořádání, které vedlo ke stabilitě politické scény a umožnilo Zemanovu kabinetu vládnout bez rušivých koaličních půtek. Menšinová vláda Miloše Zemana dostala k dispozici plné čtyři roky vládnutí. Mohla formulovat vládní priority důsledně limitované zněním opoziční smlouvy č.2, aniž by současně musela vést zničující koaliční půtky či činit ústupky erodující a rozmělňující její vládní program.

Opoziční smlouva č. 2 a později tzv. toleranční patent nasadily Zemanovu socialistickému kabinetu ohlávku a účinně jej omezovaly. Současně však učinily předmětem dohody vážné (a dodnes nevyřešené) celospolečenské téma - hledání takového volebního systému, který by omezil „vydírací“ potenciál malých stran a umožnil vítězům voleb sestavit stabilnější a  smysluplnou vládu. Předpokladem takového uspořádání bylo Klausovo „politické“ džentlmenství i, to je třeba přiznat, Zemanova korektnost v tom slova smyslu, že dohody se prostě drží.

I přesto – anebo právě proto - se za ta léta okopávání opoziční smlouvy a tolerančního patentu moc nemluvilo o tom, co obsahovala a kam svým duchem směřovala. Nevyžadovala od ODS v parlamentu žádné souhlasné hlasovaní či podporu vládních návrhů. Vyžadovala „jen“ nevyslovení nedůvěry vládě vzniklé na bázi této dohody. Text opoziční smlouvy v politicky nepřehledném prostředí České republiky po volbách 1998 vymezil, kdo je stranou vládní a kdo je stranou opoziční. Toleranční patent, jako významný doplněk opoziční smlouvy, deklaroval přísnější podmínky tolerance a byl reakcí ODS na fakt, že si ČSSD neuměla zajistit podmínky pro schválení návrhu rozpočtu na rok 2000

A dovolím si připomenout jeden ze zásadních rysů dohody, který vedl k podpisu tzv. opoziční smlouvy: vznikla v politickém prostředí parlamentní demokracie mezi zástupci politických stran, kteří svůj mandát odvíjeli od vůle voličů. Z pohledu dnešního rozvratu české politické scény, vlády nejrůznějších „rekonstrukcí státu“, považuji za povinnost tento politický fakt opakovaně zdůrazňovat.

Opoziční smlouva byla výsledkem jednání politických stran a politické strany zachránila - po útoku nepolitické politiky na ně prostřednictvím tzv. sarajevského atentátu. Kdyby bylo nezvítězilo politické přesvědčení Václava Klause a Miloše Zemana o nezbytnosti stavět parlamentní demokracii na existenci politických stran (přestože jejich ideové světy jsou diametrálně odlišné), kdyby byl zvítězil pokus Hradu vládnout „nad“ nebo dokonce „bez“ politických stran, byli bychom svědky dnešního rozkladu českého politického systému o celých 15 let dříve[3].

Opoziční smlouva č. 2 byla uzavřena veřejně, měla své aktéry a nesla jejich podpisy. Nebyla sepsána tajně, mimo vědomí veřejnosti – voličů. Václav Klaus i Miloš Zeman za ni nesli politickou odpovědnost. Také v dnešní době již téměř nevídaný jev.

I 15 let po uzavření tzv. opoziční smlouvy č. 2 je nezbytné připomenout, že vymezila prostor a definovala bariéry, které byly pro vládnoucí ČSSD nepřekročitelné a definovala tím „cenu“, kterou musela ČSSD za vládnutí svého menšinového kabinetu zaplatit, i za jakých podmínek musela o svoji existenci bojovat.

Za absurdní považuji názor, že ona opoziční smlouva je prapůvodem dnešního českého politického chaosu. Je to účelová lež! Naopak. Soustavné mediálně-politické otloukání opoziční smlouvy (což je špatně zastřenými útoky na Václava Klause a Miloše Zemana), Havlův zásah do úpravy volebního systému, posilování nevládních organizací, „Hradní“ podpora stále stejných organizátorů akcí typu „televizní krize“ či „Děkujeme, odejděte!“ a zejména neustálé vládnutí „na hraně 101“ atd. atd. – to je alespoň několik příkladů příčin současného neblahého stavu české politiky.

I proto považuji za užitečné si 15. výročí uzavření opoziční smlouvy, jejíž jsem byl vždy obhájcem, připomenout.

 13. dubna 2015




[1] Výsledky předčasných voleb do PS PČR 1998

ČSSD                         32,3%                      (74 mandáty)

ODS                           27,7%                      (63 mandáty)

KSČM                         11%                          (24 mandáty)

KDU-Čsl                       9%                             (20 mandátů)

Unie svobody                8,6%                         (19 mandátů)

 

[2] Teoretické varianty povolebního uspořádání ve 200 členné poslanecké sněmovně

ČSSD + KSČM       (74 + 24 = 98)

ČSSD + KDU-Čsl + US (74 + 20 + 19 = 113)

ODS + KDU-Čsl + US (63 + 20 + 19 = 102)

ČSSD + ODS (74 + 63 = 137) (VK: „koalice s ČSSD nebyla možná, dialog ano, což bylo podstatné“)

ČSSD + ODS + KDU-Čsl + US (74 + 63 + 20 + 19 = 176)

 

 

[3] To, o jaký ideový spor v letech 1996-1997 v České republice šlo, lze například dohledat v obsahu tzv. Rudolfínského projevu tehdejšího prezidenta ČR Václava Havla

Kategorie: 

21. srpen 1968

Bylo mi tehdy šest let. Trávil jsem prázdniny u babičky v malé vesnici. Byl, pokud si vzpomínám, pošmourný den. Babička seděla na malém schodku, který odděloval prostou předsíň od kuchyně s obyčejnými plechovými kamny a plakala.

Na spižírně, která stála u rohu před vstupem do komory, stálo malé tranzistorové rádio Dolly. Babička poslouchala přímý přenos z Prahy.
Zcela jasně si vzpomínám na emotivní výraz hlasu hlasatele, který informoval, že Československý rozhlas nemůže vysílat, protože před budovou stojí sovětské tanky a míří do oken. Slyšel jsem cosi, co vzdáleně připomínalo střelbu.

Babička mě objala a s pláčem mi řekla, že bude válka. Měla s válkou své zlé zkušenosti. Její manžel, můj dědeček, byl příslušníkem protifašistického odboje a na samotném konci války byl zastřelen. Doma jí zbyl Československý válečný kříž s podpisem prezidenta Edvarda Beneše. Manžela jí nikdo nevrátil a ona se po celý život protloukala s jejich dvěma dětmi sama.

Ničemu jsem nerozuměl a myslím, že právě proto jsem nepociťoval žádný strach.

Mnoho z dalších událostí si již tak intenzivně nepamatuji. Vím, že mé město Žďár nad Sázavou bylo obsazeno polskými vojáky, vzpomínám si na několik tanků ve městě a na sovětské regulovčíky, kteří čas od času postávali na nejrušnější žďárské křižovatce, aby náležitě nasměrovali projíždějící jednotky.

Když jsem přišel do první třídy, v září 1968, přinesl jsem do školy dva plakáty orámované československou trikolórou s Ludvíkem Svobodou a Alexandrem Dubečkem. Nějaký čas oba visely na školní nástěnce. Pak je paní učitelka sundala a současně nám řekla, že jí již nesmíme říkat paní učitelko ale soudružko učitelko. Nebyla zlá a myslím, že ani nechtěla posluhovat kolaborantskému režimu. Byl to jen první symbol dramatického obratu.

Jednoho večera se moje rodiče potichu bavili o tom, že mého strýce vyslýchala jakási tajná policie. Byl reformním komunistou, který odsoudil vstup „spřátelených“ armád do země a napsal Gustávu Husákovi dopis, ve kterém mu kromě kritiky postupu husákovsko – bilakovské kliky poslal i svoji členskou legitimaci člena KSČ. Na dalších dvacet let mu byl odebrán cestovní pas, zastaven jakýkoliv kariérní postup v zaměstnání.

Na podzim roku 1968 přišel mé babičce lístek od tety z Prahy. Psala jí, že obě její děti emigrovaly do Švýcarska. Neznal jsem je a jejich existenci po další léta připomínaly pouze vánoční pohlednice s panoramaty švýcarských Alp.
To byl můj 21.srpen 1968. Nebyl ničím výjimečným, mnoho českých a slovenských rodin prožívalo ty dny stejně či dramatičtěji.

Až s časem bylo zřejmé, co se tehdy stalo a jakým hlubokým zásahem Srpen byl.

Zcela omezil prostor pro jakoukoliv svobodu. Hospodářsky pokračoval v centrálním plánování tak úspěšně, že na pultech nebyly banány, mandarinky, zubní pasta či toaletní papír, zato úspěšně kvetla šmelina a veksláctví.

Komunistický režim vyhnal ze země část generace, která se více či méně úspěšně prosadila jinde ve světě. Ti, kteří zůstali, se buďto podřídili a vedli životy v rámci daných možností či nepodřídili. Pak byli vyházeni z práce a jejich rodiny byly perzekuovány.

Srpen 1968 a následný vývoj ukázaly, že komunismus nelze reformovat, že jeho podstata stále zůstává. Snad se mohou měnit formy, kterými komunisté praktikují svoji moc, obsah je však vždy stejný. Ztráta svobody, bída morální i materiální.

Mnohdy slýchám, že generace Srpna byla ztracenou generací. Lidmi se zmařenými nadějemi a touhami. A přesto je jejich historická role významná. Oni na svých osudech dokázali, že hledání „třetích cest“ je chimérou. Že třetí cesty vždy vedou ke ztrátě svobody a utrpení, že třetí cesty jsou jen jinou formou levicové cesty k vládnutí.

Srpen 1968 a následných 20 let útlaku a nesvobody plně rehabilitovaly slovo kapitalismus.

Jistě i díky této bolestivé historické zkušenosti jsme po Listopadu 1989 tak rychle vyrazili cestou k plnohodnotnému kapitalismu a svobodnému trhu bez přívlastků, které ke svým zdárným životům potřebují rozkvět všestranných svobod.

Čtyřicet let, které uplynuly od 21.srpna 1968, si budu připomínat s úctou k těm, kteří měli tehdy odvahu stát si za svým a s pokorou k těm, kteří prožili zmařená léta každodenně zahanbováni kariéristickými hlupáky bez vlastního svědomí.

Na čtyřicet let od 21.srpna 1968 budu nahlížet jako na období, které nás přesvědčilo, jak snadno se člověk vzdává svých svobod a jak dlouho to trvá, než je získá zpět.

Svoboda plodí nejistotu, ale je mnohem cennější.

Kategorie: 

25. výročí listopadové revoluce: jedno z mých zamyšlení k tomuto posvátnému datu naší historie

Bývám v posledních týdnech z různých stran tázán na to, jak vidím naši českou současnost v kontextu všeho, co jsme si po Listopadu v této zemi přáli a čeho jsme ve skutečnosti dosáhli. Moc se bojím (a bylo by mi to upřímně líto), že jsme jakýmsi obloukem - zdá se - zase tam kdesi zpátky.

I proto na svých webových stránkách znovu uvádím text "Kam jdeme?", který jsem napsal a uveřejnil již téměř před jedním rokem - 29. prosince 2013.  Je mi líto, že jsem se o mnoho nemýlil. A pokud říkám "o mnoho", mám tím na mysli, že považuji situaci za ještě horší, než jsem si ji téměř před 12 měsící uměl vůbec představit.

 

Kam jdeme?

Nepočítám-li období nacistického Protektorátu a vypustím-li krátké období poválečné „košické“ republiky, byla polistopadová republika v pořadí Pátou republikou.

A proto nemohu jinak: vstup do nového roku 2014 bude, myslím, vstupem do období Šesté republiky. Jiné, nové, změněné. Jak hluboká to bude změna, uvidíme.

Snad kritická ohlédnutí zpět, do Republiky páté (1989-2013), by nám mohla napovědět, kam v Šesté republice, s jejími tvůrci, hlasateli a nositeli jdeme.

Nabízí se nejprve otázka, co se v předčasných parlamentních volbách v říjnu 2013 vůbec stalo. Řekl bych, že nic. Výsledky předčasných voleb potvrdily pouze to, k čemu jsme v Čechách kráčeli po léta před tím.

Zatímco se na podzim v předvolební kampani politické strany malicherně přely o to, kolik bude stát zubní plomba a zda se mají prvňáčci učit anglicky, polistopadová demokracie kolem nich se hroutila.

Nikdo si toho nevšímal. Nikdo z vůdců tomu nevěnoval pozornost.

Vůdců? Právě konec Páté republiky je charakterizován absencí vůdců.

Žádná z významných politických stran vůdce neměla a každá z významných politických stran podlehla přesvědčení, že politik již není odpovědný svému voliči, ale má jej přednostně zajímat to, co o něm píší média.

Nemá se zabývat tím, co konkrétního a praktického pro své voliče dělá, jak věrný je slibu, jenž dal prostřednictvím volebního programu a jak plní voličovy zájmy.

Politik konce Páté republiky podlehnul představě, že smyslem jeho práce je loudit a žebrat o vrtkavou a povrchní přízeň českých médií a podbízet se bezejmenným tvůrcům veřejného mínění.

Ano, média určují to, co bude nejvýznamnějším tématem „dne“ a čemu se mají politici věnovat. Média, ne voliči (těm se to ve večerních zprávách či na stránkách novin náležitě převypráví) určují, kdo je vhodným, pracovitým a vůbec celkově správným politikem hodným obecné důvěry a podpory. Kdo je „osobností“ a kdo je „kmotrem“.

Slabost vůdců na sklonku druhé poloviny Páté republiky a jejich podřízenost mediálnímu vlivu se projevila jejich neschopností nastolovat skutečně vážná témata.

Témata, která běžného člověka zajímají. Identifikovat je, vypracovat návrhy na jejich řešení, předstoupit před voliče s odvahou, srozumitelně obhájit jejich význam a pokusit se získat pro jejich plnění politický mandát.

Média dnes určují, kdo a co může formulovat. Média každý den rozhodují, kdo smí v politice přežít a v každém možném okamžiku útočí na jakoukoliv autoritu. Tím vytvářejí prostor k destrukci víry a důvěry běžných občanů v demokracii a jejich tvůrce.

Soubojem o přízeň voličů za každou cenu, se politika záměrně a cíleně oprostila od vyhraněnosti svých ideových proudů.

ČSSD, v zoufalé snaze ovládnout levicové voliče, se mylně posunula nalevo. ODS, v tragické víře získat co nejvíce voličů, opustila konzervativní pozici a sklouzla tam, kde dříve bývali „pravicoví“ sociální demokraté. „Rozkročením (či rozpliznutím) doleva“ zklamala ODS rozhodující část svých (dnes již bývalých) voličů.

Významné politické strany, které určovaly dynamiku a směr politického vývoje po roce 1989, se vnitřně ideově – v touze být volitelnými za každou cenu - zhroutily.

Důkazem jejich rezignace na vše, co ztělesňovalo podstatu „polistopadové republiky“, byla jejich nepochopitelná podpora přímé volby hlavy českého státu. Ano, přímo zvolený prezident nad hlavou parlamentní demokracie, je viditelným signálem příchodu nového řádu.

Obě nejvýznamnější politické strany podlehly lákání, které by Aldous Huxley, jehož 50. výročí smrti jsme si v roce 2013 připomněli, popsal ve svém legendárním románu „Báječný nový svět“ slovy „všichni jsou šťastní, ale všichni jsou prázdní“.

Ptejme se také, jak k dnešnímu stavu přispělo naše členství v Evropské unii. Jak přispěl k ideové vyprázdněnosti fakt, že většina českých zákonů se již píše v Bruselu. Jak neblahou roli sehrála evropská „politika nad politikou“, tvořená většinově nevolenými byrokraty ve vlastním zájmu hlásajícími „politiku bez politických stran“.

Zřejmě neoddiskutovatelnou (a já myslím smutnou) skutečností je však to, že pojem svoboda nabyl za těch dvacet let pro českého voliče jiný obsah, než jaký měl v polistopadových letech.

Tehdy jsme svobodu chápali jako nedotknutelnost vlastního úsilí.

Dnes, s příchodem Šesté republiky, je – obávám se – chápána jako „plechovka“, která má být naplněna svobodou nákupů v obřích nákupních centrech, svobodou zalyžovat si v zimě v Alpách a v létě odletět na pláže Kanárských ostrovů.

Znovu a znovu se musím – s nostalgií - ohlížet do let minulých. Do let nespravedlivě opovrhované Páté republiky, abych s obavami a nedůvěrou vzhlížel k letům republiky nové – Šesté.

 

Kategorie: 

5.11.1978, datum k zamyšlení

Je tomu již 30 let, kdy Rakušané v referendu těsnou většinou rozhodli o tom, že jejich - tehdy zbrusu nová jaderná elektrárna Zwentendorf - nebude uvedena do provozu.

5.11.1978 se Rakušané svobodně rozhodli opustit cestu získávání elektrické energie štěpením jádra a přiklonili se k jiným, podle nich čistším a bezpečnějším zdrojům energie.

Tehdejšího referenda se zúčastnilo 3 183 486 oprávněných voličů (z 5 083 779 možných). Pro spuštění jaderné elektrárny se vyslovilo 49,5 % z nich, proti bylo 50,5 % dotázaných. Rozdíl v absolutním počtu hlasů byl pouhých 30 068.

Otázka, zda první jadernou elektrárnu na rakouském území spustit, rozdělila Rakousko. Mýtus o tom, že Rakušané jsou všichni  posedlí odporem proti jaderné energetice tehdy neplatil.

Tamní hnutí zelených, které do té doby marně hledalo v čistém a upraveném Rakousku silné environmentální téma na kterém by se politicky zrodilo, jadernou energetiku bezohledně zneužilo k dosažení politického vlivu.

Vystrašilo polovinu rakouské veřejnosti tvrzením, že Zwentendorf stojí na místě s vysokým nebezpečím zemských otřesů, že lokalita elektrárny může být zaplavena vodou z Dunaje a může tuto řeku smrtelně kontaminovat a tloukli na poplach, co bude s jaderným odpadem (Rakušané jej nabídli postupně Maďarsku, Egyptu a Číně, tyto země nabídku odmítly. Pouze iránský Šach souhlasil, ale záhy byl ve své zemi zbaven moci).

Referendum o Zwentendorfu, mimo jiné, ukázalo, jak je institut referenda zranitelný a jak může být jakékoliv referendové téma zneužitelné k vyrovnání si účtů s vládou.

Tehdejší předseda rakouské vlády Bruno Kreisky se vyslovil pro spuštění elektrárny a poprosil, aby jeho ano voliči následovali.

Dodnes je součástí rakouské politické debaty, zda si s premiérem Kreiskym vyrovnali účty v referendu ti, kteří byli proti Zwentendorfu, či ti, kteří byli proti jeho vládě jako takové.

Ať tak či tak, Rakušané obětovali 8 miliard rakouských šilinků, které je vybudování elektrárny stálo, a odmítli využívat kapacitu 700 megawatt, kterou Zwentendorf nabízel produkovat.

Dnešní Rakousko na svém území téměř ze 100% vyrábí elektrickou energii z vodních, větrných a slunečních zdrojů. To ale zdaleka nepokryje spotřebu.

Rakousko sice vyváží část „své“ elektřiny do Itálie, Švýcarska, Lichtenštejnska a Maďarska, ale z Německa a ČR dováží násobně vyšší objemy elektrické energie (z Německa v roce 2007 11,5 TWh, z ČR 7,0 TWh).

Proč je tak důležité vzpomenout na tento milník, který natolik poznamenal vývoj části evropského „protijaderného“ politického uvažování?

  1. Od té doby uplynulo již 30 let a lidský génius nevymyslel žádnou další  efektivnější technologii na výrobu elektřiny, než je štěpení jádra v jaderném reaktoru
  2. Za těch 30 let ovšem narostla spotřeba elektrické energie násobně. Je iluzí si myslet, že tento nárůst mohou krýt zdroje větrné a sluneční energie. Ty mohou být pouze vhodným (ale okrajovým) doplňkem energetického mixu.
  3. Vzhledem k tomu, že se Evropa řítí do dramatického nedostatku elektřiny (již někdy kolem roku 2015 je na trhu očekáván významný převis poptávky nad nabídkou), není moc času váhat, jak dál.
  4. Nedostatek elektřiny na trhu nebude znamenat, že elektřina nebude vůbec. Výrazem nedostatku je cena. Čím větší bude poptávka po chybějící elektřině, tím vyšší bude její cena.
  5. A to nejen cena pro zákazníka na konci každého měsíce při platbě inkasa. Vysoké ceny elektřiny zdraží všechno: od rohlíků po naftu. Takové cenové nárůsty zvýší sociální rozdíly ve společnosti a vyhrotí sociální napětí.
  6. Budoucí vlády se budou těžce vyrovnávat s nerozhodností vlád dnešních (a platí to celoevropsky) a s obtížemi budou překonávat chybné a protispolečenské myšlenkové koncepty (v té době již politicky polomrtvých) zelených.
  7. Není mnoho firem na světě, které jsou schopny vyrobit, smontovat a uvést do provozu jadernou elektrárnu. Tak čtyři nebo pět. Může se nám lehce stát, že pokud nezačneme rychle doplňovat kapacity v Temelíně a v Dukovanech, mohou nám právě tyto firmy říci, že své kapacity mají plně vytíženy budováním jaderných elektráren v Číně a Indii.
  8. Jadernou elektrárnu musí obsluhovat vysoce vzdělaní a vyškolení pracovníci. To, že dnešní Evropa (s výjimkou Francie) rezignovala na rozvoj jaderných technologií, tak ve skutečnosti znamená, že špičkové mozky a s nimi spojené kvalitní univerzitní vzdělání odejdou do těch částí světa, kde jim bude přáno.

Třicáté výročí referenda o rakouské jaderné elektrárně Zwentendorf by pro nás mohlo být možností, jak se vážně a nepředpojatě zamyslet nad budoucností naší i našich dětí.

Bláhově věřit v to, že dobrovolně a výrazně snížíme vlastní spotřebu, je chybné. Hledat všemožné technologické úspory bude nutné.

Na místě je realismus, odpovědnost a politická odvaha.

Kategorie: 

Agent moc státu nesnižuje

Zavedení agenta provokatéra do českého právního a bezpečnostního systému je sice populární, ale slepou uličkou k potírání korupce. Ta je přímým produktem mocného státu s vysokou mírou byrokratického rozhodování. Je důsledkem nepřiměřeně vysokých daní, nedůvěry ve svobodné jednání jednotlivců, vysoké míry přerozdělování a nepřehledného prostředí dotací „na všechno“.

Korupční prostředí významně rozšířily i nesrozumitelné a komplikované evropské dotace, u jejichž získání stěží rozhoduje kvalita projektu, o to víc však umně vyšlapaná cestička z kanceláře A do kanceláře B. Příliš rychle jsme si zvykli na žití ve společnosti blahobytu, bez zodpovědnosti a rizika za vlastní rozhodování. Odevzdali jsme státu moc rozhodovat za nás, a on se nám odvděčil záplavou nadbytečných regulačních opatření. Jak jednoduché je vpravit do všech těch regulací podmínky výhodné pro tu či onu firmu prostřednictvím spřátelených kamarádíčků z daného ministerstva.

Institut provokatéra sám o sobě nezprůhlední tolik sporná výběrová řízení, nezvýší míru transparentnosti nakládání s veřejnými prostředky, významně nesníží počet jednotlivých úředních úrovní a sumu byrokratů rozhodujících o přidělení dotace, neomezí regulatorní prostředí ani výši odváděných daní. Uzákonění korupci provokujícího agenta s sebou nese (kromě neblahých historických reminiscencí) také řadu otázek etických. Jaké parametry odborné a lidské bude muset onen policista splňovat? Kdo takové parametry bude určovat a jak budou kontrolovány? Kdo bude spravedlivě a objektivně vytipovávat objekty podezřelé z korupčního jednání? Není agent provokatér pouze jednou z dalších cest vyřizování si vzájemných účtů? A lze zcela vyloučit i roli „dvojitého agenta“?

Je iluzí si myslet, že se dá korupce zcela ze společnosti vymýtit. Vždy budou existovat jedinci, hledající touto cestou vlastní prospěch. Míra korupce ale bude tím menší, čím odhodlanější bude politické prosazování principů malého státu.

Agent provokatér moc státu nad našimi životy zvětšuje. Proto není řešením.

Kategorie: 

Alternativa pro Česko: probouzí se česká společnost?

Na základě stovek dopisů a mailů, které každý den přicházejí jak Václavu Klausovi, tak členům Institutu Václava Klause, je již dlouho zřejmé, že stále větší části občanů naší země není současný stav ve společnosti lhostejný, že se cítí ohroženi a že mají obavy o bezpečí svých rodin. Právě od těchto občanů současně víme, že v České republice postrádají odpovědný, solidní a spolehlivý politický subjekt, který by se jejich obav ujal.

Je stále zřetelnější, že je zbytečné takové útočiště hledat v rámci současného českého politického uspořádání. Vypadá to, že nové uskupení musí vzniknout jako alternativa k obsahovému i formálnímu chování zavedených, ale stále prázdnějších a ustrašenějších, českých politických stran.

Jedním z takových projevů postupného probouzení české společnosti je nově se rodící politický projekt Alternativa pro Česko.

Neznáme víc, než prvotní deklarace zakladatelů této strany. Je pochopitelné, že svůj program budou muset pečlivě a detailně dopracovávat, ale za cenné považujeme fakt, že vznik této strany není umělým nápadem, je spontánní reakcí na vývoj nálad uvnitř české společnosti.

Budeme rádi, když toto probuzení získá pevnější kontury a strhne pozornost dalších občanů k vážným tématům dnešní doby tak, jak se to například podařilo Alternativě pro Německo u našich sousedů. 

Kategorie: 

Analýza: co lze očekávat od nové polské vlády?

Polsko po volbách mezi Východem a Západem

V říjnu proběhly v sousedním Polsku řádné parlamentní volby, jejichž přesvědčivým vítězem se stala tamní pravicová strana Právo a spravedlnost.

To, že v Polsku zvítězila pravice, není překvapením. Její dominanci volební odhady dlouhodobě předpovídaly. Překvapením, kromě vymazání „tradiční“ polské levice, ale je, jak  přesvědčivě a s jakou převahou pravice porazila osm let vládnoucí Občanskou platformu. Přestože byla její politika vyzdvihována Bruselem jako příklad vzorového překonávání finanční a hospodářské krize, Poláci hlasováním prokázali, že posuzují kondici své země v širším kontextu a že ji vnímají jako nedostatečnou.

To, že se Donald Tusk, nejvýraznější tvář Občanské platformy, stal „presidentem“ EU, Kaczyńského konzervativcům zřejmě pomohlo hned dvakrát. Jednak se zbavili politického konkurenta, jednak na příkladu Tuskova „bruselského politického růstu“ snadněji Polákům demonstrovali vazalství Tuskových vlád vůči Bruselu společně s faktem, že Platforma směnila obhajobu národních zájmů za politický profit svých elit.

Volební výsledek umožní pravicovému Právu a spravedlnosti vládnout většinově a s podporou vlastního presidenta. Vzniklo unikátní uspořádání na které, jak lze usoudit z volební podpory, polská veřejnost čeká.

Silným a přirozeným volebním tématem konzervativců byla rodina. Skutečnost, že do Bruselu začne zajíždět polská vládní delegace hájící konzervativní názory, nebude na jednáních, většinou ideově levicově liberálních, evropských elit nijak positivně vítána. Pokud jde o genderové otázky, o otázky soužití a sňatků osob stejného pohlaví, o společensky citlivou problematiku interrupcí či genových experimentů, jsou pozice PiS dramaticky odlišné od bruselských.

Výrazný volební výsledek pravice konzervativního presidenta Dudu posílil. Andrzej Duda před nedávnem vetoval dodatek rozšiřující Kyotský protokol a v souladu s politikou PiS se postavil na stranu zájmů polského hospodářství. I tento signál, který má podstatný zahraničně politický přesah, posiluje naděje na racionální postoje budoucí vlády PiS v EU. Polská pravice dlouhodobě brání polskou měnu a je proti přijetí eura.

Rezervovanost polské pravice vůči Bruselu má ovšem své meze. Být „prounijní“ nebo “protiunijní“ je důsledně určováno sledováním polských zájmů, které bývají obvykle ztotožňovány se schopností nasměrovat do země co možná nejvíce „evropských“ dotačních peněz. Nejviditelnějším příkladem jsou bohaté agrární dotace.

Další naděje, které lze s politikou PiS spojovat, vyplývají z postojů polské pravice k současnému hlavnímu politickému problému: přílivu běženců z islámského světa. Volební kampaň ukázala, že nová vláda bude mít ve způsobu jak řešit toto ohrožení evropské civilizace podstatně blíž například k postojům Viktora Orbána než Angely Merkelové.

Kde však téměř s jistotou nelze očekávat změnu žádnou, jsou vztahy polské pravicové politické reprezentace k Rusku a USA. Politika PiS byla a je k Moskvě velmi vyhraněná. Vychází z historických polských střetů s carským Ruskem i Sovětským svazem. V roce 2010 byly její protiruské animozity umocněny tragickou havárií vládního letadla, z jejíž údajné organizace PiS vášnivě obviňuje Rusko. I proto jsou vztahy současné polské pravice k východnímu sousedovi určovány podezíravostí a nedůvěrou.

Stejně jako Občanská platforma bude polská pravicová vláda pokračovat v naprosto nekritické proamerické politice namířené proti Rusku, bude usilovat o zajištění trvalé přítomnosti amerických jednotek v Polsku, bude válečnicky naladěným členem NATO a bude podporovat vyšší vládní výdaje na zbrojení.

Polská pravice se po osmi letech vrací k moci, což je dobře. Její návrat je rozhodný a silný. Poláci jí svěřili mandát spojený s vysokou důvěrou. I přesto zůstane Polsko zemí mezi Východem a Západem – se všemi svými nadějemi, obavami i stereotypy.

Ivo Strejček

11. listopadu 2015  

 

 

 

Kategorie: 

Ano či ne státním maturitám?

Pomalu ale jistě se blíží letošní maturitní zkoušky. Vybrané střední školy v nich budou naposledy testovat projekt tzv. státních maturit, protože již příští rok budou pro všechny střední školy státní maturity povinné.

I proto se v posledních dnech (pokolikáté již?) rozvířila debata o jejich smysluplnosti. Nabízím několik svých postřehů a názorů, které asi nebudou překvapením pro ty ze čtenářů, kteří v minulosti četli mé texty na téma českého školství a jeho budoucnosti.

Státní maturita jako měřítko

Žijeme v době nepřeberné nabídky nejrůznějšího vzdělávání. To je dobře. Je na svobodné úvaze každého z nás, čemu se ve svém studiu chceme věnovat či co by mohly studovat naše děti.

Větším problémem je kvalita poskytovaného vzdělání. Neexistuje žádný objektivní standard, který by rodičům i budoucím studentům nabídnul spolehlivé porovnání úrovně škol, které poskytují podobné vzdělání.

Jistě, jedním z možných parametrů může být schopnost uplatnění studenta na trhu práce či úspěšnost při přijímání na vysoké školy. Jsou to ostatně nejčastěji používané informace, které lze vyhledat na internetových stránkách jednotlivých středních škol.

Nejsem si ovšem jist, zda mají tu nejlepší vypovídací hodnotu: získat maturitní vysvědčení a najít si práci není vždy o studijních výsledcích jako o souhře náhod a štěstí. To nekritizuji, život takový prostě je.

A parametr přijetí na vysokou školu při obecně známé informaci, že v České republice má svoji vlastní vysokou školu už téměř každé větší okresní město?

Podle toho jednak vypadá jejich úroveň, ale zejména "boj o studenta". Na vysokou školu se u nás dostane skoro každý, kdo chce. A skoro i bez ohledu na známky na maturitním vysvědčení.

Jednotné měřítko, kterým by se státní maturita měla stát, by bylo vhodným nástrojem, jak transparentně porovnat úroveň získaných znalostí na různých školách.

Jejich povinné vyvěšování na webových stránkách školy zpřehlední orientaci zájemcům o studium a zvýší žádoucí konkurenci mezi školami.

Státní maturita jako hrozba

A právě proto, že jednotně nastavené parametry jsou konkurenční hrozbou, mají spoustu nepřátel. Jednak část studentů (a jejich rodičů), jednak část pedagogické veřejnosti.

Ti první (studenti) se oprávněně obávají, že by náročný státní standard mohl odhalit jejich neznalosti či přímo ledabyle proflákaná léta, část těch druhých (učitelé) se oprávněně obávají, že by mohla být odhalena jejich nízká pracovní výkonnost.

Pokud jsou tyto mé názory alespoň částečně pravda, jsou státní maturity jako prostředek ke zvýšení konkurence uvnitř škol i mezi školami nezbytně třeba.

Část studentů - a všichni jsme do školy chodili - potřebuje studovat s vědomím, že nad ním visí hrozba neúspěchu. Část učitelů musí do každé hodiny vstupovat s vědomím rizika, že pokud neodvede maximum práce, mohou být na základě objektivních srovnání buďto platově znevýhodněni či dokonce donuceni najít si jiné zaměstnání.

Konkurence je vždy zdravá a jednotně stanovená požadovaná minimální úroveň znalostí k tomu významně přispívá.

Tam, kde ředitelé a jejich učitelé odvádějí dobrou práci, se nemají čeho bát. Tam, kde tomu tak není, bude státní maturita přínosem.

Maturita nebo výuční list?

Státní maturita a případná hrozba, že po čtyřech let studia nemusím maturitu vůbec získat, může přimět žáky a jejich rodič k zamyšlení nad tím, zda na náročnější středoškolský typ studia vůbec mají a zda pro ně není výhodnější ucházet se o učební obory, kde získají dva tři výuční listy.

Jednak by tato úvaha významně zkvalitnila úroveň studentů v učebních oborech (dnes přece platí obecně sdílený posměšek, že "maturitu získá každý, tak proč bych šel do učení"), jednak by společnost získala více řemeslníků, které opravdu potřebuje.

Přikláním se k zavedení státních maturit a za předpokladu, že bude včas a srozumitelně řečeno co se chce po studentech a co se tedy chce po jejich učitelích, věřím v pozitivní přínos celého projektu.

Zdrcující část středoškolského studia platí stát z peněz daňových poplatníků. Je správné, že chce vymezit, co za tyto prostředky budou studenti umět a je ještě správnější, že tímto způsobem dává na vědomí státním zaměstnancům - pedagogům, že žáci jsou jejich klienty, kterým musí každý den poskytovat kvalitní službu.

Kategorie: 

Armáda potřebuje respekt, ne odvody branců

Ministr Vondra zvažuje návrat k povinným odvodům branců, protože armádě se prý nedostává některých specializovaných profesí, jako jsou počítačoví experti, letci či profesionálové z oblastí spojovací techniky .

To jsou zprávy alarmující a nedobré. Co však bylo a je příčinou stavu, ve kterém se armádě nedostává profesionálů? Co se stalo, že drtivá část současné mladé generace mužů a žen považuje službu v ozbrojených silách za odpudivou profesi? Proč má služba v armádě právě v České republice tak mizernou pověst? A není to obecnější problém evropské civilizace?

 

Nekonečně bezpečný svět

Za jednu z hlavních příčin bolestivého stavu nedůvěry společnosti v armádu považuji mylné přesvědčení veřejnosti o tom, že svět kolem nás je nekonečně bezpečný. Zvykli jsme si nevnímat bezpečnostní rizika, která by mohla přerůst v přímé ohrožení naší národní bezpečnosti. Pokud se "někde" válčí, je to v bezpečné vzdálenosti od našich hranic v teritoriích, která mnozí ani neumí najít na mapě.

A když už se nás některá z varovných informací dotkne, je tu přece NATO (rozuměj Američané), kteří to vše svými silami a na vlastní náklady vyřeší.

 

Podceňovaná armáda

Jsme malí, bezvýznamní a naše bezpečnostní síly jsou omezené, myslí si po desetiletí veřejnost i většina politiků.

Celá léta je rozpočet české armády soustavě snižován tak důsledně, až musel letos na jaře generální tajemník NATO nepřímo naznačit, že se ze zbytků českých ozbrojených sil stává komický přívěsek Aliance a vybídnul českou vládu k navýšení prostředků ve prospěch naší armády.

Jakou motivaci by měli mít mladí mužové k tomu, aby do cíleně zanedbávaného sboru dobrovolně vstoupili? Nabízí jim věčně podceňovaná armáda kariérní růst? Setkají se tam s technikou, o které se jim v civilním sektoru ani nezdá? Nabudou tam zkušenosti, které posléze "v záloze" uplatní? Mají jistotu, že podvyživený rozpočet ministerstva obrany se částečně postará o jejich blízké, zatímco oni budou nasazeni v akci na druhé straně planety? A postará se o ně vůbec někdo důstojně, pokud při hájení hodnot naší civilizace přijdou o zdraví či dokonce život? 

 

Historická zkušenost

Nevěřím, že vztah Čechů k armádě formoval Haškův dobrý voják Švejk. To, že na podzim 1938 stáli mladí mužové v betonových pevnůstkách na československých hranicích odhodláni bránit nezávislost republiky, je mému přesvědčení dobrým důkazem.

Přesto v nás jaksi zahnízdila historická zkušenost, že služba v armádě je jen tak trochu hrou na vojáky bez povinnosti bojovat.

Armáda, zejména ta socialistická, vedená kádrově prověřenými hlupáky, neměla nikdy zvláštní kredit. Byla ze své podstaty armádou agresivní a útočnou. My, co jsme v ní povinně sloužili, na ta léta s politruky a kontráši nevzpomínáme v dobrém. Podtrženo kolaborací s „dočasným pobytem spřátelené Sovětské armády“, veřejnost armádou opovrhovala.

Leccos se za těch posledních dvacet let změnilo, nicméně nedůvěra veřejnosti ve svou armádu (notabene neustále stíhanou nejrůznějšími skandály s armádní výzbrojí a výstrojí, za což armáda sama nemůže) zůstává vysoká.

Proč by dnešní mladí lidé, zhýčkaní blahobytem a libující si v životě bez závazků a disciplíny, měli vstupovat do armády, nad kterou veřejnost povýšeně ohrnuje nos? Být členem ozbrojených sil v USA nebo Velké Británii je čest, pocta, prestiž. Nosit uniformu speciálních jednotek v těchto zemích je vyhledávanou visačkou nejvyšší kvality.

Za základní příčiny stavu, ve kterém mladí lidé v Čechách postrádají jakoukoliv motivaci stát se profesionálními vojáky Armády České republiky, proto považuji zejména:

  • minimální a nedostatečný armádní rozpočet odkázaný na vládní a parlamentní milodary
  • politickou i společenskou rezignaci na skutečnost, že státní nezávislost si musíme garantovat především my sami 
  • a proto omezení role naší armády na jakýsi expediční sbor (pokud možno nebojový) určený primárně k nasazení mimo území ČR
  • a z toho všeho plynoucí nespravedlivě nízké mínění veřejnosti o naší současné armádě a nezájem stát se profesionálním vojákem

 

Moc se bojím, že odvody branců v této atmosféře, jsou oním pověstným střílením kanónem na vrabce – ať už zůstanu u armádní terminologie.

Kategorie: 

Asi jsem se zbláznil (0)

Proč?

Když se tak v politice dívám kolem sebe, zdá se mi, že jsem se asi zbláznil.

Vývěsní štít starého oprýskaného socialismu je čerstvě natřen, má nové jemnější formy evropského státu blahobytu, zdá se zase nevinný a atraktivní.

Svým obsahem je ovšem stále stejný – okrádá nás o svobodu volby nad našimi životy.

Útočí na nás ze všech stran a poroučí nám formou nejrůznějších regulací, systémem důmyslných dotací, u nichž nerozhoduje kvalita ale známosti, vysokých a ještě vyšších daní, stále vyšší mírou přerozdělování, prostoduchými razítky a formuláři, narůstající mocí byrokratické vrchnosti, která „všechno ví a zná“.

Tak, jako kdysi, i ten dnešní socialismus se tváří, že chce konat blaho. Tak, jako kdysi, tomu lidé věří a dobrovolně se nechávají obelhávat. A přesto je to virus, který úspěšně napadá organismus dnešní společnosti a nepozorovaně jej ničí.

Proto se, mimo další texty, objeví na mé webové stránce seriál „Asi jsem se zbláznil“. Chtít svět, který se řídí tak obyčejnými a prostými pravdami, až na ně s lehkostí zapomínáme, se dnes totiž zdá být téměř čiré bláznovství.

Pokud si i vy myslíte, že jste se sem tam z dnešní politiky zbláznili, napište mi vaše příběhy na ivo.strejcek@istrejcek.cz. Rád jimi nový seriál obohatím.

Kategorie: 

Asi jsem se zbláznil (1)

Město Žďár koupilo od odborů kulturní dům a bude podnikat v kultuře!

Zastupitelstvo města Žďáru nad Sázavou, jehož jsem členem, rozhodlo na svém zasedání 3.12.2009 o odkupu Domu kultury, který doposud patřil odborářům. Za 15 016 611,- Kč (bez DPH).

(zdroj: http://www.zdarns.cz/zastupitelstvo/ZM2009-17.asp)

Hlasoval jsem proti, protože odmítám tento nákup z následujících důvodů:

  1. Obec nemá podnikat. A už vůbec ne v kultuře. Nemá vytvářet a platit místa profesionálních kulturních pracovníků, protože k tomu má jediný zdroj: peníze daňových poplatníků. A protože osobní preference každého z poplatníků jsou přirozeně jiné, obecní rozpočet nemá paušálně platit „kulturu všem“, protože ony preference nezná. Snadno tak může nabízet v kultuře pouze to, co se aktuálně líbí organizátorům.
  2. Obec má vyjadřovat zájem na rozmanitém kulturním životě ve městě pouze formou příspěvků, o které jednotliví organizátoři kulturních akcí soutěží. Město má garantovat silný grantový program, ve kterém získají podporu rozmanité kulturní projekty formou nezávislé soutěže (vyhlašovatelem a posuzovatelem kritérií může být nezávislá grantová komise zvolená členy Zastupitelstva města a složená z respektovaných osobností města).
  3. Současná tendence masivní organizace kultury zaměstnanci města povede k vytvoření „chráněné městské firmy na kulturu“. Chceme opravdu vytěsňovat drobné soukromé organizátory a nadšence, kteří tak obtížně shánějí každou korunu na organizování nejrůznějších kulturních akcí? A chceme vůbec něco tak nepolapitelného a osobního, jako kultura sama o sobě je, úředně organizovat?
  4. Kultura v nejširším pojetí není pouze množství divadelních představení a výstav, ale uvážlivé financování knihoven, škol, péče o památky či finanční výpomoc zájmovým spolkům. Nákupem kulturního domu bude zbývat výrazně méně na žádoucí financování toho, čemu má obec skutečně pomáhat.
  5. S nákupem kulturního domu vzniká městu problém: co s tímto majetkem dál? A proto vznikne nová příspěvková organizace „KULTURA Žďár“. Příspěvková organizace je ovšem krycí název pro novodobé socialistické hospodaření města. Městem placení zaměstnanci podnikají, ale nenesou riziko ztráty (jako každý jiný podnikatel). Ztráta je dokryta z městského rozpočtu.
  6. K tomu, aby nová příspěvková organizace mohla „organizovat kulturu“, má ve své zřizovací listině povolenu škálu podnikání. Co je to ale za podnikání, které není spojeno s žádným podnikatelským rizikem! Nemají tyto činnosti provozovat soukromí podnikatelé? „Komunální podnikání“ prohlubuje významné nerovnosti na trhu.
  7. Město Žďár nad Sázavou odkoupí majetek odborů, o jehož fyzickém stavu má nejasnou představu. Nikdo nebyl schopen odpovědět na otázku, jaké finanční nároky na městský rozpočet si vyžádají opravy (budova je stará mezi 30 – 40 lety, má rovnou střechu, což je na drsné Vysočině vždy nevýhoda, stav elektroinstalace, rozvodů vody a odpadů, posudek statika nebyly součástí projednávaného materiálu). Pochopitelně za odpověď nepovažuji vágní vyjádření jednoho z městských zastupitelů, že „si to procházeli a do 5 let se tam nemusí vložit ani koruna“.
  8. Městský rozpočet na takový nákup nemá finanční prostředky! Na tento nákup v době rozpočtového napětí si buďto bude město Žďár muset vypůjčit (to je ale výhodný nákup, že?) nebo v návrhu rozpočtu vyškrtnout některou z předem plánovaných akcí. A aby nebylo tomu celému furiantství konec, město dokonce zaplatí daň z převodu nemovitosti ve výši dalších 0,5 mil. Kč za samotné odboráře!

Proti: I. Strejček – ODS, J. Brychta - ODS, J.Miklík – KSČM
Zdrželi se: V. Frendl - ODS. R. Chlubna – ODS
Zbývajících 19 přítomných bylo pro.
Takže, asi jsem se musel zbláznit!

Kategorie: 

Autor státních maturit Pavel Zelený dopracoval projekt k nedůvěryhodnosti, je dobře, že končí

Mýlil jsem se!

 

Rozhodnutí ministra školství ČR pro. Petra Fialy odvolat z funkce ředitele Centra pro přípravu maturit (Cermat) Pavla Zeleného je zpráva hodná ocenění. Ministr jde (chvályhodně) ještě dál: nařídil provést audit nákladů na jednotnou maturitu a současně uskutečnit procesní audit, který by měl objasnit, jak jsou nastaveny procesy uvnitř centra.

Ti ze čtenářů, kteří si mé texty sem tam přečtou, ví, že jsem letitým zastáncem ideje státních maturit. Proč tedy rozhodnutí ministra školství vítám? Protože řediteli Zelenému se podařilo to nejhorší, k čemu mohl celý projekt „dopracovat“: ke ztrátě důvěry v celou myšlenku! A k tomu ještě pěkně přibalit pachuť podezření z předražení nevýkonných procesů.

Myšlenka státních maturit vznikla na konci 90. let. Pavel Zelený se jí v Cermatu ujal, ale po neshodách s ministrem školství Zemanovy vlády Eduardem Zemanem (shodou všech okolností) na konci roku 2001 skončil. Projekt podporovala ministryně školství Petra Buzková, ale Zeleného si  zpátky pozvala až Dana Kuchtová (SZ), aby jej „vyrazil“ následující ministr školství Ondřej Liška (také SZ). Po sedmi měsících jej zpátky pozvala ministryně (opět školství a opět jiná) Miroslava Kopicová.

Proč tak obsáhle o části profesního životopisu Pavla Zeleného? Abychom si s dostatečnou hrůzou uvědomili základní fakt: na ministerstvu školství se za ta celá léta střídali ministři a ministryně jako na běžícím pásu. Co ministr, to nový koncept. Co ministryně, to jiný vztah i k názoru na státní maturity.

A tak šlo školství v Čechách ode zdi ke zdi.  Vzdělání, ze své podstaty vyžadující konzervativní opatrná rozhodování, procházelo revolučními zvraty bez dlouhodobých a hlavně neměnných koncepcí.

Postupný rozpad rodinných hodnot, který u některých dětí vyústil v absolutní pohrdání jakoukoliv rodičovskou autoritou – natož autoritou učitelů, odklon od tradiční české vzdělávací školy vyrůstající ze kulturní tradice této země, rezignace na dlouhodobou péči o další vzdělání pedagogů a naopak věčná nespokojenost pedagogů se vším kolem nich i prudce klesající počet narozených dětí (budoucích žáků a studentů) společně vytvořily třaskavý koktejl rozvráceného českého vzdělávacího systému.

Státní maturity, a za touto ideou stále stojím, byly proto některými z nás považovány za snahu o nastavení náročné laťky, kterou překonat nebude jednouché. Někteří jsme věřili, že takový koncept (ve kterém vymezí stát budoucím maturantům dlouhodobě dopředu jasné podmínky, za kterých lze maturitní zkoušku složit) sníží zájem některých studentů o maturity a navede je ke snaze získat výuční list. Je totiž dlouhodobě smutnou pravdou, že úroveň maturit je mnohde nízká a získat ji může doslova každý. Co takový proces posléze působí na trhu práce je zjevné.

Nastal opak. Namísto náročné vzdělávací laťky zmutoval koncept státních maturit v karikaturu. Šablona byla naformátována ne tak, aby státem garantované maturitní vysvědčení bylo dílčí vizitkou kvality získaného vzdělání, ale tak, aby jej opět získal každý.

Oprávněně tak pedagogové z gymnázií státním maturitám spílají, protože Cermatem vybudovaný systém po jejich studentech nic navíc nechce a jejich kvalitu snižuje na úroveň středních škol nevalné pověsti. O smyslu volby mezi nižší a vyšší úrovní maturity snad ani  není nutné příliš přemýšlet.

A pak znovu ode zdi ke zdi. Jestliže loni se zdály zkoušky přesmíru snadné, letos to v maturitách z matematiky raději v Cermatu „preventivně“ přehnali.  A tak dále, a tak dále.

Je dobře, že ministr Fiala ředitele Cermatu Zeleného odvolal. Snad jej „někdo další“ nepřizve v budoucnosti ke spolupráci. Výsledky jeho práce už jsme viděli!

A za sebe přiznávám, že jsem se mýlil. Mýlil jsem se v tom, že stát (ve svém zájmu!!!) se pokusí zorganizovat transparentní, „přiměřeně“ byrokratickou a nepředraženou státní maturitu. Hluboce jsem se mýlil v tom, že plejáda ministrů a ministryň školství bude manažersky dostatečně schopná přípravu řídit.

Znovu jsem si tak potvrdil, že stát a státní byrokrat jsou neschopní, málo výkonní i nespolehliví, když si neumějí zorganizovat ani to, aby je ze svých daní v budoucnu živili vzdělaní lidé.

 

Kategorie: 

Avantgardní nebo tradiční Vánoce?

 Vánoční

 

Jak to tak vypadá, už snad ani Vánoce nebudou ušetřeny všudypřítomné politické korektnosti - zničujícímu chování, které nenazývá věci pravým jménem, natírá skutečnost na růžovo a brání vyjadřování a obhajobě takových názorů, které by snad, probůh, mohly někoho urazit.

Do čela boje za „politicky korektní Vánoce“ se letos postavilo město Brusel. Na proslulé starobylé náměstí Grand Place, kde tradičně stává 20 metrů vysoká vánoční jedle dovezená z belgických Arden, letos tamní radní nechali postavit železnou konstrukci smontovanou z lešenářských trubek a potaženou pergamenem. Skulptura vzdáleně připomíná tvar jehličnatého stromu, mění své barvy (bliká) mezi bledě zelenou, červenou a modro-červenou.

Radní pro turismus města Brusel si rozhodnutí pochvaluje: letošní „vánoční strom“ je podle něho „avantgardní“ a „pomáhá modernizovat radost ze zimy“. Stejně pochvalně si notuje i další městská radní (mimochodem zvolená za Křesťansko-demokratickou a vlámskou stranu!), která prohlašuje, že „vánoční strom je pro mnoho lidí, kteří nejsou křesťany, urážející“.

Zjevně tím má na mysli „neurazit“ oficiálně deklarovaných 22% obyvatel Bruselu, kteří se hlásí k tamní muslimské komunitě.

Překvapit ji ovšem muselo prohlášení Semsettina Ugurlu, předsedy Belgického muslimského výboru (reprezentuje muslimskou menšinu v Belgii), když oznámil, že „muslimům v Belgii vánoční stromy nevadí. Vědí, že žijí v zemi s křesťanskou tradicí, takže vánoční stromy je nijak neurážejí“.

Ať je to, jak je to, plastika nahrazující vánoční strom v Bruselu veřejnost náležitě dopálila. Na náměstí již byla svolána demonstrace za demontáž skulptury, opírajíce se o nejméně 11 000 podpisů petice žádající totéž.

Jak to s letošním „vánočním stromem“ dopadne teprve uvidíme, ovšem již dnes má mezi Belgičany přezdívku „lékárna“. Jeho dominantní bledě zelenomodrá barva připomíná svým svitem barvu vývěsních štítů belgických lékáren.

„Boj o Vánoce“, jak svoje reportáže nazvalo několik významných evropských televizních stanic, neprobíhá pouze na proslulém bruselském náměstí.

Z trávníku před jednou z budov soudu v Texasu musel zmizet výjev připomínající Narození Páně. Totéž musela udělat státní nemocnice v Jižní Karolíně. V některým britských městech již byly „vánoční trhy“ přejmenovány na „trhy zimních prázdnin“ a slovo „Vánoce“ bylo nahrazeno slovem „Winterval“ (zkratka slov winter a festival, zima a slavnost). Televize BBC již zaznamenala záměry nevyhlašovat „vánoční slevy“ ale „slevy zimních prázdnin“.

Ve městě Anchorage na Aljašce se prý před budovou tamní radnice budou před Vánocemi scházet někteří obyvatelé města a zpívat vánoční koledy, přičemž chtějí přilákat pozornost ke své petici „Chceme pozdrav veselé Vánoce, ne šťastné prázdniny“.

Nemyslím si, že tyto zprávy příliš souvisejí s českou realitou. Na Staroměstském náměstí v Praze září tradiční vánoční strom, stejně jako ve většině českých a moravských měst. Atmosféru Vánoc bude i nadále uklidňovat Ladův ponocný, vytrubující nad poeticky zasněženou vesnicí radostnou zvěst, že se narodil Vykupitel. Budeme naslouchat České mši vánoční Jakuba Jana Ryby a tolerantně necháme mnohé z nás, aby alespoň jednou za rok – na Půlnoční – šli do kostela.

Držme se svých hodnotových kotev a zvykových symbolů. Nedejme si vnutit, že jsou staré, staromódní, překonané a že má přijít cosi „avantgardního“. Držme se zdravého selského rozumu našich dědů a báb.

Tak tedy milé Vánoce! Vám i Vašim blízkým! A také těm, kteří s námi u štědrovečerní večeře už sedět nebudou, ale nedotknutelnost a posvátnost křesťanské tradice Vánoc nám hluboce vštípili.

Kategorie: 

Beznaděj britské politiky

Jednání o odchodu Británie z EU jsou zablokovaná. Nejnovější vystoupení britské ministerské předsedkyně Theresy Mayové v italské Florencii proto bylo očekáváno s jistým napětím, ačkoliv hlavní vyjednavač brexitu za EU Michel Barnier se akce demonstrativně nezúčastnil. Obratně tak předvedl, kdo tahá za delší konec vyjednávacího provazu. A protože florentský projev Mayové byl beznadějný, mohl jej Barnier na dálku označit jako „konstruktivní projev vyjadřující ochotu ministerské předsedkyně posunout rozhovory kupředu“.

Kdybychom rychlost a způsob provedení brexitu chápali pouze jako izolovanou otázku řešení vztahu Londýn - Brusel, na britském vyjednávacím váháním by nám příliš nezáleželo. Ale není tomu tak. Na rozhodnosti Britů, jak budou v odchodu z EU postupovat a kam směřovat, na jejich přesvědčivosti a jasnosti, jak budou formulovat své cíle, závisí do jisté míry i úspěšnost souboje ostatních eurorealistických politických formací s centralizační osou Berlín – Paříž - Brusel.

V tomto ohledu je situace tristní. Evropským vyjednavačům se podařilo zavléci britskou stranu do časové pasti. To si Britové způsobili sami - jsou váhaví, nepřipravení, nerozhodní a postrádají přesvědčivého politického vůdce.

Mayová ve Florencii tyto charakteristiky britské vyjednávací pozice nejen potvrdila, šla ve své politice euroappeasementu ještě dál. Vyhlásila, že Británie navrhuje po březnu 2019 (oficiálním datu ukončení období brexitu) další „dvouleté přechodné období“ a naznačila, že splní Bruselu vše, co doposud tvořilo vyjednávací třecí plochy: přihlásila se k plnění sporných finančních nároků EU i po roce 2019; slíbila, že práva občanů EU v Británii budou plně zachována „na úrovni dnešního stavu“; a připustila, že jurisdikce Evropského soudního dvora nad britským právem nekončí březnem 2019.

Premiérka potvrdila, že dnešní britská politika z EU sice verbálně „odchází“, moc vážně to asi nemyslí.

Evropská unie a její elity mají za sebou obávaný politický rok významných voleb: v Nizozemí, ve Francii a v Německu. Zvládly jej v pohodě. Vcelku snadno překonaly šok z výsledků britského referenda, k čemuž jim pomohli Britové sami. Následná beznadějnost britských vyjednavačů pomohla oslabila protibruselské politické síly, které do voleb ve svých zemích vstupovaly. A tvrdost, s jakou se Barnierově týmu podařilo zatlačit nepřipravené Brity, je třeba chápat jako vzkaz Bruselu dovnitř EU: na odchod si dejte zajít chuť!

V celém tomto kontextu je třeba říci, že afektované, ale obsahově zoufalé vystoupení britské premiérky Mayové ve Florencii bylo dalším rozčarováním a zklamáním. Potvrdilo, že ze současné politické Británie lze jen s obtížemi čekat spojeneckou podporu v boji s euroelitami.

Bude to na několika odvážných, jasných, srozumitelných „kontinentálních“ lídrech. Na jejich schopnostech formulovat vizi a  vysvětlit občanům proč, jak a kam má Evropa jít. Na jejich ochotě povznést se nad nepodstatné rozdíly (viděno optikou úkolu doby – „řešení“ Evropy), které je navzájem prozatím rozdělují, ale spojit své síly a spolupracovat. Británie se pak připojí.

Ivo Strejček

26. 9. 2017 

Kategorie: 

Bourání soch nic neřeší

„Příšerné ukázky nenávisti na universitě ve Virgínii a v Charlottesville ... ukázaly, že pomníky Konfederace se staly symboly bílé nadvlády a neo-nacismu“, prohlásil Greg Fenves, ředitel Texaské university v Austinu a vydal pokyn k odstranění čtyř soch významných postav Konfederace z Americké občanské války. Připojil se tak k vlně podobných rozhodnutí ve městech od Baltimoru k New Orleans.

Agentura Reuters ovšem mezitím přinesla výsledky bleskového průzkumu veřejného mínění, ve kterém 54% dotázaných tvrdí, že „památníky Konfederace by na veřejných místech měly zůstat“, (27% respondentů souhlasí s jejich odstraněním). Průzkum také odhaluje hlubokou puklinu mezi „bílými“ voliči Republikánů podporujících setrvání pomníků na svých místech a „minoritami“ a voliči Demokratů, kteří požadují odstranění všech symbolů „otrokářské Konfederace“.

Se „sochami – symboly“ bývá v různých etapách historie svízel, což i my z vlastní zkušenosti víme. Přesto se podstata „sporu o symboly Konfederace“ v dnešní Americe zdá být čímsi trochu jiným, než běžným střídáním historie a jejích reprezentantů. Je totiž další, velmi přesvědčivou, výpovědí o politickém a společenském rozkolu uvnitř této země.

Znamená destrukce symbolů připomínajících významné osobnosti konfederativního Jihu vymýcení pocitů, pro které se k nim dnešní Američané vracejí? A vracejí-li se k nim a jsou ochotni je bránit, protože k nim „nějak“ promlouvají, je to způsobeno obdivem k historii staré více než sto padesát let, či aktuální výpovědí o americké současnosti?

Je zjevné, a výše citovaný průzkum veřejného mínění to průkazně dokládá, že kdyby se „obyčejní bílí“ v Americe necítili po desetiletí odstrčeni na okraj politického zájmu, který více než o ně dbal o zájmy nejrůznějších „barevných“ minorit, nemusely by dnes desetitisíce Američanů vidět v generálu Robertu E. Lee svého „ztraceného“ vůdce.

Bourání soch ničemu nepomáhá, nic neřeší a nic neléčí. Je nesmyslné tvrdit, že zmizí-li z amerických veřejných prostranství symboly Konfederace, zavládne v této zemi atmosféra „konečného smíření“. Spíše se dá očekávat, že se frustrace „zapomenutých bílých“ prohloubí.

Politickému a mediálnímu establishmentu i společenským snobům o hledání řešení nejde. Celé téma podněcují, provokují a vyhrocují proto, aby se pokusily protlačit „svoji“ progresivistickou a levicově-liberální vizi Ameriky proti většinové vůli občanů.  Je pro ně i vítaným „klackem, se kterým je možné Donalda Trumpa bít“. Už proto, že s jeho zvolením se tito „demokraté“ nikdy nesmíří.

Ivo Strejček

22. 8. 2017

Kategorie: 

Britové a Češi na nesouhlasu vydělají

Martin Callanan: Češi a Britové na nesouhlasu vydělají

2. březen 2012

Za doprovodu fanfár a vzájemných gratulací dnes v Bruselu podepisuje pětadvacet hlav států smlouvu o fiskální unii. Dva premiéři svůj podpis nepřipojí: David Cameron a Petr Nečas.

Za doprovodu fanfár a vzájemných gratulací dnes v Bruselu podepisuje pětadvacet hlav států smlouvu o fiskální unii. Dva premiéři svůj podpis nepřipojí: David Cameron a Petr Nečas.
I my v Británii jsme vedli stejnou debatu jako u vás. Nasměruje nás neochota vzdát se své finanční samostatnosti do izolace? Jsem hluboce přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska na nepodepsání smlouvy obě naše země vydělají, ekonomicky i politicky. Proč si to myslím?
 
Za prvé, kdybych sázel, vsadím se, že ne všechny země nakonec smlouvu ratifikují. Irové pořádají referendum a odpověď „ne" je zcela vážně na stole. Žhavý uchazeč o Elysejský palác Francois Hollande prohlásil, že se pokusí vyjednat změnu smlouvy. Švédové dokument poněkud bizarně podepisují s tím, že pro ně nikdy nebude platit! V jiných zemích vyjadřují vážné obavy tamní parlamenty.
 
I smlouva ratifikovaná celou pětadvacítkou je ale zcela zbytečná. Evropané vůbec rádi odpovídají na každou krizi popletenými a abstraktními debatami o právních textech a institucích. Krize eurozóny bohužel není výjimkou. Na tuto krizi fiskální smlouva ani vzdáleně neodpovídá. Možná řešení jsou totiž jen dvě: Buď Němci přijmou fakt, že od nynějška budou posílat své peníze na jih (říká se tomu transferová unie), nebo půjde Řecko z kola ven a bude moci konečně devalvovat svou měnu. Evropské elity si zatím jen kupují čas.
 
Ať už nakonec Řekům euro zůstane, nebo ne, mezi těmi státy, které za eurozónu platí účty, sílí přání odebrat členským státům hospodářskou samostatnost a převést ji na centrální orgány EU.
 
Na konci minulého roku schválil europarlament posílení ekonomické vlády, tzv. SixPack. Ještě než oschl inkoust, máme na stole fiskální smlouvu. Nyní slyšíme volání, aby o ekonomice ještě více rozhodovali nevolení bruselští úředníci, samozřejmě pod vedením francouzsko-německého tandemu. Tento proces se nezastaví, dokud byrokraté nebudou mít pod kontrolou všechna podstatná ekonomická rozhodnutí.
 
Jaká je za to politická cena, vidíme nyní v Řecku. Jen se bojím, že to může být pouze začátek dalekosáhlejší revolty, až lidé zjistí, že přišli o právo rozhodovat o svých záležitostech, aniž by se jich někdo ptal. Kdo se dnes spokojeně sluní na pláži, může být zítra smeten přílivem, my bychom ale rádi zůstali na souši.
  
Samozřejmě není pravda, že rozhodnou-li se státy eurozóny pro těsnější integraci, budou ostatní vystrčeni za dveře. Jako příklad si vezměme společný trh. My Britové ho vnímáme jako největší výhodu našeho členství v EU a rozhodně nehodláme během debaty o něm sedět v zadních lavicích. To, že David Cameron a Petr Nečas společně navrhli dopis dvanácti států, který volá po dalším prohlubování společného trhu a posílení konkurenceschopnosti, jasně dokazuje, že jsme připraveni si v Bruselu říct o slovo.
 
Další falešný argument, který slýchám pořád dokola, tvrdí, že nepodepsáním smlouvy utrpíme obchodně. Lidé v Evropě kupují škodovky, protože jsou to spolehlivá auta. Češi kupují francouzské víno, protože je dobré. Stejně tak kupují vína australská, bez ohledu na nějakou evropskou „solidaritu". Vaši vývozci se jistě nikde nesetkají s odmítnutím svého zboží proto, že jste nepodepsali jakousi smlouvu! Opakuji, tento argument je zcela falešný.
 
Co je ale ještě důležitější: Máte šanci stát se silnou evropskou ekonomikou bez svěrací kazajky celoevropského ekonomického rozhodování a plánování. Schopnost určovat si fiskální politiku, úrokové sazby nebo pobídky samostatně a podle aktuálních potřeb z vás učiní atraktivní zemi pro podnikání a investice. Česká republika může růst, zatímco zbytek eurozóny půjde pod hladinu i s lodí, ke které se připoutal. Vy si můžete svobodně vzít z obou světů to nejlepší.
 
A konečně chci říci, že celá tato debata o smlouvě míří na mnohem podstatnější téma: Jakou EU vlastně chceme? Chceme, aby se Británie a Česko staly součástí státu zvaného Evropa, kde jsou všichni nuceni podepisovat diktáty z centra a plnit příkazy dvou velkých států? Nebo chceme EU, kde se se všemi státy bez ohledu na velikost, historii a geografii zachází se stejnou úctou i tehdy, když nechtějí podepsat každé písmenko unijní legislativy?
 
O nějaké izolaci tu nemůže být řeč. Češi i Britové usilují o jinou EU: otevřenou, pružnou, svobodnou. Stojíme společně u vzniku nového paradigmatu EU pro jednadvacáté století. 
 
Text vyšel ve zkrácené podobě v deníku MF DNES.

Britové jsou vlastní vinou slabší

Začalo vyjednávání parametrů a podmínek odchodu Velké Británie z Evropské unie. Začíná se „rozhovory o rozhovorech“, a tak jediné, co v takové souvislosti má prozatím smysl, je zamyšlení se nad kondicí a myšlenkovou kompaktností obou bloků, které do vyjednávacího procesu vstupují.

Evropské elity dlouho působily dojmem hlubokého otřesu ze svobodného rozhodnutí Britů odejít z Evropské unie. Přežít tento otřes jim pomohla překvapivá a nepochopitelná váhavost britské strany nejen bezprostředně po vyhlášení výsledků, ale po celé následující měsíce. Hlavní tváře kampaně „Odejít“ – Michael Gove, Boris Johnson a Nigel Farage – se vytratily. Po Cameronovu odchodu z čela britské vlády i pozice předsedy konzervativců uchopila politickou moc, po které tak dlouho toužila, Theresa Mayová. V  referendové kampani se před tím Mayová nepřipojila k žádnému proudu: nebyla ani pro odchod, ani pro setrvání. Tvrdila o sobě, že je loajální k oficiální pozici Cameronovy vlády, ve které zastávala funkci ministryně vnitra, přestože by „asi raději preferovala odchod“.

Po celý následující rok Mayová neučinila žádné rozhodnutí, které by ve vztahu k nezvratitelnosti brexitu mělo „západkový“ charakter. V britské politice se z tohoto pohledu neodehrálo nic. Britové byli pasivní a nevyužili mocný hybný moment podložený pozitivním výsledkem lidového hlasování.

Přestože Mayová vládla v Dolní komoře britského parlamentu přesvědčivou většinou, která jí zaručovala stabilní politickou pozici pro formulaci a prosazení britských priorit, z nejasných důvodů se rozhodla zbytečně riskovat a vyhlásit velmi rychlé předčasné parlamentní volby. Od svého rozhodnutí, o kterém se později ukázalo, že nebylo konzultováno ani s některými členy jejího kabinetu, si Mayová slibovala „posílení konzervativců v parlamentu“ a „upevnění vyjednávací pozice“.

Pokud si toto Mayová skutečně přála, pak cesta, kterou vedla konzervativce k volbám, tomu neodpovídala. Znám osobně dva britské konzervativce, kteří působí v Evropském parlamentu a kteří se v těchto národních volbách ucházeli o zisk mandátu. Daniela Hannana, politika a výborného řečníka, novináře a bystrého politického glosátora, který s odchodem Británie z EU spojil celý svůj politický život a Vicky Fordovou, ženu, která v Evropském parlamentu toužila po každé sebemenší funkci, aby se posléze stala předsedkyní (v evropském kontextu vlivného) Výboru pro ochranu spotřebitele. Oba mohli být vedením Konzervativní strany nominováni do okrsků, ve kterých vždy pohodlně konzervativci zvítězili. Vzhledem k časové tísni byla z nominací vyloučena členská základna (!) a proto byly nominace administrovány z politické centrály strany. Euroskeptik a jedna z nejvýraznějších tváří kampaně „Odejít“ Hannan nominován nebyl, „proevropská“ Fordová ano. Zdá se mi nepravděpodobné, že by v případě těchto jmen o nominacích Mayová nevěděla. Jaké si tedy skutečně britská premiérka přála ideové složení toho budoucího „silnějšího“ parlamentu?

Konzervativci po velkou část kampaně skutečně kráčeli za výrazným vítězstvím. Tedy po celou dobu, kdy se drželi brexitu jako hlavního volebního tématu. Až do té doby, než zcela nečekaně a překvapivě vnesla Mayová do debaty domácí sociální témata a téměř neuvěřitelný návrh na zavedení nové „daně z demence“. Tato chyba (pokud to vůbec chyba byla) vrátila do hry Corbynovy labouristy, kteří až do konce kampaně udrželi sociální témata v rovině těch hlavních a rozhodujících a mocně se dotáhli na konzervativce.

Výsledkem parlamentních voleb je ztráta konzervativní většiny v parlamentu, pokusy o sestavení vlády s třaskavou podporou irských Unionistů a proto oslabení britské pozice při vyjednávání svého odchodu z EU.

Britská politická pozice byla po celý rok od vyhlášení výsledků referenda slabá, váhavá, nezřetelná, nesrozumitelná a hlavně laxně pomalá. Tento postoj, svým způsobem, oslabil podobně smýšlející proudy v nizozemských i francouzských volbách, které bruselské, pařížské a berlínské elity v pohodě přežily. Zvláštní a v uzlových okamžicích nepochopitelné chování premiérky a předsedkyně Konzervativní strany Theresy Mayové rozdělilo její kabinet a obnovilo pukliny uvnitř strany.

I proto Britové vstupují do vyjednávacích rozhovorů výrazně slabší, než mohli být. Sami se vzdali momentu politického překvapení a nabídli kontinentální části EU čas, aby vytvořila silný – tvrdě prointegrační - tandem Berlín–Paříž a sebevědomý vyjednávací tým s francouzsko-německou dominancí. Jsou to Britové, kteří si mohou za to, že jim dnes Macron i Schäuble povýšeně vzkazují, že „dveře do EU jsou pro Británii stále otevřené“. A jsou to i Britové, kteří svým dílem mohou za to, že Macron i Merkelová si dnes dovolí tvrdší a brutálnější chování „dovnitř EU“.

Důsledky svých chyb britští vyjednavači zřejmě velmi brzy pocítí. A my, aniž bychom činili předčasné soudy, bychom měli realisticky vidět, že katastrofální britské lavírování těžce poškodilo ty myšlenkové proudy a politické formace, které v brexitu viděly naději pro postupnou obnovu normálního politického uspořádání na kontinentě, návrat k národnímu státu a jeho demokratickým institucím a obnovení mezivládního principu jednání.

Ivo Strejček

20. 6. 2017 

 

 

Kategorie: 

Britské parlamentní volby - krok k vystoupení Británie z EU?

Nemyslím si, že by výsledky britských parlamentních voleb, které se budou konat na začátku letošního května, mohly vyústit v proces vedoucí k vystoupení Velké Británie z EU. Jednak proto, že tomu zřejmě nenahraje parlamentní aritmetika, jednak proto, že na britské politické scéně není nikdo, kdo by si takový vývoj skutečně přál.

Předák britských labouristů Ed Miliband považuje případné referendum o vystoupení Británie z EU za „krok k létům chaosu“. Předseda liberálních demokratů (a současného koaličního partnera britských konzervativců ve vládě) Nick Clegg už prohlásil, že „kdo si v Británii přeje referendum o vystoupení země z EU, ten ať jeho stranu nevolí“. Nigel Farage sice takové referendum chce, ale trvá na termínu jeho konání již na konci letošního roku (což je v Británii legislativně obtížně proveditelné).

Očekávají se vyrovnané výsledky a případná vláda s účastí konzervativců se bude muset opírat o taková uskupení, která si vystoupení z EU v žádném případě nepřejí. I proto si může předseda konzervativců David Cameron před euroskeptickou částí své strany a euroskepticky naladěnou částí britských voličů s referendem o vystoupení z EU pohrávat.

Žádný politický posun ovšem neočekávám ani v případě takového volebního výsledku, který by konzervativcům umožnil vládnout bez jakékoliv koaliční podpory. Názory a postoje samotného Davida Camerona nenasvědčují, že by si pro Velkou Británii přál alternativu „mimo EU“. Vždyť pouze opakovaně a mlhavě mluví o roli Británie v jakési „zásadně reformované EU“.

Ani osobnostně nepokládám předsedu britských konzervativců za státníka schopného připravit a zvládnout odchod Británie z EU. Spíše než státník s vizí je Cameron zručný matador ve zvládání manévrů na evropských summitech.

Ať už dopadnou britské parlamentní volby jakkoliv, očekávat spuštění nějakého procesu vedoucího k vystoupení Velké Británie z EU považuji za nerealistické.

 

Psáno pro Newsletter IVK

 

Ivo Strejček

8. dubna 2015 

Kategorie: 

Budou už i fotografie s krásnými modelkami podléhat evropské regulaci?

Burda Moden

 

Offenburg je město s asi 60 000 obyvateli na německé straně Rýna, nějakých 30 kilometrů od Štrasburku.

Obklopené proslulými vinicemi na strmých svazích pohoří Schwarzwaldu prudce se zvedajících z Porýnské nížiny,  je rodištěm i celoživotním působištěm ženy, kterou zná nejen Německo, ale s jistotou i pozoruhodný kus dalšího světa – Aenne Burda.

Poslouchá se to jako příběh z hollywoodského filmu. Narodila se ve skromných poměrech v roce 1909, absolvovala klášterní střední školu a na konci dvacátých let minulého století začala pracovat jako pokladní v místní energetické firmě. Dcera zaměstnance německých drah se v roce 1930 seznámila s Franzem Burda, majitelem nakladatelství v Offenburgu. V roce 1931 se vzali a měli spolu tři syny.

„Mým cílem je dát dohromady praktickou módu za rozumné peníze, kterou by mohlo nosit co nejvíce normálních žen“, prohlásila Aenne Burda a v roce 1950 založila módní časopis Burda Moden, který hned v lednu vyšel v nákladu 100 000 výtisků.

Popularita časopisu prudce rostla, neboť do něho byly vkládány papírové střihy na nejrůznější dámské a posléze i pánské oblečení – halenky, sukně, kalhoty, šaty a košile. Ženy v Německu, zemi po válce zdecimované a chudé, našly v paní Burda a jejím nápadu spásu. Časopis umožnil celým generacím německých žen dobrat se vlastní šikovností ke vkusnému a módnímu oblečení doslova „za hubičku“.

A nejen v Německu. Časopis Burda Moden byl šlágrem v desítkách cizích zemí včetně Československa. Půjčoval se u nás z ruky do ruky. Byl nedostatkovým zbožím, jako všechno z kapitalistického světa, neboť umožňoval dívkám a ženám domoci se něčeho jiného, než socialistické krimplenové módy.

Byl jedním z blahodárných doteků svobodného, fungujícího, praktického světa. Obsahem i formou. Legendární je setkání paní Raisy Gorbačevové s Aenne Burda, na kterém prý první dáma Sovětského svazu požádala o nevídané svolení vydávat tento časopis v Sovětském svazu, k čemuž v roce 1987 skutečně došlo.

Jak by se asi paní Burda podnikalo dnes? A nejde mi o genialitu nápadu. Myšlenky budou vždy politiky i byrokraty nepolapitelné. Jde mi o množství překážek, které dobrému nápadu stojí v cestě.

Evropský parlament například před pár dny většinou svých poslanců vyzval členské státy, aby „zvážily možnost omezit tradiční zobrazování žen v reklamě“. Co by na to asi paní Burda řekla? Jak by asi své modely na stránkách svého originálního magazínu představovala?

Ale snad i to se dá, ostatně jako každé hloupé a nesmyslné úřednické či politické nařízení, nějak obejít. Zdrcující je, jak ta plejáda hloupostí působí na odvahu člověka „do něčeho se pustit“.

Svět, ve kterém žijeme, je přeplněný příkazy a zákazy, což znehodnocuje vůli podnikat. Namísto přemýšlení o nápadu a způsobech, jak jej vylepšit, obíhá podnikatel úřady a shání razítka. Není proto divu, že chuť podnikat a stát se „svým pánem“ má v EU pouze 4% mladých lidí, kteří dokončují středoškolské vzdělání. S takto nízkým počtem kontrastuje 21% mladých Američanů, kteří se chtějí postavit na vlastní nohy.

Je zbytečné vyhlašovat monstrózní evropské programy na boj s nezaměstnaností mladých. Bylo by užitečnější zbavit se touhy všechno regulovat a standardizovat a odstranit tím příčiny děsivého stavu, ve kterém celá polovina mladých jihoevropanů do 25 let nemá práci.

Časopis Burda, zásilkový katalog obchodního domu Neckermann a třeba elektronika Grundig se staly symboly německého poválečného hospodářského zázraku. Ten se zrodil z tvrdé práce ve svobodné prostředí na troskách válkou rozvráceného Německa.

Aenne Burda zemřela 2005 ve „svém“ Offenburgu ve věku 96 let. Ověnčena nejrůznějšími řády a medailemi za celoživotní zásluhy, byla především ženou praktického nápadu pro praktické lidi.

Ano, žila v jiné době, kde podnikat bylo jedině možné a postarat se sám o sebe a svoji rodinu bylo nejen ctností, bylo nezbytností. 

Kategorie: 

Bída obstrukční anarchie

Patří obstrukce k nástrojům parlamentní demokracie? Patří. Jsou obstrukce používány i v parlamentech jiných demokratických zemí? Jsou. Mají české demokratické strany právo používat obstrukce jako prostředku k dosažení svých politických záměrů? Mají. Má být obstrukce nástrojem blokovacího teroru? Nemá!

Zneužili čeští sociální demokraté institutu obstrukce k rozkladu chodu dolní komory českého parlamentu s cílem bezohledně ochromit tuto zemi v sílící bouři evropské ekonomické a politické krize? Ano, zneužili!

Obstrukce jsou v každé vyspělé demokracii upraveny jednacím řádem. Ve Velké Británii, odkud politický pojem "obstrukce" pochází, i v USA, kde byly obstrukční postupy s úspěchem opakovaně použity.

V každé z těchto demokracií má pojem obstrukce jasné a přesné vymezení.

Žádný z řečníků se nesmí odchýlit od projednávaného tématu. Chce-li obstruovat debatu například o reformě důchodového systému, nemůže zneužívat přiděleného času třeba předčítáním kapitol z Dickensovy Kroniky Pickwikova klubu. Řídící schůze má právo mu okamžitě vstoupit do řeči, či mu přidělené slovo odebrat.

Řečník, vystupující v britském parlamentu, nesmí mít řeč napsanou. Smí použít pouze základní poznámky a je povinen mluvit "spatra".

Do sněmovního sálu Dolní komory britského parlamentu si poslanci sice smějí přinést noviny, nesmí je však veřejně číst. Totéž platí o počítačích - jejich použití je při jednání sněmovny zakázáno.

S bídnou džungli české obstrukční anarchie nás čeští sociální demokraté seznámili dokonale.

V době, kdy řecký socialistický premiér Papandreu rezignoval a přiznal krach řeckých veřejných financí - čeští sociální demokraté blokovali sněmovnu koktáním z Bible.

V době, kdy Itálie stojí před krachem, který už vážně nikdo není schopen prostřednictvím zázračného "záchranného fondu" zaplatit, se někteří čeští sociální demokraté zesměšňují používáním anglických ekonomických termínů, které ani neumějí vyslovit (natož aby tušili, co je jejich obsahem).

Zatímco francouzský ministerský předseda neočekávaně předkládá mohutný balík škrtů v legendárně pohodlném francouzském sociálním systému (mimochodem s dalším zvýšením věku odchodu do penze), čeští sociální demokraté hulákají o stížnosti k Ústavnímu soudu, neboť jim koalice "odepřela právo na svobodu slova".

A přesně v ten den, kdy zástupce čínské (komunistické) vlády sdělil zkoprnělým evropským demokratům a vyslancům tzv. Evropského záchranného fondu, že "předlužení Evropy je evropský problém, na jehož řešení se Čína nebude podílet", oznámil vůdce českých socialistů Sobotka, že pokud sociální demokraté vyhrají v příštích parlamentních volbách, reformy buďto upraví nebo přímo zruší.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře, namlouvají si zřejmě opoziční poslanci a tlačí na pilu dál.

Při vědomí neklidu a ekonomických potíží, které se České republice nevyhnou, by naše parlamentní demokracie proto měla ve vlastním zájmu učinit pár drobných - a poměrně rychle proveditelných - změn.

Co takhle v Jednacím řádu Parlamentu České republiky jasně vymezit pravidla stanovující, kde končí parlamentní obstrukce a začíná teror? V tomto kontextu považuji povinnost kteréhokoliv z poslanců vystupovat "bez papíru" za požadavek zásadní. Výstupy některých poslanců by tak s jistotou učinily ze silvestrovského večera nepřekonatelný "second-hand bazar" politického humoru.

Předsedající a řídící schůze musí mít právo odebrat slovo tomu z řečníků, který nebude diskutovat k projednávanému tématu.

Existuje prokázaný a měřitelný vztah mezi délkou i počtem vystoupení poslanců a přítomností televizních kamer ve sněmovně. Omezení přímých přenosů z jednání sněmovny tak ušetří nejen část nákladů daňových poplatníků, kteří musí nedobrovolně hradit provoz neefektivního kanálu veřejnoprávní televize a zklidní rozdrásané nervy několika mála nepoučitelných diváků, ale zejména zásadně omezí chuť poslanců " producírovat se ".

Když už tedy v části poslaneckých lavic vládne milá nálada nepolíbené divadelní naivky, že ekonomický a politický chaos ve světě kolem nás se Čechů nijak netýká, tak by alespoň pokus o pár prostých opatření, které mohou vnést o kousíček více řádu do české parlamentní koridy, byl pokusem záslužným.

Kategorie: 

Břevno v oku svém

Americký viceprezident Mike Pence, který je ve své funkci poprvé oficiálně v Evropě, měl již možnost být konfrontován se současným „unijním“ pohledem „na věc“. Při večeři v Bruselu jej belgický ministerský předseda Charles Michel varoval, aby „Trumpova administrativa nepodporovala jakoukoliv fragmentaci či dokonce rozpad Evropské unie“. Belgičan tak opakoval pozice evropských institucí reprezentovaných Donaldem Tuskem, jenž před nedávnem po setkání unijních špiček na Maltě prohlásil, že „EU čelí třem největším nebezpečím ve své historii: asertivní Číně, agresivnímu Rusku a znepokojivým signálům Trumpovy administrativy, které podporují euroskeptické nálady“.

Je od evropských politických špiček hloupé a směšné zároveň obviňovat amerického prezidenta Trumpa z podněcování „protiunijních“ nálad. Donald Trump je ve funkci sotva jeden měsíc, zato protibruselské nálady občanů členských zemí kvasí již celá léta.

Příčiny, proč sílí a narůstají nálady ke vzpouře evropských občanů proti svým politickým elitám, jež oprávněně považují za původce dnešního zoufalého stavu, je nezbytné hledat v arogantních a sociálně-inženýrských politikách evropských elit, které uvrhly Evropu do stagnace a procesu potácení se od krize ke krizi.

Evropský „prezident“ Tusk i belgický premiér Michel však v jistém slova smyslu pravdu mají. Ne ovšem Trump, ale spontánní rozhodnutí amerických občanů zvolit si svobodně „svého Trumpa“, je pro všechny ty evropské Tusky hrozbou. Co kdyby se americká občanská rebelie přelila do Evropy, co by si pak počali?

A proto evropské elity raději třísku v oku bratra svého vidí, aniž by si povšimli břevna v oku svém.

 

Kategorie: 

Cena za přímou volbu

Není třeba brát třetí výročí prezidentského mandátu Miloše Zemana jako snadnou záminku k nejrůzněji motivovaným útokům na českého prezidenta. Je to výročí, které by nás mělo raději vybídnout k zamyšlení nad tím, zda cena, kterou platí česká politika a společnost za lehkovážné uzákonění přímé volby hlavy státu, odpovídá očekáváním, se kterými byla spojována.

Obhájci této zásadní ústavní změny v ní naivně viděli způsob, jak se (tehdy médii a částí politiků skandováno) vyhnout „politické korupci parlamentního zákulisí“ a „nechat o svém prezidentovi rozhodnout občany“; snížit politické napětí uvnitř parlamentu a mandátem vzešlým z přímé volby překlenou rozkolísanost české politické scény.

Nic takového nenastalo a ani nastat nemohlo, jak jsme už tehdy někteří argumentovali.

Od okamžiků prvních úvah o uzákonění přímé volby hlavy státu bylo zjevné, že takového klání se mohou úspěšně zúčastnit pouze velikáni české politiky a že zvolení „zázračné, ale neznámé“ osobnosti je vyloučeno. Železná logika této reality přivedla do závěrečného kola Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Ve volbě mezi těmito osobnostmi byli lidé nuceni rozhodnout se i podle toho, kdo jim vadil méně.

Od počátku bylo jasné, a průběh předvolební kampaně to pouze potvrdil, že takový způsob volby prezidenta nepřinese zklidnění ani české politiky, ani zdejší společnosti. To je nemožné z podstaty věci. Volba mezi Spartou a Slávií fanoušky také nesmiřuje, ale rozděluje.

Přestože česká ústava považuje hlavu našeho státu za součást moci výkonné (vládní) a určuje jí roli reprezentanta země navenek, přímo zvolený prezident může snadno obcházet a ignorovat parlamentní uspořádání. Svoji legitimitu odvozuje ne od parlamentu (jak tomu bývalo u jeho předchůdců Havla a Klause), ale od voličů přímo. Těm statisícům přímých voličů, ne parlamentu, se takto zvolený prezident cítí odpovědný, čehož Miloš Zeman využívá vrchovatě a téměř jistě lze říci, že by si podobně počínal na jeho místě každý.

Česká politika se tragicky mýlila, když slabošsky podlehla mediální poptávce po hledání nového přerozdělení moci mezi vládu a parlament, a tak hledání ústavní změny, jenž by omezila pravomoci českého prezidenta, je směšným pláčem zákonodárců nad – právě jimi - před pár lety rozlitým mlékem.

Uzákonění přímé volby prezidenta umožnilo, k naší škodě, na čas uniknout od skutečně zásadního politického problému této země. Tím je v České republice po celé polistopadové období existence křehkých a slabých vlád.

Chybně pojatý volební zákon produkuje nezřetelné parlamentní většiny a neumožňuje sestavit stabilní kabinety. Oprávněná únava voličů z opakovaného přeběhlictví některých poslanců a z permanentního vládnutí na hraně „101“, z neschopnosti vlád prosadit nezbytná rozhodnutí (a podstatné volební sliby, pro které je voliči volí), vyplývá z důsledků špatného volebního zákona. Lze dokonce i porozumět rozladění občanů z některých nešťastných událostí, které provázely nepřímou volbu prezidentů Havla a Klause. Ale i zde platí - kdyby výsledky voleb umožnily vznik a existenci jasněji definované a přesvědčivější parlamentní většiny, nemuselo k některým nepřiměřenostem vůbec docházet.

Důsledky přímé volby prezidenta prokázaly, že tato ústavní změna nemohla splnit žádné z očekávání, které s ní byly spojovány. Vyhrotila vztahy mezi parlamentem a hlavou státu, rozštěpila společnost, nezklidnila politickou scénu a ze zkušenosti si troufám tvrdit, že ani sami voliči příliš nestáli o nabídku jít k dalším (kolikátým již) volbám. Český politický systém je ještě nepřehlednější, rozkolísanější a přeplněný vášněmi i nenávistí. Vše v době, kdy jsou k řešení jiné zásadní problémy.

A tak jediným, kdo může s uspokojením konstatovat, že přímá volba českého prezidenta naplnila jeho očekávání a kdo úspěšně žije z narůstajícího napětí na ose „prezident“ - „parlament“ - „všichni ti, kteří se s porážkou svého kandidáta nesmířili“ – jsou naše média.

psáno pro Neviditelný pes

24. února 2016

Kategorie: 

Christopher Caldwell: Jak přemýšlet o Putinovi (překlad Ivo Strejček)

Christopher Caldwell je seniorním editorem v The Weekly Standard. Je absolventem Harvardu. Jeho eseje, sloupky a recenze se objevují v Claremont Review of Books, The Wall Street Journal, The New York Times Book Review, The Spectator (Londýn), The Financial Times a množství dalších publikací. Je autorem knihy  „Reflections on Revolution in Europe: Immigration, Islam and the West“ a pracuje na knize o Americe v letech po roce 1960.

Následující text je adaptací jeho projevu předneseného 15. února 2017 na National Leadership Seminar na Hillsdale College ve Phoenixu v Arizoně.

Vladimír Putin je mocný ideologický symbol a vysoce účinný ideologický lakmusový test. Pro populistické konzervativce celého světa je hrdinou a pro progresivisty koncentrovanou hrůzou. Nechci jej porovnávat s naším vlastním prezidentem, ale pokud se dostatečně dost dozvíme o tom, co si běžný Američan myslí o Putinovi, můžeme pravděpodobně říci i to, co si myslí o Donaldu Trumpovi.

Hned na začátku mi dovolte zdůraznit, že toto nebude vystoupení o tom, co si myslet o Putinovi, na což jste všichni schopni učinit si svůj vlastní názor, ale raději o tom, jak o něm přemýšlet. A co se toho týká, existuje jedna základní pravda, kterou je třeba si připomenout a která je často zapomínána. Naši globalističtí lídři asi zavrhovali suverenitu už od konce Studené války, ale to neznamená, že by suverenita přestala, byť jen na malou chvíli, být primárním subjektem politiky.

Vladimir Vladimirovič není prezidentem feministického NGO. Není aktivistou transgenderových práv. Není žádným ombudsmanem dosazeným Spojenými národy, aby vytvářel a dělal show se slajdy o zelené energii. Je zvoleným lídrem Ruska – drsné, relativně chudé, vojensky silné země, jenž byla v posledních letech pravidelně zahanbována, okrádána a klamána. Jeho prací je ochránit výsady své země a její suverenitu v mezinárodním systému, který pracuje na erozi suverenity obecně, a zvláště na ruskou suverenitu nahlíží jako na hrozbu.

Podle amerických standardů je Putinův respekt k demokratickým procesům přinejlepším vrtošivý. Tvrdě vystoupil proti mírumilovným demonstracím. Političtí oponenti byli v průběhu jeho vlády zatýkáni a uvrženi do vězení. Někteří byli zavražděni – Anna Politkovská, křižácká korespondentka v Čečensku, byla zavražděna ve svém bytě v Moskvě v roce 2006; Alexander Litviněnko, špión otrávený poloniem 210 v Londýně o pár měsíců později; aktivista Boris Němcov, zastřelený na mostě v Moskvě na začátku roku 2015. Přestože důkazy spojující Putinův vlastní okruh s těmito zabitými jsou nepřímé, zaslouží si podrobného prozkoumání.

A přesto všechno, pokud bychom měli použít tradiční měřítka k porozumění lídrům, což zahrnuje obranu hranic a národní rozkvět, Putin by byl považován za čelního státníka naší doby. Kdo s ním může na světové scéně soupeřit? Snad pouze Recep Tayyip Erdoğan z Turecka.

Když se v zimě 1999-2000  Putin ujal moci, jeho země nebyla schopna vlastní obrany. Byla zbankrotovaná. Byla cupována na kusy svými novými kleptokratickými elitami se souhlasem svých starých imperiálních rivalů, Američanů. Putin to změnil. V prvním desetiletí tohoto století udělal to, co Kemal Atatürk ve dvacátých letech minulého století v Turecku. Z drobícího se impéria zachránil národní stát, dal mu soudržnost a smysl. Disciplinoval plutokraty své země. Restauroval její vojenskou sílu. A odmítnul, dokonce ještě otevřenější rétorikou, přijmout pro Rusko servilní roli v Američany prováděném světovém systému, který narýsovali cizí politikové a lídři byznysu. Jeho voliči mu přisuzují zásluhu na tom, že zachránil jejich zemi.

Proč jsou američtí intelektuálové takovými ideology, když mluví o „mezinárodním systému“? Pravděpodobně  proto, že američtí intelektuálové takový systém sami vytvořili a protože předpokládají, že tu nikdy nebudou legitimní historické důvody, proč by se k němu měli politikové stavět opozičně. Odmítli takové důvody pro vzestup Rodrigo Duterteho na Filipínách. Učinili totéž s Donaldem Trumpem. A udělali to s Putinem. Naši počestní politikové považují za samozřejmé, že když povstal z KGB, je proto ztělesněním zla, které je třeba vymýtit.

Putin nevyšel z ničeho. Rusové jej ne pouze tolerují, oni jej zbožňují. Nebo vás napadá jiný důvod, proč už vládne sedmnáct let, pokud si vzpomenete, že, v průběhu několika let po pádu komunismu, se v Rusku propadla průměrná délka života pod tu v Bangladéši? Je to hanba, která padá na Borise Jelcina. Jelcinův bezhlavý oportunismus z něho v pozdních osmdesátých letech minulého století učinil nepostradatelného úhlavního nepřítele komunismu.  Ale právě to z něho udělalo nevhodného zakladatele moderního státu. Alexandr Solženicyn, jehož texty o komunismu mu dávají jistý nárok být považován za největšího muže dvacátého století, věřil, že post-komunističtí lídři situaci v zemi ještě více zhoršili. V roce 2000 Solženicyn napsal: „Výsledkem Jelcinovy éry bylo, že všechny fundamentální sektory našeho politického, ekonomického, kulturního a morálního života byly zničeny a vydrancovány. Budeme pokračovat v loupení a destrukci Ruska do té doby, dokud nic nezbyde?“ To bylo v roce, kdy se Putin dostal k moci. On byl odpovědí na Solženicynovu otázku.

Jsou dvě věci, které Putin udělal tak, že stmelily loajalitu Solženicynovu a ostatních Rusů – zkrotil miliardáře, kteří zemi drancovali, a obnovil pozici Ruska v zahraničí. Podívejme se na to podrobněji.

Rusko si zachovává elementy kleptokracie založené na oligarchickém ovládání přírodních zdrojů. Ale nesmíme zapomenout, že Putin tuto kleptokracii  zdědil. Nezaložil ji. Transfer ruských přírodních zdrojů do rukou komunistů spojených s KGB, kteří sami sebe nazývali byznysmeny, byl pro Rusko tragickým okamžikem. A byl také zahanbujícím momentem pro Západ. Západní politologové poskytli této krádeži ideologické krytí, když jej prezentovali jako „přechod ke kapitalismu“. Západní korporace, včetně bank, poskytly financování.

Toto mi dovolte zdůraznit. Oligarchové, kteří za půl desetiletí po pádu komunismu v roce 1991 změnili Rusko v ozbrojenou plutokracii, sami sebe nazývali kapitalisty. Byli to ale většinou lidé vyšlechtěni jako budoucí komunistická nomenklatura – lidé jako Boris Berezovský, Vladimír Gusinský a Michail Chodorkovský. To byli lidé, kteří chápali rozsah a původ státních příjmů a kteří ovládali privatizační programy. Měli přístup k západnímu financování a byli ochotni použít násilí a zastrašování. Převzali moc přesně tak, jak si to kdysi naplánovali, když ještě byli ve škole komunistických kádrů – nyní však jako vlastníci, ne jako byrokraté. A protože stát za komunismu vlastnil všechno, docela se jim to vyplatilo. Jelcinova vláda byla na úspěchu těchto miliardářů postavena, a naopak.

Chodorkovský se v nedávné době stal symbolem Putinovy chybné vlády, protože jej Putin na deset let uvěznil. Chodorkovského soudní proces jistě nesplňoval západní standardy, ale Chodorkovského privatizace patřily mezi ty nejobscénnější ze všech. Ve své nejnovější Putinově biografii vypočítává Steven Lee Myers, dřívější korespondent New York Times v Moskvě, že Chodorkovský a jeho spřátelení investoři zaplatili v devadesátých letech minulého století za hlavní produkční část naftové společnosti Jukos 150 milionů dolarů, která byla v roce 2004 oceněna na zhruba 20 miliard dolarů. Jinými slovy ovládli podíl na základní komoditě Ruska – ropě – za méně než jedno procento její hodnoty. Putin po svém nástupu tyto lidi nazval „státem dosazenými miliardáři“. Viděl je jako kanál pro drancování Ruska a snažil se zachránit pro zemi to, co bylo předtím ukradeno. Viděl také, že Rusko potřebovalo získat zpět kontrolu nad ohromnými zásobami ropy a plynu, na nichž většina Evropy závisela, neboť to byla jediná geopolitická páka, která mu zbyla.

Další věcí, kterou Putin učinil, bylo obnovení zahraniční pozice země. Dostal se k moci deset let poté, kdy země utrpěla porážku v Afganistánu podobající se té naší ve Vietnamu. Následně po této prohře se nepodařilo zastavit krvavé islamistické povstání v Čečensku. A tím nejhorším ze všeho bylo zahanbení Spojenými státy a NATO ve válce v Srbsku v roce 1999, když Clintonova administrativa podpořila nacionalistické a islamistické hnutí za nezávislost Kosova. Toto byla poslední válka, ve které Spojené státy bojovaly na stejné straně jako Usáma bin Ládin, a ve které využily příležitost jednat s Ruskem jako s obtížnou a druhořadou zemí, čímž mu ukázaly jeho ponížené místo v mezinárodním řádu. Putin se stal prezidentem půl roku poté, co byl Jelcin vmanévrován ke svolení, aby bylo Srbsko, spojenec Ruska, rozsekáno na kusy. Když se Putin ujal funkce, řekl: „Nebudeme tolerovat jakékoliv pokořování národní hrdosti Rusů, či jakoukoliv hrozbu celistvosti země.“ Degradace ruské pozice reprezentovaná srbskou válkou je tím, na co Putin nepřímo narážel, když proslule popsal kolaps Sovětského svazu jako „největší geopolitickou katastrofu století.“ Toto prohlášení je často mylně chápáno a chybně vykládáno: on tím neměl na mysli jakoukoliv touhu vrátit se ke komunismu. Ale když Putin řekl, že obnoví sílu Ruska, myslel to tak. Odrazil vojenský postup islamistických jednotek v Čečensku a Dagestánu, a přijal tvrdou linii v boji s terorismem – včetně rozhodnutí nevyjednávat s únosci rukojmí, dokonce ani tajně.

Jedno téma se táhne ruskou zahraniční politikou a hodně utváří její historii. Neexistuje žádná země, s výjimkou Izraele, která by měla nebezpečnější hranici s islámským světem. Mysleli bychom si, že právě tato skutečnost by mohla být primární optikou, skrze kterou nahlížet na ruské chování – a pro Západ dobrá pozice, jak se začít pokoušet vysvětlit ruské chování, jenž na první pohled nemá přirozenou logiku. A přesto se agitace proti Putinovi na Západě na nic takového vůbec nezaměřila. Nesoustředila se na ruskou intervenci proti ISIS ve válce v Sýrii, dokonce ani na přijetí Edwarda Snowdena, člověka na útěku, protože vynesl tajné informace amerických zpravodajských služeb.

Dvě epizody, které jsou mezi západními progresivisty zdrojem unisono vedeného vzteku na Putina, jsou obě pro svět triviálními tématy, ale zásadními pro svět progresivismu. K první události došlo v roce 2014, kdy se v Soči konaly olympijské hry, které byly prezentovány jako příležitost ekonomicky zničit Rusko. Většina světových lídrů navštívila hry bez problémů, od Marka Rutteho (Nizozemí) a Enrico Letty (Itálie), k Si Ťin-pchingovi (Čína) a Šinzo Abemu (Japonsko). Ale tři lídři – David Cameron z Británie, François Hollande z Francie a Barack Obama ze Spojených států, uvedli progresivisty ve svých vlastních zemích do stavu šílenství krátkým seznamem ruských domácích kauz. První se týkala uvězněného naftového magnáta Chodorkovského; Putin jej propustil před začátkem olympijských her. Druhá se týkala mladých žen, které samy sebe nazývaly Pussy Riot. Performační umělkyně, jež byly uvězněny za porušování ruských zákonů proti rouhání, když narušily bohoslužbu obscénním skandováním o Bohu (překlady se téměř nikdy v západních televizích neobjevily); Putin je také před olympiádou propustil. A třetí se týká ruského Článku 6.21, který je v americkém tisku podivně popisován jako zákon proti „takzvané gay propagandě“. Přesnější popis toho, co zákon zakazuje, je podpora „netradičních sexuálních vztahů k dětem“. Tady by si snad někteří Američané mohli přát, aby Rusko nebralo náboženství nebo homosexualitu tak vážně, či být překvapeni faktem, že to jsou pro ruské prostředí tak vážná témata. Je zřejmé, že tu existuje cosi nevybalancovaného mezi převracením těchto problémů v diplomatické incidenty a vytváření kvůli nim všech druhů hrozeb.

Druhou kampaní proti Putinovi byl pokus odcházející Obamovy administrativy vrhnout pochybnosti na legitimitu prezidentských voleb minulý listopad naznačováním, že ruská vláda je nějak „hackla“. Jde o výjimečnou epizodu v historii vyrábění názoru. Pochopitelně si nenárokuji jakoukoliv odbornost v kybernetické špionáži, ale kdokoli, kdo četl veřejnou dokumentaci, na které prohlášení spočívá, najde pouze spekulace, argumenty úřední moci a pokusy dát tomu logiku soustavným omíláním dokola.

V polovině prosince se v New York Times objevil článek s názvem „Jak Moskva namířila skvělou zbraň na americké volby“. Většina z tvrzení, která se v tomto textu objevují, pocházejí od nejmenovaných zdrojů administrativy a zaměstnanců CrowdStrike, firmy zabývající se  kybernetickou bezpečností, která byla Demokraty najata k vyšetření hackerského útoku na počítač jejich Národního demokratického výboru (DNC). Byli citováni ti, kdo pracovali v tajném anti-hackerském výboru DNC, včetně předsedkyně strany Debbie Wassermanové Schultzové a právníka strany Michaela Sussmanna. Pak zpráva Národní zpravodajské rady, kterou vláda uvolnila v lednu, ukázala podstatu celého případu: více než polovina této zprávy byla věnována stížnostem na neobjektivitu a předpojatost RT, ruské vládní mezinárodní televizní sítě.

Znovu, nevíme, co zpravodajské služby vědí. Ale neexistují žádné veřejně dostupné důkazy, které by ospravedlnily volání arizonského senátora Johna McCaina, že Rusové provedli „válečný akt“. Pokud by tu byly, diskuse o těchto důkazech by pokračovaly i v Trumpově administrativě, ale protože již přestaly být užitečným politickým nástrojem, jednoduše se vypařily.

Jsou tu dva další smyšlené Putinovy skandály, které, jak se ukázalo, neexistovaly. V prosinci zveřejnil deník Washington Post černou listinu zpravodajských organizací, které publikovaly „nepravdivé zprávy“ ve službách Putina. Seznam se ukázal být kompilátem sestaveným pochybnou politickou aktivistickou skupinou s názvem PropOrNot, která sem umístila některé zdroje jenom proto, že jejich pohledy na daná témata se shodovaly s názory RT. Obamova administrativa poté v prosinci oznámila, že v elektrické rozvodné síti ve státě Vermont nalezla ruský počítačový kód, jenž melodramaticky nazvala „Grizzly Steppe“.  Staly se z toho titulky na první stránky novin. Takzvaný ruský kód ale mohl být zakoupen komerčně a byl nalezen, podle jednoho z novinářů, „v jediném laptopu, který nebyl připojen do elektrické sítě“.

Američtí Demokraté udělali všechno možné, aby Putina zdiskreditovali. Proč? Skutečně existuje cosi jako Zeitgeist, nebo duch doby. Dané téma se stane vášní pro celé lidstvo a jistí lidé se stanou jeho symbolem. Například před půl stoletím byl Zeitgeist o osvobození z kolonialismu. Vzpomeňte na Martina Luthera Kinga. Když cestoval do Norska, aby si převzal Nobelovu cenu míru, zastavil se v Londýně, kde promluvil o apartheidu v Jižní Africe. K čemu mu to bylo? Prakticky: k ničemu. Symbolicky: ke všemu. Byla to příležitost vyjádřit se k morální otázce dne.

Dnes máme odlišný Zeitgeist. Dnes to jsou suverenita a sebeurčení, které rozpoutávají na Západě vášně. Příčiny pro to mají hodně co společného se způsobem, jakým byl na konci Studené války ukončen konflikt mezi USA a Ruskem. Ano, v osmdesátých letech minulého století byly tyto dvě země velmocemi, ale současně se navzájem omezovaly. Aliance, které vedly, byly vzpurné. Po pádu Berlínské zdi se jejich osudy rozešly. Spojeným státům byla nabídnuta šance uspořádat pravidla světového systému, což přijaly s mimořádnou vehemencí. Rusku byla nabídnuta role takovému systému se podřídit.

A právě to, jak protichůdné jsou tyto role, je vidět v ruském konfliktu na Ukrajině před dvěma lety. Podle oficiálního amerického hodnocení Rusko napadlo svého souseda po skvělé revoluci, která svrhla plutokracii. Rusko poté anektovalo ukrajinské námořní základny na Krymu. Podle ruského názoru byl demokraticky zvolený parlament svržen ozbrojeným povstáním podporovaným Spojenými státy. Aby zabránilo nepřátelskému NATO v založení jeho vlastní námořní základny v Černém moři, muselo z tohoto důvodu Rusko převzít Krym, který byl tak jako tak historickým ruským teritoriem. Oba tyto pohledy jsou absolutně správné. Jde pouze o to, že jedno slovo může znamenat něco jiného pro Američany, než čím je pro Rusy. Říkáme například, že Rusové nevěří v demokracii. Ale jak velký novinář a historik Walter Laqueur poznamenal, „většina Rusů došla k poznání, že demokracií je to, co bylo v jejich zemi mezi lety 1990 a 2000, a to už nechtějí zažít.“

Myšlenka, se kterou bych rád zakončil, je tato: nedostaneme se nikam, pokud budeme předpokládat, že Putin vidí svět tak, jak jej vidíme my. Jeden z těch nezávislejších myslitelů o Rusku ve Washingtonu, D.C., je reaganovský kongresman z Kalifornie Dana Rohrabacher. Vzpomínám si, jak jsem jej před několika lety viděl spílat na večeři ve Washingtonu. Host odvedle mu totiž řekl, že by se měl stydět, protože Reagan by v otázce lidských práv idealisticky Putinovi vzdoroval. Rohrabacher nesouhlasil. Reaganův dar jako zahraničně-politického myslitele, řekl, nebyl jeho idealismus. Byla to jeho schopnost utřídit priority, vidět, co vytváří největší hrozbu. Dnešní největší hrozbou pro Spojené státy není Vladimír Putin.

Takže proč lidé přemýšlejí o Putinovi tak moc, jak tomu je? Protože se stal symbolem národního sebeurčení. Populističtí konzervativci na něho nahlíží způsobem, jakým progresivisté kdysi na Fidela Castra. Jako na postavu, která říká, že se nepodrobí světu, jenž jej obklopuje. Nemuseli jste být komunistou, abyste ocenili Castrův způsob, navzdory jeho excesům, kterým vytesal prostor pro autonomii své země.

A stejným způsobem si pro sebe získává sympatie Putinovo chování i u některých nepřátel Ruska. Těch, kteří cítí, že mezinárodní systém nenaplňuje jejich očekávání. Obecně řečeno, líbí-li se vám tento systém, budete považovat Vladimíra Putina za hrozbu. Pokud se vám nelíbí, budete s ním v mnohém sympatizovat. Putin se stal symbolem národní suverenity v jejím boji s globalismem. A ukazuje se, že je to největší bitva naší doby. Jak předvedly naše poslední volby, je to pravda dokonce i u nás.

 

Co mě napadá, když tankuji naftu

Na zpáteční cestě ze Štrasburku jsem minulý týden tankoval naftu. Cena za jeden litr – 1,54 eur. Dočerpával jsem ještě před Jihlavou za 35,90 Kč. Ceny podobně vysoké.

Tuto zkušenost má v Čechách, v dalších členských státech EU ale i kdekoliv jinde ve světě každý motorista.

Ceny paliv rostou tak rychle, že kdyby nám dnes někdo mohl slíbit návrat pod 33,- Kč za litr, byli bychom mu vděčni.

Co se stalo s cenou ropy a co se vůbec ve světě děje? Je to jev trvalý? Porostou ceny ke 40,- Kč, jak někteří analytikové soudí, či budou klesat, jak se domnívají jiní? Pomohlo by českému motoristovi snížení národní sazby spotřební daně uvalené na pohonné hmoty?

Zastávka u čerpací stanice se stává bolestivým zážitkem. Proto bych se dnes tomuto tématu chtěl věnovat.

Co se děje kolem nás

Česká republika ropu a ropné produkty dováží. Není proto v silách jakékoliv české vlády ochránit naše spotřebitele před nárůstem světových cen. Zdroje leží mimo náš vliv.

To, proč tak dramaticky rostou ceny, je dáno následujícími okolnostmi:

  1. Rusko překvapivě snížilo produkci ropy, mnohá tamní těžařská zařízení jsou na hranici životnosti a výkonnosti.
  2. Venezuela pod vedením komunistického šílence Hugo Chávese znárodnila ropné vrty a vyhnala nadnárodní těžařské společnosti ze země.
  3. Nigérie, která těží nejkvalitnější ropu (hlavní zdroj společnosti Shell), se potýká s vážnou politickou nestabilitou v zemi a revoluční povstalci na několika místech poškodili hlavní ropovod.
  4. Státy společenství OPEC na novou realitu nereagují zvýšením těžby ropy. Těží a vyvážejí přibližně pořád stejně.
  5. Rychle se vyvíjející civilizační centra v Číně a Indii spotřebovávají čím dál víc a „zbytek“ světa reaguje vytvářením dostatečných zásob, protože se blíží letní turistická a „hurikánová“ sezóna.

To znamená, že je na trhu s ropou vyšší poptávka než nabídka. Ropa se stává vzácnější a výrazem vzácnosti je cena.

Situace se mění rychle a dynamicky. Ceny ropy tedy zřejmě porostou tehdy, pokud se kombinace těchto parametrů  nestabilizuje a neuklidní.

Reálná nebo nereálná cena?

I přesto lze slyšet úvahy o tom, že současné ceny benzínu a nafty jsou „nereálné“. To je ovšem úvaha lichá, protože cena na trhu je dána poměrem nabídky a poptávky.

Jinými řečeno: dokud bude ochota nakupovat (respektovat cenu), potud budou ceny takové, jaké jsou. Teoreticky vzato může být cena ropy třeba 500 dolarů za barel (minulý pátek to bylo 137 dolarů za barel), pokud si ji někdo za takovou cenu koupí.

Z toho plyne, že budeme-li ochotni snížit naši spotřebu nafty, benzínu či dalších produktů z ropy vyráběných (tedy mnoha z toho, co nás v dnešním životě obklopuje), bude muset nabídka na pokles zájmu reagovat poklesem ceny.

Je to ovšem reálná úvaha? Do jisté míry ano. Člověk je racionální tvor, jde vždy přirozenou cestou hledání úspor a některé z rozmařilých postupů, které si mohl ještě před nedávnem dovolit, opouští.
Stejně si budou počínat i výrobci automobilů. S růstem cen ropy se zvyšuje pravděpodobnost vývoje technologií využívající jiná pohonná média než ropu.

Lidská společnost se bude vyvíjet stejně tak jako vždy ve své historii – z potencionálních ekonomických zdrojů (o nichž ještě netušíme, že zdroji mohou být) vytvoří zdroje reálné.

Ropa je stejný příběh. Měla minimální hodnotu do doby, než lidstvo sestrojilo benzínový motor. A bude mít v budoucnu minimální hodnotu, až lidský génius odešle benzínová a naftová zařízení do minulosti.

Proto se nemusíme bát, že lidstvo ropu spotřebuje. Nárůst cen ropy a (ne)ochota za ni platit z ní udělají staromódní vynález.

To se zdá být příliš vzdálená představa (kdo ví?). Můžeme my sami udělat něco rychle?

Může dnes nějak česká politika pomoci?

Kromě naší vlastní ochoty méně spotřebovávat a možná v rozporu s tím, co jsem v předcházejících řádkách napsal – ano. Snížit daň z benzínu.

Spotřební daň z benzínu jsme kdysi stanovili na 11,64 korun za litr naturalu, na úrovni minima požadovaného EU ve výši 0,359 euro na litr. Díky zhodnocení koruny můžeme nyní tuto sazbu snížit.

Je jisté, že snížení spotřební daně by mohlo vyvolat obavy z výpadku na příjmové straně státního rozpočtu (z každého litru benzínu dostává stát asi 15 Kč). Dá se ale předpokládat, že snížení sazby by nesnížilo příjmy státního rozpočtu, protože u benzínu funguje dobře daňová konkurence.

Každý Rakušan či Němec přijíždějící do Čech si raději (pokud laciněji) natankuje až u nás. Daně tak zaplatí naší vládě a ne vládám svým.

Daňová konkurence je správná a zdravá, využijme ji ve vlastní prospěch.

Kategorie: 

Co na Junckerův „scénář“ česká politika?

13. září 2017 vystoupil v Evropském parlamentu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker s evropskou Zprávou o stavu Unie. Vystoupil s novým návrhem tzv. „šestého scénáře“, jak by měla Evropská unie vypadat v blízké budoucnosti.

Není nutné procházet Junckerův projev krok za krokem, bod za bodem. To nejzásadnější shrnul až v samotném závěru: „Mým přáním je, že se 30. března 2019 Evropané probudí do Unie, kde všichni hájíme naše hodnoty. Kde všechny členské státy vážně respektují vládu práva, kde bytí členem eurozóny, bankovní unie a Schengenského prostoru se pro všechny členské státy EU již do té doby stalo normou … kde jediný prezident bude stát současně v čele Evropské komise i Evropské rady poté, kdy byl zvolen v jednotných celoevropských volbách…“

Je charakteristické, že příčinám odchodu Velké Británie z Evropské unie nevěnoval Juncker ani jednu větu. Kdyby se nad zjevnými chybami povinného evropského unifikačního procesu „stále těsnější unie“ na chvilku zastavil, snad by našel skutečné odpovědi nejen na to, proč se Britové EU vzepřeli, ale také proč obdobné „protievropské“ nálady kvasí i ve Francii, Nizozemí, Itálii, Rakousku, Maďarsku, Polsku a – do jisté míry – i v Německu.

Nic takového Juncker neučinil. S žádným „novým šestým scénářem“ nepřišel. Byl to skrz naskrz projev generálního tajemníka komunistické strany, který připouští (protože už to mnozí vidí), že „chyby se udělaly“ a je třeba „soudružské konstruktivní kritiky“, ale dotknout se samotné podstaty problémů – fundamentů, na kterých je režim budován – je zakázáno. Juncker, namísto vážné reflexe rozhodnutí, která za minulá desetiletí zavlekly Evropskou unii do série krizí, přišel – zcela očekávaně a banálně drze  – s projektem další nejtvrdší možné centralizace a unifikace. Krabici, do které to všechno zkusil přebalit, sice zamotal do emotivního obalu „vlastního evropského prožitku“, obsah však nabídnul stejný jako jeho evropští ideoví předchůdci Delors, d’Estaing, Prodi i Barroso.

Pro českého pozorovatele je ovšem důležitější vsadit Junckerovu Zprávu o budoucnosti Unie do domácího předvolebního kontextu. V něm nás zdejší socialisté, lidovci i proevropská „pravice“ vhánějí do jakéhosi „evropského jádra“, jehož obsah nechtějí či neumějí českým voličům vysvětlit. To však za ně „odpracoval“ jejich guru Juncker a ve Zprávě odhalil hloubku a rozsah ztráty národní suverenity a faktickou likvidaci zbytků české státnosti v budoucím (německém) „tvrdém jádru“ EU.

V těchto souvislostech je třeba říci rozhodně: stát se součástí „tvrdého jádra“ je tak zásadním politickým rozhodnutím, že ke spuštění takových procesů je naprosto nezbytný jednoznačný a nezpochybnitelný mandát od voličů.

Vzdát se posledních zbytků státní nezávislosti ve prospěch cizí metropole a tamních elit musí být bezpodmínečně hlavním bodem českého předvolebního podzimu 2017.

Vždy bylo smyslem práce Václava Klause, existence Institutu Václava Klause a všech jeho lidí bránit samostatnost České republiky. Jsme dlouhodobě proti zavlečení České republiky do bruselského centralizačního jádra. Nevidíme v takovém činu pro naši zemi nic pozitivního. Za zásadní český národní zájem považujeme zachování samotné existence České republiky. My stojíme ostře proti cílům evropských elit násilně zglajchšaltovat Evropu a nevzdáme se.

Ivo Strejče

13. 9. 2017

 

Kategorie: 

Co o nás prozradila sněhová kalamita

Je leden a hodně sněží. Tak to má být. Nakonec, obyvatele z Vysočiny nebo jiných českých a moravských hor zpravidla sníh nepřekvapuje. Jsme na něj zvyklí. Dokonce víme, že když hustě sněží, je normální, že se musí jezdit opatrněji, pohybovat po chodnících obezřetněji a cestu z domu si vyhrnout či vymést sám. Tak o čem nás letošní kalamita poučila?

Už to není sníh v lednu, ale kalamita Daisy

Pustíte si televizní zprávy a 10 minut se na vás valí neobyčejné příběhy, které podtrhují výjimečnost a katastrofičnost povětrnostní situace.

Otevřete si noviny a na několika stránkách se rozebírají meteorologické mapy, pozice tlakových níží, směry větrů. Velké nadpisy hlásají, že už „jen tak“ nesněží, že je tu sněhová kalamita Daisy. Čtenář zvyklý na poetické názvy děsivých hurikánů snadno podlehne pokušení domnívat se, že se na nás řítí něco srovnatelného s příšernou katastrofou v New Orleansu.

Jako bychom ztratili zdravý rozum. Sníh k zimě patří. Byl tu vždycky a bývalo ho víc. Každá zima opakovaně připraví podobnou nadílku.

Zkusme zase žít bez mediálních titulků, které pouze zvyšují čtenost novin a sledovanost televizních kanálů. Zkusme se držet zdravého (a zejména vlastního) rozumu.

Pocta silničářům a hasičům

O co víc mediálního překrucování reality našich životů, o to víc přihlouplých poznámek a rádoby vtípků na adresy silničářů.

Silničáři, jako obvykle, odvedli solidní práci. Hasiči, jako obvykle, nabídli cennou pomoc.

Pokud se hustě chumelí a k tomu fouká vítr, tvoří se jazyky a závěje. Tam, kde před chvílí projel pluh, je za chvíli závěj. Udržovat stovky kilometrů sjízdnými, to je panečku fuška. Klobouk dolů před všemi, kteří v průběhu kalamity téměř nespí a poctivě se starají o sjízdnost komunikací.

Řidič jako „borec nakonec“

Za ta léta, co jsme na sníh na Vysočině zvyklí, víme, že se má jezdit opatrně, normálně a s rozumem. Víme, že se na podzim pneumatiky přezouvají na zimní, že se jezdí s plnou nádrží a že je pro jistotu dobré mít v kufru malou lopatu. Tušíme, že v ostřikovači má být dostatek nemrznoucí kapaliny a když už musíme ve sněhové kalamitě vyjet, přibalíme do kufru i teplé boty, čepici a svetr navíc.

Ale ne všichni. Valná většina problémů na vozovkách není způsobena špatnou prací silničářů, ale bezohledností řidičů samotných. To oni jsou těmi „borci nakonec“, kteří se řítí silnicí závěj ne-závěj.

Neuvěřitelná absence pudu sebezáchovy umožní mnohým vydat se na cestu vozidlem v tak mizerném technickém stavu, že zůstává rozum stát. Komplikovanost situace podtrhují věčné příběhy přetížených kamionů, které blokují silnice ve stále stejných stoupáních. Netrpělivost „mistrů volantu“ při předjíždění vede k přímému ohrožení ostatních účastníků provozu.

Sněhová kalamita nám tak sděluje nepříjemné pravdy o nás samotných: jsme bezohlední, řídíme bez schopnosti myslet i na to, že na silnici nejsme sami. Jsme pohodlní a za svá selhání obviňujeme jiné.

Kdo má uklízet chodníky?

Obce nebo majitelé nemovitostí, podél kterých veřejný chodník vede?

Karel Havlíček Borovský, onen liberál každým coulem, ve své zajímavé eseji „Co jest obec“ (1846), píše: „proto jest obec, jest společnost, aby, co jednotlivý sám dovésti nemůže, spojené síly dokázaly“. A já bych dodal, že kdo vlastní majetek, ten se o něj má i náležitě starat.

Občané měst platí daně. Část těchto daní je příjmem obecních rozpočtů. Na co tyhle peníze obce používají, je na moudrosti a hospodárnosti jejich představitelů (které si pravidelně volíme).

Patří tedy úklid města (ať v zimě či v létě) do náležité kolonky rozpočtu, na kterou má město vždy mít? Ano. A pokud budou mnozí namítat, že na náležitý úklid městských komunikací město prostě nemá, pak se vy, daňoví poplatníci, sem tam podívejte, na co jiného město má – a stamiliony!

Než, například, kultuře městských akvaparků a městských zimních stadionů, dávám přednost spraveným a čistým chodníkům, opraveným ulicím, režimu včas a řádně odvezeného komunálního odpadu a funkční kanalizaci, což umožňuje zdravý rozvoj města.

A právě toto vědomí znamená, že v době několikadenních přívalů sněhu (a jistě i jindy), vezmu do ruky lopatu a koště, abych si před svým vchodem uklidil. Povinnost, nepovinnost. Prostě proto, že je to normální.

Husté sněžení v minulých dnech nám o nás samotných řeklo hodně: kéž by nám to připomnělo, že to chce více zdravého rozumu a odpovědnosti za sebe samotné. Kéž bychom si zase jednou ohleduplně vzpomněli na to, že na světě nejsme sami. Kéž bychom …

Kategorie: 

Co přinesl pařížský summit o klimatu?

Výsledky pařížského klimatického summitu přinesly potvrzení faktu, že hlavní tvůrci a hybatelé světové politiky se i nadále, namísto řešení vážných a zásadních problémů současného světa, raději oddávají únikům z reality a bojují se Sluncem. Odpovídal tomu jak formální průběh summitu, jenž si záměrně liboval v pompézním aranžmá navozujícím „planetární rozměr problému“, tak obsahová vystoupení světových státníků, kteří tzv. „klimatické změny způsobené člověkem“ nadřazovali problémům dneška a vyzývali k návratům do dob „před průmyslovou revoluci“. Tuto atmosféru obdivně vyjádřil jeden z přítomných komentátorů hodnocením, že „tou nejoptimističtější zprávou ze summitu je potvrzení faktu, jak mnoho se politikové zajímají o to, jaký tu bude svět za 100 let“.

Nu, v reakci na tato chiliastická zvolání musím říci, že po svých politicích raději požaduji to, aby se všemožně starali zejména o to, jaký svět tu bude za pár měsíců nebo let. Vždyť i britský časopis „The Spectator“ si – v prostředí skrz naskrz beznadějně zelené britské politiky - kacířsky povšimnul, že „pouhý zlomek finančních závazků, které na klimatickém summitu za Británii přislíbil premiér Cameron, by stačil na vyřešení tradičních britských problémů se záplavami v zemi“.

Od pařížského summitu o klimatu jsem nic pozitivního neočekával a obával jsem se, že politická dramaturgie pařížské klimatické konference ještě výrazněji zneužije „boj o klima“ k „boji proti svobodnému člověku“. Znovu a ještě silněji jej označí za původce všeho zlého, napadne staleté výsledky jeho tvrdé práce a nespoutanost jeho geniálního umu, s obvyklou zelenou nadřazeností, odsoudí.

Pařížský summit bohužel nelze odeslat do propasti zapomenutých událostí. Byl z dalších, který významně přispěl k rezignaci na zdravý rozum, kritické hodnocení a racionální jednání - tedy hodnoty, které napomohly naší civilizaci k dosažení současné míry blahobytu a bezpečí.

 

Psáno pro Newsletter IVK

4. ledna 2016

 

Kategorie: 

Co přineslo testování státních maturit?

Čím více vyplouvají na povrch chyby a selhání průběhu a některých výsledků generální zkoušky na státní maturity, které poprvé proběhnou v roce 2011, tím více je lidé z ministerstva školství zlehčují a bagatelizují.

Do médií průběžně unikají útržkovité zprávy o tom, jak některý student zvládnul test na 120%, zatímco jiný na 0%. Ředitelé škol, kterým jde hlava kolem z nesmyslně byrokratického systému celé státní maturity, se již z úst pana Pavla Zeleného (Centrum pro zjišťování výsledků ve vzdělávání) či ministra školství Dobeše dozvídají, že za „dílčí“ chyby mohou oni sami chybným zadáním či náležitým nevysvětlením maturitního testu studentům.

Není mým zvykem (a čtenáři mých předcházejících textů to vědí) falešně omlouvat práci některých učitelů, ale učinit učitele zodpovědné za některá selhání generální zkoušky, o kterých se nyní dozvídáme, považuji ze strany ministerstva školství za hanebné.

Osobně jsem se několika řediteli různých škol sešel a průběh generální zkoušky na státní maturitu sledoval. Obdivuji, jak zvládli připravit své školy na neuvěřitelně byrokratický (a často až groteskní) test státní maturity. Ne, pane ministře a pane Zelený, tam chyby hledejte až na posledním místě!

Koncept tzv. státní maturity se v Čechách připravuje už nějakých deset let. Zahajovací práce začaly za úřadování ministra školství Eduarda Zemana ve vládě Miloše Zemana. Umírněný návrh z té doby prodělal první byrokratický šok za úřadování ministryně školství Petry Buzkové. Pak už se z celého projektu stal mlýnek na peníze, který do této doby semlel skoro 800 mil. Kč a přiznání lidí 10 let zodpovědných za přípravu státní maturity, že „to hlavní se udělalo za posledních 7 měsíců“.

Stále jsem přesvědčen, že české střední školství potřebuje jistou formu závěrečné srovnávací zkoušky, která by byla orientačním vodítkem vypovídajícím o úrovni dané školy, práci pedagogů a znalostech jejich studentů. Jsem ovšem zásadně proti, aby takové porovnávání probíhalo tak byrokraticky, těžkopádně a formálně. Princip ano, forma zcela jinak!

Za další chybu považuji skutečnost, s jakou samozřejmostí byli před povinnost projít státní maturitou postaveni studenti závěrečných ročníků středních škol. Máloco bych namítal v případě, že by studentům prvních ročníků (a jejich učitelům) bylo jasně sděleno co a jak se bude za čtyři roky (kdy oni půjdou k maturitě) testovat. Měli by dostatek času přizpůsobit vlastní přípravu a výukové plány takovému sdělení. Obávám se, že lze jen s obtížemi změnit systém přípravy a výuky pro ty, kteří mají maturitu doslova za dveřmi.

Pokud odborná i laická veřejnost vyjadřuje údiv nad (ne)znalostmi studentů, mějme odvahu začít hledat kořeny už v českém základním vzdělávání.

Rozdílnost rámcových učebních plánů, které museli učitelé po léta povinně zpracovávat tak, aby od sebe jednotlivé základní školy odlišili, přivedla základní vzdělávání do situace, kdy děti odcházejí z různých škol s různou úrovní znalostí. Nemám tím na mysli množství znalostí dané intelektuálními předpoklady žáků, mám tím na mysli obsahové rozdíly.

Základní vzdělání se nazývá základní proto, že se k sumě základních informací mají dostat všechny děti bez rozdílu stejně. Ve své podstatě se české základní školství dostalo paradoxně do situace, kdy byla množina základního vzdělání rozmělněna natolik, že o rovném (a tedy demokratickém) přístupu k základnímu vzdělání asi nemůže být řeči.

Státní maturita tedy netestuje pouze znalosti a vědomosti získané středoškolským vzděláním. Do jejích výsledků se promítá celý předcházející vzdělávací proces. Domnívat se, že zvládnutí státní maturity je pouze otázkou dodání počítačových jednotek, centrálně vybraných skenerů a tiskáren – to vše předané ředitelům škol „pod zámek“, je sice možné, ale zastiňuje hlavní smysl srovnávacích zkoušek: transparentně a srozumitelně porovnat nejen úroveň vzdělání českých středoškoláků, ale také výkonnost vzdělávacího systému. To vše při respektu k individualitě a akademické svobodě škol.

Prospělo by, kdyby ministr školství Dobeš připravil pro jednání Nečasovy vlády poctivý a otevřený popis průběhu a výsledků generální zkoušky na státní maturity 2011. Jednak proto, že by se tím vyhnul trapnému prolínání informací o procesních a administrativních chybách, což míru nervozity studentů a učitelů zvyšuje, jednak proto, že by odvážným rozhodnutím mohl odstartovat cestu ke skutečným srovnávacím zkouškám českých studentů.

Kategorie: 

Co přivezl Nečas z Bruselu?

Výsledek jednání vrcholných představitelů EU 8.-9. prosince 2011 v Bruselu potvrdil zrychlování skryté tendence dělení EU na bloky "euro" a "ne-euro".

Britský významný ekonomický týdeník The Economist dokonce popsal situaci jako "velký evropský rozvod". Snad narážkou na neoblomný postup britského premiéra Davida Camerona, snad s poukazem na to, že se nepodařilo přesvědčit ani část dalších členů Unie (včetně ČR), aby v průběhu oné noci souhlasili s nejasným náčrtem dohody členů EU o vytvoření rozpočtové unie.

Počínal si v takové situaci premiér Nečas rozumně, když si vyžádal čas a neoblomně trval na tom, že debatu o takové smlouvě musí vést poslanci a senátoři národního parlamentu? Zdá se, že ano.

Nejprve je třeba zdůraznit, že pro svůj návrh se Nečasovi podařilo vytvořit silnou koalici v čele se Švédskem. Nejsme tedy v našem postoji osamoceni.

Navíc se již v průběhu pátku ukázalo (tedy pár hodin poté, co bylo setkání v Bruselu ukončeno), že to ani v mnohých dalších státech nebudou mít "souhlasící" politikové jednoduché. Politické formace v Irsku, Nizozemí, Dánsku, Rumunsku, Finsku a dokonce i Rakousku překvapivě oznámily, že k obsahu budoucí dohody, která zásadně mění v nedávné minulosti s gigantickými obtížemi protlačenou Lisabonskou smlouvu, bude třeba v jejich zemích zorganizovat referendum.

To je ovšem nepříjemná komplikace. Jednak proto, že po zkušenostech s referendy o euroústavě ve Francii, Nizozemí a Irsku (kde ji voliči odmítli), se ukazuje stále nebezpečnější ptát se občanů na to, co si o současné Evropské unii myslí. Jednak proto, že organizace referend přece jen trvá nějaký čas a právě čas je tím, čeho se katastrofální situaci v eurozóně nedostává.

Je chvályhodné, že premiér Nečas si přeje podrobnou parlamentní debatu o obsahu budoucí dohody, kterou má evropský prezident van Rompuy předložit nejpozději do konce března 2012. Na půdu českého parlamentu totiž patří nejzásadnější debata posledních desetiletí o tom, zda má být náš parlament zbaven základní pravomoci - diskusi o parametrech i obsahu zákona o státním rozpočtu.

Hlavním bodem "dohody z Bruselu" je totiž pozice Německa a Francie, aby byly budoucí návrhy národních státních rozpočtů předány ke schválení do Bruselu ještě před tím, než budou předloženy k první diskusi národním poslancům.

Očekávám a věřím, že si tuto pravomoc čeští poslanci nenechají vzít. Vždyť o čem je vždy veden základní politický spor, o čem je podstata moderní politiky? O tom, jak vysoké budou daně a kdo o jejich rozdělování bude rozhodovat!

Považuji za nemyslitelné, aby "expertní byrokrat" v Bruselu rozhodoval o tom, zda má český rozpočet více myslet na učitele a vzdělání, na více prostředků pro sociální systém, či na více peněz pro policii nebo české zemědělce.

Je nepřijatelné, aby "evropský ministr financí", kterého nikdo z nás nevolí, nezná, nekontroluje a neodvolává, rozhodoval o tom, zda mají být naše daně vyšší (nižší), kam a v jakém poměru mají být jejich výnosy rozděleny.

Jde o zásadní spor o to, jakou má politika být. Na smluvním základě má být potvrzena hluboká změna vývoje od demokratické k postdemokratické (já tvrdím k nedemokratické) budoucnosti části evropského kontinentu.

Snad můžeme být s prací některých našich politiků nespokojeni, jistě nás může spousta problémů v naší zemi zlobit a oprávněně dopalovat, ale vždy máme prostřednictvím svobodných voleb právo své politiky kontrolovat, odvolat a nahradit jinými.

Petr Nečas dosáhnul, dle mého mínění, ve zlomové chvíli maxima možného - o české pozici k budoucímu směru vývoje evropské integrace rozhodnou čeští poslanci a senátoři.

Není třeba se obávat ofenzivních argumentů, že nás naše "váhání" odsunuje kamsi na "periferii evropského dění". I kdyby tomu tak bylo, pak být na periferii znamená nebýt součástí "jádra" s jeho katastrofálními socioekonomickými a politickými problémy.

Premiér Nečas v Bruselu vymohl a domů přivezl právo svobodně posoudit, zda se nechat vtáhnout do neudržitelných problémů eura, zda platit cizí dluhy, zda si nechat Bruselem předepisovat výši našich daní, zda umožnit bruselskému úředníkovi rozhodovat o českých rozpočtových výdajích a zda tak odevzdat do cizí metropole po roce 1989 nabytou svobodu.

Čeká nás nebývale zásadní diskuse a nesmírně vážné rozhodnutí.

Kategorie: 

Co se děje kolem nás v Evropě nás musí zajímat

Tuší Češi, že se Evropa mění?

 

Před několika dny přinesl americký ekonomický zpravodajský portál Bloomberg alarmující reportáž s názvem „Holandská potravinová pomoc ukazuje, jak se Evropa potápí“ (www.bloomberg.com, 21.5. 2012).

Otřesná výpověď o děsivé životní situaci některých lidí v Holandsku, jejichž měsíční příjem je nižší než 180 eur (!!!) a kteří se tak „kvalifikují“ k nároku na vládní potravinovou pomoc zdarma. Počet takových lidí, podle tamních úřadů, vzrostl v Nizozemí za poslední čtvrtletí o 20% (!!!).

Reportáž pokračuje sociální sondou do situace nízkopříjmových rodin ve Španělsku, zmítaného 25% mírou nezaměstnanosti, ve které mladí lidé do 25 let tvoří hlavní skupinu. Zvlášť výmluvnou je věta jistého Španěla z Valencie, který tvrdí, že „je mu jedno, za kolik dělá, hlavně že má práci“.

O stejný vhled se pokouší Bloomberg ve francouzském Lyonu, jednoho z ekonomických center francouzského průmyslu.

Situace v eurozóně je katastrofální, nezaměstnanost dávno překročila hrůzné statistiky „Velké hospodářské krize“ 30.let minulého století, hospodářský růst žádný a výhledy růstu pesimistické.

Je pozoruhodné, jak izolacionisticky si v tomto kontextu počínají česká sdělovací média. Jako by se nás nic netýkalo. Španělsko? Kde to je? Řecko? Sem tam zpráva rutinního charakteru. Nezájem o bídnou hospodářskou situaci v Itálii, Belgii, Nizozemí, Francii, Portugalsku či Maďarsku.

O co méně kvalifikovaných informací, které by pomohly českému daňovému poplatníkovi se v současném – hrůzu nahánějícím – prostředí orientovat, o to více „bušení“ do české vlády.

O co méně kritického posuzování současných jevů a domýšlení jejich možných důsledků, o to více vnucování „reality o rozkradené a zkorumpované české společnosti“ českému čtenáři a divákovi.

Ano, ani mně se nelíbí zvyšování daní, aniž by před tím stát nejprve zásadně nesáhnul na své výdaje svého vlastního provozu. Jistě, je diskutabilní, zda sahat na dílčí úpravy penzí v době, kdy stát podporuje nesmyslné desetimiliardové dotace tu  „zelené úsporám“, jinde  cyklostezkám a akvaparkům.

S jistotou tvrdím, že pokud jsou ve státním rozpočtu finanční prostředky na budování „veřejného blaha“ v době, kdy se škrtá „na krev“, pak stále ještě není prostor na zvyšování daní.

A přesto doporučuji nahlížet na českou realitu očima širšího pohledu. Nezaměstnanost v ČR je pátá nejnižší v EU. Hospodářský růst sice stagnuje (s optimistickou vyhlídkou na drobný růst), ale to v ekonomice, která je naprosto otevřená a vázaná svým výkonem na růst (nebo pokles) německého a evropského hospodářství, je stavem logickým.

Nečasova vláda dělá co může a zejména co jí veřejné mínění dovolí. A to, upřímně řečeno, jí toho moc nedovolí a ve svých myslích se oddává mylné představě, že jí sociální demokraté a komunisté nasměřují pečené holuby do pusy.

To jistě lze. Člověku se jaksi vždy uleví, když si najde viníka, jehož odstraněním zmizí i všechny současné komplikace. V kombinaci s obvyklou vlastností lidské paměti, která si s postupem času minulost spíše idealizuje a vytěsňuje vše nedobré a špatné, tu máme částečnou odpověď na průběžné výsledky průzkumů veřejného mínění.

Vyhrají-li socialisté příští parlamentní volby (a tak to dnes vypadá), budou moci společně s komunisty zrušit vše reformní. Pak ovšem bůh ochraňuj drobného střadatele. Nebo budou v „nějaké“ formě v reformách pokračovat, a pak nesplní očekávání těch, kteří se dnes obávají o ztráty svých nároků.

Hospodářská mapa Evropy je jedním velkým bojištěm, na jehož troskách se bude rodit jiná politická mapa kontinentu. A z toho jde ten největší strach!

Zkusme pečlivě přemýšlet o svém vzdálenějším okolí a tímto okem zkusme střízlivěji posuzovat naše poměry domácí. Méně emocí, více rozumu by to chtělo. Nejsme v Evropě sami a vše, co se děje a ještě bude dít kolem nás, se nás bude týkat a bude nás ovlivňovat.

Pokud si nebudeme ochotni o pár tisícikorun snížit dobrovolně svoji životní úroveň dnes, o kolik nám ji někdy v budoucnu sníží bez našeho svolení? A bude to jenom o penězích nebo i o svobodě? A nestaví už dnes většina české veřejnosti obhajobu svých nároků nad osobní svobodu? A není to vůbec ta nejvážnější otázka?

Kategorie: 

Co signalizují výsledky voleb do Evropského parlamentu?

Co signalizují výsledky voleb do Evropského parlamentu?

Účast

  1. výrazně nižší účast (než obvykle nízká) ve volbách do EP signalizuje absolutní nezájem voličů o tuto instituci. Nezajímá je, nic jim nepřináší, nezjednodušuje jim život – spíše naopak.
  2. Minimální účast ještě více izoluje Evropský parlament (a další evropské instituce) od okolního světa.
  3. Voliči potvrzená zřetelná izolace ještě více snižuje význam této instituce – poslanci EP budou sice ještě silněji volat po posílení svých pravomocí (a tedy svého zdánlivého významu), ale činnost parlamentu se bude omezovat na hlasování o nepodstatných problémech
  4. Nízká účast ukazuje, že voličům je „bruselské vládnutí“ lhostejné či s ním dokonce nesouhlasí

Úspěch protestních uskupení

  1. Vyjadřuje hlubokou nespokojenost voličů s výkonem politiky po léta prováděným tu pravicovou, tu levicovou politickou silou
  2. Voličům nejde o změnu v EU (ta je vůbec nezajímá), ale přejí si změnu domácí politiky
  3. Politické strany neobhajují zájmy svých voličů, ti své zklamání promítají do hledání jiných uskupení, do kterých vkládají své naděje
  4. Výsledky voleb do EP tak doporučuji nahlížet jako možnou předzvěst změn na politické scéně v národních volbách v jednotlivých členských zemích EU – ne ve smyslu levice za pravici či naopak, ale ve smyslu nástupu nových formací
  5. Je proto na místě se ptát, zda-li jde o protestní volbu protestních uskupení či zda nejde o viditelnou předzvěst střídání vyčerpaných a omšelých politických subjektů za politická uskupení nová

Může pomoci „nějaká reforma" EU?

  1. Nemůže, neboť se k ní hystericky hlásí stále titíž politikové a jejich politické strany, které již mají za sebou řadu „reforem“. Všechny byly neúspěšné, neboť nikdy nebyly myšleny vážně. A proto právě těmto lidem už voliči rádoby reformu neuvěří
  2. Jde o stále stejná klišé: více práce, více konkurenceschopnosti, více hospodářského růstu, více sociálních jistot a s tím vším spojené volání po „více Evropy“ a „hlubší integraci“. To si voliči (jak je vidět) nepřejí. Oprávněně nevěří, že jim jakási Evropská unie může jejich přání splnit, když vzdálené byrokratické vládnutí je příčinou současných útrap části evropského kontinentu.
  3. Politické elity členských států EU neříkají, že se EU musí zásadně transformovat směrem k rozvolnění, směrem k návratu pravomocí národním parlamentům. Nic takového neříkají, protože právě tito politikové to ani říci nemohou. Celá desetiletí podporovali bujení bruselského centra, kdo by jim to tedy ještě věřil?
  4. K hlubokým reformám musí dojít na národních úrovních, prostřednictvím voleb do národních parlamentů. Dokud si tento fakt voliči neuvědomí a skutečné a zásadní změny nevynutí volbou, k žádným důvěryhodným a především nezbytným změnám nedojde.
  5. Je ale možné, že hluboký nezájem o volby do EP a úspěch stran kritických k současnému směru evropské integrace, jsou důkazy skutečnosti, že pohár trpělivosti voličů se naplňuje.

 

26. května 2014

 

 

Kategorie: 

Co ukázaly volby (I)

 

Změna

 

Nemohu začít jinak: prvním, pro mě dominantním, symbolem podzimních mimořádných voleb je propad popularity velkých politických stran ODS a ČSSD. Stran, které významně určovaly obsah i charakter politiky v ČR v posledních dvaceti letech.

Byli jsme svým způsobem oprávněně hrdi na to, že bezprostředně na počátku 90. let byl v Čechách obnoven normální parlamentní systém založený na soutěži jasně ideově definovaných politických stran.

Zdálo se nám kdysi, že se (na rozdíl od svých sousedů) vyhneme nežádoucí fragmentaci politické scény a vlivu drobných dílčích politických projektů na výkon politiky u nás.

Přáli jsme si, aby výsledkem porevolučního politického kvasu bylo ustavení systému několika jasných, ideově výrazně odlišných ale silných politických stran vzájemně soutěžících o politický vliv prostřednictvím programového souboje o voličskou podporu.

Věřili jsme, že silné politické strany s vnitřní kontrolní strukturou početné členské základny se nebudou omezovat na spory o bezvýznamné programové drobnosti, ale že budou sdružovat a nominovat lidi schopné definice „kritické masy“ reforem, jenž pomohou konkurenceschopnosti země, hospodářské a sociální stabilitě v ní a zvýší míru blahobytu.

            Volební kolaps ODS a ČSSD ukázal, že tento systém pravo-levého souboje u nás získal významné trhliny a je neoddiskutovatelné, že na jeho destrukci se obě strany spolupodílely.

Nejméně vlastní vnitřní nejednotou a spory, především však průběžně se snižující schopností identifikovat zásadní celospolečenská témata, na jejich řešení najít maximální míru vzájemné shody (v rámci svého ideového instrumentária) a o této shodě posléze přesvědčit většinu občanů země.

Obvinit z příčin pádu pouze dvě (bývalé) hlavní politické strany ale není objektivní, pokud nevezmeme v úvahu jejich působení v prostředí poměrného volebního systému, jenž vždy vládní působení vítězů voleb předdefinoval.

Jak ODS tak ČSSD s tím mají bohaté zkušenosti. Koaliční vládnutí vždy přiznávalo výhody menším subjektům, které „velcí“ chtě nechtě museli přijmout, pokud chtěli sestavit vládu a „nějak“ vládnout.

Výsledkem nebyly pouze slabé, křehké a vnitřně svárlivé koalice, ale také fakt, že neúspěchy na sebe jednotliví účastníci, za nadšené podpory médií, navzájem sváděli, stejně jako se žárlivě přeli o každý zdánlivý plusový bod.

Viditelným a srozumitelným produktem chybného volebního systému je stav „101“. Vytváření nesourodých koalic na samotné hraně počtu hlasů, které vláda nezbytně potřebuje k prosazení svých návrhů ve Sněmovně. Stav, který může existovat pouze z libovůle přeběhlíků.

„Stojednotka“ a způsob, jak s ní politikové pracovali, je jednou ze základních ingrediencí, která v Čechách dopalovala běžné občany a spoluvytvořila třaskavé politické ovzduší.

Je to kruté ale prosté: občané hledali změnu, protože přestali ODS a ČSSD věřit.

Nedůvěra ke slovům a činům ODS zjevně prýštila z problematického vládního působení - jak obsahového tak formálního.

Koalice s TOP 09 a Věcmi veřejnými byla nestabilní. Nebylo jasné, kam vláda směřuje a jakou hospodářskou, sociální a zdravotní politiku hájí. ODS, prostřednictvím premiéra logicky vnímaná jako hlavní vládní strana, se tak vmanévrovala do situace, kdy jí lidé nevěřili co říká, nerozuměli proč to říká a odmítali ty, kteří to říkali.

Soustavný „souboj o pravici“ mezi ODS a TOP 09 a politická nezralost projektu Věci veřejné - směs tak popuzující ve složitosti hospodářské krize, dostatečně nasytila voliče nechutí odevzdat těmto stranám ve volbách svůj hlas.

V prostředí krize a způsobu rozpadu středo-pravé vlády mělo být vítězství ČSSD povinné a drtivé. Nedošlo k němu, ač bylo očekávané.

Proč? Zřejmě proto, že už ani sociálním demokratům voliči neuvěřili, že si s národohospodářskými problémy – přes všechny své sliby, s jejichž plněním mají občané za ta léta již také své zkušenosti - poradí. Jistě ale také proto, že o vnitřní nejednotnosti a sporech na ose Sobotka-Hašek-Zeman si štěbetali vrabci na střeše.

Volič volil „změnu“. Vážnou, viditelnou a v důsledcích zásadní. Už nezatnul zuby, nezavřel oči a přes všechny možné výhrady „jim to tam šel zase hodit“.

Základní poučení, které politickým stranám přinesla „změna“ v náladách jejich bývalých voličů, by mělo být jasné: demokracie funguje. „Buďto se sebou něco uděláte“, vzkazují, „nebo budete dále slábnout a váš vliv bude překryt a nahrazen jinými“. 

Kategorie: 

Co všechno ještě unese daňový poplatník?

Esencí a podstatou moderní politiky je nesmrtelná myšlenka obhajoby práv daňových poplatníků rozhodovat o výši předepsaných daní, míře jejich přerozdělování a kvalitě jejich politického zastoupení.

Je, bohužel, smutnou pravdou, že český daňový poplatník má v současnosti dost důvodů ke znepokojení.

Pandury nebo grippeny?

Myslím, že se v tom již nikdo v Čechách nevyzná. Vyšetřuje se v Rakousku, chystá se obnovení vyšetřování ve Velké Británii a sloupkař z Washington Post si z Čechů dělá legraci.

V Čechách, namísto činnosti státního zastupitelství a české policie v těchto věcech, které si z našich daní platíme, jsme dnes a denně zaplavováni tiskovými zprávami politických stran.

Vsadím se, že českému daňovému poplatníkovi je už celkem jedno, jak vysoké (či nízké) daně mu předáci politických stran nabízejí či jimi hrozí.

Z hlediska vyššího principu zdravého rozumu je mu jasné, že by v Čechách mohly být možná i minimální daně, kdyby se už konečně někdo vážně podíval na serióznost různých stamiliardových zakázek.

Solární boom v Čechách a na Sahaře

Tu neefektivní a nehospodárnou hrůzu, která po Čechách roste jako houby po dešti, již odskákali dva špičkoví manažeři společnosti ČEZ. Vydali prý tolik povolenek na zřízení solárních elektráren, že by to násobně nahradilo výkon Temelína.

Podnikatelé, kteří investují do fotovoltaických elektráren, však šikovně využívají chybných politických rozhodnutí.

Části politiků se podařilo vnutit zbytku společnosti, že planeta je ohrožena globální změnou klimatu za kterou může lidská činnost. Tato problematická teze byla téměř současně uchopena mocnou průmyslovou lobby (pokud dokonce tato lobby nezafinancovala vznik oné myšlenky) a sluneční či větrné elektrárny jsou na světě.

Nic proti technologickému pokroku, pokud ten probíhá v prostředí neregulovaného trhu, na kterém cena je základním indikátorem míry vzácnosti. A protože tomu tak v případě solární a větrné energie nemůže být (cena energie získané z uhlí nebo jádra je mnohonásobně nižší), musí být „čistá“ sluneční energie dotována. No jistě, tebou daňový poplatníku a spotřebiteli!

A tak se můžeš těšit na mega-eko-nápad pokrýt Saharu systémem zrcadel, která budou ohřívat vodu a silou páry roztáčet lopatky parních turbín. V roce 2050 tak může být prý pokryto až 15% (!) evropské spotřeby elektrické energie.

Hádej, kdo to zaplatí?

Má stát ručit firmám za úvěry, jak tvrdí politici?

Tenhle nápad není nikterak nový a v průběhu času se objevuje v nejrůznějších formách.

Stát se firmám zaručí za část půjčky a díky tomu banka kývne na úvěr. Výměnou za takové jištění podniky úřadům slíbí, že přijmou nové pracovníky.

To je v době růstu nezaměstnanosti lákavá představa jak ukázat, že politikové to s péčí o blaho svých spoluobčanů myslí upřímně. Problémem takového řešení ovšem je, že stát na takové nápady nemá k dispozici jiné zdroje než peníze daňových poplatníků.

Pokud tedy Zdeněk Škromach tvrdí, že „…Janota sedí na vatě minimálně několika miliard korun, takže spustit alespoň zkušební provoz podobného programu by bylo možné okamžitě…“ (zdroj: www.euro.cz), vzkazuje vám, daňoví poplatníci, že vaše kapsy musí převzít podnikatelská rizika neúspěšných firem a že vy, stejně jako v případě solárních elektráren, ponesete náklady chybných politických rozhodnutí.

Krize veřejného mínění v eurozóně

Bleskové průzkumy veřejných mínění v Německu a Nizozemí odhalily zajímavou náladu tamních obyvatel: 60% Němců si myslí, že by se Řecku vůbec nemělo pomáhat. Mělo by být vyloučeno z eurozóny a mělo by se vrátit ke své původní měně drachmě.

92% dotázaných Holanďanů si myslí totéž a 90% z nich dokonce vyzvalo nizozemskou vládu, aby, ve spolupráci s Německem, obě země opustily eurozónu (zdroj: www.ihned.cz, 17.2. 2010).

Tato data usvědčují evropský integrační proces z jediného: daňoví poplatníci skrze vlastní kapsy netrpí vnucenou politickou korektností a vzkazují svým politikům, že v těžkých ekonomických podmínkách odmítají nést náklady těch, kteří se po léta jen vezou a že ona pověstná košile je jim bližší než kabát.

Řekové na dálku odpověděli po svém: zorganizovali generální stávku, ve které protestovali proti ozdravným ekonomickým reformám v zemi.

…a Dělnická strana řádí dál

Přestože formálně zakázána, řádí v Čechách dál (stejně jako její „přátelé“ v okolních zemích). Využívá politické změkčilosti, ekonomických problémů, politické nestability, lidské nespokojenosti a pseudohumanitních politologických výkladů občanských a politických práv.

Boj se, boj, daňový poplatníku všeho, co ještě budeš muset na svých bedrech unést.

Kategorie: 

Další nepříjemná zelená regulace

Nízkoemisní blázinec

 

Od října 2013 budou mít obce v celé České republice pravomoc vyhlašovat na svém území tzv. nízkoemisní zóny.

„Pro místa, kdy obcí denně projíždějí kamióny místo toho, aby volily objízdnou trasu, je zavedení nízkoemisních zón optimální řešení,“ řekl ke schválenému návrhu ministr životního prostředí Chalupa.

V praxi to bude znamenat, že všude tam, kde existuje varianta objízdné trasy, bude obec oprávněna vyhlásit omezení vjezdu o svého centra a k povolení vjezdu vydávat plaketu v ceně 80,- Kč.

Podíváme-li se na návrh optimistickýma očima, tedy obtížně pochopitelným pohledem lidí, kteří věří v to, že úřední povolení může zlepšit životní prostředí a vsadíme-li tento náš pohled například do Kraje Vysočina, musíme být zklamáni.

Vypustíme-li totiž z našich úvah páteřní komunikaci dálnici D1, pak nám zbývají tyto významné tahy: Jihlava – Stonařov – Želetava – Znojmo, dopravní spojení Žďár nad Sázavou – Bystřice nad Pernštejnem – Boskovice – Prostějov a Havlíčkův Brod – Svitavy.

Jde o vysoce zatížená dopravní propojení, splňující požadavky bezpečné dálkové dopravy. Jinou trasu prostě kamióny zvolit nemohou. Projekt nízkoemisních zón pro obce na těchto trasách těžce zkoušené tedy v těchto úsecích nefunguje a je dokonce nemožné jej na těchto tazích při neexistenci dopravních obchvatů obcí spustit.

Může být návrh na vznik nízkoemisních zón tedy výhodný alespoň pro vjezd do městských center?

Mějme nejprve na mysli jejich obyvatele a lidi, kteří v centrech žijí, pracují či podnikají.

Návrh přímo počítá s tím, že vozidla starší roku 1997 plaketu opravňující ke vjezdu do takové zóny nezískají, naopak elektromobily a auta s hybridním pohonem jej získají automaticky. Rozdílně budou posuzovány i motory dieselové a benzínové. Zákonodárce tak nepovažuje všechny občany za rovné před zákonem, což je nepřijatelné.

            A co podnikatelé, kteří do městského centra zavážejí zboží do svých provozoven? A co zaměstnanci? A co klienti firem? A co zákazníci?

Schválený zákon je sice dobrovolný a vytyčení nízkoemisních zón není povinné. Pravdou také je, že zákon přináší řadu výjimek, které může příslušný úřad využít ke zmírnění zákona či dokonce vyjmutí některých vozidel z jeho účinnosti (sanitky, postižení občané).

Takže kdo dostane výjimku? Všichni? Proč bychom tedy takové opatření, jehož administrace jistě něco bude stát, zaváděli?

A pojďme dál. Zkusme si představit situaci v Praze (snad jednoho z mála center, kde by takové opatření mohlo mít smysl).

Přiblížíme-li se k takovému centru po některé z českých dálnic a nechceme-li do města vjet (a tedy platit), kde bezpečně odstavíme naše vozidlo? Je Praha vybavena systémem vnějších záchytných parkovišť logicky a pohodlně propojených se systémem městské hromadné dopravy? A není-li (což všichni ze zkušenosti dobře víme), pak si plaketu prostě musíme koupit. Jde tedy evidentně o návrh, který skrytě zavádí novou diskriminační „městskou daň“.

Tvrdím, že takto pojatý „zelený“ boj s hlukem a znečištěním pocházejících z provozu vozidel je nespravedlivý (neměří všem stejným metrem) a neúčinný. Je neaplikovatelný tam, kde je nezbytné vytlačit nákladní dopravu mimo města i obce a je nespravedlivý vůči běžným řidičům.

Zvyšuje míru regulace podnikání a ochrana ovzduší tímto způsobem přispívá ke zhoršení právního a podnikatelského prostředí v zemi. Tím, že svěřuje rozhodovací pravomoci do rukou úředníků, aby sami stanovili výjimky pro vjezd do nízkoemisních zón a výjimky z emisních stropů, rozšiřuje prostor pro korupci.

Možnost vyhlásit na území obce nízkoemisní zónu se sice tváří jako vlídné opatření ve prospěch svých občanů, svými důsledky jim ovšem bude život spíš ztrpčovat, zdražovat a nadále stále víc regulovat. To považuji za nepřijatelné.

Kategorie: 

Další z evropských zákonů, který poškodí drobnou lidskou aktivitu

Evropský semínkový zákon

 

Stále častěji se stává, že moji schránku elektronické pošty zahlcují maily občanů z nejrůznějších koutů České republiky plné obav „cože jim to ten Brusel zase dělá“.

Tentokrát jde o návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady o produkci rozmnožovacího materiálu rostlin a jeho dodávání na trh.

Obavy drobných pěstitelů sdílím a stejně jako oni vidím v návrhu Evropské komise další pokus jak na úkor „malých“ posílit „silné a vlivné“, jak prostřednictvím „evropského zákona“ zase o kousek omezit naši svobodu.

O co jde? Úředníci (vsadil bych se, že ruku v ruce se šlechtitelskými a obchodními giganty) navrhují širokopásmovou regulaci pěstování rostlinného reprodukčního materiálu a jeho uvádění na trh.

Jinak řečeno, každý drobný pěstitel, který se zabývá šlechtěním osiva, cibulovin, sazenic a jejich následným prodejem v malém, bude navrhovaným opatřením významně omezen.

Bude povinen podrobit svoji produkci náročnému testování, bude povinen reprodukované osivo či rostliny náležitě centrálně registrovat a následně bude povinen, například, vše prodávat v předepsaném balení.

Ne, nejsem odborník ani specialista na právě tento druh lidské činnosti. Sdílím ale s těmi malými stejnou obavu. Toto nařízení Evropské komise, bude-li schváleno ve stávající formě (či dokonce nebude-li návrhy některých poslanců dokonce zhoršeno – což se vůbec nedá vyloučit), přinese drobným producentům zbytečnou byrokratickou zátěž a uvalí na jejich produkci takové náklady, které mnozí z nich zřejmě neunesou a prostě se vším raději skončí.

Tento „evropský semínkový zákon“, jak jej někteří ustrašení pisatelé ve svých mailech nazývají, je průhledným a srozumitelným příkladem toho, jak to v kancelářích Evropské komise v Bruselu asi chodí.

Když jsem kdysi, těsně po našem vstupu do EU, byl přítomen projednávání obrysů návrhu Evropské komise o gigantické regulaci výroby, testování a schvalování speciálních chemikálií (směrnice REACH), nemohl jsem věřit svým uším a očím. Zástupci významných evropských firem si návrh úředníků z Bruselu pochvalovali a dokonce jej vítali. Nemohl jsem tehdy pochopit, jak mohou podporovat legislativní návrh, který jejich výrobu zdražuje a uvaluje na ni nesmírné břemeno byrokratické zátěže.

Až posléze jsem pochopil, že to byla jejich forma diskriminace „malých“, že to byl návrh, na jehož splnění „velcí“ mají finanční prostředky i silné advokátní zázemí.

Obávám se, že tomu je tak i dnes. A pokud nejsem příliš vzdálen pravdě, pak tu máme další důkaz evropského legislativního protekcionismu, jenž je výhodný pro silné zavedené firmy. Malým brání stát se jednou velkými či je dokonce ničí.

Evropský unijní hospodářský prostor na tom už léta není dobře. Regulace stíhá regulaci, lidé si oprávněně ťukají na čelo (v tom lepším případě) či oprávněně láteří (v tom horším případě), co všechno po nich úředníci chtějí. Kolik razítek na drobnou činnost či běžné podnikání musí získat. Kolik formulářů vyplnit a – kolik za to všechno zaplatit.

Tuhle se mě kdosi ptal, jak si vysvětluji příčiny britského negativního vztahu k EU. Ze zkušenosti tvrdím, že Britové v tomto ohledu nejsou výrazně jiní, než Holanďané, Francouzi či Češi. Jde totiž o to, že si každý z nás čím dál víc uvědomujeme, jak se nám stále víc „Brusel“ plete do běžného života.

Svět a lidské snažení nejde proorganizovat. Jde jej takovými návrhy, jako je „evropský semínkový zákon“, zničit. Bohužel.

Je pouze jediná pojistka, která ten „evropský báječný naplánovaný svět“ může ohrozit. Že to lidem přestane být jedno!

Zaplaťpánbůh, že je můj počítač přeplněný varovnými maily od normálních lidí. 

Kategorie: 

Další zhoubná státní regulace

Papíry na komín (v souvislostech)

 

Stát se při regulování lidské činnosti nezastaví před ničím. Dokonce vám strčí nos doslova i do obývacího pokoje.

Od 1. ledna 2011, tedy už téměř dva roky, totiž platí nařízení Fischerovy vlády, které nařizuje majitelům kotlů na pevná paliva a plyn povinný počet prohlídek a dovolují vám, zda vůbec můžete ve svém domě (nejen) v zimě topit.

Pokud nemáte alespoň třikrát do roka vyčištěný komín (samozřejmě odbornou firmou a s náležitým písemným potvrzením pro úředníky) nebo alespoň jednou zkontrolovaný plynový kotel, vystavujete se pokutě až 50.000 Kč. A to přitom můžete mít komín a kotel úplně v pořádku. Důležitý je papír.

Každý, kdo vlastní nemovitost, se většinou přitom snaží být co nejlepší hospodář. Tedy mít vše– i kotel a komín – ve vlastním zájmu v pořádku. Vždyť jde přece v první řadě o bezpečnost jeho samotného, rodiny a v neposlední řadě i jeho majetku. Proto je normální, že se o kotle a komíny staráme. A pokud to tak není, vystavujeme se riziku požáru nebo otravy (proti kterému se sice pojišťujeme, ale nikdo přece nechce řešit pojistnou událost vyhořelého domu).

Je to ale jen a pouze naše odpovědnost a svoboda nakládat se svým majetkem podle toho, jak se nám zachce.

Pak ale přijde stát a nařídí nám, že tehdy a tehdy musíme dělat to a to, což je pro nás zpravidla spojené s nějakými náklady (za kominíka, architekta, hygienika...). A pokud „to“ neuděláme, tak za námi přijde úředník a „odborným okem nám v zájmu veřejného blaha“ napaří pokutu.

Je to výsledek dlouhodobého trendu přebírání odpovědnosti státu za vše, co dělá občan. Většinou je regulační záměr na první pohled bohulibý – zákonodárce se staví do role „ochránce lidu“, který chce ochránit majetek a životy svých spoluobčanů. Podstata takových regulací je ale zhoubná! Stále víc a víc si zvykáme (vlastně musíme si zvyknout pod pohrůžkou trestu) na méně a méně svobody a odpovědnosti.

Příkladů, kdy stát na úkor naší odpovědnosti a svobody zcela zbytečně přebírá roli dozorce, je nespočet. Kromě již zmíněných komínů to jsou například povinné „energetické štítky“ na nemovitostech, nebo nedávná alkoholová prohibice. Ve všech případech stát vystupuje jako ochránce nás samotných před naší vlastní hloupostí, nezodpovědností či neumětelstvím.

Když kupuji dům, ve kterém netěsní okna a má děravou střechu, nemusím na něm mít plechový štítek za několik tisíc o jeho nehospodárnosti, abych věděl, že asi bude problém ho v zimě vytopit. Stejně tak, když si někdo jde koupit do stánku rum za pár korun stáčený do PET lahve, nemůže očekávat, že bude popíjet osmkrát destilovanou vodku a že nápoj bude stoprocentně zdravotně nezávadný.

A přesto si státní aparát myslí, že jsme shluk slabomyslných bytostí, který se musí neustále usměrňovat. Že se neumíme postarat sami o sebe a nemůžeme nést následky svého jednání.

Pokud si někdo sám a dobrovolně nakupuje stáčený rum kdesi v přítmí hrůzu nahánějícího stánku, je to jen jeho riziko. Pokud si někdo kupuje nemovitost, aniž by si sám a dobrovolně zjistil, kolik se protopí, je to jeho riziko. Pokud se někdo nestará o svůj komín a riskuje požár, je to jeho věc. A tak to má také být!

Stát nás nemá ochraňovat před námi samotnými na úkor naší svobody. Nenechme si vnutit, že úředník ví lépe, co máme dělat. Neví to. A pokud vám to někdo říká, tak vám lže.

Kategorie: 

Datové schránky: chaotická revoluce

Někdy od listopadu loňského roku se začalo mluvit o zavedení tzv. datových schránek. A před pár týdny demonstrativně roztrhal velkou obálku s modrým pruhem ministr vnitra Langer. Oznámil revoluci v doručování veřejné pošty.

„Po třech letech stojí česká veřejná správa před největší změnou za posledních 200 let, přichází revoluce v komunikaci veřejné správy s občany….Věřím, že stejně, jako se staly minulostí telegramy, bez kterých jsme si kdysi nedokázali život vůbec představit, opustí v dohledné době českou část planety Země i obálky s pruhem,“ prohlásil Langer.

Datové schránky budou povinně zavedeny od 1.7. 2009 ve všech orgánech státní správy a ve všech firmách, které podnikají jako právnické osoby. Fyzické osoby si je budou moci zřídit na vlastní žádost nepovinně.

Příčiny zavedení lze shrnout takto: snížení byrokratické zátěže a s tím spojené snížení počtu úředníků, odstranění počtu nedoručené pošty, kterou si adresát záměrně nevyzvedne, rychlejší komunikace mezi orgány státní správy a podnikatelskými subjekty a náhrada papírové pošty poštou elektronickou.

Podstatou datové schránky je zřízení prostoru v počítači uživatele, kam mu budou ostatní uživatelé „datové sítě“ posílat poštu, která dodnes chodí ve známých obálkách s modrým pruhem, ovšem v elektronické podobě.

Správce této datové schránky (kterých bude omezený počet) by měl tuto poštu dál distribuovat elektronickou formou těm, kteří jsou jejich konečnými příjemci.

Pro některé z nás, počítačové amatéry a laiky, to zní docela libě. Představujeme si, že se uspoří čas, komunikace se zrychlí, zmizí trapnosti se záměrným nevyzvedáváním pošty atd. Jaké však je moje překvapení, že se v každé debatě se starosty či místostarosty na téma datové schránky, setkávám se skepsí, neporozuměním či odmítáním. Obavy rostou úměrně s klesající velikostí obce. Čím více jejich argumentům naslouchám, tím více jejich (praxí motivovanému) odporu rozumím.

Argument 1: zatím skoro nic nevíme

Zdá se mi, že za největší nedostatek této revoluční změny považují všichni shodně časový tlak na zřízení datové schránky v kombinaci s absolutní neznalostí praktických podrobností. Na mnohé otázky neumějí starostové vůbec odpovědět nebo se jejich odpovědi v důležitých detailech různí.
Ti šťastnější, kteří mají za zády celý úřad s desítkami úředníků, si mohou dovolit luxus přenést detaily na tajemníka úřadu. Někteří z vedoucích úřadů již byli na jednom, maximálně dvou školeních, pořádaných ministerstvem vnitra nebo Českou poštou. Ale ani ti nejsou pořádně moudří. Dosvědčila mi to minulý týden tajemnice jednoho městského úřadu na Blanensku.

Argument 2: co se skutečně uspoří

Došlou poštu, dle úřednice dalšího obecního úřadu na Jihlavsku, ráno otevře a musí jí přidělit číslo jednací. Jak, to prozatím neví, protože neexistuje jednotný počítačový program. Obec si jej tedy buďto pořídí (a vynaloží finanční prostředky), nebo dokumenty vytiskne, orazítkuje a zařadí podle zaběhlé metodiky. To prý bude na středně velkých a malých obcích asi nejběžnější způsob. Nic se tedy neuspoří, zvýší se obecní náklady na takto zpracovávanou poštu a zřejmě bude třeba přijmout člověka, který se o to bude starat na plný úvazek.

Argument 3: a co malé obce?

Především z těchto důvodů se zcela podvedeni cítí všichni starostové, kteří nejsou pro výkon své funkce uvolněni a kteří mají na správu obce k dispozici maximálně ještě jednu pracovní sílu.

Stýskají si: tak po práci si ještě budu muset sednout k počítači, nějak se s tím vším vypořádat, vytisknout a roznosit po obci za Českou poštu!

Argument 4: bezpečnost citlivých informací

Mezi orgány veřejné správy snad nekolují supertajné informace, o které bychom se měli obávat před napadením důmyslných počítačových pirátů. Zcela jinak se na to dívají majitelé firem. Informace o firmách jsou součástí podnikatelského tajemství. Ti se nežádoucího úniku bojí.

Bude to tedy revoluce nebo chaos? Zřejmě něco uprostřed, dotváření za pochodu, průzkum bojem, test zručnosti „udělej si sám“. Alespoň tak to dnes vypadá. Ne podle mě, ale podle praktiků na nejnižších stupních samosprávy.

Kategorie: 

Daň z nemovitosti bych nezvyšoval

Vcelku poklidnou atmosféru předprázdninových městských a obecních zastupitelstev snad rozvířila debata o zvýšení daně z nemovitosti. Česká vláda, v rámci reformního daňového balíku, dala městům a obcím pravomoc samostatně se rozhodnout o výši této daně.

Zákon umožňuje obcím „nedělat nic“, tedy držet se platné minimální sazby, či ji dle vlastního rozhodnutí zvýšit až pětkrát. Mnohé obce této možnosti využily, jiné váhají.

Výnos daně z nemovitosti je stoprocentním příjem každého obecního rozpočtu a přerozdělení výnosu je plně v kompetenci města a obce.
Myslím, že je správné, že jednotlivá města a obce získaly možnost do „svých“ daní mluvit. Zvyšuje se míra jejich samostatnosti a odpovědnosti za svá rozhodnutí. Určováním části daní mohou obce zvýšit daňovou konkurenci, což je vždy správné a zdravé.

Někteří se rozhodnou daně nezvyšovat a mohou tak mnohé z obyvatel či investorů do své obce nalákat, jiní se domnívají, že prostřednictvím vyšších daní (a tedy následným přerozdělením) zajistí občanům vyšší komfort života.
Místní či lokální daně jsou běžné ve většině západoevropských států. Tamní zastupitelé si za ta léta zvykli i na to, že výše lokálních daní je předmětem předvolebního souboje. I my k tomuto stavu míříme.

V následujících komunálních volbách přibude souboj o výši místně určovaných daních. A bude to správně. Občané budou moci porovnat, jak marnotratní či spořiví jsou jimi zvolení zástupci.

Obhájci zvyšování této daňové sazby obvykle nejprve argumentují tím, že získávají více prostředků na údržbu veřejné zeleně, městských komunikací, na rekonstrukce vodovodů a kanalizací, na což jim předtím nezbývalo.
Já tento argument nesdílím. Městský rozpočet má kromě příjmové strany i stranu výdajovou. Procházíte-li pozorně jednotlivé položky, mnohdy vám běhá mráz po zádech, co všechno města platí.

Například, hitem posledních let jsou módní akvaparky. Pročpak do tohoto druhu podnikání nejdou soukromé firmy? Zřejmě proto, že dobře vědí, jak dlouhodobě prodělečné tyto projekty jsou. Obce je přesto draze budují, nákladně udržují, ale vybírají symbolické vstupné. Kdyby totiž vstupné mělo krýt náklady na provoz (už vůbec ne vstupní investici!), muselo by být podstatně vyšší. To si v letní sezóně, kdy se na takové koupaliště chodí opakovaně, vskutku může dovolit málokterá rodina. Akvapark se stává nepříjemnou přítěží budoucích městských výdajů.

Městské rozpočty vynakládají část nákladů na provozy různých soukromých sportovních klubů či podnikají v turistickém ruchu, budují své vlastní hotely a provozují městské restaurace. Tedy vše, co s úspěchem může provozovat soukromý podnikatel.

Není smyslem města nahrazovat podnikání, smyslem je vytvářet vhodné a vlídné podmínky pro podnikání.

Tradiční (a zpravidla absolutně neproduktivní) položkou ve výdajích městského rozpočtu je tzv. mezinárodní družba. Ruku na srdce, je vždy oboustranně výhodná a produktivní? Dává dohromady místní podnikatelské komunity? Otevírá cesty studentským výměnám? Není to často jen družba pro družbu? Ale něco to stojí.

Kdybychom měli v zastupitelstvech více odvahy seškrtat některé z položek, které jsou přinejmenším sporné a které nemají nic společného s financováním veřejných statků, zbývalo by nám více na onu veřejnou zeleň, na svoz odpadů, na údržbu městské čistoty, na rekonstrukce chodníků a komunikací.

Daň z nemovitosti, ostatně jako každá jiná majetková daň, je nemravná. Trestá ty, kteří jsou v životě aktivnější a starají se o své bydlení a živobytí sami a svobodně.

Každý z nás, kdo má nějakou nemovitost, si na ni nejprve musel vydělat. Náš výdělek byl zdaněn. Pak jsme si nakoupili stavební materiál, který byl také zdaněn či jsme si nechali byt nebo dům postavit a opět jsme zaplatili daň.
Byli jsme postupně tolikrát zdaněni, že zvýšení daně z nemovitosti je hříšné oškubávání husy, která už jen bezmocně kejhá.

S podivem slyšívám argument, že naše (domácí, česká) daň z nemovitosti je „pokřivená“ a v porovnání se zahraničím nestoudně nízká.

Tuto obhajobu odmítám. Nelze porovnávat země s letitým růstem blahobytu, kde nedošlo k přetržce vlastnických vztahů s našimi podmínkami. Cenové i platové úrovně jsou jiné. A navíc, třeba právě naše nižší daně přilákají více zahraničních investorů. Holt, daňová konkurence funguje a je správná.
Zejména z těchto důvodů bych daň z nemovitosti nezvyšoval. Jsem zastáncem nízkých a ještě nižších daní. Myslím, že si o svých penězích má každý, pokud možno, rozhodovat sám.

Stát či obec nejsou těmi nejsprávnějšími správci těchto prostředků. Mají tendenci k plýtvání, nakupování si přízně a obliby z peněz, které si nevydělali. Mají neobyčejnou schopnost podléhat vybraným skupinám obyvatel a jejich zájmům (ty jsou pochopitelně vždy jen „bohulibé“).

Vlastní kapsa a selský rozum bývají těmi nejlepšími rádci i správci.

Kategorie: 

Daňoví poplatníci, volte nebo plačte!

Hlavním bodem posledního jednání Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu bylo Řecko. A už by se i dal napsat článek jenom z nadpisů článků politických a ekonomických komentátorů, kteří denně analyzují tamní situaci.

I v Čechách má smysl si jejich závěry neustále opakovat:

  1. Řecko (a stejně s ním další státy EU, které se počítají do tzv. „jižní osy“) po celá desetiletí nedbaly o výši svých dluhů veřejných financí. Navíc, Řekové o vlastní ekonomické situaci prokazatelně lhali a falšovali statistické údaje.
  2. Vstupem do eurozóny se (nejen) řečtí politikové domnívali, že jsou ostatní členové této skupiny povinni je vždy a za každých okolností – v zájmu stability jednotné měny euro – držet nad vodou. Nakonec, spolu se vznikem eura vešel v platnost kontrolní a bezpečnostní mechanismus zvaný Pakt růstu a stability. Ten stanovoval nepřekročitelné parametry, k jejichž dodržování se členové platící eurem zavázali, a který měl garantovat pevné monetární charakteristiky – nízkou míru inflace a sílu měny navenek.
  3. Z Paktu růstu a stability si v historii eura dělali různí členové trhací kalendář. V dobách ekonomických růstů a klidného prostředí to šlo. V době ekonomické krize nemilosrdná pravda vyplula na povrch.
  4. Evropský sociální model, nedotknutelná mantra unijních politiků a vysněný cíl socialistických populistů, přivedl mnohé evropské země do obtíží s veřejnými rozpočty. Jenomže se sociálními výhodami to funguje u veřejnosti asi takto: pokud zavedete i drobnou (obvykle i pro praktický život nepotřebnou) sociální výhodu či platbu, je téměř nemožné ji zrušit. Levičáci, odboráři a populisté ji obhajují jako „nároky“, na které mají občané právo. A tak to šlo v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Francii, Maďarsku a Irsku.
  5. Je pravdou, že kdyby vlády neplýtvaly penězi daňových poplatníků, měli bychom dnes méně možností říkat, že euro činí slabé slabšími. Jenomže euro bylo zavedeno v nadnárodním prostředí politickým rozhodnutím. Bylo symbolem unifikačního procesu „stále těsnější“ integrace. Nebralo v úvahu hospodářské, sociální a kulturní rozmanitosti svých členů. Nebylo impulsem k přísným fiskálním politikám členských vlád. Na palubě se tančilo, do podpalubí už notně zatékalo.
  6. Německo, jako nejsilnější člen eurozóny, vědomo si hrůzné odpovědnosti za historický vývoj Evropy ve 20.století, to vždy nějak „zatáhlo“. Dluhy platilo s větší či menší ochotou tak spolehlivě, že se na jihu Evropy v horkých letních měsících téměř nemusí pracovat a životní úroveň tam nijak neklesá. A tak se pod střechou jednotné měny rozhazovaly peníze oknem. Formou, kterou už kdysi vložil do úst polního kuráta Katze Jaroslav Hašek: „To se nám to, Švejku, hoduje, když nám jiní půjčujou.“
  7. Jednou to muselo prasknout. Ekonomická krize, na kterou je možno v cyklickém hospodářství pohlížet jako na očistný jev, který odhaluje jakékoliv plýtvání firem i státu, odkryla nemilosrdně černé díry v hospodaření veřejných rozpočtů. A to tak brutálně, že Řecku již nikdo (soudný) nechce půjčit na splátky jeho dluhů.
  8. To ohrožuje stabilitu jednotné měny a proto musí její členové (chtě nechtě) sáhnout do svých kapes. Lépe řečeno do kapes svých daňových poplatníků. A těm se to, oprávněně, nelíbí. Míra nezaměstnanosti je vysoká, tlak na vlastní sociální výdaje národních států je přirozeně velký, a tak ona pověstná košile je bližší než kabát. Před nedávnem nemyslitelné politicky nekorektní otázky „proč to máme zase platit my“ dávají oprávněně na frak mýtu o „evropanství“ jako málem nejvyšší humanitní hodnotě.
  9. To, že si Řecko žilo nad poměry, by bylo v podstatě věcí řeckých voličů a jejich vlád. Kdyby mělo vlastní měnu, mohlo by si samostatně rozhodovat o (pro ně) nejlepší cestě z dluhové pasti státních financí. Tuto volbu nemají. Rozhodují o nich jiní. Euroskupina, Evropská komise, Mezinárodní měnový fond, vlády v Berlíně, Paříži a kdoví kde ještě. Euro učinilo slabé členy ještě slabšími. Teď budou odkázáni na nadiktovanou pomoc zvenčí a budou plnit vůli „eurosprávců“.

Český daňový poplatník by z tohoto vývoje měl učinit vlastní zkušenost:

  • Vyplatí se zamyslet nad tím, koho to vůbec do poslaneckých lavic volíme. Doporučuji jednoduchou orientační radu: zeptejte se sami sebe, zda byste toho či onoho politika nechali spravovat váš soukromý domácí rozpočet. A pak se rozhodněte!
  • Měl by pozorněji dohlížet na to, jak s jeho daněmi nakládá politická reprezentace České republiky. Každý předvolební slib je placen z kapsy daňového poplatníka!
  • Ve dne v noci by se měl obávat o své úspory a měl by odpovědnou volbou vzkázat státu a politikům: nešmírujte mi v mých kapsách!
  • Proto by měl chtít co nejnižší daně: čím méně peněz odevzdá nehospodárnému státu, tím méně jich stát a politikové se svou byrokracií rozhází a poztrácí.
  • Měl by si neustále opakovat: státní výdaj dnes znamená nařízenou daň zítra!
  • Bylo by moudré, porozhlédnout se v nejbližších měsících a letech po zemích, kde platí eurem. Pozorněji si všímat, jak jim jde euro k duhu, zda o svých věcech rozhodují doma, či snad už o nich nerozhoduje nějaká „evropská ekonomická vláda“.
  • Neměl by důvěřovat nadnárodním institucím. Zpravidla jsou ovládány mocnými státy, které v nich prosazují své národní zájmy. Mohlo by se nám lehce stát, že budeme platit účty za hostinu, které jsme se nikdy nezúčastnili.
Kategorie: 

Daňoví poplatníci, volte nebo plačte!

Hlavním bodem posledního jednání Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu bylo Řecko. A už by se i dal napsat článek jenom z nadpisů článků politických a ekonomických komentátorů, kteří denně analyzují tamní situaci.

I v Čechách má smysl si jejich závěry neustále opakovat:

  1. Řecko (a stejně s ním další státy EU, které se počítají do tzv. „jižní osy“) po celá desetiletí nedbaly o výši svých dluhů veřejných financí. Navíc, Řekové o vlastní ekonomické situaci prokazatelně lhali a falšovali statistické údaje.
  2. Vstupem do eurozóny se (nejen) řečtí politikové domnívali, že jsou ostatní členové této skupiny povinni je vždy a za každých okolností – v zájmu stability jednotné měny euro – držet nad vodou. Nakonec, spolu se vznikem eura vešel v platnost kontrolní a bezpečnostní mechanismus zvaný Pakt růstu a stability. Ten stanovoval nepřekročitelné parametry, k jejichž dodržování se členové platící eurem zavázali, a který měl garantovat pevné monetární charakteristiky – nízkou míru inflace a sílu měny navenek.
  3. Z Paktu růstu a stability si v historii eura dělali různí členové trhací kalendář. V dobách ekonomických růstů a klidného prostředí to šlo. V době ekonomické krize nemilosrdná pravda vyplula na povrch.
  4. Evropský sociální model, nedotknutelná mantra unijních politiků a vysněný cíl socialistických populistů, přivedl mnohé evropské země do obtíží s veřejnými rozpočty. Jenomže se sociálními výhodami to funguje u veřejnosti asi takto: pokud zavedete i drobnou (obvykle i pro praktický život nepotřebnou) sociální výhodu či platbu, je téměř nemožné ji zrušit. Levičáci, odboráři a populisté ji obhajují jako „nároky“, na které mají občané právo. A tak to šlo v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Francii, Maďarsku a Irsku.
  5. Je pravdou, že kdyby vlády neplýtvaly penězi daňových poplatníků, měli bychom dnes méně možností říkat, že euro činí slabé slabšími. Jenomže euro bylo zavedeno v nadnárodním prostředí politickým rozhodnutím. Bylo symbolem unifikačního procesu „stále těsnější“ integrace. Nebralo v úvahu hospodářské, sociální a kulturní rozmanitosti svých členů. Nebylo impulsem k přísným fiskálním politikám členských vlád. Na palubě se tančilo, do podpalubí už notně zatékalo.
  6. Německo, jako nejsilnější člen eurozóny, vědomo si hrůzné odpovědnosti za historický vývoj Evropy ve 20.století, to vždy nějak „zatáhlo“. Dluhy platilo s větší či menší ochotou tak spolehlivě, že se na jihu Evropy v horkých letních měsících téměř nemusí pracovat a životní úroveň tam nijak neklesá. A tak se pod střechou jednotné měny rozhazovaly peníze oknem. Formou, kterou už kdysi vložil do úst polního kuráta Katze Jaroslav Hašek: „To se nám to, Švejku, hoduje, když nám jiní půjčujou.“
  7. Jednou to muselo prasknout. Ekonomická krize, na kterou je možno v cyklickém hospodářství pohlížet jako na očistný jev, který odhaluje jakékoliv plýtvání firem i státu, odkryla nemilosrdně černé díry v hospodaření veřejných rozpočtů. A to tak brutálně, že Řecku již nikdo (soudný) nechce půjčit na splátky jeho dluhů.
  8. To ohrožuje stabilitu jednotné měny a proto musí její členové (chtě nechtě) sáhnout do svých kapes. Lépe řečeno do kapes svých daňových poplatníků. A těm se to, oprávněně, nelíbí. Míra nezaměstnanosti je vysoká, tlak na vlastní sociální výdaje národních států je přirozeně velký, a tak ona pověstná košile je bližší než kabát. Před nedávnem nemyslitelné politicky nekorektní otázky „proč to máme zase platit my“ dávají oprávněně na frak mýtu o „evropanství“ jako málem nejvyšší humanitní hodnotě.
  9. To, že si Řecko žilo nad poměry, by bylo v podstatě věcí řeckých voličů a jejich vlád. Kdyby mělo vlastní měnu, mohlo by si samostatně rozhodovat o (pro ně) nejlepší cestě z dluhové pasti státních financí. Tuto volbu nemají. Rozhodují o nich jiní. Euroskupina, Evropská komise, Mezinárodní měnový fond, vlády v Berlíně, Paříži a kdoví kde ještě. Euro učinilo slabé členy ještě slabšími. Teď budou odkázáni na nadiktovanou pomoc zvenčí a budou plnit vůli „eurosprávců“.

Český daňový poplatník by z tohoto vývoje měl učinit vlastní zkušenost:

  • Vyplatí se zamyslet nad tím, koho to vůbec do poslaneckých lavic volíme. Doporučuji jednoduchou orientační radu: zeptejte se sami sebe, zda byste toho či onoho politika nechali spravovat váš soukromý domácí rozpočet. A pak se rozhodněte!
  • Měl by pozorněji dohlížet na to, jak s jeho daněmi nakládá politická reprezentace České republiky. Každý předvolební slib je placen z kapsy daňového poplatníka!
  • Ve dne v noci by se měl obávat o své úspory a měl by odpovědnou volbou vzkázat státu a politikům: nešmírujte mi v mých kapsách!
  • Proto by měl chtít co nejnižší daně: čím méně peněz odevzdá nehospodárnému státu, tím méně jich stát a politikové se svou byrokracií rozhází a poztrácí.
  • Měl by si neustále opakovat: státní výdaj dnes znamená nařízenou daň zítra!
  • Bylo by moudré, porozhlédnout se v nejbližších měsících a letech po zemích, kde platí eurem. Pozorněji si všímat, jak jim jde euro k duhu, zda o svých věcech rozhodují doma, či snad už o nich nerozhoduje nějaká „evropská ekonomická vláda“.
  • Neměl by důvěřovat nadnárodním institucím. Zpravidla jsou ovládány mocnými státy, které v nich prosazují své národní zájmy. Mohlo by se nám lehce stát, že budeme platit účty za hostinu, které jsme se nikdy nezúčastnili.
Kategorie: 

Destruktivní důsledky návratu do Evropy (text pro Newsletter IVK)

Destruktivní důsledky návratu do Evropy

 Vývoj v letech následující po „listopadu 1989“ byl i v českém školství, mohu-li soudit, nesen na vlně tehdy populárního a chytlavého sloganu „návratu do Evropy“. Od té doby, obávám se, obsah tohoto hesla vnáší do českého prostředí mnoho povrchních i zkratkovitých řešení, nemístně trivializujících přístupů včetně vysloveně cizorodých a škodlivých postupů.

Předvolební slogan „návratu do Evropy“ však v českém vzdělávacím systému neoddiskutovatelně vytvořil úrodné podhoubí pro vznik nové ideologické doktríny, která byla významnou příčinou postupného, dlouhodobého a proto neviditelného procesu eroze forem a obsahu vzdělání.

S nově nabytou svobodou slova a svobodou vyjadřování (v kombinaci s „návratem“) naložilo české školství po svém. Ze dne na den považovalo vše minulé za překonané - bez ohledu na to, zda šlo o obsah formovaný komunistickou ideologií nebo osvědčené didaktické postupy „české školy“ po desetiletí fungující dobře.

Objektivně řečeno, nemyslím si, že po dekádách existence jedné „správné“ ideologie se takové spontaneitě dalo účinně čelit a vím, že k tomu ani přílišná vůle nebyla.

Do škol byly překotně zaváděny „západní“ novinky: srozumitelné známkování výkonů žáků bylo zavrženo jako diskriminující a příliš formální hodnocení, jenž prý nemůže náležitě zhodnotit osobnost žáka či studenta. Namísto toho byla zaváděna slovní hodnocení, přestože se ve středoevropském prostoru dávno předtím ukázala jako problematický způsob posuzování výkonu a znalostí dětí.

Stále důsledněji se prosazoval přístup „nepřetěžování“ žáka. Dokonce i uspořádání tříd bylo podřízeno módním novinkám a vrhlo se směrem k pojetí vyučování jako volné (tedy nezávazné) diskuse mezi žáky a jejich pedagogy.

Vše, co přicházelo z „Evropy“ bylo z jakýchsi důvodů považováno za pokrokovější a lepší. A to i přesto, že právě v oné „Evropě“ se některé postupy již před tím ukázaly nevhodné a pozornější analýzy již tehdy mohly signalizovat diskutabilnost či dokonce škodlivost takového přístupu.

Nedůvěra ve vlastní schopnosti a bezbřehý liberalismus, vykládaný a vážně obhajovaný jako „nedotknutelnost práva na svobodu slova učitele“, vnesly do českého vzdělávacího systému chaos nekriticky adorující vše nové. Širokopásmová a zdivočelá liberalizace českého školství postupně opouštěla tradiční řád i strukturu.

To vedlo - včetně absence vůle k disciplíně (bez které jsou dobré vzdělávací výsledky nemožné), včetně fetišizace „nároku“ na volný čas (žáků i učitelů) a rozostření obsahu vzdělání (což vyústilo v tragický fakt, že děti ani rodiče vlastně neví, jaké znalosti a dovednosti mají v jaké vývojové fázi vzdělání ovládat) - ke kopírování nepřirozených hodnotových rámců a slepému přejímání cizích symbolů.

Vnucené cizí symboly a hodnoty

Na chodbách škol tak vlají tibetské šátky a tibetská vlajka spolu s heslem „svobodu Tibetu“. Školy slaví „Den Země“, „Den vody“, „Den zdravého životního stylu“, Chvilku pro odpočinek“, „Týden separace odpadu“ či „Den Evropy“.

Vím to. Po celých deset let výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu pravidelně pořádám a navštěvuji besedy se žáky a studenty nejrůznějších stupňů škol a vzdělávacích zařízení rozdílných zaměření.

Vždy a všude se nejprve ptám, zdali vědí, co je napsáno na pamětních či zakládacích deskách jejich škol, obvykle umístěných hned vedle hlavního vchodu. Málokdo to ví. Zeptáte-li se ovšem na to, proč na chodbě visí tibetská vlajka, odpoví vám (ne)překvapivě mnohem více studentů.

Zpravidla se tomu podivím, což vede nejen k nechápavým pohledům studentů, ale zejména pobouřeným reakcím jejich učitelů. Ti mi obvykle začnou bojovně namítat „co je špatného na tom, že jsou děti vychovávány k úctě ke svobodě (Tibetu), k pokoře před přírodou či hospodaření s pitnou vodou“. Vysvětlit svoji pozici pak bývá neskonale složitější, než prvoplánově mávat nad hlavou praporem antikomunismu.

Neviditelná zákeřnost ideologie europeismu

K destrukci našeho školství průběžně přispívá také médii, europolitiky a nevládními organizacemi milovaná floskule o jakési „evropské znalostní ekonomice“.

Prázdné heslo chruščovovských časů, řekl bych. Bezobsažná doktrína bohatě dotovaná z rozmanitých bruselských fondů.

Politicky korektně se sice říká, že obsah vzdělávání není z úrovně Evropské unie nijak ovlivňován, ale pravda to není. Prostřednictvím nejrůznějších nevládních organizací čerpajících „úspěšně“ finanční prostředky ze spleti dotačních titulů je k nám importován „evropeismus“ všemi možnými kanály.

Byl jsem před pár lety pozván jistým ředitelem do jeho základní školy v Jihlavě. Pro asi 50 dalších ředitelů škol tam pořádal produkci „moderní evropské koncepce vyučování“, na jejíž zpracování a uvedení do života mu jakási pražská nevládní organizace, jejíž nadšený zástupce byl přítomen, zprostředkovala významný finanční obnos z „evropských“ zdrojů. O co šlo?

Předstupovaly před nás dvojice žáků, které si navzájem kladly předem připravené a nazpaměť naučené otázky, jimiž nám demonstrovaly zavedení nového moderního vyučovacího předmětu „při-vý-děj“ na své základní škole.

Podstata byla prostá: děti se ráno před vyučováním sejdou a diskusí se rozhodnou, zda budou mít následující dvě hodiny přírodopis, výtvarnou výchovu či dějepis. Jejich rozhodnutí učitel respektuje.

Nevěřil jsem svým uším a opakovaně se ptal, zda to vše je myšleno vážně. Bylo. A dokonce již z evropských fondů i proplaceno (o čemž, bohužel, svědčil opulentní raut ve školní knihovně po skončení akce).

 Ano, tvrdím, že rozklad a chaos českého vzdělávacího systému k indoktrinaci dětí v současných českých školách otevírá doširoka dveře.

Ona indoktrinace však není prováděna brutální, viditelně zdiskreditovanou a jasně odlišitelnou ideologií, ale prostřednictvím jemného sofistikovaného přediva multikulturní nápodoby importované ze západního zahraničí.

Tato indoktrinace je také o to snadnější, o co rychlejší je proces rozpadání tradičních rodinných hodnot.

Tam, kde chybí milující ruka mámina a vlídný otcovský vliv současně, je jednoduché dítěti namluvit, že je přirozené, aby v rodině byli dva tatínkové nebo dvě maminky.

Přesvědčujte dítě o nenahraditelnosti rodinného kruhu jako základním místě výchovy, výchozím bodu jeho poznání i hlubině bezpečí, když je jeho rodinou průchozí byt a ono zná už třetího „tatínka“.

A tam, kde je narušena či dokonce neexistuje funkční mezigenerační rodinná vazba, je podstatně snadnější vést dítě k přesvědčení, že se o jeho budoucnost nemá starat rodina, ale stát.

Závěr

Stav školství je odrazem stavu společnosti. Hodnotové postoje společnosti se do vzdělávání přelévají. Pokud společnost podlehne víře v cizí symboly a nedůvěře ve vlastní síly, nedá se očekávat, že by se průmět těchto selhání nepromítnul do vzdělávání. Naopak, kvalita a úroveň vzdělávání reflektují a absorbují všechny společenské pohyby.

Míru současné indoktrinace našich dětí prostřednictvím českého vzdělávacího systému považuji za větší a významně nebezpečnější, než tu z posledních let éry komunismu.

Je totiž jemná, sofistikovaná. Nemá zdiskreditované obrysy, rozdíl mezi správným a nesprávným je rozmlžený a nezřetelný. Její zhoubné důsledky jsou sice již pečlivějším pohledem patrné, nejširší veřejnost je však ještě nevnímá. Parafrázováno s Hayekem: současná doba má schopnost vymýšlet vlídné a líbivé názvy ke starým a dávno překonaným obsahům.

Indoktrinaci napomáhají jak kolaps a chaos českého vzdělávacího systému, tak rozpad rodinných hodnot.

To však nejsou výhradně specifické české problémy. Naopak, tyto české problémy považuji za přímý důsledek hodnotových zmatků a ideového tápání prostoru Evropské unie.

Fetišizace sloganu z počátku 90. let minulého století „zpátky do Evropy“ českému vzdělávacímu systému nepřinesla žádoucí obohacení tradičního českého vzdělávacího systému o - v čase a středoevropském prostoru - osvědčené metody, ale formu chiliastického obdivu a nekritického kopírování „všeho ze zahraničí“.

Chtělo by se říci, že pomoc nemusí být až tak obtížná. Že může spočívat v rozvaze a nadhledu pedagoga.

Ale jsou to právě oni, kteří rozpoznávají v ideologii europeismu, multikulturalismu nebo boje s globálním oteplováním skryté útoky na svobodu člověka? Či to jsou právě oni, kteří jsou v současnosti významnými světlonoši tohoto „pokroku“ měřitelného úspěšností čerpání evropských dotací?

Obávám se, že to druhé je pravda.

1.dubna 2014

 

Kategorie: 

Dienstbierův antisprejerismus? Jen pro někoho!

Ministr Dienstbier na vteřinu procitnul do reality a ulekl se, že v české společnosti existují lidé s pokušením ničit cizí majetek svými sprejerskými výplody. Typicky po dienstbierovsku však věnuje pozornost produkci pouze některých z oněch tvůrců – těch, kteří, zdá se, vyjadřují záporný vztah k migrantům. To, že jsou fasády domů slušných občanů předmětem sprejerských útoků a úchylných ohavností již celá léta, Dienstbiera naopak nikdy nevzrušovalo.

O co méně jej zajímá obrana občanských práv a soukromého majetku běžných daňových poplatníků, o to více ho rozpaluje údajná česká nenávist k cizincům a imigrantům.

Pokud chce tento ministr vnést na jednání české vlády téma nenávistných sprejerských nápisů na čtyřech různých pražských budovách, měl by tak učinit pouze za podmínky, že souběžně vyzve vládu, aby se zabývala osudem všech sprejery zohavených budov v celé České republice. A jsou-li ty čtyři postižené provozovny součástí vládou financovaného projektu Hate Free Culture, bude pouze spravedlivé, vyhlásí-li česká vláda gigantický dotační program na smazání sprejerských výplodů v celé zemi - bez ohledu na jejich poselství.

Kategorie: 

Dluhy: příčina či důsledek?

Kdyby se současné ekonomické problémy většiny členských zemí Evropské unie daly vyřešit výměnou jejich ministerských předsedů a vlád, bylo vše podstatně jednodušší.

V Itálii sice tamní parlament schválil reformní návrhy a Berlusconi vzápětí rezignoval, ale finanční trhy to nijak neuklidnilo. Ve Španělsku vyhráli volby konzervativní lidovci, pár dnů byl klid a poté výnosy ze španělských dluhopisů opět letěly nahoru.

Dokonce ani Německo (!) minulý týden neprodalo celý objem svých dluhopisů, což je mimořádně nepříznivá a varovná zpráva. Pokud trhy nedůvěřují premiantovi, co se bude dít dál?

Ve skutečnosti ovšem nejde pouze o krizi eura, jednotné měny, kterou se platí v části Evropské unie. Katastrofa eura pouze pomohla odhalit daleko hlubší strukturální problémy.

Obvykle se totiž říká, že příčinou současného neblahého vývoje jsou dluhy. To ale není pravda: dluhy jsou pouze důsledkem letitého vývoje. Vývoje, který netrval pouze několik let, ale vývoje na evropském kontinentu, který trval v různých proměnách nejméně celé minulé století.

Konec 19. a celé 20.století byly, pochopitelně v rámci ideologických - včetně totalitních - forem, charakterizovány budováním sociálního státu. Mocného, pečovatelského, ochranářského s různou mírou (ne)svobody člověka. Na svoji existenci, na to, aby uspokojil své čím dál vyšší nároky, si musel půjčovat. Čím více nároků chtěl plnit, tím více dluhů vytvářel.

S tím, jak po desetiletí sociální stát evropského blahobytu sílil a bobtnal, neviditelně ničil základní lidské instinkty vlastní zodpovědnosti a spoléhání se na své síly.

Rozdrolil a sám sebou nahradil tradiční rodinné vazby péče rodičů o své děti a péče dětí o své rodiče. Důmyslným a pohodlným systémem štědrých sociálních dávek neúměrně zdražil cenu evropské pracovní síly a tím poškodil evropskou konkurenceschopnost ve světové soutěži.

Současné dluhy tak jsou výsledkem nesplnitelných nároků sociálního státu a upadající schopnosti části evropského kontinentu obstát v globální hospodářské soutěži.

Výměny ministerských předsedů a jejich kabinetů ze dne na den sice mohou nabídnout odvážná rozpočtová opatření na výdajových stranách státních rozpočtů, žádná z těchto změn ovšem není schopna zásadně a rozhodně změnit lidské chování.

Člověk se vyznačuje tím, že dává přednost uspokojování svých krátkodobých cílů. Málokdy myslí na budoucnost vzdálenou více než pár let, natožpak desítky let.

Tato luxusní rozmařilost jeho chování umocněná pohodlností a lenivostí - jako jednoho z produktů sociálního státu - tak brání tomu, aby současná opatření mohla být trvale (nebo alespoň dlouhodobě) účinná.

Lidé se neradi vzdávají svých nároků a bojovně reagují na jejich případná omezení či ztráty. Právě tímto pohledem se snažme porozumět generálním stávkám v Řecku či Portugalsku. Razanci a agresivitu stávkujících navíc, zcela přirozeně, podporuje vědomí, že jim omezení či ztrátu jejich nároků vnucuje někdo vnější, z jiné části kontinentu a bez hlubšího porozumění jejich vlastním domácím podmínkám.

Tím není třeba Řeky ani Portugalce nijak omlouvat, pouze nabízím možné vysvětlení toho, proč ani současná urputná snaha koncentrovat rozhodování o struktuře národních rozpočtů a koordinaci národních hospodářských a sociálních politik do Bruselu, nebude zřejmě snahou úspěšnou.

Domnívám se, že jsme svědky pokusu o vybudování extrémně drahého byrokratického projektu s hluboce nedemokratickými rysy.

Národním státům, jejich politikům i voličům budou vnucovány obrysy jejich státních rozpočtů, sociálních a penzijních politik navrhovaných anonymními bruselskými úředníky, které nikdo nikdy ani neviděl, ani nevolil - a tedy je ani nikdo nikdy nebude schopen volat k zodpovědnosti.

Na současnou krizi (a zdůrazňuji nejen ekonomickou a už vůbec ne pouze eura) se tedy pokusme podívat v širším kontextu historických dějů.

Na dluhy nahlížejme ne jako na příčinu současného stavu, ale jako na důsledek dlouhodobé politiky budování sociálního státu blahobytu.

A to nejdůležitější - při posuzování reality kolem nás zkoumejme naši (ne)ochotu změnit své chování ve prospěch budoucnosti. Neučiníme-li tak, své děti zatížíme povinností splatit naše dluhy a připravíme jim neradostná léta.

Kategorie: 

Dohoda o Řecku - průlom, nebo prohloubení agónie eurozóny?

Dohoda o Řecku tamní problémy nevyřešila, ani nemohla. O žádném průlomu, v pozitivním slova smyslu, nelze mluvit. Opět se ukázalo, že členové eurozóny nehodlají v žádném případě z tohoto uskupení kohokoliv uvolnit a obnažil se fakt, že Tsiprasova politická reprezentace si ve skutečnosti opuštění eurozóny ani nepřála. I tak způsob a metody, jakými eurozóna k tzv. dohodě s Řeckem došla, vybízejí k několika, nijak novým, postřehům.

Euro znovu ukázalo, že je neblahým politickým nástrojem k evropské centralizaci a ekonomickou zhoubou  pro většinu svých členů. Snad si tuto skutečnost občané evropských zemí na příkladu Řecka zopakovali a silněji uvědomili.

Vyjednávání s Řeckem připomenulo, jak EU přispívá k oslabování demokracie. Syriza se svým politickým programem vyhrála v Řecku volby. Svobodné a demokratické. A snažila se jeho pilíře – k překvapení i zlosti zbytku eurozóny – hájit. Že to nakonec Tsipras nedotáhnul do konce, je chyba. Kdyby byl odmítnul ponižující podmínky a donutil tak eurozónu vyhlásit nad Řeckem evropský protektorát, snad by renesanci demokracie pomohl. Srozumitelněji by to obnažilo podstatu současného nedemokratického evropského nadnárodního vládnutí.

Poměry mezi jednotlivými členy EU i eurozóny nikdy nebyly žádnou selankou. Vyjednávání o Řecku však ukázalo, že se prohlubuje puklina mezi „nadalpským“ křídlem (reprezentovaným Německem) a „jižním“ křídlem (v čele s Francií). Reakcí, jak ony rozpory „nějak“ překonat, bude umělý pokus o další institucionální prohloubení EU (tedy cílené omezení samostatnosti rozhodování na národní úrovni) a revoluční dokončení politické unie s „evropskou vládou“ ( a evropským ministrem financí, evropskými daněmi, centralizací hospodářského rozhodování apod.). Znovu se oživí návrhy na rozdělení Evropského parlamentu na dvě komory (eurozóna a EU 28).

Nahlížím-li na výsledky dohody o Řecku takto, pak její důsledky považuji za prodlužování agónie nejen pro Řecko, ale i pro celou EU.

Psáno pro Newsletter IVK

26. července 2015 

Kategorie: 

Dopis členům RR ODS Vysočina

Žďár nad Sázavou, 11.srpna 2011

Vážení členové regionální rady,

dovolte, abych vám poděkoval za výrazně většinovou podporu „Prohlášení...", v jehož textu se stavíme rezervovaně k převzetí záštity nad akcí Prague Pride pražským primátorem za ODS B.Svobodou a současně podporujeme stanovisko prezidenta republiky.

Ze 12 členů RR s hlasem rozhodujícím se hlasování zúčastnilo 8 z vás - všichni jste Prohlášení podpořili. 4 svého práva hlasovat nijak nevyužili, resp. před pár okamžiky se jeden z těchto 4 "hlasování zdržel".

Z 15 dalších členů RR ODS Vysočina s hlasem poradním využilo svého práva vyjádřit se 6. 5 z nich Prohlášení podpořili, jeden byl proti.

Velmi vám děkuji za aktivitu a vyjádřené názory. Vaše podpora byla o to cennější, že drtivá většina z vás své rozhodnutí také názorově podpořila.

Před několika minutami jsem jako předseda RS ODS Vysočina obdržel elektronický dopis od prezidenta republiky Václava Klause. Zde je jeho plné znění

Vážený pane předsedo,

moc Vám děkuji za zaslaný text prohlášení členů Regionální rady Vysočina.

Jsem rád, že se také v tomto směru ozvala alespoň část ODS, zatímco vedení ODS – pro mě naprosto nepochopitelně – mlčí. Jestli nebude jisté konzervativní názory zastávat ODS, kdo jiný to už může dělat? Pak skutečně necháváme prostor pro jakousi krajní pravici, aby se toho chopila ona.

Ještě jednou Vám a všem těm, kteří prohlášení Vaší Regionální rady podpořili, děkuji.

Váš

Václav Klaus

Považuji tuto reakci pana prezidenta za neobyčejně vlídnou podporu vašich statečných názorů.

Děkuji vám

Ivo Strejček

Kategorie: 

Dušan Šrámek: "Jiří Pospíšil - hrobař ODS"

Kdosi mi včera poslal odkaz na text, který visí na www.ceska-justice.cz. Je zajímavým popisem bývalého místopředsedy ODS Jiřího Pospíšila a důvodů, proč zřejmě tak zoufale prohrál před pár dny svůj souboj o místo ve vedení ODS.

Tento text nabízím čtenářům mého webu k zamyšlení.

 

Jiří Pospíšil – hrobař ODS

Jiří Pospíšil v sobotu v Olomouci prohrál všechny bitvy, do kterých se vydal. Nestal se ani prvním, ani řadovým místopředsedou, sám další boj vzdal. Dostihly ho jeho vlastní personální rošády v resortu spravedlnosti. Spolustraníci mu kladou za vinu, že fakticky odstartoval pád Petra Nečase a celé ODS, zazněl i termín „Ištvanův táta“.

O tom, že si na kongres jede pro porážku, svědčil už příběh z přecházejícího regionálního sněmu ve středních Čechách. Pospíšil si tam přijel pro nominaci, nakonec předčasně zahanben odjel. Předcházela tomu herecká etuda dlouholetého člena ODS Reného Fraňka, který politikovi doporučil, aby si za poštvání státních zástupců na Petra Nečase šel na toaletu prostřelit hlavu. Prý je to jediná věc, kterou může Pospíšil ještě pro stranu udělat.

Drsný vtípek ještě Pospíšil ustál. Když se ale Franěk k pultíku vrátil a konstatoval, že na toaletě stále žádnou krev nenašel, bylo to na ambiciózního bývalého ministra příliš.

S Fraňkovým nekompromisním výrokem o Pospíšilově vině na pádu ODS nelze než souhlasit. Právě Pospíšil stál u kolébky současné garnitury státních zástupců, která svým bezprecedentním zákrokem na Úřadu vlády způsobila pád Nečasova kabinetu a následně totální propad důvěry v ODS u voličů.

V takzvané válce žalobců, která se v roce 2007 rozpoutala v souvislosti s takzvaným Čunkovým případem, odvolal Pospíšil na návrh nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké z funkce tehdejšího vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. V průběhu vyšetřování totiž z VSZ unikaly do médií informace o celém případu, a Ištvan navíc ignoroval porušování zákonů ze strany podřízených státních zástupců. Na vyhazov z vedoucí funkce to úplně stačilo. O tři roky později ale Nejvyšší správní soud odvolání zrušil, s tím, že je musí ministr odůvodnit. Namísto toho, aby odvolání doplnil o patřičné argumenty, ale Pospíšil Ištvana opětovně jmenoval do funkce. Vzniklé dvojvládí, neboť na stejném postu již seděla Milena Hojovcová, vyřešil tím, že na ni poslal své „gorily“ – náměstka nejvyššího státního zástupce Stanislava Mečla a svého personálního náměstka Filipa Melzera. Ti podrobili Hojovcovou takovému psychickému nátlaku, že nakonec rezignovala a skončila v pracovní neschopnosti. Pospíšil si tak mohl připsat další kladné bodíky, protože z Ištvana se mezitím stala „mediální oběť zločinné justiční mafie“. Cesta ke státnímu převratu tak byla díky Pospíšilovu intrikánství otevřena dokořán.

Názorové obraty. Zn: Na počkání

Jako ministr spravedlnosti prokázal naprostou bezskrupulóznost i v dalších personálních otázkách, kdy byl schopen likvidovat či naopak protlačovat do funkcí jednotlivé osoby jenom na základě jejich aktuálního mediálního obrazu, případně podle toho, jak mu šly na ruku. To se projevilo především v otázce personálních čistek na vedoucích místech státního zastupitelství. Ještě jako člen Topolánkovy vlády se zastával nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, včetně postupu jejích podřízených v kauze tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. To mu ovšem nebránilo v tom, aby koncem roku 2010 podal návrh na její odvolání z funkce. Původně byl totiž Pospíšil ve vznikající vládě Petra Nečase vyjednavačem pro oblast školství, a počítalo se s ním právě na tuto funkci. Sám ale prahnul po opětovném získání daleko prestižnějšího ministerstva spravedlnosti.

Proto se za zády oficiálního vedení ODS spojil s Věcmi veřejným, kterým za jejich podporu slíbil hlavu Vesecké. Na její místo jmenoval dosavadního zástupce České republiky v Eurojustu Pavla Zemana, což mělo být prezentováno jako začátek očisty státního zastupitelství. Zemana si ovšem svůj čistý plášť poněkud umazal, když vzápětí vyšlo najevo, že se sešel s vlivným plzeňským podnikatelem a zákulisním hráčem ODS Romanem Jurečkem. To, co by stálo jiného ministra krk, mediálnímu oblíbenci Pospíšilovi prošlo.

Podobně zákeřně se vypořádal i s vrchním státním zástupcem v Praze Vlastimilem Rampulou. Ten totiž odmítl svévolně odvolat z funkce krajského státního zástupce Jiřího Křivance v době, kdy v Ústí nad Labem existovalo dvojvládí na postu vedoucího tamního státního zastupitelství. I tuto situaci zavinil Pospíšil. Podobně jako v případě Ištvana totiž odmítl doplnit návrh na odvolání Křivancova předchůdce Jana Jakovce. Snaha zalíbit se neoficiálnímu protikorupčnímu mediálnímu mainstreamu vedla Pospíšila tak daleko, že se neváhal spojit i s osobami, které svým vystupováním ODS, respektive vládu přímo poškozovaly. Ať již to byla Lenka Bradáčová či v případě kauzy koupě kněžského semináře ve Vidnavě pro Vězeňskou službu, kdy mu hrozilo nějakou dobu obvinění, s Hanou Marvanovou či Václavem Láskou.

Mediální kult

Celá Pospíšilova politická kariéra je založena na vytváření osobního mediálního kultu, a to bez ohledu na jakékoli ideové ukotvení. Své politické názory je ochoten měnit prakticky ze dne na den jenom podle momentálního poryvu společenské poptávky. Nikdy nebyl týmovým hráčem, který by jako člen nejužšího vedení nesl zodpovědnost za celou stranu, ale vždy se řídil jenom vlastním osobním prospěchem. To ostatně prokázaly i obě poslední volební kampaně – do krajských a do předčasných voleb, v nichž se separoval od celostátně vedených kampaní a snažil se hrát svou osobní. Úspěch mu to přineslo pouze částečný. I když byl Plzeňský kraj jediný, v němž vyhrála ODS, nedokázal toto vítězství přetavit v účasti na vedení kraje. Ani rozdíl mezi průměrem, kterého ODS dosáhla v předčasných volbách, a tím, čeho dosáhl v Plzeňském kraji, nebyl tak vysoký. I kvůli tomu ztratil pozici i ve vlastním domovském regionu, kdy se stal předsedou pouze nejtěsnějším rozdílem hlasů. Naposledy se od něj odvrátili i Mladí konzervativci, kteří ho podporovali po celou dobu politické kariéry.

Změny Pospíšilových názorů se v závislosti na společenské poptávce týkají i jeho vztahu k legislativním opatřením. Ještě jako opoziční poslanec Pospíšil kritizoval kroky tehdejší vlády ČSSD, které pak v roli ministra prosazoval – například trestní odpovědnost právnických osob, rozšíření odposlechů či zvýšení trestní sazby za hospodářské trestné činy. Pospíšil rovněž na plné čáře zklamal v rozkrývání podvodných konkurzů a trestání těch soudců, kteří se na těchto kauzách podíleli. Přitom právě zde je jedno z nejsilnějších ohnisek korupce. Jestliže se dnes hovoří o nečitelnosti řady politických rozhodnutí, která ODS učinila, lví podíl na tom mají i Pospíšilovy názorové veletoče. Zesílení represe mělo u liberálních podnikatelských vrstev na sympatie k ODS stejně devastující účinek jako zvyšování daní.

Díky dovedně budované nálepce zásadového protikorupčního bojovníka se Pospíšil postupně stal prakticky neodvolatelným. Petr Nečas se k tomuto kroku odhodlal, až když bylo pozdě a Pospíšilovi se podařilo dotáhnout čistky ve státním zastupitelství do konce. Nečasovo váhání jej nakonec stálo osobní politickou kariéru, pád koaliční vlády, a především předčasné volby, které přinesly občanským demokratům drtivou porážku. Jestliže lze personifikovat odpovědnost za současný neutěšený stav ODS, lví podíl na něm má právě Pospíšil.

Dušan Šrámek

http://www.ceska-justice.cz/

EU se mění v superstát a pár doporučení pro premiéra Nečase

Katastrofální stav veřejných financí valné většiny členských států Evropské měnové unie (EMU), tedy zemí, jejichž měnou je euro, děsí jak zastánce tohoto projektu, tak bankéře v Evropské centrální bance.

Euro jako politický projekt

Jednotná měna euro není výsledkem ekonomické evoluce, je to politický projekt. Jeho zakladatelé v něm viděli symbolický nástroj jak pokračovat v politice stále těsnější evropské integrace.

Už na začátku bylo ovšem jasné, že členy eurozóny se stávali i beznadějní černí pasažéři. Zejména kvůli nim vznikl pojistný mechanismus s názvem Pakt růstu a stability. Tato dohoda stanovuje podmínky koordinace rozpočtových politik členů EMU tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovali stabilitu eura a nezvyšovali inflaci.

Od počátku existence této dohody ji ovšem skoro nikdo nedodržoval a nikdo nevynucoval (včetně velkých zemí jako Německo a Francie).

Oslavováno jako úspěšný projekt, bylo euro symbolem svého druhu i úspěšnosti projektu Evropská unie. Pak přišla ekonomická krize, která odhalila katastrofální stav veřejných rozpočtů členů EMU a euro se začalo otřásat ve svých základech.

Cílem je politická unie

Nahlas se proto začíná mluvit o nezbytnosti koordinace fiskálních politik členů eurozóny. Nás musí zajímat, že této povinnosti budou podléhat i ty členské státy, které eurem neplatí.

Ale nejen to: centrální bruselské kontrole mají napříště podléhat také všechny politiky, které „nějak“ souvisí se ztrátou konkurenceschopnosti (vzdělanost, zaměstnanost, sociální politika, prý i cílené řízení platů a nákladů atd.).

Tyto návrhy nacházejí oporu v článku 122 Lisabonské smlouvy, který umožňuje hlavám členských států EU v „krizových případech“ přijímat i rozhodnutí odporující znění stávajících smluv o EU (ano, takhle banálně lze členským státům odebrat klíčové rozhodovací pravomoci).

Ale i v Bruselu ví, že tohle začíná být za hranou všeho, co občané členských států jsou schopni skousnout. Jít cestou „nějakého“ doplnění Lisabonské smlouvy je pro evropské elity příliš riskantní. Hledají proto jinou platformu, ze které by mohli činit politická rozhodnutí o stabilizaci jednotné měny.

President EU van Rompuy přišel s návrhem na vytvoření tzv. evropské ekonomické vlády. Představitelé členských zemí s ní souhlasí i přesto, že její obrysy nejsou známy (což je ale v EU běžné: všichni se obvykle rozplývají blahem nad vzletnými deklaracemi, aniž by kdo tušil, co bude dál).

EU se úprkem žene k vytvoření politické unie, pokud chce zachránit euro a v podstatě sebe sama.

Pár doporučení pro premiéra Nečase

Pro budoucí českou vládu Petra Nečase je nezbytné:

  • celou situaci bedlivě sledovat a nepřipustit "chvilkovou nepozornost", ve které se v politické historii vždy udály ty nejvážnější zvraty
  • nevytvářet žádné zvláštní ministerstvo pro evropské záležitosti a tzv. "evropskou agendu" plně začlenit do výlučné agendy premiéra ČR
  • postavit v ČR vážnou a plnohodnotnou debatu o obsahu a cílech současného evropského integračního procesu na úroveň debat o vážných reformních krocích své vlády. Veřejnost by se měla dozvědět, že značná část rozhodování vlády ČR je určena výsledky jednání v Bruselu
  • vynutit na ministrech vlády ČR dlouhodobou definici českých zájmů svých resortů a pravidelně kontrolovat jejich obhajobu na jednáních rad ministrů států EU
  • být v těsném (nadstandardním) kontaktu s vedením ČNB a koordinovat s ní svá stanoviska před jednáními Evropské rady
  • v evropské části zahraniční politiky najít názorový průnik s Hradem
  • z pohledu budoucích zájmů ČR analyzovat důsledky bruselských návrhů, které mají odvrátit euro od blížící se katastrofy
  • podezíravě nahlížet na euro a držet se české koruny co nejdéle
  • spolupracovat na vytvoření širší politické platformy "stejně smýšlejících" evropských politických lídrů, která bude moci na zasedáních Evropské rady účinně blokovat federalistické návrhy

Na jednání Evropského parlamentu 6. 7. 2010 totiž předseda Evropské komise J.M. Barroso prohlásil, že "...je ochoten udělat cokoliv, co zachrání euro a v širším důsledku i současný tvar evropské integrace...".

Premiér Nečas sám nezmůže nic. Musí vyhledávat evropské politické spojence a získat dost sil na to, aby mohli společně účinně na Evropské radě blokovat ono "cokoliv". Za tím se totiž neskrývá nic menšího, než další pořádné přiohnutí demokratických pravidel a přímá cesta ke vzniku politické vlády v Bruselu.

Kategorie: 

EU v roce 2010: rok potvrzených pravd

Lisabonská smlouva

Do roku 2010 vstoupila EU s tolik (ne)chtěnou Lisabonskou smlouvou. Ta měla, slovy svých fanatických obhájců, vyřešit letité unijní neduhy.

Za pár měsíců své existence potvrdila, že se tak nestalo. Potvrdila krizi evropské integrace, která narazila na limity administrativního řízení. Je chtěným dítětem zastánců komunitární (ne mezivládní) politiky evropských institucí, což ignoruje obsahové podmínky demokracie. Je výsledkem takových politických postupů, které jsou voliči po léta nuceni brát na vědomí, ne se na jejich utváření demokratickými postupy podílet.

Volební úspěchy pravice v Evropě

Jedna z politických pravd říká, že v dobách dobrých vítězí levicové strany, v dobách krizových naopak pravice. Rok 2010 v Evropě tuto pravdu potvrdil. Vítězné tažení konzervativních stran ve volbách v roce 2010 začali v květnu Cameronovi konzervativci ve Velké Británii. V dalších volbách, které se konaly v jakékoliv evropské zemi v roce 2010, zvítězili nebo sestavili vládu konzervativci.

Vládnout v nelevicové koalici se podařilo dokonce i tam, kde pravice těsně prohrála a kde se očekávaly vlády levicových formací (Česká republika, Slovensko).

Tyto změny jsou pro další vývoj uvnitř EU velmi významné. Doufejme, že středopravé vlády prosadí nezbytné reformy svých zdravotních, sociálních, penzijních a daňových systémů a otevřou cestu k ozdravení svých ekonomik. Konzervativní lídři jistě přispějí ke změně atmosféry a obsahu projednávané agendy na jednáních Evropské rady.

Již nyní je zřejmé, že funguje těsné spojenectví Cameron - Nečas a posilou začíná být statečná Iveta Radičová.

2010: euro v krizi

Jednotná měna euro je po celou dobu své existence politickým projektem.

Vznikla v prostoru ekonomicky, sociálně a kulturně natolik roztříštěném, že nemohla dlouhodobě vyhovět rozdílným zájmům svých uživatelů. V dobách, kdy se ekonomikám dařilo relativně dobře, se euro pod žádný ekonomický tlak nedostalo. Až hospodářská krize ukázala slabiny této měny.

Drahý evropský sociální model, jehož obsah i rozsah si zjevně různé členské státy vykládají různě, v kombinaci s dlouhodobě nízkou jednotnou úrokovou politikou Evropské centrální banky, přivedly některé členy eurozóny za pokraj státních bankrotů.

Cesta k fiskální a politické unii

S osudem jednotné měny svázali mnozí evropští politikové i osud EU.

Tomu také odpovídají kroky, které eurozóna, Evropská komise a Evropská rada přijaly. Kromě masivních půjček krachujícím státům (což se logicky nelíbí daňovým poplatníkům těch zemí, které půjčují), přijala Evropská rada na svém zasedání 16.-17.prosince 2010 rozhodnutí o "malé změně" Smlouvy. "Malé" proto, že většina hlav členských států nechce riskovat ratifikační referenda v obavách o to, aby voliči takové hlasování nepojali jako možnost vyjádřit svůj celostní názor na současnou EU.

Ona "malá" změna článku 136 vytváří možnost založit tzv. Evropský stabilizační mechanismus pro eurozónu. Ten nahradí současné pilíře – Evropský finanční a stabilizační fond (záruky členských zemí eurozóny v objemu 440 miliard eur) a Evropský finanční a stabilizační mechanismus (výpůjčky Evropské komise na trzích ve výši 60 miliard eur).

Přístup k těmto prostředkům nebude "automatický" a bude "podléhat selektivnímu výběru" - to je nejdůležitější.

Nad rozpočty členských států tedy vznikne nadřízený kontrolní orgán (Evropská komise?), který bude základní parametry návrhů národních rozpočtů určovat. Cesta k vytvoření fiskální unie je otevřena.

Jak ovšem z česko-slovenské historie my sami víme, monetární a fiskální unie nepřežije bez unie politické (naše měnová unie přežila rozpad té politické jen pár týdnů).

Obávám se, že směr "evropský superstát" byl potvrzen.

Evropské daně

Rozvrat veřejných rozpočtů členských států a jejich neochota posílat do bruselské pokladny stále víc v kombinaci s "ambiciózními" cíli EK (v čele s bojem s klimatickou změnou) přiměla Brusel hledat další finance a s úlevou konstatovat, že "zdroje jsou".

Do poloviny roku 2011 představí návrh na zavedení několika forem evropských daní.

Doufejme, že návrhy EK budou představiteli států na Evropské radě odmítnuty. Pokud ne, stane se EK finančně nezávislá na národních příspěvcích, což vyústí v její politickou nezávislost. Věřím, že Petr Nečas bude mít sílu v těsné koordinaci s podobně smýšlejícími státníky takové návrhy vetovat.

Rok 2010 v EU tak byl rokem potvrzených pravd. Tedy těch pravd, které ODS po léta o současném směru evropské integrace říká.

Psáno pro Listy ODS

Kategorie: 

Editorial (k březnovému vydání Newsletteru IVK)

Blíží se francouzské prezidentské volby, které – ať už dopadnou jakkoliv – budou zřejmě jak pro Francii, tak i pro Evropskou unii významným milníkem. S tímto vědomím k této události v Institutu Václava Klause přistupujeme a proto jsme se v březnovém vydání Newsletteru rozhodli položit otázku k tématu francouzských voleb lidem, kteří k tomu mají co říci. Ostatně, počínali jsme si obdobně i v případech tehdy se blížících zlomových okamžiků před hlasováním ve Velké Británii o odchodu z EU nebo před prezidentskými volbami v USA. A stejně jako v případě brexitu a amerických prezidentských voleb nás názory dotázaných záměrně zajímají ještě předtím, než k volbám ve Francii dojde a všichni budou znát jejich výsledky.

Již plný jeden rok se my z IVK snažíme pravidelně formulovat a nabízet „Stanovisko IVK ke dni“, ve kterém glosujeme či nabízíme náš pohled na aktuální dění v české společnosti a v zahraničí. A myslíme si, že některá z těchto stanovisek patří také na stránky našeho Newsletteru. Dnes jsme pro vás vybrali jeden z aktuálních a břitkých názorů ředitele IVK Jiřího Weigla.

Institut Václav Klause před nedávnem, mezi jinými tituly, vydal pozoruhodnou knihu právníka Tomáše Břicháčka „Unie ve víru migrační krize“. Obsahově cenná publikace, která detailně a kriticky mapuje počínání EU v tak zásadním problému, si našla velké množství čtenářů a vybídla nás v únoru k uspořádání semináře, který moderoval Václav Klaus a na kterém vystoupil autor. Zajímavou zprávu z této akce vám v dnešním vydání nabízí Ladislav Jakl.

Kromě toho, že v nejnovějším Newsletteru IVK najdete i další texty, moc bychom si přáli,  aby se vám celé aktuální vydání líbilo, nabídlo témata k zamyšlení a třeba vás i něčím obohatilo.

 

Kategorie: 

Ekonomické důsledky větru na naši kapsu

Módou posledních let se stala mylná víra, že „vítr fouká zadarmo“ a také že „Slunce zadarmo svítí“. Na základě těchto úvah se po celém území České republiky začínají objevovat větrné a solární elektrárny. Jejich výstavba není chybným podnikatelským rozhodnutím, ale zcela mylným rozhodnutím politickým.

Část světových i domácích politiků mluví o tzv. globálním oteplování. Na základě poznatků části vědecké veřejnosti tvrdí, že původcem klimatických změn je člověk se svou produkcí oxidu uhličitého. Z toho se ukvapeně usuzuje, že je třeba cíleně podporovat pouze ty zdroje energie, které produkují minimální množství CO2.

Státní podpora větrným a slunečním elektrárnám je zakotvena v zákoně 180/2005 Sb.

Energetický regulační úřad stanovuje pevné ceny, ze které je elektřina z různých zdrojů vykupována. Výkupní cena je garantována na 15 let dopředu tak, aby byly zajištěny návratnost investice a přiměřený zisk (viz. tab. 3).

Z porovnání uvedených dat plyne, že sice „vítr fouká zadarmo“ a „Slunce také zadarmo svítí“, ale přeměnit tyto zdroje na efektivní elektrickou energii je nesmírně drahé (viz. tab. 2).

Pokud vše převedeme do grafu, přehledně vidíme, kolikrát převyšují výkupní ceny různých druhů energií výkupní cenu energie získávané z „klasických“ zdrojů (uhelných, jaderných). V grafu č. 1 jsou tyto ceny „klasických“ zdrojů označeny jako tlustá čára. Vše, co je „nad“ touto cenovou hranicí jsou výkupní ceny tzv. alternativních zdrojů (biomasa, vítr, slunce).

I proto je výsledná cena elektrické energie pro zákazníka tak vysoká. Přemrštěná a nerozumná podpora tzv. obnovitelných zdrojů energie se promítá do koncových cen, které zaplatí každý z nás.

Za tento fakt nemohou podnikatelé, kteří správně (a logicky) investují tam, kde jim kyne vysoký a dlouhodobě zaručený zisk. Za tento stav mohou chybná rozhodnutí politiků, kteří ze sporné teorie o tzv. klimatické změně způsobené lidskou činností udělali drahé náboženství, o kterém se nediskutuje.

Graf 1: Výkupní ceny energií

 

Tabulka 2

Zdroj: Evropská komise

Zdroj

Náklady
(€/MWh)

Emise CO2 (kg/MWh)

O kolik je dražší proti uhlí

Uhlí odsířené

30-40

800

0%

Jaderné

40-45

15

20%

Biomasa

25-85

30

57%

Vítr pevninský

35-175

30

200%

Solární

140-430

100

717%

 

Tabulka 3: výkupní ceny „větrné“ a „sluneční“ energie

Zdroj: Energetický regulační úřad

 

Výkupní ceny elektřiny dodané do sítě v Kč/MWh

Zelené bonusy v Kč/MWh

Větrná elektrárna uvedená do provozu po 1.1.2007 včetně

2460

1950

Větrná elektrárna uvedená do provozu od 1.1.2006 do 31.12.2006 včetně

2510

2000

Sluneční elektrárna pro zdroj uvedený do provozu po 1.1.2006 včetně

13460

12750

Sluneční elektrárna pro zdroj uvedený do provozu před 1.1.2006

6410

5700

 

Kategorie: 

Euro zrodilo Syrizu. Kdo je na řadě nyní?

Bylo by málo považovat Alexise Tsiprase, vítěze řeckých voleb, za tribuna levice, který pomohl odventilovat části řeckých voličů zlobu a nenávist vůči dvěma tradičním politickým stranám: socialistickému Pasoku a lidovecké Nové demokracii.

Obě strany se v minulých čtyřiceti letech průběžně střídaly u moci a byli to politikové těchto dvou uskupení, kteří Řecko zbavili tamní měny drachmy a vyměnili ji za jednotnou evropskou měnu euro.

Jistě, je v průběhu těch minulých desetiletí možno s úžasem sledovat, jaká rozhodnutí na výdajové straně řeckého státního rozpočtu politikové obou tehdy vládních stran činili prosazováním svých programů, aby si koupili podporu řeckých voličů. Přesto budiž řečeno srozumitelně: řečtí politikové nikdy neměli přivést Řecko do eurozóny. Euro je základní a nejpodstatnější příčinou řeckých obtíží, které vyústilo v levicovou radikalizaci voličů.

Tato země v žádném ohledu nesplňovala hospodářská kritéria, jež by jí umožňovala v eurozóně dlouhodobě přežít bez větších následků. Jednotný kurs eura, pro nadalpský prostor příjemně podhodnocený, byl pro Řecko neúnosně nadhodnocený. Řecko, ve svěrací kazajce jednotného měnového kursu, nemohlo nijak manévrovat. To, ruku v ruce s nerealistickými politickými programy obou nejvýznamnějších řeckých politických stran, spustilo tamní problém.

Že do Athén- v okamžiku obnažení všech problémů - začali dojíždět zástupci Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu (Trojky) se svými nápravnými programy, pouze zvyšovalo frustraci řeckých občanů. A přesto hněv řeckých občanů měl být méně směřován na Trojku, která byla nucena hasit požár, ale více na hlavy řeckých politiků, kteří Řecko  předtím eurozóně obětovali.

Zvenčí nadiktovaná opatření, která měla vést k ozdravení řeckého hospodářství, nebyla příčinou vítězství Syrizy - byla důsledkem faktu, že si Řecko nechalo euro vnutit. Že si euroelitami nechalo namluvit, že „přistoupení k euru má s ekonomikou málo co společného, je však politickým úkolem na úrovni doby“. Nepřijmout euro podle toho argumentu znamenalo (a bohužel stále urputně a nesmlouvavě znamená) odmítat proces „stále hlubší integrace“ (a málem tak otevírat cestu k válce na kontinentu).

Při oslavách volebního vítězství Syrizy prohlásil její předák Tsipras: „voliči v Řecku přehlasovali Trojku, Trojka je mrtvá“. Mýlí se. Na vině Trojka nebyla a není. Na vině je samotná výměna drachmy za euro.

Tsipras může být považován za tribuna řeckého lidu, protože představuje změnu. Změnu, kterou probruselský Pasok a Nová demokracie nemohly přinést, protože soudobé problémy spoluzpůsobily. Zkoumat skutečné příčiny vítězství Tsiprasovy Syrizy ovšem musí zejména ti z evropských politiků, kteří Řecko (a nejen Řecko) v roce 2002 do eurozóny vtáhli.

Tsipras je tak mnohem více „dítětem“ Berlína, Bruselu i Paříže a jejich politického projektu jednotné měny, než řeckých voličů. Která další země bude politickou obětí eura?

 

 

Ivo Strejček

Institut Václava Klause

3. února 2015

 

Kategorie: 

Eurozóna na úprku, a co na to Paroubkovo předvolební Česko?

Svět kolem nás se mění tak rychle, až se tají dech. A předvolební kampaň se tváří, jako by na (ne)výplatě pseudotřináctého důchodu závisel konec naší republiky.

Řecko spěje ke státnímu bankrotu, přestože slíbilo provést vážná reformní opatření k jeho zabránění. Veřejně se mluví o stejných problémech v Portugalsku, Španělsku, Irsku, Belgii. Jednotná evropská měna euro se otřásá v základech. Angela Merkelová, německá kancléřka, varovala, že zkáza eura může znamenat zkázu celého evropského integračního procesu.

A v Čechách se hádáme v předvolební kampani o tom, zda se nám líbí platit 30 korun za návštěvu lékaře.

Zvláštní svět. A snad i selhání části politické scény, která tvrdohlavě nechápe mezinárodní souvislosti.

Evropský sociální model krachuje, je neufinancovatelný a ničí veřejné rozpočty národních států, ale Jiří Paroubek slibuje všechno všem. Je strašné, že člověk, který tolik chce být zase ministerským předsedou, nerozumí, jak rychle se svět mění.

Kdyby to nebylo tak vážné, bylo by až komické, jak obsah letošní kampaně ignoruje definici budoucího postavení České republiky, její role v globálním světě i otřesené Evropské unii.

Je naprosto nezbytné, aby česká politická reprezentace, která ve volbách zvítězí, rychle definovala naše národní zájmy. Zde jsou důvody, proč by tak měla učinit:

  1. Nikdo ze seriózních ekonomů a politiků dnes v Čechách vážně nemluví o termínu přistoupení k euru. Správně, protože jednotná měna má starosti sama se sebou, natož aby se zajímala o rozšíření. Proto by bylo vhodné nabídnout občanům velké reformy ne kvůli euru a splnění podmínek k přijetí, ale kvůli nám samotným. Kvůli zdravým veřejným financím i kvůli naší hospodářské a sociální prosperitě.
  2. Naše budoucí prosperita závisí na rozumné energetické politice. Nemáme energetické zdroje, plyn a ropu nakupujeme ve světě. Je zásadní, aby ČR šla rychle cestou dalšího rozvoje jaderné energetiky a odmítla drahé a neefektivní projekty získávání energie z tzv. alternativních zdrojů.
  3. Budoucí vláda by měla odmítnout jak pokusy narušit naši fiskální svrchovanost, tak podřízenost rozhodování o prioritách české hospodářské politiky tzv. evropské ekonomické vládě. Pokud bude naše rozpočty nejprve kontrolovat úřednická mašinérie v Bruselu a až poté bude státní rozpočet projednáván zvolenými poslanci českého parlamentu, půjde o faktickou likvidaci suverénních národních států.
  4. Vnitřní vývoj uvnitř EU může být velmi třaskavý. Škoda, že neznáme od našich politiků nárysy jejich budoucích postojů. Pouze Petr Nečas otevřeně řekl, že pokud bude premiérem, je pro něho státní suverenita nedotknutelnou hodnotou.
  5. Eurozóna spěje k velkému třesku. Může se rozpadnout, může ji několik členů opustit, může být přeformulována a mít odlišný charakter. Česká republika je otevřenou ekonomikou a zdraví české koruny se odvíjí od pohody německé ekonomiky. Škoda, že se pereme o 13. důchod namísto formulace politické vize, jak si bude budoucí česká vláda v tomto enormně složitém procesu počínat.
  6. Zatím od Jiřího Paroubka víme, že na hranicích jsou vlaky našlapané miliardami „evropských peněz“, které spasí naši ekonomiku. Není to pravda a je to obyčejná lež. A dokonce ve světle ekonomických problémů eurozóny mohou být tyto „zdroje“ pouze chimérou.
  7. Hospodářské a finanční problémy Evropské unie budou zřejmě znamenat další tlak na vytvoření evropské politické unie s hlavním městem v Bruselu. Jak se k tomu postaví budoucí vláda? Chceme odevzdat zbytek pravomocí nadnárodním nekontrolovatelným strukturám?

Odpovědi na tyto otázky nám měla alespoň částečně přinést předvolební kampaň. Škoda, že Jiří Paroubek v ní sděluje občanům, kolik je bude stát zubní plomba, ale nepřináší odpovědi na stokrát důležitější otázky. Nerozumí tomu, nebo nezná odpovědi? A co je vůbec horší?

Snad si toho voliči na poslední chvíli všimnou!

Kategorie: 

Evropa se nesmí uzavírat

Buy European?

 

"Pokud na konci týdne aspoň trochu nedoženeme zpoždění za Hollandem, bude to konec," citoval deník Le Parisien jistého představitele Sarkozyho kampaně.

Francouzská prezidentská kampaň vrcholí a vyzyvatel současného prezidenta Sarkozyho socialista Francois Hollande podle zveřejněných průzkumů veřejného mínění vede tak přesvědčivě, jako dosud žádný prezidentský kandidát od doby vyhlášení Páté francouzské republiky z roku 1958.

To je nejvyšší čas vhodit do banku překvapivé nabídky. Sarkozy dvě na předvolebním shromáždění ve Villepinte (12.3. 2012) přednesl: větší kontrolu státních hranic (a tedy ústup od volného pohybu osob v tzv. Schengenském prostoru) a prosazení tzv. „Buy European Act“ – zákona o preferenčních nákupech zboží vyrobeného v Evropské unii.

Oba sliby jsou více než kontroverzní. Zatímco revize Schengenských dohod by znamenala ústup od jediné zjevné výhody současného evropského integračního procesu – volného pohybu osob, ten druhý návrh naráží na odpor mezinárodních dohod ve Světové obchodní organizaci.

„Buy European“ (kupuj evropské) by nás ve svém vnitřním poselství mělo vybídnout i k hlubší úvaze. Je přiznáním porážky v soutěži, kde obchodně konkurenční svět nabízí evropským zákazníkům zboží stejně kvalitní jako to jejich, ovšem lacinější

Pomůže Evropě tedy zvláštní zákon ochraňující či dokonce upřednostňující produkci, která vznikla v evropském prostoru?

Zní to nepříjemně, ale ne. Jakákoliv obchodní uzavření před konkurencí zvnějšku budou škodlivá. Přinesou snížení konkurence, což se projeví ve vyšších cenách. Omezení konkurence prohloubí technologické zaostávání, neboť „méně štik v rybníce způsobí, že kapři budou línější“.

Věrohodnější výzvou, než uzákonění přednosti kupovat „vyrobeno v EU“, by tedy byl politický závazek „Produce European“ (vyráběj evropské).

Jedině odklon od ochranářství a fundamentální obnova evropské konkurenceschopnosti jsou řešením současné složité situace v Evropě.

Existuje ale něco, co se dá obecně nazývat „evropskou konkurenceschopností“? Snad jisté množiny ekonomických statistických dat to umějí, ve skutečnosti nic takového neexistuje. Jediné, co existuje jako měřitelná konkurenceschopnost, je konkurenceschopnost jednotlivých firem, jejich výrobků a služeb.

A tady jsme u jádra problému. Říkám-li, že se snižuje schopnost firem konkurovat na otevřených trzích produktům z jiných částí světa, pak je tomu z mnoha notoricky známých důvodů: příliš vysoké náklady práce v Evropě v porovnání se zbytkem světa, nesmyslně zkostnatělé pracovní právo, neúnosně drahý sociální model (který o sobě dává vědět prostřednictvím kolapsů veřejných financí), selhávající systémy vzdělání, odklon od výchovy k řemeslné zručnosti a vysoké kvality technického vzdělávání, vysoká byrokracie spojená se založením soukromé firmy, příliš svazující byrokratické požadavky na nejrozmanitější lidské aktivity a tak dále.

Řešení musí být prosazena na národní úrovni. Představa, že jedna centrální evropská (bruselská) autorita umí vyřešit problémy v dramaticky odlišných částech EU naráz a jedním unifikovaným opatřením, je naivní a nereálná. Dokonce bych řekl, že pro budoucí úspěšný rozvoj evropského prostoru nebezpečná.

Ne „Buy European“ ale „Produce European“ musí být vizí budoucnosti v Evropě. Méně politických institucí, ale více prostoru pro svobodnou lidskou činnost. Méně pokusů lidem organizovat životy, ale více důvěry v plodnost jejich soukromých aktivit. Více volného ( a státem neorganizovaného) trhu.

Tomu ale nesmí stát v cestě současná znetvořená podoba protievropského integračního procesu. A pochybuji, že na toto téma ve francouzské prezidentské kampani dojde.

 

Kategorie: 

Evropa v období nejistot

Je zcela přirozené, že lidé hodnotí svět kolem sebe podle toho, jak nahlížejí na bezprostřední problémy v jejich nejbližším okolí. A přesto je dobré a užitečné si sem tam všimnout i vzdálenějšího světa, než jsme zvyklí, neboť právě tam se může odehrávat něco, co naše životy v budoucnosti ovlivní.

Evropa totiž vstoupila do období sociálního neklidu. To, co vidíme ve Šluknovském výběžku a začíná se objevovat (jak se v posledních dnech zdá) i na jiných místech naší země, jsou dílčím projevem tohoto kontinentálního neklidu.

Na jedné straně tu jsou závazky evropského sociálního státu, které lze již jen obtížně plnit, na straně druhé významné hospodářské problémy, mizivý hospodářský růst a s tím spojené neočekávaně malé daňové příjmy do státních rozpočtů. Selhávající hospodářské politiky jen s vypětím všech sil odolávají globální konkurenci rostoucích ekonomik v jiných částech světa, které nedusí přemíra sociálních nákladů a regulací.

Z těchto důvodů přesouvá stále víc významných firem svá působiště mimo evropský prostor, což ústí ve ztrátu pracovních příležitostí pro mnoho Evropanů a zvyšuje nárok na výplaty sociálních dávek těm, kteří o práci přišli.

S odchodem podnikání postupně a neviditelně mizí i část intelektuálních špiček, které odcházejí do míst hospodářského růstu s cílem buďto se tam uplatnit ve výzkumu a rozvoji technologií, nebo svými znalostmi obohatit univerzitní vzdělání v nejbližším kontaktu s praktickým uplatňováním akademických vědomostí.

V evropském prostoru, ve kterém začíná být stále víc těch, co mají stále hlouběji do kapsy, vlády po léta udržují nepřizpůsobivé menšiny na sociálních dávkách a finančních milodarech s vírou, že si tím jednak vyspraví své vlastní špatné vládní svědomí, jednak že ony menšiny (prostřednictvím štědrých milodarů) zázračně procitnou a začnou se starat samy o sebe.

Nárůst sociální nejistoty mezi většinovým obyvatelstvem a jejich obava ze ztráty vlastních nároků tak v Evropě vedou k nárůstu xenofobie.

Stále častěji jsou prolamována společenská tabu, po desetiletí nemyslitelná, a „většinová" veřejnost v přímých televizních přenosech začíná poukazovat na „vyžírky, kteří by chcípli hlady, kdyby (bílí) nechodili do práce".

To není pouze pokus o dílčí popis situace na Šluknovsku, to jsou zkušenosti z hořících ulic v Paříži, Londýně a Berlíně.

Současná politika na to nemá, prozatím, žádnou účinnou odpověď, kterou by mohla většinu společnosti uklidnit. Brání jí v tom karcinogenní politická korektnost – slepá víra v to, že když se problémy nebudou nazývat pravými jmény, samy se vyřeší. To ovšem zvyšuje míru sociálního napětí, protože lidé, kteří žijí v těsné blízkosti nepřizpůsobivých, se již nedají opíjet rohlíkem od vládních úředníků „z Prahy" a nejrůznějších nevládních organizací, které se do center xenofobního neklidu sice přijedou podívat, slíbí pár milionů, ale rychle zmizí do klidu svých státem dotovaných kanceláří.

Lidé, v době nárůstu vlastních sociálních nejistot, již nechtějí slyšet sliby, ale očekávají činy. Chtějí, aby stát v jejich nejbližším okolí prosadil průchod práva a vládu zákona. Chtějí bezpečné ulice a požadují, aby povinnosti, které musí plnit oni sami, plnili i nepřizpůsobiví z jejich okolí. Nedostává-li se jim těchto činů, míra jejich frustrace se nad výkonem politiky a selhávání státu (který si ze svých daní platí) zvyšuje.

To není specificky český problém, to je problém celoevropský, jehož první příznaky lze slyšet jako hrozivé bublání blížící se bouře kdesi za obzorem.

Pokud současní politikové nenajdou odvahu k odvážným rozhodnutím, kdo to za ně učiní? Prezident Klaus má pravdu říká-li, že schováváním hlavy do písku vytváří současní politikové vhodný prostor pro nástup sil krajně pravicových či krajně levicových.

Ty budou umět vyřešit „šluknovský problém" rychle a rázně. Dokonce si umím představit, že jim k tomu většina veřejnosti bude i tleskat. Ale co bude dál?

Klíč k budoucnosti ve stále neklidnější Evropě mají ve svých rukách dnešní evropští političtí vůdci. Zkusme si proto víc všímat dějů, které se odehrávají za našimi hranicemi. Více než kdy jindy - v zájmu každého z nás.

Kategorie: 

Evropská unie vzkazuje: Češi, zlobíte!

Evropské instituce to myslí vážně: suverénní vládu České republiky chtějí vytahat za uši proto, že se "odvážila" vyjednat zrušení vstupních víz do USA, aniž se na to ctihodných evropských úředníků ptala. Češi budou vyplísněni, protože náš premiér a vláda postupovali samostatně a v zájmu země.

Bezvízový styk s USA je pro nás důležitý. Zakončuje náš rozchod s neblahou minulostí a zcela nám otvírá dveře tam, kam jsme po desetiletí chtěli patřit.

Nikdo nemá právo zbavovat nás úcty k vlastní historické zkušenosti. Tím méně ti, kteří si poválečnou éru prožili v blahobytu právě pod americkým ekonomickým a bezpečnostním deštníkem.

Postup české vlády není v žádném rozporu s komunitárním právem a ani eurokomisař Frattini, který má na starosti zahraniční politiku, žádný problém předem nesignalizoval.

A tak ještě nevešla v platnost tzv. Lisabonská smlouva, která (mimo jiné) zřizuje funkci evropského ministra zahraničních věcí a výkon zahraniční politiky despoticky připoutává k Bruselu, a už je ČR za samostatný postup peskována.

Po léta skrývaný západoevropský antiamerikanismus a strach z posílení amerického politického vlivu ve střední a východní Evropě na úkor bruselské centrály jsou zjevné.

Ono by se to časem mohlo Bruselu zcela vymknout z ruky a Slováci, Maďaři či Poláci by si také mohli s Američany "dojednávat, co sami uznají za vhodné".

A kdybych chtěl být kousavý, navrhl bych, abychom myšlenku tzv. celoevropského přístupu k vyjednání bezvízového styku s USA interpretovali důsledně logicky.

Pak bychom požadovali po všech členských státech EU, které mají letité bezvízové kontakty s USA, aby je ve jménu "celoevropské solidarity" zrušily a pak společně v jednom evropském šiku vybídly eurokomisaře Frattiniho, aby to všem vyjednal hromadně znovu. To by mohl být oprávněný požadavek. Pokud by se však některým představitelům členských zemí EU zdál hloupý a nemístný, pak ať se stejnou logikou nechají česká rozhodnutí v českých rukou.

Unie se tak v Česku představila s dalším pozoruhodným příspěvkem, který by bylo vhodné v ratifikačním procesu nepřehlédnout.

Kategorie: 

Evropské instituce záměrně vyhrocují debatu kolem budoucího rozpočtu

Jde víc než jen o čísla

 

Každý, kdo vyzývá ke škrtům a hledání rezerv uvnitř evropského rozpočtu, je prý proti „Evropě růstu, zaměstnanosti, sociální soudržnosti, vědy, výzkumu, kultury, sportu a environmentálně přátelskému prostředí“ prohlásil v plamenném vystoupení před plénem Evropského parlamentu ve středu 21.11. 2012 předseda Evropské komise Barroso.

V neochotě hledat rezervy je zajedno s většinou evropských poslanců. Oni, stejně jako komise, považují nárůst evropského rozpočtu pro rok 2013 o 6,8% za oprávněný a správný.

Jako by kolem neexistovala realita. Jako by toto rozhodování probíhalo v atmosféře příjemného hospodářského růstu a jako by samy členské státy nemusely bolestně (a za cenu sociálních kolizí) hledat vážné úspory v národních rozpočtech. Nakonec, Česká republika není žádným laboratorním příkladem, je jedním z mnoha evropských.

Členské státy se ve svém postoji k navýšení evropského rozpočtu rozdělily do tří skupin.

„Rozpočtově odpovědní“ (Velká Británie, Švédsko, Nizozemí, Německo) volají po škrtech uvnitř rozpočtu a současně požadují reformu výdajových priorit.

Skupina států „zmrazit rozpočet“ (Francie – pokud zůstanou výdaje na jednotnou zemědělskou politiku nedotčeny, Finsko, Rakousko a další) podporují zmrazení rozpočtu ve výši 1% HNP.

Na své straně mají Evropská komise a Evropský parlament skupinu „kohezních“ států“ vedených Polskem. Jejich představitelé tvrdí, že hledat úspory je sice nezbytné, ale výdaje v kapitole kohezní politiky nesmí být ohroženy či mají být dokonce navýšeny.

Bylo jisté, že slabé a nevýrazné kyperské předsednictví na mimořádném „rozpočtovém“ jednání hlav členských států 22.-23.11. kompromisní dohodu nenajde.

Komise s podporou Evropského parlamentu byli ochotni a připraveni vyhrotit situaci až tak daleko, že návrh nového rozpočtu do konce roku 2012 schválen nebude, což se také stalo. Představitelé jednotlivých členských států navíc nebývale otevřeně po krachu jednání o rozpočtu informovaly o „hlubokých a zásadních neshodách“.

Nedá se tak očekávat, že se pozice států do konce roku 2012 natolik sblíží, aby došlo k rychlé a zázračné dohodě. Pak bude následovat procedura podobná rozpočtovému provizoriu, jak jej známe.

Nejpodstatnější na tom všem je fakt, že v přímém přenosu sledujeme další krok v gigantickém souboji o politickou moc a rozhodovací vliv v EU.

Na jedné straně stojí evropské instituce, ochotné beze studu zneužít ekonomické krize, ve vlastním zájmu cíleně vyšponovat stav a do krajnosti se vymezit proti členským státům. Na straně druhé jsou ekonomickými a sociálními problémy slábnoucí členské státy, z nichž některé jsou dokonce ochotné se svých pravomocí ve prospěch bruselského centra vzdát.

Následující týdny a měsíce naznačí mnohé. Buďto si komise s Evropským parlamentem na úkor členských států vydupou své – a tím si potvrdí svůj rostoucí vliv v procesu gigantického převzetí politické moci uvnitř EU, nebo se členským státům podaří vzdorovat jejich tlaku a na čas tak uhájí zbytky vlastního vlivu nad usměrňováním vývoje části evropského kontinentu.

Podaří-li se komisi a EP ovšem navíc prosadit zavedení tzv. vlastních finančních zdrojů (což považuji za velmi pravděpodobné), jejichž výnosy by se staly přímým příjmem evropského rozpočtu, nebudou si již muset napříště komplikovat svůj „evropský“ život diskusí s předsedy vlád členských států.

Evropské instituce se v takové situaci stanou finančně nezávislými na povinných příspěvcích členských států. Tím svůj úspěch na cestě za převzetím politické moci nad národními státy významně potvrdí. Bez souhlasu voličů.

Ve sporu o budoucí podobu evropského rozpočtu a finančního rámce do roku 2020 tak jde o mnohem víc, než pouze o souboj s čísly. Nahlížejme proto na průběh a výsledky jednání minulých (a budoucích) dnů takhle ostře.

psáno pro Lidové noviny

Kategorie: 

Evropský dluhový skanzen

Představte si, že si váš soused koupil na dluh nové auto a vzal si další úvěr, aby jel s celou rodinou na dovolenou na jakýsi vzdálený exotický ostrov. Ale jeho dům, se kterým sousedíte, mu padá na hlavu a ohrožuje váš majetek. Přijde za vámi a  poprosí vás o půjčku, za kterou by svůj vlastní dům opravil. Půjčíte mu?

Bohužel, takhle nějak to dnes vypadá v Evropské unii. Některé státy si po celá desetiletí žily nad poměry a jejich vlastní gigantické dluhy je netrápily. Dnes nejsou schopny své závazky splnit a bolestivě se přesvědčují o tom, že se dluhy musí jednoho dne splatit. A tak s prosíkem žádají ty své sousedy, kteří byli šetrní, aby za ně ty dluhy prostě "zatáhli".

Často se říká, že Evropská unie musí existovat proto, aby byl na evropském kontinentu zachován mír. Současná situace, plná napětí, které přirozeně mezi jednotlivými státy vznikají (jako výsledek hádanic a dohadování, kdože to všechno zaplatí a kdo je komu co dlužen) je naopak zásadní hrozbou stability a klidu v Evropě.

Centralizovaná Evropa řízená regulačními dekrety z Bruselu, vysoké daně, dotace na všechno, nefunkční a extrémně drahý tzv. evropský sociální model (ale báječně pohodlný), drahý pečovatelský stát, který již nelze z daní občanů zaplatit - to jsou dnes rozhodující znaky evropského dluhového skanzenu.

Aby se čeští daňoví poplatníci a střadatelé vyhnuli těm nejhorším dopadům katastrofálního vývoje uvnitř EU, měli by se proto pokusit současné úsporné kroky své vlády chápat v širších souvislostech dějů kolem nás. Nejsme izolovaným ostrovem a naše ekonomika je těsně navázána na ekonomiky evropské.

Měli bychom se držet české koruny a musíme, ať se nám to líbí či ne, prodělat redukční dietu státních výdajů. Musíme si přiznat, že ne na všechno máme a že ne všechno si prostě můžeme dovolit. To je neomylný zákon zdravého rozumu, podle kterého řídíme hospodaření doma v kuchyni. Proč by to nemělo platit i pro státní kasu? A raději dřív, než to bude vážně drsné!

 

Kategorie: 

Evropský účetní dvůr poosmnácté v řadě neschválil hospodaření EU v předcházejícím roce

Poosmnácté

 

V roce 2011 vynaložila Evropská unie celkem 129,4 miliardy eur a v úterý, 6.listopadu 2012, byla na internetových stránkách Evropského účetního dvora vyvěšena Zpráva této instituce, která daňové poplatníky informuje o tom, jak úspěšně si unie s rozdělováním těchto peněz v roce 2011 počínala[i].

A žádné povzbudivé čtení to není. Již osmnáct let v řadě nejvyšší kontrolní instance v EU nepřiznala evropskému rozpočtu absolutorium.

Poosmnácté v řadě ve své Zprávě identifikuje vážná porušení finanční disciplíny zejména v oblasti plateb, kde „odhadovaná míra chyb činila v roce 3,9% evropského rozpočtu“ (zkuste si rychle přepočítat, kolik jsou přibližně 4% ze 130 mld. eur. Pěkná sumička, že?)  A podstatné je, že oproti roku 2010 se v roce 2011 míra chyb dokonce zvýšila!

Největší část evropského rozpočtu tvoří finanční přímá podpora a podpora trhu v zemědělství (43,8 mld. eur ze 129,4 mld. eur celkového rozpočtu). Právě v této části, jako obvykle každý rok, našli auditoři Evropského účetního dvora závažná pochybení. Ze  všech operací, které podléhaly kontrole, bylo plných 39% shledáno chybnými.

A zpráva uvádí příklad: jednomu zemědělci v nejmenované členském státě EU (Zpráva tuto zemi neuvádí) byla přiznána dotace na chov 150 ovcí. Při kontrole však onen zemědělec neměl ovci ani jednu.

A dále, při kontrolách ve dvou členských státech (Itálii a Španělsku) Účetní dvůr zjistil četné případy, kdy pozemky vedené jako „trvalé pastviny“ a které byly evidovány jako pozemky na 100% způsobilé, byly pokryty hustým lesem, křovinami či skalisky.

Ještě hůř dopadla kapitola Rozvoj venkova, životní prostředí, rybolov a ochrana zdraví.

Plných 57% (!!!) kontrolovaných operací bylo zatíženo chybou. I zde není nouze o popis nejkřiklavějších podvodů.

V rámci kontroly (opět v Itálii) auditoři prověřovali poskytnutou dotaci na výstavbu „dvoupatrové budovy v zemědělském podniku, která měla zahrnovat laboratoř pro zpracování ovoce a skladovací prostor a terasu pro sušení ovoce“. Platební agentura (kterých je i v Čechách jako máku) přiznala k vybudování takové stavby částku 0,2 mil. eur. Kontroloři ovšem zjistili, že „budova má převážně znaky soukromého obydlí a nikoli zemědělské budovy“.

Ale pozor, je tu další děsivý příklad. Dle dohody s Mauritánskou islámskou republikou mohou plavidla EU lovit v jejích vodách výměnou za finanční příspěvek EU. „Odlov nebyl dostatečně přesně monitorován a úlovky byly vyšší, než se předpokládalo. EU tak musela zaplati Mauritánii navíc 1,9 mil. eur“.

Není překvapením, že i platby do regionální politiky dopadly mizerně. Tady bylo ze všech auditovaných operací zatíženo „nějakou“ chybou plných 59% finančních operací.

A tak to jde pořád dokola. Chyby v podpoře zaměstnanosti a sociálních věcech, podvody ve financování vědy a výzkumu. Problémy v poskytování finanční pomoci ve správních a „jiných“ výdajích (což jsou výdaje na provoz orgánů a institucí EU, financování „lidských zdrojů“ evropských institucí, výdaje na budovy, vybavení, energie a informační technologie).

Poosmnácté v řadě, tedy osmnáct let po sobě, se Evropský účetní dvůr odmítnul podepsat pod závěrečný účet předcházejícího roku.

Co by se asi stalo se soukromou firmou, kdyby poosmnácté v řadě auditoři či úředníci finančního úřadu shledali vážná provinění ve vedení účetnictví, nesrovnalosti ve výdajích či dokonce zjevné podvody?

Existovala by taková firma ještě? A nebyli by její majitelé již dávno – a oprávněně – ve vězení za podvody?

Česká média dnes a denně přinášejí informace o korupci a podvodech. To je správné a správnější především vždy, když jsou takové informace podpořeny rozhodnou akcí státního zastupitelství a policie. Dnes a denně podléháme představě, že Češi jsou zloději a podvodníci nejhoršího ražení.

A hle! Poosmnácté v řadě je dobré si připomenout, že v tom ani trochu nejsme sami. To není omluva, to je popis dotacemi prošpikovaného prostředí, ve kterém na evropském kontinentě žijeme.




[i] Celý text Zprávy Evropského účetního dvora lze dohledat na www.eca.europa.eu

Kategorie: 

Federalizace Evropské unie není řešením (I)

Federální EU hospodářský růst nepřinese

 

Vážený pane M.,

 

poslal jste mi dotaz, ve kterém se mě ptáte na důvody, proč jsem proti budoucímu federálnímu uspořádání Evropské unie, které – podle Vašeho názoru – by přispělo k ekonomickému rozvoji kontinentu.

Děkuji Vám za něj, neboť toto téma považuji za zásadní, zdaleka svým významem a důsledky překračující běžné politické třenice.

Nemyslím si, že ekonomický propad, růst nezaměstnanosti a snižující se míra blahobytu jsou zapříčiněny absencí centrálního plánování z Bruselu.

Ekonomické zaostávání za rychle rostoucími centry světa způsobuje strnulost přeregulovaného prostředí v Evropské unii a extrémně drahý (proto selhávající) model evropského sociálního státu.

Thomas Hobbes kdysi poznamenal, že „svoboda člověka a jeho jednání spočívají v nedostatečnosti zákonů“. Neměl tím na mysli nízkou kvalitu zákonů, myslel tím obecnější fakt - přemíra zákonů naše životy a rozhodování komplikují a zpomalují.

Podstatnou příčinou ekonomického zaostávání EU za zbytkem světa je naše utkvělá touha vše svázat, kontrolovat a harmonizovat.

Běžný život je naštěstí naopak jiný. Konkurence je založena na rozdílnosti. Dynamika vývoje je vždy určována soupeřením mezi odlišnostmi a soubojem variant.

Federalizace Evropské unie znamená násilné sjednocování různorodostí, což nutně vyústí v další zaostávání.

Federalizace, tedy koncentrace moci do jednoho centra, bude znamenat růst byrokratických nákladů. Již dnes se státy EU potýkají s vážnými finančními problémy a je sporné, zda budou schopny federální bruselskou administrativu hradit. Ta si ovšem jistě najde své vlastní finanční zdroje a prostřednictvím tzv. evropských daní (které zarámují již tak bohatou škálu daní národních) doplní svůj evropský rozpočet.

Více daní ovšem znamená méně peněz do životadárného systému podnikatelských aktivit. Ovšem pozor, práci lidem nedává Evropa. Tu dávají firmy a vyšší zdanění je zpomalí nebo zničí.

Evropská federální byrokracie zvýší náklady na svoji obsluhu, přičemž efektivita ovlivňování států na periferii bude vyžadovat další růst byrokracie v provinciích. Jednou z příčin zániku Římské říše byla právě tato skutečnost.

Pokus federalizovat EU je skokový postup, ne vývojový. Ideovým východiskem je víra v nedotknutelnost jednotné evropské měny a z toho plynoucí neschopnost zvládnout dílčí krizi  (Řecko). Federalisté se domnívají, že jednotná vláda v Bruselu, s jedním evropským ministrem financí a jedním evropským rozpočtem si direktivně s problematickými situacemi poradí.

To je ale v prostředí, ve kterém neexistuje jednotný evropský národ, tedy ve kterém neexistuje jednotné veřejné mínění, iluzorní. Zprávy z řeckých ulic (a nejen z nich) jsou důkazem, že i lidé v těžce zkoušených zemích si nedají nic přikazovat od zahraničních autorit.

Obávám se, že pokus skokově, bez vědomí voličů, federalizovat EU povede k posilování ekonomického nacionalismu, k nežádoucímu růstu podpory radikálních politických proudů a v důsledku k růstu ekonomické nejistoty, sociálního chaosu a strádání.

Tlačit na federální politickou pilu znamená ohrozit zdravou myšlenku evropské ekonomické integrace.

Menší, hbitější, národní a svobodně spolupracující subjekty mají větší šanci než dohody neschopná a proto pomalá evropská federace.

 

S úctou

 

Ivo Strejček

Kategorie: 

Fiskální kompakt otestuje opoziční roli ODS

Fiskální kompakt a současná ODS

 

Bylo nad slunce jasnější, že se koaliční vláda Bohuslava Sobotky bezvýhradně přihlásí k ratifikaci tzv. fiskálního kompaktu.

Jednak proto, že se k takovému kroku ústy svých politických předáků ČSSD zavazovala nejméně již před volbami v říjnu 2013 (Sobotka, Mládek, Zaorálek), ale také proto, že bláhově a naivně prahne po tom být co nejrychleji „součástí hlavního evropského proudu a sedět u stolu“ – jak tvrdí.

Jednou věcí je deklaratorní přihlášení se Sobotky k takovému rozhodnutí v Berlíně a Bruselu, druhou věcí je prosadit takové rozhodnutí v českém parlamentu.

Procedura schválení bude muset proběhnout s podporou ústavní většiny. Chování vládní koalice se na základě zjevných důkazů o míře vnitrostranické demokracie koaličních stran snad dá předpokládat.

Jak se zachová opozice, uvidíme.

V zásadě se dá předpokládat, že TOP 09 své hlasy, na základě dlouhodobých „probruselských“ postojů, bez problémů připojí. Jak se zachová ODS může být předmětem ostřejší vnitrostranické diskuse mezi realisty a eurooptimisty, ale také debatou o přijatelné míře směny dlouhodobě bráněných ideových principů za politický opoziční pragmatismus.

Abychom lépe porozuměli podstatě problému, je dobré si základní obsah tzv. Fiskálního kompaktu stručně shrnout:

  1. Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě hospodářské a měnové unie (fiskální kompakt) zavádí povinnost smluvních stran zavést do vlastního vnitrostátního právního řádu prostřednictvím závazných a trvalých předpisů na ústavní úrovni pravidlo vyrovnaného rozpočtu
  2. O tom, zda je takové pravidlo dostatečně zapracováno a posléze dodržováno rozhoduje Soudní dvůr Evropské unie
  3. Ten je oprávněn uložit členskému státu, který nepřijal náležitá opatření vyplývající z rozsudku Evropského soudního dvora, zaplacení paušální částky nebo penále ve výši až 0,1% HDP dotčeného státu
  4. K prosazení cílů Fiskálního kompaktu je Evropská komise považována za hnací motor
  5. Dohled Evropské komise nad hospodářským a rozpočtovým počínáním členských států bude posílen
  6. Komise bude vyžadovat a posuzovat rozpočtové plány členů eurozóny a současně bude zásadní reformy hospodářských politik koordinovat
  7. Reformní postupy, které budou posouzeny jako úspěšné, budou značeny za referenční
  8. Fiskální kompakt je závazný pouze pro členské státy používající euro

Minulá vláda Petra Nečase se k Fiskálnímu kompaktu nepřipojila. Po mém soudu správně, jakkoliv rozhodnutí bývalého premiéra může být stále ještě  nepochopitelné. Posedlost jeho vlády rozpočtovými škrty (smyslem tohoto textu není polemizovat o jejich správnosti či efektivnosti) se přece zdála být v ideové linii Fiskálního kompaktu.

Zdánlivě. Petr Nečas, odhaduji s opakovanou zkušeností „šití závěrů Evropské rady na poslední chvíli a k tomu horkou eurojehlou“, správně pochopil, že jde pouze o deklaratorní přihlášení signatářů k cílům Kompaktu. To se také téměř vzápětí potvrdilo, když například Španělsko úspěšně požádalo o „časovou“ výjimku ze svého závazku, neboť tamní politikové shledali kritéria v požadovaném čase za nesplnitelná.

Podstatnějším Nečasovým postojem ale bylo fundamentální přesvědčení ODS o tom, že k vyrovnaným či přebytkovým rozpočtům mají dojít členské státy unie samy, na základě národních parlamentních debat a sporem politických koncepcí politických stran, které k takovým reformám dostanou od svých voličů mandát ve volbách.

Proto také stejný návrh Nečasova vláda do sněmovny předložila. Obstrukcemi sociálních demokratů a pádem vlády však tento návrh spadnul pod stůl.

Podpora ústavního zákona o vyrovnaných veřejných rozpočtech – přijatého svobodně a nezávisle českým parlamentem - u českých sociálních demokratů a lidovců dlouhodobě neexistuje. Tyto subjekty mají v zásadě stejný názor:  bezvýhradně věří v prospěšnost a výhodnost předání klíčových hospodářských a rozpočtových pravomocí do Bruselu. Evropská pozice ANO bude teprve testována

Podbízivě rychlá ochota současné Sobotkovy koaliční vlády připojit se k Fiskálnímu kompaktu ovšem nemusí být pouze touhou symbolizovat eurofilní podřízenost.

Může být mixem alibistické vypočítavosti, že eventuální rozpočtovou zdrženlivost (dá-li se vůbec něco takového předpokládat) Sobotkovi „nařizuje Brusel“, ale i ošklivě nastraženou pastí zejména pro ODS tradičně hlásající na jedné straně politiku rozpočtové vyrovnanosti, na straně druhé zdráhání omezovat pravomoci národního parlamentu ve prospěch nadnárodních unijních struktur.

Zejména ODS tak bude ve sněmovně stát před rozhodnutím, jak se zachovat. Buďto

  1. bude stát principiálně na časem a vývojem potvrzených pilířích své evropské politiky,
  2. nebo se pragmaticky zachová ve smyslu českého „kdo chce kam, pomozme mu tam“ a vyvaří ve vlastní politické šťávě všechny ty, kteří po celá léta snahy o zakotvení ústavního principu rozpočtové vyrovnanosti rozmělňovali, blokovali a torpédovali, neboť si takovou změnu ústavy nikdy nepřáli a vždy ji považovali za překážku v provádění svých politik

Pisatel těchto řádků, budiž řečeno férově, by ale pro výprodej posledního rodinného stříbra ODS (tedy variantu číslo 2) ruku nezvednul i s vědomím, že „antizaorálkovský“ efekt této varianty má svůj půvab.

 

Ivo Strejček

poslanec Evropského parlamentu

26. března 2014

www.istrejcek.cz

 

 

Kategorie: 

Hrátky s minimální mzdou

Minulý týden se zástupci vlády, odborů a zaměstnavatelů dohodli na zvýšení minimální mzdy ze současných 8 000 Kč o necelou pětistovku.

Vyvolalo to nejprve zlostné bublání uvnitř odborového hnutí, protože odborářští předáci požadovali původně změnu až na 9 200 Kč – tedy zvýšení minimální mzdy o celých 15% -, pak si ovšem odboráři zamnuli ruce se slovy „lepší něco, nežli nic" a uklidnili se.

Na první pohled se může zdát, že zvýšení minimální mzdy je vstřícný a sociálně odpovědný krok vlády. Opak je ale pravdou – zvýšení minimální mzdy může paradoxně připravit o práci ty, kterým měl tento pracovněprávní instrument pomoci. Odboráři tak místo toho, aby zaměstnancům pomáhali k lepším podmínkám, přímo jejich zájmy poškozují.

Představme si případ ženy po čtyřicítce s dokončeným základním vzděláním. Pracuje jako uklízečka a je ráda, že není na sociálních dávkách. Za svoji práci dnes bere osm tisíc – víc by jí zaměstnavatel nedal. Při vyšších nákladech na uklízení by pro něho bylo výhodnější najmout si profesionální uklízecí firmu.

Pak ministr Drábek zvýšil minimální mzdu na 8 400 Kč. Uklízečka, byť by chtěla pracovat, nemůže dostávat od zaměstnavatele podle zákona méně, než novou ( tedy vyšší) minimální mzdu. V tu chvíli se ovšem zaměstnavateli přestane vyplácet zaměstnávat vlastní uklízečku, najme si uklízecí agenturu a paní vyhodí.

Protože uklízečka nemá dostatečnou kvalifikaci dělat nějakou lépe placenou práci, dostane se do kolotoče pracovních úřadů a sociálních dávek a byť by chtěla pracovat, nemůže. To je dopad minimální mzdy a jejího zvyšování v reálném životě.

Zvýšení minimální mzdy zdražuje pro zaměstnavatele najímání práce. Zaměstnanec bohužel zpravidla nevidí, že svého zaměstnavatele stojí kvůli odvodům na zdravotní a sociální pojištění mnohem víc než jen mzdu, kterou uvidí na výplatnici.

Při zvýšení minimální mzdy se zvyšují i povinné odvody vypočítávané z hrubé mzdy a práce se tedy prodražuje dvakrát – jednak přímým zvýšením hodinové mzdy, druhotně i vyššími platbami do zdravotního a sociálního systému.

Tyto zvýšené náklady přinutí každého zaměstnavatele zvážit, zda se mu bude i nadále vyplácet zaměstnávat stejný počet lidí, jako dosud. Přitom ony zvýšené náklady mají drtivější dopad (logicky) na menší zaměstnavatele, kteří pocítí jejich růst silněji, než velké podniky.

Institut minimální mzdy byl poprvé zaveden na konci 19. století na Novém Zélandu. Od té doby se minimální mzda stala standardní součástí pracovního práva ve většině zemí světa. Zatímco na začátku minulého století minimální mzda plnila svoji funkci garanta nejnižšího možného výdělku pro boj s chudobou, v dnešní době je spíš nástrojem politického boje, odborového nátlaku a svoje původní poslání už neplní.

Minimální mzdu pobírají v dramatické většině ti nejméně kvalifikovaní pracovníci, jejichž práce má pro zaměstnavatele většinou jen ne o moc vyšší přínos, než jaké jsou náklady na ni. Při zvýšení minimální mzdy se tedy podnikatelé budou snažit hledat (pochopitelně) takové řešení, kterým své náklady sníží. Jedním z takových řešení pak bývá propuštění právě těch zaměstnanců, kteří pobírají minimální mzdu.

Minimální mzda tak pokřivuje trh práce – ti, kteří jsou ochotni pracovat levněji, nemohou.

Škoda, že se vládě nepodařilo přesvědčit své partnery (zejména odboráře), že je v přímém zájmu těch, které „ochraňují", aby minimální mzda nebyla zvyšována. To by byl jeden z opravdových vládních kroků, jak pomoci udržet zaměstnanost a nenechat spadnout nejzranitelnější do sítě sociálních dávek a pomoci v nezaměstnanosti.

Je s podivem, že vláda po hospodářské krizi a při hrozbě dalšího zpomalení ekonomiky odvážně nevolí cestu opačnou – širokopásmovou liberalizaci trhu práce, kdy by se vyplatilo zaměstnávat a vyrábět. Krok zvýšit minimální mzdu nese rysy odborového populismu, který zaměstnance pohybující se na hraně zaměstnavatelnosti (ale při jejich vůli pracovat), poškodí.

Kategorie: 

I "blahodárné" regulace omezují naši svobodu

Kuřáci, nekuřáci, podnikatelé a jejich stát

 

Návrh zákona ministra zdravotnictví Leoše Hegera, který – bude-li ve své podobě schválen českými poslanci a senátory – zcela zakáže od 1.ledna 2014 kouření v restauracích, nám nabízí opakovanou příležitost otestovat si míru naší ochoty méně věřit státu a více se spoléhat na vlastní síly.

Znovu nás tento návrh zákona vybízí k přemýšlení o tom, co od svého státu očekáváme, jak snadno (či obtížně) se vzdáme další části našich svobod či dokonce míru naší lhostejnosti přihlížet omezování svobod jiných.

Už moje babička mi, coby malému kloučkovi, s nábožnou vírou opakovala pravdu o tom, že „kořalka a tabák zpotvoří lidstvo“. Snad i proto jsem celoživotním nekuřákem, cigaretový dým považuji za odporný a restauraci, ve které bych musel já či se mnou moje rodina pobývat v zakouřeném prostředí, se vyhnu. A přesto s návrhem ministra zdravotnictví nesouhlasím.

Nesouhlasím ne proto, že bych chtěl jakkoliv polemizovat s faktem, že kouření škodí zdraví. To je jasné a zřejmě prokazatelné. Stejně tak, jako škodí zdraví nadměrná konzumace alkoholu, pečený bůček, příliš slaná jídla, nedostatek pohybu, rozčilování u televize, málo spánku, špinavé ruce a já nevím co ještě.

Vím to já, stejně jako to ví kterýkoliv další člověk. K tomu nemusí žádný ministr zdravotnictví vydávat jakýkoliv zákon. Nepotřebuji a nechci, aby se stát tvářil, že je jeho povinností dbát o mé zdraví. O své zdraví jsem povinen se starat sám. Odevzdám-li tuto starost státu, využije ji pouze k omezení mé svobody. Zřídí nová úřednická místa, nové kontrolní orgány, nové zákony a prováděcí vyhlášky, razítka, formuláře a daně.

Pokud onen ministerský návrh zákona chce navěky věků vytlačit kouření z českých restaurací, proč se stejnou vehemencí z těchto míst nevytlačuje alkohol, tučná jídla, sladké pokrmy a solničky na stolech? Že jsou to příklady přitažené za vlasy? Ne, tvrdím, že jde o stejný rámec uvažování. Dříve nebo později, v rámci „legislativního boje za stvoření nového člověka“, k tomu dojde. Například uvalením speciálních daní na vše nezdravé či jinak podezřelé. 

Ale nejde pouze o obhajobu mé vlastní svobody, mého práva na vlastní rozhodování i úsudek a z těchto práv plynoucí mé zodpovědnosti. Jde i o obhajobu svobody jiných. Těch, kteří se rozhodli riskovat a vložit své vlastní finanční prostředky do podnikání. Těch, kterým  houštiny zákonů a nařízení vynucovaných soustavnými kontrolami stále početnější armády kontrolorů, ztrpčují život a zdražují podnikání.

Ano, majitel restaurace – stejně jako každý jiný soukromý podnikatel – usiluje o co největší zisk. Snad se nemýlím pokud věřím, že stojí jak o zákazníky nekuřáky, tak o zákazníky kuřáky. A protože žádnou skupinu nechce ztratit, neboť by přišel o část zisku, musí svoji provozovnu modernizovat. Ale rozhodnutí modernizovat musí být jeho vlastní, svobodné, neboť on riskuje, on investuje. Ne zákonodárci, ne právníci na ministerstvu zdravotnictví, kteří návrh zákona píší. Ti pouze žijí z daní onoho restauratéra.

Svět jistě není černobílý. Není třeba se zastávat kuřáků. Neomlouvám jejich slabost. Mnozí z nich se umí ke svému nekuřáckému okolí chovat při pěstování svého zlozvyku nevybíravě a bezohledně. A ono, na svoji obranu, mylně podléhá představě, že od toho je tu stát, aby je svými zákony ochránil.

Problém je v tom, že se o to stát s chutí a vervou pokusí. Vždyť jde o „dobrou věc“. A, konec konců, lidé to od svého státu „žádají“. Ukousne si další díl našich svobod a ve svém nekonečném apetitu rozšiřovat svoji moc půjde dál a dál.

Ať si tabákové firmy třeba zkrachují, ale ať je jejich krach výsledkem evolučním, vědomou změnou chování lidí, ať to není výsledkem revolučního zákonodárství.

Kategorie: 

Institut Václava Klause: podrobnější analýza příčin a důsledků krize na Ukrajině

Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině

KOMENTÁŘE IVK, 15. 4. 2014

Úvod: Neblahé dědictví minulosti

Dnešní Ukrajina je smutným důsledkem Stalinova míchání národů a hranic, přetrhávání přirozených historických vazeb, pokusu o vytvoření nového sovětského člověka a přeměny původních národů v pouhá z historie zbylá etnická rezidua. To považujeme za východisko našeho uvažování a za něco, co je v dnešních politických a mediálních diskusích do značné míry opomíjeno.

V kakofónii reakcí a komentářů k vývoji na Ukrajině zaniká uvědomění si skutečnosti, že ke vzniku současné dramatické situace na prvním místě přispěl evidentní politický, ekonomický i společenský neúspěch Ukrajiny jako samostatného státu, který měl podle našeho názoru tyto hlavní příčiny:

1. Dnešní Ukrajina nemá žádnou historickou tradici vlastní státnosti a za dvě desetiletí své existence nedokázala vytvořit takový stát, který by bylo její veškeré obyvatelstvo ochotno akceptovat. Nevznikla v důsledku úsilí svých obyvatel a jejich boje za sebeurčení a suverenitu, ale v podstatě jen rozpuštěním SSSR jeho tehdejším politickým vedením a osamostatněním bývalých Moskvou – v éře Sovětského svazu vytvořených – umělých svazových republik v jejich tehdy platných hranicích.

2. Převážně pasivní obyvatelstvo bylo v důsledku katastrofických výsledků Gorbačovovy perestrojky silně naladěno proti Moskvě. Svou roli na ukrajinské straně sehrál i strach místní sovětské stranické nomenklatury z Jelcinovy politiky likvidace bývalého systému.

3. Zpočátku začala Ukrajina fungovat pod vedením ruskojazyčné sovětské elity průmyslového východu země jako jakýsi ruský stát B, jako součást postsovětského prostoru s papírově ohromným potenciálem – 52 mil. obyvatel (nejvíce po Rusku), průmyslová základna (Donbas atd.), největší zemědělský potenciál v Evropě, hlavní černomořské přístavy, Krym, relativně vzdělaná elita, přímé sousedství se střední Evropou.

4. Tento stát však vznikl osamostatněním v podstatě umělého administrativního útvaru sovětského totalitního státu, který chtěl předvést vyřešení národnostní otázky na věky věků a nahrazení národů „sovětským lidem“.  Do jednoho celku tak byly uměle spojeny ruské a rusifikované oblasti východu a jihu současné Ukrajiny (které byly po tři staletí pevnou součástí ruského státu) s poválečnými stalinskými anexemi původně polské Haliče a Podkarpatské Rusi, která k jakémukoliv východoslovanskému státu nikdy nepatřila.

5. Samostatný ukrajinský stát do roku 1991 nikdy neexistoval, nepočítáme-li v to období občanské války po říjnové revoluci v roce 1917, kdy byly neúspěšné snahy o ukrajinskou samostatnost spojeny se spornými postavami hejtmana Skoropadského a atamanů Petljury a Machna a období druhé světové války, spojené se jménem Stěpana Bandery. Jejich odkaz a tradice, které představují, jsou velmi kontroverzní (antisemitismus, napojení na Němce a nacisty atd.) a mimo nacionalistickou západní Ukrajinu nejsou kladně přijímány.

6. Starší historické tradice hovoří spíše ve prospěch pevných vazeb na Rusko – období Kyjevské Rusi, přijetí pravoslavného křesťanství či tradice záporožských kozáků bojujících proti Turkům a Polákům a připojivších tehdejší Ukrajinu k carskému Rusku. Společná rusko-ukrajinská zkušenost sovětského období i prožitek druhé světové války vytvořily silné rusko-ukrajinské mezilidské, společenské, ekonomické i politické vazby, které nelze jednoduše přerušit a rychle nahradit něčím jiným.

7. Za dvacet let samostatnosti se nepodařilo vytvořit společnou ukrajinskou identitu a přesvědčit obyvatele této velmi různorodé země, že samostatná Ukrajina je tím správným společným útvarem pro naplnění národních tužeb. Takovou ambici mají především etničtí Ukrajinci obývající západ země (Halič, Volyň atd.), kteří akcentují tragickou zkušenost ze sovětské éry (deportace, gulagy, hladomor), jsou silně antiruští a chtějí budovat Ukrajinu jako ukrajinský národní stát. Byla a je pro ně nepřijatelná pozice „druhého“ ruského státu, jak byla praktikována v období prezidentů Kravčuka a Kučmy. Nikoli náhodou byl západ Ukrajiny, hospodářsky zaostalý a slabý, hybnou silou oranžové revoluce v roce 2004 i protestů na Majdanu v roce 2014. Svržením Janukoviče se nacionalistický západ země chopil výlučné politické moci a snaží se o přervání tradičních dlouholetých vazeb Ukrajiny na Rusko a o výlučnou orientaci na Západ, na EU a USA. Zkušenosti však ukazují, že na uskutečnění těchto plánů a ambic nemá ukrajinský západ sílu – ekonomicky dominuje východ země a jeho váha se zatím vždy prosadila.

8. Ukrajinští Rusové – jako příslušníci velkého kulturního národa, dříve dominantního v celém regionu – nesdílejí a nemohou sdílet nacionalistické ambice západních Ukrajinců. Přerušení úzkých vazeb na Rusko, dnes všestranně bohatší, úspěšnější a spořádanější, je pro ně nepředstavitelné. Sovětskou éru nechápou jako cizí okupaci, pokládají se za vítěze II. světové války, ne za její oběti. Banderovci jsou pro ně zrádci a fašisté. Nemohou přijmout stát budovaný na jejich odkazu. Jako Rusové nedůvěřují Západu a nechtějí být součástí bloků namířených proti Rusku. Zuřivý antirusismus západoukrajinských nacionalistů je uráží a ohrožuje. Tato část obyvatelstva byla dlouho (i vlivem sovětské tradice) národnostně indiferentní. Současný vývoj ale tuto skupinu národnostně antagonizuje a vyhraňuje.

9. Po dvaceti letech samostatnosti je Ukrajina rozdělená země na prahu ekonomického bankrotu. Žijí v ní dva sobě se vzdalující národy s rozdílnými, a, zdá se, antagonistickými vizemi budoucnosti. Obě vzhlížejí s nerealistickými očekáváními k zahraničí – jedna k Západu, druhá k Rusku.

10. V současné podobě by Ukrajinu mohlo zachránit pouze několik desetiletí pokojného vývoje s velmi neambiciózní a poučenou zahraniční politikou, respektující geopolitickou situaci země a s postupným zlepšováním hospodářské situace a životní úrovně. Vývoje bez jakéhokoli zahraničního vměšování. To ale Ukrajině nebylo dopřáno. Pokusy o radikální změny představují pro takto křehkou a heterogenní zemi v nesmírně politicky citlivé oblasti zásadní ohrožení. Bohužel, právě to se dnes na Ukrajině děje se všemi riziky pro ni i okolní Evropu a svět.

Část II: Ukrajinské nezvládnutí transformačního procesu

Jak bylo argumentováno výše, po pádu komunismu vznikla Ukrajina jako nový, ve své podstatě nehistorický stát (tak nazývá i předválečné, prvorepublikové Československo ve svém nedávném článku v Právu, 3. dubna 2014, Václav Bělohradský), který dostal do vínku zásadní problém se svou skutečnou identitou. (Na počátku 90. let k nám na ministerstvo financí přijel na návštěvu tehdejší guvernér Ukrajinské centrální banky Viktor Juščenko a na naši kritiku tamní vysoké inflace a nadměrné emise peněz se bránil i tím, že je to těžké, protože ani on neví, kde Ukrajina začíná a kde končí! Tuto jeho větu si dobře pamatujeme.) To byl a je zásadní problém, který přetrvává dodnes a brzdí jakýkoli další vývoj této země.

Západní Evropa i USA, resp. tamní politikové, se domnívají, že to nevadí a že stačí „zavést demokracii a právní stát“ a že všechno automaticky dobře půjde. Do dnešního dne nevyvodili žádný závěr z toho, že opakovaný „vývoz revoluce“ nefunguje a ani z toho, že nic takového se například v uměle vytvořené Bosně a Hercegovině po rozpadu Jugoslávie za dvě desetiletí za masivní podpory Západu také nepodařilo. O Arabském jaru radši ani nemluvě.

Vedlejším produktem specifické ukrajinské situace je to, že Ukrajina neprovedla důslednou postkomunistickou transformaci, kterou jiné postkomunistické země – tak či onak – provedly. Nebyla provedena transformace politická. Nebyl vytvořen standardní systém politických stran a i ukrajinský parlament stále ještě není standardním parlamentem. Opakované záběry na peroucí se poslance při parlamentním jednání jsou toho velmi příznačným příkladem (naposledy ve středu 9. dubna). „Oranžová“ revoluce (opět ne zcela autenticky domácí) nastala skoro dvě desetiletí po naší „sametové“, ale ani tato poněkud opožděná revoluce žádnou zásadní změnu nepřinesla.

Neproběhla důsledná transformace ekonomická, i když systém existující za komunismu byl opuštěn. Výsledkem bylo uchvácení ekonomiky klany oligarchů, stagnace, úpadek průmyslu, vysoká nezaměstnanost, pokračující závislost na Rusku, atd. Zajímavé je srovnání vývoje HDP na hlavu s – v mnohém srovnatelným – Běloruskem (v čele s pro mnohé z nás zcela nepřijatelným Lukašenkem). Po pádu komunismu začínaly obě tyto země s velmi srovnatelnými výsledky, ale dnes je na tom Bělorusko v HDP na hlavu zhruba o polovinu lépe. Toto porovnání je téměř „kontrolovaným experimentem“. Každý z nás si musel všimnout i toho, že Ukrajinu za poslední dvě desetiletí opustilo více než 5 milionů lidí, což je více než 10% veškerého počtu jejich obyvatel.

Nesmiřitelné souboje Juščenka, Tymošenkové a Janukoviče (vynecháváme-li menší hráče) k ničemu nevedly. Enormní bohatství politiků a oligarchů (předváděné v médiích) je něco, co si zbytek východní Evropy, a zejména České republika, nedovede vůbec představit.

Míra frustrace veřejnosti je vysoká (aniž bychom se stavěli do role znalců Ukrajiny). V každém případě se jedná o zemi mimořádně křehkou, zranitelnou, nestabilní, snadno ohrozitelnou jakýmkoli zásahem zvenku. Nemáme na mysli nutně zásah vojenský, stačí k tomu zásah politický. Stačí vyvolání neklidu a nepokojů, rozeštvání jedněch skupin obyvatelstva proti druhým, populistické hrátky proti všem domácím autoritám (o kterých si ale nic světoborného nemyslíme), podněcování závisti, vzájemné obviňování se z korupce a z nezaslouženého obohacování se, a v neposlední řádě rozpoutávání národnostních sporů, či přímo nenávisti.

Domníváme se, že právě to – všechno dohromady – se na Ukrajině stalo. A děje.

Část III: Co se stalo na Ukrajině a kolem Ukrajiny

Výklad sporu o situaci na Ukrajině může být udělán jednodušším a zřejmějším, když ho zbavíme balastu a když ho převedeme do modelové, tedy samozřejmě poněkud schematizované polohy, kde zůstává jen kostra a kde mizí detaily:

Model A: proběhlo autentické lidové povstání za demokracii, nezávislost a příslušnost k Evropě

Tento model vychází z pravděpodobně správné teze, že Ukrajinci jsou hluboce a oprávněně nespokojeni se situací ve své zemi. Příčinu vidí ve své neschopné, zkorumpované politické reprezentaci (kterou si ale opakovaně volí ve volbách, které – přes všechny jejich problémy – mají základní demokratické rysy), která místo toho, aby co nejrychleji „přivedla zemi do Evropy (tedy EU)“ a která by tvrdě vyjednávala s Ruskem o ceně plynu a dalších podobných věcech (je půvabné, že jedna z hrdinek tohoto příběhu vyjednala před lety s Ruskem velmi podivnou dohodu o ceně plynu), odmítá asociační dohodu s EU, ač už byla na spadnutí. (Tuto dohodu lidé na Ukrajině nekriticky přeceňují, ale my v České republice víme, že toho z ní moc nevyplývá a, hlavně, že z ní – formou skutečné, smysluplné pomoci – téměř nic neplyne, resp. neplyne z ní nic opravdu relevantního.)

Lidé autenticky masově demonstrují. Nevadí jim týdny či měsíce velmi nepříjemných mrazů. Když nestačí mírové a pokojné projevy protestu, demonstrace živelně přitvrzují (ač vláda žádné výrazné represivní protiakce nedělá, naopak ve všem možném i nemožném ustupuje). K demonstrantům se přidávají školení a vysoce ozbrojení jedinci či spíše jejich celé organizované skupiny z domova i z ciziny. Z Evropy je přijíždějí podpořit autentičtí demokraté jako naši pánové Schwarzenberg, Kocáb a Štětina (prostě lidé, kteří vždy a všude vyznávají pravdu a lásku), naproti tomu absentuje jakákoli ruská podpora tohoto procesu. Všeobecně se ale má za to, že se Rusko z tohoto destabilizačního procesu svého významného souseda raduje, jestli ho dokonce nepodporuje (i když to tak na kyjevském Majdanu nevypadá).

Po vítězství demonstrantů v ulicích Kyjeva, po útěku legitimně zvoleného prezidenta ze země, po vytvoření – údajně skutečně lidové – vlády Rusko vojensky intervenuje a okupuje Krym jako v roce 1939 Hitler Československo (resp. jeho západní část) a jako Brežněv v roce 1968 Československo (tentokráte celé). V roce 1939 (resp. už v roce 1938 při Mnichovské dohodě) a v roce 1968 světoví demokraté dostatečně neprotestovali, teď je to konečně třeba udělat. A to až do vítězného konce. Linie Hitler-Brežněv-Putin je přece úplně jasná a dnes ji nevidí a nechápou jedině ti, kteří tomu dostatečně nerozuměli ani tenkrát.

Model B: nespokojenost na Ukrajině byla zneužita k nové konfrontaci Západu s Ruskem

Model B začíná stejně jako model A. Ukrajinci jsou hluboce a oprávněně nespokojeni se situací ve své zemi. A dávají to nejrůznějšími formami najevo. Jedná se však o zemi,

- která není autentickou Evropou (jakkoli je špatně definovatelné, co všechno Evropa je a není; Konrad Adenauer v 50. letech říkával, že na východ od Berlína začínají asijské stepi!),

- která hraničí s Ruskem (neautentickou hranicí),

- která po dlouhá desetiletí a staletí byla součástí Ruska či Ruskem ovládaného státu,

- ve které žijí miliony Rusů (více než třetina veškerého obyvatelstva) a která nějaký modus vivendi spolužití s Ruskem nalézat musí a musí ho stále znovu potvrzovat.

Latentní, opakovaně na povrch vyvěrající krizi na Ukrajině se Západ a všichni ti, kterým za různá historická příkoří – od Polska po Gruzii – leží Rusko v žaludku, rozhodli využít jako záminku k vyvolání nové konfrontace Západu s Ruskem. Tito lidé dobře věděli, že destabilizaci svého tak důležitého (největšího a nejlidnatějšího) souseda nemůže Rusko lehce přijmout:

- proto stále více pootáčeli onu nespokojenost, resp. její interpretaci k Rusku;

- proto posilovali argumenty znějící ze Západní Ukrajiny;

- proto podněcovali konflikt Západní a Východní Ukrajiny, což znamenalo – do značné míry – Ukrajinců a Rusů;

- proto dezinterpretovali skutečné ekonomické vztahy Ukrajiny a Ruska;

- proto zesilovali obraz Ruska jako rozpínající se velmoci, která jen čeká na okamžik možné okupace Ukrajiny.

Nejsme žádnými nekritickými obhájci Ruska a jeho prezidenta a víme, že idealizovat si dlouhodobé zájmy Ruska by bylo nesmyslem a naivitou, ale souhlasíme s nedávným výrokem Henry Kissingera, že „démonizace Putina není politikou, ale vytvářením alibi pro absenci politiky“. Přesně to se v USA a Západní Evropě děje, přesně to dělá nemalá část české politické reprezentace (i když většina z ní opatrnicky mlží), to dělají česká mainstreamová média.

Ve chvíli provedení kyjevského (pro stoupence legislativistických pouček připomínáme, že neústavního) puče, po hrubém – život ohrožujícím – individuálním násilí vůči každému, kdo se odvažuje mít jiný názor, po faktickém vyhnání legitimního prezidenta – který se neodvážil tvrdě vystoupit proti násilně se chovajícím demonstrantům – ze země, po rostoucích obavách ruské části ukrajinského obyvatelstva, došlo v nejspecifičtější, geograficky nejvymezenější, formálně autonomní části Ukrajiny – na Krymu – k uskutečnění (jistě se souhlasem a jistě s tichou radostí Ruska) referenda, které za velké účasti voličů a se zdrcujícím výsledkem řeklo, že si obyvatelé Krymu přejí přestat patřit do Ukrajiny (kam ostatně až do Chruščovova zásahu v roce 1954 nikdy nepatřili). Že nemohou zůstat ve vzduchoprázdnu a že se chtěli navrátit k Rusku je evidentní. Že z toho Rusko může mít radost (i když krátkodobě nemalé starosti), je také evidentní, ale sekvence událostí byla jiná, než jak je podávaná dnešním mainstreamovým pohledem: že Rusko svévolně anektovalo Ukrajinu. Domníváme se, že zvětšení svého teritoria o Krym Rusko nijak nepotřebovalo a že mu za to dnešní problémy, které mu to ve světě vyvolalo, nestojí. Přesto se domníváme, že bylo k tomuto kroku vývojem událostí de facto donuceno, nechtělo-li demonstrovat svou naprostou slabost.

Fakt připojení Krymu k Rusku Západ v souladu se svými zájmy vykládá jako příklad obnoveného ruského imperialismu. Když s naší polemikou s touto interpretací minulý týden nesouhlasil jeden náš dobrý přítel, žijící od roku 1968 v Německu, a když nás zlobil tím, že ostentativně neposlouchal naše argumenty, připustil jeden významný fakt: od roku 1968 natolik nenávidí Rusko (tito lidé neslyší na poznámku, že by měli spíše nenávidět komunismus a Sovětský svaz), že ani není schopen číst starou ruskou literaturu 19. století. To považujeme za zaslepení mysli a za absenci racionálního uvažování. Máme však strach, že tak, jak to dělá on, je dnes mainstreamově interpretována situace na Ukrajině a jednání Ruska v České republice, v Evropě, a asi i v Americe. Proto tato naše polemika, která není obhajobou Ruska a jeho prezidenta, ale pokusem přispět k odvrácení riskantních nákroků k nové studené válce, jejíž hlavní obětí budeme nevyhnutelně opět my, a naše svoboda.

Toto „modelové“ popsání dvou alternativních postojů k ukrajinské krizi je jistě možné rozvíjet, doplňovat, eventuálně opravovat, ale jsme přesvědčeni, že jistou orientaci dává. Dodáváme aspoň to, že pro nás není překvapivé, že většina obyvatel Krymu (kterou zcela dominantně tvoří Rusové) nechce zůstat součástí – před bankrotem stojícího – státu, který je stále více ovládán jednotlivci a seskupeními ze Západní, tedy neruské Ukrajiny, lidmi, jejichž dominantní politikou je vymezování se proti Rusku a Rusům. Není žádným překvapením ani to, že se obyvatelé Krymu chtějí stát součástí bohatšího a úspěšnějšího Ruska.

Stejně tak za pozornost stojí i to, že nejen to, že se ukrajinská armáda na Krymu nepostavila na žádný odpor a že se nechala odzbrojit, ale hlavně to, že ve své drtivé většině přešla do ruské armády. To je další ilustrací rozkladu Ukrajiny jako státu.

Část IV: Legislativistický fundamentalismus a „real life“

V souvislosti s postupujícím rozkladem Ukrajiny – s odtržením Krymu a jeho připojením k Rusku, s vyhlašováním různých separatistických ruských „republik“ a s požadováním dalších referend o odtržení některých částí východu Ukrajiny – se v našich i západních komentářích objevují různé právní argumenty, které tvrdí, že jsou takové kroky v rozporu s ústavním a právním rámcem současné Ukrajiny, a že jsou proto nelegální a tudíž nepřípustné. I to je třeba uvést na pravou míru, aniž bychom vystupovali jako znalci ukrajinského ústavního práva. O to totiž nejde.

Tyto svou povahou akademické argumenty mohou mít při konstatování pravděpodobné nelegálnosti některých separatistických kroků pravdu, ale je to jen půl pravdy. Reálný život právo vždy předbíhá, a to se mu zpětně přizpůsobuje. Se změnou poměrů je nastolena nová zákonnost, z povahy věci rovněž vždy nevyhnutelně dočasná.  Reálný život a jeho potřeby si své cesty obvykle najdou a jen málo kdy s tím prováděné změny v legislativě stačí držet krok.

Skutečně ústavně a právně připravené a realizované dělení státu proběhlo v dohledné minulosti prakticky pouze u nás v případě dělení Československa. Rozklad Jugoslávie a později i Srbska, stejně jako SSSR probíhal živelně, mnohdy konfrontačně a násilně, metodou dokonaných skutků. Nad tím nemá cenu se příliš pozastavovat. Stejně tak většina dnešních moderních zemí Evropy i světa získávala svou nezávislost v důsledku násilného boje a při nerespektování tehdejšího právního řádu. Upřít lidem toto právo poukazem na nelegálnost separatismu nelze. Jinak bychom popřeli legalitu vzniku takových států jako USA, či našeho vlastního, který rovněž nevznikl v souladu s ústavou a zákony Rakousko-Uherska.

Mezinárodní akceptace té které změny hranic proto není v prvé řadě otázkou právní, ale především závisí na aktuální mocenské konstelaci v zemi, v regionu a ve světě. V tomto ohledu se moderní doba liší od vzdálenější historie pouze minimálně.  Pokud bychom chtěli důsledně setrvávat na právním a mezinárodně právním posuzování změn tohoto druhu, dostáváme se do neřešitelné pasti dvojích standardů a protiřečící si praxe.

O tom, že bezvládí, chaos a ekonomická krize umožňuje Západu i Rusku zasahovat do ukrajinských záležitostí, je evidentní. Rovněž není překvapivé, že většina etnických Rusů, nespokojených s ne příliš příznivými podmínkami života na Ukrajině a obávajících se budoucnosti, vzhlíží k relativně bohatému, stabilnímu a mocnému Rusku. Že drtivá většina z nich nemá důvod k loajalitě vůči Ukrajině a že se v referendu masově vyslovují pro připojení k Rusku, může překvapit jenom velmi zaujaté pozorovatele. Proto nemá žádný smysl zpochybňovat jejich logický postoj odmítáním těch či oněch podmínek referenda.

Právními argumenty, ústavou a zákony jednotu Ukrajiny udržet nelze.  Nelze ji udržet ani samotnými demokratickými procedurami, jako jsou volby, ať již parlamentní, či prezidentské.  To že západ Ukrajiny přehlasuje východ či naopak, není řešením, byť by měl vítěz většinovou podporu, a tím demokratickou legitimitu. Ukrajina může být zachráněna pouze tehdy, pokud zvítězí široký celoukrajinský projekt uspokojující obě strany, a to je s eskalujícím se napětím a při tak silných vnějších tlacích stále méně pravděpodobné.

Část V: Zneužití událostí na Ukrajině k akceleraci evropské unifikace (a tudíž k oslabování demokracie v Evropě)

Dnešní události na Ukrajině a kolem Ukrajiny budou mít samozřejmě celou řadu efektů přímých i nepřímých, krátkodobých i dlouhodobých, politických i ekonomických. V posledních dnech oba autoři tohoto textu společně hovořili o situaci na Ukrajině se dvěma velvyslanci významných zemí, daleko větších než Česká republika. Jedním z nich byl velvyslanec z Evropy, druhý byl z Asie. Oba se ptali, jaké to, co se děje kolem Ukrajiny, bude mít dopady. Asi je proto třeba alespoň základní strukturu naší odpovědi touto formou zopakovat.

Krátkodobé dopady ekonomického typu jsou pro Českou republiku evidentní – pokles turistů z Ruska a Ukrajiny, pokles vytíženosti našich západočeských lázní návštěvníky z těchto zemí, zejména z Ruska, přibrzdění různých ekonomických obchodních a investičních aktivit, možné zkomplikování dostupnosti energetických zdrojů, které naše země dlouhodobě získává z Východu. To je určitě nepříjemné, zejména pro zcela konkrétní české ekonomické subjekty, ale pro naši zemi jako celek to fatální pravděpodobně nebude. Dříve či později se aktivity tohoto typu vrátí k úrovním, které byly dosaženy v minulosti. Znovu opakujeme, že víme, že to s takovýmto nadhledem nemohou vidět konkrétní firmy a podniky, které s Ruskem a Ukrajinou obchodují. Ty z toho musí mít velké obavy (a neočekáváme, že jim to bude stát jakkoli kompenzovat).

Za horší a ve svých důsledcích daleko nebezpečnější považujeme dopady neekonomické. Dojde k radikalizaci mezinárodní politiky, k zesílení mezinárodního napětí, k nové míře konfrontace mezi Západem a Východem a k vyostření konfliktu západní Evropy, se kterou se v této věci „svezeme“, a Putinova, v poslední dekádě daleko sebevědomějšího Ruska (než jak vypadalo v první dekádě po pádu komunismu). Toto zesílení napětí v mezinárodní politice je pro Českou republiku, malou zemi nacházející se blízko nepochybně jen symbolických hranic mezi Východem a Západem, v každém případě nevýhodou, na kterou bude doplácet.

Evropský politický mainstream, reprezentovaný bruselskými elitami, kalkuluje s tím, že lze ukrajinské krize využít k posílení evropské centralizace a unifikace, zejména k tak dlouho zamýšlenému sjednocení evropské zahraniční politiky (a umlčení stále ještě se lišících zahraničních politik jednotlivých členských zemí EU) a k dlouho plánovanému vytvoření evropské armády, čemuž se většina členských zemí dosud bránila. Toto další utužení evropské unifikace a centralizace, kterou už dnes mnozí považujeme za naprosto nepřijatelnou, jde proti skutečným zájmům České republiky, jakkoli si prezident Zeman myslí opak. Obáváme se omezování občanských práv, zejména svobody projevu, svobody nesouhlasu s oficiálním názorem.

Nemalá část evropského politického mainstreamu (ale daleko méně Německo a už vůbec ne celé jižní křídlo EU) se spolu se Spojenými státy snaží znovuvytvořit Rusko jako „strašáka“ na Východě, což je – zejména americký – strategický zájem. Ukrajina je v tomto smyslu jenom nástrojem. Ani toto není v našem zájmu a nemůžeme na tom v žádném ohledu nic vydělat. Možná, že na tom bude vydělávat skupinka našich malých českých „neokonů“, kteří na opožděném souboji s komunismem a sovětským imperialismem budují i nadále svou kariéru – která je umožněna jedině tím, že na to část našich spoluobčanů stále ještě slyší. Je to samozřejmě náhražková aktivita, která naznačuje absenci jakéhokoli pozitivního politického programu u těchto, mediálně stále ještě vlivných lidí.

Václav Klaus, Jiří Weigl, Echo24.cz, 15. dubna 2014

Irsko, euro a my

Bylo by prozíravé, kdyby český daňový poplatník na chvíli přestal podléhat osudovým představám o tom, že jeho blahobyt a životní spokojenost se bytostně odvíjejí od toho, jaká byla v jeho městě uzavřena povolební koalice.

Pro tentokrát se mu vyplatí zvednout zrak za pásmo českých pohraničních hor a podívat se do okolního světa. Tam se toho za posledních pár dnů děje tolik vážného, co přímo či nepřímo ovlivní naši zemi, že se nám vyplatí přemýšlet v poněkud širších souvislostech.

Irský problém se jmenuje euro

Po Řecku se do finančních obtíží, které stěží zvládne, dostalo i Irsko. Je však třeba zdůraznit, že příčiny irských problémů jsou odlišné od těch řeckých. Zatímco Řecko bylo po celá léta černým pasažérem eurozóny a svoji budoucnost pouze projídalo, Irové byli vždy pracovití a investovali do budoucnosti. Irský ekonomický zázrak jel dlouho na plné obrátky a Irsko bylo často citovanou výkladní skříní současného modelu evropské integrace.

Irský hospodářský model byl založen na ekonomice nízkých daní z příjmu. Pouhých 12,5 % vysoká daň z příjmu právnických osob přilákala do Irska významné firmy a geografická poloha irského ostrova mezi Velkou Británií a Amerikou výhodnost investic pouze podtrhla.

To, proč se tedy irské banky dostaly do potíží, je třeba přičíst pouze a jen na vrub jednotné evropské měny euro, které Irsko přijalo. Příčinou jsou dlouhodobě nízké úrokové sazby stanovené Evropskou centrální bankou. Hospodářské cykly členů eurozóny spolu navzájem "nedýchají" stejně a stanovení takových úrokových měr, které by všem vyhovovaly, je prostě nemožné. Výsledkem je pak kompromis, který stejně nikomu nevyhovuje.

Irský problém se jednoznačně jmenuje euro.

Politická unie

Euro není ekonomický projekt, o který by si v minulosti řekly trhy samy. Euro je projekt politický, symbol současného typu evropské integrace. Funguje na prostoru, který je příliš rozdílný ekonomicky, sociálně, kulturně i historicky a do jedné velikosti kabátu tlačí tlusté i hubené.

K tomu, aby mohla měnová unie náležitě fungovat, však musí fungovat i jako unie fiskální. Jednotná měna vyžaduje jednotné (harmonizované) daně, společnou rozpočtovou a sociální politiku. To ale nelze bez unie politické. Jednoduše řečeno: bez silné jednotné centrální vlády a bez "evropského" ministra financí to nejde.

To je ale naštěstí nepřijatelné pro mnohé členské státy EU a zejména pro jejich občany. Ti správně tuší, že by v takovém kvazipolitickém uskupení ztratili možnost ovlivňovat směr politiky. Tradiční evropská liberální demokracie založená na kontrole politiky a politiků voliči by skončila. Byla by nahrazena čímsi, co je dnes nazýváno „expertní demokracií“, tedy vládou „moudrých a nezávislých“ expertů - byrokratů.

A o to dnes v EU přesně jde. Přesně tento souboj se za kulisami finanční krize a jejich dopadů odehrává. Jde o vědomý pokus plíživě vytvořit superstát bez rozhodnutí voličů.

van Rompuy a Lagardová

Neznáte tato jména? Měli byste si je ale zapamatovat. Christine Lagardová je francouzská ministryně hospodářství a Hermann van Rompuy dokonce prezidentem EU. Ta první vzkázala Irsku, že pokud ono hodlá přijmout finanční pomoc od EU, bude se muset vzdát svých „ultranízkých“ daní. Ten druhý otevřeně hovoří o nezbytnosti vzniku federálního uspořádání EU, protože „pokud bude euro neúspěšné, EU krizi nepřežije“.

Ti, kteří nevěřili, že by si EU dovolila poroučet členským státům, jak vysoké mají mít daně, mají v Lagardové konkrétní příklad k dispozici. Ti, kteří povýšeně mávali rukou nad varováním realistických politiků, že současná evropská politika směřuje k vytvoření evropského superstátu, mohou jen obtížně slova van Rompuye popřít.

Na řadě je po Řecku a Irsku asi i Portugalsko. Pokud se vyplní i chmurné prognózy, že pokračování se bude odehrávat i ve Španělsku, pak už to bude s eurem zlé.

Český poplatníku, je ve tvém zájmu více než kdy jindy sledovat, co se děje za našimi hranicemi.

Kategorie: 

Ivo Strejček ml.: trochu jiný pohled na JFK

JFK.: 50 let poté

 

Přesně před padesáti lety, 22. 11. 1963, projížděla kolona amerického prezidenta Johna F. Kennedyho centrem Dallasu. Tisíce lidí, které stály to odpoledne v ulicích, přišly s nadšením byť jen na malý okamžik zahlédnout nejmladší hlavu státu v historii USA. Při průjezdu otevřené limuzíny s prezidentským párem po Dealey Plaza padly tři výstřely z kulovnice levicového extremisty. Amerika se za zvuku ticha zastavila.

 

Po padesáti letech po atentátu na Johna Kennedyho se zdá, že již o něm nelze napsat nic nového. O jeho domácí a zahraniční politice vůči jihoamerickým státům, Sovětskému svazu, Indočíně a Kubě byly vydány stovky knih. To, co se neustále mění, jsou naše vlastní zkušenosti a kontexty současnosti, v jejichž odrazu získává Kennedyho mladiství idealismus nový rozměr.

 

Daňové škrty jako cesta k růstu

 

Na konci padesátých let byly Spojené státy v hospodářské recesi. Stoupala nezaměstnanost, akciové trhy stagnovaly a vzestup životní úrovně během padesátých let se zdál vyčerpaný. Dwight Eisenhower a jeho viceprezident Richard Nixon v očích veřejnosti nedělali dost pro to, aby se země vzpamatovala a navrátila se k období růstu první poloviny 50. let. I proto se dostal Kennedy, který svou energií přesvědčoval voliče o své vizi dynamického celoamerického růstu, do prezidentského úřadu.

 

Kennedy ve svém stručném ale úderném inauguračním projevu volal po „rozhýbání Ameriky“ a apeloval na své spoluobčany, aby „se neptali, co může udělat Amerika pro ně, ale co mohou udělat oni pro Ameriku“. Apeloval tím na smithovskou esenci „bytí Američanem“ – individuální píli, jejíž plody obohacují celou společnost a na nesobeckou dobrovolnou pomoc ve své blízké komunitě.

 

Cestou k růstu měla být protiinflační politika a jak tehdejší doba velela i sociální programy, vládní investice do veřejné infrastruktury, ale možná překvapivě i snížení daní. I když  na jedné straně riskoval kritiku Republikánů kvůli pravděpodobným rozpočtovým deficitům a na druhé straně kritiku liberálů kvůli omezování daňové progrese, rozhodl Kennedy o vypracování návrhů na změny daňové legislativy. Ta nejvýrazněji snižovala daňové sazby nejpočetnější střední třídě, která tím získala více peněz na utrácení a investice. Správnost filosofie posílení kupní síly obyvatelstva snížením daní se prokázala několik měsíců po prezidentově smrti jako jeden z faktorů růstu ekonomiky a výraznému snižování nezaměstnanosti.

 

Kennedyho svobodný svět

 

Na Kennedyho musíme nazírat nejen jako na politika, ale také jako na lídra nového typu, který na přelomovém začátku 60. let ztělesňoval pro své občany, mezi něž stále častěji pronikal za pomoci televize a moderních médií, naději v lepší zítřky. Vedle nejstaršího prezidenta Eisenhowera nebo britského předsedy vlády Macmillana, vypadal jako z jiného světa. Jeho vůdčí vystupování inspirovalo ostatní. Elán, který můžeme stále pozorovat v záznamech jeho projevů, nabíjel Američany energií a přesvědčením, že každý z nich nehledě na náboženské vyznání, barvu pleti, nebo sociální status, je pro společnost hodnotný. Kennedy si upřímně přál omezení nukleárního zbrojení, ale deklaroval, že v případě nutnosti bude neústupně bránit svobodu.

 

Jeho tragická smrt, po níž v následující dekádě následovala vietnamská džungle a ochladnutí vztahů se Sovětským svazem, jakoby uzavřela jednu z pozitivních kapitol dvacátého století. John Kennedy po sobě zanechal odkaz, který bychom si měli všichni nést sebou. Je to myšlenka svobody pro všechny a její ochrany bez podmínek a za každou cenu. A ta je i po padesáti letech stále (a možná čím dál víc) aktuální.

 

 

Ivo Strejček ml.

Student Národohospodářské fakulty VŠE

Jak jsem si vystoupil v Evropském parlamentu o klimatické změně

(délka mého vystoupení byla určena na 1 minutu. Zkuste si sami změřit, co všechno se dá za tak krátkou dobu říci. Přesto jsem se snažil své názory zkoncentrovat do tak krátkého časového intervalu)

"Vážený pane předsedající, dámy a pánové (oslovil jsem slušně účastníky zasedání),

na hodnocení Kodaňského summitu a jeho výsledky je třeba pohlížet jednak očima zdravého selského rozumu, jednak prostřednictvím nepřeberného množství dostupných ekologických i ekonomických dat, která potvrzují, že žádné globální oteplování neexistuje. A pokud existuje, pak je zcela mimo vliv člověka a je způsobeno čistě přírodními silami."

(V této chvíli dostali jednotliví poslanci, kteří v té době byli v jednacím sále Evropského parlamentu, do svých sluchátek překlad. Záměrně jsem vystupoval v češtině, přestože obvykle vystupuji anglicky. Dnes jsem stál o to, aby mi bylo rozuměno především doma. V megarozloze sálu, kde vždycky dlouho hledáte vystupujícího, nastal šum. Přítomní začali očima pátrat, který blázen to kde mluví.)

"Mimochodem, minulý týden jsme se dozvěděli, že významná část ekologických dat, se kterými pracoval Mezinárodní panel pro klimatickou změnu, byla buďto zcela vědomě falšována či mylně interpretována. Proto je dobře, že Kodaňský summit zkrachoval."

(v této chvíli zavládnul v jednacím sále zmatek. Někteří z poslanců na mě začali pokřikovat. Eurofederalistický extravagantní výtečník a levičák Jo Leinen na mě ze socialistických řad vykřiknul, abych raději "držel hubu". Ano, ten, který vždy a při každé příležitosti nevynechá možnost otřít se o našeho prezidenta Klause)

"Tento krach, doufám, přinese (pokračoval jsem):

1. odklon od agresivní tzv. zelené politiky

(Ruch v sále významně zesílil. Několik poslanců vstalo a začalo na znamení hrubého nesouhlasu tlouci pěstmi do svých stolů)

2. politika se vrátí ke skutečným tématům, které v dnešní době ekonomické recese občany skutečně trápí

(Smích, dokonce i řad tzv. "konzervativních" poslanců z Evropské lidové strany. Snažil jsem se nenechat se vyvést z míry, ale ono to není tak jednoduché. Máte dojem, že jste na stranické schůzi KSČ a vystupujete s kritikou Husákova režimu)

3. zamezí se plýtvání penězi daňových poplatníků na sporné zelené projekty

(Tady všichni pochopili, že jsem ztracená a nenapravitelná existence, kterou není třeba brát vážně. Mluvit v parlamentu o zájmu daňových poplatníků, když jedině poslanci přece nejlépe vědí, že nejvíc se právě daňoví poplatníci obávají klimatické změny, to byl z mé strany vrchol naivity. Dali mi to, ostatně, najevo posměšným potleskem a sarkastickým smíchem.)

4. vytvoří se prostor pro praktickou debatu o racionálním, efektivním a lacinějším získávání energie. Návrat zdravého rozumu do ekologické politiky zatlačí zpět nesmyslné a extrémně drahé projekty získávání tzv. čisté energie z větrných a solárních systémů

(Znovu se ozvalo bušení do stolů. Asi ti, kteří tak v té chvíli činili, jsou akcionáři firem vyrábějících větrné elektrárny či komponenty k fotovoltaickým článkům. Atmosféra fakt houstla. Už od začátku svého vystoupení jsem si byl vědom toho, že na můj příspěvek čeká nepřátelské prostředí, ale tohle začínala být doopravdy síla.)

5. renesanci zažije jaderná energetika (řekl jsem statečně nahlas)

(V této chvíli vyskočila smyslů zbavená finská "zelená" poslankyně Sattu Hassi. Popadla své desky a začala jako smyslů zbavená mlátit do svého stolu. Obhajoba jaderné energetiky - namísto zbožného obdivování alternativních zdrojů elektrické energie - ji obrala o poslední zbytky soudného rozumu a slušného chování.)

6. euroatlantická civilizace přestane vnucovat zemím v Africe, Asii a Latinské Americe svoji politiku "boje proti globálnímu oteplování", na kterou tyto země prostě nemají finanční prostředky a která, ve svém důsledku, znamená omezování jejich šancí k hospodářskému růstu a sociálnímu blahobytu.

("Odstěhujte se třeba do Číny, když se jich tak zastáváte," řval na mě přes půl sálu poslanec Davis.)

7. když se setkávám s občany své země a informuji je o tom, jak se Evropský parlament zabývá řešením především tzv. globálního oteplování, nevěřícně kroutí hlavami, co to tady řešíme namísto toho, co bychom opravdu a v jejich prospěch měli řešit.

(Předsedající tluče kladívkem do předsednického stolu. Důrazně mě upozorňuje, že jsem o 10 vteřin překročil přidělenou časovou dotaci na mé vystoupení. To mu nemám za zlé, jeho prací je řídit náležitě schůzi. V sále vládne poprask. Prostě jim tam někdo řekl, že si myslí, že žádná klimatická změna neexistuje. Připadáte si, že jste o 20 let zpátky. Abyste znovu začali vážit slova, abyste znovu vystupovali pouze s obhajobou jediného oficiálního názoru. Jsou jim jedno čísla, kterými šermují ve vzduchu. Házejí desítkami procent nahoru, miliardami eur sem tam. Žvaní o hospodářském růstu díky "zeleným technologiím". Vypočítávají, kolik pracovních míst přinese výstavba jedné větrné elektrárny a kolik to celkem znamená nových pracovních míst pro tu kterou členskou zemi.

Divný politický svět. A ať té hrůzy není konec: se schválením Lisabonské smlouvy má právě tento parlament mnohem více pravomocí! Vítejte v socialismu s jediným správným názorem.)"

20. ledna 2010, 19.29 hod., plenární zasedání Evropského parlamentu, Štrasburk

Kategorie: 

Jak na slučování středních škol na Vysočině?

Ve stínu řešení krize vyvolané akcí části nemocničních lékařů "Děkujeme, odcházíme" se dokončuje koncepce rady kraje Vysočina na slučování středních škol. Jde o opatření velmi závažné. Chyby se mohou vymstít nejen studentům a jejich učitelům, ale zejména budoucí prosperitě země.

Demografický vývoj

Je nesporné, že celý evropský prostor má problémy s demografickým vývojem. Rodí se stále méně dětí. Rozumná politika na tuto neblahou skutečnost musí reagovat. Zejména proto je třeba prosadit penzijní reformu, modernizovat zdravotní a sociální systémy. Dopady pociťuje i školství - méně narozených dětí znamená méně žáků a studentů.

Úroveň vzdělávání a slučování škol

Příčiny stavu, ve kterém toho "rodiče začínají umět a znát víc než jejich děti", jsem v některých mých minulých textech popisoval. Socialisty zvolený postup ve slučování škol však znamená další hrozbu pro celkové snížení úrovně vzdělávání. Navrhovaný podivný mix škol, které toho spolu mají obsahově málo společného, úroveň znalostí jejich studentů sotva zvýší.

Co s víceletými gymnázii?

Jedním z navrhovaných opatření radou kraje Vysočina (ČSSD) je významná redukce víceletých gymnázií. Opírá se ve svém rozhodnutí o stanovisko dotázaných ředitelů základních škol, kteří omezení počtu víceletých gymnázií důrazně podporují. To není nic překvapivého. Odchod nadaných dětí z jejich škol po pátém ročníku znamená "odsátí" talentů. Intelektuální úroveň základních škol je ochuzena, pedagogům se pracuje obtížněji, žákovské kolektivy postrádají konkurenci vědomostí a upadají do průměru.

Ale ptát se ředitelů základních škol na to, zda rušit síť víceletých gymnázií, je totéž, jako jít k prodejci automobilů pro radu, zda si koupit vůz u něho nebo u jeho konkurence.

Víceletá gymnázia svoje místo v systému vzdělávání mají. Soustřeďují do svých tříd talentované studenty, zvyšují přirozenou konkurenci mezi nimi, což v kombinaci s podnětným prostředím střední školy znamená žádoucí vysokou kvalitu takto získaného vzdělání. Dá se očekávat, že nadaní studenti se stanou špičkovými specialisty ve svých oborech a hnacími motory budoucí hospodářské úrovně ČR.

Socialisté navíc s podezřením nahlížejí na tyto studenty jako na budoucí elity, což u nich "komplex z víceletých gymnázií" zvyšuje.

Učební obory

Řemesla v Čechách jsou málem na vymření. Může za to, mimo jiné, letitá politika "inflace maturit". Proč by studenti nastupovali na učební obory s cílem získat dva tři výuční listy, když pohodlně a bez obtíží absolvují střední školu s maturitou.

Selektivní podporu učebním oborům tak, jak je navrhována v materiálu kraje Vysočina (podpora učebním oborům automechanik - opravář zemědělských strojů), považuji z tohoto pohledu za chybný krok.

Podstata nechuti jít "jenom do učení" finanční subvence nevyřeší. Změna musí být strukturální. Musí souviset s renesancí náročné maturitní zkoušky a se vstupem soukromých firem do učňovského vzdělávání.

Jedno město, jedna střední škola

Za katastrofální lze považovat návrh socialistů z Vysočiny sloučit na území jednoho města všechny stávající střední školy do střední školy jediné.

Lze sloučit odborné učiliště se zdravotní školou, s místní průmyslovkou a gymnáziem? Jasně, na papíře ano. V realitě ale pouze za cenu snížení úrovně poskytovaného vzdělání (unifikace nic jiného nemůže přinést) a odchodu těch nejlepších pedagogů mimo obor.

Zajímavé na dostupných materiálech je to, že ekonomická úspora takto pojatého řešení není nikde vyčíslena. Řekl bych, že je v kontextu další destrukce vzdělávání cestou sporného slučování středních škol, zanedbatelná.

Politici, ne byrokraté

Navrhovaný postup, jak slučovat střední školy v kraji Vysočina, je třeba především odejmout z rukou úředníků. Tak citlivé kroky musí navrhnout politici, kteří svá rozhodnutí budou zdůvodňovat svým voličům a ponesou přímou (a kontrolovatelnou) odpovědnost za svá rozhodnutí.

Kategorie: 

Jak se asi těší na nový rok učitelé a jejich žáci?

Na sklonku roku 2009 se objevilo několik zpráv, které dílčím – a kontroverzním – způsobem ovlivní atmosféru v českých školách a zdejší vzdělávací systém.

Jsou svým obsahem různé, ale jedno mají společné: selhávání státu tam, kde by měl být oprávněně silný a posilování vlivu státu tam, kam zjevně vůbec nepatří.

Pokud chcete nahlédnout, jak bude naše země vypadat za 10 až 15 let, běžte se podívat do našich škol. Poslechněte si, co se žáci učí a kdo je učí.

Za katastrofální zprávu proto musíme považovat informaci ministerstva školství oznamující, že každý osmý učitel učí bez náležité kvalifikace.

Namísto vážné strukturální změny nabízí jak ministerstvo, tak sněmovna odložení začátku studia těmto učitelům až na rok 2014 (zřejmě proto, aby měli více času se porozhlédnout po jiném vhodnějším zaměstnání).

Možná řešení? Zdravý selský rozum!

  1. Dopřejme učitelům více času individuálně se vzdělávat a nezaměstnávejme je nesmyslným, byrokratickým, časově náročným vytvářením (a psaním!) vlastních vyučovacích osnov ve slepé touze dosáhnout odlišení jednotlivých škol za každou cenu. Výsledkem je jejich oprávněná frustrace (o důvod víc, proč ze školství odejít) a nežádoucí rozmělnění základního vzdělání, které ve svém důsledku vede k popření principu „základní vzdělání rovné pro každé dítě“.
  2. Zaveďme školné na vysokých školách. Kromě toho, že toto opatření umožní získání univerzitního vzdělání podstatně více mladým lidem než dosud, vnese do vztahu škola – student zcela nový prvek: „platím si to, co chci skutečně studovat a protože si to platím, kladu při studiu vyšší nároky sám na sebe i na danou fakultu“.
  3. Školné na vysokých školách umožní jim samotným rozšířit nabídku i postgraduálního či distančního vzdělávání (tolik potřebného pro české pedagogy).
  4. Přestaňme snižovat hodnotu vysokoškolského diplomu inflací nových vysokých škol podle hesla „každé pořádné město má alespoň nějakou fakultu“. Nemístně široká síť nejrůznějších fakult sice nabízí zdánlivě rozmanitější vzdělání, ale více vhodných, kvalifikovaných a pro takovou výuku připravených učitelů se prostě „nenarodí“. To (mimo jiné) vede k odsávání pedagogů z nižších stupňů vzdělávacího systému a ve výsledku snižuje úroveň vzdělávání jako celku.
  5. Na řadu by snad už mohly přijít i zdravé sebevědomí a hrdost na tradiční a osvědčené postupy české pedagogické školy. Přestaňme se už pořád opičit po tom, co a jak dělají jinde (však známe všechny ty zprávy o tom, jak „naši žáci ve srovnání se světem pokulhávají ve znalosti cizích jazyků, ve znalosti matematiky a přírodních věd“). Pravdou o současném stavu vzdělávání v evropských státech je to, že všechny procházejí hlubokou krizí a postupně střízliví z „postmoderních“ metod vzdělávání.
  6. Nemusíme přidávat do školství více peněz, jen konečně nastavme kanály jejich toku tak, aby se školy neměnily ve „zlaté klece“, ale učitelé, kteří chtějí učit a odvádí solidní práci, byli významně lépe ohodnoceni. Ne internet a slepá víra v plazmové televize v každé třídě, ale osobní nasazení učitele může vrátit do škol jak vyšší kvalitu vzdělání, tak vyšší míru disciplíny žáků i učitelů.
  7. Stát (ve svém vlastním zájmu) musí být silný v krytí a garanci plurality nabídky vzdělání a akademických svobod, ale nesmí (ve svém vlastním zájmu) strkat nos všude tam, kde je nezastupitelná role rodiny.
  8. Stát nesmí plýtvat penězi na krátkozraké programy typu „mléko, ovoce a zelenina do škol“, či více „kvalitnější sexuální výchovy našim dětem“ (aktuality posledních měsíců). O stravovacích návycích, vhodném životním stylu a přiměřeném sexuálním životě našich dětí musíme své potomky poučit náležitě doma. Stát nikdy nebude lepším vychovatelem než vyvážený rodinný kruh. Výše popsaný státní aktivismus vede pouze ke karikování těchto jevů a nutně do duše každého dítěte zasévá hanebnou setbu: stát je tu od toho, aby se o mě postaral!
  9. Dítě se učí nápodobou, co vidí (slyší a jí) doma, to si zřejmě přenese do svého života. Dotace ze státního rozpočtu na mléko a zeleninu na této skutečnosti nic nezmění, pouze povedou k plýtvání (což takhle dotaci 60 mil. Kč na mléko do škol a 20 mil. Kč na zeleninu rozdělit ředitelům na odměny pedagogů?). A pokud dítě doma vidí už třetího tatínka, tak mu žádná nová učebnice o sexuální výchově nic objevného nepřinese.

Je v zájmu České republiky a jejích občanů, aby byla celková reforma vzdělávání přenesena do centra politického zájmu. Měla by skončit ostudná praxe minulých let, že ministrem (ministryní) školství je ten (ta), na koho resort zrovna zbyl. Závisí na tom budoucí blahobyt této země.

Kategorie: 

Jako houby po dešti, ale…

Také jste si na svých cestách po Vysočině (a nejen po ní) všimli, že kolem nás začínají vyrůstat parky slunečních elektráren rychlostí hub po dešti?

Hlavním důvodem jistě nebude lidově vžitý omyl, že „slunce svítí zadarmo a vítr zadarmo fouká“, ale velmi výhodné nastavení podnikatelských podmínek při výrobě elektrické energie z tzv. obnovitelných zdrojů.

Je poctivé nejprve zdůraznit skutečnost, že se Česká republika (v porovnání se všemi svými sousedy) nachází v luxusní pozici: vyrábíme více elektrické energie, než sami spotřebujeme. Prozatím.

Podle odhadů statistického úřadu tento stav (při stále rostoucí spotřebě elektřiny) skončí kolem roku 2015. Někdy v těchto letech již budeme potřebovat více elektřiny než na svém území vyrobíme.

Základní veličinou, která nás na tento stav nemilosrdně upozorní, bude cena. Vím, že již dnes společně lamentujeme nad cenami elektřiny a často slyšíme o nemravném počínání energetického gigantu ČEZ.

Elektřina je zbožím, se kterým se obchoduje. Rakousko, Německo, Maďarsko, Polsko a dokonce i Slovensko elektřinu nakupují. A protože jí je na mezinárodních burzách málo, je drahá a její cena stoupá. Tento trend je trvalý a cena poroste i nadále.

Řeknete, že právě toto je argument pro růst fotovoltaických elektráren. Mohl by být, kdyby se výkupní ceny elektrické energie takto získávané pohybovaly v tržním prostředí. Kdyby tomu tak bylo, cena „sluneční“ elektřiny by byla absolutně nekonkurenceschopná!

Výkupní cena „sluneční“ elektřiny je garantována na 20 let od data uvedení do provozu a dnes činí 12,89Kč/kWh bez DPH pro systémy s instalovaným výkonem do 30kW a 12,79Kč/kWh bez DPH pro systémy nad 30kW.

Elektřinu je možné dodávat na základě smlouvy obchodníkům s elektřinou (kteří jsou povinni ji odkoupit!) za tržní cenu a k tomu inkasovat tzv. zelený bonus, který je stejně jako výkupní cena garantován na 20 let a činí 11,79Kč/kWh bez DPH pro systémy s instalovaným výkonem do 30kW a 11,89 Kč/kWh pro systémy do 30kW.

Výkupní cena je každoročně valorizována o 2% až 4% a příjmy jsou v roce uvedení do provozu a po dobu 5 bezprostředně následujících let osvobozeny od daně z příjmu (1 + 5).

Z toho plyne, že slunce sice zadarmo svítí, ale přeměnit jeho energii na elektřinu je pořádně drahé!

V „jaderných“ Dukovanech dokážeme vyrobit elektřinu asi za 700 Kč/MWh, temelínskou elektřinu asi za 1000 Kč/MWh.

Podle jednoduchého propočtu na základě rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o výkupních cenách elektrické energie dojdeme k neuvěřitelnému číslu: garantovaná výkupní cena sluneční elektřiny je asi 13 200,- Kč/ MWh. Tedy asi 19 krát vyšší než cena elektřiny z Dukovan!!!

Proto rostou fotovoltaické sluneční parky jako houby po dešti. Podnikatelé se velmi správně zorientovali v prostředí zcela chybných politických rozhodnutí. To, že se firmy i jednotlivci vrhnuli do výstavby slunečních elektráren je z jejich pohledu rozhodnutí správné.

Představte si, že si otevřete pekárnu, budete prodávat rohlíky a chleba za pevně stanovené a garantované ceny po dobu 20 let, zákazníci je budou povinni od vás kupovat a ještě k tomu nebudete muset prvních 6 let odvádět žádnou daň. Krásná představa, že?

Na pranýř patří všichni ti politikové, kteří fanaticky prosazují myšlenky obnovitelných zdrojů energie, ať to stojí, co to stojí. Namísto seriózní a neideologické diskuse o rozvoji jaderné energetiky, vnucují a prosazují drahé a nehospodárné koncepty. Koncový zákazník to vše zaplatí (a nebude ani spílat politikům, protože „za vše může ČEZ“)!

Vzpomeňte si na to, až budete platit vyúčtování za elektřinu!

Zdroje informací:

Ministerstvo životního prostředí ČR:

  • vyhláška č. 364/2007 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení Zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
  • vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,

Energetický regulační úřad ČR: http://www.eru.cz/pdf/cen_roz

Ministerstvo financí ČR: Zákon o dani z příjmu § 4 odstavce 1 písmene e)

Vlastní výpočty

Kategorie: 

Jaké lze vyvodit poučení z německých parlamentních voleb?

Strany, které společně nebo střídavě vládnou v Německu už od války, zaznamenaly nejhorší výsledky od konce 40. let. Zároveň se do německého parlamentu poprvé v historii dostala skutečně opoziční nelevicová strana. To vypovídá mnohé o německé společnosti, podstatným způsobem mění německou politickou mapu a také patrně zásadně zkomplikuje jednání kolem sestavování nové německé vlády. Nás ale zajímá něco jiného. Jaké poučení z těchto voleb si můžeme vzít my? Co tyto výsledky znamenají či mohou znamenat do budoucna pro nás, pro evropskou integraci a pro mezinárodní situaci vůbec? Na co se máme připravit? Čeho se máme obávat či naopak co a jak bychom popřípadě mohli využít pro sebe?

Německé parlamentní volby byly „volbami v řadě“ volebního roku 2017. Neprobíhaly v politickém vakuu a nebyly reflexí výhradně vnitroněmecké společenské debaty. Byly součástí i výsledkem procesů, které probíhají v dnešní EU a které se týkají každého členského státu tohoto spolku.

Tato série voleb, myslím, ukázala nejméně, že:

  1. Došlo k proměně charakteru politického sporu. Již není veden o ekonomiku, ale má rozměr hodnotový. Více multikulturalismu, nebo návrat k národním kulturním kotvám? Více feminismu, genderismu a homosexualismu, nebo rodina? Více nadnárodního a nedemokratického rozhodování, či renesance touhy „víc si do toho mluvit sami“?
  2. Tradiční politické strany oslabují nebo se zcela hroutí. Jednak proto, že ustrnuly v poválečném politickém stereotypu stavět volební souboj výhradně na ekonomických tématech, jednak proto, že vyjít vstříc hodnotovým tématům by v důsledku demaskovalo jejich vlastní letité politické selhávání;
  3. Občané to cítí a proto mají stále intenzivnější potřebu volit „antisystémově“, neboť v takové volbě vidí návrat k „systému“;  
  4. Přesto je stále nejasné, jak daleko již došla renesance „sváru“ jako základního předpokladu zdravého fungování demokracie; jak postoupila touha a odhodlání části voličů odmítnout politickou korektnost a detabuizovat zakázaná témata;
  5. Vládnoucího establishment, odtržen od reality, sílící signály od části voličů stále ignoruje, považuje tuto část veřejnosti za „ty, kteří tomu nerozumí“, za „ty zlé, nesnášenlivé a nahnědlé“ a proti jejich vůli bezohledně protlačuje již prokazatelně zdiskreditované koncepty;
  6. Vše v atmosféře mediálních manipulací a vyslovených lží;

Myslím si, že pukliny, které série voleb 2017 obnažila, se nebudou vyhlazovat – ale prohlubovat. Před nedávnem to explicitně vyjádřil Juncker – odpovědí bude více „hlubší a solidárnější integrace“. Do české politiky se tento nápad přelil v podobě „závodu o tvrdé jádro“. Bylo by fatální chybou, kdyby čeští politikové v této „soutěži“ toužili být premianty. Předvolební sliby to však naznačují. Bohužel.

 psáno pro Newsletter Institutu Václava Klause

Ivo Strejček

5. října 2017

 

Kategorie: 

Jaký je váš názor na možnou půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu kvůli záchraně eura?

Myslím, že by se ČR neměla připojovat k závazku půjčky pro MMF ve výši nejméně 90 mld. Kč, protože: (1) fakticky nejde o půjčku, neboť tyto peníze nám dlužníci nebudou nikdy schopni splatit, a proto (2) dluhy se neřeší dalšími dluhy, (3) bude odčerpána část strategických devizových rezerv ČNB, což může být nebezpečné v době očekávané ekonomické nestability, (4) odevzdané rezervy může ČNB postrádat při možné intervenci ve prospěch české koruny, (5) tuto „půjčku" věnují čeští daňoví poplatníci těm vládám, které dlouhodobě a vědomě mizerně hospodaří.

Kategorie: 

Jakých bylo prvních 100 dní Miloše Zemana ve funkci českého prezidenta?

Zemanových 100 dní

 

Měl jsem pro jakési české noviny napsat na pár řádků to, co si myslím o prvních 100 dnech prezidenta Miloše Zemana ve funkci hlavy státu.  Napsat pár řádků bývá ošemetnější než delší souvislejší text: do několika vět se totiž nedá obvykle vtěsnat vše, co chcete říci. Tím méně Zemanových 100 prvních dní.

Přímá volba

Prezident Zeman od prvních dnů využívá síly, kterou mu svěřila přímá volba.

S úžasem i děsem sledují česká média a zbytek české politiky, jak obratně a s jakým sebevědomím pracuje prezident s mandátem 2,7 milionu hlasů, které získal. Takovou podporu nemá žádný český politik ani žádná česká politická strana. Zeman srší dominantním sebevědomím, které mu nechybělo ani v letech, kdy byl brutálním vůdcem českých socialistů v opozici i ve vládě.

Mandát vzešlý z přímé volby tuto jeho politickou charakteristiku znásobil. A prezident si je toho vědom a zjevně si toho užívá.

Tahanice o jmenování velvyslanců, spor o jmenování profesorů, testovací pokusy vládnout skrze Senát – to by si jeho předchůdce Václav Klaus nikdy nedovolil. Lze si proto ve světle, svým způsobem banálních a povrchních sporů, které si Miloš Zeman uměle vytváří k ovládnutí a uloupení co největšího politického území, představit, jak si bude za rok počínat při sestavování vlády? Navíc, ve světle třaskavých problémů české politické scény z posledních dnů, bude zajímavé sledovat, jak potenciál vzešlý z přímých voleb prezident Zeman použije.

A aby mi bylo dobře rozumět. Počínal by si v roli prezidenta jiný úspěšný kandidát jinak?

Na prvních 100 dnů vládnutí prezidenta Zemana tedy pohlížím v první řadě jako na důkaz důsledků, které může způsobit přímá volba.

Ti, kteří po celá léta vnucovali veřejnosti, že nepřímá volba je plná ohavné a všudypřítomné korupce, se přesvědčili, že volební kampaň vedoucí ke zvolení prezidenta všemi občany, byla ošklivě osobní, nenávistná a brutální.

Ti, kteří považovali přímou volbu jako formu očistného pramene pro českou demokracii si musí poctivě přiznat, že přímá volba vytvořila nové pukliny ve společnosti, natolik osobní, že štěpily lidi na pracovištích i uvnitř vlastních rodin. Ne, přímá volba se nevyhnula drsným politickým trikům, dokonce je v přímém přenosu posunula na odpudivější úroveň.

Levičák do morku kosti

Svých prvních sto dnů si jaksi symbolicky završil prezident Zeman setkáním s předsedkyní Evropské odborové konfederace francouzskou socialistkou Ségolovou. Rozuměli si, stejně jako si Miloš Zeman rozumí s českými odboráři. To není překvapující a není na tom ani nic k podivení.

To, že si přitakávali v názorech uvalit vyšší daně na úspěšnější, je pro levičáky jejich střihu přirozené. Smutné ovšem je, s jakou lehkostí český prezident souhlasil s názory evropské odborové levice zavést v EU jednotnou minimální mzdu či uvalit na firmy jednotnou evropskou sazbu daně ve výši 25%.

Byli jsme v minulých letech zvyklí na to, že českému prezidentovi ležela na srdci prosperita své země a posvátná nedotknutelnost svobodného výkonu demokratické politiky uvnitř hranic České republiky.

To bude Miloši Zemanovi jedno (mimochodem, stejně jako by to bylo jedno Karlu Schwarzenbergovi – to jenom pro pořádek).

K tomu všemu si vyvěsil nový český prezident před Pražský hrad také vlajku EU. Zjevně jako demonstrativní příklad, že bude vším jiným než Václavem Klausem.

To ale nemusí být nijak špatné, neboť bude-li se česká politika napříště tvořit jako spor dvou – zásadně odlišných – ideových množin: světa svobodných a nezávislých lidí (Klaus) a růstu intervenční moci státu (Zeman) a současně světů, které shodně odmítají „třetí cesty“, může to směřování české politiky pomoci.

Ať tak nebo tak, po prvních 100 dnech prezidentování Miloše Zemana je zcela jasné jedno: nebudeme se nudit a o překvapení nebude nouze.

Kategorie: 

Je Donald Trump šancí na zásadní změnu americké politiky?

Donald Trump je především šancí a nadějí pro ty obyčejné, zapomenuté „bílé“ Američany, kterým v posledních dobách nic nedaly ani republikánské, ani demokratické administrativy. Je jejich „vzpourou“ proti namistrovanému elitářství liberálů z východního pobřeží, je hlasem proti válečnickým náladám republikánských „neoconů“, jimž tihle „primitivní bílí“ ze zapadákovů kdesi v Apalačském pohoří nebo Iowě dodali své syny do Iráku a Afghánistánu.

Donald Trump je považován médii i politickými centrálami za nebezpečného hlupáka, primitivního burana a barbarského spíkra. Není to ale role, kterou si zvolil záměrně, aby mohl mluvit bez obalu a tak, aby mu „jeho“ Američané rozuměli? Aby se vyhranil vůči blazeované, uhlazené, snobské a povýšenecké politické smetánce?

Donald Trump není americkou anomálií, je součástí širšího politického proudu viditelného i v Evropě, kde cítíme podobné pohyby v náladách veřejnosti. Co jiného byl brexit? Vzpourou běžných Britů. Proč se průběžně rostoucí popularitě těší Alternativa pro Německo, bojující proti letité „národní frontě“ německých socialistů, CDU a Zelených? Proč si „svobodný“ Norbert Hofer získal celý rakouský venkov? Proč Marine Le Penová dlouhodobě vede v průzkumech veřejné podpory ve Francii, stejně jako „pravicový populista“ Geert Wilders v Nizozemí? A lze považovat soumrak českých „tradičních“ politických stran za součást zdejšího občanského vzdoru volajícího po zásadních změnách výkonu politiky podobně jako v Evropě a Americe?

Souboj Trump – Clintonová považuji za obraz vzpoury proti politickému papaláštví, za vzdor proti zavedené politické třídě, za pokus vrátit přání voličů do centra politického snažení. Donald Trump to zřejmě chápe, jak prokázal v republikánských primárkách i jak argumentuje v předvolební kampani. Jeho případný úspěch tak není pouze nadějí pro nezbytné změny americké domácí a zahraniční politiky, byl by povzbuzením atmosféry k dávno nutným fundamentálním změnám i v Evropě. 

psáno pro Newsletter Institutu Václava Klause (září 2016)

Kategorie: 

Je Vít Bárta novodobým Jánošíkem?

Počítám, že by se návrhy, se kterými prozatím přišel ministr dopravy Vít Bárta, mohly české veřejnosti líbit.

Jsou přízemně populistické, stavějí na české závisti, odkazují se pro jistotu na osvědčené zahraniční vzory a kolty mají proklatě nízko pod pasem. Vše nasvědčuje tomu, že s Vítem Bártou nebude žádná nuda.

Čítankovým příkladem je jeho návrh pokutovat „bohaté“ řidiče za stejný přestupek významně víc než „chudé“.

Společnost SANEP již na toto téma provedla průzkum veřejného mínění. To prokázalo, že 62,1% dotázaných s Bártovým záměrem souhlasí a 80% dotázaných si myslí, že „bohaté“ výše pokut nijak nezatěžuje a nemají žádný problém je platit. To je, myslím, pěkná výpověď o stavu závisti v českých zemích.

Není sporu o tom, že na českých silnicích se dějí hrůzostrašné věci. Je zřejmé, že bodový systém nezabral (ani zabrat nemohl). Dopravní policisté chybějí na silnicích tam, kde by měli být a přebývají jinde, kde rádi předvádějí své svaly. Stanice technických kontrol bez problémů vydávají osvědčení o způsobilosti vozidel skrz naskrz zrezivělým rachotinám, které by měly být odvezeny přímo do šrotu. Autoškoly chrlí tisíce nových řidičů v superrychlých kursech a v některých se dá řidičák pořídit za pár tisíc, aniž by dotyčný musel do autoškoly strčit byť jen svou levou nohu. Mnohé silnice chátrají a – jak se průběžně ministr Bárta dává slyšet – chátrat budou rychleji. Co možná nejrychlejší dokončení paralelních dálničních tahů, které by ulehčily smrtelně přetížené D1, se asi také rychle konat nebude.

Ale ten nejhloupější a myšlenkově nejtruchlivější nápad, že vše vyřeší tresty pro bohaté řidiče, se prostě ujal. Bez vědomí jakýchkoliv souvislostí.

Je zcela přirozené, že lidé se mezi sebou liší výší majetku. Je to tak přirozené, jako že někdo je vzrůstem vyšší někdo menší, někomu to ve škole šlo, někomu ne, někdo umí několik světových jazyků, jiný s obtížemi zvládá vyjmenovaná slova, někdo měl prostě v životě štěstí. Tak to prostě chodí. Klademe si sice otázky, proč zrovna já nejsem z té šťastné planety, ale víc centimetrů asi měřit nebudu.

Osud každého člověka je v jeho rukou. Záleží na něm, jak umí životu čelit. Ne každý, přestože se tomu v Čechách nechce věřit, přišel ke svému majetku podvodem, krádeží, vytunelováním. Valná většina těch „bohatých“ řidičů jsou lidmi, kteří toho doma moc nepobudou a jejich rodiny je často ani příliš neznají. A tak zatímco majitel starého favorita si dává v hospůdce na rohu už třetí desítku, boháč v silném Audi možná ten den ještě ani neměl čas dát si párek v rohlíku. Že přeháním? Ani moc ne a kdyby, proč tedy přehání ministr dopravy Bárta?

Pro majitele silných a vybavených vozů bývá automobil zpravidla jejich druhým domovem a kanceláří. Je přirozené, že si váží svých životů natolik, že dbají o dokonalé vybavení prvky aktivní a pasivní bezpečnosti. Najezdí desetitisíce kilometrů ročně a snaží se zvýšit zisk své firmy i proto, aby jejich lidé měli práci, náležitý plat a mohli si koupit (třeba) dražší vůz.

Má mít dopravní policie právo nahlížet do majetkových poměrů řidičů? A jak bude majetek vůbec deklarován? Je návrh ministra Bárty předzvěstí zavedení rozsáhlých majetkových přiznání? Kdo určí výši majetku a na základě jakých kritérií? To už si v parlamentu mnou ruce komunisté a někteří sociální demokraté (ale zřejmě i zástupci VV). Kdo je bude kontrolovat? Jiná policie? To se nám to, panečku, rozšíří prostor pro kamarádšoft a úplatkářství.

Nevím, jakou zkušenost máte vy, ale mě nejčastěji ohrozili na silnicích mladí kluci s kšiltovkou řídící pojízdné vraky s vytuněnými výfuky. Na jejich autech se sice všechno jen klepe, ale bez pudu sebezáchovy riskují za každých okolností. Jejich bezohlednost je, podle Bárty, jiná než těch „bohatých v drahých vozech“?

Proč Vít Bárta připravuje tak hrubou nerovnost před zákonem? Překročení rychlosti, nedání přednosti, jízda na červenou, alkohol za volantem - to jsou přece přestupky, které musí být posuzovány u všech stejně. Protože všichni jimi způsobují nebezpečí a bez ohledu na majetková přiznání ohrožují účastníky silničního provozu. Bohatí chudé ale i chudí bohaté, když už chcete toto dělení společnosti.

Cestuji po Evropě a z obsahu mé práce diskutuji i s občany jiných evropských zemí. Věřte mi, není vždy nejlepší kopírovat zahraniční vzory. Švýcarsko je mírou bohatství i historickou zkušeností zcela jinou zemí. Co funguje tam, nemusí vůbec fungovat u nás a naopak.

Hledejme řešení, která vyhovují našim podmínkám. Ale nemusí se přitom opírat o primitivní závist a pod kůži zalezlé přesvědčení, že je třeba bohatým brát a chudým dávat. Pěkně se na to dívá v televizi, ale užitečná politická výbava to není.

Kategorie: 

Je ohrožena demokracie a právní stát v Polsku? (odpověď pro Newsletter IVK)

Na první pohled je odpověď snadná a rychlá – demokracie a právní stát v Polsku ohroženy nejsou. Vždyť vládu sestavila politická strana, která v posledních parlamentních volbách zvítězila. Parlamentní volby v Polsku byly svobodné, voliči si své zástupce vybrali bez donucení na základě předložených programů. Vítězové se ujali moci a kontrolováni polským parlamentem, plní očekávání té části polské veřejnosti, která je volila. Počínají si tak jistě i s vědomím, že i oni budou za pár let občanům skládat účty. Takže jaképak ohrožení demokracie a právního státu?

Události nejen posledních týdnů mě ovšem přesvědčují o tom, že demokracie a právní stát v Polsku opravdu ohroženy jsou. A nejen tam. Ne ovšem počínáním polské (či jiné) vlády, ale panovačným a nadřazeným vměšováním evropských institucí do záležitostí Polska. Chtěl bych říci suverénního Polska, ale právě nynější „mistrování Polska evropskými institucemi a jejich elitami“ ukazuje, že žádný členský stát EU již dávno není vlastním suverénem. Ani Polsko, ani Maďarsko a ani nikdo další, kdo se nelíbí členům Evropské komise a Evropského parlamentu, kdo je kritický k počínání evropských institucí, kdo je na základě přání voličů odhodlán plnit program obrany národních zájmů a kdo tudíž nebude připraven servilně se podřizovat agresivnímu bruselskému moralizování a kázání o jakýchsi (Bruselem nadirigovaných) evropských hodnotách. Ano, v tomto slova smyslu jsou demokracie a právní řád ohroženy – nejen v Polsku, kdekoliv v EU.

Klasické pojetí západní demokracie vždy důsledně odvozovalo svoji legitimitu od svobodně vyjádřené vůle občanů a legitimita demokratických institucí se odvíjela od občanské kontroly prostřednictvím voleb. Ne, nemyslím si, že je ohrožena demokracie v Polsku skrze způsob vládnutí tamní vlády. Jsem si jist, že je ohrožen evropeismem infikovaný prostor kdysi prosperujících evropských demokracií.

Zpochybňování legitimity rozhodnutí současné polské vlády a polského Sejmu Evropskou komisí a Evropským parlamentem beru jako jeden z nepřijatelných příkladů útoku postnacionální ideologie na demokracii národních států a jako další důkaz vymírání demokracie v celém západoevropském prostoru.

 

Psáno pro Newsletter IVK

 

28. ledna 2016

 

Kategorie: 

Je správné vpustit do voleb internet?

Čím dál víc se v Čechách mluví o zavedení možnosti volit napříště i po internetu. Bude to znamenat další změkčení výkonu volebního práva, které může mít - kromě svých výhod - i neočekávaná úskalí.

Masové rozšíření volebního práva začalo v Evropě až v průběhu 19.století s nástupem konstitučních monarchií.

Zprvu bylo toto právo omezeno pouze na muže starší 21 let disponující určitým majetkem a platících daně. Na konci 19.století se postupně rozšířilo na všechny muže starší 21 let. Ovšem pozor, vysokoškolsky vzdělaní muži či vlastníci půdy mohli ve volbách navíc uplatňovat jeden, respektive dva hlasy navíc. Zajímavé, že?

V Rakousku-Uhersku bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže od 24 let až v roce 1907. V období Československé republiky (1918 - 1938) byl snížen věk na 21 let jak pro muže tak i pro ženy. Těm bylo v té době vůbec poprvé v našich zemích umožněno volit. Vyloučeni z volebního práva byli příslušníci policie a armády.

Při letmém studiu vývoje volebních systémů, ať už se od sebe jakkoliv lišily, je patrná jedna zásadní tendence: rozšiřování volebního práva bylo zpravidla zbraní politických stran v boji o udržení vlády či namířeno proti konkurenčním stranám.

Překreslování hranic volebních okrsků, zvětšování nebo zmenšování jejich počtů, vtahování nových skupin voličů a tedy postupné zvyšování oprávněného počtu, to vše bylo téměř vždy vedeno snahou rozšířit volební potenciál své vlastní politické strany.

Možnost volit napříště i po internetu nechci prvoplánově kritizovat, technologický pokrok a změny vzorců chování voličů začátku 21.století jsou totiž zřejmé. Kladu si ovšem otázku, zda cílem zákonodárce má být takové zjednodušení možnosti zúčastnit se volby, jehož výsledkem vyústit v další zlehčení posvátnosti aktu svobodné volby.

Vycházím totiž z úvahy, že právo spolurozhodnout svou volbou o budoucím osudu svého města, kraje či země, je právem vážným. A protože vážným, tedy odpovědným. Mělo by chtít po voliči námahu nejprve učinit vlastní rozhodnutí o tom, co je správné, pak se zvednout ze svého bytu (od počítače) a dojít 300 metrů do volební místnosti. Sám, svobodně.

Obávám se, že internetové volby přispívají k podcenění významu volby jako takové.

Už proto, že umožnění volit po internetu okamžitě otvírá širokou a obsahově nekontrolovatelnou paletu internetových předvolebních kampaní, honby aktivistů politických stran na voliče, kteří vždy (nebo téměř vždy) nevolí a zůstávají doma.

Za polemický považuji i předpoklad, že voliči pravicových stran, kteří podle průzkumů tráví mnohem více času u počítačů, prostřednictvím elektronické volby umožní svým favorizovaným stranám zvítězit. Umím si představit pravý opak.

O tyto spekulace mi ale dnes nejde. To je zábavná činnost pro politology a spory agentur provádějících průzkumy veřejného mínění.

Obhajuji udržení vážnosti demokratické volby jako vědomého rozhodnutí o budoucnosti. Příběh vývoje volebního práva v Evropě je názorným příkladem postupné eroze vědomí odpovědnosti a zneužívání moci manipulovatelnými většinami.

Není internet se svými facebookovými skupinami jen zvednutým prstem, který nás varuje před nečekanou invazí šokujících volebních výsledků? A není naše touha ulehčit vážnost volby pouze dalším signálem naší lehkomyslnosti v období, jehož hlavním rysem je "společenská nepozornost"?

Počítačoví specialisté nás mohou přesvědčovat, jak chtějí. Nejprve si však my sami musíme odpovědět na otázku, zda další tendence k opouštění vážnosti volby (a možná i kontrolovatelnosti jejího demokratického průběhu) chceme a zda je to vůbec správné.

Kategorie: 

Je také české školství v krizi?

Mezinárodní srovnání TIMSS (Trends in Mathematics and Science Studies) prováděné současně v 59 zemích prokázalo, že znalosti žáků základních škol se za posledních 12 let výrazně zhoršily jak v matematice tak v ostatních přírodních vědách.

Asi ani nepřekvapí, že ti, kteří mají žáky ke kvalitním znalostem přivést – učitelé – jsou podle tohoto srovnání ve svém povolání nespokojeni. Vadí jim prý vysoké nároky na jejich práci, nízké platy a ztráta společenské prestiže.

Školství vždy na okraji politického zájmu

Kořeny tohoto stavu navrhuji hledat ve způsobech vedení politiky za posledních dvacet let.

Po revoluci v listopadu 1989 byly všechny další demokratické vlády postaveny před obtížný úkol: rychle a masivně privatizovat a tak pozvednout bídný stav hospodářství, připravit evoluční změnu právního systému a postupně reformovat bezpečnostní síly. Školství zůstávalo nespravedlivě na okraji zájmu.

Ne proto, že by do celého systému vzdělávání plynulo málo finančních prostředků, ale proto, že žádná z významných politických stran nepovažovala za svoji politickou prioritu obsadit ministerstvo školství svými nejlepšími lidmi a schopnými manažery.

Výsledek se musel dostavit: ministři se střídali na svých postech rychleji než v jiných resortech. Každá ministerská změna přinesla diametrálně jinou sadu více či méně revolučních nápadů. Umírněné přístupy obhajující zdravou podstatu českého školství jako východiska k postupným a nezbytným změnám byly překřičeny voláním po módním kopírování (už tehdy selhávajících) vzdělávacích postupech v zahraničí.

Politika nenašla sílu obhájit vše dobré a tradiční z české školy. Metoda práce „pokusem a omylem“ či dokonce „průzkum bojem“ se staly běžným nástrojem v reformě vzdělávacího systému.

Vzdělávání předmětem ideologických mýtů

Vzdělávání je, bohužel, předmětem soustavného pěstování ideologických mýtů. Namísto poctivého přiznání, že získat kvalitní vzdělání není nic samozřejmého a že by se každý vysokoškolský student měl na jeho získání finančně podílet, vede se po léta falešná bitva za „právo na vzdělání zdarma“.
Zcela tak uniká podstata problému: univerzity by mohly být finančně motivovány k poskytování kvalitnějšího vzdělávání, získaly by více prostředků k odměňování nejlepších pedagogů a klienti (studenti) by mohli kontrolovat výkonnost svých učitelů (protože co nic nestojí, za nic nestojí).
Ale zejména: nabídka univerzitního vzdělání se rozšíří a ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání se dostane mnohem více studentů z tzv. sociálně slabých rodin.

Zatímco dnes si může taková rodina stěží dovolit držet na studiích všechny své děti, v systému placení školného to bude naopak: banky nabídnou studentům půjčky a nahradí tak ty finanční zdroje, které se dnes mnohým rodinám nedostávají.

Tento systém je obvyklý v mnohých zemích EU i jinde na světě: univerzitní student je pro banku vysoce bonitním „zbožím“. Jednak zřejmě i po ukončení studia zůstane jejím klientem (se všemi poplatky…), jednak téměř jistě splatí své závazky (jako vysokoškolsky vzdělaný člověk je pravděpodobné, že jeho budoucí příjmy budou dostatečné k vyrovnání závazků).

Odmítání finančních podílů na vzdělávání fakticky znamená bránit dětem z nejslabších rodin v přístupu ke vzdělání.

Nespokojený učitel

Kde začít pracovat na tom, aby učitelé byli méně nespokojeni? U nich samotných!

Své soustavné nářky na ztrátu společenské prestiže by měli orientovat do vlastních řad. Jako v každém jiném povolání se totiž učitelé dělí na dříče, průměrné řemeslníky a lajdáky. Ke škodě učitelského stavu právě lajdáci jsou  tvůrci a hlasateli revolučních nálad mezi učiteli.

Stát musí vyjádřit svůj hluboký zájem na tom, aby mladá generace dostala nejlepší vzdělání tím, že navrhne nový systém odměňování učitelů tak, aby ti pracovití byli důstojně odměněni a ti lajdáci, aby odešli někam jinam.

Poctivý popis našich chyb a omylů nám snad může pomoci přemýšlet o návratu k takovému typu vzdělávání, které vrátí našim dětem podstatné znalosti.

Kategorie: 

Je vlastenectví krajně pravicovým populismem?

Norbert Hofer, kandidát rakouských Svobodných v prezidentských volbách, zveřejnil na konci minulého týdne racionální politický program „Hlas rozumu“. Hlavní rakouské informační kanály okamžitě varovaly občany, aby nevolili kandidáta „krajní pravice“.

O víkendu schválila nadějná německá politická strana Alternativa pro Německo svůj volební manifest. Německá média tento text označila za důkaz „krajně pravicového populismu“ této strany, navzdory tomu, že všechny programové teze zrcadlí nálady obyčejných lidí.

Za krajně pravicového populistu je tak v dnešní době snadno považován každý, kdo cítí odpovědnost ke svým národním kořenům i historickým národním hranicím; každý, kdo vyjádří nesouhlasný názor s bruselskou centralizací; každý, kdo v současné imigrační vlně vidí smrtelné ohrožení evropské civilizace; či každý, kdo „pouze“ obhajuje rodinné hodnoty.

Být v evropském prostoru, zejména v tom německy mluvícím, označen cejchem „krajní pravice“, znamená být podprahově označen za nacistu - se vším, co toto označení historicky znamená.

Jde o zlou nadávku zneužívanou zavedenými, ale vyčpělými, politickými stranami, s cílem vystrašit obyčejné voliče a odradit je tak od volby nových nadějných politiků. 

Kategorie: 

Je vznik bankovní unie správnou odpovědí na skutečné příčiny evropské hospodářské krize?

Na cestě k bankovní unii

 

Vážený pane M.,

 

naše korespondence na různá témata spojená se současnou Evropskou unií se zajímavě rozrůstá. Oceňuji, jak podrobně toto téma sledujete a – přestože spolu v mnohém navzájem nesouhlasíme – jak Vám leží na srdci budoucí tvar západní Evropy a s ním spojený osud České republiky.

Tuhle jsme spolu vedli spor o (ne)nutnosti vzniku čehosi, co se bude nazývat bankovní unie. Je to téma složité, vzniká po krocích, a prozatím nikdo přesně neví, kam až tento projekt dojde.

Vy, jak jsem porozuměl, tomuto nápadu fandíte, já jsem k němu nedůvěřivý. Oba se však shodujeme, že bychom si vzniku bankovní unie a role ČR v tomto procesu měli bedlivě všímat.

Můj názor je následující.

Pokud se eurozóna rozhodne k vytvoření bankovní unie, je v zájmu českých střadatelů a firem, kteří mají své účty v bankách na území ČR, aby pozorně vzali v úvahu možná rizika spojená se vznikem a existencí tohoto projektu.

Cílem záměru je sjednotit chování bank. K tomu má sloužit jednak (1) nově vzniklý jednotný systém evropského bankovního dohledu, jednak (2) jednotný evropský systém pojištění vkladů a zejména jednotný systém pomoci bankám ve finančních nesnázích (3).

V současné době vykonává kvalitní dohled nad našimi bankovními domy Česká národní banka. Banky v ČR jsou podle jejího názoru v dobrém stavu. Bude-li  předán dohled ČNB na nadnárodní úroveň, dojde k tomu, že onen evropský dozor (ve snaze dosáhnout nápravy neblahého stavu některých bank uvnitř prostoru svého působení) bude přelévat finanční prostředky z částí „zdravých“ do oblastí „infikovaných“. Českému střadateli a podnikatelskému prostředí tak hrozí, že jejich aktiva ve zdravých bankách v ČR budou nakaženy „virem špatných transakcí“ svých zahraničních matek.

Každý současný český střadatel má své vklady pojištěny až do výše 100 000 eur, přestože naše banky již dávno prošly ozdravnými finančními procesy. Snaha vytvořit jednotný nadnárodní systém pojištění vkladů tedy pro české poplatníky a majitele účtů neznamená vyšší garance, ale skutečnost, že budeme svými prostředky ručit za dluhy jinde v EU.

To hlavní ale je, že projekt bankovní unie neodpovídá na hlavní příčinu všech problémů. Tedy to, že pochybné zdraví některých zahraničních bankovních domů se odvíjí od faktu, že ony finanční ústavy podporovaly zadlužování svých vlád a jejich mylné rozpočtové politiky.

Kultura dluhů, půl století produkovaná budováním drahého a neefektivního státu sociálního blahobytu, vytvořila nárokovou společnost. Voliči se nerozhodují politicky, ale své preference směřují k těm stranám, které jim zachování nároků slibují.

Pokud se nezmění toto chování, pokud nebude omezen expanzivní sociální stát, budou pokusy o vytvoření podobných „unií“ odsouzeny k nezdaru. Přinesou více škody než užitku. V důsledku podporují morální hazard a prohlubují neuvážené chování vlád a „jejich“ bank.

Cesta k vytvoření jednotné bankovní unie tak bude mít stejné problémy jako cesta k vybudování jednotné měny. Myšlenka bankovní unie (stejně jako jednotné měny) vyžaduje dokončení unie fiskální. To ale bez vytvoření unie politické nepůjde (jeden „evropský“ ministr financí, jeden „evropský“ rozpočet, „evropské“ daně, centralizace jejich výběru a gigantického přerozdělování). Je to proces, se kterým občané souhlasí?

Historie ukazuje, že pokusy vzdálit výkon politické moci od voličů, tedy znesnadnit demokratickou kontrolu rozhodovacích procesů prostřednictvím voleb, skončily obvykle nezdarem či formou despotické vlády.

Bankovní unie je tak jedním z dalších problematických projektů, které jsou výrazem soudobého chybného evropského politického uvažování.

 

S úctou

 

Ivo Strejček

Kategorie: 

Jeden z mediálních ohlasů semináře ISEP

Seminář Institutu pro studium ekonomiky a politiky (ISEP), který se konal ve čtvrtek 11. 12. 2014 v prostorách VŠE v Praze, byl úspěšný. Trval více než dvě a půl hodiny (!) a  byl vyplněn zajímavými postřehy vystupujících, ale zejména dotazy a názory posluchačů-převážně studenty Národohospodářské fakulty VŠE.

Zde je jeden z mediálních ohlasů tohto semináře.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Naklepany-rizek-Sobotka-agr...

Kategorie: 

Ještě jednou k zimním pneumatikám

Nevím přesně, kdy naposledy jsem napsal text, který by zvednul tak mohutnou vlnu protichůdných reakcí jeho čtenářů, jako byl ten poslední psaný pro Jihlavské listy s názvem "Mají být zimní pneumatiky povinné?" (7.12.2010).

Psali mi lidé nejen z regionu, ale také z nejrůznějších částí republiky (text byl totiž následně publikován také na mém blogu na idnes.cz).

Reakce čtenářů se dají snadno rozdělit do dvou hlavních skupin: psali mi ti, kteří odmítají státní regulace nejrůznějšího typu a byli pobouřeni, že obhajuji jednu ze státních regulací. Druhá skupina byli ti ze čtenářů, kteří uzákonění povinnosti zimních gum sdílejí.

Psal jsem desítky odpovědí na podněty čtenářů poctivě tak dlouho, až jsem dostal "seriálový" nápad a rozhodnul se připsat druhý díl na téma (ne)povinnosti zimních pneumatik.

Chování řidičů

Bezpečnost na silnicích se odvíjí od chování všech účastníků silničního provozu.

Je tedy jasné, že budou-li za volant sedat pouze řidiči ohleduplní, disciplinovaní, zodpovědní a kultivovaní, nebude třeba o nezbytnosti zimních pneumatik (a vlastně ani žádných dalších zákonem vymezených povinnostech) ani mluvit.

Povinnost v zimním období jezdit s náležitým vybavením vozu jistě nenahradí charakterové vlastnosti řidiče. Bude-li vůz řídit bezohledný řidič, může mít povinné vybavení zcela v pořádku a stejně bude pro každého na silnici nebezpečím.

Platí to i o nabytých zkušenostech. Zdá se, že čím méně zkušeností řidiči mají, tím suverénnější je jejich počínání na silnicích. Zimní provoz je výjimečnou disciplínou. Je jasné, že přezutím na zimní gumy se více zkušeností automaticky nepřibírá.

Připouštím, že povinnost jezdit na odpovídajících gumách může mít i opačný efekt: nezkušený řidič, který jede na zimním obutí, si může nabýt mylného přesvědčení, že se mu už nic nemůže stát a riskuje. I v to může vyústit logika povinnosti zimních pneumatik.

Žádný zákon nemá zázračnou sílu měnit špatné lidské vlastnosti v dobré. Může od prosazení těch špatných odstrašovat - nic víc. Jsem si vědom toho, že uzákonění povinnosti jezdit v zimě s pneumatikami odpovídajícími tomuto ročnímu období neznamená automaticky více bezpečnosti na silnicích.

Silnice jako mikrokosmos anarchie

Až potud jsem plně ve shodě s obhájci dobrovolnosti zimních pneumatik. Problém vidím v tom, že letité spory mezi zákonodárci o míře liberalismu na silnicích mezitím nabyly rysů anarchie. Silnice se příležitostně mění v prostor sobecké bezohlednosti jedněch proti bezmocnosti druhých.

Člověk nestačí v údivu kroutit hlavou nad tím, co je na českých silnicích vůbec možné.

Neschopnost státu nastavit jedna (snadno kontrolovatelná) pravidla nad formou získávání řidičských průkazů vyústila ve skutečnost, že někteří "řidiči" nemusí do autoškoly ani přijít a řidičák si jednoduše koupí.

Stejná písnička je to i o kontrole technického stavu vozidel. Jeden se až diví, "co" se vůbec může pohybovat po našich silnicích, ale má to certifikát osvědčující zdárný průchod stanicí technické kontroly.

Copak to s anarchií kolem zimních pneumatik není stejné? Jeden rok se vede spor o tvaru náležité dopravní značky, druhý rok jsme svědky debaty o přesném místě jejich umístění. To vše navíc doplněno kreativními příspěvky regionálních politiků, kteří svévolně a nezákonně tyto značky umísťují na místa vlastních preferencí.

Jak se k tomu mají postavit všichni účastníci silničního provozu, jak dopravní policie a jak pojišťovny? Zákon má být jednoznačný a srozumitelný pro všechny stejně.

Co kdyby zákonodárce řekl: chceš jezdit v zimě? Pak uprav své chování a nastav náležitě svůj vůz nebo prostě to, co způsobíš sobě či svému okolí, do posledního haléře zaplatíš. Takhle jednoduché (a srozumitelné) by to přece mohlo a mělo být.

Kategorie: 

Jiný pohled: Rostislav Rakšány: Jsme ve válce s terorismem?

Průvodním jevem všech válek je, že neumírají pouze vojáci, ale také nevinní civilisté, ženy a děti. Zatím umírají pouze na jedné straně konfliktu, na té naší.

Takřka po každém teroristickém útoku zaznívají slova o tom, že jsme ve válce s terorismem. Je tomu tak doopravdy? Pokud za válku nepovažujeme vyjádření soustrasti pozůstalým, nasvícení různých "eifelovek" v národních barvách a semknutí se západních politiků, tak ve válce nejsme.

Pokud politici nezačnou opravdu účinně jednat, vezmou v zemích s vyšší muslimskou komunitou spravedlnost do rukou radikálové a v těchto zemích dojde k občanským válkám. To je ta nejhorší možná varianta a neměli bychom si ji přát.

Co by tedy měli politici dělat? Především muslimskému terorismu oficiálně válku vyhlásit. Přijmout takové válečné zákony, které umožní okamžitě zastavit další příliv migrantů a návrat těch, kteří zde nelegálně již jsou. Třeba i za použití násilí. S pomocí armády zlikvidovat všechny NO-GO zóny v evropských městech. Nebát se při masových protestech, kde je ve velkém ničen soukromý majetek, použít ostrou munici. Přestat se připravovat na minulou válku nákupem nové a modernizací staré těžké výzbroje (tanky, obrněné transportéry, děla a letadla). Za ušetřené prostředky zřídit tajnou armádu, vybavenou nejmodernější technikou, která bude monitorovat všechna potenciální teroristická centra. V případě radikalizace jednotlivců, či skupin proběhne vojenský soud, který rozhodne o vině, či nevině. Příslušníci tajné armády u odsouzených provedou takový trest, který jim navždy znemožní nějaký teroristický čin spáchat.

Možná přitom zemře i několik nevinných. Ve válkách ale umírají i nevinní, jak jsem poznamenal výše. A my jsme tu válku nechtěli a nevyprovokovali.

Rostislav Rakšány

21. 8. 2017

Jiří Weigl (ředitel Institutu Václava Klause) k Ukrajině a Rusku

Jiří Weigl: Zamyšlení nad ukrajinskou krizí

Letos uplyne sto let od vypuknutí první světové války. Lidé dodnes mají problémy pochopit, proč vlastně tato strašlivá katastrofa vznikla a jak to bylo možné. Úvahy nad tím nám mohou pomoci nejen porozumět vzdalující se historii, ale i přispět pochopení vývoje současných krizí a konfliktů, jako je například ten na Ukrajině.

Henry Kissinger ve své slavné knize Umění diplomacie vidí jednu z hlavních příčin prvního světového válečného konfliktu v tom, že tehdejší velmoci před válkou „na sebe braly taková rizika, jaká jim neukládaly ani jejich historické národní zájmy, ani žádný racionální dlouhodobý strategický cíl“[1]. Podle něho „evropské národy připustily, aby se staly zajatci svých hazardérských balkánských spojenců. Místo, aby omezovaly tyto národy vyznačující se nespoutanými vášněmi a omezeným smyslem pro globální odpovědnost, podlehly paranoidním obavám, že by jejich neklidní partneři – kdyby nebyli uspokojení – mohli přejít na stranu druhé aliance“.[2]

Tak se stalo, že Rusko bylo spojeneckou smlouvou svázáno se Srbskem, v němž to vřelo nacionalismem a nepřátelstvím k Rakousku. Ostatní velmoci rovněž daly bianco šek bezpečnostních garancí svým spojencům a vytvořily tak politický automat, který v případě kolize vyvolané nejméně zodpovědným článkem tohoto řetězce nevyhnutelně a neovlivnitelně vedl k velké válce.

Velmoci se z katastrofy první světové války poučily. Nechtějí být rukojmím nezodpovědných spojenců a nástrojem pro naplňování jejich ne vždy realistických ambic. Proto své bezpečnostní závazky a garance poskytují s velkým rozmyslem a dodrží je pouze tehdy, pokud to odpovídá jejich dlouhodobým národním zájmům.

Politici i veřejnost malých a relativně mladých států, jako je ten náš, někdy mívají obtíže pragmatické, zájmové a účelově mocenské jednání velmocí pochopit a přijmout. Jako stát, jehož vznik byl opředen vzýváním ideálů národního sebeurčení, humanity a demokracie, máme tendenci  - v souladu s dnes v médiích dominující politicky korektní propagandistickou interpretací mezinárodní politiky – podceňovat skutečné skryté mocenské motivy a hybné síly dění kolem nás. Často máme sklon podléhat emocionálním reakcím a zaujímat nerealistické postoje s očekáváními, která jsou pak nevyhnutelně zklamána.

Jako pozorovatelé z malé a relativně mladé země nejsme například ochotni brát v úvahu politickou a diplomatickou tradici vztahů mezi velmocemi, především v Evropě. Nepřipouštíme si, že britští, francouzští, němečtí a ruští diplomaté a politici spolu navzájem řeší evropské a světové krize a konflikty téměř tři století. Podceňujeme jejich historickou zkušenost a paměť, znalost zájmových oblastí partnerů, jejich priorit i míry rizika, jež jsou v tom kterém případě ochotni podstoupit. To jsou totiž ony mytické národní zájmy, které jsou dlouhodobé a přetrvávají věky. Partneři i protivníci je znají a implicitně nebo explicitně respektují, pokud chtějí udržet mocenskou rovnováhu a stabilitu.  U nás tento pojem nechápeme a nahrazujeme ho frázemi vyhovujícími momentálně našim nejsilnějším partnerům.  Proto jsme také opakovaně zklamáváni zradami spojenců, jejich cynismem a nevelkou ochotou řídit se v praxi jak svými vlastními velkými slovy, tak našimi naivními očekáváními.

Poměry na evropském kontinentě jsou rovnováhou mezi velmocemi dlouhodobě předurčeny. K podstatným změnám došlo v uplynulém století vždy pouze v důsledku zásadních střetnutí, což byly první, druhá a studená válka.  Pouze v důsledku porážky Německa ve světových válkách mohlo dojít nejprve ke vzniku národních států na východ od jeho hranic, včetně našeho, a poté i k rozdělení samotného Německa. Až porážka Sovětského svazu ve studené válce umožnila zásadní změnu tehdejšího statu quo – znovusjednocení Německa, zatlačení Ruska na jeho západní hranice v 17. století a další fragmentaci prostoru mezi Ruskem a Německem, jehož západní část se později stala součástí NATO a EU.  To vše Rusko muselo akceptovat.

U Ruska a dnešní ukrajinské krize se v této souvislosti trochu zastavme.

Rusko se na počátku 90. let XX. století v důsledku totálního rozkladu státu a společnosti ocitlo v postavení země drtivě poražené ve válce. V obavách před nekontrolovatelným vznikem národnostních a občanských konfliktů, hrozbou zneužití jaderných zbraní a kolapsem státu přistoupilo na rozdělení Sovětského svazu na svazové republiky v jejich existujících hranicích. To byly administrativní celky vytvořené v sovětské éře komunistickými byrokraty a jejich hranice často neměly nic společného s hranicemi etnického osídlení, ani s historickou tradicí ani s přirozenými ekonomickými vazbami. Za hranicemi Ruska zůstaly desítky miliónů etnických Rusů, kteří se rázem změnili z příslušníků dominantního národa světové velmoci v příslušníky často podezřelé, někdy i diskriminované menšiny. Podobný pád zažilo pouze poražené poválečné Německo. Po zkušenosti první světové války však tehdy vítězové věděli, že snaha Německo ponížit a trvale oslabit je nesmyslná. Rychle se mu proto dostalo výrazné vnější ekonomické pomoci a v podobě EU základny pro legitimní sféru vlivu.

V případě Ruska po konci studené války se nic takového nestalo. Západní liberalismus, o němž ruské elity snily, že konečně přiblíží ruské poměry západním a přinese svobodu a prosperitu, se v ruském chaosu 90. let zdiskreditoval. Reakcí na zmatky Jelcinovy doby byl návrat k ruským tradicím silného státu a pevné vlády, které situaci postupně stabilizovaly a zajistily zemi relativní prosperitu, kterou její obyvatelstvo dosud v nelehké historii země nepoznalo. Rusko je znovu velmocí, avšak s omezeným globálním vlivem i možnostmi, ekonomicky pevně provázanou s okolním světem.

V situaci nového mocenského zesílení Ruska se začínají projevovat slabiny a rizika uspořádání po rozpadu SSSR, tj. v době, kdy Rusko prakticky přestalo jako velmoc existovat.  Ignorovat tuto skutečnost může být velmi nebezpečné. Rusko se za velmoc znovu považuje a jeho národní zájmy a ambice jsou v současnosti předem odhadnutelné. Rusko nemá pocit, že je stále poraženou zemi, která musí nadále ustupovat a vyklízet pozice.  Naopak nastoupilo cestu návratu mezi přední velmoci a začíná otevřeně deklarovat své zájmy.  To je přirozené a neměli bychom na to reagovat hystericky, byť máme se sovětskou nadvládou svou negativní historickou zkušenost.

Jde o to, jak udržet postsovětský prostor stabilní i poté, co již Rusko není fatálně oslabenou velmocí, neschopnou bránit a prosazovat své zájmy. Rizik existuje bezpočet.  Poslední vývoj na Ukrajině ukázal, že mnoho lidí na Západě si tuto otázku neklade a žijí stále v minulosti. Přitom udržení stability na Ukrajině, nikoliv její vnitřní rozvrat a destabilizace, měly být prioritním zájmem těch, kteří chtěli udržet současný status quo. Bohužel západní politika učinila pravý opak.

Dnes jsme svědky eskalace krize, hrozící dezintegrace Ukrajiny, růstu mezinárodního napětí a návratu atmosféry studené války.  Především v zemích, jako jsme my, které si ve své historické paměti nesou frustraci ze zkušenosti se sovětskou érou, se vrací protiruská hysterie a strach z nového ohrožení Ruskem. Objevuje se volání po okamžitém přijetí Ukrajiny do NATO a EU.

Na druhé straně znovu velmocensky uvažující a sebevědomé Rusko odmítá připustit v postsovětském prostoru transplantaci modelu revolucí Arabského jara, které v západní režii pod hesly demokracie, lidských práv a boje proti korupci totálně rozvrátily Blízký východ a přivedly k moci extrémní síly. Rusko se vývozu tohoto typu revoluce velmi obává a cítí se jím ohroženo. Západ, oslabený finanční krizí a ekonomickou paralýzou EU, již nepovažuje za soupeře, který si může v jeho nejvlastnější zájmové sféře dělat, co se mu zlíbí, jako tomu bylo až donedávna.

Jak asi může celá ukrajinská krize dopadnout? Je potřeba zopakovat to, co bylo uvedeno výše.  Přes dramatická gesta a vyostřenou rétoriku mají podstatnou váhu hluboké historické zkušenosti velmocí a jejich vzájemný respekt ke svým klíčovým národním zájmům. Západní Evropa a USA nemají hysterickou fobii z Ruska jako část naší elity i veřejnosti. Dnešní Rusko není pro Západ globálním soupeřem, naopak konfrontace s ním probíhá v jeho donedávna vlastním ruskojazyčném prostoru. Změnami na Ukrajině se cítí ohroženo Rusko, nikoliv Západ. 

Proto jsou úvahy o členství Ukrajiny v NATO chimérou. Západ se nechce stát rukojmím nacionalistických extrémistů postsovětského světa a bojovat za jejich cíle nebude. To už prokázal a prokazuje. Zkušenost první světové války je více než jasná a Západ jí dlouhodobě dává najevo. Proto pokud by se státy jako Ukrajina či Gruzie členy NATO staly, byla by to naopak velmi alarmující zpráva – znamenalo by to totiž zásadní devalvaci hodnoty bezpečnostních závazků v rámci NATO pro nás samotné.

Budeme tak zřejmě svědky dílčího a omezeného postupného přehodnocování výsledků studené války v postsovětském prostoru. Lze očekávat dočasné zvýšení mezinárodního napětí, verbální hysterie, ale současně tušit, že vše bude probíhat pod kontrolou velmocí a s jistou mírou faktického porozumění a akceptace změn ze strany Západu, a to nikoliv pouze z důvodů ekonomické provázanosti s Ruskem. Vážnou ambici rozšiřovat EU na východ nemá dnes ve skutečnosti nikdo. Rozložené EU naopak trocha atmosféry studené války, ohrožení a strachu z Ruska může docela přijít vhod pro disciplinování neposlušných členů při prosazení hlubší integrace.  I to můžeme dnes pozorovat.

Pohled na světové dění optikou zastánců rovnováhy moci a vyvažování zájmů může vypadat cynicky, postrádá tolik mediálně atraktivní mravní étos a možnost populisticky žonglovat s pojmy, jako jsou lidská práva, hodnoty, boj proti korupci atd. Umožňuje však lépe pochopit skutečnou podstatu a dynamiku dějů ve světové politice a předvídat další vývoj.  Henry Kissinger o tom umí psát úžasně.

PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc., výkonný ředitel Institutu Václava Klause, publikováno na serveru iDnes.cz dne 19. března 2014

 

Jiří Weigl (ředitel Institutu Václava Klause): Ukrajina mezi Evropou a Ruskem

Jiří Weigl: Ukrajina mezi Evropou a Ruskem

V médiích i z úst politiků často slýcháme, že dnešní ukrajinská krize je nejvážnějším mezinárodním konfliktem od konce studené války. Zdá se to tak hlavně proto, že ukrajinská krize se mediálně rozvíjí především jako konflikt mezi Západem a Ruskem, jako jakési pokračování staré studené války, zatímco její podstata – vnitřní politická, společenská i ekonomická krize dlouhodobě nestabilního postsovětského státu složitě hledajícího svou identitu a mezinárodní zakotvení je v podstatě přehlížena. Krize je z pohledu Západu v podstatě zredukována na přetahování s Ruskem o to, zda bude Ukrajina vytržena z tradičních staletých vazeb a stane se protirusky orientovaným satelitem Západu nebo zda bude zachován nějaký geopolitický status quo. Takový přístup je nebezpečný a vede pouze k eskalaci, nikoliv řešení.

Kořeny ukrajinské krize leží v době rozpadu SSSR. Pokojná desintegrace bývalé jaderné světové velmoci osamostatněním bývalých sovětských republik proběhla nečekaně hladce a bezkonfliktně k překvapení celého světa, který se hrozil nepředvídatelného násilí a konfliktů. Ty, stejně jako frustrace a napětí zůstávaly skryty pod povrchem a nyní se ve změněných podmínkách znovu vracejí.

Ukrajina je toho jasným příkladem – byl to sovětskou komunistickou byrokracií vytvořený administrativní útvar spojující vzájemně odlišné a málo související oblasti, postrádající společnou identitu, tradice i historickou zkušenost. Jako samostatný stát vznikla nikoliv v důsledku uvědomělého boje svého obyvatelstva za nezávislost, ale jako výsledek odporu komunistické nomenklatury proti jelcinovským změnám v SSSR. Celých uplynulých více než dvacet let slouží Ukrajina jako varovný příklad nezvládnuté transformace a korupčního prostředí – jako příklad neúspěšné země ovládané oligarchy.

Pro Rusko bylo oddělení Ukrajiny zásadní negativní změnou, jíž nebylo schopno v době svého totálního ekonomického a politického rozkladu zabránit. Ztratilo velkou část území, které bylo více než tři století integrální součástí Ruska a jehož velká část je kompaktně osídlena Rusy. Ekonomicky i historicky šlo vždy o klíčová teritoria pro ruský stát.

Uspokojení, které zavládlo na Západě po zatlačení Ruska bezprecedentně daleko na východ, má jednu velkou slabinu. Rusko s tímto stavem není trvale smířeno, považuje jej za nespravedlivý a vynucený a snaží a bude se jej snažit změnit. Tento postoj je široce sdílený a není vázán na jednu osobu nebo jednu vládnoucí garnituru. Proto laciná personifikace ruského postoje s osobou prezidenta Putina vůbec není na místě.

Svět a Evropa mají podobnou zkušenost s dělením a umělým oslabováním Německa. To vytvořilo pouze dlouholetou konfliktní oblast v Evropě a nakonec se znovusjednocení stejně prosadilo, stejně jako německá dominance minimálně ve střední Evropě. Podobný proces, bohužel v konfliktní podobě, zažíváme nyní v Evropě východní.

Pokus Západu jednostranně začlenit Ukrajinu do své sféry vlivu, aniž by měl připraven projekt celkového řešení vztahů s Ruskem, uvedl do pohybu procesy, které vytvářejí velmi nebezpečnou výbušnou směs. U části obyvatel na Západě Ukrajiny vyvolal naivní přehnaná očekávání, že Západ je schopen zemi ekonomicky zajistit, a oživil protiruský nacionalismus. Na východě země naproti tomu vyvolal obavy a snahu o oddělení. V Rusku naopak západní politika posílila přesvědčení, že Západu jde o totální oslabení a likvidaci Ruska jako relevantní velmoci a Rusko začalo asertivně jednat.

Ukrajinská krize ukazuje, že region i svět rozpad SSSR ještě zdaleka neabsorbovaly a že zde zůstává významné ohnisko otevřených problémů, které Evropu i svět ohrožují. Jejich eskalace není v našem zájmu. Proto je třeba zásadně odmítnout krátkozraké pokusy hodnotit dění bipolární optikou – usilovat o vítězství Západu a potrestání Ruska nebo naopak. Pro obě strany by takové vítězství bylo vítězství Pyrrhovo a pro Ukrajinu tragédie.

Ukrajinskou krizi nelze vyřešit bez vybudování nové architektury vztahů mezi Ruskem a Západem. Jen v jejím rámci může fungovat asociační dohoda Ukrajina-EU. Naším vítězstvím nemůže být nová studená válka, frustrované a nepřátelské Rusko a nesmyslné závody ve zbrojení.

Boje na Ukrajině a prolévání krve toto vše značně ztížily. Stále trvá problém soužití menšiny velkého národa s oporou v sousední velmoci a většinového národa teprve hledajícího a budujícího svou identitu a národní tradici. Je to problém zásadní a měli bychom mu rozumět alespoň my v ČR. My jsme jej měli před 70 a více lety ve vztahu s Němci a nebyli jsme schopni nalézt řešení. To přinesla v drastické podobě až druhá světová válka a období těsně po ní. Druhou podobnou krizi v soužití národů v mnohonárodním státě v době rozpadu Československa jsme zvládli proto, že jsme pochopili priority a našli dlouhodobé oboustranně výhodné řešení.

Ukrajina i východní Evropa potřebují totéž – ne vítězství a porážku – ale řešení a dohodu, na níž vydělají všichni. Netahejme do svých představ paralely s Mnichovem a rokem 1968 – to jsou naše vlastní frustrace a s realitou dnešní Ukrajiny málo souvisejí. Inspirujme se jinde, hledejme dlouhodobá řešení.

Jiří Weigl, vystoupení u kulatého stolu k situaci na Ukrajině organizovaném americkým think-tankem „American Institute in Ukraine“ dne 8. července 2014 
v Praze.

Jiří Weigl: 1 200 let od smrti Karla Velikého

Jiří Weigl: 1200 let od smrti Karla Velikého

28. ledna 2014 uplyne 1200 let od smrti Karla Velikého (742 – 814). K zamyšlení toto výročí vybízí proto, že tento velký franský panovník Západní Evropy raného středověku zaujímá přední místo v ikonografii současného evropeismu a jeho osoba (fr. Charlemagne), říše a odkaz jsou předkládány veřejnosti jako jakýsi předobraz a inspirace moderní evropské integrace v Evropské unii. Karlovo výročí tak bude jistě široce připomínáno a komentováno (V EU a v SRN se k tomu připravuje vzpomínkových řada akcí), a proto stojí za to se nad jeho dobou, dílem a odkazem vážně zamyslet.

Karel Veliký byl nepochybně velkou postavou evropských dějin. Lze říci, že jeho éra ukončila temné období rozvratu a úpadku Západní Evropy po pádu římské říše a současně otevřela cestu ke zformování středověké Evropy tak, jak ji známe z pozdějších staletí.

Válečník Karel Veliký svými taženími evropský Západ znovu na krátko sjednotil. Jako král germánských Franků ovládajících dnešní Francii a západ Německa dobyl i severní Itálii, ve vyhlazovacích válkách si podrobil pohanské Sasy na dolním Rýně a Labi a obrátil je násilím na víru, porazil Avary v dnešním Maďarsku (což umožnilo vznik prvních slovanských států na našem území) a ke své říši připojil dnešní Bavorsko a Rakousko. Na západě přešel do protiútoku proti muslimským Arabům ve Španělsku, překročil Pyreneje (píseň o Rolandovi) a vytvořil tam tzv. Španělskou marku, odkud se později rozvíjela reconquista. Jeho vojenských úspěchů využil papež a katolická církev, který si franckého krále připoutal překvapivou korunovací římským císařem. Tímto znovuvytvořením západní říše získal posilu v boji s Byzancí v době počínající roztržky mezi křesťanským Západem a Východem a mocenskou oporu v italských i evropských záležitostech.

Říše Karla Velikého teritoriálně připomínala Evropské hospodářské společenství po Římských smlouvách v roce 1958, a proto se zdálo, že je tak výstižným předobrazem novodobého integračního spojení tří velkých západoevropských národů – Francouzů, Němců a Italů. Tato umělá paralela však nemá s historickou skutečností nic společného.

Francouzi, Němci a Italové na přelomu 9. a 10. století samozřejmě neexistovali. V západní Evropě tehdy stále pokračoval proces sžívání, spojování a asimilování původního romanizovaného obyvatelstva a různých germánských kmenů usazených tam v době stěhování národů. Karel Veliký sjednocoval Západní Evropu nikoliv jako spojovatel a usmiřovatel různých etnik, ale jako násilný šiřitel katolické víry – proti heretikům (ariánštní germánští Langobardi v severní Itálii) nebo proti pohanům (Sasové, Arabové, Avaři, Slované). Právě náboženská ideologie, opřená o církevní organizaci a s ní spojenou vzdělanost a kulturu byla - spolu s vojenskou silou – hlavním tmelem Karlovy říše. Spojoval ji uvnitř a dával zdůvodnění vnější expanzi. A bylo to právě křesťanské náboženství, církev a společná latinská kultura, co přetrvalo a dalo tvar i obsah evropskému středověku a vůbec celému západnímu civilizačnímu okruhu, nikoliv krátkodobé politické sjednocení doby Karlovy.

Mýtus Karla Velikého a jeho říše v sobě skrývá vzpomínku na sjednocení Evropy daleko rozsáhlejší, hlubší a trvalejší – epochu Římské říše. Ta zahrnula většinu tehdejšího známého světa, spojila na dlouhá staletí Orient a Okcident a rozšířila vyspělou antickou civilizaci i do odlehlých barbarských končin. Ve srovnání s tím bylo období Karlovy říše jen krátkou epizodou, po němž zbyla jenom legenda velkého panovníka, instituce západního císařství, později omezeného pouze na německé země, označení panovníka „král“ zkomolením jména Karel ve slovanských jazycích a nemnoho raně středověkých písemných a architektonických památek (životopis Vita Caroli, katedrála v Cáchách atd.).

Namísto pokusů předkládat dnešní neblahou současnost EU jako naplnění odkazu velkého panovníka bychom se dnes měli pokusit najít v jeho době a skutcích kritické zamyšlení nad dneškem a hledat inspiraci.

Karlova mise byla nejen vojenská, ale především duchovní, a ta jej na rozdíl od jeho říše přežila. Dnes se sice EU může tvářit jako pokračovatel Charlemagne, k násilí při sjednocování se ale přihlásit bojí a civilizační hodnoty, které on šířil, ve skutečnosti relativizuje, opouští a ničí. Multikulturalismus, politická korektnost, rozklad rodiny, konzumentství a politická zbabělost, pro toto vše, co dominuje evropské přítomnosti, těžko nalezneme inspiraci u bojovníka proti islámu a nemilosrdného šiřitele křesťanství Karla Velikého.

Jeho pokus o sjednocení Západu trval jen velmi krátce. Již za necelých 30 let po Karlově smrti došlo v roce 843 smlouvou ve Verdunu k rozdělení jeho říše na tři části, z nichž později vznikly Francie a Svatá říše římská národa německého. Další staletí ukázala, že nikoliv centralizovaná impéria jako Byzanc a orientální říše, ale politicky roztříštěná feudální Evropa vytvořila příhodné prostředí pro kulturní a společenský rozmach novověku. Karel Veliký ovládající půl Evropy se sice nakrátko stal hráčem v tehdejší světové politice a uzavíral dohody a spojenectví s byzantským dvorem v Cařihradu a arabským chalífou Hárúnem ar-Rašídem v Baghdádu, ale evropský Západ byl v jeho době a ještě dlouhá staletí potom z politického i kulturního hlediska periférií, jež se nemohla srovnávat významem a bohatstvím se zeměmi Východu. Skutečný rozmach západní Evropy přišel až o sedm století později, v době, kdy byla zásadně a trvale rozdělena nejen politicky, ale i nábožensky.

Legendy spojené se jménem Karla Velikého se snažili vždy využít ti, kteří se v různých historických dobách pokoušeli násilím ovládnout Evropu - ve středověku papežové k ospravedlnění své nadřazenosti nad mocí světskou (Karlova korunovace císařem z rukou papeže), Habsburkové v 16. století ve svém boji o univerzální katolickou říši i ve XX. století nacisté vyhlašující tisíciletou germánskou říši v Evropě. Dnes je to eurofilní elita na našem kontinentě. I to je příznačné.

Z hlediska naší země sehrál Karel Veliký a jeho doba zásadní úlohu, neboť svou západokřesťanskou říši s latinskou kulturou přivedl k samé naší hranici a Čechy se od jeho doby natrvalo dostaly do sféry určujícího politického a kulturního vlivu západoevropské civilizace. Jeho tažení, která podle pramenů přinutila české kmeny k placení tributu, i trvalá hrozba ze Západu v následujícím období přispěly ke sjednocení slovanských kmenů na našem území, vzniku státu a hledání modu vivendi s mocným sousedem, hrozícím český stát pohltit. Tento základní problém českých dějin přetrval až do moderní doby. Západní říše pro českou státnost a identitu představovala fatální hrozbu, pokud byla sjednocená, centralizovaná a expanzívní. V epochách, kdy na západ od nás dominovala diversita a neexistovala hrozba cizí centralizované moci, se naše země mohla stát plnohodnotnou a přínosnou součástí tohoto západního světa. Zdá se, že z našeho hlediska není Karel Veliký symbolem, k němuž bychom se měli vztahovat a hledat v jeho době pozitivní paralely s dneškem. Symbolizuje spíše to, čeho jsme se vždy ze Západu obávali.

Proto si připomínejme jeho výročí střízlivě. Dnešní snahy o vytvoření univerzální západní říše v Evropě budou asi stejně úspěšné a trvalé, jako v době Karlově. Evropa zažívala šťastnější období jindy, než v kruté době Karlově a spíše než k nemilosrdným dobyvatelům, podmaňovatelům a násilným sjednotitelům by se měla vztahovat k osobnostem a dobám dnešku srozumitelnějším. Ospravedlňovat například plýtvavé trvalé stěhování evropského parlamentu příkladem Charlemagne, který rovněž neustále se svým dvorem putoval, což se skutečně děje, je extrémním příkladem nesmyslnosti těchto pokusů.

Jiří Weigl, Institut Václava Klause, 28. ledna 2014.

Jiří Weigl: k debatě o devizových operacích ČNB

O spornosti kompetitivní devalvace

22. 11. 2013

V posledních dnech začínají média zaplavovat komentáře ekonomů, kteří dávají najevo, že právě jen oni jsou těmi skutečnými odborníky, a proto vědí, že oslabování kursu koruny devizovými intervencemi je přesně to správné a že kdo tvrdí opak, je přinejmenším nedovzdělán.

Jistě, v poslední době se ve světě centrální banky dopouštějí kroků, které byly v centrálním bankovnictví až do nedávna tabu. Například dnes některé centrální banky přímo odkupují vládní dluhopisy, a tím vlády úvěrují. Právě proto, aby nic takového nebylo možné, se objevil princip nezávislosti centrálních bank na vládě. Ekonomická krize a hrozba krachu finančního systému však centrální banky přinutila úzce s vládami spolupracovat a hodit za hlavu všechna svatá pravidla. Můžeme si myslet, že je to dnes nutné, ale neměli bychom se tvářit, že je to správné a že všechna dosavadní teorie a pravidla jsou k ničemu. Nota bene v situaci, kdy u nás je tomu poněkud jinak.

Naše centrální banka se dopouští jiného závažného porušení pravidel, nebo to alespoň tak zdůvodňuje. Devizovými intervencemi uměle oslabuje dlouhodobě rovnovážný kurs koruny a tvrdí, že tím chce pomoci naší ekonomice z recese. Alespoň tudy se ubírá hlavní směr obhajoby intervencí, když deflační hrozba je příliš esoterická a empiricky obtížně prokazatelná.

Umělému oslabování vlastního kursu se říká kompetitivní devalvace a je obecně považována za neférový typ obchodní politiky, která narušuje pravidla volného obchodu a svými důsledky vede k obchodním válkám a protekcionismu. Obchodní partneři země, která se k tomuto typu podpory exportu uchyluje, obvykle přistupují k odvetným akcím a vznikají závažné mezinárodní spory. Každý jistě dobře vnímá dlouhodobou kritiku Číny udržující uměle podhodnocený jüan.

Právě hrozba kompetitivních devalvací a jejich zhoubného dopadu na svobodný obchod bývá hlavním argumentem zastánců eura, které podobné praktiky eliminuje. Nyní se k této politice uchýlila naše centrální banka a učinila to zcela unilaterálně, bez konzultace s vládou, přestože tento její krok má i významnou politickou dimenzi, kterou bude muset vláda řešit. Ohánění se nezávislostí ČNB v situaci, kdy v celém světě dnes vlády a centrální banky táhnou za jeden provaz a snaží se působit promyšleně a koordinovaně, je tím více nepatřičné.

Představme si, že stejně začne postupovat ECB či další partneři a jaký bude mít takový vývoj finální dopad na naši ekonomiku. Představa, že lze uměle kursově držet konkurenceschopnost exportu a celé ekonomiky dlouhodobě, je pro zemi naší velikosti velkou iluzí.

Jiří Weigl, reflex.cz, 21. listopadu 2013.

Jsem na straně českých „paštikářů“

Už se to našim dětem obtížně vysvětluje. Dostat se před lety na dovolenou do „Jugošky“ byla výhra i kus štěstí. V době, kdy jsme mohli cestovat tak leda k Balatonu, na Sluneční pobřeží do Bulharska nebo na Rujanu do NDR, byla dovolená na slunném dalmatském pobřeží snem každého Čecha.

Byl to tehdy problém zejména proto, že z Jugoslávie se dalo docela snadno dobrovolně opustit svět „blaha a štěstí“ reálného socialismu. Režim v Jugoslávii byl v porovnání se zdejšími komunisty vlídný a liberální. Jugoslávie se nezúčastnila invaze socialistických zemí do Československa 1968 a měla k tomu na mezinárodní úrovni vážné výhrady.

Jugoslávský model „lidového socialismu“ byl pro československé komunisty i nechtěným oknem na západní trh. Dalo se zde nakoupit úplně všechno, po čem jsme tehdy toužili: od nedostupných LP desek populárních hvězd až po sportovní vybavení firem Puma a Adidas. Jugoslávie byla prostě vysněným místem báječné dovolené.

Po revoluci v roce 1989 jsme mohli naráz a bez problémů cestovat kamkoliv po světě. Jediným omezením byly tolik potřebné peníze. Komunismus většinu obyvatel země důsledně ožebračil a my se na cestách po světě naučili šetřit kde se dalo.

Bolestivá válečná léta v 90.letech z Jugoslávie učinila rozvrácený projekt, na jehož troskách vzniklo několik samostatných států: Slovinsko, Srbsko a Černá hora, Chorvatsko a Makedonie.

Zdrceně jsme sledovali válečnou pohromu na obrazovkách našich televizí. Poznávali jsme místa, kam jsme rádi jezdili. Svíralo se nám srdce na tragediemi v Mostaru, Dubrovníku, Splitu a Plitvických jezerech.

Válka byla urputná a krutá. Naučili jsme se v těch letech jezdit jinam. Do Itálie, Francie a Španělska, na Baleáry a do Řecka.

Naše společnost pomalu bohatla a mohli jsme si dovolit prázdniny i jinde.

Poté, co se přehnaly válečné vřavy na západním Balkáně, byli to opět Češi, kteří jako první odvážně objevili půvaby dalmatského pobřeží pro zbytek světa. Byli to Češi, kteří ostatním ukázali, že Chorvatsko je pro dovolenou bezpečné. Chorvatům ani Slovincům tehdy nevadilo, že si s sebou vozíme paštiky, jogurty a lančmít. Byli nám vděčni za to, že jsme objevili a otevřeli jejich turistický trh.

Po léta jezdíme na dovolenou a po léta se vybavujeme domácím jídlem a vlastními zásobami. Čím více vyděláváme, tím méně si toho vozíme. Do kufrů našich aut se už vejde i leccos jiného, než pouze přepravní plastové ledničky plné potravin.

A Dalmácii s romantikou průzračného moře a bezpočtu ostrůvků stále milujeme.

A přesto (či snad právě proto) jsme letos s údivem a nepochopením přijali zprávy o tom, že Slovinci jednorázově dramaticky zvýšili dálniční poplatky a že Chorvaté zakázali dovážet na své území potraviny masného a mléčného charakteru.

Měl to být konec českých „paštikářů“? Těch paštikářů, kteří pomohli Chorvatům postavit na nohy jejich zem ne proto, že by tam utratili horentní sumy, ale proto, že svým příkladem přesvědčili ty bohatší a (po desetiletí šťastnější) Němce, aby se nebáli své úspory v Chorvatsku utratit.

Některé české cestovní kanceláře potvrdily, že český turista na toto opatření reagoval okamžitě: buďto svůj záměr strávit dovolenou v Chorvatsku zcela zrušil nebo požadoval po cestovních kancelářích výrazné slevy.

Bylo by zajímavé, jak toto opatření chorvatské strany přijali tamní majitelé apartmánů podél pobřeží. Ne hoteliéři a majitelé restaurací, ale ti, kteří poskytují oblíbené ubytování v soukromí.

Chorvaté zdůvodňovali své rozhodnutí nařízením Evropské komise č. 745 z roku 2004 (o oběhu masných výrobků v EU a ochraně proti šíření nákaz mezi domácími zvířaty).

Máte ovšem pocit, že když jedete do Itálie, nesmíte s sebou mít masné konzervy či šišku salámu? Stalo se vám, že když jste jeli v zimě na lyže do Rakouska, tak jste nemohli převážet potraviny?

Ne, chorvatské opatření, bohužel, chápu jako účelový výklad odpovídající chorvatským zájmům. Je formou vzkazu, že Chorvatsko je již dostatečně bohaté na to, aby je osud části českých „paštikářů“ zajímal.

Zcela jejich kroku rozumím, má silný hospodářský podtext, ale jsem vždy na straně českých „lidových“ dovolenkářů. Oni neměli to štěstí žít po dlouhá desetiletí v prosperující společnosti jako Němci, Italové či Holanďané.

Měli jsme a máme stejnou touhu cestovat jako oni. Nebyli jsme tak bohatí a stali se z nás škudlilové. No a co?

I my zažíváme hospodářský růst a postupně bohatneme. I my postupně měníme své návyky. I my přestáváme být „cestovateli s řízkem v kapse“.
Na pracovité a spořivé občany své země jsem hrdý. Jsou zárukou bohatství a prosperity země. Jsou solí, která nás rychle posouvá k životní úrovni západoevropského standardu.

S tím nic neudělá ani chorvatské ochranářství.

Kategorie: 

Jsem prostě staromódní

Ve všech těch strkanicích kolem prezidentské volby, jako by zapadly alarmující údaje Českého statistického úřadu. Potvrzují, že již jedna třetina narozených dětí v ČR se rodí mimo manželství. Od roku 1997, kdy se mimo manželství narodilo 16 194 dětí, se za deset let jejich počet zdvojnásobil.

Je zbytečné mravokárně se ptát, zda je to dobře nebo špatně, protože ze zjištěných čísel je jasné, že to části společnosti nevadí. Problém vidím v tom, jak rychle se takto smýšlející část společnosti zvětšuje.

Co může být příčinou tohoto stavu?

Nemyslím si, že nejdůležitějším, ale rozhodně silným motivem k tomu, aby mladí lidé při zakládání rodiny nevstupovali do manželských vztahů, je štědrý sociální systém.

Je totiž dobře známou pravdou, že žena na mateřské dovolené, pokud se prohlásí za samoživitelku, má nárok na vyšší sociální příjem v porovnání se ženou na stejné mateřské dovolené, která  ale před tím vstoupila do manželského svazku.

Za těchto okolností a za takto "nevýhodných" podmínek, mnohé ženy uvěří, že žít se svým partnerem "na hromádce" v jednom bytě a přitom vychovávat své dítě, znamená "efektivnější" čerpání do domácích rozpočtu.

Dalším důvodem je jistě i charakter okolního světa. V jednom ze svých předcházejících textů jsem použil převzatý termín společnost blahobytu.[1]

Ano, žijeme v době růstu životní úrovně, ať si kdokoliv říká, co chce. Společnost blahobytu neoblomně věří v to, že blahobyt je nepřetržitý a nekonečný a tato slepá víra následně zmenšuje vůli k sebeobětování.

Proč bychom se potom v takto celospolečensky sdílené iluzi měli poutat na rodinu? Proč by každodenní rutina a povinnost žít ve svazku založeném na nekonečném řetězci vyjednávání, ústupků, kompromisů, měla být atraktivnější než volnější a méně závazný život mimo manželský svazek?

Žijeme přece v otevřené společnosti, která nabízí jiné formy sebeuplatnění, než nemoderně být „jen“ tátou a mámou. Zdá se nám to málo a zdá se nám to být ve svobodné společnosti příliš svazující.

Výsledkem tedy je, že "mladí lidé stojí v morální prázdnotě", jak argumentuje Roger Scruton, protože "společnost je rozdělena na ty, kteří ještě v rodinné hodnoty věří a na ty, kteří je považují za konzervativní, překonané, nic nového nenabízející, na hodnoty minulých století".[2]

Na utvrzování tohoto vědomí se podílejí média, akademické obce i politické proudy, kteří společně obhajují feminismus jako cestu odpoutání se od "starého řádu" a překonaného světa.

Společnost, která opouští tradiční vztah mezi dětmi a oběma rodiči, prolamuje rovněž staletá tabu - sexuální zábrany, umožňuje sňatky homosexuálů, hlásí se k euthanasii a oslavuje zřizování každé další poštovní schránky na nepohodlné novorozence - baby boxy.

To přirozeně vede k erozi odpovědnosti k rodině.

Rodina již v dnešní společnosti není vnímána jako nezbytný zdroj hodnot, které jsou dětem vštěpovány rovným dílem otcem a matkou. Je vnímána jako forma klece či svěrací kazajky. Rodina je v době, kdy není třeba myslet na to, kdo bude děti živit (protože čím dál častěji se má za to, že povinnost starat se má především stát), ztělesněním příliš svazující odpovědnosti.

Je až příliš normální říkat, že je "lepší žít na hromádce, protože když se to nepovede, rozchod je rychlejší".

To jistě platí, protože rodina, onen svazek otec - matka - děti, je nekonečným řetězcem každodenních vyjednávání, ústupků a kompromisů. Ty ve vztahu neformalizovaných vazeb dělat nemusíme.

Zvyšující se obliba přivádět děti na svět mimo manželství ze všech předcházejících důvodů destruuje systém zděděných hodnot. Tak sobecky, jak se dnes chovají partneři ke svým dětem, se budou jejich děti chovat k nim samotným.

Odpovědnost za důstojné stáří svých rodičů posléze nechají na státu stejně tak, jak to před lety učinili rodiče s nimi.

Snad to vše zní příliš kazatelsky, ale věřím, že děti mají mít dva rodiče, že mají právo být vychovávány v normálním prostředí. A rodina, ve které chybí otec se všemi svými povinnostmi i právy, normální není.

A to říkám i přesto, že vím, nakolik je život těžký, složitý, nespravedlivý a mnohdy i zlý.

Jsem prostě staromódní.

[1] Fiala, Petr: (in) Evropský mezičas, Barrister and Principal, Brno, 2007

[2] Scruton, Roger: Západ a ti druzí, Barrister and Principal, Brno, 2007, str. 76

Kategorie: 

Jsem smutný. Šestá republika nebude lepší.

Kam jdeme?

 

Nepočítám-li období nacistického Protektorátu a vypustím-li krátké období poválečné „košické“ republiky, byla polistopadová republika v pořadí Pátou republikou.

A proto nemohu jinak: vstup do nového roku 2014 bude, myslím, vstupem do období Šesté republiky. Jiné, nové, změněné. Jak hluboká to bude změna, uvidíme.

Snad kritická ohlédnutí zpět, do Republiky páté (1989-2013), by nám mohla napovědět, kam v Šesté republice, s jejími tvůrci, hlasateli a nositeli jdeme.

Nabízí se nejprve otázka, co se v předčasných parlamentních volbách v říjnu 2013 vůbec stalo. Řekl bych, že nic. Výsledky předčasných voleb potvrdily pouze to, k čemu jsme v Čechách kráčeli po léta před tím.

Zatímco se na podzim v předvolební kampani politické strany malicherně přely o to, kolik bude stát zubní plomba a zda se mají prvňáčci učit anglicky, polistopadová demokracie kolem nich se hroutila.

Nikdo si toho nevšímal. Nikdo z vůdců tomu nevěnoval pozornost.

Vůdců? Právě konec Páté republiky je charakterizován absencí vůdců.

Žádná z významných politických stran vůdce neměla a každá z významných politických stran podlehla přesvědčení, že politik již není odpovědný svému voliči, ale má jej přednostně zajímat to, co o něm píší média.

Nemá se zabývat tím, co konkrétního a praktického pro své voliče dělá, jak věrný je slibu, jenž dal prostřednictvím volebního programu a jak plní voličovy zájmy.

Politik konce Páté republiky podlehnul představě, že smyslem jeho práce je loudit a žebrat o vrtkavou a povrchní přízeň českých médií a podbízet se bezejmenným tvůrcům veřejného mínění.

Ano, média určují to, co bude nejvýznamnějším tématem „dne“ a čemu se mají politici věnovat. Média, ne voliči (těm se to ve večerních zprávách či na stránkách novin náležitě převypráví) určují, kdo je vhodným, pracovitým a vůbec celkově správným politikem hodným obecné důvěry a podpory. Kdo je „osobností“ a kdo je „kmotrem“.

Slabost vůdců na sklonku druhé poloviny Páté republiky a jejich podřízenost mediálnímu vlivu se projevila jejich neschopností nastolovat skutečně vážná témata.

Témata, která běžného člověka zajímají. Identifikovat je, vypracovat návrhy na jejich řešení, předstoupit před voliče s odvahou, srozumitelně obhájit jejich význam a pokusit se získat pro jejich plnění politický mandát.

Média dnes určují, kdo a co může formulovat. Média každý den rozhodují, kdo smí v politice přežít a v každém možném okamžiku útočí na jakoukoliv autoritu. Tím vytvářejí prostor k destrukci víry a důvěry běžných občanů v demokracii a jejich tvůrce.

Soubojem o přízeň voličů za každou cenu, se politika záměrně a cíleně oprostila od vyhraněnosti svých ideových proudů.

ČSSD, v zoufalé snaze ovládnout levicové voliče, se mylně posunula nalevo. ODS, v tragické víře získat co nejvíce voličů, opustila konzervativní pozici a sklouzla tam, kde dříve bývali „pravicoví“ sociální demokraté. „Rozkročením (či rozpliznutím) doleva“ zklamala ODS rozhodující část svých (dnes již bývalých) voličů.

Významné politické strany, které určovaly dynamiku a směr politického vývoje po roce 1989, se vnitřně ideově – v touze být volitelnými za každou cenu - zhroutily.

Důkazem jejich rezignace na vše, co ztělesňovalo podstatu „polistopadové republiky“, byla jejich nepochopitelná podpora přímé volby hlavy českého státu. Ano, přímo zvolený prezident nad hlavou parlamentní demokracie, je viditelným signálem příchodu nového řádu.

Obě nejvýznamnější politické strany podlehly lákání, které by Aldous Huxley, jehož 50. výročí smrti jsme si v roce 2013 připomněli, popsal ve svém legendárním románu „Báječný nový svět“ slovy „všichni jsou šťastní, ale všichni jsou prázdní“.

Ptejme se také, jak k dnešnímu stavu přispělo naše členství v Evropské unii. Jak přispěl k ideové vyprázdněnosti fakt, že většina českých zákonů se již píše v Bruselu. Jak neblahou roli sehrála evropská „politika nad politikou“, tvořená většinově nevolenými byrokraty ve vlastním zájmu hlásajícími „politiku bez politických stran“.

Zřejmě neoddiskutovatelnou (a já myslím smutnou) skutečností je však to, že pojem svoboda nabyl za těch dvacet let pro českého voliče jiný obsah, než jaký měl v polistopadových letech.

Tehdy jsme svobodu chápali jako nedotknutelnost vlastního úsilí.

Dnes, s příchodem Šesté republiky, je – obávám se – chápána jako „plechovka“, která má být naplněna svobodou nákupů v obřích nákupních centrech, svobodou zalyžovat si v zimě v Alpách a v létě odletět na pláže Kanárských ostrovů.

Znovu a znovu se musím – s nostalgií - ohlížet do let minulých. Do let nespravedlivě opovrhované Páté republiky, abych s obavami a nedůvěrou vzhlížel k letům republiky nové – Šesté.

 

Vážení čtenáři,

můj dnešní text je pro Jihlavské listy textem posledním. Jednostranným rozhodnutím vedení tohoto listu byla moje spolupráce s Jihlavskými listy ukončena. Respektuji toto rozhodnutí. Vážím si možnosti nabízet své názory na jejich stránkách od roku 2006 a děkuji jim za to.

Děkuji však především vám, čtenářům, za přízeň i věrnost a přeji každému z vás vše dobré.

S obhajobou mých názorů jistě nekončím. Můžete je i nadále najít na mé osobní stránce www.istrejcek.cz nebo na adrese Institutu Václava Klause www.institutvk.cz.

S hlubokou, vážně míněnou úctou a třeba někdy na shledanou

 

Ivo Strejček

Kategorie: 

Jsou platy v českém školství hlavním problémem?

Učitelské odbory neústupně prosazují zvýšení platů pedagogických pracovníků o deset procent s účinností od ledna 2017. Kampaň „Konec levných učitelů“ sice opírají odboráři o obvyklou argumentaci, že vyšší platy znamenají růst prestiže učitele ve společnosti, současně však připojují temnou hrozbu, že „naštvanost ve sborovnách stoupá“.

To, že s výší platu roste i autorita učitele ve společnosti, je názor směšný. Prestiž si každý člověk ve svém povolání buduje sám, proto ani autorita učitelů před svými žáky i jejich rodiči není automaticky garantována výší jejich platu, jak tvrdí odboráři. Je utvářena osobností pedagogů, jejich pečlivostí a důsledností, pracovitostí, objektivností a – konec konců i vlastní celoživotní péčí o intelektuální převahu. Stát se učitelem je dobrovolná volba, jejímž smyslem a naplněním je i něco jiného, než pouze platové ohodnocení.

Fakt, že to „ve sborovnách vře“, může být ovšem do jisté míry pravda. Příčiny onoho „varu“ jsou však zřejmě jiné, než ty platové. Ve školách se méně učí, zato soustavně „reformuje“ metodou „od zdi ke zdi“. Nekritické přejímání zahraničních multikulturalistických a environmentalistických „pokrokových“ vzorců - včetně  glorifikace jakési „evropské znalostní společnosti“ - vyústily v byrokratický chaos, který je tím rozhodujícím zdrojem oprávněné zloby většiny pedagogů.

Učitelské odbory i ministryně Valachová by si proto měli raději  přiznat, že platy zdejších pedagogů nejsou hlavní bolestí kolabujícího českého vzdělávacího systému.

7. 6. 2016

Kategorie: 

Jsou protiromské demonstrace výrazem "českého rasismu"?

Protiromské demonstrace

 

Je pochopitelné, že veškerá média nyní upírají zrak k tomu, jak bude postupovat prezident Zeman a jak na jeho postup budou reagovat politické strany. Je jasné, že veškerá pozornost je upřena na předčasné volby s očekáváním, že si to voliči u volebních uren „nějak“ se svými politiky vyřídí a že dojde k jakési zázračné obrodě Poslanecké sněmovny novými, odkudsi spadlými a tudíž nezkaženými, politiky.

Ve stínu těchto hlavních politických zpráv proběhla letmá informace o tom, že se na víkend chystaly další protiromské demonstrace v několika českých městech.

Politika se natolik dlouho tvářila, že ji problém soužití menšinvětšinou nezajímá, až došlo k rostoucímu – samovolnému - průchodu napětí mezi místními občany a menšinami neochotnými jakkoliv s většinou žít v přijatelném a korektním vztahu. Tak dlouho si politika všímala sebe sama, až se část většiny rozhodla způsobem demonstrativním vyjádřit svůj názor.

Komisař Rady Evropy pro lidská práva nedávno vyzval Českou republiku, aby její vláda a její úřady už konečně něco udělali s protiromskými náladami.

Jako poslanec Evropského parlamentu takové stále se opakující výzvy znám. Obvykle přicházejí ze zemí, kde mají svých starostí dost a obvykle jsou založeny, bohužel, na účelově pokřivených informacích našich vlastních českých „občanských“ uskupení, které rády (bůhví proč) žádají zahraniční instituce, aby u nás „zjednaly“ pořádek.

Problém je závažný. Co vede stále více normálních občanů k tomu, aby vyšli do ulic upozornit svou vládu a své politiky, že mají intenzivní obavu o ochranu svých občanských práv? Jak je možné, že běžní a spořádaní občané vyrazí v proudu demonstrovat, že „jejich“ vláda po léta nespravedlivě nadržuje menšině, která činí jen velmi málo, aby se s okolním – většinovým – prostředím sžila? To vše v prostoru, ve kterém jsou média permanentně na straně menšiny.

Zdá se, že již nelze strkat hlavu do písku a tvářit se, že se to nějak vyřeší. Obávám se, že sílící protiromské demonstrace jsou výsledkem radikalizujícího se zoufalství normálních lidí, které dohnalo běžné občany k demonstracím proti „svému“ státu. Proti instituci, která toleruje stav, v němž je dlouhodobě ponechána většinová společnost bez pomoci a ochrany proti skupinám agresivních útočníků z řad minority a který akceptuje tendenční mediální jednostrannost.

Situace, ve které nakonec „jejich“ stát použije policejní sílu proti nim jenom proto, že volají po řešení dlouhodobě neřešených problémům a na obranu svých občanských práv demonstrují, je neudržitelná. Na pozadí současné nepřehledné politické situace v Čechách dokonce velmi třaskavá.

Jak snadno se posléze v takto rozjitřené atmosféře loví radikálům. Jak jednoduše se přikládá pod kotlem revolučních nálad. Jak jednoduše se zneužívá přirozený občanský cit pro právo a spravedlnost ve prospěch pouličních rváčů a bitkařů.

Hanebně si počíná česká politika po celá léta, bez ohledu na to, kdo je zrovna u vlády, ve vztahu k mlčící a daně platící většině. Ne, Češi nejsou o nic víc rasističtí či xenofobní (tedy menšiny nenávidějící), než občané okolních zemí.

Jsem si jist, že kdokoliv z nás bude v míru a spořádaně žít na jedné chodbě s romskou rodinou, kde normální je ráno vstávat do práce, kde samozřejmé je posílat své děti do školy a kde obvyklé je platit své složenky a plnit vlastní závazky.

Zdá se vám můj dnešní komentář příliš otevřený či příkrý? Ne, nechci být politicky korektní a pokrytecký tam, kde přirozeně přetéká onen pověstný džbán trpělivosti.

Nepojmenuje-li tento problém otevřeně demokratická politika, kdo tak učiní? A s jakými důsledky?

 

Kategorie: 

Jsou státní maturity skutečným lékem?

Ministr Dobeš vidí ve státních maturitách lék na ozdravení českého školství, a proto s nimi spojil svoji kariéru ministra školství. Je to názor správný nebo pokus řešit problém "od konce"?

Definice standardu

Ministr vychází ze správné úvahy, že státní maturity by měly být garantovanou formou standardu znalostí a dovedností, které má student (chce-li získat maturitní vysvědčení) na konci středoškolského studia ovládat.

Problémem ovšem je, že jsme se za ta léta neodvážili definovat obsah a minimální cíle vzdělávacích procesů na konci každého předcházejícího vzdělávacího stupně.

Chtít tak po studentech stanovenou sumu znalostí na konci středoškolského studia a rezignovat přitom na přesné vymezení cílů předškolního a základního vzdělávání, postrádá logiku.

Předškolní vzdělávání

Většina veřejnost má tendenci považovat mateřské školy za formu odkládacího koutku, kam ráno rodič přivede své dítě, aby si pod dohledem učitelky "pár hodin pohrálo".

To je pohled zjednodušený a je prvním zdrojem selhávání současného vzdělávacího procesu v Čechách.

Naše společnost si málo uvědomuje, že předškolní vzdělávání svým "mateřským" pojetím doplňuje výchovu dítěte z rodiny. Rozvíjí znalosti a dovednosti, které by si dítě z rodiny mělo přinést a v kolektivu stejně starých vrstevníků dítě disciplinuje a připravuje na vstup do základní školy.

Význam předškolního vzdělávání je podtržen celoevropským trendem rozpadu rodinných hodnot a selhávání funkčnosti rodiny. To vede k tomu, že stále více dětí přichází do základní školy bez náležitých znalostí, dovedností a návyků. Leccos je napravitelné, chybí-li však některým dětem i disciplína (především proto, že k ní není schopna své dítě dovést - bohužel v současnosti často nefunkční - rodina), pak je vzdělávací proces takového dítěte významně obtížnější.

Základní škola

Nedávno předložil ministr Dobeš vládě k projednání návrh novely školského zákona. Odpor proti této novele podepsalo asi tři sta učitelů, kteří protestovali proti jeho záměru "znovuzavedení učebních osnov".

Motivace jejich odporu je částečně pochopitelná. Po celá minulá léta byli pod tlakem vytvořit vlastní - své škole odpovídající - rámcové výukové plány. Dalo jim to hodně práce a někteří mohou snahu ministra považovat za byrokratické omezování jejich tvůrčích schopností.

A přesto považuji pokus sjednotit cíle základního vzdělání správnou cestou. To, co se totiž v Čechách v současné době děje, hraničí se skutečností, že ne všichni žáci základních škol se na konci základního vzdělání dostanou k přibližně stejné sumě znalostí a dovedností.

Základní školy začaly nabízet nejrozmanitější specializace a experimentální kombinace. Dnes se proto může snadno stát, že převedete své dítě z jedné základní školy do školy na druhé straně města - a z premianta se může stát žák podprůměrný. Ne kvůli svým schopnostem, ale kvůli tomu, že na původní škole se v daném ročníku učí něco jiného než na jeho současné škole.

Základní vzdělávání je proto základní, že každé dítě má získat stejné základní znalosti, vědomosti a dovednosti.

Základní školy - žáci, učitelé i rodiče - nemají být pokusnými králíky (pseudo)liberálních koncepcí nejrůznějších výzkumných ústavů pedagogických.

Co nám tedy řekne státní maturita?

Obávám se, že nám současná podoba státní maturity může svými výsledky pouze potvrdit chaotický a bezradný stav českého vzdělávacího systému. Žádný řád, vysoká míra dobrovolnosti, nezdravá míra nezávislosti hraničící s anarchií, frustrovaní učitelé a zmatení studenti.

Škoda, že současný minstr školství se nerozhodnul pro státní testování maturitních vědomostí až jako o výsledku obsahově vážné změny vzdělávacího systému, jenž by (mimo jiné) stanovila cíle vzdělávání předcházejících stupňů a byla by pro studenty a jejich učitele srozumitelným milníkem.

S takovou změnou měl ministr školství spojit svoji budoucnost. To by mělo smysl a bylo by to užitečné.

Kategorie: 

Junioři versus senioři (výsledek Paroubkovy války)

Každá předvolební kampaň překvapuje zvýšenou agresivitou a útočným pojetím. Letošní předvolební kampaň však přinesla ještě něco jiného.

Obsahově i lidsky sporným internetovým žánrem herců Issové a Mádla „navštiv bábu“ vyhrotila vztahy mezi „mladými“ a „starými“.

Zbytečně. Skryté napětí tu existovalo nejméně od voleb do krajských samospráv na podzim 2008, kdy drtivá výhra sociálních demokratů prý byla způsobena nebývale vysokou přízní seniorských voličů, kteří tak demonstrovali svůj odpor proti zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví.

Pokud by tehdy toto byl jediný a dominantní důvod výhry sociálních demokratů (což nesdílím), nelze z vyjádření této vůle vinit voliče, ale strany vládní koalice. Ty nebyly schopny jasně a přehledně vysvětlit důvody, které je k tak vážnému rozhodnutí vedly. Volič je suverénní a má právo na vlastní názor.

Nelze se ani divit podrážděné náladě mezi seniory i proto, že neustále slyší cosi o nezbytnosti důchodové reformy. Je opět vinou celé politické scény, že neumí najít společný hlas k tomu, aby (i seniorské části obyvatelstva) vysvětlili, že dramaticky se snižující porodnost a s tím logické stárnutí obyvatelstva je tikající časovanou bombou.

Je proto hanebné, jak Jiří Paroubek bezohledně tato témata zneužil a brutálně znásilnil část společnosti ve prospěch svých politických cílů.

Senioři, kteří (logicky zatvrzele) používají argument, že si „po celý život na důchod spořili“, berou velmi citlivě atmosféru ve společnosti, o které se mylně domnívají, že je namířena proti nim.

Je pravdou, že podstatou průběžného systému zabezpečení v důchodu, je tichá solidarita aktivních (pracujících) s důchodci (již nepracujícími a pobírajícími penzi). V letech, kdy je více aktivních, tento systém funguje bez větších problémů. Je totiž více těch, kteří do systému přispívají, než těch, kteří ze systému čerpají.

Opakovaně je třeba připomenout, že jedním z charakteristických rysů současné společnosti je klesající porodnost a současně soustavné prodlužování průměrné délky života. Zatímco klesající porodnost je jevem negativním, dlouhověkost je jasně pozitivní charakteristikou.

Důsledkem je ovšem zvýšený tlak na sociální a zdravotní výdaje, které musí státní rozpočet řešit.

Především v tomto kontextu je správné, že byly zavedeny regulační zdravotnické poplatky. Jsou výrazem solidarity zdravých s nemocnými.

Je v přímém zájmu seniorů, kteří logicky čerpají nejvíce ze zdravotní péče, aby zdravotnické poplatky fungovaly. Je přece v zájmu seniorů, aby se dostávalo více peněz na léčbu vážných nemocí, z nichž mnohé jsou, bohužel, spojeny se stářím.

Senioři mohou být klidní i co se týká jejich penzí. Žádné z opatření, které přinese nutná penzijní reforma, se nedotkne lidí, kterým je dnes více než 45 let.

Mladí, chcete-li junioři, musí co nejrychleji dostat právo spořit si na vlastní penze. I oni budou, chtě nechtě, jednou seniory a jistě budou chtít vést plnohodnotný život. Součástí penzijní reformy se musí stát také možnost, aby mladí – aktivní měli právo z části svých daní zvýšit životní standard svých rodičů – penzistů.

A tady platí i obrácená rovnice – jak si rodiče své děti vychovají, tak se k nim ony budou chovat ve stáří. A pokud dnes dítě má tři „tatínky“ a o spořádané rodině nic neví, asi mu pak nebude činit příliš velký problém, zbavit se jich v bezejmenném útulku pro seniory.

A dovolte mi zmínit ještě poznámku k oné blahodárné dlouhověkosti. Není lepší reformovat zákoník práce a umožnit i seniorům přijmout na zkrácené úvazky některá zaměstnání či práci, které mohou vykonávat? Jednak si přivydělají, což je pro jejich životní standard dobré, jednak budou v kontaktu s věkově různorodou společností (což je jistě lepší, než aby se „socializovali“ v čekárnách u lékaře), jednak mohou část svých zkušeností předávat dál.

A tak by, namísto zbytečně vyhrocené kampaně juniorů proti seniorům (ve které Mádl a Issová nechtěně naskočili na Paroubkovu letitou politiku rozdělování společnosti), mohlo zaznít serióznější vysvětlení, co se ve společnosti za ta léta změnilo a proč jsou nutné nezbytné změny, které jdou často přímo ve prospěch seniorů samotných.

I senioři si přece pamatují doby, kdy se muselo šetřit a na moc toho nezbývalo. Není nutné je zesměšňovat a povýšenými pokusy o humor jejich roli ve společnosti zlehčovat. Rozdělení společnosti a „mladé“ a „staré“ není výhodné z hlediska volebních výsledků a už vůbec ne z pohledu zdravého vývoje ve společnosti.

Kategorie: 

K novému roku 2008

Někdy před Vánocemi si Česká televize nechala zpracovat průzkum veřejného mínění ve kterém vyšlo najevo, že se více než 70% obyvatel České republiky obává nadcházejícího roku 2008.

Na tom, myslím, není nic divného ani překvapujícího. Vláda v Poslanecké sněmovně prosadila obsáhlý balík reforem a poslanci schválili úsporný rozpočet na následující rok. Od valné většiny médií jsme všichni slyšeli pouze to, že nás čeká zdražení všeho možného.

Je to úplně stejné, jako když se chystáme na složitější lékařský zákrok. Lidé z našeho okolí  straší, přehánějí a tvrdí, že to moc bolí. Je přirozené, že budoucnost vidíme chmurně.

Máme ale tolik důvodů vzhlížet k budoucnosti s takovou nedůvěrou? Je skutečně možné, abychom většinově přijali myšlenku, že cílem vlády této země je ožebračit své občany? Jak se to tak stane, že se lidem nedostává odvahy a víry ve vlastní síly a své schopnosti?

V roce 1666 vyhořel Londýn. Téměř celé město lehlo popelem. Zmizel jeho shakespearovský duch a metropole přišla o mimořádné pamětihodnosti vybudované po staletí Tudorovci a Stuartovci. Společným úsilím se město velmi brzy postavilo na nohy a Británie se rychle stávala světovou ekonomickou a politickou velmocí.

Přesto si o deset let později skvělý anglický ekonom, přírodovědec a lékař William Petty povšimnul, „…nekonečného přívalu nářků, chmurných obav z budoucnosti a trudnomyslného vzpomínání na minulé časy…“.

Je zajímavé, jak odvážně tehdy popsal náladu v zemi a je pozoruhodné, že to není o České republice na konci roku 2007 nýbrž o Anglii před 350 lety: „Ale nehledě na vše toto,“ píše William Petty, „rostou budovy Londýna do velkoleposti a nádhery;…ti, kdož jsou s to poskytnout dobrou záruku, mohou získat peníze za zákonem stanovený úrok; stavební materiály (a to včetně dubového dřeva) na přebudování Londýna jsou jen o málo dražší a některé jsou i levnější; …není víc žebráků ani popravených za krádeže; počet kočárů a nádhera ekvipáží předčí dřívější doby; veřejná divadla jsou skvělá; král má větší námořnictvo než v době před našimi pohromami; …většina půdy je zvelebena a ceny potravin jsou natolik rozumné, že lidé odmítají jíst irské hovězí, ač by bylo levnější; zkrátka nemusí strádat žádný člověk, který se bude jen trochu snažit. To, že jsou někteří chudší než jiní, bylo vždy a vždy bude, a že mnozí lidé jsou od přírody haštěřiví a závistiví, je zlo staré jako sám svět.

Zkrátka, Pettyho postřeh je nám dobrým důkazem, že lidé mají zvláštní schopnost v každém okamžiku – a to i tehdy, kdy se jim daří docela dobře – sami sebe litovat a podceňovat se, lamentovat a se skepsí vzhlížet k budoucnosti.

K ničemu podobnému přece dnes není žádný rozumný důvod. Proč nenahlížet na budoucnost optimisticky?

V současné České republice má práci každý, kdo práci chce mít. Průměrná mzda se pohybuje kolem 21 000 Kč. Míra nezaměstnanosti se výrazně snižuje. Práce je víc než šikovných rukou. Na slušné živobytí si může vydělat každý.

Česká koruna láme rekordy a stává se nejtvrdší světovou měnou, která pomáhá tlumit třeba rychle rostoucí ceny ropy. I proto je dovážené zboží ze zahraničí  levnější a dostupnější. Česká ekonomika roste a posiluje. Většina okolních zemí nám dobrou hospodářskou kondici závidí (především státy na západ od nás). Žádná vláda v této zemi již neurčuje ceny. Ty jsou vyjádřením vztahu mezi nabídkou a poptávkou.

Pokud tedy láteříme na ceny potravin, pak si dobře uvědomme, že Topolánek ceny másla, masa, mléka a obilí neurčuje.

To, že ceny těchto potravin rostou, je dílem dáno zvýšenou poptávkou v rychle se rozvíjejících zemích Asie a dílem tím, že se mylně domníváme, že by naše automobily měly spotřebovávat pohonné hmoty vyrobené v rafinériích z obilí.

Zvykli jsme si, bohužel, volit své politiky podle toho, co milého a příjemného nám malují. Naši podporu dostane každý, kdo slíbí, že blahobyt a dobré bydlo budou nekonečné. Přestali jsme oceňovat politickou odvahu a smířili se s průměrností.

Tak je to i s lékařskou a sociální péčí. Pláčeme, že budeme muset vydat za návštěvu lékaře 30 Kč, ale restaurace denně burácejí do pozdních nočních hodin. Klepeme si na čelo, že příslušný ministr prosadil tvrdší opatření, která lidem připomenou, že pracovat je normální a že žít ze sociálních dávek je dlouhodobě nevýhodné. Zapomínáme, že je zcela přirozené starat se o budoucnost svou i své rodiny a že není důvod k tomu, aby nám naše děti živil stát, když my jsme jejich rodiči. Vytlačujeme ze svých životů myšlenky na stáří. Debatu o povinnostech dětí ke svým rodičům jsme nahradili spornými úvahami o euthanasii.

Jsou to pravdy tak jednoduché a prosté, že na ně ledabyle zapomínáme. To proto se bojíme své budoucnosti, protože jsme si příliš zvykli na všudypřítomnou „ochranářskou“ ruku státu. Z naší závislosti, tak příjemné a tak uspávající, plyne obava o to, co s námi bude. Jsme sobečtí – myslíme na pohodlí v tomto okamžiku, ale nemyslíme na budoucí pohodlí našich dětí a vnuků. Bojíme se té trochy neznáma, která je před námi, ale nebojíme se zadlužování budoucích generací s mylnou vírou, že to stejně nikdo nebude muset platit.

Vzpomeňme na léta minulá. Socialistický stát se staral o všechno tak důkladně, že nebyl toaletní papír, zubní pasta, dobré knihy, svoboda cestování, svobody víry a slova. Mnozí si pamatujeme jistě i to, za jak neuvěřitelný okamžik jsme považovali konec státu, který nás dirigoval a špicloval.

Že se to nemůže vrátit? Ale kdepak, pokud nezačneme s odvahou ve vlastní síly věřit sami sobě, tak tam zase budeme coby dup!

A tak vám, vážení čtenáři, přeji v roce 2008 hodně zdraví, štěstí, odvahy, sebevědomí a víry v naše statečná srdce.

Kategorie: 

K prezidentským volbám ve Francii

Ať dopadnou francouzské prezidentské volby jakkoli, je možná zásadní změna francouzské politiky?

V demokratické Evropě platívalo, že změnu politiky si svými hlasy vynucovali voliči. Zdálo by se tedy, že zásadní změna francouzské politiky je možná tehdy, až si francouzští voliči něco takového budou skutečně přát. Průběžné výsledky průzkumů veřejných preferencí takové nálady dlouhodobě signalizují a proto i do jistého okamžiku potvrzovaly, že účastníky druhého kola prezidentské volby by téměř s určitostí mohla být dvojice Marine Le Penová a zástupce konzervativní pravice François Fillon.

Co si ovšem přejí běžní voliči, to si ale zjevně nepřejí francouzská média a vlivové intelektuálské kruhy. Pro ty jsou oba kandidáti z různých důvodů nepřijatelní. Le Penovou pomlouvají jako „krajně nacionalistickou“ a „protievropskou“, Fillona nenávidí, protože je podle nich nadměrně „katolicky konzervativním“. Úspěch Le Penové si navíc (v kontextu jejího slibu, že v případě svého vítězství je rozhodnuta vyhlásit referendum o setrvání Francie v EU) už vůbec nepřeje ani „bruselské politbyro“, které se stále nemůže vymanit z pro ně traumatického výsledku britského referenda.

Součtem všech těchto „nechtění“ je nemilosrdná mediální kampaň, které byli a jsou jak Le Penová, tak Fillon vystaveni. Prozatím je průběžným výsledkem oné brutální kampaně zásadní poškození Fillona, jeho faktické vyřazení z reálné soutěže a nahrazení pro média i establishment „přijatelnějším“ - ale blátivým - Emmanuelem Macronem. I útoky, z Francie i Bruselu, na výraznou kandidátku Národní fronty Le Penovou nepolevují, její popularitě to prozatím naštěstí nijak zřetelně neškodí.

Z těchto příkladů je zjevné, že jarní francouzské prezidentské volby nesmí dopadnout „jakkoliv“ - musí za každou cenu dopadnout tak, aby byla vyloučena každá možnost, jenž by mohla (zejména skrze politiku Marine Le Penové) vést k významné změně francouzské, především zahraniční, politiky.

Klíčovou otázkou však je, nakolik jsou již i francouzští voliči otrlí vůči prefabrikovaným a ohavným antikampaním médií a elit, a nakolik i ve Francii nazrála atmosféra „vzpoury“. Odvaha Francouzů rozhodnout se svobodně pro  zásadní politickou změnu by se tak podobala vůli Britů i Američanů svobodně hlasovat pro změnu.

Podobný otřes ve Francii by byl pozitivním signálem – pro Francii samotnou i pro možnou naději na lepší budoucnost kontinentální Evropy. 

Kategorie: 

Kam míří náš Titanic?

Ještě před tím, než současná česká vláda premiéra Fischera odešla na pár týdnů vládních prázdnin, oznámil ministr financí Eduard Janota, že předloží poslancům rozpočet na rok 2010 s více než 200 mld. deficitem.

Snad díky prázdninové náladě obyvatel, ve které zcela přirozeně nechtějí být unavováni úvahami o chmurných vyhlídkách, a snad také kvůli záplavě fotografií nerůznějších politiků na nejrůznějších místech, si této alarmující informace téměř nikdo nepovšimnul.

To je chyba. Výše dluhu, kterou bude zatížen budoucí státní rozpočet (a docela jistě i rozpočty další) nás usazuje pohodlně na horní palubu prokletého Titanicu, který se jistě blíží své zkáze, aniž by si toho jeho pasažéři nějak všimli.

Viditelné důsledky hospodářské krize

Návrh státního rozpočtu alarmujícím způsobem oznamuje, že stát od svých daňových poplatníků vybral podstatně méně, než očekával. V prostředí ekonomické recese, ve kterém firmy oznamují omezování svých výrob, pokles exportů a tržeb, zmrazování platů či přímo propouštění svých zaměstnanců, stát zcela přirozeně vybírá méně daní.

Nejde pouze o zisk z daní přímých. Firmy i občané rozvážněji přistupují k investování do spotřeby, což se promítá do nižšího výběru nepřímých daní (daně spotřební a DPH).

Zhoubný štědrý sociální systém

Jednoduchá a logická úvaha velí, aby ministr financí, má-li k dispozici méně peněz vybraných z daní, odpovídajícím způsobem seškrtal státní výdaje. To je ovšem velmi obtížné, protože asi 80% všech státních výdajů jsou výdaje povinné (mandatorní). Zdaleka největším žroutem mandatorních výdajů je systém sociálního zabezpečení. Tam se dají ušetřit obrovské částky, ale jejich výplaty jsou garantovány zákonem. Vláda nemůže zákony porušovat a nemá pravomoc je měnit. Tuto pravomoc mají pouze poslanci a senátoři.

Banky a jejich klienti

Stát vybral od svých občanů méně peněz, než které potřebuje ke krytí svých závazků. Tyto prostředky si musí vypůjčit. A vypůjčuje si je u komerčních bank. Ty své peněžní zásoby půjčují daleko raději státu než soukromých subjektům. Je to bezpečnější (stát zkrachuje komplikovaněji než firma) a v horizontu budoucích let je to i výnosnější.

Stát je pro banku zajímavý klient. To je ovšem špatná zpráva pro soukromé podnikatele, protože se k úvěrům a půjčkám komerčních bank dostávají obtížněji a jsou z trhu vytlačováni státem.

Kde šetřit?

A přesto se musí vláda pokusit šetřit. Svým rozhodnutím zavázala ministry najít v jejich ministerských rozpočtech úsporu 20%. To se nelíbí nikomu, protože to znamená krácení výdajů každého z nich. Dá se očekávat, že každý z ministrů přinese dokonale zpracované materiály, proč tu či onde nejde finanční prostředky ušetřit.

Kam míří náš Titanic?

Náš Titanic míří k podzimním volbám do poslanecké sněmovny. Poplujeme neklidnými vodami odborářských výhružek a bouřlivou předvolební kampaní. Doufám, že hlavním tématem nebudou uměle nafouknuté skandálky, kdo s kým byl kde na dovolené a co tam vůbec dělal, ale že dominantním tématem bude způsob zvládnutí důsledků ekonomické krize v zemi.

Téměř s jistotou se dá očekávat, že se bude rozdávat všechno všem a navíc i modré z nebe. A proto bude dobré podržet si zdravý rozum a uvážlivost domácího hospodáře. Velí nám, že tam, kde toho už moc není, se už nic nedá rozdávat. Že je třeba rozhodovat s odvahou a důvěrou k těm, kteří jsou schopni vymyslet a prosadit změnu.

Anthony Downs, jeden z autorů zkoumajících problematiku politického rozhodování ekonomickými nástroji, k tomu kdysi smutně poznamenal: "Strany nevyhrávají volby, aby formulovaly své politické programy, nýbrž formulují své politické programy, aby vyhrály volby."

A to nás na podzim čeká. Takže radím rozum do hrsti s vědomím, že jsme na palubě Titanicu - všichni, včetně našich dětí a vnuků.

Psáno pro Jihlavské listy

Kategorie: 

Kam patřit?

Čeští sociální demokraté, lidovci a TOP 09 chtějí patřit do „tvrdého jádra EU“. Nijak se netrápí s pokusem definovat obsah tohoto pojmu a informovat české voliče o ztrátách a rizicích spojených s takovým členstvím. Na podporu svého postoje používají tři základní (a jediné) argumenty:

  1. Chtěli jsme „zpátky do Evropy“, členství v „jádru“ je vyvrcholením tohoto přání;
  2. Být v tzv. tvrdém jádru Evropské unie znamená „sedět u stolu a být u toho“.
  3. Česká republika je tak malá, že musí „někam patřit“. Nebýt v „tvrdém jádru EU“ znamená „být s Moskvou“.

Bezprostředně po Listopadu 1989, po čtyřiceti letech komunismu, se velmi snadno ujal předvolební slogan Občanského fóra „Zpátky do Evropy“. Nebyl nijak racionální, byl emotivní. V Evropě jsme i přes oněch čtyřicet komunistických let byli, patřili jsme k ní a část naší – nesvobodné - historie byla svým dílem výsledkem evropského historického kontextu. S „návratem do Evropy“ jsme si spojovali renesanci všech svobod, obecnější představy návratu k demokracii a jejím institucím, obnovení kapitalismu, soukromého podnikání, úcty k soukromému vlastnictví, obnovení státní suverenity a nezávislost.

Onen chytlavý slogan se stal natolik intenzivní motivací, že při rozhodování o vstupu České republiky do Evropské unie si většina voličů vůbec nevšimla, že již nevstupujeme do „Evropy svobod“, jak jsme je před lety cítili. Stali jsme se součástí politického uspořádání, které si již před naším vstupem vytklo za svůj cíl vytvořit politické nadnárodní evropské uspořádání s jednou měnou, s jedním hlavním městem, s jednou celoevropskou vládou. Náš „návrat do Evropy“ už nebyl návratem do množiny svobodných nezávislých evropských států. My jsme se „vrátili“ do uspořádání, které jsme v jiných kulisách znali po desetiletí před tím. Do uskupení, ve kterém se rozhoduje v cizí metropoli o nás, aniž bychom to mohli jakkoliv ovlivnit.

Miroslav Kalousek říká, že „chceme být v rychlejší části Evropy, s pomalými se nebude nikdo bavit“, a dodává, že „dělicí hranice mezi rychlými a pomalými povede po hranici eurozóny“. Kalouskova argumentace je jasná. Být v „tvrdém jádru“ tedy podle něho znamená bez otálení vstoupit do politického a ekonomicky problematického projektu evropské jednotné měny. Řecko, Portugalsko, Španělsko, ale konec konců i Itálie jsou tedy podle Kalouskových kritérií členy „tvrdého jádra“, „sedí u stolu“ a všichni by s nimi měli jednat jako rovný s rovným. Bylo a je tomu tak? Měly právo v „rovném“ dialogu chovat se jinak, než jak jim Německo (ono jediné skutečné tvrdé jádro v EU) nařizovalo?

Ne. Být v „tvrdém jádru“ znamená poslouchat a držet krok. Předseda Evropské komise Juncker, německá kancléřka Merkelové a nově i francouzský prezident Macron tuto nafoukanou praxi předvádí dnes a denně.

Před pár lety vnesl do české politiky další z chytlavých sloganů premiér Topolánek slovy, že „raději budeme s Bruselem, než s Moskvou“. Tento hloupý slogan se opět ujal. „Někam patřit“, protože jsme prý „malí, slabí, neschopní si vládnout a rozhodovat o sobě“. Patřili jsme k Rakousku, patřili jsme k Německu, patřili jsme k Sovětskému svazu - teď tedy musíme patřit k Evropské unii. Jako by mělo být naším osudem soustavně někomu podléhat.

Není třeba někam patřit. Je třeba patřit do Prahy a k Praze. Nepotřebujeme členství v jakémkoliv „tvrdém jádru“. Tam už jsme kdysi patřili a víme, jak to dopadlo. To, co potřebujeme nutně udělat, za nás stejně nikdo jiný neudělá. Naopak, stále intenzivněji si uvědomujeme, že se blíží čas, ve kterém si budeme muset vynutit právo zařídit si své věci sami.

Psáno pro Newsletter Plus

Ivo Strejček

16. 6. 2017

Kategorie: 

Kam s ním (s mlékem)?

Kam s ním (s mlékem)?

Článek • Napsal Ivo Strejček • 10. listopadu 2009

Nejen na televizní obrazovky ale také na přední stránky novin se dostaly fotografie farmářů, jak hromadně rozlévají mléko do polí.

Situace došla tak daleko, že jeden bavorský politik vrazil v ostré debatě tamní selce facku a v jiné části Německa rozlité mléko kontaminovalo rybník, ve kterém následně vyhynuly všechny ryby.

Co se děje a jak na tom jsou čeští zemědělci?

Základním problémem je celosvětový pokles spotřeby mléka, na což trh reagoval poklesem výkupních cen. Trh se zemědělskými produkty je po léta skrz naskrz regulován, na všechno jsou přísně kontrolované (a penalizované) kvóty, vše je dotováno.

V zemědělství se již nedá mluvit o volném trhu, který by svou „neviditelnou“ (a dodávám blahodárnou) rukou usměrňoval produkci v reakci na poptávku.

Zemědělská politika ČR je již plně v rukou Evropské komise v Bruselu a plně podléhá tzv. Jednotné zemědělské politice EU. Český ministr zemědělství je již nesvéprávným ministrem, protože klíčová rozhodnutí nedělá ani on, ani jeho ministerstvo, ani vláda ČR.

Jednou za čas odjede na schůzku resortních ministrů a po dohodě s ostatními se vrátí zpátky do Prahy, aby vykonal to, co si odsouhlasili (či co nám bylo odsouhlaseno, což je sice méně politicky korektně řečeno, ale o to pravdivější).

Přesně tohle se minulý měsíc stalo. Ministři zemědělství členských států EU rozhodli:

  • Producenti mléka dostanou příští rok pomoc v celkové výši 280 milionů eur.
  • EU bude i nadále dotovat export mlékárenských přebytků do zemí mimo Evropu
  • EU bude vykupovat sušené odstředěné mléko a máslo prostřednictvím intervenčních nákupů
  • Evropská komise rozjede program dotací „mléko do škol“.
  • Vlády členských zemí EU mohou ztráty farmářů dorovnat z vlastních rozpočtů.

Jsou to opatření, která neřeší podstatu problému a bolestivá rozhodnutí odkládají do budoucna. Nabízím několik vysvětlení proč.

  1. Rozlévat mléko je plýtvání. Sami zemědělci to vědí, a proto se k této formě protestu mnozí nepřipojili (například Asociace soukromého zemědělství).
  2. Čeští vyjednavači vstupu ČR do EU vyjednali v letech 2002 – 2004 chybné přístupové podmínky. Zatímco řecký farmář má na 1 hektar 600 eur přímých dotací, český farmář pouze 200 eur. Český farmář získává 53% toho, co jeho rakouský kolega. Výsledkem je nižší konkurenceschopnost. ČR již dováží pro svou spotřebu tradiční české produkty: cukr a len, drůbeží maso a vepřové.
  3. Důsledky dotací na vývoz mlékárenských přebytků mimo EU jsou strašné! Je to hanebné chování EU vůči tamním producentům. Ti nejsou schopni konkurovat cenou (nemají dotace) a proto se jejich životní úroveň vinou rozmařilého systému Jednotné zemědělské politiky EU významně snižuje.
  4. „Mléko do škol“ zní hezky, že? Mnozí si ještě pamatujeme doby, kdy se ve školách mléko popíjelo jako součást ozdravné politiky socialistického státu. Tento program pružně navazuje na náměty z dílny Evropské komise „zelenina do škol“ či „ovoce do škol“. Výsledkem budou neefektivní alokace a plýtvání.
  5. Dorovnání na úroveň výkupních cen v okolních členských státech se zřejmě čeští zemědělci nedočkají. Státní pokladna je skoro prázdná.
  6. Požadovat změnu pravidel podepsaných v přístupové smlouvě ČR k EU je nereálné. EU přístupové smlouvy nemění. Buďto má země politiky z „první ligy“ (Klausova prozíravost vyjednání výjimky z Listiny základních práv EU se v budoucích letech ještě ukáže), nebo má země hodné „proevropsky“ smýšlející politiky, kteří v EU nedělají problémy a proto je všichni mají rádi. Výsledkem ovšem je (například) tragické postavení českých zemědělců.
  7. V EU se již nějaký čas mluví o reformě Jednotné zemědělské politiky. Očekávat ale nějakou změnu je bláhové. Finanční transfery ve prospěch francouzských farmářů, italských a řeckých vinařů a španělských producentů ovoce upevňují stav blahobytu tamních farmářů. Představitelé těchto států ukončení takového období dobrovolně nedopustí (farmáři jsou voliči!).
  8. Pokud dojde k otřesu uvnitř zemědělské politiky na úrovni EU, otřese se ve svých samotných základech projekt EU jako celek.

Příběh „kam s mlékem“ je plně založen na dlouhodobém neúspěchu dotací. Dotace pokřivují trh, nerovnoměrně a klientelisticky odměňují některé na úkor jiných.

Jednotná zemědělská politika se již dávno přežila. Je to věčně nenažraný Otesánek, který chce stále víc. Je to politika centrálně řízená, která nebere ohledy na rozdílnosti mezi svými členy.

Jsem si jist, že čeští zemědělci ani tak nestojí o dorovnání plateb jako o rovnost podmínek. To by se ale museli vrátit do období před rok 2004 (vstup ČR do EU). A mnozí to již dnes ví.

Kategorie: 

Katastrofální "jaderné" rozhodnutí Merkelové

Rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové uzavřít do roku 2022 všechny německé jaderné elektrárny je politicky chybné a ekonomicky katastrofální rozhodnutí. Nejen pro Německo, ale také (minimálně) pro středoevropský prostor.

O vážnosti celé situace se přesvědčil už i premiér Nečas, kterému na jarní Evropské radě vážně pohrozil rakousko-německo-francouzský tandem uzavřením jaderné elektrárny v Dukovanech.

Rakouský postoj k našim jaderným zdrojům je po léta nepřátelský a známý, německý postoj je motivován současným názorovým veletočem tamní vlády.

Pouze francouzské stanovisko je překvapující. Jejich energetický mix je legendárně založen na podpoře malých jaderných zdrojů a dalo by se očekávat, že Francouzi budou s námi jadernou energetiku obhajovat. A podle slov francouzských politiků by tomu tak i bylo - kdyby česká vláda dala přednost francouzským firmám při dostavbě Temelína.

Naštěstí premiér Nečas (za podpory britského ministerského předsedy Camerona) pohrozil velmi důrazně Merkelové, že bude-li Německo stupňovat snahy na uzavření Dukovan, pak on v Čechách zablokuje ratifikační proces dodatku k Lisabonské smlouvě. To by byla zásadní komplikace pro schválení záchranných finančních mechanismů krachujícím členům eurozóny, na čemž Německu enormně záleží.

Spotřeba elektřiny roste a je pošetilé domnívat se, že se zákazníci budou chtít nějak významně ve spotřebě elektrické energie omezit. Přenosové sítě nekončí na hranicích národních států, ale jsou propojeny s energetickými systémy ve svém okolí. Proto se dá s elektřinou dobře a snadno obchodovat.

Výrobní kapacity na celém propojeném trhu se tak sčítají a distributoři si na centrálních burzách kupují energii. Tím vzniká jednotná cena pro celý trh. To je důvod, proč se neliší základní cena el. energie ve Francii nebo v České republice.

Kromě toho, že přenosové soustavy jsou navzájem propojené a umožňují přenášet (a tudíž i obchodovat) elektřinu z jedné části střední Evropy do jiné části, je třeba připomenout její nepříliš dobrý technický stav.

Nejen v Čechách, ale také v Německu se do oprav, rekonstrukcí a posilování přenosové soustavy po léta nijak významně neinvestuje. Výsledkem je nejen tomu odpovídající počet poruch a výpadků, ale zejména skutečnost, že dostavba Temelína rozšíření Dukovan ještě nemusí situaci nedostatku elektřiny řešit. Vyrobenou energii je třeba někam "nacpat".

Pokud myslí německá vláda uzavření svých jaderných zdrojů vážně (a vypadá to, že ano) a pokud se současně zásadně nesníží poptávka po elektrické energii (což je více než pravděpodobné), nabídka nebude pokrývat poptávku. To zvýší cenu elektřiny na trhu – energie bude vzácná a lidé budou při vyšší vzácnosti platit vyšší cenu.

Politicky motivované rozhodnutí Angely Merkelové, která se domnívala, že tím přiláká německé zelené voliče (a stejně regionální volby němečtí lidovci s tamními zelenými katastrofálně prohráli), je rozhodnutím chybným. Jeho následkem bude nedostatek elektřiny ve středoevropském prostoru. To neznamená, že elektřina nebude. Bude jí nedostatek, a proto bude drahá.

Co to znamená pro nás? Na mezinárodní politické scéně musíme statečně a neoblomně obhajovat suverénní nezávislost české vlády rozhodovat o složení našeho energetického mixu.

V domácí politice musíme srozumitelně seznámit českou veřejnost s nebezpečím, kterému čelíme.

I proto mě napadá, že nám vlastně ono Merkelové neuvěřitelně chybné rozhodnutí může v domácí "energetické" diskusi pomoci. Kéž by!

Kategorie: 

Kdo vyhrál a kdo prohrál?

Vyhráli Klaus, Tluchoř, Kalousek, "Bártovci" uvnitř VV, ČSSD nebo KSČM? Prohráli "slabý" Nečas či nestoudná Kočí?

Bojím se, že jsme prohráli všichni a mám pocit, že v banku bylo tentokrát hodně.

Důvěra v demokratickou politiku

Prohrou je s jistotou to, že míra zhnusení nad takto prováděnou politikou a některými lidmi v politice dosáhla u veřejnosti vrcholu.

Nelze se tomu divit, protože se prostě provalilo, že podrazy, lži, špehování, nahrávání politiků a sprosťárny se staly používanou metodou politické práce pro některé z nich (zdůrazňuji pro některé, určitě ne pro všechny).

Mýlili bychom se, kdybychom to vše považovali za důsledek praktik posledních pár týdnů nebo měsíců. S jistotou tvrdím, že je to smutný důsledek minulých deseti politických let.

Z politiky se vytratila vážná témata (není snad kolem nás problémů až nad hlavu?) a s absencí podstatných témat jakoby došlo k "vymření" kvalitních politiků. Tam, kde přestal existovat ideový spor o dalším směřování země, byl prostor vyplněn bojem o moc. Mezi politickými stranami i uvnitř jich samotných.

Do politiky postupně vplynuli lidé nevyzrálí, nedospělí a (pod)průměrní. Absence ideového zakotvení umožnila některým politikům bez mrknutí oka převléknout politický kabát a z levičáka byl přes noc pravičák.

Kampaně se zvrhly na tvrdé a ještě tvrdší slovní přestřelky. Společnost si odvykla poslouchat argumenty a v podstatě se rozhodovala podle toho, kdo jí slíbil pokračování pohodlného života ve smyslu "po nás potopa".

Někteří politikové vytáhli do boje o „samotnou demokracii“ snahou odstranit antidemokratický symbol - Radka Johna (a jeho prostřednictvím ABL) - z funkce ministra vnitra.

Nedělám si o "průsaku" ABL do politiky a činění Víta Bárty žádné iluze, ale za největší ohrožení demokracie považuji především atmosféru zhnusení občanů nad prázdnotou nabízené politiky, jejich nedůvěru a odpor vůči takovému výkonu demokracie.

Není čas na hádky

A to vše v situaci, kdy na "luxus" vládních rozmíšek nemáme čas.

V debatách o obsahu tajné nahrávky slečny Kočí zcela zapadla alarmující informace, že Řecko se už položilo a nahlas mluví o státním bankrotu. Pár dní předtím Portugalsko požádalo o půjčku Evropský finanční stabilizační fond a s obavami se očekává, co se stane ve Španělsku.

Evropský stát blahobytu narazil na svůj strop. Vyčerpal na svůj život finanční prostředky rozpočtů evropských států a slova jako zodpovědnost za sebe a svou rodinu nahradil slovem nárok.

Přidejme si k tomu politický neklid v arabském světě, který šponuje ceny ropy i sporný konflikt s nejasně definovanými cíli v Libyi, a oprávněně se ptejme, proč mají někteří čeští politikové "na práci" destrukci a destabilizaci české vlády, navíc vyfutrované slovníkem běžným leda v pohostinství čtvrté cenové skupiny.

Změna volebního systému

Dnešní skličující pohled na úroveň části české politické scény mě přivádí k návrhu, aby se jedním z velkých společenských témat stala znovu debata o možné změně českého volebního systému z poměrného na většinový.

Poohlédneme-li se pozorněji do historie českých vlád, zjistíme, že zdrojem jejich nestability byly těsné a nezřetelné volební výsledky. Volby zpravidla rozdělily hlasy tak, že byly vytvářeny programově nesourodé a chatrné koalice, opírající se o těsné většiny v parlamentu.

Domnívám se, že odvážnou, realistickou a srozumitelnou debatu o možné změně volebního systému potřebujeme jako sůl.

Že ta dnešní vláda se opírala o pohodlnou většinu? To podtrhuje můj smutek nad aktuální vládní krizí o to víc.

Kategorie: 

Ke 100.výročí narození liberálního ekonoma Miltona Friedmana

Obědval jsem s Miltonem Friedmanem

 

Pro dnešní text jsem vytáhnul ze své knihovničky poznámkový blok z roku 2006. Tehdy, v červenci, jsem byl pozván k vystoupení na výroční konferenci amerických republikánů do San Francisca v Kalifornii.

Jednoznačně výjimečným zážitkem byl oběd s  ohromujícím liberálním ekonomem a nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Miltonem Friedmanem.

Bylo mu tehdy 94 let, ke stolu jej přivezli již na kolečkovém křesle, neboť se pohyboval jen velmi obtížně. Jeho projev, styl vystupování, obsah a průzračnost jeho argumentů ovšem byly mladistvě přesvědčivé, bez jakékoliv známky stáří.

Zcela přirozeně věnoval Milton Friedman obsah svého vystoupení školství a vzdělávání. Tématu, kterému se s manželkou Rose po celý život věnovali a v jehož zlepšování viděli zásadní předpoklad splnění amerického snu rovnosti příležitostí pro každého občana Spojených států.

Dovolte mi dnes netradičně, a pouze v bodech, nabídnout vám několik myšlenek, které ze svých poznámek považuji za základní a které mě významně ovlivnily. Zdůrazňuji, že Friedman tehdy mluvil o americkém školství – což ale neznamená, že bychom nemohli najít mnoho inspirativního i pro nás.

  1. „Dívám-li se kolem sebe, vidím ohromné úspěchy naší společnosti. Vysoké školy a univerzity patří k těm nejlepším na celém světě. Co se ale stalo s naším základním a středoškolským vzděláním? Jak je možné, že poprvé v naší historii toho po absolvování základních a středoškolských studií rodiče vědí víc než jejich děti?“
  2. „Odpověď je bohužel jednoduchá. Když přicházeli první osadníci, v každé nové obci organizovali školu. Školní docházka byla nepovinná, přesto (kromě otroků) do škol chodily všechny děti. Rodiče přímo kontrolovali a ovlivňovali vzdělávání. Po druhé světové válce, zejména po roce 1965, ovládla základní a střední školy byrokracie, která zásadně omezila pravomoci rodičů.“
  3. „Byl vytvořen státní monopol a jako každý státní monopol i monopol na vzdělávání začal produkovat ‚zboží’ sice velmi drahé ale nízké kvality.“
  4. „Smyslem státní vzdělávací byrokracie se stala vysoká péče o školní budovy a mizerná starost o to, co se v těchto budovách učí a kdo to učí.“
  5. „Nebo jinak. Dám vám otázku: přáli byste si – jako rodiče, abyste měli více pravomocí rozhodovat o tom, do jaké školy budou vaše děti chodit, nebo toto rozhodování raději svěříte státní administrativě a místní byrokracii? Proč jako rodiče můžete rozhodovat o tom, co vaše děti jedí, co si oblékají a jak bydlí, ale nemůžete ovlivňovat to, kde a jaké vzdělání mají získat?“
  6. „Řeknu vám proč. Vaše daně jsou používány na zlepšování školních budov, ne na zlepšování obsahu výuky a kvality učitelů. Abychom to lépe pochopili, použijme příklad: když už byste museli něco ze svých daní dotovat, řekněme pěstování chřestu, určili byste, aby vaše peníze šly na budování sítě prodejen pro obchodníky s chřestem nebo raději přímo pěstitelům této zeleniny? Odpověď je myslím zřejmá.“
  7. „Tím se dostávám k řešení podstaty celého problému. Myslím, že vzdělávání zlepšíme tak, když se rodiče opět změní na zákazníky (klienty) a učitelé a školská správa na poskytovatele respektující svobodná rozhodnutí klientů.“
  8. „Toho lze docílit pouze tak, že rodiče získají právo svobodně rozhodnout, kam půjdou jejich peníze na vzdělání jejich dětí. K tomu poslouží kupony.“
  9. „Řekněme, že jeden rok základního vzdělání v USA stojí asi 4 000 dolarů. Rodič získá kupon v této hodnotě, který nebude moci směnit za potraviny nebo jiné služby či produkty. Pouze za vzdělání pro své dítě. Vybere dle své volby pro své dítě tu školu, která splňuje kritéria kvalitního vzdělání a o které si myslí, že jeho dítěti poskytne nejlepší vzdělání.“

10. „Ano, tento systém zásadně zvýší konkurenci mezi školami, oddělí dobré a špatné učitele. Některé školy budou bohaté, jiné na zavření. A to je jediná cesta k nápravě.“

11. „To, co je příčinou skvělé úrovně amerických univerzit, je svoboda studentů rozhodnout se kde chtějí studovat a kam půjdou jejich peníze.“

Vystoupení Miltona Friedmana na obědě s americkými republikány, jehož jsem měl tu čest se v roce 2006 účastnit, bylo zřejmě posledním Friedmanovým vystoupením na veřejnosti. Zemřel v listopadu téhož roku, 3 měsíce poté.

Letos, 31. července 2012, uplynulo přesně 100 let od narození přesvědčeného zastánce blahodárnosti nízkých daní, významného představitele uvažování Chicagské ekonomické školy, ekonomického poradce několika amerických prezidentů a vášnivého obhájce svobody volby Miltona Friedmana.

Je mi milou povinností na něj svým dnešním textem vzpomenout a připomenout tak, jak moc nám v dnešní době chybí.

 

Kategorie: 

Klausův příběh osamělého běžce

„Pokud se chceme vyrovnat s následky tsunami,“ prohlásil kdysi v Evropském parlamentu Elmar Brok, zahraničněpolitický guru v německé CDU, „musíme schválit Lisabon.“

Tato smlouva se stala zázračnou mantrou, která si poradí se vším: slavně zvítězí nad ekonomickou recesí, uhasí požáry v Řecku, oslabí Rusko, zruinuje Čínu, zvýší životní úroveň subsaharské Afriky, odstraní nekalou daňovou konkurenci, zajistí práci nezaměstnaným, všem všechno dá a nikomu nic nevezme. Chce se mi s hořkým úsměvem doporučit: nejede vám v domě výtah? Řešení hledejte v textu Lisabonské smlouvy.

Prezident Klaus má k tzv. Lisabonské smlouvě letité výhrady a ve stovkách svých textů a vystoupení je vysvětluje a obhajuje.

Ti, kteří jej v posledních dnech obviňují z provincionalismu, čecháčkovství, zapadlého vlastenectví a zoufalství koncentrovaného do sudetoněmeckého problému, pouze odhalují svá dřívější selhání. Nikdo z nich nebyl schopen vést s prezidentem otevřenou a čestnou debatu, ve které by sporný dokument obhájil.

Klaus je po léta ve svém názoru na rychlost a směr vývoje současného typu evropské integrace konzistentní.

Jeho poselství bylo vždy jasné: chceme demokracii, svobodný trh a volnost uspořádat své životy. Chceme být suverénem svých rozhodnutí. Chceme liberalizovat, nechceme standardizovat. Chceme evropský kontinent ekonomicky spolupracující a prosperující. Chceme všestrannou konkurenci hospodářských a sociálních systémů, chceme soutěž, která vytvoří vyšší kvalitu. Nechceme unifikaci.

Jeho odpor k Lisabonské smlouvě byl vždy hluboce ideový. Považuje ji za produkt nezdravého vývoje na kontinentu, jenž důsledně a pečlivě analyzoval „pohledem ekonoma i politika“ poučeného historickou zkušeností z osudu středoevropského prostoru.

Byl nejen v Čechách osamělým běžcem na dlouhé trati, protože svým pohledem na budoucí osud Evropy nesledoval ani svoji popularitu ani svůj osobní prospěch.

Zjevně svůj podpis pod dokument, který ustanoví „lisabonské“ (pro velmoci výhodné) politické uspořádání kontinentu na desetiletí dopředu, připojit nechce.

Klausův odpor je motivován přesvědčením klasického liberála, který si přeje Evropu svobodně spolupracujících ekonomik, Evropu poučenou z její historie a Evropu ne revoluční ale evoluční.

To, že tohoto osamělého vytrvalce opustily či dokonce zradily české politické elity ale ještě neznamená, že s ním neběží miliony obyčejných lidí.

Kategorie: 

Kniha roku 2017 (anketa Newsletteru IVK, prosinec 2017)

Rudyard Kipling: Něco o mém životě (Dauphin, 2017).

V roce 1935 se Kipling, obdivovatel a obhájce ctností a hodnot viktoriánské Anglie, varovně zamýšlel nad slábnutím „jeho“ světa slovy: „Neblahý moderní vývoj byl v Anglii přijat bez jakéhokoliv protestu dokonce od těch, kteří obvykle rychle protestují proti čemukoliv“. I proto stojí za to se prostřednictvím této knihy dozvědět, jak byl jeho ideový svět utvářen, jaké události a lidé jej ovlivnili, či jaký byl styl jeho práce. Je to poučné čtení nejen pro kdysi nadšené čtenáře „Knihy džunglí“, ale - uprostřed dnešního hodnotového rozpadu naší civilizace - inspirativní a povinné připomenutí si „světa, ke kterému patříme“.

Ivo Strejček

21. listopadu 2017 

Kategorie: 

Kniha, která mě v roce 2015 zaujala

Kniha roku 2015

„František Palacký, život, dílo, mýtus“ (Vyšehrad, 2009).

Kniha umožňuje studovat myšlenky a činy Palackého - politika, nadaného výjimečnou imaginací a předvídavostí. Nabízí inspiraci při sledování, s jakou pokorou a důsledností převzal dominantní společenskou roli v procesu dotvářejícím Čechy ve svébytný a sebevědomý politický národ a přehledným způsobem seznamuje s fascinujícím vědeckým dílem Palackého, jeho přínosem české historické vědě a jeho výkladem českých dějin. Umožňuje sledovat, jak zásadně ze svých politických i vědeckých pozic přispěl Palacký k utváření a posilování národního sebevědomí a jak svým dílem ovlivnil uvažování následujících generací.

V průběhu četby vás mnohokrát napadne, co by nám František Palacký, vlastenec tak usilovně pracující pro svůj národ, řekl dnes, v době, která pojmy vlast a národ opovrhuje a jejich obsah cíleně ničí.

Pro Newsletter IVK

Ivo Strejček

15. listopadu 2015 

Kategorie: 

Kocábistán

Pokud nějakou náhodou na české politické scéně neobjevíte vhodnější téma, které byste chtěli popsat či glosovat, zkuste se porozhlédnout v resortu ministra Kocába.

Pozoruhodným příspěvkem do debaty o změnách volebního zákona se stal Kocábův počin založit Výbor pro rovné zastoupení mužů a žen v politice.

Tento Výbor bude napříště pracovat pod štědrým přístřeším „gesční“ Rady vlády. Předsedkyní nově zrozeného Výboru se stala bývalá ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, členkami jsou (mimo obvyklé feministické tváře) také některé poslankyně (Soňa Marková - KSČM, Marie Jílková – KDU) a senátorka Gajdůšková z ČSSD.

Výbor pro rovné zastoupení mužů a žen v politice to hned na počátku své činnosti vzal od podlahy a dotáhnul tak daleko, že je v něm převaha žen 11 : 2 a tak předsedkyně Stehlíková požádala politické strany, aby do tohoto orgánu nominovaly po jednom muži za každou politickou stranu (zdroj: www.vlada.cz).

Hned první a zřejmě jediný cíl Výboru neponechává nic náhodě a dominantně přečnívá: ministr Kocáb chce co nejrychleji předložit na jednání Fischerovy vlády legislativní návrh, který stanoví povinnost politických stran a hnutí, aby „ve volbách do poslanecké sněmovny PČR, krajských zastupitelstev a zastupitelstva hl. města Prahy bylo na kandidátních listinách minimálně 30% žen“ (zdroj: www.vlada.cz). Z tiskové zprávy 140 také vyplývá, že Rada vlády „podpořila pravidlo pro zastoupení mužů a žen na kandidátkách tak, aby v každé trojici byla jedna osoba opačného pohlaví“.

Na tiskové konferenci vzápětí po jednání Rady pro rovné zastoupení mužů a žen ministr Kocáb ujistil, že „tento návrh považuje za svoji hlavní prioritu a se změnou volebního zákona přijde co nejrychleji.“ Máme se tedy na co těšit!

Mýlí se každý čtenář, který by mě podezíral z toho, že bych si přál upírat ženám právo podílet se na správě veřejných věcí či bych je chtěl jakkoliv okrádat o možnost formulovat a prosazovat názory na kvalitu společenského uspořádání v naší zemi.

Na rozdíl od ministra Kocába však nejsem utopistickým konstruktivistou. Nevěřím, že lze zákonem a povinně přivést do politiky více žen, které by s sebou přinesly více kvality.

Je to jako s každými kvótami. Jsou založeny na popírání konkurence - zvyšují cenu a snižují kvalitu.

Pokud se Výboru pod vedením paní Stehlíkové a pod laskavým dohledem Michaela Kocába podaří prosadit své nápady do zákona, výsledkem bude směs amatérismu a absurdity.

Politické strany si budou vycucávat z prstu vhodné kandidátky (nebo kandidáty) a budou uměle potlačovat konkurenční souboj, aby vyšly vstříc povinnosti plynoucí ze zákona.

Kdybych byl ženou, byl bych Kocábovým postupem zahanben a pobouřen. Vadil by mi diskriminační pohled protektora lidských práv. Urážel by mě pocit, že na kandidátce nejsem díky kvalitě své argumentace, ale kvůli tomu, že tam „musí být ženská“.

Ano, ženy do politiky jistě patří stejně tak jako do mnoha dalších lidských činností. Mají schopnost vnášet do rozmanitých debat odlišný pohled a jsou přirozeně citlivější a vnímavější v tématech, která často muži přehlížejí. Má se tak ale činit cestami utopistickými?

Politika je soutěž. Nejen mezi stranami jako nositelkami ideologií, ale i uvnitř stran. Návrh uměle a zvenčí do této soutěže vstupovat nebude fungovat a pokud fungovat bude, pak již nepůjde o soutěž.

Ministr Kocáb svůj postup zdůvodňuje slovy, že „muži a ženy nemají v politice stejnou startovací čáru.“ Ale jistě že nemají, a nikdy ani mít nebudou!

Ona nestejná startovací čára je přece dána staletými rozdíly mezi mužem a ženou, je definována rozdílem v řazení priorit a sledování cílů. Je dána stereotypy jejich jednání (ach, jak tuhle větu nenávidí všechna bojovná feministická hnutí) a mírou individuálních překážek (například ochotou skloubit rodinný a politický život).

Obávám se, že nápad povinných kvót žen do politiky projde. Následně lze počítat i s tím, že členové utopistického Kocábistánu zavedou i další povinné kvóty (v americkém Pittsburgu demonstrovalo 100 000 tamních bělochů proti opatření, které zavedlo povinné kvóty umožňující přednostní účast obyvatel jiné pleti na jednání městské rady).

Snad by bylo lepší prosadit takové změny volebního zákona, které by umožnily vítězné politické straně jednodušeji sestavit vládu a získat podporu ve sněmovně.

Nemusela by tak vznikat „přílepková“ ministerstva, která sice nic rozumného nevytváří, ale musí existovat proto, abyste koaličního partnera uchlácholili „korytem“ a mohli se věnovat podstatnějším problémům.

To by byl, panečku, konečně příspěvek do debaty o změnách volebního zákona. Toho se ale zcela jistě od Michaela Kocába nedočkáme – z podstaty jeho existence.

Kategorie: 

Komu vlastně zvoní hrana?

Představte si, že vlastníte firmu, která vyrábí letadla. Myslíte si, že vyrábíte stroje prvotřídní kvality. Máte k dispozici kvalitní  součástky a pracují pro vás lidé, o kterých věříte, že jsou dobří.

Letadlo vyrobené vaší firmou provede tři zkušební lety a třikrát havaruje. Zřejmě všechno nefungovalo tak, jak mělo. Není čas se nad něčím zamyslet?
Toto zjednodušení lze použít jako příměr ke třem ztroskotaným referendům v poslední době. Francouzské a nizozemské NE tzv. euroústavě a irské NE tzv. Lisabonské smlouvě.

Třikrát se evropští politikové odvážili zeptat svých občanů na to, co si myslí o novém smluvním uspořádání EU a třikrát jim voliči vzkázali, že současný vývoj neschvalují či dokonce navrženým textům vůbec nerozumí.
Není se čemu divit. Jsem si zcela jist, že normálního člověka každodenní práce, zajímají zcela jiné problémy a využívá každé možnosti vzkázat do Bruselu, že jej jako pomocnou ruku při řešení obvyklých životních strastí necítí.

Lisabonská smlouva, která je lehce poopravenou euroústavou, je složitým dlouhým a nesrozumitelným textem. Z vlastní zkušenosti vím, že podstatné části tohoto textu neznají ani špičkoví politikové. Není důvodu, aby takovému dokumentu měli rozumět lidé, kteří se praktickou politikou neživí.
Voliči mají v různých zemích různé motivy k tomu, aby přebarvenou euroústavu odmítli. Francouzi se obávali (pro ně nepřijatelné) přílišné liberalizace a otevření Evropské unie. Báli se, že by jim nový smluvní základ EU „ujedl“ z jejich bohatého sociálního koláče.

Holanďané si naopak mysleli, že EU se otevírá málo a přáli si více liberalizace. Irové se mysleli, že jejich úspěšný hospodářský model by důsledky Lisabonské smlouvy mohly nenávratně poničit. Jsou pyšní na své nízké daně a strachují se, že jim zvýšené pravomoci bruselských úředníků do toho budou až příliš mluvit. Obávají se, že jim „Brusel“ nařídí zavedení euthanasie a potraty.

Není třeba propadat jakékoliv panice či obviňovat někoho ze záměrného zpomalování evropské integrace. Ta totiž bude pokračovat bez ohledu na to, zda je schválena a ratifikována Lisabonská smlouva nebo ne.
Lidé, kteří přirozeně vyplňují jakýkoliv svobodný prostor, spolu budou i nadále čile obchodovat, zakládat svá podnikání, stěhovat se a usazovat tam, kde to bude možné. Evropská integrace ve smyslu svobodného propojování si najde svou budoucí cestu.

Jde o to, aby této aktivitě nikdo nestál v cestě a nekomplikoval jí svými nesrozumitelnými texty život.

Předseda Evropské komise Barroso, když na plénu Evropského parlamentu komentoval výsledky irského referenda, opakovaně tvrdil, že „Evropa si s klimatickou změnou, cenami ropy a potravin neporadí, pokud nebude mít k dispozici Lisabonskou smlouvu“.

To jsou zvláštní úvahy, které svědčí o tom, že špičkoví evropští politikové žijí v zajetí myšlenkových schémat poloviny minulého století. Tehdy platilo, že „velký je mocný“. V současném rychle se měnícím světě je to jako s firmami: malé jsou hbitější a efektivnější. Činorodá a svobodná spolupráce jednotlivých států lépe vyhovuje „vichru globálního světa“ než pomalá a těžkopádná politická uskupení.

Někteří politikové se se svobodným irským rozhodnutím jen obtížně smiřují. Uchylují se k různým formám nátlaku: vyhrožují Irsku, že v odvetě za své NE bude „první na řadě“ (francouzský ministr zahraničních věcí), vyhrožují Irsku a Česku, že „chtějí-li brzdit vývoj, ať EU raději opustí“ (předseda evropských socialistů Schultz).

K referendu o Lisabonské smlouvě se 12.června dostavilo asi 50% oprávněných voličů. To je i na Irsko vysoká účast. Mohou politikové bagatelizovat či dokonce ignorovat vůli voličů? Jsou snad chytřejší než voliči? Ne, ale špičkové evropské politické a byrokratické elity si to v Bruselu myslí.

Současný spor se vede o to, zda má ratifikační proces pokračovat i přes irské NE v těch zemích, kde ještě nebyl dokončen (ČR, Velká Británie, Itálie…).

Je to ovšem debata, která postrádá logiku. Pokud jedna členská země vyjádří v ratifikačním procesu svůj nesouhlas, celý dokument je skutečně mrtvý. Nedá se nijak resuscitovat, neexistuje žádný právní prostředek, který by takový krok opodstatnil. Je to plýtvání časem i trpělivostí voličů.

Tak komu tedy skutečně v irském a předtím francouzském a holandském referendech zvonila hrana? Zdravému rozumu normálních lidí jistě ne.

Ani euroústava ani Lisabonská smlouva jim nenabídly nic, co by jim ulevilo od každodenních starostí. Byly pro ně komplikacemi, které politiky vzdalují od běžných problémů. Lidé správně rozumí tomu, že texty tohoto typu jsou pouze hrou na hledání řešení.

Vzkazu irských voličů je třeba rozumět jinak: odmítáme vaše nápady i rychlost, se kterou je protlačujete kupředu. Chceme konkrétní a srozumitelná řešení, ne pěkné řeči a vzletná prohlášení.

Troufám si tvrdit, že hrana v Irsku zvonila bruselským byrokratům.

Kategorie: 

Komunismus a europeismus: formy různé, obsah stejný

V rozhovoru Václava Klause s Danielem Kaiserem pro týdeník Echo Václav Klaus, mimo jiné, říká: „Jsem zcela přesvědčen o tom, že současná míra indoktrinace mládeže je srovnatelná s manipulací a indoktrinací mládeže za komunismu v jeho pozdní éře. Řekl bych, že míra indoktrinace v 80. letech byla slabší.“

O týden později se na stránkách tohoto časopisu, a v reakci na tento rozhovor, podivuje Miloš Kadlec, když říká: „Pamatuji si 80. léta, se kterými Klaus dnešek srovnává, a mohu potvrdit, že tvrdí nesmysly. Existuje teď v armádě politické školení mužstva? Učí se na vysokých školách vědecký europeismus? Máme tu Svaz česko-evropského přátelství? Vycházejí snad časopisy podobné Tribuně či Otázkám marxismu-leninismu?“

Lepší příklady vhodné k demonstraci neuvěřitelné míry indoktrinace dnešní mladé generace si nemohl pisatel ani vybrat.

Vážně si myslíte, že v dnešní armádě neexistují formy politického školení mužstva? Samozřejmě obsahově i formálně jiné než to zdiskreditované a směšné, kterému jsme se smáli na „pévéeskách“ v kasárnách lidové armády. Dnešním vojákům je jistě vštěpována „nenahraditelnost“ NATO „při obraně demokracie“ stejně tak, jak jsme my byli „školeni“ věřit v „mírovou hráz“  Varšavské smlouvy „střežící výdobytky socialismu“.

To, že se na českých vysokých školách vyučuje „vědecký europeismus“, je snadno doložitelnou pravdou. Co jiného jsou katedry evropských či katedry genderových studií na českých univerzitách? Právě tam vrcholí indoktrinace „vědeckým europeismem“ započatá na školách všech stupňů, jehož většina absolventů jsou posléze zapálenými zastánci všeho „unijního“. Ne, dnes už se neskládají zkoušky z vědeckého komunismu, dnes musí studenti absolvovat testy z dějin evropského integračního modelu a musí znát jeho milníky i ideové tvůrce mnohem lépe, než jsme byli nuceni znát Marxe, Engelse a Lenina.

Není třeba, aby tu existoval jakýsi Svaz česko-evropského přátelství. Jeho existenci totiž nahrazuje hustá a agilní síť nejrůznějších neziskových a nevládních organizací financovaných expoziturou Evropské komise v Praze, která metodami práce a dosahováním svých cílů v této zemi poslání komunistického Svazu československo-sovětského přátelství už dávno úspěšně překonala.

Ideologická Tribuna a Rudé Právo byly vystřídány stejně ideologickými internetovými servery s nekritickým a obdivným přístupem k EU. Jen tu Tribunu už nikdo nečetl, na rozdíl od těch soudobých – euroideologických – zdrojů „inspirace“.

I my si pamatujeme 80. léta minulého století a zoufalství komunistické ideologie. Tehdejší komunismus se svým papaláštvím a marasmem byl dostatečně zdiskreditován a „zadat“ si s ním bylo hanbou.

Naopak dnešní míra indoktrinace mladé generace „úžasnou evropskou myšlenkou“ připomíná údernické nadšení svazáckých mládežníků z Kunderova „Žertu“ při zpěvu budovatelské písně „My stavíme, stavíme nový mladý svět“.

To vše v době, kdy rozdíly mezi „starým“ komunismem a „novým „europeismem“ již téměř neexistují.

Pro server Echo 24

Ivo Strejček

26. 7. 2016 

Kategorie: 

Korupce je produktem sociálního státu s nadměrnými dotacemi

Dotace, přerozdělování, korupce

 

Tento text není o Davidu Rathovi, přestože z „příběhu“ onoho poslance vychází. Není totiž nijak zapotřebí komentovat nahrávky „šustění“ bankovek, při jejich přepočítávání a skládání do krabice od bot. Je zbytečné vyjadřovat své názory nad odpudivými informacemi, které každý den přicházejí a budou přicházet.

Je třeba pochválit policii i státní zastupitelství - jednali profesionálně (alespoň se tak čtenáři a divákovi zdá). Prokazují, že společnost je stále natolik zdravá, že se umí s boláky na svém těle vypořádat, hojit je a tak překonávat krize.

Média si pochrupují blahem, agentury pro průzkumy veřejných mínění produkují „nejnovější“ průzkumy – jejichž vypovídací hodnoty ve světle průběžně se měnící situace jsou bezcenné. Troufám si i bez jejich pomoci tvrdit, že důvěra veřejného mínění v jakoukoliv politiku jakékoliv „zavedené“ politické strany v Čechách, klesla níže než na minimum. Stačí si poslechnout názory v pekařství na rohu.

A právě proto považuji za užitečné zamyslet se nad širšími příčinami toho, proč máme dojem, že svět kolem nás je prohnilý, zkažený a politika v něm už výhradně zkorumpovaná.

Pozoruhodným příspěvkem k objasnění tohoto problému je totiž výjimečná práce amerického ekonoma Mancura Olsona. Tvrdí, že současné vyspělé společnosti nemají odvahu čelit aktuálním krizím takovým způsobem, který by jim umožnil se vývojovým socioekonomickým dějům přizpůsobit.

Namísto toho, tvrdí Olson, vykazují vyspělé společnosti pouze tendence organizovat pomoc a záchranu něčeho (někoho) na úkor zbytku společnosti. Označuje tak euroamerický civilizační prostor za pasivní, čekající bez vlastního aktivního přičinění na další kornatění a znehybnění.

Ona pasivita, v Olsonově popisu, dává výjimečnou příležitost k organizaci malých – zájmově silně orientovaných – skupin, které umějí na úkor většiny společnosti efektivně a účinně formulovat své zájmy, postupovat proti většině ostatních členů společnosti a koncentrovat na úkor společnosti bohatství do vlastních rukou.

A teď zpátky do české (a zdůrazňuji nejen české) reality.  Po celá léta zbožňované tzv. „evropské peníze“, přinášejí své další trpké plody. Kromě toho, že jsou odebírány českým daňovým poplatníkům (tedy to jsou naše peníze – ne evropské), je jich příliš mnoho, jejich péče je svěřována úředníkům a administrujícím agenturám.

Ano, právě úředníci (na které může vyvinout tlak skupina dokonale organizovaných zájmů prostřednictvím oněch agentur) rozhodují o určení dotací. O tom, který projekt finanční podporu získá, nerozhoduje zásadně jeho kvalita, ale libovůle úředníka (a jak důkazy odhalují i politika).

Korupci se daří všude tam, kde je příliš mnoho dotací a kde se peníze ve skrytu - bez dohledu a kontroly - snadno přerozdělují.

Je správné, že korupční příběhy podléhají sankcím, a je zdravé, že je společnost trestá. Je ovšem více než zřejmé, že k úspěšnému potlačení korupce může přispět pouze zásadní redukce všemožných dotací, podpůrných programů, programů růstu, vyrovnávacích plateb a konsolidačního přerozdělování.

Tvrdím, že politický program „boje s korupcí“ je příliš jednoduchým sloganem a plochou frází. Jsem přesvědčen, že poctivějším návrhem je trpělivý tlak na „zatlačení mocného státu“. Ubrat mu kyslík – peníze daňových poplatníků. Nechat jej vykrvácet – nedostatkem finančních zdrojů. Omezit jeho působnost jednoduše tím, že přijde o svoji živnou půdu – naše peníze.

A nezvyšovat daně! „Rathové“ budou vždy tam, kde bude stát odebírat na daních svým poplatníkům příliš mnoho, aby takto získané prostředky buďto sám prohospodařil nebo „zájmovým koalicím“ v jejich prospěch přerozdělil.

Společnost se nemá snažit za každou cenu všechno zachraňovat, ale tlaku vnějších okolností se má přizpůsobovat. To, co není schopné života, ať zanikne. Uvolněný prostor nabídne příležitost něčemu novému a prospěšnějšímu. Společnost přestane být pasivní, bude činorodá a - zbohatne.

 

Kategorie: 

Které opatření Sobotkovy vlády považujete za nejhorší?

Za katastrofální chování Sobotkovy vlády a především premiéra Sobotky samotného považuji jeho nedostatečnou obhajobu českých zájmů v Bruselu, na dílčích zasedáních Evropských rad a při jednání V4. Vzpomene si někdo, že by si mohl Bohuslava Sobotku spojit s obhajobou nějakého zásadního, silného – v Bruselu nekonformního postoje? Já ne. Sobotkova mizivá znalost angličtiny je sice významnou bariérou, která omezuje či dokonce znemožňuje vedení neformálních politických rozhovorů s ostatními státníky, ale v tom to není. Premiér Sobotka věrně a důsledně plnil program „evropské socialistické internacionály“, ambice obhajovat české zájmy, jít proti Bruselu nebo Berlínu, nikdy nejevil. V evropských záležitostech byl ve vleku nekriticky proevropské agendy byrokrata pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy, se kterým vždy zastával myšlenku příslušnosti ČR k „tvrdém jádru unie“. Pozice české vlády, určovaná jak Prouzou, tak proevropským Zaorálkem, sice vždy připravila pro Sobotku v Bruselu pohodlnou a nekonfliktní pozici, ten ovšem na Evropských radách působil chaoticky a vystačil si s opakováním německých stanovisek Angely Merkelové. Při papouškování „budoucí reformy EU po Brexitu“ například přejal zcela německou tóninu, když tvrdil, že je třeba „postupovat v budování obrany a bezpečnosti EU nad rámec dnešního stavu“. Stejně silnou podporu vyslovil Sobotka i budování Bojových seskupení EU. Ani ve formátu V4 nepatřil Sobotka k rozhodujícím hráčům. V době, kdy maďarský premiér Orbán prostřednictvím V4 prosazoval rozhodný postup proti nelegálním vlnám migrantů, patřil Sobotka k nejslabšímu a nejváhavějšímu článku V4. Jeho vystupování proti utečeneckým kvótám bylo spíše povinným echem k razantnějšímu vystupování jeho ministra vnitra Chovance.

Vzhledem k tomu, že hlavní ideový souboj dneška se vede na eurounijní úrovni, je nezbytné, aby premiér a členové jeho vlády byli v Bruselu rozhodní. A v této části politiky, podle mého názoru, premiér Sobotka selhal.

odpověď na anketní otázku květnového Newsletteru IVK

Kategorie: 

Křest knihy "Fenomén Knížák" v knihkupectví Luxor

Kniha „Fenomén Knížák“

 Profesor Milan Knížák letos na jaře oslavil své 75. narozeniny a Institut Václava Klause uspořádal k jeho kulatému výročí v prostorách Institutu na Hanspaulce společenské setkání s názvem „Fenomén Knížák“. Kromě této akce Institut Milanu Knížákovi sestavil a věnoval knihu se stejným názvem - „Fenomén Knížák“. Křest knihy proběhnul 22. září 2015 v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí.

Smyslem této knihy nebylo, a ani nemohlo být, mapovat, popisovat či dokonce hodnotit Milana Knížáka jako všestranného umělce. Nikdo z nás nejsme kunsthistoriky a necítíme se nijak oprávněni posuzovat Milana Knížáka jako výtvarníka a umělce. I přesto, že o jeho výjimečném přínosu českému umění nemůže být sporu.

Nás na Milanu Knížákovi zaujalo něco jiného: zajímal nás Milan Knížák jako člověk vybudovaných, pevných a přesvědčivě obhajovaných názorů na svět kolem sebe. Všímali jsme si, jak rozhodně - a ve všech ohledech svobodně – se tento člověk vyjadřoval po celá desetiletí k vývoji uvnitř české společnosti, jak aktivně přispíval k jejímu přetváření všude tam, kde se cítil odborně povolaný či manažersky zdatný.

A přesto snad může být zájem Institutu Václava Klause o Milana Knížáka, při vědomí tolika odlišností v Knížákově osobnostním i profesionálním ustrojení, pro leckoho překvapivý. Detailnější zkoumání jeho občanských postojů však ukazuje, jak mnoho společného mají, na první pohled tak odlišné, osobnosti jakými jsou Václav Klaus a Milan Knížák.

Kniha pochopitelně nabízí názory, které obě osobnosti společně sdílejí a které je spojují. Záměrně však není složena výhradně z textů, v nichž by se obě osobnosti navzájem pouze chválily. Kdybychom zvolili tento přístup, vytvořili bychom sborník obsahově nudný, plochý a v důsledku i čtenářsky nezajímavý. Programově jsme hledali a dávali přednost takovým textům, ve kterých obě osobnosti spolu navzájem nesouhlasí či jeden s druhým polemizují. A jsem přesvědčen, že jsme zvolili správný přístup, jenž může i čtenáře samotného vybídnout ke kritickému přemýšlení o nabídnutém obsahu.

Kniha „Fenomén Knížák“ je obsahově rozdělena do pěti částí.

Úvodní část je sestavena z textů těch, kteří v dubnu vystoupili na již zmíněném společenském setkání na Hanspaulce. Zde čtenář najde texty Václava Klause, Jiřího Weigla, Ivany Kyzourové a Milana Knížáka.

Druhá, přirozeně nejrozsáhlejší část knihy, je výběrem z textů Milana Knížáka, které různě publikoval v minulých desetiletích. Tato kapitola je vnitřně strukturována tak, abychom v ucelených částech nabídli občanské názory Milana Knížáka na svobodu v nejširším slova smyslu, na vývoj české společnosti, na domácí politiku a její spolutvůrce, na svobodu umělecké tvorby, na poslání Národní galerie, jeho postřehy pedagogické a Knížákovy názory na Václava Klause.

Třetí část je věnována textům Václava Klause, které v různých letech a při různých příležitostech president věnoval osobnosti Milana Knížáka, jeho názorům a postojům.

Čtvrtá část knihy přináší ukázky z tvorby výtvarníka, fotografa, módního návrháře, autora nábytkového designu, básníka, hudebníka, fotografa Milana Knížáka, aby v páté části představil sám sebe.

A také jsme se v knize pokusili o vtip s vědomím, že jedním z názorů Milana Knížáka je, že vlastně „art is easy“. Celkem snadno jsme si tento názor osvojili a knihu doplnili o dvě fotografie, na kterých Václav Klaus fotoaparátem ve svém vlastním mobilním telefonu Milana Knížáka při různých příležitostech zachytil. Já bych řekl, že se to docela povedlo!

 A na závěr mi dovolte být poněkud osobnější. Po celé ty měsíce, kdy jsem knihu připravoval a sestavoval, jsem samozřejmě s panem profesorem Knížákem spolupracoval. Vždy jsem byl příjemně překvapen, jak pečlivý, spolehlivý a tolerantní člověk to je. Když bylo třeba něco dodat či doplnit do druhého dne, bylo to na stole včas. A když jsme my oba něco opomněli – pak to vše zachránila bezvadná paní Knížáková. Oběma za spolupráci nad knihou „Fenomén Knížák“ moc děkuji.

 

Ivo Strejček

13. října 2015

 

Kategorie: 

Ladislav Tajovský: je názor Václava Klause vystoupit v budoucnu z EU smysluplný?

V unii nejsme jednou provždy

Datum: 7.10.2013 Autor: Ladislav Tajovský Zdroj: Hospodářské noviny Rubrika: Názory Strana: 08

Až do razantního vystoupení Václava Klause česká předvolební kampaň prakticky postrádala „evropský“ rozměr. Nápad exprezidenta na vystoupení z unie vyvolal převážně negativní reakce, takže nyní máme jasno. Český postoj bude po volbách prounijní, a můžeme tak čekat, že na přímé dotazy z Bruselu zazní po letech váhavých „uvidíme“ spíše hlasité „ano“.

Směrem k těm, kteří to budou vidět jinak, určitě uslyšíme argumenty, že nemáme na výběr. Nejsme Británie, stejně jako nejsme Švýcarsko nebo Norsko, abychom si mohli dovolit jít proti hlavnímu proudu. Zde je třeba důrazně říci jednu důležitou věc: český pohled musí vycházet z českých národních zájmů. Žádné jiné totiž nemáme a hrát si na cokoliv jiného je důkazem nepochopení, jakým směrem se integrační proces od samého svého začátku ubírá.

Geografická poloha České republiky, s níž tolik šermují zastánci hlavního proudu, paradoxně mluví proti nim – právě geografická poloha zajišťuje, že se tak jako tak na orientaci našeho obchodu nic nezmění. Být například členem EU bez příslušnosti k eurozóně se nijak dramaticky neliší od dnešního členství v Evropském hospodářském prostoru. V Schengenu, oblasti volného pohybu osob, můžeme být tak či tak.

Klaus stojí za úvahu

Vnímat budoucnost jako jednou provždy danou naším rozhodnutím vstoupit do EU svědčí více než cokoliv jiného o absolutní nekompetenci v otázkách zahraniční politiky a neschopnosti vnímat turbulentní realitu. Jako se mění parametry, podle nichž EU funguje, tak se logicky mění i to, zda se nám ta či ona podoba členství vyplatí. Kdo si myslí, že významnější členové uvažují jinak, měl by se dovzdělat v historii mezinárodních vztahů.

Poučení z Británie

Britský postoj k evropskému integračnímu procesu od jeho počátků stojí a padá s konzervativním postojem, který jasně říká: Každé opatření se nejsnáze hodnotí podle jeho výsledků. Možná takovému přístupu chybí romantický náboj, ale když je dost těch, kteří se do nejisté budoucnosti dobrovolně hrnou, není od věci počkat, jak to všechno dopadne. A pak se rozhodnout. Dosud nikdy s výjimkou úplných počátků nebyl v procesu evropské integrace tento model uvažování tak namístě jako právě teď.

Nejde o žádnou ustrašenost či nemístnou vypočítavost – ustrašený je spíše postoj automatu na přikyvování čemukoli. A jestliže někdo navrhuje zvažovat přínosy a rizika, tak to není ani tolik vypočítavost, jako spíš zdravý rozum. A ten bychom měli po všech, kteří o naší unijní budoucnosti rozhodují, chtít na úplně prvním místě.

Pokud tedy nadcházející české volby o EU nejsou, tak minimem toho, co musíme požadovat, je hlasování, které jednou právě o tomto bude. Za rok, za čtyři, to je úplně jedno.

Lady Ashton: prototyp nových evropských pořádků

Baronka Ashtonová se s největší pravděpodobností stane vysokou představitelkou pro zahraniční politiku EU a viceprezidentkou Evropské komise. Tak se na ni trochu podívejme.

Paní Ashtonová byla v letech 1980 - 1982 místopředsedkyní hnutí "Kampaň za jaderné odzbrojení".

Tu dobu si mnozí z nás pamatujeme. Britské ženy poutající se řetězy k plotům amerických vojenských základen v Británii, blokující vjezdy do těchto zařízení a halasně brojící proti rozmísťování amerických raket Pershing.

Paní Ashtonová v tomto hnutí nebyla žádnou nulou. Měla na starosti finance. Účetnictví Kampaně za jaderné odzbrojení nikdy dobrovolně neprošlo auditem.

Až v roce 1983, po nátlaku veřejného mínění, provedla účetní audit firma Godfrey Lord&Co.

Tato společnost shledala, že u 38% ročního příjmu (£ 176.197) nelze dohledat jejich původní dárce.

Osobou odpovědnou za vyhledávání možných dárců pro Kampaň za jaderné odzbrojení byl v té době jistý Will Howard - člen Britské komunistické strany.

Významný ruský disident Vladimir Bukovsky, který po léta sbíral informace o podpoře Sovětského svazu ve prospěch západních aktivistů pro jaderné odzbrojení, prokázal, že síť těchto protiamerických akcí byla řízena a financována buďto přímo ze Sovětského svazu nebo z některých zemí sovětského bloku prostřednictvím národních odnoží komunistických stran.

Paní Ashtonová byla poté obchodní ředitelkou v místním komunitárním programu na odstranění sociálních nerovností (jako baronce se jí přece tyto bariéry mezi sociálními skupinami lépe odstraňují).

Předsedala Úřadu na ochranu zdraví v hrabství Hertforshire, stala se postupně místopředsedkyní Národní rady pro rodiny s jedním rodičem, ve Sněmovně lordů "dozorovala" Lisabonskou smlouvu a zablokovala britské referendum o ní.

Na posledních 18 měsíců, na doporučení Gordona Browna, vystřídala v Evropské komisi britského komisaře Petera Mandelssona v křesle komisaře pro mezinárodní obchod.

Co je na tom zajímavé?

Baronka Ashtonová ve své kariéře nikdy nebyla nikým zvolena! Postupovala vzhůru strmě, aniž by se komu musela zodpovídat za svá rozhodnutí.

Je zcela nepolíbená základní demokratickou zkušeností: obhajovat své názory a být na základě politického programu zvolena (či odmítnuta).

Každá část jejího života je příběhem obcházení demokratického principu volby.

Za posledních 300 let se Evropané úporně snažili bojovat za to, aby jimi zvolení političtí vůdci byli při výkonu své funkce vždy kontrolovatelní a aby prostřednictvím volby mohli být hnáni k zodpovědnosti.

Baronka Ashtonová se tak svou minulostí stává prototypem nových evropských pořádků a vzkazuje nám: chcete-li dnes v Evropské unii dělat politiku,

  1. musíte být radikálním levicovým antiamerickým aktivistou
  2. vhod přijdou kontakty se strukturami vyrůstající z temné minulosti SSSR
  3. příjemnou doložkou životopisu je poznámka, že "jste vždy odmítali Reaganovu politiku nukleárního zastrašování"
  4. svoji společenskou nadřazenost je vhodné maskovat neupřímnými aktivitami, které vedou ke "smíření společenských tříd"
  5. je podstatné, abyste zapomněli na přirozené principy staré dobré liberální Evropy - každý občan má právo volit a být volen.

A tahle žena bude po světě dělat "evropskou zahraniční politiku".

Jestli tenhle první viditelný důsledek přijetí Lisabonské smlouvy není všem jasný, tak si zasloužíme podřídit se otrocky "novému evropskému společenskému řádu".

Kategorie: 

Limonádová daň

Ani petice 60 francouzských zákonodárců, ani ostrý nesouhlas francouzské pobočky společnosti Coca-Cola nezabránily uvalení nové daně na tamní sladké nápoje.

Toto opatření, které ve Francii vstoupilo v platnost od 1. ledna 2012, je součástí euro-amerického trendu „boje proti špatným stravovacím návykům a nezdravému životnímu stylu". V Dánsku, Rumunsku a některých částech USA jsou zaváděny lokální „hranolkové daně", „limonádové daně" či „daně ze sádla".

Výrobci slazených nápojů odhadují, že záměr uvalit novou daň ve výši 1 eurocentu na 100 ml nápoje může zvýšit jejich cenu až o 35%. Francouzská vláda, která (společně s mnohými dalšími vládami EU) řeší dramatickou krizi svých veřejných rozpočtů, si od zavedení nové daně slibuje příjem asi 120 mil. eur.

Co je dobré, to je nezdravé, tvrdí jedno lidové rčení. Sami si dobře uvědomujeme, jakou hodnotou je pro nás naše zdraví a moc dobře víme (ale nechceme si to nijak připustit), že mu svým životním stylem i stravovacími návyky často moc neprospíváme.

Víme, že jediným poctivým správcem svého zdraví jsme my sami. Nikdo jiný. Žádný stát, žádný státní úředník ani politik nesníží naši nadváhu či neomezí míru naší obezity. Žádný vládní výnos nás nezvedne od počítačů a z pohovek, žádná evropská směrnice nás nedonutí cvičit a udržovat si přiměřenou fyzickou kondici, pokud to neuděláme my.

O to vše se pečovatelský stát blahobytu sice může snažit, ale bez naší vědomé změny chování to nepůjde.

A v tom je právě ono smutné pokrytectví části současné politiky. Zaštítěna rozmanitými analýzami a proklamacemi nejrůznějších zdravotnických či nevládních organizací, konstruuje prostřednictvím vyhlášek a zákonů „nový krásný" svět zdravých a šťastných lidí.

Aby se v takovém světě vše náležitě dodržovalo a plnilo, musí tu být stát silný a mocný. Musí mít dostatek kontrolních úředníků, formulářů a razítek. Takhle starostlivý stát potřebuje hodně peněz na svůj provoz a tak, maskován chrabrým bojem proti kouření, proti tloustnutí, proti alkoholismu a proti všemožným nešvarům, zavádí nové daně, aby zalátal pár děr ve svém rozpočtu.

I na předstírané péči státu o naše zdraví prostřednictvím vyšších daní se ukazuje nedůvěra státu v rodinu, což ji nadále ničí a destruuje. Vždyť kde jinde než v rodině se mají děti učit základům zdravého životního stylu? Kdo jiný než rodiče má mít hlavní a nezpochybnitelnou povinnost vybavit děti do života návyky, které jim pomohou žít zdravě?

Jedním dechem se ovšem musím ptát, zda taková rodina v dnešním světě ještě většinově existuje. Mám obavu, že skutečnost je od ideálu víc než vzdálena. To nás ale neopravňuje vzdát to a vpustit stát i do našich talířů (kde už vlastně dávno je).

Je směšné domnívat se, že vyšší daně donutí lidi významně změnit své chování. Krátkodobě snad ano, dlouhodobě jistě ne. I v tom je kus záměru: po nějakém čase si zvykneme na to, že co je „nezdravé" má být „zdaněno". Položíme si přitom otázku kdo rozhoduje co je nezdravé?

Proč má být uvalena daň na smažené hranolky a ne daň na pečenou husu? Anebo ano? Proč má být uvalena daňová sankce na sklenici sladké coca-coly a ne na pivo, které také obsahuje cukr? Anebo ano? Kdo to posoudí a kdo to rozhodne? A kdo bude kontrolovat, aby se nepodvádělo? A protože se asi podvádět bude, kdo bude kontrolovat kontrolory? A jak to bude s korupcí?

Euro-atlantický trend státní péče o náš životní styl nás obírá o další svobody i o další peníze. Máme co do činění s nekonečným sociálně-inženýrským světem špidlovského „zdroje jsou" v praxi.

Daň z limonády byla naštěstí od 1.ledna 2012 zavedena jen ve Francii. Je to ale vzorová nákaza, které zřejmě snadno podlehnou i další ministři financí.

Kategorie: 

Mají být zimní pneumatiky povinné?

S rozvojem globalizovaného světa se globalizuje i informační proud všemožných médií. Můžeme tak sledovat průběh sněhových kalamit v Rakousku, Německu, francouzské Bretani či v belgických Ardenách. Umocňují se tím poselství klipovitých zpravodajství českých reportérů z nejrůznějších částí Čech a Moravy.

Holt, zima už není, jak bývala. Je to mediální trhák a chytlavé téma, které by opakovaně mělo otevřít letitou debatu o tom, zda mají být zimní pneumatiky povinné a jakou zimní výbavu by řidiči měli v zimě vozit s sebou.

Zdravý rozum

Přirozeně - toto není, myslím, žádné diskutabilní téma na Vysočině či v jiných podhorských či horských oblastech České republiky.

My, kteří tady po léta žijeme, víme, jak záludná bývá zima. Je pro nás zcela přirozené, že konec října považujeme za nejzazší termín výměny letních pneumatik za zimní. Řídíme se zkušeností a zdravým rozumem. Víme, že se v zimě vyplatí vozit s sebou malou lopatu, jezdit s dotankovanou nádrží a sem tam s sebou mít třeba i náhradní zimní boty.

To, co je považováno námi horaly za zdravý rozum, nemusí být sdíleno lidmi z nížinatých oblastí země. Spoléhat se tedy pouze na zdravý rozum každého řidiče, či „pouze“ na funkčnost jeho pudu sebezáchovy, nemusí být úvaha správná. Ucpané dálnice či silniční tahy v našem regionu, často způsobené kolizí vozů s letními gumami, jsou tomu důkazem.

Co je a co není povinností státu

Mnohým z nás vadí, jak často strká stát svůj nos do věcí, o které se starat vůbec nemá. Vadí nám, jak moc omezuje mnohé z našich svobod (ale také zodpovědností) a vnucuje nám svoji pečovatelskou náruč. Bere nám stále více peněz prostřednictvím nových promyšlených poplatků a daní. Finanční prostředky spotřebovává částečně pro sebe a svůj provoz, částečně je vrací do oběhu prostřednictvím nejrůznějších dávek a dotací.

Úkolem státu má být obrana bezpečí jeho občanů a garance průchodu práva. Tady má být stát silný a nekompromisní. Od toho si jej daňoví poplatníci platí.

A tady jsem zpátky u zimních pneumatik. Domnívám se, že stát nemá přešlapovat na místě a po léta se rozpačitě drbat za uchem, zda mají být zimní gumy v zimním období povinné.

Stát má mít sílu prosadit takové řešení, které ochrání jeho občany před nezodpovědnými hazardéry. Co je vám platné, že si budete na sněhem pokrytých silnicích počínat rozumně, když se proti vám vyřítí blázen s neovladatelným vozem.

Stát vykazuje míru své slabosti tím, že váhavě nařizuje povinnost zimních gum pouze dopravními značkami na svévolně vybraných komunikacích. Navíc způsobem, který se každým rokem mění. Vzniká chaos, ve kterém se právě těm nezodpovědným daří nejlépe. Zmatená dopravní policie nakonec ani neví, kdo vlastně zákon porušil a kdo ne.

Ano, zimní gumy povinně!

Zkuste vjet v zimě do Rakouska bez zimních gum a v kufru připravených sněhových řetězů. Pokud vás rakouská dopravní policie na silnicích chytí – platíte hodně nebo dokonce vůz musíte odstavit. V Německu byla dokonce minulý týden povinnost zimních gum zavedena ze dne na den.

Jistě, zimní gumy nejsou spásou na silnicích samy o sobě. Vše záleží na řidičích, jejich schopnostech, míře vzájemné ohleduplnosti, ochotě „přemýšlet za ostatní“, respektu k životům a zdraví ostatních.

Bezpečnost nejen na zimních komunikacích určitě záleží na jejich stavu. Jak jsou vyspravené a jak udržované. Zimní pneumatiky nenahradí práci a úsilí silničářů - ale podstatně jim ji usnadní.

Jsem obhájcem povinnosti jezdit v zimě na zimních pneumatikách, které budou mít přesně stanovenou minimální výšku dezénu. Jsem zastáncem takové zákonné úpravy, která jednoznačně a neměnně vymezí období, po které povinnost používat zimní gumy platí. Bez ohledu na to, zda zrovna leží sníh.

Pokud taková zákonná úprava ušetří alespoň jeden lidský život, už tehdy bude mít smysl.

Kategorie: 

Mají děti povinně chodit do mateřské školy?

Mateřská škola jako nárok?

 

Kdo má mít ve výchově dětí hlavní slovo? Rodina nebo stát? Má být dítě od svých útlých let svěřeno do péče státu, či má rodina úzkostlivě ochraňovat své výlučné právo na výchovu?

A je dnes rodina tím, co si pod slovem rodina představujeme? Neklademe si tak pouze naivní otázky v prostředí, ve kterém už o rodinu ani nejde, ve kterém je obsah slova rodina lidem víceméně vzdálený, ve kterém už stát se všemi svými pravomocemi i „výhodami“ rodinu rozvrátil – a tedy porazil?

Z posledních dnů tu máme jistý – testovací – problém. Uskupení, která hodlají sestavit vládu, se u svých vyjednávacích stolů tohoto vážného tématu dílčím způsobem dotkla. Asi se ani nijak nepřely. Jejich postoj byl nepřekvapivě podobný: od výchovy je tu stát!

Zkusme si tak my sami odpovědět na následující – politiky nastolenou - otázku: mají děti v předškolním věku navštěvovat povinně mateřskou školu? Ano či ne? A pokud ano, co je silnější než rodina? Ne? Proč?

Zákonný nárok

Lidovci to hned od začátku vyhrotili po svém. Prohlásili, že každé dítě od tří let věku by mělo mít zákonem garantovaný nárok na své místo v mateřské škole.

To je, zejména u lidovců, poněkud překvapující rozhodnost. Jeden by snad čekal, že právě oni nejprve promluví silně o právu dítěte na klidnou rodinu, na výchovu v harmonickém kruhu muže a ženy. Že z lidoveckých úst nejprve uslyšíme promyšlené návrhy podporující co nejintenzivnější výchovu uvnitř rodiny současně s voláním po posílení role matky a odpovědnosti otce.

A oni rovnou volají po vzniku zákona. Zákona, který bude dětem garantovat státní výchovu v prostředí mimo rodinu.

Předškolní rok – povinný pro všechny

Zatímco výše popsaný „nárok“ považuji za sporný, řekl bych snad i nepřijatelný a obtížně pro jeho obranu hledám podpůrné argumenty, nutno přiznat, že požadavek na zavedení povinné předškolní docházky v posledním roce před nástupem do základní školy, je myšlenkou podstatně složitější a jemnější. Problémem s pochopitelnými přednostmi i viditelnými nedostatky.

Tváří se jako možná odpověď na to, že ne všechny děti přicházejí ze svých rodin do první třídy vybaveny náležitými dovednostmi a pro výchovu nezbytnými návyky.

Dítě nemusí, snad dokonce ani nemá, do školy přicházet a rovnou umět číst. Touto znalostí jej škola pro budoucí život vybaví. Od toho je škola školou. Ale mělo by přijít s automatickými hygienickými návyky, se schopností respektovat autoritu učitele, s vědomím povinnosti k disciplíně (což jistě neznamená, že na tom všem není třeba po celá další školní léta trpělivě a po krůčcích pracovat).

Nejsem zastáncem povinné docházky dítěte do mateřské školy v posledním předškolním roce, ale chápu: vycházet z ideální představy, že každá rodina je schopna vybavit své dítě nezbytnými návyky a dovednostmi, je asi nereálné. Nejméně proto, že ono už těch normálních, ucelených, fungujících rodin až zase tak moc není.

Přesto. Škola zmůže leccos. Ale zmůže to, co má vykonat rodina? A pokud rodina ve výchově selhala či byla nedůsledná, bude vůbec ochotna se školou spolupracovat?

Dítě si nevybírá prostředí, do kterého se rodí. Vzdělání má a musí dítěti nabídnout příležitost „prostoupit“ výš. Opustit sociální vrstvu, do které se narodilo, a prostřednictvím vlastní píle a znalostí dobýt postavení lepšího. Společnost se nevyvíjí cílenou ochranou kastovního uspořádání, sílí pouze tím, že pečuje o prostor svobody, ve kterém má každý svou šanci. Ve kterém svírá vlastní osud ve vlastních rukou.

Pokud tedy otázka, zda stát nebo rodina, pak jsem vždy na straně rodiny. I s vědomím, že stát se svými pečovatelskými chapadly natolik zbobtnal, že pojem rodina už zní jaksi nemístně a staromódně.

Kategorie: 

Milena Kozumplíková: Proč „Klinika“?

Předesílám, že házení zápalných lahví do jakýchkoli objektů, ať obydlených či neobydlených, považuji nikoli za přestupek, ale za zločin. V případě obydlených jsou ohroženy lidské životy, v případě neobydlených majetek, který někomu patří. V případě tzv. „Kliniky“ jsou ale právě poslední dvě slova problém.

Budovy poskytující zdravotní péči obyvatelům Prahy 3 existovaly do začátku 90. let pod hlavičkou OÚNZ . Těm, kdo již nepamatují, vysvětlím zkratku: Obvodní ústav národního zdraví. Pod tuto organizaci spadaly všechny polikliniky na území městské části: Koněvova 205, Koněvova 221, Vinohradská 174 a dva objekty v Jeseniově ulici: blíže k ulici Želivského to bylo plicní oddělení OÚNZ (dnešní „Klinika“), vzdálenější pak dětské jesle. Neuvádím další objekty pro náš případ nepodstatné.

Po roce 1990 se všichni lékaři, vykonávající doposud svoji praxi jako zaměstnanci OÚNZ, osamostatnili a v uvedených objektech byli v nájemním vztahu. Budovy byly převedeny nikoli do vlastnictví obce, tj. Prahy 3, ale staly se majetkem státu. Lékaři působící v objektu Koněvova 221 podali na svůj objekt privatizační projekt a koupili jej. Koněvova 205 byla prodána státem, zastoupeným ministerstvem financí, soukromému vlastníkovi, Vinohradská 174 bezúplatně převedena na obec. Ve všech těchto objektech byla zachována a funguje zdravotnická péče. Na objekt dnešní „Kliniky“ byl kdysi také vypracován privatizační projekt, nedopadl však úspěšně nebo byl stažen.

Přibližně v době převodu Vinohradské 174 na obec jsem se dotázala na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který byl pro správu a nakládání s majetkem státu vytvořen a působí pod ministerstvem financí, jaký bude osud tohoto opuštěného objektu. Odpověď nebyla ani mlhavá, spíše ve smyslu, že objekt by bylo nejlépe kvůli jeho technickému stavu strhnout. To vypovídalo o jeho způsobilosti pro jakékoli užívání a také o následném zavádějícím označení „Klinika“. Je to vybydlený objekt, v podstatě ruina.

Vývoj v posledních měsících již známe: obsazení skupinou squatterů, rozhodnutí Úřadu pro zastupování státu o jejich vystěhování z důvodu užívání bez právního důvodu, odvolání ředitele tohoto úřadu, instalování nové ředitelky, návštěva ministra financí a následné rychlé rozhodnutí o pronájmu pro alternativní, snad kulturní činnost. Neuvádím jména ani politickou příslušnost angažovaných veřejných činitelů jak na úrovni státu, tak obce, abych nebyla nařčena z politických či dokonce osobních animozit.

To, k čemu směřuji, je obojího prosto. Z výše uvedeného je více jak zřejmé, že objekty, které byly zprivatizovány či jsou vlastnictvím obce, fungují a poskytují zdravotnické služby. Byly rekonstruovány, či se rekonstrukce připravuje. Objekt ve vlastnictví státu nejenže chátral a zchátral do neobyvatelného stavu, nejenže v první fázi obsazení se státní úřad vyjadřoval velmi nejistě, zda mu objekt vůbec patří, ale v současnosti jsou kolem tohoto objektu nepříjemnosti, v sobotu dokonce napadení jakýmisi zakuklenci, což vedlo k následným absurdním vyjádřením o Křišťálové noci. Lidé bydlící v okolí nejsou z takového sousedství nadšeni, snad nejsou dokonce ohroženi, novináři mají několik dnů co psát a vysílat v televizi a politici se mají kde předvádět.

Bylo toto všechno potřeba? Ze všeho výše uvedeného je vidět, jak stát mnohdy neví, jaký vlastně má majetek, jak s ním neumí hospodařit, jak tento majetek chátrá a jak toto vše přináší problémy nejen občanům Prahy 3, ale i finanční ztráty státu a tím všem občanům naší země.

Autorka je bývalá starostka MČ Praha 3

Texty byl převzat z internetového vydání Neviditelného psa

Milena Kozumplíková

 

Kategorie: 

Má být transsexuál učitelem (učitelkou)?

Poněkud netradičně začal letošní školní rok v sousedním Rakousku. Co se stalo? Na jedné střední škole ve Vídni začala působit učitelka Andrea. Komplikací ale bylo, že tato blonďatá učitelka s vyvinutými ňadry učila na téže škole již v minulých letech. Jmenovala se ovšem Walter a byla mužem. Mužem žijícím v manželském svazku se dvěma dětmi.

Tento případ vyvolal v Rakousku velkou společenskou debatu o tom, zda tento učitel (učitelka) může i nadále ve školství působit. Ředitel školy, rodiče i zástupci v Rodičovské radě školy byli proti. Do sporu vstoupila až rakouská ministryně školství Schmidtová a rozhodla, že "škola je místem tolerance" a "rozhodující je především kvalifikace pedagoga".1

Musím přiznat, že mě tento problém (bez falešného moralizování) zaujal. Vypovídá svým způsobem o náhledu soudobé evropské civilizace na vzdělání, jeho obsah i formy a jeho místo ve společnosti. Je příkladem, jak se v naší civilizaci uchytily myšlenky sociálního liberalismu (dominantně levicového myšlenkového proudu) 60. a 70. let dvacátého století, jehož symboly byly jednak rozmach myšlenek multikulturalismu, jednak tzv. sexuální revoluce.

V roce 1960 byla na trh uvedena "zázračná" pilulka kontroly početí dítěte, což kromě zvýšené emancipace žen znamenalo revoluci v experimentování formami sexuálních vztahů, soužití nesezdaných párů, výměny sexuálních partnerů a rozvod jako běžné řešení rodinných krizí.

Sexuální revoluce přinesla liberální pohled na homosexualitu a transsexualitu. Za celá ta desetiletí vnutila naší civilizaci představy, za něž by se nemuseli stydět čtenáři Marxových spisů o volné lásce a "budoucnosti, která v lásce překoná měšťácký pohled buržoazie". Kromě výstřelků, jakými byly prolomení společenských tabu a zavedení praktik skupinových manželství či alespoň skupinového sexu, sexuální revoluce v kombinaci s bohatým sociálním systémem zcela destruovala tradiční pojetí rodiny.

Rakouský příklad je jedním z viditelných výsledků těchto trendů ve společnosti. Připouštím, že může být člověk nespokojen se svým tělem a může jej ovládat touha stát se opačným pohlavím. Jde ovšem o sexuální poruchu, která má co dělat s poruchou vnímání vlastní identity.

Může a má takový člověk, který si svým způsobem neví rady sám se sebou, být vhodnou autoritou pro své žáky? Každý jsme do školy chodili a s jistotou si umíme představit reakci studentů, které do prázdnin učil muž a ze kterého je po prázdninách blondýna.

Toto přece nemá nic společného s tolerancí či netolerancí a už vůbec ne s kvalifikací pedagoga. Ani trochu se nedivím řediteli a rodičům. Sporné rozhodnutí ministryně školství přinese škole spíš víc problémů než užitku. Ale co víc - přispěje k dalšímu rozostřování dětského názoru.

Škola má být místem svobody obhajování názorů, ale má při tom postupovat opatrně. Snad konzervativně. Učitelé sami mají dbát o vlastní prestiž a měli by odmítnout jakákoliv rozhodnutí, která jejich prestiž narušují či je dokonce před veřejností zesměšňují. Byť by takové bylo třeba od ministra školství.

Nositelé vzdělání - učitelé - mohou částečně napravit erozi rodinných hodnot, kterými naše civilizace prochází. Mnohdy jsou pedagogové lepšími vychovateli než rodiče, ale nikdy nenahradí úplný rodinný kruh. A stanou-li se někteří z nich vyznavači hodnot, které jsou v rozporu se staletými principy evropské civilizace, učiteli dětí, přispějí k zamlžení hodnot, co je a co není správné, co je a co není normální, stejnou měrou, jako rozvrácené rodiny.

Tohle vše jsou plody hodnot sexuální revoluce 60. let minulého století. Ve vlastním zájmu bychom měli usilovat o "sexuální hodnotovou kontrarevoluci". Alespoň proto, abychom napříště uměli rozhodnout, zda člověk s narušenou psychikou může být vhodným učitelem dětí.


1 in Radiožurnál, 6.září 2010, 11.37 hod (Rádio na přání)

Kategorie: 

Má tři přání do nebezpečného světa

Přání číslo 1: život bez nouzových přistání

Žádná z leteckých společností, se kterými pravidelně létám do Bruselu, se nijak nepředhání v nabízení nadstandardních služeb na svých palubách. Jednak vzhledem k vlastní neutěšené finanční situaci většiny z nich, jednak z důvodu jisté všednosti z létání. Dnešní svět prostě bere leteckou dopravu tak samozřejmě, jako my v letech našeho dětství cestovali autobusem.

Pokud se tedy stanete objektem nezvykle milého a vlídného zacházení, pak jde neomylně o signál, že se „něco“ na palubě děje.

Vracel jsem se z Bruselu, letadlo po startu stále ještě stoupalo a atmosféra byla ospalá.

Letuška prošla chodbičkou, zkontrolovala rutinně pasažéry a vrátila se do servisního prostoru na zádi. Za chviličku vyšla znovu a nezvykle rychle mířila do pilotního kokpitu, potkala se se dvěma dalšími kolegyněmi a cosi si šeptaly. Jedna z nich se vrátila do pilotní kabiny. Nálada v letadle byla stále klidná.

Najednou a nečekaně začaly letušky nabízet pití a občerstvení. Mimo obvyklý pořádek. Nepůsobily nervózně, jenom to bylo překvapivé.

Pokud vám dnes jakákoliv letecká společnost nabízí občerstvení „mimo pořadí“, máte neodbytný pocit, že něco není v pořádku.

Než jsem si stačil objednat jablečný džus, letadlo začalo klesat. Seděl jsem u okénka vzadu za křídlem a nemohl jsem si nevšimnout, že pilot mezitím provedl velký půlkruhový obrat. Vraceli jsme se zpět.

Pak se ozval hlas kapitána, který nám vyrovnaným hlasem oznámil, že letadlo má (nijak blíže nespecifikovanou) poruchu a musíme nouzově přistát zpátky na letišti v Bruselu. Vzhledem k tomu, že je ale stroj plný paliva, budeme muset kroužit tak dlouho, až jej nezbytnou část vypustíme.

A tak jsme kroužili a kroužili. Letušky byly hodné a nadmíru milé. Ochotně roznášely pohoštění dál a dál. Letadlo se blížilo k zemi a já si najednou začal uvědomovat, že vlastně celé to létání nesnáším a že mi to všechno musel sám čert napískat.

To, že dnes píši tyto řádky, je důkazem, že to tehdy dobře dopadlo. Přistáli jsme, vyčkali nějakých sedm osm hodin na nový spoj a vrátili se do Prahy.

A tak vám v roce 2010 přeji život bez nouzových přistání. Přeji vám nejen bezpečný let, ale také úspěšné manévry, které vám pomohou vyhnout se všem možným kolizím.

Přání číslo 2: nepotkávejte darebáky

To, že existuje terorismus, nám připomínají pouze televizní záběry a dlouhé bezpečnostní kontroly na letištích. Ty jsou obzvláště odpuzující. Pro bezpečnostní kontrolory jste soustavným objektem podezření, že právě vy převážíte něco nebezpečného a právě tito pracovníci ve vás pokaždé vidí únosce a teroristu.

Prohlídky jsou za ta léta stále důkladnější. Už dlouho nestačí projít bezpečnostním rámem „bez zapískání“. Musíte si dokonce zout boty (což bývá zejména v zimním období obzvláště výživné) a speciálně vyškolený pracovník vás korektně ale přesvědčivě „prosahá“ tak, že mnohdy váháte nad jeho sexuální orientací.

Už jsme seděli v letadle a čekali těch posledních pár minut v Bruselu na pokyn ke startu. Celou tu dobu, než se pasažéři usadili, obcházel kolem letadla muž v dlouhém černém kabátě.

Seděl jsem téměř vzadu, na záď letadla zbývaly snad tři řady. Letadlo nebylo plné a bylo obsazeno od prvních míst. Za mou sedačkou již neseděl nikdo kromě člověka až úplně vzadu. Byl sám v koutě u okénka. To je snad jediné, co o něm mohu říci. Kdybyste se mě ptali, jak vypadal, neuměl bych nic přesvědčivého říci.

Najednou se zezadu ozval strašný řev. S leknutím jsme se ohlédli. Ten muž, který před pár minutami seděl na poslední sedačce, ležel na chodbičce s vykloubeným ramenem a třemi samopaly nad svou hlavou. Během pár vteřin, více než deset to jistě nebylo, byl vyvlečen z letadla a s ním zmizeli i muži v maskách, vojenských přilbách a šedých uniformách.

Byl to nějaký terorista nebo hledaný zločinec? Nevím.

A tak vám přeji, abyste v roce 2010 žili ve světě bez teroristů, násilníků, lumpů a všemožných darebáků. A protože to je přání romantické a naivní, tak nám přeji dost takových mužů a žen, kteří se o naši bezpečnost svědomitě postarají.

Přání číslo 3: bezpečné návraty (nejen) po D1

A když už bezpečně přistanu v Praze, čeká mě ještě návrat domů po dálnici D1. A bývá to zpravidla hodně dobrodružné.

Čím dál jste od Prahy, tím horší stav dálnice je. Pověstná roleta, která vám dokonale vytřese duši z těla, začíná bezprostředně za Humpolcem. A to vás provází, proložené nejrůznějšími dírami a záplatami, až daleko za Velký Beranov.

A tak vám všem upřímně přeji štěstí bezpečných návratů z našich silnic. A není to pouze o stavu vozovek, je to hodně o nás všech. Tak, prosím, jezděme v roce 2010 s rozumem.

Pěkné vánoční svátky, hodně zdraví a štěstí v novém roce 2010!

Kategorie: 

Mé odpovědi novoročnímu vydání Deníku

Odpovědi pro novoroční vydání Deníku

 

a)    Zda a případně proč se budete opět ucházet o poslanecký mandát

 

O své další politické i občanské budoucnosti mám jasno. Přesto neberte jako nezdvořilost, že si svoji odpověď ještě pár dní ponechám pro sebe. Považuji totiž slušné a korektní, abych o svých plánech vhodným a jasným způsobem nejprve informoval své kolegy a přátele v ODS, k čemuž ještě nebyla odpovídající příležitost. Až poté budu otevřeně informovat média.

 

b)   Co Vy sám považujete za nejvýznamnější událost(i) roku 2013

 

Za nejvýznamnější událost roku 2013 považuji historicky první přímou volbu prezidenta České republiky.  Považuji tento krok za nejzřetelnější politické rozhodnutí, které signalizovalo slábnutí či dokonce odcházení „polistopadové“ parlamentní demokracie a přechod k jinému politickému uspořádání ČR i odlišnému budoucímu průchodu demokracie.

Okolnosti pádu koaliční vlády v červnu 2013 či výsledky předčasných voleb do sněmovny na konci října 2013, podle mého soudu, nic nového neznamenaly.

Byly důsledkem hrubých politických chyb dvou hlavních politických stran, byly odvetou za spornou hospodářskou a daňovou politiku předcházejících vlád za posledních deset let. Pouze tak potvrdily konec „polistopadové republiky“ a byly oním pověstným „oknem příležitosti“ k něčemu novému. Jak zásadní to je změna (z pohledu obsahového, programového, formálního) teprve uvidíme.

 

c)    Chcete připojit jakékoli další Vaše zamyšlení k roku 2014?

 

Rok 2014 bude rokem významných historických výročí. Připomeneme si například 100 let od vypuknutí první světové války, jejíž důsledky tolik předurčily vývoj v Evropě po celé 20. století i 25 let od listopadové protikomunistické revoluce.

Rok 2014 bude bezpochyby rokem, ve kterém se i nová vláda bude zřejmě potýkat s hospodářským problémy, neboť nejbližší svět kolem vykazuje pramalé známky změn k lepšímu.

Myslím, že i v roce 2014 se prezident Zeman bude snažit prosadit svoji podobu jakéhosi (polo)prezidentského politického systému v Čechách.

Buďme ovšem především optimisty a s nadějemi očekávejme budoucí dny a týdny! Nečekejme pasivně na to, co nám nějakou náhodou spadne do klína. Věřme sami sobě! Zdravý selský rozum nám přece říká, že za nás naše horké brambory z ohně  nikdo jiný stejně tahat nebude!

Přeji každému ze čtenářů vše dobré, pevné zdraví, spolehlivé rodinné zázemí a tolik nezbytné štěstí. Úspěšný nový rok 2014!

Kategorie: 

Mé první postřehy z průběhu přímé volby prezidenta ČR

Má poučení z přímé volby

 

Máme za sebou přímou volbu prezidenta České republiky. A máme o čem přemýšlet. Ne snad tolik o tom, kdo se prezidentem stal či kdo se jím stát měl. Měli bychom si v klidu zodpovědět otázku, zda nám přímá volba přinesla to, co jsme si od ní slibovali nebo pouze to, co jsme od ní čekali.

Prezidenta si vyberou a zvolí občané

Hlavním sloganem, který provázel proces vzniku zákona o přímé volbě hlavy státu, byl argument, že prezidenta si mají lidé volit sami. Mimo parlament. Mimo své poslance a senátory. Prý transparentně a bez zákulisních čachrů.

Média z těchto pozic dlouho kopala už do tak destruované víry veřejnosti v parlamentní politiku, až se jim podařilo vytvořit takovou atmosféru, ve které již politické strany neměly sílu (a poctivě řečeno ani chuť a odvahu) argumentovat a vzdorovat „volání po přímé volbě“. 

Nebyla to drtivá většina veřejnosti, která si přála přímou volbu hlavy státu - běžné občany daleko víc zajímá, zda jim politika vytváří či bere pracovní místa, než se vzrušovat debatou o tom, kdo bude sedět na Pražském hradě.

Přímou volbu si přála média a byla to média, kdo do poslední chvíle vytvářela atmosféru, ve které „ve finále“ voličům „doporučila“, koho mají jít volit.

Kampaň

Slibovalo se, se že přímá volba vymodeluje čistší a důstojnější kampaň. Obávám se ale, že za ta léta, co si na politické kampaně mohu vzpomenout, bych jen obtížně hledal kampaň povrchnější a odpudivější.

Nešlo v ní o nic (ani nemohlo, neboť kompetence prezidenta ČR jsou pramalé a bezvýznamné). Přesto byla plná osobních útoků, vytahování drbů, omílání dohadů a polopravd. Útoků na to, co kdy kdo řekl a jak kde špatně šlápnul. Analýzy hloupých a bezvýznamných bonmotů, které se snad mohou rozebírat v hospodách na rohu, ale k prezidentské kampani by snad ani neměly dolehnout.

Vlivové skupiny

V úplné nahotě se ovšem ukázaly nejrůznější vlivové skupiny, které se postupně šikovaly za jednotlivé kandidáty. Zatímco v nepřímé volbě stojí za svými kandidáty politické strany a uskupení se svými přirozenými volitelskými skupinami, přímá volba vytvořila či spíše obnovila vlastní mohutná (a navzájem nenávistná) lobbystická centra.

Za Karla Schwarzenberga se viditelně postavila mohutná angažovaná pražská kulturní fronta historicky spojená s Václavem Havlem. Ta útočila na Miloše Zemana z „nepolitických“ výšin. Označovala jej za politika minulosti, k čemuž využila i podporu Zemana Václavem Klausem.

S postupujícím časem tak šlo umělecké frontě podstatně méně o Karla Schwarzenberga samotného, jako o vhodnou příležitost světa „pravdy a lásky“ útočit na svět názorů a zásad prezidenta Klause.

Zášť

Jestli ovšem přímá volba přenesla něco negativního ze světa politiky do světa běžných občanů, pak to byla zášť a nenávist.

V médii vybičované atmosféře se prostě nešlo „nezařadit“. A zařadit se znamenalo být „prorakouský“ (pokud se dotázaný odvážil veřejně podporovat Schwarzenberga) nebo „proruský“ či „prokorupční“ (pokud se nebožák přiznal k podpoře Zemana). Zášť a nenávist tentokrát netvořily tradiční pukliny mezi politickými stranami a proudy, ale mezi lidmi na pracovištích a v rodinách.

Zdá se mi, že toto dědictví si nový prezident přináší s sebou na Hrad a s tímto dračím plevelem se bude muset vypořádat nejdřív. Pokud to vůbec půjde.  Obávám se, že zákopy jsou tentokrát vyhloubeny až příliš hluboko a atmosféra ve společnosti je vyhrocena k prasknutí.

Takže, celkem vzato,, nemám pocit, že by přímá volba hlavy státu výrazněji zkultivovala české politické prostředí a byla pro českou politiku ozdravením tak, jak nám to její obhájci vždy vnucovali. A to nám ještě budoucnost ukáže, jaká další kukaččí vejce přinesla přímá volba české společnosti.

Kategorie: 

Méně o pokrytectví, více o vzdělání

Pan Martin Zvěřina v článku „Vysoké pokrytectví“ (LN, 1.4. 2015), s podtitulem „akademické tituly jsou erby dnešního Česka“, předvedl skutečně vysokou míru pokrytectví - vlastního.

Nemá smysl polemizovat se Zvěřinovým neskrývaným záměrem útočit na Václava Klause prostřednictvím zlehčování prezidentova oponentského posudku habilitační práce Petra Žantovského na Panevropské univerzitě v Bratislavě. Soudný člověk si je schopen plný text onoho posudku najít na osobních stránkách Václava Klause a je, myslím, v možnostech takového zájemce udělat si vlastní úsudek.

Je přirozeně snazší s lehkostí upozorňovat na to, co „jinde“ dělají špatně, než věnovat se tomu, co špatně – ke své vlastní škodě – děláme my. Především proto bych považoval za přínosnější, kdyby se pan Zvěřina méně zabýval úrovní vysokého školství na Slovensku (nad které se z nijak nevyargumentovaných důvodů povyšuje), ale aby si s obdobnou mírou kritiky podrobněji povšimnul poměrů v českém školství. Nejen vysokoškolském.

Ze zkušeností vím, jak nepřipravené přicházejí některé děti již do základních škol. Pedagogové oprávněně poukazují na rychle se zhoršující schopnosti dětí vyjadřovat své základní myšlenky (a vůbec dobře mluvit) či zvládat nezbytné návyky jako nutné předpoklady pro úspěšné zvládnutí základního vzdělání.

Bezbřehá „liberalizace“ výuky na základních školách (v mylné snaze odlišit se od sousední základní školy za každou cenu) vede již po léta k nežádoucímu rozmělnění obsahu základního vzdělání (a tedy snížení jeho kvality) – tak nezbytného k úspěšnému pokračování v dalším studiu.

Ani střední školy na tom nejsou lépe, ba naopak. Je, bohužel, veřejně přijímaným faktem, že maturitní zkoušku, kdysi prestižní vzdělávací metu, může dnes získat vlastně téměř kdokoliv. Tak hluboko klesla úroveň středoškolského vzdělání.

Nadbytek středních škol a „boj o studenta“ přirozeně přinesly snížení kvality znalostí průměrného českého středoškoláka. Proč by v tak průchozím systému měl žák základní školy toužit stát se raději řemeslníkem s několika výučními listy, když získat maturitní vysvědčení není nijak obtížné.

Je viditelnou, a asi už i měřitelnou pravdou to, že obdobně zhoubné plody přináší i „vzdělávací“ politika zřídit „fakultu v každém okresním městě“. Prázdná floskule o budování jakési „evropské znalostní politiky“ vytvořila podhoubí pro nenáročný zisk akademického titulu.

Kšeftování s tituly, oprávněně kritizované, je tak pouhým vrcholkem ledovce a produktem kolabujícího systému vzdělání v této zemi.

Nepochybně je snadnější zlehčovat či útočit na názory a postoje Václava Klause, jimiž na stále pokřivenější formu i postupně prázdnější obsah českého vzdělávacího systému poukazuje.

Je škoda, že média - v právě pro budoucnost domácí společnosti tak citlivém problému - odmítají s každým, kdo to s českým vzděláním myslí dobře, táhnout za jeden provaz. To je krátkozraké, skličující – a vysoce pokrytecké.

Kategorie: 

Může se ODS stát opět dvacetiprocentní stranou? (odpověď na otázku týdeníku Reflex)

Snad, ale musí pro to něco udělat, ne se k tomuto výsledku „stydlivě promlčet“. Musí se zbavit strachu uchopit velká společenská témata a proto si musí zvolit jiné vedení! Ne „hodné kluky, kteří pošlou mamince sms, ať se dívá, že budou večer v televizi“. Musí odmítnou elitářství a vrátit se k občanské straně, ve které má hlas členů - bez rozdílu vzdělání - stejnou hodnotu. Musí se vnitřně disciplinovat a obnovit drobnou tvrdou práci. Musí se vrátit mezi lidi. Živě, ne jen skrze facebook a twitter.

Zatím z toho mnoho nenabízí. I proto si o oněch dvaceti procentech může nechat jenom zdát, bohužel.

psáno pro Reflex (5.5. 2016)

Kategorie: 

Nechuť platit daně je výsledkem arogance mocného státu

Ekonomie v jedné lekci

 

Dítě se učí zkušeností. Kéž by tak činila i současná česká politika! Když před rokem česká vláda ohlásila svůj úmysl zrušit tzv. švarc systém, přišla přes noc oprávněně o podporu drobných podnikatelů zvyklých starat se v každodenním potu tváře sami o sebe. Ani socialista Jan Mládek se zjevně nepoučil.

Problém tzv. švarc systému je otevřenou učebnicí chování selského rozumu v ekonomice, který nám umožní srozumitelně pochopit všechny omyly minulé, současné ( a jak je vidět i budoucí) politiky.

Podstatu tzv. švarc systému drtivá většina českých drobných podnikatelů vůbec nezná. Ministři financí všech politických barev jej ovšem nahlíží jako zlovolnou aktivitu nežádoucí „daňové optimalizace“.

To, že se lidé snaží snížit své daňové břemeno na minimum, vychází z jejich nedůvěry, jak s jejich odvody nakládá stát. Je podněcován jejich touhou po zlobné odplatě za to, jak jim stát podnikání ztěžuje – například soustavným zvyšováním daní. Daňová optimalizace je tak logicky brána jako „okno příležitosti“ uniknout daňové povinnosti, neboť stav, ve kterém „platit daně je ctností“, stát a významná část politiků sami po léta ničí a destruují.

Je takové jednání drobných podnikatelů podvodem či naopak výrazem jejich racionálního chování?

Malý podnikatel, který musí svůj čas věnovat sháněním práce – ne studiem soustavně proměnlivého legislativního a daňového prostředí – je současně konfrontován s průběžně bujícím a stále více nepřátelským byrokratickým prostředím.  Oprávněně si klade otázku, „proč to má všechno platit“.

Obvykle nemá dovolenou, není kdo by mu ji zaplatil. V práci bývá od rána do večera. Nemá nejrůznější zaměstnanecké benefity. Nemá nikoho, na rozdíl od pohodlí zaměstnance, kdo by mu práci sháněl. Na rozdíl od zaměstnance je to podnikatel, kdo nese úplné riziko svého činění.

Daňová optimalizace je tak zrcadlem pravdy o tom, co si lidé o vládě a jejích výsledcích myslí. Je jejich formou „pomsty“ své vládě. A je omylem myslet si, že „socialistická změna“ jejich chování zlepší. Proč by měl podnikatel odvádět daně, když je obratem ruky vláda, krajská či komunální reprezentace promění v dotaci ve prospěch jeho konkurenta?

Politika nemá bojovat proti tzv. švarc systému. Má bojovat proti příčinám, které malého podnikatele vedou k nedůvěře ve svou vládu. Zákaz švarc systému není řešením.

Jediným možným řešením je zásadně rekonstruovat systém tak, že to, co každý z nás do společného systému odvede, bude spravedlivě oceněno v okamžiku, kdy bude od systému něco potřebovat ve smyslu „kolik odvedeš – tolik dostaneš“ (například zdravotní a sociální zabezpečení). Systém musí být očištěn o tisíce nejrůznějších dotací, tolik zničujících férovost a rovnost prostředí pro podnikání.

Jsem, bohužel, skeptický, že toho lze v dnešní společnosti dosáhnout. A jsem dokonce přesvědčen, že si to ani stále mocnější stát ani socialisté (v různých politických stranách) nepřejí.

 psáno pro Lidové noviny

Kategorie: 

Nekompromisní Jan Petránek v pořadu Host Radiožurnálu (5.2. 2015)

Názory Jana Petránka (83) na dění ve světě jsou vždy nekompromisně založeny na zkoumání a porovnávání faktů z nejrůznějších světových informačních zdrojů. Doporučuji každému, kdo by si chtěl poslechnout jeho názory na vývoj na Ukrajině, okolo tzv. Islámského státu, ať si pustí tento odkaz:

http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/putinuv-vpad-na-krym-byl-...

Názor si každý můžete dotvořit sám (včetně například na necitlivou? dramaturgii pořadu - proč asi)

Nespravedlivý postup EK při přidělování emisních povolenek v neprospěch nových členských států EU

Písemný dotaz na Evropskou komisi včetně odpovědi

Dne 9. března 2007 schválila Evropská rada akční plán, ve kterém se zavázala vytvořit do roku 2009 evropskou energetickou politiku. Tato obsahuje mimo jiné cíl snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o 20 %. Strategie, kterou navrhla Evropská komise, ale zvýhodňuje staré členské státy, neboť za základní rok pro kalkulaci tohoto cíle stanovila rok 2005.

  1. Proč akční plán nezohledňuje výsledky náročné restrukturalizace průmyslu v post-komunistických zemích, dosažené před rokem 2005, které dokazují, že průmysl nových členských států EU je schopen cílů snížení emisí dosáhnout rychleji a efektivněji než průmyslová odvětví starých členských států?
  2. Z jakého důvodu přistupovala Komise při přidělování povolenek mnohem přísněji k novým členským státům, když z EU-15 jednoznačně plní stanovené limity pouze Velká Británie?
  3. Jak hodlá Evropská komise napravit své rozhodnutí, aby došlo k úpravě směrem ke spravedlivějšímu způsobu kalkulace zmiňovaného cíle?

Odpověď pana Dimase jménem Evropské komise ze dne 2.10.2008:

Analýza provedená při přípravě souboru opatření pro změnu klimatu a energetiku, jež Komise navrhla, brala v úvahu restrukturalizaci, která v nových členských státech proběhla v letech 1990 až 2005, i náklady, které bude nutno vynaložit v budoucnosti. Přitom zohlednila také možnosti jednotlivých členských států dosáhnout celkových cílů, které stanovily hlavy států.

Komise přitom vycházela ze zásady, že celý soubor musí být spravedlivý vůči všem členským státům. Proto navrhla několik konkrétních opatření, aby se zajistilo, že všechny členské státy budou k danému cíli rovnocenně přispívat:

  1. 10 % dražebních práv v rámci systému Evropské unie pro obchodování s emisemi (EU ETS) je přiděleno členským státům, které mají relativně nízký hrubý domácí produkt na obyvatele (HDP/obyv.). Budou-li tato práva plně vydražena, bude to ročně představovat cca 5 mld. EUR v tržní hodnotě. Pro uvedené země to bude znamenat čistý finanční přínos, jenž jim může pomoci při přechodu na diverzifikovanější a efektivnější energetiku a při řešení sociálních opatření pro domácnosti s nízkými příjmy.
  2. U sektorů, které nejsou součástí systému EU ETS (např. doprava, zemědělství, nakládání s odpady), jsou cíle pro emise skleníkových plynů mezi členské státy rozděleny s přihlédnutím k relativní váze HDP/obyv. v příslušných zemích. Cíle jsou v rozpětí od mínus 20 % (ve srovnání s rokem 2005) po zvýšení emisí o 20 %. Navrhované cíle tak zohledňují rychlejší současný i potenciální růst hospodářství v méně bohatých státech.
  3. Relativní HDP/obyv. je částečně základem i u cílů stanovených pro oblast energie vyráběné z obnovitelných zdrojů.

Z posouzení dopadů, které Komise provedla, vyplývá, že náklady souboru opatření pro ekonomiku EU jsou celkově nízké. Uvedené konkrétní postupy použité při stanovení cílů přitom zajišťují spravedlivé rozdělení nákladů mezi jednotlivé členské státy. Přímé náklady pro EU např. v roce 2020 činí celkově 0,45 % HDP, přičemž náklady pro státy s nízkým HDP/obyv. jsou nižší než tento průměr.

Kategorie: 

Nezaměstnanost jako selhání hospodářské politiky vlády

Nezaměstnanost (mladých)

 

Vážné předvolební téma: jak zaměstnat mladé. Přestože míra nezaměstnanosti mladých v České republice není v porovnání s některými (zejména jižními) zeměmi Evropské unie nijak katastrofální, z běžného reálného života vím, jak obtížně mladí lidé shánějí první práci.

Nezaměstnanost pouze mladých?

Přesto se zdráhám nahlížet na problém nezaměstnanosti mladých jako na zvláštní, z celkového kontextu vydělený problém, na který by se vládní politika měla zaměřovat nějak výlučněji. Nezaměstnanost mladých je součástí celkové nezaměstnanosti v rámci celé české práce schopné populace.

Nejen někteří mladí nemají práci, ale práci nemají ani mnozí lidé středního věku, o složitosti ztráty práce pro lidi staršího věku či tělesně postižených ani nemluvě.

Nezaměstnanost je neblahým produktem selhání hospodářské politiky.

Od září 2008 (pád americké banky Lehman Brothers,) do druhého čtvrtletí 2013 výkon české ekonomiky poklesl až na hodnotu -2,1% HDP. Tento stav se promítá do růstu míry nezaměstnanosti.

Jediným způsobem, jak úspěšně léčit nezaměstnanost všech je hospodářský růst.

Selhávající struktura vzdělání

Přesto však má nezaměstnanost mladých svoje zvláštnosti. Nabídka volných pracovních míst prudce klesla a zaměstnavatelé upřednostňují lidi s praxí - proto se plně obnažil problém českého vzdělání.

Lapidárně řečeno: máme to tu samou maturitu (často neodpovídající představě o náročnosti maturitní zkoušky), máme tu bezpočet vysokoškoláků absolvujících zhusta nepraktické, a pro běžný život nepoužitelné obory, ale máme málo kvalifikovaných, řádně vyučených fachmanů.

Z mnoha mých návštěv nejrůznějších firem vím, jaký hlad je po dobrém učni, po středoškolákovi s kvalitním středoškolským technickým vzděláním či po vysokoškolákovi z technické univerzity.

Pokud nezačneme pracovat na fundamentální změně struktury českého vzdělávacího systému, který bude vyhovovat průmyslové tradici země, nic dobrého nás nečeká. I s vědomím, že jsme s tím měli začít již dávno!

Sklerotické pracovní právo

Pracovní zákonodárství, plně podléhající nepružnosti evropského sociálního modelu, se nadměrně zaměřilo na všestrannou ochranu zaměstnance před zaměstnavatelem.

Zaměstnavatel, který ví, že „rozejít se“ se svým zaměstnancem v rámci stávajícího platného právního rámce je komplikované, nerad riskuje. Snad by si i třeba plácnul s člověkem, který právě skončil školu, ale v prostoru, ve kterém je rozvázání pracovního poměru nadměrně střeženo, prostě neriskuje.

Jedině konkrétní, praktické změny, jenž umožní významné zjednodušení navazování a rozvazování zaměstnaneckých vztahů, může (nejen) mladým hledajícím práci významně pomoci.

Vysoké daně

Průměrná hrubá mzda na Vysočině v roce 2012 byla 21 424,- Kč (zdroj: ČSÚ). Aby na tuto hrubou mzdu zaměstnanec dosáhnul, musí pro svého zaměstnavatele vytvořit za daný měsíc hodnotu odpovídající 28 718,- Kč. Z této částky odvede zaměstnavatel povinné sociální a zdravotní pojištění a totéž učiní poté i zaměstnanec z toho, co se na jeho výplatní pásce nazývá hrubá mzda. Je proto zřejmé, že zaměstnanost podpoří pouze taková daňová reforma, která významně sníží daňové zatížení práce.

Nezaměstnanost mladých mohou vyřešit pouze rozumná ale odvážná hospodářská politika, která přinese hospodářský růst; zásadní reforma školského systému; významné změkčení pracovního práva a podstatné zmírnění daňového zatížení práce.

O tom by měly být následující volby.

Kategorie: 

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř

V projevu, se kterým vystoupil premiér Fischer v parlamentu na obhajobu Janotova úsporného balíčku, varoval před tzv. „maďarskou cestou“. Letmý pohled k našim sousedům potvrzuje, jak katastrofální ekonomická a sociální situace tam panuje.

Maďarsku se za socialismu říkalo „veselý barák“. Do Budapešti jsme si jezdili kupovat u nás nedostupná elpíčka a tehdy módní oblečení nebo na koncerty světových kapel.

Maďarský socialistický kapitalismus ve stylu „ani nahá, ani oblečená“ stavěl zemi v dalším vývoji do role budoucího premianta.

Dnešní Maďarsko ničí hluboká recese, vlny hromadných propouštění, znehodnocený forint a neschopnost tisíců rodin splácet své úvěry a hypotéky.

Zřejmě právě onen, pro Maďarsko typický socialismus – nesocialismus způsobil, že pád komunismu v zemi nepřinesl žádné výrazné vzepjetí podnikatelského ducha v prostoru neomezené svobody. Přechod ke kapitalismu pochopili Maďaři jako možnost dokoupit si spotřební zboží v nedaleké Vídni a v blahém očekávání, že blahobyt dorazí do země bez individuálního nasazení a ochoty k utažení opasků.

Zatímco v Čechách a na Slovensku probíhala liberalizace cen a hluboká hospodářská transformace provázená masivní privatizací, Maďarsko ochromila stávka taxikářů, kteří protestovali proti záměru vlády liberalizovat ceny.

Tak to šlo až do roku 1995, kdy stále rostoucí státní dluh a neschopnost splácet zahraniční půjčky spustily dílčí reformy ministra financí Lajosze Bokrose. Jen díky jim v následujících volbách pravicová strana Fidesz převzala zemi jakž takž finančně stabilizovanou.

V následujících volbách se nesmiřitelně rozdělené politické spektrum předhánělo ve smrtelných slibech: jak socialisté tak pravicové strany slibovali 13.platy, 13.důchody, levné hypotéky, zvýšení sociálních dávek nebo zvýšení platů ve státním sektoru.

Po volbách, které vyhráli maďarští socialisté vedení Peterem Medgyessym, tragédie vyvrcholila: socialisté své sliby začali plnit. Nastalo období prudkého růstu mezd nepodložené odpovídajícím hospodářským výkonem.

S neblahým příchodem ekonomické krize se hrůza situace ukázala v plné nahotě. Život na dluh, reformy – nereformy, blahobyt bez výkonu, vytloukání jednoho dluhu druhým přivedly Maďary do situace evropských žebráků, kteří, aby odvrátili hrozící krach veřejných financí, objížděli tu Brusel tu Mezinárodní měnový fond a s čepicí v ruce prosili o mimořádné finanční pomoci.

Maďarská měna forint začala výrazně oslabovat (a to podstatně víc, než česká koruna, což si z léta 2008 mnozí pamatujeme). Výsledkem oslabení forintu byl nárůst platební neschopnosti obyčejných Maďarů.

Ti v nedávné minulosti uzavírali své hypotéky v eurech nebo švýcarských francích. Činili tak proto, že mohli čerpat své hypotéky a spotřební úvěry kvůli výhodnějším úrokovým sazbám.

Průměrná měsíční mzda v Maďarsku je asi 200 000 forintů. Průměrná měsíční splátka se vzhledem ke znehodnocenému forintu vyšplhala na 70 – 100 tis. forintů. Valná většina obyvatelstva není schopna své závazky platit a tak za ně ručí dalším majetkem svých rodičů nebo příbuzných. To jenom tragédii celé situace zhoršuje.

O sociálním napětí a dramatickém nárůstu kriminalisty snad již není třeba ani mluvit.

To je ona „maďarská cesta“, před kterou varoval premiér Fischer a žádal poslance, aby Janotovy návrhy podpořili i přes řadu svých výhrad. Je ovšem na nás všech, abychom z maďarského (a nejen maďarského) příkladu vyvodili náležitá poučení pokud se chceme podobnému scénáři vyhnout.

Zde je pár mých vlastních doporučení:

  1. žít na dluh se nevyplácí a dlouhodobě to ani není možné.
  2. rozhazovačný stát rozdává peníze, které nám formou daní odebral. Chtějme po politicích, aby naše peníze nerozdávali ale šetřili!
  3. výsledkem života v sociálním blahobytu „nad poměry“ je zadlužení, které nelze finančně utáhnout. Je třeba sociální systém reformovat v době, kdy to ještě moc nebolí. Odkládání takových reforem navodí neřešitelnou finanční situaci, na kterou doplatí především chudí a sociálně slabí.
  4. liberalizovat ne standardizovat. Politické strany by měly vytvořit takové politické klima, které uvolní podnikání cestu. Čím méně vyhlášek a zákazů, tím více nápadů pro podnikání a tím rychlejší hospodářský růst.
  5. vyhnout se „maďarskému scénáři“ znamená začít u každého z nás. Přehodit výhybku v našem myšlení „nejlépe se o mě postará stát“ na bolestivé a pracné „pomoci si mohu jen já sám“.

Vím, řeknete si, nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. Nikdo ale přesně neví, kdy je hrozně a jestli náhodou hůř už není.

Kategorie: 

Nobelovu cena míru by měla dostat raději "železná opona" než EU

Nobelovka pro unii

 

Letošním laureátem Nobelovy ceny za mír se stala Evropská unie. No, když toto ocenění mohly v historii dostat nejrůznější kontroverzní postavy či uskupení, proč by ji nemohla získat EU? Realita je ovšem složitější.

Zpráva výboru hodnotitelů tvrdí, že EU je po léta zárukou míru a stability na evropském kontinentu. Nahlédneme-li do řeckých či španělských ulic poněkud pozorněji, na moc klidu a míru to nevypadá. Za významnější a poctivější ovšem považuji pokus pohlédnout na část evropské historie v širším kontextu a podstatně delší časové řadě.

Mocnosti, které po II. světové válce formovaly budoucí evropské uspořádání, se dostatečně poučily z katastrofálních důsledků Versaillského míru. Navzdory tradiční francouzské snaze o potupu Německa vykročily jiným směrem – směrem hospodářské spolupráce a odstraňování obchodních bariér, což však mělo s dnešní podobou politické integrace Evropské unie pramálo společného. 

Původní, a zdůrazňuji správná a blahodárná, podoba evropské spolupráce byla založena na ekonomickém propojování, na svobodném obchodování, na odstraňování celních bariér. Tam, kde hranice překračují obchodní karavany, tam, kde na základě vzájemně výhodné dělby práce roste blahobyt, tam zanikají důvody k ozbrojeným konfliktům a válkám.

Jak Německo, tak Francie – i přes svoji historickou podezíravost, která mimochodem ve skrytých podobách přetrvá až do současnosti – zjistily, že je dobré hospodářsky spolupracovat. Jedním ze základních důvodů unikátně dlouhého období bez válek na evropském kontinentu, je spolupráce na vytváření velkého společného evropského trhu.

Z mediální debaty o Nobelově ceně za mír pro EU zcela vypadla vojenská a hospodářská přítomnost USA v západní Evropě, ačkoliv je třeba zdůraznit, že francouzský prezident Charles de Gaulle si přál z evropského propojování vytvořit protiváhu USA.

Byl to ale právě velkorysý Marshallův plán, který dal západní části zničené Evropy po II. světové válce časový prostor nadýchnout se a nakročit k hospodářskému rozvoji. Na území Německa byly – a stále jsou – americké vojenské základny, které garantovaly jak vnitřní bezpečnost mezi státy západní Evropy, tak ochranu před možným vpádem vojsk zemí Varšavské smlouvy.

Tím se dostávám k možná nejpřekvapivějšímu tvrzení. Nobelovu cenu za mír možná měla dostat „železná opona“. Právě ona rozdělila Evropu na část „západní“- ekonomicky prosperující s funkčními demokratickými mechanismy, a na část „východní“-  se selhávajícím plánovaným hospodářstvím, s totalitním politickým uspořádáním a zcela ve vleku komunistického Sovětského svazu.

Americký politický a vojenský deštník pokrývající západoevropské demokracie a jejich vlastní zájem přežít hrozbu invaze Sovětů, byly sjednocujícími motivacemi, proč byla západní část kontinentu bezkonfliktní. Ne EU, ale bipolární uspořádání světa, ve kterém proti sobě stály dva gigantické politicko-ekonomické bloky, jež se navzájem vyvažovaly, jsou paradoxně příčinami desítek let míru v Evropě.

Zatím nezazněla otázka, proč vůbec EU ocenění dostala. O pravých důvodech sice můžeme jenom spekulovat, ale dovolím si tvrdit, že letošní Nobelova cena za mír má být symbolem. Ne jako ocenění minulosti, ale jako rozvázání rukou pro budoucí vývoj.

Předseda Evropské komise Barroso v letošní „Zprávě o stavu Unie“ poprvé v historii nadřadil Komisi nad národní státy. Nahlížejme proto na udělení Nobelovy ceny jako na signál k podpoření navrhovaných federalizačních mechanismů a legitimizaci uloupení velké části moci Evropskou komisí. To, bohužel, nepovede k ničemu jinému, než ke ztrátě svobody na evropském kontinentu.

Je tedy současná EU garantem míru v budoucnu? Současná byrokracie, produkující stohy regulačních opatření, už má daleko k původní myšlence sjednocení Evropy. Sociální a hospodářské problémy, které s sebou současný směr integrace přináší, ukazují, že EU neplní roli, jakou si vytyčila.

Není proto vyloučeno, že spory uvnitř EU, letité ignorování zájmů občanů členských států a na jejich úkor spouštění gigantických penězovodů z částí prosperujících do částí kontinentu dlouhodobě selhávajících, může vytvořit atmosféru „živelné disintegrace“.

EU tak může, bohužel, sama sehrát roli spouštěče konfliktu v Evropě. 

Kategorie: 

Nová studená válka - realita, nebo jen strašák?

Nepřijímám tvrzení, že svět je ve studené válce a odmítám návrat k takovému uspořádání světa, které si válečníci jako John McCain a Jens Stoltenberg úpěnlivě – ale bohužel úspěšně - přejí.

Faktem ovšem je, že, ruku v ruce s vnitřním uvadáním Západu, se vztahy mezi Západem a Ruskem po léta průběžně zhoršovaly. Rozdílné přístupy k událostem na Ukrajině v roce 2014 je pouze prudce a rychle vyostřily.

Západ, opilý svým vítězstvím ve studené válce, se vžil do role určujícího světového hegemona a namísto trpělivých pokusů přitáhnout postsovětské Rusko do mechanismů hospodářské, politické i bezpečnostní spolupráce, chybně zvyšoval na Rusko tlak a posouval hranice NATO na východ. Vyvolání chaotické a kolizní atmosféry na Ukrajině nelze v tomto kontextu chápat jinak, než jako formu barometru, kterým si Západ nerozvážně testoval aktuální sílu a odhodlanost Rusů. Nesmyslné a pro všechny zničující západní ekonomické sankce vůči Rusku dále pouze přilily olej do ohně a prohloubily příkop vzájemné nedůvěry.

To vše nemohlo ze strany Ruska zůstat bez odezvy a tato velmoc – ke zděšení Západu - reagovala. I vstup Rusů do řešení syrského konfliktu, ve svých souvislostech a se všemi svými důsledky, byl krokem, o který si Západ „koledoval“ podobně jako na Ukrajině.

A všimli jsme si, jak běžnými slovy se za poslední dva roky stala v každodenní mluvě slova „bude válka“? Až se zdá, že obnovení reálné atmosféry strachu z války mezi obyčejnými lidmi bylo způsobeno západními politickými elitami cíleně.

Kromě zbytečného vytváření vůči nám nepřátelské, možná i třaskavé, nálady uvnitř Ruska (což by v našem zájmu být nemělo a přesto k tomu Západ tak cíleně přispívá) vyhovuje zhoršování vztahů Západ - Východ politice „zahánění do jednoho stáda“ a v Evropě slouží jako motor bezvýhradného utužování doktríny stále těsnější unie. Západní - nepochopitelně válečnické - postoje vypadají jako  prostředek, jak mezi svými spojenci opět „nastolit kázeň a disciplínu“ a zjednodušit uvolňování cenných zdrojů na zbrojení (které budou rády čerpat v rámci unifikovaných požadavků NATO vybrané západní zbrojařské firmy).

Nedivím se, že rychle se zhoršující atmosféra mezi velmocemi leckoho vede k paralelám se studenou válkou. Jakkoliv toto srovnání odmítám, vzpírám se mu a věřím v návrat zdravého rozumu do politiky, neskrývám své obavy a žádným velkým optimistou nejsem. I když to všechno dobře dopadne, překonat nově vytvořené stereotypy bude práce na desítky let dopředu.

 

Odpověď na otázku Newsletteru IVK

 

Ivo Strejček

29. února 2016  

Kategorie: 

Nové, nové a stále nové zdroje!

Problematické „zelené“ daně

 

Boj vyhlášený globálnímu oteplování stále probíhá. Ve jménu „záchrany planety“ bojují moderní pravičáci i levičáci za snížení emisí oxidu uhličitého. Objevuje se generace „nových“ daní, které mají trestat ty, kteří znečišťují. „Výchovným“ efektem ekologických daní má být změna jejich chování. „Budeš-li investovat do moderních systémů vytápění, nebudeš muset zelené daně platit,“ hlásají.

Pravda je, jak už to bývá, poněkud jednodušší. Za péčí o planetu se jednak skrývá zájem států a jejich ministrů financí najít další zdroj příjmu do státní pokladny, jednak cílený a bezohledný tlak byznysu napojeného prostřednictvím dotací na zdánlivě bezedné cecíky daňových poplatníků. Nakonec, důsledky solární a větrníkové revoluce už plátci elektrické energie v ČR pochopili.

Všichni ministři financí v každém ze členských států EU nalezli v zelených daních vhodný nástroj, jak husu (daňového poplatníka) zase o trochu víc oškubat, přičemž ona si nedovolí (vždyť je to ve prospěch planety a málem záchrany života na ní) příliš kejhat. A přesto je nezbytné kacířsky upozornit na úskalí, která tato nová daň lidem přináší.

Hanebnost uhlíkové daně spočívá v tom, že je uvalena na spotřebu takových produktů, které mohou lidé nahradit jen obtížně, v mnohých místech dokonce vůbec.

Jinak řečeno, spaluje-li majitel rodinného domku ve svém kotli černé uhlí a nemá žádnou možnost druh vytápění změnit (například přejít na vytápění plynem, když v místě bydliště žádný rozvod plynu neexistuje), bude uvalením nové uhlíkové daně na černé uhlí nucen platit vyšší cenu, aniž to může jakkoliv ovlivnit.

Postiženi takto konstruovanou daní – tedy vyšší koncovou cenou - budou zejména lidé z nejnižších vrstev obyvatelstva, lidé z venkova a lidé velkých městských sídlišť napojených na centrální výtopny spalující uhlí nebo topné oleje.

Politické strany volají do boje proti posilování českých komunistů, ale raději by nejprve neměly přistupovat na taková rozhodnutí, která komunistům voliče do jejich náruče přímo vhání! Není lepšího příkladu z poslední doby než návrh na zavedení uhlíkové daně.

Jistě, můžeme říci, že každá daň, kterou musíme platit, je formou pokuty za naši aktivitu a tudíž nespravedlivá, ale toto je smutný typ daně, který onu nespravedlnost „přivádí k dokonalosti“.

Návrh by měl být vládou ČR projednán 28.2. 2013 a pokud jej vláda schválí (ministr Kalousek už počítá s příjmem do státního rozpočtu asi 4 mld. Kč) nová daň by měla být uvalena na spotřebitele od 1.1. 2014.

Nová zelená daň, bude-li schválena, zřejmě rozjitří už tak rozhněvanou společenskou atmosféru, ve které plátci daní mohou být je stěží spokojeni s tím, jak jsou výnosy z jejich daní spravovány.

Ano, jde o to, že více daní znamená vyšší náklady na jejich výběr (tedy více finančních úředníků), ale i o to, zda jsou daňoví poplatníci přesvědčeni o tom, že s jejich penězi stát nakládá efektivně. Že je využívá ve prospěch těch, kterým je odebral.

A to, jak se zdá, je problém. Nejen náš - řekli bychom český, ale problém evropský. Byrokratický, dotační, neprůhledný, snadno podléhající ziskuchtivosti zájmových skupin a čím komplikovanější, tím obtížněji kontrolovatelný.

Navíc, nejen český selský rozum napadne ještě nejméně jedna otázka, na kterou by chtěl v souvislosti se zavedením takto nespravedlivé daně najít odpověď.

„Jak té planetě, hrome, pomůže moje zelená daň, když ji kromě Evropské unie nikdo v jiných částech světa neplatí,“ položí koumák otázku do pranice!

A jediná poctivá odpověď ministra financí je: „protože zdroje ve tvé vlastní kapse stále vidím“. Následující část konverzace si čtenář jistě domyslí sám.

Kategorie: 

Nálada pod hladinou

 

Minulý čtvrtek se v pár českých a moravských městech sešlo několik tisíc demonstrantů s radikálními požadavky na demisi vlády a odstoupení prezidenta země. Šlo o dílčí vyvrcholení kampaně, kdy zemi křižovala vozidla s českými vlajkami a z tlampačů na sebe upozorňovala produkcí chorálů „Ktož sú boží bojovníci“ a „Svatý Václave“.

Nemá smysl rozebírat podstatu a cíle organizátorů, ale vyplatí se přemýšlet o příčinách, které vhání do náruče zřejmých manipulátorů a politických šíbrů část české společnosti.

Nejsme v tom, Česká republika, sami. Tato hnutí neklidu zmítají celé jižní křídlo Evropské unie a v americké mutaci „okupují Wall Street“. Nelze je nijak přesně ideově zařadit. Sdružují radikální levicové proudy, pacifisty, anarchisty, bojovné ekologisty, pravicové extrémisty a bojovníky za rasovou čistotu.

Chtějí strhnout „starý prohnilý svět“, řekli bychom slovníkem zdejších komunistů. Prostředí jim k tomu nahrává a vhání do jejich řad lidi zkoušené nelehkou ekonomickou a sociální situací. Ti mají sklon věřit, že jejich složitou životní situaci (ať již byla způsobena souhrou neblahých náhod nebo jejich vlastním „přičiněním“) lze vyřešit strhnutím vlády a demokratických institucí.

Motivace této skupiny obyvatel, ať již v ní jsou penzisté obávající se o svůj životní standard či mladí  nezaměstnaní lidé, lze chápat.

Nelze ovšem pochopit část českých médií včetně mnohých významných komentátorů, kteří sice správně náladě pod hladinou rozumí, nicméně zjevně politickému přeformátování společnosti fandí. V naivní víře, že po pádu dnešních demokratických stran to budou oni, kdo budou vyvolenými k budoucímu vládnutí. Zásadně se ale mýlí. Ten, kdo by přivodil zvrat demokratického systému prostředky, kterými pracuje a které používá, už by ke svému vládnutí nikoho dalšího nepotřeboval.

Ekonomická krize, tak jako vždy v minulosti, radikalizuje část veřejného mínění. Obavy většiny z oslabování svých nároků na sociální jistoty či dokonce strach z jejich ztrát ve prospěch různě definovaných menšin, vytváří prostor pro hlasatele jednoduchých sloganů.

Vlády si, zcela v zajetí politické korektnosti, která po léta rozleptává svobodnou diskusi a tím brání pojmenování nešvarů ve společnosti, zužují prostor k prosazování vhodných řešení vážných problémů.

Úporná a statečná snaha kabinetu dostat pod kontrolu dluhy veřejných rozpočtů naráží na nepochopení společnosti. Ale tím si je částečně vinna sama vláda.

Jen a pouze ona se musí pokusit vysvětlit veřejnosti celý kontext, ve kterém tu navrhuje krátkodobé snížení růstu penzí, tu navrhuje úpravy daňových sazeb. Nelze se divit, když ministr financí oznámí růst sazeb daně z přidané hodnoty a veřejnost jeho záměru nerozumí a odmítá jej, aniž by při tom nevysvětlil proč k takovému opatření dochází, co přinese a jak budou získané prostředky využity.

Zcela nepochopitelně selhávají nejvýznamnější média. Každodenně sice „pumpují“ náladu pod hladinou zprávami kdo kolik bere a kdo dostal jakou odměnu, ale složitější a náročnější analýzu současného stavu a rozbor skutečných problémů nenabízejí.

Pokud by se měla i nadále atmosféra ve společnosti radikalizovat a pokud by mělo být v ohrožení samotné demokratické směřování země, média se na tomto stavu podepíší mírou vrchovatou.

Ani politika v době ekonomické a zejména hodnotové krize nenabízí svoji nejlepší tvář. Ano, prezident Klaus má pravdu tvrdí-li, že „reality show“  v přímém přenosu odhalující politické zvrácenosti Věcí veřejných před soudem, dokonávají své dílo zkázy.

Zloba v ulicích je signálním balónkem nálad, které kypí pod společenskou hladinou. Současná politika – a zdůrazňuji vládní i opoziční – by si těchto nálad měla všímat. Je v zájmu jak ODS a TOP 09 tak ČSSD (jako rozhodujících politických stran), aby společně obrousily hrany společenského neklidu.

Strkání hlavy do písku by je mohlo snadno stát jejich existenci, ale především připravit tuto zemi o svobodu a (třeba nedokonalou) demokracii.

Kategorie: 

Návrh obžalovat prezidenta Václava Klause z velezrady je skandální

Senátorská velezrada

 

„Věrné nazývají zrádci a zrádce věrnými,“ prohlásil kdysi Ferdinand Peroutka na vlnách Svobodné Evropy. Jak nadčasové, jak příznačné pro soudobou českou realitu!

Svérázný příspěvek 38 senátorů, kteří žádají Ústavní soud, aby přezkoumal jejich pocity o tom, že se odcházející prezident Václav Klaus dopustil velezrady, snad ani nelze jinak vykládat.

Přestože má pojem velezrada své přesné právní vymezení, má obsah, kterému rozumí každý prostý občan. Dopustit se velezrady, říká nám selský rozum, znamená dopustit se něčeho strašného. Něčeho, co souvisí s pokusem změnit režim, snahou zbourat demokratické uspořádání země, vyjednávat s cizáky o otevření hraničních závor ve prospěch zahraniční moci. Čin velezrady je cosi nikdy neodpustitelného, patřícího za okraj společnosti či rovnou na šibenici.

Vážně si tak pan prezident Václav Klaus počínal? Skutečně mu šlo o destrukci demokratického uspořádání České republiky? Byl to on, kdo pracoval na ztrátě suverenity naší země? A lze brát zarputilou (médii vyvolanou a podněcovanou) kritiku obsahu amnestie vyhlášené panem prezidentem jako vážně míněný důvod k tak ohavnému obvinění odcházejícího prezidenta?

Touha části českých senátorských exhibicionistů položit rovnítko mezi Václava Klause a velezradu je politická i primitivně lidsky nízká. Je vedena záští k myšlenkovému světu prezidenta. Je výrazem nenávisti k prezidentem tvrdohlavě obhajované soutěži politických stran a blahodárnosti parlamentní demokracie. Je po léta skrývanou nesnášenlivostí smíchanou s traumatizující neschopností vést kultivovanou a svobodnou debatu s tímto člověkem. Je výrazem strachu „co udělá Klaus“, až přestane být prezidentem.

Jak snadné je na něho útočit jako na vlastizrádce,  jak obtížné je v debatě s ním obhájit své názory. Však by se poté mohlo lehce ukázat, že právě tito „vymýtači vlastizrádců“ žádné uchopitelné či smysluplné názory možná ani nemají.

Vyčítají panu prezidentovi, že nepřipojil svůj podpis k dodatku tzv. Lisabonské smlouvy o přistoupení ČR k novému záchrannému fondu eurozóny (tzv. Evropskému stabilizačnímu mechanismu). Je škoda, že nedodávají, jak má tento fond fungovat. Je škoda, že popravdě lidem neřeknou, že onen „fond“ je pouze hledáním těch, kteří zaplatí dluhy jiných.

Je takové zdráhání prezidenta podepsat pro Českou republiku dlouhodobě dramaticky nevýhodný (a drahý) akt činem  vlastizrádným?

Obviňují pana prezidenta, že otálí s podpisem dodatku tzv. Evropské sociální charty. Četli ji vůbec? Zamysleli se nad tím, jaké další kornatění české ekonomiky může přinést „nová“ generace sociálních práv?

Je takový postoj v rozporu se zájmy obyčejných lidí v této zemi?

Trápilo se oněch 38 senátorů tím, jak na zemi s „prezidentem velezrádcem“ bude pohlížet vnější svět?

Pouze letmý průchod nejvýznamnějšími světovými informačními zdroji nám nabídne představu o tom, k jakému mezinárodnímu poškození České republiky došlo.

Zprávy vykreslují snahu části českých senátorů postavit prezidenta před soud za jeho toleranci či dokonce schvalování korupce, uplácení, daňových podvodů a „kreativity“ v účetních výkazech firem.

Jistěže se mnohým v „evropském“ zahraničí hodí tlouci Václava Klause jakoukoliv holí, ale roztroubit o nás do světa zprávu, že jsme zemí prolezlou skrz naskrz korupcí je nejen lživé, je to poškozující tuto zem. I tenhle „zářez“ si může oněch 38 senátorů připsat do svého politického životopisu.

Odchod prezidenta Klause, přesvědčeného obhájce svobody, je symbolicky provázen výronem nesnášenlivého fanatismu i obyčejnou přízemní pomstychtivostí. Jako by za Klausovým světem svobodných idejí a volné soutěže jejich obhajoby padala zvláštní opona.

Jak rád bych se mýlil!

Kategorie: 

Návrh poctivé odpovědi českých politiků svým zemědělcům (pár poznámek na okraj OVM v Jihlavě)

Otázky Václava Moravce z Jihlavy nijak nepřekročily rámec rádoby hollywoodského tyjátru. To není ani překvapení ani zklamání. Václav Moravec prostě předvedl standardní iluzi politické debaty, kterou mu koncesionáři po léta baští. Nakonec, co jiného jim zbývá.

Za problém považuji zhusta povrchní či dokonce s neznalostí hraničící názory představitelů politických stran. Svázáni obavou o ztrátu několika desítek možných voličských hlasů zapomínali na to, že zemědělci jsou sice ctihodnou součástí společnosti, ale ne jedinou.

Mrzelo mě, že se účastníci báli otevřeně říci pravdy, které jsou v současném evropském kontextu téměř neměnné a ať již vyhraje volby kdokoliv, má minimální šance je změnit.

Zemědělská politika je řízena z Bruselu

První a nejvýznamnější pravdou je, že zemědělská politika je již zcela řízena "z Bruselu". Český ministr zemědělství připomíná nešťastnou postavu vládního pošťáka, který si v Bruselu nafasuje kufr úkolů, v Čechách je splní a následně v Bruselu referuje o tom, jak se mu to povedlo.

Čeští zemědělci a jejich produkce jsou zcela zapojeni do systému tzv. Jednotné zemědělské politiky a podmínky pro české farmáře v rámci této politiky jsou v současnosti takové, jaké jsme si před vstupem do EU vyjednali.

Tam hledejme základní příčinu a snažme se nezapomenout, že česká vyjednávací delegace pod vedením Pavla Teličky (vzpomíná si na to ještě někdo?) úkolovaná Zemanovou vládou (ani to si už asi nepamatujeme) uzavřela kapitolu zemědělství jako první z vyjednávacích zemí rok a půl před uzavřením všech vyjednávacích kapitol.

Poláci vyjednávali o podmínkách pro své zemědělce ještě v noci před podpisem Přístupové smlouvy (za Česko podepisoval a garantoval premiér Špidla). Podle toho také vypadají neporovnatelně lepší podmínky pro polské farmáře ve srovnání s našimi.

První poctivou odpovědí našim zemědělcům - namísto slibů o nesmyslných dotacích a ekologických daních či uvalení cel - tedy měl být příslib, že v případě výhry své politické strany, bude na post ministra zemědělství nominován politik, který bude mít odvahu se v Bruselu ozvat.

Mléko

Před vstupem ČR do EU nebyl zemědělský trh nijak regulován. Farmáři mohli produkovat tolik mléka, kolik se jim za nabídnuté ceny vyplatilo.

To se naším členstvím v EU změnilo. České republice byla přidělena národní produkční kvóta (maximální množství mléka, které může daný stát celkově vyprodukovat). Tato celková kvóta je rozpočítána a přidělena jednotlivým farmářům. Pokud přidělenou kvótu překročí, musí do pokladny EU platit pokutu.

Tato byrokratická regulace trhu vytváří prostředí permanentní nestability. Pro české farmáře velmi nevýhodný i tím, že v porovnání s okolními státy mají vyjednanou velmi nízkou dotaci.

V takovém prostředí nemohou svým produktem efektivně konkurovat a v situaci současných poklesů výkupních cen mléka musí, bohužel, vybíjet svá stáda.

Centrální europlánování mléčné produkce trvá již téměř 25 let a současný systém by měl skončit 31. března 2015.

Znovu tedy platí: co jsme si vyjednali, to máme. Jediné, co může poctivý politik dnes českým producentům mléka slíbit, je pokus získat ve státním rozpočtu finanční prostředky, které jim dorovnají nepoměr mezi "českou" a "zahraniční" dotací.

Objektivně je třeba přiznat, že to byla pouze Topolánkova vláda, která dotace dorovnala.

Problém "mléka" si zkuste zobecnit na produkci masa, obilovin, ovoce, zeleniny, drůbeže a jste doma.

Namísto přesvědčování publika o svých zemědělských kořenech tedy bylo poctivější jít s kartami na stůl a přiznat, že nástrojů k ovlivňování zemědělské politiky český poslanec moc ve svých rukou nemá.

Potravinová soběstačnost a český česnek

Jediný, kdo mohl toho večera tlouci pěstí do stolu a bouřit ve prospěch potravinové soběstačnosti, mohl být komunista. To je jejich omšelá mantra a my si pamatujeme, jak to dopadlo. Každoroční boj o zrno vyústil v nedostatek potravin.

Pánem na trhu je spotřebitel. On jediný má právo rozhodnout se, za co utratí svůj důchod.

Věřím, že náhodně dotázaní občané Vysočiny dávají drtivou přednost českým zemědělcům, ale nevěřím, že jsou na pultech posléze ochotni platit víc. Řekne se to jednoduše a líbivě, ale běžte se podívat do supermarketů a svých peněženek.

Poctivá odpověď politiků tedy měla znít: zabezpečení potravinové soběstačnosti, uvalení dovozních cel, vypsání ekologických daní a ochranářská politika českých zemědělských produktů bude ve svém důsledku znamenat zdražení potravin. A to asi občan a volič nechce.

Ve snaze zalíbit se zemědělcům, politikové zcela zapomněli na zákazníky (o rezignaci na volný trh ani nemluvě).

Co by měli čeští politikové poctivě říkat (nejen) zemědělcům

Vím, že mnozí ze čtenářů mého textu se mnou nebudou souhlasit, protože to vidí jinak. S tím vůbec nemám problém.

Myslím si totiž, že dokonce i v předvolební kampani se má voličům říkat pravda s odvahou. Minimálně proto, že svět kolem nás už v důsledku permanentních politických lží a slabošské politiky čelí státním bankrotům.

Kategorie: 

Několik dnů před komunálními a senátními volbami

Co očekávám od nadcházejících voleb?

 

Nikdy dříve bych nevěřil, že si přesně 25 let po listopadovém rozchodu s tehdejší českou formou komunismu, budu v souvislosti nadcházejícími komunálním a senátními volbami v naší zemi klást s obavami zásadní otázky, jenž budou souviset s budoucím – demokratickým - vývojem mé země.

Za několik dnů budu totiž pečlivě sledovat výsledky komunálních i senátních voleb v jednotlivých obcích a městech Žďárska, regionu Vysočina i celé České republiky.

To je pochopitelné. Ale to by bylo, obávám se, málo!

Výsledky budu totiž sledovat v širším kontextu otázek, které si již (nejpozději od vyhlášení výsledků mimořádných voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013) sám sobě kladu a na které úporně hledám odpovědi:

 

  1. Prohlubuje se mezi voliči v této zemi nedůvěra k politice?
  2. Naznačí proto výsledky komunálních voleb a voleb do Senátu pokračující kolaps politických stran?
  3. Půjdou tomuto stavu politické strany naproti zbabělým opouštěním podstatných (přestože pro budoucnost nutných) témat, která nahradí tématy zástupnými, na oko líbivými?
  4. Nebudou tradiční politické strany dokonce vysíleny natolik, že odevzdaně přijmou diskusi nad tématy, které jim nová dravá uskupení vnutí?
  5. Odhodlají se politické strany v této zemi - a ve vlastním zájmu přežití - k překonání vnitřních sporů a pokusí se nominovat nejsilnější tváře, které snad budou mít odvahu i sílu obhájit minulých dvacet pět let a programově silně oponovat dravému nástupu beztvarých a nesrozumitelných uskupení, jejichž jediným (negativním) programem je „změna za každou cenu“?
  6. Či bude i nadále pokračovat destrukce parlamentní zastupitelské demokracie, kterou jsme si mnozí po Listopadu 89 tolik přáli, budovali a obhajovali?
  7. Učiníme výsledky těchto voleb další krok k potvrzení post-demokratického vládnutí, ve kterém je politika považována za „politikaření“ a je nahrazována lokálně odlišnými formami „vlády“ expertů, odborníků, specialistů bez politických mandátů – o to více schopných vládnout pouze prostřednictvím (evropských) dotačních programů a gigantického přerozdělování peněz, které jim nepatří?

 

Nemám žádnou křišťálovou kouli, ze které bych mohl věštit výsledky voleb, které se budou konat teprve za několik dní.

Na některé z výše položených otázek proto nemohu naznačit odpovědi, přesto (na pozadí všeho toho, co se v posledním roce v této zemi děje) si dovolím učinit několik letmých poznámek pozorovatele celého dění:

 

  1. Je až nepochopitelné, jak snadno významná část českých voličů přijala tezi miliardáře a minstra financí Babiše, že „on a jeho ANO jsou NE politiky“.
  2. Politika, v tom nejklasičtějším slova smyslu, je souborem názorů na uspořádání společnosti, které jsou svými tvůrci obhajovány.
  3. Bez politiky není politické soutěže. Bez politické soutěže není demokracie. Demokracie (se všemi svými nedostatky) má být vykonávána politickými stranami, které jsou v každém okamžiku kontrolovatelné svými voliči.
  4. Politické soupeření, to je forma, řekněme, jakési fotbalové soutěže. Kluby (politické strany) mohou mezi sebou soupeřit pouze tehdy, mají-li k dispozici fotbalové hřiště (politiku). Bez hřiště se nedá hrát fotbal. Bez politiky neexistuje soupeření politických stran.
  5. Pokud nadcházející volby potvrdí nedůvěru voličů v politiku, a tedy i v politické strany, bude tak potvrzen i dnes již dobře viditelný odklon směrem k „byrokratické demokracii“ (tak často obhajované lidmi kolem bývalého presidenta Václava Havla).
  6. Nebezpečí takové politiky sice vidím v její tzv. byrokratické expertnosti, kterou „někdo“ „nějak“ posuzuje (kdo, jak, na základě jakých kritérií, kdo za jejich formulaci nese před daňovými poplatníky odpovědnost?), ale zejména v její nekontrolovatelnosti.
  7. Bičem demokracie má být  vůle voliče – politik musí být kontrolovatelný, musí své názory vysvětlovat a svá hlasování ospravedlňovat. Podléhá této tortuře byrokrat, „nezávislý“ expert, nebo dokonce „nepolitik“?
  8. V této souvislosti je však třeba být spravedlivě kritický k vývoji a počínání politických stran samotných. Nešly svým výkonem naproti všem těmto náladám? Neotevřely samy dveře novým ( ve svých programových prioritách zpravidla nedemokratickým) subjektům? Vlastními chybami i zbabělostí? Obávám se, že ano.
  9. Pokud stačím pozorně sledovat obsah celé předvolební kampaně, obávám se, že politické strany z obavy další ztráty voličské podpory, si nechávají slabošsky vnutit témata nepolitických uskupení, kterým prý jde pouze o „dobro“. Ve skutečnosti zcela surově prosazují vlastní zájmy.
  10. Jsem si jist, že opak má být pravdou. Současnému vývoji lze čelit pouze statečnou a odvážnou obhajobou politického uspořádání i výsledků let minulých se současným vytyčení zásadních témat.
  11. Ani trochu není pravda, že vše bylo a je za ta léta špatně. Ani trochu není pravda, že jsme pouze společností prolezlou korupcí. Odmítám tento výklad minulých let zásadně a vehementně a současně tvrdím, že před touto zemí je několik gigantických politických témat, které je nezbytné uchopit, popsat, vysvětlit, navrhnout řešení a pokusit se je prosadit.
  12. Jistě, lidé nejsou andělé, lidé jsou lidé a dělají chyby. Politika se tvoří v daném okamžiku při omezeném (na daný okamžik) množství informací. Nikdo nemá a nezná informace všechny. Proto jsou rozhodnutí nutně ovlivněna okamžikem svého vzniku. Kdo se nikdy v životě nemýlil, ať hodí kamenem.
  13. Lidi, které jednotlivé politické strany a (ne)polická uskupení nominovaly, si netroufám jakkoliv hodnotit. Jednak mi to nepřináleží, jednak tento posudek náleží pouze voličům. Uvidíme, i s ohledem, že v mnohých případech ono „uvidíme“ může být nespravedlivé. Což je ale svobodné rozhodnutí voliče. Tedy demokratické.
  14. Jsem však smutný z faktu, jak snadno mnozí z kandidujících politiků „naskočili“ na módní vlnu nepolitických (a taky nic neříkajících) sloganů a zoufalých návrhů.
  15. Opravdu si proto například členové ODS ve Žďáře nad Sázavou myslí, že zařazením tzv. programové priority „zřízení úřadu hlavního architekta města“ (hlavní programová priorita Rekonstrukce Žďáru !!!, což je odnož financovaná v podstatě anarchistickou, destruktivní a antidemokratickou tzv. Rekonstrukcí státu) do programu ODS je praktickou obhajobou svobod člověka?
  16. Takový, nově vzniklý, úřad přece nemůže zmutovat v nic jiného, než další byrokratickou vrstvu s vlastním potvrzovacím razítkem a administrativním poplatkem. Cožpak lídři tamní ODS netuší, že onen „bájný“ architekt se nestane ničím jiným, než člověkem svévolně (a na základě vlastních – a jistě i nevlastních - preferencí) rozhodujícím o našich penězích? Je tohle obhajoba svobody člověka a jeho činění, jejímž obhájcem bývala tradičně ODS - aniž bych měl odvahu ptát se, kolik že tahle paráda bude stát daňového poplatníka?

 

Jak si budu moci odpovědět na otázky, které mě vážně znepokojují, uvidím tento víkend a ve dnech a týdnech následujících.

V obrysech je však patrné, že by bylo naivní očekávat náznaky pozitivního vývoje, bohužel.

 

6. října 2014

 

 

 

Kategorie: 

Několik poznámek k zeleným kartám v ČR

ODS se nepoučila z vývoje v západní Evropě, chceme tady hořející auta a ghetta? GASTarbeiteři v z Turecka měli být v SRN také dočasně a zůstali na věčné časy... Asi jste se nikdy neprošel večerní Prahou a nejel metrem. ODS chce udělat z ČR Afro-Asii? Fakt nechápu... LP, Praha

(reakce na můj krátký text Zelené karty)

Pan LP je člověk, kterého dobře znám a jehož názorů si vážím. Jeho reakce, mě vybídla, abych se na problém zavedení tzv. zelených karet v ČR podíval blíž a některé ze svých názorů se také pokusil obhájit. Předpokládám totiž, že jeho názory sdílí i mnozí další.

1. sociální příčiny imigrace

Ano, je pravda, že západoevropské státy mají s imigranty velké problémy a pokud se česká politika bude pohybovat směrem jejich letitého uvažování, budeme mít problémy stejné.

Příčinami masivní imigrace do evropského prostoru jsou bohatý a štědrý evropský sociální model a bídná ekonomická situace v zemích, odkud imigranti přicházejí.

Náš sociální systém svou benevolencí k vyplácení dávek v nezaměstnanosti a nepřehledným systémem různých sociálních dávek zapříčinil, že jsme si zvykli rozlišovat práci důstojnou a práci podřadnou. Je celá řada zaměstnání, které považujeme za „podřadné“ a než abychom je přijali (a aktivně se tak starali o obživu našich rodin), raději jdeme pro dávku v nezaměstnanosti. Ta bývá na úrovni měsíční odměny v takovém zaměstnání.

Náš sociální systém tak funguje jako houba, která nasává lidi z jiných zemí, nabízí jim vlídné životní podmínky i přesto, že jde o odměny, které mnohým z nás nestojí ani za to, abychom ráno vstávali.
Zmenšit zájem imigrantů o naši zemi znamená snížit atraktivitu našeho sociálního modelu a reformovat jej.

To je problém velmi vážný a ukazuje se, že naše společnost blahobytu o ničem takovém nechce ani slyšet. To se raději v příštích volbách zbaví rozumné vlády než aby prošla očistným procesem zeštíhlení sociálních výdajů.

2. ekonomické příčiny imigrace

Státy EU obehnaly své vnější hranice neproniknutelným plotem nerůznějších ochranářským nařízení a norem. Všechny možné ekologické, sociální a bezpečnostní standardy, které uvnitř EU chrlíme jako na běžícím pásu, zabraňují výrobkům „zvenčí“ ke vstupu na evropský trh.

Vnucujeme tak zemím vně EU svá pravidla hry a nutíme jejich produkci často plnit nesplnitelné. Ničíme tím slabé ekonomiky třetích zemí a nepřímo se podílíme na bídné životní úrovni tamních obyvatel.

Tato skutečnost vyústila v touhu lidí z jiných, sociálně a ekonomicky slabých zemí, vydat se na vlastní cestu ke zlepšení svého osudu.

Naše nerozumná ekonomická politika zabraňování volnému obchodu je jednou z příčin imigrace k nám.

3. bezpečnostní aspekt, role státu, řízená imigrace

Vzhledem k tomu, že současná politická situace v zemích EU nenasvědčuje, že by mělo dojít k zásadní změně uvažování o revizi tzv. evropského sociálního modelu a k otevření evropského trhu výrobkům „zvenčí“, nedojde ani k odstranění hlavních příčin imigrace.

Proto je správné, že za pevně stanovených podmínek převezme kontrolu nad imigrací stát. Ten je povinen pečovat o bezpečnost svých občanů.

Proto nahlížím na režim zelených karet jako na systém kontrolovaný a kontrolovatelný, který je lepší než neřízená a ilegální imigrace.

Vzhledem k tomu, že zelené karty bude přidělovat ministerstvo vnitra, musí být jeho hlavní starostí, aby svolení k pobytu v ČR dostali pouze ti žadatelé, kteří pocházejí ze zemí, které nejsou na listině „darebáckých“ států.

Zelená karta znamená vstup do legální databáze a stát si musí pořádek v této databázi soustavně vynucovat.

4. zisky z legální imigrace

Imigranti, kteří získají pracovní povolení a tedy povolení k legálnímu pobytu, pomohou částečně zaplnit mezery na pracovním trhu tam, kde o práci nemá zájem žádný občan ČR nebo občan jiné země EU. To je pro české podnikatele, kteří trpí nedostatkem pracovních sil, výhodné.

Takový zaměstnanec se sice stává součástí sociálního a zdravotního systému země (což je opět výhodné pro kontrolu před zavlečením nejrůznějších nemocí) ale také je povinen do těchto systémů přispívat.

5. úkoly pro českou politiku

Za ztrátu plynoucí z legální imigrace lze považovat obavy bezpečnostní a obavy kulturně-sociální.
Bez politické korektnosti, která je hlavním nepřítelem svobody slova, je třeba vést následující debatu: lidé, kteří se svobodně do naší země stěhují za hledáním lepšího živobytí musí přijmout základní modely chování, které jsou u nás obvyklé.

Stát musí vynutit elementární znalost českého jazyka, povinnost dětí chodit do české školy, učit se český jazyk a dějiny naší země.

Pokud nepůjdeme touto cestou a necháme si vnutit představu o „multikulturním světě“, pak souhlasím s panem LP, že zelené karty byly pastí.

Kategorie: 

Německé parlamentní volby - o co v nich ve skutečnosti jde?

Na stránkách newsletteru IVK jsme se průběžně věnovali významným parlamentním a prezidentským volbám v různých zemích. Činíme tak s předstihem u německých podzimních voleb, přestože je téměř jisté, jak dopadnou. Německé parlamentní volby jsou nám prezentovány jako zásadní střet mezi dvěma rozdílnými alternativami: CDU a SPD. Je tomu skutečně tak? Stojí němečtí voliči před skutečnou volbou, nebo půjde jen o potvrzení statu quo? Co mohou tyto volby znamenat pro EU? A co mohou, či nemohou přinést nám?

V německých podzimních parlamentních volbách už nejde o „pouhé“ vítězství jedné politické formace nad ostatními. Jde o to, aby výsledek těchto voleb zabetonoval nezvratnost současné německé politiky kancléřky Merkelové („merkelismus“) a zcela eliminoval relevantní názorové proudy odporující oficiální politice německé vlády multikulturního míchání ras, náboženství a kultur.

Tomuto cíli odpovídá záměrné, cílené, umělé vyhrocení předvolebních nálad mezi voliči tak, aby podlehli představě, že v těchto volbách údajně dochází k fatálnímu a titánskému souboji mezi německou „pravicí“ (Merkelovými lidovci) a „levicí“ (Schultzovými socialisty). Smyslem této manipulace je obrousit rozčarování těch voličů, kteří svůj nesouhlas s děním v Německu hodlají projevit prostřednictvím alternativní volby, vsugerovat jim „osudovost chvíle“, přimět je s jejich hlasem neexperimentovat a volit buďto lidovce nebo socialisty. Podstata této manipulace je přirozeně falešná, neboť ve svých důsledcích (promigrantských, euro-centralistických) je zcela jedno, zda vyhraje Merkelová nebo Schultz.

Jde ovšem také o to, aby voličská podpora „merkelismu“ byla drtivá. Čím rozhodnější bude vítězství Merkelové, tím rozsáhlejší prostor k interpretaci takového vítězství jako „demonstrace spokojenosti“ Němců s „vítací“ politikou Merkelové se otevře. Tato politika je totiž asi jediným možným zdrojem nesouhlasu, jehož probublání ve volbách se kancléřka může obávat. Očekávat totiž, že by Němci hlasem proti Merkelové hledali například jiné (volnější, méně centralizované) uspořádání EU, je očekávání nerealistické, neboť drtivé většině Němců „evropská“ politika jejich vlády vyhovuje a přejí si ji.

V německých volbách jde o demonstraci co nejmasovější podpory „merkelismu“ a o potlačení jakéhokoli pokusu tuto politiku oslabit. Dá se téměř s jistotou očekávat, že to tak dopadne, což posílí drtivý tlak Německa na centralizaci EU, znásobí německou dominanci v EU a bude novou energií pro pokračování migrační invaze do Evropy.

Psáno pro anketu Newsletteru IVK, červenec – srpen 2017

Ivo Strejček

 

 

Kategorie: 

O komínech a penzích

Na kontrolu našeho komína jsem musel pozvat kominíka. Chce to prý pojišťovna. Ta tvrdí, že to chce zákon. Přišel obstarožní řemeslník, okouknul komín, napsal potvrzení a řekl si o 900 Kč.

Mezitím významně láteřil, že nestíhá, že má moc práce, že kominíků je málo v době, kdy je každý majitel povinen dělat několik kontrol svých komínů ročně. Není prý dorost, nikdo výuční list zamazaný od sazí nechce. Jak to, prý, s ním bude dál? A teď, ještě k celé té bídě slyšel, že bude muset jít později do důchodu. Nejraději by už na penzi byl!

Napadlo mě, že má tak trochu pravdu. I jeho práci dostihnul - dnes všudypřítomný - zaopatřovací stát. Vynutil si další z tisíce zákonů, které mají určovat běh našeho života. Starat se o naše pohodlí, bezpečí a blaho.

Z podivné logiky sociálního státu plyne, že život již není nekonečným řetězcem rizik a my jsme jejich nositeli. Stát nám podbízivě vnucuje svoji opatrovnickou roli - postarám se o tebe, ale ty mi musíš na oplátku slepě věřit.

Ničí tím náš instinkt, po tisíciletí přítomný, víry ve vlastní síly a přesvědčení o tom, že každý jsme povinni převzít odpovědnost sami za sebe.

Tedy i za své komíny. Není důvod, aby stát vstupoval mezi nás a pojišťovací ústavy. To je naše soukromá věc. Je na nás, jak se proti nástrahám života máme zabezpečit - a zdali tak vůbec chceme činit.

To je nekonečně svobodný (a já dodávám správný) svět, ve kterém mi někdo nabízí podmínky a já je, na základě výhodnosti, přijímám či odmítám.

Komínům tedy s jistotou rozumí každý z nás a každého z nás (více či méně) trápí, jaké povinnosti na nás stát klade. Oprávněně se ptáme, proč nás několikrát ročně nutí zvát kominíky. Láteříme na úřednického šimla a spíláme svým poslancům.

Ale jaký je rozdíl mezi převzetím zodpovědnosti za náležitý stav své nemovitosti a odvahou přiznat, že jsem to pouze já sám, kdo odpovídá za kvalitu svého života, tedy i za míru svého blahobytu v penzi?

Stát přece nemá rozhodovat (a tedy určovat), jak máme nakládat se svými penězi. Kam je máme ukládat a kterým spořitelnám či fondům máme věřit. Stát nám nemá slibovat, jak se budeme mít v penzi.

Má dnešním mladým poctivě a na rovinu říci: buďto budete rodit více dětí, nebo nebudeme v budoucnosti schopni garantovat vaše penze. Má je postavit před srozumitelnou pravdu - na penzi se musíte po celý svůj produktivní život připravovat sami, je rozumné si spořit. Podle výše svých úspor se posléze bude měřit i váš blahobyt v penzi.

A také nezapomeňte, že je dobré pečovat o své děti, neboť ony by se mohly o vás (alespoň trochu) postarat, až budete staří. Bylo by dobré v současném - na rodinné vztahy - rozevlátém světě oprášit ctnosti rodinné mezigenerační solidarity.

Ale kdyby byl stát skutečně férový, musel by dodat: uděláme vše pro to, abyste bohatli. Snížíme vaše daně, aby vám zbylo více ve vašich peněženkách. Investujte, stavte, nakupujte s rozvahou tak, abyste své peníze ukládali a mohli je zpětným prodejem získat zpět.

Ale varujeme vás: budete-li plýtvat a nebudete-li myslet na budoucnost, máme pro vás pouze záruku nízkého a pro všechny stejného (rovného) příjmu. Říkáme vám to dostatečně předem a včas. Zařiďte se podle toho!

Komíny i penze tedy mají jedno společné: je zbytečné a dokonce obtěžující spoléhat se na chůvu stát. Spolehněme se sami na sebe - a vynuťme si to na státu. To bude stačit.

Jen jediná otázka mi tento ideální svět komplikuje. Je současná společnost - zvyklá na blahobyt - připravena na převzetí takové mír osobní zodpovědnosti a chce to ještě vůbec?

Kategorie: 

ODS nebo Unie osobností?

Ale ano, kongres přinesl změnu

 

V průběhu dnešního ranního letu do Bruselu stačil letmý průchod českými deníky a bylo to jasné: hlavní zprávou o víkendovém kongresu ODS bylo sdělení, že se „nestalo nic“.

No tak tohle „nic“ záleží na tom, co kdo od 23. Kongresu ODS očekával. Pokud novináři očekávali revoluci, nemohli se jí dočkat, pokud spekulovali na nezvolení Petra Nečase předsedou a následné rošády, byla jejich očekávání mylná. Pokud veřejnost čekala na „změnu“ v podobě nových tváří s pootočeným programem, nemohla se mýlit více.

Stojaté vody ODS nikdo výrazněji nerozčeřil a přesto k významné změně kursu politiky ODS na kongresu, podle mého názoru, došlo. Skrytě, pod hladinou, téměř nepozorovaně.

Formuloval ji Petr Nečas ve své sobotní zprávě předsedy strany poměrně jasně a zřetelně, když v závěrečné fázi projevu mluvil o „otevření strany“. To, co navrhnul a jak to formuloval, by mělo být zaznamenáno jako „změna“, kterou by Josef Zieleniec v roce 1996 (kdy začal mluvit o tzv. „rozkročení“) asi neformuloval lépe.

Petr Nečas položil delegátům kongresu dotaz, zda víme „kolik lékařů, učitelů a ředitelů škol“ bylo na našich krajských kandidátních listinách.  Měl to přesně spočítané. Překvapil mě tím, neboť bych byl v té chvíli očekával, že svoji analýzu volebního debaklu postaví na jiných číslech.

Vyzval kongres, abychom napříště zvažovali smíšené kandidátky s nezávislými osobnostmi, nebo ony nezávislé osobnosti pozvali do ODS – s vědomím, že „mají málo času, nemohou vysedávat na schůzích a měly by být umisťovány na kandidátky bez průchodu primárkami“.

„Změnu“ nemohl předseda Nečas formulovat lépe. Ostatně, ona to ani moc změna není, je to zřejmě výraz zoufalství, založený na představě, že náš volební úspěch napříště zajistí „osobnosti“ (jejichž „osobnost“ sice nikdo neumí přesně definovat, ale kterých je všude dokola zřejmě nadbytek, navíc ochotných kandidovat za kolabující ODS).

Nesouhlasím, zásadně nesouhlasím s tímto argumentem. Nejen proto, že ve své podstatě uráží řadové členy ODS, kteří mají tolik času, že jej mohou vysedávat na schůzích ODS.

Nesouhlasím s tímto argumentem proto, že významně přeformátovává ODS v cosi, co bych nazval Unií osobností.

Jistě, pokud jsou lékaři a učitelé srozuměni s naším programem, pokud jej chtějí obohacovat a rozvíjet, pokud se nestydí za značku ODS a ponesou svoji kůži na trh v jejím stínu, jsou s radostí vítáni.

Mají-li být fíkovým listem nad naší současným tápáním, budou spíš kukaččím vejcem, brzy budou s námi sami nespokojení či dokonce proti našim principům (tedy, máme-li je ještě) hlasovat.

Neznám za těch dvacet let práce v ODS jiný druh testu loajality, než pár kampaní odpracovat pro někoho jiného. Nezištně a obětavě. Roznést materiály, vylepit plakáty, sem tam si u toho nechat vynadat – a přesto vytrvat. To je jediný důkaz, že takový člověk může obstát v pozdější bouři.

Nečasovo volání po „osobnostech“ bez takových testů je nebezpečné. Obchází stranickou strukturu práce, přestože se tomu dnes všichni vysmívají v domnění, že „strany jsou pro straníky, ale občanské fórum je pro všechny“. Vzpomínáte na ten porevoluční slogan? A vzpomínáte, kdo všechno se pod deštník OF schoval? Levičáci, pravičáci, zelení, věřící, nevěřící, disciplinovaní, lenoši, kariéristé i poctivci, kteří to s Československem mysleli dobře.

Teze „více osobností na kandidátky ODS“ je pro mě největší změnou tohoto kongresu. Změnou, která ještě víc rozostří obrysy ODS, učiní náš program ještě více nesrozumitelným, než je teď. Považuji tento návrh nejen za sporný, ale považuji jej pro budoucnost ODS za přímo nebezpečný. Je to pro mě nikam nevedoucí slepá ulička.

 

5.listopadu 2012 

Kategorie: 

Odborářský terorismus

Stávky a odborové demonstrace ve Francii jsme zvyklí jaksi přehlížet. Za ta léta víme, jak blízko mají Francouzi ke stávkování. Tu stávkují letečtí dispečeři, tu zemědělci zavážejí dálnice rajčaty a jinými dotovanými zemědělskými přebytky, běžné jsou stávky státních zaměstnanců, řidičů městské dopravy a metra. Ke každé ze zmíněných skupin se vždy rádi přidají studenti. Zpravidla nemají žádné jiné důvody, než že je stávkování a nepokoje baví a nemusí se přitom do školy.

Důvody stávkovat jsou pro odbory stále stejné: mzdové požadavky, vyšší výkupní ceny, více dotací nebo protesty proti přemisťování neefektivních výrob ze země.

Odborovými svazy záměrně podněcované stávky a nepokoje mají ve Francii letitou tradici. Tak dlouhou, že se odboroví předáci naučili stávkové napětí dokonale plánovat a následně precizně organizovat.

Minulý týden jsem ve Francii byl. Některé dálnice byly zataraseny zemědělskými vozidly nebo kamiony, jiné části dálnic byly dokonale paralyzované zemědělskými vozidly pohybujícími se šnečí rychlostí. V jízdních pruzích za nimi se tvořily nekonečné fronty dopálených řidičů.

Na benzinové pumpě, kde obvykle tankuji naftu, viselo upozornění hlásající, že je povoleno tankovat maximálně 30 litrů jakýchkoliv pohonných hmot. Odbory totiž v zemi zablokovaly většinu zásobníků s ropnými produkty, takže zásoby se v zemi rychle tenčily.

Při každodenní cestě do Evropského parlamentu jezdím podél zásobníků firmy ESSO. Vjezd do prostoru byl zatarasen policejními vozidly a policisté kontrolovali každé vozidlo, zda uvnitř nepřiváží bojovné odboráře.

Takhle vypadá země rozvrácená stávkami. Normální občané jsou nedobrovolným rukojmím odborového – promyšleně a dokonale organizovaného - terorismu.

Proč ovšem mocné francouzské odbory stávkují? Francouzská vláda se rozhodla modernizovat chátrající penzijní systém. Do penze se bude odcházet později (v 62 letech) a nárok na výplatu plné penze vznikne podle vládního návrhu až v 67 letech.

Legendárně rozmařilý a tedy drahý francouzský sociální systém narazil na svůj strop. Navíc, společnost stárne. Rodí se stále méně dětí, pokud nepočítáme rostoucí porodnost v imigrantských skupinách z Afriky a Asie. Lidé se dožívají delšího věku, což je nepochybně jev chvályhodný, který ovšem zvyšuje tlak uvnitř státního rozpočtu nejen na výplaty starobních penzí, ale také na zdravotní a sociální zabezpečení.

Daně lze zvyšovat problematicky. Již nyní řada významných firem přesouvá své výroby do těch částí světa, kde jsou náklady práce nižší nebo kde je nižší míra zdanění. Výsledkem je ovšem zvyšující se míra nezaměstnanosti, tedy více lidí, o které se stát musí starat a kteří žádné daně neplatí.

Lidé si prostě zvykli na vysokou míru blahobytu a nechtějí z něj nic slevit. Neposlouchají nic z varování ekonomů či několika statečných politiků a při jakémkoliv náznaku reforem okamžitě generálně stávkují.

Nechme Francii Francií a pokusme se vyvodit pár zkušeností i pro nás, pokud nechceme v blízké či vzdálenější budoucnosti čelit vlnám agresivních stávek moderních a na vojenském principu organizovaných odborových nátlakových skupin.

Nejvhodnější dobu k moderním reformám jsme již propásli. Léta kolem 2000 – 2005 byla charakteristická vysokým hospodářským růstem. Tehdy jsme v České republice, bez viditelného tlaku na různé sociální a zaměstnanecké skupiny, měli provádět reformy. Nestalo se tak a je třeba říci, že se tak vhodná doba již zřejmě nevrátí.

Nyní, v době pozvolného a skoro neviditelného hospodářského oživování z těžké recese, se do takového úkolu pouští Nečasova reformní vláda. V poslední možnou chvíli, jak je vidět v okolních zemích, které také čelí finančním rozvratům a ve kterých jsou na pořadu dne výrazně tvrdší vládní redukce a škrty než u nás.

Je v našem vlastním zájmu, aby vláda tuto zemi modernizovala s odvahou. Nejen proto, abychom mohli v následujících desetiletích konkurovat v globalizovaném světě, ale také proto, abychom se vyhnuli chaosu a bezohlednosti odborářské nesnášenlivosti či nárůstům podpory krajně levicových či krajně pravicových uskupení.

Kategorie: 

Odpověď na otázku květnového Newsletteru IVK

Bylo by vystoupení Británie z EU takovou katastrofou, jak je nám sdělováno? A pro koho?

S blížícím se termínem referenda o setrvání Velkou Británie v EU se průzkumy nálad britských občanů shodují v jednom: tábory „Ano“ a „Ne“ si o bruselském centralismu nedělají žádné iluze. To, v čem se zásadně liší, je jejich ochota či odvaha vstoupit do „neznámého“. Bylo by ovšem ono „neznámo“ katastrofou?

Britským „Ne“ dalšímu členství v EU by byl aktivován čl. 50 Lisabonské smlouvy. Ten zemi, která se rozhodne vystoupit z EU, zaručuje po následující dva roky zastoupení v Radě ministrů a všech dalších institucích EU.

Zásadní je, že členství v EU a členství v jednotném trhu nejsou totéž. V průběhu přechodného dvouletého období by došlo k vyjednání podmínek obchodní spolupráce a dá se téměř jistě předpokládat (při vědomí prokazatelných obchodních nerovnováh mezi Velkou Británií a EU), že by si Britové vyjednali nejméně tak dobré podmínky, jaké mají nyní, neboť by vyjednávali z mnohem silnější pozice. Velká Británie by s jistotou zůstala členem společného trhu, současně by se zbavila frustrujících závazků plynoucích z jednotné zemědělské a rybářské politiky, či by se vymkla jurisdikci Evropského soudního dvora.

A zejména by obnovila pro sebe to nejpodstatnější: svrchovanost britského zákonodárství na svém území.

Pro koho by tedy bylo katastrofou vystoupení Velké Británie z EU? V první řadě pro Brusel, neboť úspěšný britský příklad by mohl být následován dalšími nespokojenci. Rozhodně pro ty evropské elity, které se jakéhokoliv projevu touhy po variantním vývoji v Evropě děsí (a proto tak ze všech stran každého „katastrofálními“ důsledky Brexitu straší). I pro Německo, kterému by v dnes již „německé Evropě“ vyrostl znenadání nezávislý konkurent, ale které by současně uvnitř EU ztratilo spojence ve vyvažování francouzského vlivu.

Lze si jen přát, aby Britové našli odvahu vstoupit do „neznáma“. Ukázalo by se, že našli odvahu k návratu do starého dobrého světa liberální demokracie.

„Volba opustit EU neznamená vstoupit do neznámého, nebezpečného prostoru,“ vybízí Gerald Frost z The Danube Institute, „ale zůstat ve většinou starém známém světě, který se pouze zbavil vysoce nežádoucích rysů“.

Psáno pro Newsletter IVK

Ivo Strejček

1. května 2016 

Kategorie: 

Odpověď na otázku pro březnový Newsletter IVK

Vládní finanční ústava - technikálie, nebo systémová změna v rozpočtové politice?

 Zákon o státním rozpočtu, každoročně navrhovaný vládou demokratické země a veřejně projednávaný v parlamentu, považuji za základní zákon, kterým se poslanci v daném roce mají zabývat.

Je esencí demokratické politiky vést nad obsahem tohoto zákona vážnou a zodpovědnou debatu. Zákon, který rozhoduje o tom, jak budou napříště rozděleny příjmy z daní občanů, jak bude s těmito výnosy nakládáno, jak rozmařile či úsporně hodlá vláda hospodařit a tím spoluurčovat budoucnost země, musí být předmětem i výslednicí demokratické debaty.

Politiku považuji za soupeření idejí. Zákon o rozpočtu by měl zrcadlit tento souboj, měl by být prostorem k vyjádřením a prosazení těchto idejí. Demokratická moc se odvíjí od mandátu občanů. Ti si ve svobodných volbách vybírají své zástupce podle toho, jak posléze v parlamentu obhajují jejich představy o obsahu politiky v jejich státě. Nahrazování tohoto sporu „technickým“ řešením typu finanční ústava napomáhá vypouštění podstaty politiky. Umožňuje politikům žít pohodlněji bez povinnosti formulovat svoje představy o budoucnosti země. Dovoluje jim vyhýbat se riziku, které se vždy přirozeně pojí s obhajováním vlastních názorů.

Finanční ústava není zázračnou křišťálovou koulí, ze které lze s jistotou věštit budoucnost. Je alibistickou berličkou k inženýrskému – nepolitickému - pojetí světa, ve kterém zdánlivě může být více jistot, ale méně prostoru k prosazování občanských představ i lidského jednání. Nevede takový výkon politiky k dalšímu oslabování demokracie a k posilování moci „expertních byrokratů“?

Nemohu proto souhlasit s nahrazením politického souboje o to, jak vysoké mají být daně a jak s jejich výnosy budou demokraticky zvolení politikové nakládat, mechanickým úřednickým textem. Finanční ústavu tak považuji za další významný krok ke světu, v němž již nebude třeba nikoho volit a „hádaví“ politikové budou vystřídáni „osvícenými“ úředníky.

 

Psáno pro březnový Newsletter IVK

 

Ivo Strejček

4. března 2015 

Kategorie: 

Odpověď na otázku záříjového vydání Newsletteru Institutu Václava Klause

Dnešní Irák, ale i osudy dalších zemí Blízkého východu, jsou ukázkou toho, jakou katastrofu způsobily vojenské intervence Západu posledního desetiletí. Není na čase přehodnotit dosavadní český postoj k těmto konfliktům?

Změna českého postoje by byla žádoucí a s ohledem na zcela viditelné a hrozivé důsledky počínání Západu v těchto částech světa, i nutná. Nemyslím ale, že k ní dojde. Jednak proto, že v ČR neexistuje žádná relevantní politická síla, která by takovou změnu byla schopna formulovat, vysvětlit a obhajovat, jednak proto, že nezávislá česká zahraniční politika prosazující české zájmy už neexistuje. Je plně podřízena centralizované zahraniční politice EU. Neočekávám, že by se na evropských radách toužili vyrovnávat s odpovědí na otázku obecnější ale fundamentální: proč Západ aktivisticky, nadšeně a všemi prostředky napomáhal rozbít geopolitickou situaci v severní Africe a na Blízkém Východě? Proč tak činil, když takové počínání bylo zjevně v rozporu s jeho ekonomickými i bezpečnostními zájmy? Nevěřím, že by si evropští politikové byli ochotni připustit, že odpověď nelze hledat ani v Libyi ani v Iráku, ale ve výkonu současných zahraničních politik EU a USA. Západ nahradil obhajobu zájmů ideologickým exportem vlastních hodnot „za každou cenu“. Bez ohledu na odlišnosti kulturní, sociální, náboženské i ekonomické. Nepřipouští si, že by „jeho“ hodnoty mohly být v jiných částech světa zpochybňovány, považovány za cizorodé či odmítány. V důsledku se tak neprosazují cíle, které si Západ chybně naplánoval, ale v tamních podmínkách vedou k chaosu, rozvratu a proto růstu nenávisti vůči Západu a jeho hodnotám. Dnešní strašidelná situace na Blízkém Východě (a bohužel už nejen tam) je důsledkem západního mýtu o předurčenosti ke globálnímu vítězství liberální demokracie a povinnosti Západu své hodnoty jiným - bez respektu k přirozeným odlišnostem - vnutit. Ne, bohužel nevidím, že by byl Západ ochoten kriticky svůj zahraničněpolitický přístup měnit a proto ani očekávám změnu českého postoje.

3. srpna 2014

Kategorie: 

Odpověď na únorovou anketu pro Newsletter IVK

Vyvolají řecké volby v Evropě dominový efekt? 

 Myslím, že řečtí voliči v lednových volbách podpořili tamní radikální levicové uskupení Syriza nejméně ze dvou důvodů: (1) z touhy po změně plynoucí z přesycení dvěma hlavními politickými stranami (socialistickým Pasokem a lidoveckou Novou demokracií), jež nesmyslně zavlekly Řecko do eurozóny, (2) zřejmě z odporu proti opatřením, které na Řecko uvalila eurozóna s cílem euro v Řecku zachránit.

Za příčinu řeckých problémů, frustrace i utrpení, jež vyústily v radikalizaci tamních voličů, však nemohou být považovány úsporné programy importované tzv. Trojkou (EK, ECB a MMF). Dominantní příčinou je fakt, že se Řecko vzdalo vlastní měny a nechalo se připoutat k euru, aniž by reálně splňovalo základní ekonomická kritéria podmiňující takové rozhodnutí.

Euro způsobilo obdobné hospodářské katastrofy i v jiných zemích. Proto zřejmě i v nich dojde k politickým změnám ne nepodobným té řecké. Španělské levicové hnutí Podemos, tolik sympatizující se Syrizou, suverénně vede v tamních průzkumech veřejného mínění a dá se očekávat, že v letošních komunálních, regionálních i parlamentních volbách ve Španělsku uspěje. I španělské, portugalské, italské a koneckonců francouzské hospodářské problémy jsou důsledky faktu, že se tyto země vzdaly svých národních měn – tedy národních měnových kursů, jenž by jim dovolovaly pružnější změny vlastních hospodářských politik.

Euro bylo od počátku katastrofou nejméně pro celé jižní křídlo EU a proto si nemyslím, že výsledky řeckých voleb lze pokládat za počátek dominového efektu.  Řecko nebylo a není první dominovou kostkou. První dominovou kostkou byl sám politický projekt společné evropské měny.

Obávám se, že euro je a bude příčinou radikálního překreslení politických map v mnohých zemích, které do tohoto projektu nikdy patřit neměly, ale osudově do něj zabředly. To, co může připomínat dominový efekt, budou časová zpoždění politických změn podle toho, kdy v té které zemi bude docházet k volbám. 

 

Ivo Strejček

11. února 2015

Institut Václava Klause

 

text pro Newsletter IVK, únor 2015 

Kategorie: 

Odpověď na říjnovou otázku Newsletteru IVK

Co říká aféra Volkswagen o západní environmentální politice? 

S přibývajícím časem se ukazuje, že problémy s emisemi nemá jen část motorů koncernu Volkswagen, ale rozdíl v „laboratorních“ a reálných emisích postihuje dieselové motory plošně napříč celým odvětvím. Znamená to tedy, že jde o problém systémový. Tudíž lze pouze těžko svádět vinu na jednotlivce či tým konstruktérů a manažerů jedné automobilky.

Problém totiž není tolik technologický, dokonce ani ekonomický, ale zejména v kontextu bujícího environmentálního státu - politický.

Z toho vyvozuji několik závěrů.

Pokud se takové jednání dá vůbec nazvat podvodem či klamáním spotřebitele, pak je to podvod či klamné jednáním, vynucené politikou boje s globálním oteplováním a s ním souvisejícím legislativním zeleným aktivismem. „Problém Volkswagen“ tedy ze všeho nejvíc považuji za křiklavou výpověď o tragické nesmyslnosti doktríny environmentalismu, o katastrofálních důsledcích blouznivého boje s tzv. globálním oteplováním a o zhoubnosti ekologických regulací. V realitě tak můžeme sledovat další destrukci trhu zelenou levicovou ideologií.

Stejně tak, jak normálního běžného občana boj s globálním oteplováním zpravidla nijak nevzrušuje, neznám nikoho, kdo by při koupi nového vozidla zvažoval či dokonce upřednostňoval parametr emisí před cenou auta, jeho bezpečností, motorizací, výkonem, designem či spotřebou pohonných hmot.

Firma Volkswagen bude potrestána gigantickou finanční pokutou a bude čelit žalobám po celém světě. Peníze, které by investovala do vývoje, zdokonalování a zlepšování nesmyslně a zbytečně odplynou. Tato úvaha otevírá prostor ke spekulacím o tom, že za vším tím zeleným emisním blázněním také mohou být konkurenční ekonomické motivace i politické zájmy.  

Je ale případ německé automobilky jediným viditelným a srozumitelným příkladem nesmyslnosti zelených regulací? A co solární a větrné elektrárny? A pokrytecký obchod s emisními povolenkami? A energetické štítkování domů? A zákaz žárovek?

Kéž by nám nejaktuálnější příklad pomohl poodhalit tragickou zhoubnost environmentálního státu.

Psáno pro Newsletter IVK

Ivo Strejček

13. října 2015 

Kategorie: 

Odpověď čtenářce mých textů

Vážený pane, k Vašemu článku...,

co je to za paradox - poslanec Evropského parlamentu a jste proti Unii?

A navíc, Vy si ještě můžete vážit Ing. Václava Klause po té strašné amnestii, kterou provedl?

Moc mne to na Vás mrzí,

 

Ing. MF

  

Vážená paní ing. MF,

chci hned na začátku mé odpovědi prozradit, že jste se pod svoji poznámku korektně podepsala plným jménem.

Bez zábran a svobodně. Neobyčejně si toho vážím a oceňuji to.

Nicméně pro potřeby mé internetové stránky Vaše jméno, a nemějte mi to za zlé, skryji.

Říkáte, že jsem proti Unii.

To ale neznamená, že jsem proti prosperitě, stabilitě a blahobytu v té části Evropy, která je nyní nazývána Unií.

Naopak. Upřímně si přeji, aby tato část kontinentu byla kvetoucí a úspěšná. Moc si přeji, aby lidé, kteří tuto část Evropy obývají, žili v klidu a bezstarostně.

Nu, a v tom je právě ten problém.

Já si nemyslím, a na základě svých vlastních zkušeností dokonce i vím, že by se ta část Evropské unie, kterou máte stejně ráda jako já, vyvíjela úspěšně.

Stačí se podívat na státy jižního křídla EU – Řecko, Itálii, Španělsko či Portugalsko.

Vezměte třeba v úvahu míru nezaměstnanosti mladých lidí do 25 let. Je katastrofálně, nepřípustně vysoká. Myslíte, že bych měl Unii chválit?

Naopak, viním ji. Je příliš přeregulovaná.

Víte, paní MF, kolik razítek a formulářů vnucených Unií je například třeba, aby si mladý kluk otevřel laciné bistro u vás na rohu?

Tušíte, jaké hygienické povinnosti předepsané Unií musí plnit? A umíte si představit, jak moc se musí kvůli tomu zadlužit?

A nebo jinak. Myslíte si, že „znalostní Evropa“, tedy prostor, kde vysokoškolské vzdělání je prý téměř povinností, právě proto kvete? Nezničili jsme tímto nesmyslným „evropským“ sloganem řemeslné vzdělání? Onu řemeslnou dovednost a technickou zručnost, které kdysi z Evropy učinily kontinent pokroku a zručnosti?

A máte dojem, že boj s globálním oteplováním (jehož finanční důsledky hmatatelně a bolestivě cítíme na konci každého měsíce na fakturách za spotřebovanou elektřinu) posouvá EU kamsi dopředu?

Ne, já paní MF, si to nemyslím.

Proto kritizuji Evropskou unii, protože jsem bytostně přesvědčen, že toto uspořádání Evropě škodí, že ji zpomaluje, že ji v důsledku ničí.

A to jsem se nezmínil o smutném vlivu nejrůznějších dotací na cokoliv (ale především to zbytné), vysokých daní, byrokratické nadvládě či odtrženosti politiky od zájmů a potřeb obyčejných občanů.

A měl bych!

Ano, pana presidenta Klause si vážím. Cíleně říkám presidenta, neboť budoucnost jistě prokáže, tak jako v případě jiných odvážných velikánů historie, že to byl významný představitel této země.

Tvrdíte, že vyhlásil „strašnou amnestii“.

Víte, každá amnestie bude lidmi považována za strašnou a nespravedlivou.

Ono je to v lidské povaze i zkušenosti, že lidé si prostě přejí „oko za oko, zub za zub“. Každá amnestie je v takových očích nespravedlivým rozhodnutím.

Souhlasím.

Žádná amnestie není spravedlivá.

Nečiní z nevinných nevinné. Činí z vinných nevinné.

A to onen po tisíciletí vyvinutý lidský smysl pro spravedlnost oprávněně nechápe.

Ale není také promyšlená amnestie činem nesmírně odvážným? Právě proto, že oponuje drtivému veřejnému mínění?

A není také promyšlená amnestie činem vysoce humánním? Činem, který vinné osvobozuje a nabízí jim možnost pokání?

Není odpuštění tím nejmocnějším činem, kterého jsme na tomto světě schopni – i povinni?

Vážím si pana Václava Klause za mnoho jiného stejně tak, jako bych se s ním o mnoho jiného přel, ale za amnestii bych si jej nedovolil kárat. Už proto, že mu tuto pravomoc Ústava ČR umožnila. Nedopustil se tedy ničeho protiprávního. Že to rozum většině lidí nebere, to je asi pravda.

Namísto zlobného mávnutí rukou bych si sám sobě položil otázku, jaké já sám mám právo soudit.

 

Vážená paní MF,

moc děkuji za Vaši poznámku. Byla statečná a v běžném životě normální.

Vážím si Vás za to

 

S úctou

 

Ivo Strejček 

Kategorie: 

Odpuzuje vás dnešní politika? Tak ji změňte!

Nestává se příliš často, že by některý ze čtenářů mých textů sednul a napsal mi pár řádek. Pokud se tak stane, pak to jsou obvykle názory nesouhlasné či odmítající. Ten z minulého týdne však byl přece jen jiný.

„Vaše názory se mi líbí,“ napsal, „ale já už politikům nevěřím. Jste v politice jenom kvůli vlastnímu prospěchu a nakonec ani žádné názory příliš neobhajujete.“

Tomu čtenáři jsem obsáhle odpověděl a přesto mě jeho názor přiměl k zamyšlení, co se to s politikou (a lidmi v politice) stalo, když po dvaceti letech od nabytí svobody klíčí ve veřejnosti názor, že politika a péče o veřejné věci jsou odpudivé.

My, politikové

Za ta léta v životě se mi vždy vyplatilo začínat sám u sebe. Cítí-li dnes lidé k politice nezájem či dokonce odpor, je třeba hledat jednu z příčin mezi nositeli a vykonavateli politiky.

Ze zkušenosti vím, že politika je jako každé jiné povolání: najdete tam lidi pracovité, lajdáky i lemply. Lidi vzdělané a pracující stále na sobě i vyslovené lenochy.

Výkon politiky se zejména za posledních osm let cíleně oprošťoval od formování a obhajoby politických idejí a vizí. Takto uvolněný prostor „politika – ideologa“ byl efektivně a rychle vyplněn rolí „politika – baviče“.

Od politika se nechtěly žádné vášnivé obhajoby politických názorů. Takové ojedinělé pokusy byly posuzovány jako nudné „plácání o ničem“. Politika ztrácela svůj obsah. Čím dál méně šlo o vybudovaný názorový fundament.

O co méně voliče zajímaly názory těch, které nakonec volí, o to více je zajímalo, jak je politik pobaví. Na předvolebních pódiích tak vedle populárních hvězd politikové křepčili a exhibovali. Příležitostná vulgarita byla blahosklonně tolerována jako „přibližování se svým voličům“.

Občané – voliči zhusta dávali přednost průměrným bavičům a to až tak dlouho, až oni většinově obsadili jak Poslaneckou sněmovnu tak Senát.

Což o to, v dobách tučných a dobrých to nevadí a ani se to moc nepozná. V dobách složitých na odvahu činit těžká rozhodnutí, se to vymstí. Zlatí Klaus se Zemanem, chce se mi říci jako připomenutí těch časů, kdy politika měla svá ukotvení, se kterými jsme nemuseli souhlasit, ale představovala garanci poltické stability.

Soustavná předvolební kampaň

Dalším problémem, který může prostého občana otravovat, je doslova nepřetržitá předvolební kampaň. Neustále „někam“ volíme. Jednou do obecního zastupitelstva, jednou do krajského zastupitelstva. Tu do dolní komory, tu do Senátu. A pak ještě kamsi do Evropského parlamentu.

Volič je grilován v prostředí nepřetržité kampaně plné slibů. Na obtížné a bolestivé kroky, které prostě nikdo jiný než politikové nemůže udělat, nezbývá čas. Má být částečně zpoplatněno vysokoškolské vzdělání? Má být schválena nezbytně důležitá penzijní reforma? Mají být daně nižší nebo vyšší?

Na to potřebuje politika i společnost čas – na přípravu, důkladné posouzení všech dopadů, vysvětlení občanům, odhlasování a uvedení do života. V prostředí předvolebních slibů, kdy jeden předhání druhého a kdy jeden se chce zalíbit víc než druhý, je to nemožné.

Volič, který nerozumí a ani nechce rozumět zákulisním tahanicím, tak postupně nabývá přesvědčení, že od jím volených politiků nic nezískává. Přestává jim důvěřovat a podezírá je z toho, že o jeho blahobyt politikům nejde.

Záplava legislativy

„Charakteristickým rysem nynější politiky je nahrazení svobodného podnikání vládní regulací,“ poznamenal ve svém geniálním spisku Byrokracie Ludwig von Mises.

Lehce jsme podlehli představě, že blahobyt je nekonečný a svět navěky bezpečný. Od politiků proto chceme, aby nám nekonečnost blahobytu zajistili.

Nechali jsme si zcela dobrovolně zasahovat stát do jakékoliv oblasti našich životů. Přejeme si regulace všeho proto, že bláhově věříme v jejich blahodárný vliv na naše bezpečí.

Výsledkem je, že při každé návštěvě úřadu jsme nepříjemně překvapeni záplavou formulářů, kterými jsme povinni své žádosti doprovodit.

Cítíme se svými politickými reprezentanty podvedeni: v předvolební kampani slibují malý a laciný stát, ale opak je pravdou. Ztrácíme víru a politiku odmítáme jako řemeslo, ke kterému prostě lež a klam neoddělitelně patří.

Co s tím?

Spolehněme se na svůj vlastní zdravý rozum. Pouhý zdravý rozum totiž stačí k tomu, aby zabránil člověku propadnout klamným představám a frázím.

Chtějte po svých politicích práci a činy. Hodnoťte své politiky podle výkonu. Nechtějte, aby vám hráli na kytaru a s podezřením vždy sledujte vystupování politiků ve fotbalových dresech namísto toho, aby vám na setkání skládali své účty.

Změna kvality politiky v Čechách je mnohem více v rukách voličů než politiků samotných. A správně!

Kategorie: 

Oficiální odpověď na poznámky MUDr. Radka Černého na FB Žďár nad Sázavou

Je poněkud komplikované vysvětltit vztah žďárského hokejového oddílu a Města Žďáru. Přesto zásadně odmítám, aby se pan Černý odvolával na můj vlastní soukromý finanční dar ve prospěch mladých hokejistů ve Žďáře nad Sázavou (a tím můj soukromý dar zneužíval) slovy "ODS prostřednictvím europoslance Ivo Strejčka..."

Zde je má reakce:

Přátelé,

jaksi se mi do mého počítače dostala reakce pana MUDr. Radka Černého (ODS) na "jednání" pana Martina Krásného. 

Nu, co k tomu dodat. Snad pár mých osobních poznámek:

  1. Martina Krásného znám po celá léta jako člověka, se kterým bych šel klidně i na Severní pól. Spolehlivý, solidní, otevřený - poctivý kluk. Mimochodem, umí leccos říci i mně pěkně otevřeně a od plic!
  2. Vím, že to byl právě Martin Krásný, Miloš Šimon a další, kteří se s neobyčejným nadšením postarali o znovuobrození žďárského hokeje.
  3. Jsem totiž trochu romantickým obhájcem žďárského hokeje. Moc rád vzpomínám na hokejové zápasy ještě z doby, kdy žďárský stadion neměl ani střechu. Chodíval jsem, jako mnoho z vás, na zdejší zápasy s chutí a fanouškovskou vášní!
  4. I proto mám ke žďárskému hokeji blízko. Můj táta, který býval fanatickým hokejovým fandou a na Žďár nedal dopustit, by mě za to pochválil. No, snad se na ten žďárský led odkudsi shůry dívá - a drží palce
  5. Snad i právě proto jsem považoval za osobní povinnost podpořit žďárský hokej v roce 2009. Vzpomínám si, že mi tehdy Martin Krásný s veškerou vážností v hlase volal, že v ledu se objevila "jakási" díra a hokejový klub, zodpovědný za platbu mrazení, odmítnul tuto nekvalitní službu zaplatit.
  6. Chyběly peníze, aby se trénink zejména mladých hokejistů mohl rozběhnout.
  7. Martin Krásný, na základě našeho letitého přátelství, mě požádal o finanční pomoc.
  8. Poskytnul jsem tehdy hokejovému klubu ve Žďáře nad Sázavou OSOBNÍ SOUKROMÝ dar ve výši 50 000,- Kč
  9. Nikdy jsem nechtěl, aby se o tom nějak mluvilo. Nechtěl jsem, aby mi za to někdo děkoval. Nechtěl jsem, aby se o tom nějak mluvilo. Byl to můj dar žďárským malým hokejistům. Bylo to moje vlastní svobodné rozhodnutí - a takové, myslím, má být skryté, nezištné.

10. A z těchto důvodů jsem šokován aktuální reakcí pana MUDr. Radka Černého (ODS), který zneužívá můj upřímný soukromý dar k politickému boji.

11. Ne, já jsem nevěnoval své soukromé peníze mladým hokejistům proto, abych z toho "vytloukl" politickou podporu. Já věnoval peníze mladým hokejistům proto, aby mohli bruslit, cvičit, trénovat, bojovat.

12. Zásadně odmítám, aby můj SOUKROMÝ finanční dar byl nyní zneužíván k předvolebním souboji. Nic takového jsem nechtěl, nic takového nepřipouštím.

Přeji žďárskému hokeji pod vedením tak čestných a pracovitých lidí jako je třeba Martin Krásný vše dobré. Nemají to lehké, peněz není nazbyt a těch, kteří hážou klacky pod nohy, jak vidět v nefér argumentaci MUDr. Radka Černého, je strašně moc.

 

Ivo Strejček

bývalý poslanec Evropského parlamentu za ČR

hrdý rodák ze Žďáru nad Sázavou

(a upřímný obdivovatel každého, kdo umí dobře bruslit)

Kategorie: 

Osud opuštěných dětí nesmí být v rukách byrokratů a zlatokopů

Správné prezidentské veto

 

V politickém a společenském kvasu minulých týdnů neoprávněně zapadlo jedno z nejnovějších vet prezidenta republiky Václav Klause: veto novely Zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

Považuji prezidentovo rozhodnutí poslat zákon zpět poslancům k pozornějšímu přezkoumání za lidsky hodnotné a správné z následujících důvodů.

Kritika ze zahraničí

Novelu zákona 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí si svým způsobem na České republice vymohlo několik zahraničních institucí. Vysoká komisařka OSN pro lidská práva. Dětský fond OSN a Evropská komise.

Tyto nadnárodní instituce působící mimo území České republiky tvrdí, že je u nás příliš mnoho dětí v ústavní péči a málo v péči pěstounské a požadují, aby děti do tří let svého věku byly pouze v pěstounské péči.

Jaká je skutečnost? ČR „nedrží“ evropský rekord 20 000 dětí v ústavech, jak se tvrdí, neboť je třeba rozlišit pobyt v ústavech a tzv. ústavní výchovu.

Z oněch 20 000 dětí je asi 10 000 dětí handicapovaných, z nichž plných 9 600 je v dětských ústavech na přání rodičů.

Další 2 000 dětí jsou v kojeneckých ústavech a asi 2/3 z tohoto počtu se ve věku 3 let vrací do svých rodin.

Ano, v dětských zařízeních je asi 8 000 těch dětí, které buďto samy páchají trestnou činnost či žijí v rodinách s tak vážnými problémy, že je jim lépe v péči profesionálních pečovatelů.

Kritika ze zahraničí je proto neobjektivní, ubližuje těm, kteří se o takové děti u nás starají a posuzuje nás podle svých vlastních standardů z pohodlné vzdálenosti.

Rodina

Bez jakékoliv debaty je fakt, že dítě má mít svoji rodinu. Má vyrůstat ve vlastním prostředí, obklopené milujícími lidmi, má se od svých rodičů učit ctít a pěstovat hodnoty. Rodina má být dítěti kruhem bezpečí a jistoty.

S krizí rodiny a jejích hodnot, tak často módně opovrhovanými, roste počet dětí, které štěstí dobrých rodičů nemají. Prožívají nekonečná traumata rozvráceného prostředí, ve kterém jsou přítomny drogy, alkohol, domácí násilí, sex na prodej, promiskuita atd.

Pro takto sociálně deprivované děti je prostředí dětských zařízení vysvobozujícím a stimulujícím.

To sice zákonodárci ve své novele uznávají, co však na úkor po léta fungujícím dětským ústavům přehnaně glorifikují, je vnucování náhradní rodinné péče dítěti skoro za každou cenu.

Pěstouni

A zde je jeden z hlavních sporných momentů vetované novely. Z onoho ctěného a váženého pěstounství, které je pro pěstouny samotné posláním, činí novela povolání.

Dnešní odměna pěstouna je vymezena ve výši 3 126,- Kč. Novela zvyšuje tuto částku na 8 000,- Kč a přiznává jí statut platu (pečující osoby budou důchodově pojištěny).

Spornost tohoto rozhodnutí je nasnadě. Říká-li zákonodárce, že náhradní rodinná péče má vždy přednost a pokud současně z tohoto typu péče tvoří povolání, chtě nechtě vytlačuje to nejpodstatnější: péči o dítě z lásky, z touhy mu pomoci, z ušlechtilého lidského hnutí pokusit se dítěti nabídnout mír domova.

Děti nejsou zboží a ani pečovatelská péče nemůže být námezdní.

A kde se najednou vezme tolik nových, připravených „pěstounů z povolání“, počítá-li novela s rušením kojeneckých ústavů? Myslí ministerstvo práce a sociálních věcí vážně, že to vyřeší státní náborové kampaně?

To by zřejmě nebylo dobře. Kruté pro děti samotné, skličující pro ty dnešní ctihodné pěstouny z lásky.

Pan prezident vrátil Sněmovně novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí k novému zvážení z několika dalších podstatných důvodů a ve svém zdůvodnění napsal, mimo jiné, že „zákon je bezcitný a surový“.

Po prostudování všech souvislostí považuji jeho rozhodnutí vetovat právě tento zákon za správné: obsahově i lidsky.

 

Kategorie: 

Panama Papers: cesta ke globálním daním?

Obsah dokumentů ukradených právnické firmě Mossack Fonseca se sídlem v Panamě (proto Panama Papers), je popisován jako „největší odhalení v žurnalistické historii, které rozkrývá tajné offshorové operace firem, současných i bývalých politiků“.[1] To je názor těch, kteří s celou kauzou Panama Papers přišli a kteří ji administrují.  Takové prohlášení je třeba považovat za vážné. I proto je nezbytné vyjasnit některé z dosud známých skutečností souvisejících s touto událostí a zasadit je do širšího kontextu.

  • Německý deník Suddeutsche Zeitung více než před rokem obdržel miliony záznamů v ohromném objemu 2,6 terabytů od anonymního zdroje (pod jménem John Doe), který je ukradl (tj. získal nelegálně, nikoli náhodou ze samovolně uniklých dat) panamské firmě Mossack Fonseca.[2]
  • Zdroj (John Doe) předal redakci data prostřednictvím šifrované komunikace bez jakéhokoliv osobního setkání. Jeho osoba je neznámá. Za tyto informace nechtěl žádnou finanční odměnu, pouze „několik bezpečnostních záruk“.[3]
  • Německý deník k jejich vyhodnocení vytvořil dva týmy a současně dokumenty předal Mezinárodnímu konsorciu investigativních novinářů (ICIJ). To sdružuje 400 novinářů z 80 zemí. Například The Guardian, BBC, Le Monde, ORF, Suddeutsche Zeitung, L’Espresso, Le Soir, The Asahi Shimbun, CBC, New York Times, The Washington Post.[4]
  • ICIJ udává, že je neziskovou organizací. Je financována (ve výši asi 1,5 milionu dolarů) a organizována institucí Center for Public Integrity, jejímž významným sponzorem je, kromě jiných, Open Society Foundation George Sorose. [5]
  • ICIJ je také součástí americké organizace Organised Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), která je financována americkou vládní institucí USAID a také Sorosovou Open Society Foundation.[6] 
  • Českou organizací spolupracující s OCCRP, založenou v roce 2013 (shodou okolností (?) založenou ve stejném roce, kdy byla ukradená data zřejmě předána Suddeutsche Zeitung) je České centrum pro investigativní žurnalistiku.[7] Způsob financování ani struktura výdajů tohoto centra nejsou dostupné. Svůj dílčí komentář k „české“ části obsahu Panama Papers ale již zveřejnila.[8]

Přenášení daňových rezidentur do daňových rájů, namísto řádného plnění daňových povinností v místech svého podnikání, není třeba nijak obhajovat. Firmy mají platit daně v místě, kde skutečně podnikají, kde vytváří nějakou činnost.

Je ovšem nezbytné sumarizovat několik závěrů a položit si několik otázek spojených jak s formou zveřejnění tohoto gigantického objemu dat, tak se závažností jeho obsahu, bez nichž není možné si na celou kauzu udělat ucelený názor:

  1.  Šlo o krádež.
  2. Není jasné, kdo tento čin provedl, jaké byly jeho motivace a co tím sledoval. To vybízí k jistému odstupu a k opatrným hodnocením.
  3. Prezidentka Českého centra pro investigativní žurnalistiku Pavla Holcová tvrdí, že českých jmen je v ukradených datech 283 - na svém webu jich zveřejnila zatím jen několik. Proč zrovna tato jména a ne jiná? I britský The Guardian sdělil, že „ne všechna jména budou zveřejněna“.[9]Proč tato selektivnost? Dostává se - prostřednictvím investigativních novinářů  - k občanům skutečně vše? A je možné vyhnout se spekulacím, zda i novináři měli k dispozici všechny informace? A proč tyto informace chtějí novináři záměrně u některých utajit a u jiných nikoli?
  4. A pokud mají být data postupně dávkována, proč? Co by mělo být cílem výběrového (a v důsledku i hluboce korupčního) přístupu?

Toto rozmlžené a nejasné pozadí by nás mělo vybídnout ke střízlivému a uvážlivému hledání odpovědí.

Závěr:

Je zřejmé, že tato kauza znovu přiživí už beztak excitovanou společenskou atmosféru o všudypřítomné korupci. Napomůže další vlně agresivních programů s cílem „odstranit zkorumpované politické dinosaury“ a ještě více posílí – už tak silnou - roli nejrůznějších nevládních protikorupčních nátlakových organizací. Nehájím vyhýbání se daňové povinnosti, ale je třeba rovněž říci, že samotné působení v offshorové společnosti nikterak trestné není.   Obhájci daňových harmonizací na nadnárodní úrovni zneužijí kauzu k posílení své argumentace proti daňové konkurenci (byť o tu v této kauze nejde), což se jim v  prostředí oslabeném akcí Panama Papers může podařit (v EU jsou pokusy o harmonizaci přímých daní činěny už celá dlouhá léta).  

Český premiér Sobotka se ke kauze Panama Papers také vyjádřil. Nepředpokládá sice, že by se jejich obsah týkal kohokoliv z jeho vlády, ale prý jej důsledně prošetří a (eventuálně) vyvodí závěry. Připojil se tak k dalším vládám (Španělsko, Francie, Velká Británie), které ujišťují své voliče, že vše řádně vyšetří - i za cenu politických otřesů a změn.

Obsah předaných informací neznáme, nemůžeme se k nim vyjadřovat. Neznáme ovšem ani okolnosti předání dat, neznáme člověka, který je zprostředkoval a neznáme jeho motivace. Nevíme, zda jsou či budou uveřejněna všechna či zda – a kým - nebude jejich obsah zveřejňován selektivně a postupně. I přes řadu významných nejasností však mají potenciál ovlivnit jak veřejné mínění, tak chování vlád. Takový vývoj bychom měli očekávat s nedůvěrou.

6.4.2016

Kategorie: 

Parašutista Jan Kubiš se narodil před 100 lety v Dolních Vilémovicích na Vysočině

100. výročí narození Jana Kubiše

 

Pár kilometrů stranou hlavního silničního tahu mezi Jaroměřicemi nad Rokytnou a Třebíčí na Vysočině leží obec Dolní Vilémovice. S 386 obyvateli malá, snad by se i chtělo říci nezajímavá, vesnice. A přesto tomu tak není. Oprávněně se pyšní svým rodákem, plukovníkem in memoriam Janem Kubišem.

Ano, tím Janem Kubišem, který spolu se svými přáteli připravili a provedli 27. května 1942 hrdinný útok na Reinharda Heydricha.

Jan Kubiš se narodil v Dolních Vilémovicích 24. června 1913. Vyrůstal v obci a v roce 1935 odešel plnit vojenskou povinnost do posádky v Jihlavě. V průběhu služby v armádě si postupně získával respekt, byl povýšen a jako jeden z věrných příslušníků československé branné moci opustil pomnichovské Československo. Přes Polsko se dostal do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, což byla jediná možnost, jak se zapojit do bojů ve Francii. Tam si také vysloužil vysoké francouzské vojenské vyznamenání, neboť statečně bojoval proti Němcům na Loiře. Po pádu Francie odešel do Británie.

Britská vláda tlačila na Benešovu vládu v emigraci, aby se výrazněji angažoval domácí protifašistický odboj. Vrcholem této snahy byla operace Anthropoid, výsadky Silver A, Silver B a Out Distance.

Čeští parašutisté se s obtížemi spojili s domácím odbojem, formovaným především kolem (v té době již zakázaného) Sokola.

Jan Kubiš společně s Jozefem Gabčíkem provedli úspěšný útok na zastupujícího říšského protektora, který několik dnů po atentátu zemřel.

V Čechách se rozpoutaly ohromné represe, ovšem pouze zradou jednoho z parašutistů, se podařilo odkrýt odbojovou skupinu. Po mučení jednoho ze členů se nacisté dozvěděli, že parašutisté jsou ukrýváni v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.

Esesáci kostel obklíčili a pustili se do obsazování budovy. Nejprve se hrdinně a dlouho na kúru bránila skupina Opálky a Kubiše. Poté, co jim došlo střelivo a byli smrtelně zraněni, začal několikahodinový útok na parašutisty v kryptě. I oni, po spotřebování veškeré munice a zaplavováni vodou z nedaleké Vltavy, nakonec spáchali sebevraždu. 

Represe se obyvatel Dolních Vilémovic významně dotkly. Celá rodina Jana Kubiše byla popravena v Mauthausenu a obci prý hrozil osud podobný Lidicím a Ležákům.

Rodný dům Jana Kubiše předala v žalostném stavu obci před několika lety poslední majitelka. Je ohromnou zásluhou starostky Dolních Vilémovic, paní Jitky Boučkové, že byl dům rekonstruován a byla v něm otevřena výstava svého významného rodáka připomínající.

A poslyšte! Dům byl do skvělého stavu uveden nadšením lidí, za pomoci vojáků a zejména bez jakýchkoliv dotací nákladem 3.4 miliony korun.

Jako za jiného světa tak zní věta paní starostky Boučkové, že „nechce dotace, protože na Kubiše by si měli Češi vybrat peníze sami“.

K dnešním stavu se vybraná částka blíží 3 milionům Kč a díky shovívavosti stavební firmy z Třebíče, která rekonstrukci Kubišova domu bere jako poctu ne jako byznys, je časový prostor ke splnění finančních závazků otevřen.

Paní starostka, a já jí skládám hluboký obdiv, chce vše vyrovnat do konce volebního období na podzim 2014.

Prázdniny ještě zdaleka nekončí. Až budete přemýšlet, kam vyrazit a na jaké zajímavé místo vzít své děti, jeďte, prosím, do Dolních Vilémovic.

Muži jako Jan Kubiš bojovali za svobodnou a samostatnou Československou republiku. Obětovali vše. To bychom měli a musíme našim dětem říkat. Proto jsou domy, jako ten v Dolních Vilémovicích, tolik cenné. Proto lidé, jako paní starostka Jitka Boučková, dělají mimořádnou službu.

Jan Kubiš byl obyčejným klukem z obyčejné vesnice kdesi na Vysočině. Pojeďme se svými dětmi do Dolních Vilémovic s výrazem úcty k lidem, kteří se v obtížné chvíli rozhodli statečně a správně a díky kterým my tu jsme. 

Kategorie: 

Pocta svobodě a demokracii

17. listopad 1989 považujeme za unikátní datum, za zlomový okamžik, kdy jsme se vydali na cestu složité transformace země směrem ke kapitalismu a svobodě. My máme co slavit, a moc si tohoto dne vážíme. 

Foto:: 
Kategorie: 

Podklad Václava Klause pro vystoupení v pořadu „Události, komentáře“ ČT, 24. 9. 2015

A. Co se stalo v posledních dnech nového?

Na Blízkém Východě a v Severní Africe zůstalo vše při starém. Něco se stalo v Evropě, a to zejména v Bruselu. Úterní jednání ministrů vnitra a středeční summit premiérů či prezidentů, přestože výsledky byly očekávatelné, něco nového přinesla. Definitivně tím – snad i pro nepozornou a k nepozornosti naváděnou veřejnost v evropských zemích – skončilo dosavadní předstírání evropské jednoty, evropského „kamarádství“, údajné rovnoprávnosti evropských zemí (malých s velkými), evropské nesobeckosti a zejména vzorné (a za vzor nám dávané) demokratičnosti evropského rozhodování.

Bylo zcela názorně předvedeno, že se v Evropské unii vládne silou, jako tomu ostatně bylo vždycky. Do okamžiku Lisabonské smlouvy to ale tak snadné nebylo, neboť do té doby v EU neexistovalo o závažných věcech většinové hlasování. Nechci plakat nad rozlitým mlékem, Lisabonská smlouva už je passé, ale měl by být alespoň připomenut mnou vyjednaný dodatek k této smlouvě, který by nás byl býval v dnešní situaci ochránil (stejně jako jsou na tom Velká Británie, Irsko a Dánsko). Tento dodatek mi slíbilo politické vedení EU, ale rezignovala na něj česká strana, naše současná politická reprezentace. Kdo to nevěděl, měl by si to alespoň dodatečně uvědomit.

B. Moje výzva občanům ČR, vládě a Parlamentu ČR

Úterní přehlasování České republiky (a Slovenska, Maďarska a Rumunska) ohledně přidělování kvót migrantů je předzvěstí evropské budoucnosti. Polsko nás zklamalo, resp. zklamala nás současná dosluhující polská vláda. I když bychom svou silou výsledek hlasování v Bruselu nezměnili, byla tím ztracena mimořádná příležitost. Mohla to být první chvíle, kdy V4 mohla mít nějaký smysl a kdy mohla sehrát nějakou smysluplnou roli.

Nechci dělat chytrého, ale vždy jsem věděl, a opakovaně o tom veřejně mluvil, že k události, jakou bylo úterní hlasování a jeho výsledek, muselo dojít. Teď jen dodávám, že to je teprve počátek a je jistotou, že se z tohoto postupu stane běžná praxe – včetně dalšího přerozdělování statisíců migrantů.

Dne 4. září jsem spolu se svými spolupracovníky zformuloval Výzvu občanů České republiky vládě a Parlamentu ČR, kterou přes nepřetržité hackerské útoky (a z nich vyplývajícího pocitu mnoha lidí, že se k Výzvě není možné přihlásit) podepsalo téměř 100 000 lidí. Dnes připomínám jednu jedinou tezi z této Výzvy. Žádali jsme českou vládu, aby „nepřijala žádné kvóty či podobná opatření, jimiž mají být migranti „přidělováni“ jednotlivým zemím EU … a aby odmítla nátlak na změny usnadňující a stimulující migraci“. Ve Výzvě bylo řečeno, že když to vláda nedokáže, měla by požádat občany, aby se formou referenda (či předčasných voleb) vyjádřili, zda s případnými – proti naší vůli v Bruselu přijatými – změnami, souhlasí či nesouhlasí.

Chování české vládní reprezentace v úterý a ve středu v Bruselu interpretujeme tak, že se nám záměry Bruselu změnit nepodařilo.

C. Co v této situaci dělat?

Začnu tím, co budu dělat já. Budu se snažit – a spousta lidí mne o to žádá – usilovat o to, aby vláda zlegalizovala svůj postoj v Bruselu referendem, či mimořádnými parlamentními volbami. Nikdo jí k tak zásadní věci, která může zcela změnit bezpečnost i charakter naší země, nedal mandát.

Zahájím konzultace s parlamentními i mimoparlamentními politickými subjekty, abych zjistil, zda existuje dostatek vůle vyvolat referendum. Budu jednat se všemi, kterým není lhostejné, co se s naší zemí stane.

Jako člověk, který již bezprostředně není v politice, mám v této mimořádné situaci, kterou je ohrožena suverenita naší země, unikátní mandát o něco se pokusit. Mám mandát daný podporou vyjádřenou podpisy Výzvy, a mám i mandát exprezidenta, který mne na zbytek mého života zavazuje k tomu, aby mi osudy naší země nebyly lhostejné. Veřejnost něco takového ode mne právem vyžaduje.

 

Podpora Lisabonu ze strany ODS je hanebnost

Postup ODS u Lisabonské smlouvy je slabošský a hanebný. Starost o suverenitu a svobodu země je odpovědností k našim otcům a dědům, ale zdaleka i přesahuje mandát jedné vlády, ať je jakákoli. Nemůže být předmětem jakéhokoli politického obchodu. S hodnotami často vybojovanými krví se neobchoduje ani se za ně nekupuje kamarádství cizích státníků.

Kategorie: 

Podzim 2012? Více smutku než radosti

(text byl psán pro můj tradiční Newsletter, tentokrát "podzim 2012", jeho tištěnou i elektronickou podobu právě dokončuji)

Podzim 2012: více smutku než radosti

Daně, důchody, restituce

Zvláštní červenou nití, která se linula politickým životem v České republice po celý letošní podzim, byl spor o výši daně z přidané hodnoty, smysluplnost vládou navržené reformy penzijního systému a váhání nad oprávněností církevních restitucí.

Chtělo se mi napsat, že společenská diskuse o těchto tématech byla bouřlivá. Problém ale je, že ona vlastně žádná společenská diskuse neprobíhala, a v tom je onen kámen úrazu. Koaliční vláda se o obsah témat přela sama se sebou a s částí svých poslanců. Na jednu stranu si občan-daňový poplatník může pomyslet, že ti „nahoře“ jsou „za to placení“, ale tak jednoduché to není.

Vláda neustále umíněně opakovala, že je vládou „rozpočtové odpovědnosti“. Tak dlouho a tak přesvědčivě, že dostatečně vystrašila českou veřejnost. Ta ještě pevněji zašila své úspory do strožoku a přestala utrácet. Meziroční míra spotřeby (2011 – 2012) klesla na historické minimum, které od svého vzniku samostatná ČR nezažila.

Dobrovolně nedobrovolný vstup do tzv. II. pilíře penzijní reformy je obdobnou písničkou. Ke škodě vlády se nikomu z jejích členů nepodařilo přesvědčivě a srozumitelně podstatu problému vysvětlit.

U církevních restitucí už raději skončilo u ploché fráze „co bylo ukradeno, má být vráceno“. Není divu, že důvěra veřejnosti v takto prováděnou politiku, klesla na minimum. Cesta nahoru bude obtížná.

Krajské a senátní volby

Jak jinak než katastrofou proto mohly dopadnout volby krajské a senátní? Je sice pravda, že tento typ voleb byl v politické historii ČR vždy vyjádřením názoru veřejnosti na svoji vládu, ale takový propad?

Je škoda, že v senátním okrsku Třebíč jsme přišli o svého senátora. Vítězslav Jonáš mandát neobhájil, protože jej obhájit mohl jen obtížně. Pykal za chyby vlády a kdyby se byl roztrhal, atmosféru z toho plynoucí nemohl převrátit.

To nejpodstatnější poselství těchto voleb je zjištění, jak prudce se derou k moci čeští komunisté. A přitom je to až směšně jednoduché: komunisté nemusí dělat nic, stačí jim se zpovzdálí dívat na hrubé chyby vládní koalice, bratrovražedné boje uvnitř demokratických politických stran i bezpohlavnost ČSSD. Voliči k nim přijdou už sami.

23. kongres ODS: cesta k získání důvěry?

V prostoru vládního tápání, koaličních a vnitrostranických rozmíšek a ve stínu katastrofálních volebních výsledků proběhnul v Brně na začátku listopadu kongres ODS. Zvolil své staronové vedení, do nejužšího vedení se dostaly pouze dvě nové tváře – ministři Martin Kuba a Tomáš Chalupa. Předseda Nečas představil materiál „Cesta k důvěře“ a s 59% podporou delegátů obhájil funkci předsedy ODS.

Politická debata vedená delegáty kongresu se více soustřeďovala na hledání viníků a méně na analýzu příčin. Uvidíme, a čas ukáže, zdali byl kongres oním pověstným bodem zvratu.

Start prezidentské kampaně

Sotva zmizely velkoformátové reklamy na politické strany a jejich kandidáty do voleb krajských a senátních, pokryly Českou republiku plakáty kandidátů na prezidenta. Budou to 11. – 12. ledna 2013 historicky první přímé volby prezidenta v Čechách. Sám jsem zvědav, s jakým zájmem se mezi lidmi setkají. Bude zajímavé, jak svoji kampaň jednotliví kandidáti uchopí a jakými tématy ji naplní. Už teď je to trochu vidět, odkud kam půjdou a co budou voličům nabízet.

Obama versus Romney

To v Americe už je hotovo. Na další čtyři roky zůstává v Bílém domě Barack Obama. Byť nesmírně těsně, porazil republikána Romneyho. Zřejmě o výsledku rozhodly barevné menšiny. Ty se cítí v Obamově Americe bezpečnější, vyhovuje jim Obamův revoluční (a bohužel hodně socialistický) návrh povinného zdravotního pojištění i sliby, že nezaměstnanost klesne. To se ale hned tak rychle nestane, zejména proto, že to byla právě Obamova administrativa, které se hospodářská politika moc nevydařila.

O federalizaci Evropy otevřeně

Ze zkušenosti vím, že vše, co se děje za našimi hranicemi, jako by ani nebylo. Jako by se nás to netýkalo. Je to jiný, vzdálený svět. V televizi nás prudké demonstrace v ulicích Athén nijak nevzrušují, protože po pokládáme za „hollywoodskou“ produkci. Ale to je chyba, hrubá chyba.

V Bruselu se připravuje projekt bankovní unie a předseda Evropské komise Barroso otevřeně volá po vzniku Evropské federace národních států. Na to bychom si, ve vlastním zájmu, měli dát velký pozor. Je to proces rychlejší, než jsme si ochotni sami připustit. A návrat může být obtížný a bolestivý

 

Tak tedy, jaký byl podzim 2012? V české politice neradostný (i když i to záleží na tom, jak se na svět kolem sebe díváme).

A první sníh také přišel nečekaně rychle. Takže ochlazení, jak jinak.

 

8. listopadu 2012 

Kategorie: 

Politický boj proti kouření považuji za pokleslý žánr [1]

Jsem nekuřák. Nekouří nikdo z mé rodiny. Vadí nám kouření v restauracích a pečlivě si proto vybíráme místa, kde se najíme, aniž bychom byli obtěžováni cigaretovým dýmem. Popuzuje nás bohorovnost kuřáků, s jakou si okamžitě po svém jídle zapálí bez ohledu na to, že u vedlejšího stolu ještě obědvají jiní.

A přesto jsem odpůrcem protikuřáckého zákona. Proč? Jeho autoři jsou přesvědčeni o vlastní výjimečnosti, považují sami sebe za mesiáše, jejichž posláním je vymýtání zla na zemi. Zneužívají k tomu své postavení zákonodárce a v boji se zjevným pokleskem, jímž kouření jistojistě je, rádi vytahují peníze z kapes, které nejsou jejich.

Ať rozhoduje ten, kdo nese podnikatelské riziko

Komu z nás by se nelíbilo nezakouřené a vlídné prostředí v restauraci? Má se to ale dít cestou zákonného nařízení, či to má být výsledkem svobodné volby majitele podniku?

To se to dobře nařizuje, když zákonodárce nenese žádné podnikatelské riziko. Nemusel se zadlužit, aby vybudoval restauraci. Nemusel se trápit myšlenkami, jak přilákat své zákazníky. A k tomu ještě na krku všechny ty kontroly hygienou počínaje a bezpečností práce konče (i toto jsou produkty "blahodárné" činnosti zákonodárců).

Zákonodárce by se neměl povyšovat, neměl by sám sebe považovat za moudřejšího, který ví víc a lépe. Informace na trhu jsou rozptýlené, nikdo je nemá všechny pohromadě. Podnikatelé riskují, zákonodárci ne.

Podnikatel sám je pod stálým diktátem zákazníka. Podnikatel ví mnohem lépe, jak rozmarný zákazník je, a sám nejlépe ví, že je v jeho zájmu udržet si v podniku jak kuřáky, tak nekuřáky.

Zběsilí zákonodárci, dejte ruce pryč od podnikání a nepleťte se mu pod nohy. Má samo svých starostí až nad hlavu.

(Pseudo)ochrana spotřebitele

Pohodlně jsme přijali všeobecnou tezi, že se spotřebitel musí těšit neustálé ochraně. Části protikuřáckého zákona jsou plné slov o ochraně spotřebitele.

Ale v životě je to přece naopak. Zákazník je tím hlavním kormidelníkem na trhu, který surově a bezcitně rozhoduje o tom, zda bude mít podnikatel úspěch.

Majitelé restaurací se musí přizpůsobit svým zákazníkům mnohem víc, než zákazníci majitelům. Ani trochu se neobávám, že by majitel přehlédnul pokles návštěvnosti způsobený tím, že jeho zákazníkům vadí kouření.

Bude to zase pouze a jenom podnikatel, kdo investuje své vlastní peníze do toho, aby vhodně upravil prostředí pro kuřáky a nekuřáky. Je to nakonec v jeho bytostném zájmu. Nechce-li prodělávat.

Špatný příklad pro děti

I kdyby náhodou obhájci protikuřáckého zákona přijali zlomek mé argumentace, vždy jako poslední záchrannou brzdu vytáhnou argument: chceme ochránit děti. Jak před škodlivými účinky kouření, tak před špatným příkladem.

Stát ani zákonodárce nikdy nebudou lepšími ochránci dětí, než jsou jejich vlastní rodiče a bezpečí rodinného kruhu.

Tam, ne v restauracích a hospodách, zpravidla vidí děti nešvar kouření každý den. Od svých rodičů se učí brát tento zlozvyk jako samozřejmou součást svých životů. V obývacím pokoji vdechují dávky cigaretového dýmu tisíckrát větší, než kdekoliv v restauraci.

Na filmovém plátně, v televizi, u svých sportovních vzorů a showidolů vidí cigaretu jako symbol světáctví. Tam je zakleta část magické přitažlivosti cigarety a doutníku.

Ne, nechci ani moralizovat ani odsuzovat. A už vůbec bych si nedovolil nikomu kázat o škodlivosti kouření. I zdraví je soukromý statek, o který se musíme starat nejpečlivěji my sami.

Vím, že za tento text žádnou pochvalu od čtenářů nesklidím, ale politický boj proti kouření na veřejnosti považuji za laciný způsob žebrání o politickou popularitu a mediální atraktivitu.

 

[1] Prohlašuji, že nejsem pod žádným vlivem lobby výrobců tabáku nebo majitelů restauračních zařízení. Všechny mé názory jsou autentické a v mých minulých textech dohledatelné.

Kategorie: 

Politika Margaret Thatcherové byla obdivuhodná

Lady Thatcherová jako povinná politická četba

 

Na jedné z tehdejších porad vedení britské konzervativní strany se snažil jeden z jeho členů přesvědčit Margaret Thatcherovou o nezbytnosti vypracovat jakýsi akční politický program s cílem zvýšit oblibu strany u britské veřejnosti. Zcela zkoprnělého funkcionáře usadila Thatcherová zničujícím argumentem: „Žádný akční program nepotřebujeme, tohle je náš program,“ a položila ruku na knihu Adama Smithe Bohatství národů, kterou měla vždy na svém stole.

Obdiv nad výmluvností ideové zkratky tohoto politického bonmotu mi dává příležitost zamyslet se nad platností nejobecnějších rysů „thatcherismu“ v dnešní době. Záměrně používám slovo „thatcherismus“ jako shrnující pojem určitého myšlenkového proudu, který není totožný s pojmem „program“ (britské) konzervativní strany minimálně stejně tak, jako už se pojem „klausismus“ nekryje s politickým stylem i názorovým obsahem současné ODS v Čechách.

Svět svobodných lidí

Za nejvážnější princip politiky Margaret Thatcherové považuji její úpornou a neslábnoucí obhajobu svobody člověka. Víru v jeho vlastní síly, právo i povinnost svobodného člověka hledat vlastní štěstí. Ve své praktické politice toto přesvědčení promítla britské premiérka do rozsáhlé vlny privatizace, významného snížení daní a omezení výdajů státu na svůj provoz i v mezinárodní politice zatlačování komunismu. Důvěra v blahodárnost svobodného konání přinesla Británii hospodářské zotavení, zbohatnutí střední třídy a poprvé od konce II. světové války také renesanci mezinárodní politické prestiže a vlivu.

Je naše dnešní víra stejně pevná? Nebo už více důvěřujeme spletitým vládním podpůrným a dotačním programům administrovaným stále početnější sítí vládních a evropských byrokratů?

Obhajoba idejí

Politický styl Thatcherové byl hluboce ideový.  Jaký to rozdíl od nesrozumitelného lavírování současné politiky! Jistě, takový postoj dělí společnost na odpůrce a příznivce. Ale je srozumitelný. Dá se k němu přimknout či se s ním dá polemizovat. Připouští málo politických kompromisů, o kterých britská premiérka tvrdila, že „pokud chcete být oblíbeni, pak buďte v politice kdykoliv připraveni na jakýkoliv kompromis – a nedosáhnete ničeho“.

Vize vs. veřejné mínění

Názorová pevnost a zásadovost postavila Thatcherovou často do protikladu s veřejným míněním. Byla neústupná, čemu věřila, za tím šla. Bez ohledu na průzkumy veřejného mínění. Jak jiný výkon politiky v porovnání s dneškem! Výkon současné politiky tažen průzkumy veřejného mínění, touha politiků udělat, prohlásit nebo odvolat téměř cokoliv pouze ve prospěch lepšího „ratingu“ v žebříčku popularity. Ideová důslednost Thatcherové je inspirativní. Odvaha svoji politiku obhajovat bez ohledu na aktuální veřejné mínění je hodna obdivu i následování.

Ne, ne, ne

Jednoduše a srozumitelně formulovala britská premiérka svůj postoj vůči Delorsovým představám o politické unifikaci Evropských společenství ve svém legendárním vystoupení „Ne, ne, ne“ v Dolní sněmovně 30.října 1990. Odmítla jakékoliv pokusy předat parlamentní, měnové a hospodářské pravomoci mimo území Velké Británie. Trvala na existenci britské libry, odmítla přetvoření Evropské komise na formu evropské vlády, zavrhla představu nadřadit Evropský parlament parlamentu národnímu a nepřipustila metamorfózu Rady v „evropský senát“.

Thatcherové obezřetnou a podezíravou politiku vůči politické unifikaci části kontinentu považuji pro současný výkon politiky za zásadní. Pokud by česká občanská konzervativní pravice měla „evropskou“ politiku Thatcherové (a v pokračování politiku Václava Klause) opustit, pak s jistotou rezignuje na jednu z posledních politik, kterou jí veřejnost (na základě vlastních zkušeností) ještě věří.

Chvála kapitalismu

Poslední kapitola její skvělé knihy „Umění vládnout“ je věnována obhajobě kapitalismu. Považuji to za velké téma současnosti.

Evropský sociálně-ekologický model již úspěšně destruoval ideály volného trhu a otevřel prostor politikám „třetích cest“, ve kterých Thatcherová viděla nejvážnější hrozbu pro výkon klasické liberální parlamentní demokracie. Pocházela ze skromných poměrů a v liberálním kapitalismu viděla rovnou příležitost pro každého. S tímto jejím hlubokým životním přesvědčením souvisí (v Británii často citovaný a levičáky karikovaný) výrok „get on your bike“ (nasedni na kolo).  Byla to rada premiérky Thatcherové jednomu dělníkovi, který si stěžoval, že nemá práci. Thatcherová mu poradila (a v tom je význam jejího poselství), aby se spolehnul sám na své vlastní síly (tedy ne ve smyslu, jakým její výrok vulgarizovali a zesměšňovali tamní labouristé).

Margaret Thatcherová je více než kdy jindy „povinnou četbou“ pro dnešní dobu. Její myšlenky se zdají tak samozřejmé a tak jasné, že na ně současná politika ráda zapomíná. Současný rozdíl mezi evropskou levicí a pravicí, zdá se, je již dán pouze různou rychlostí, s jakou obě trhají lidskou svobodu a právo vlastnit na kusy.

Myšlenky náročné, přesné, důsledné a výjimečně pracovité Margaret Thatcherové jsou nezbytnou výbavou pro řešení problémů světa na začátku 21.století. I přesto, že se s člověkem Margaret Thatcherovou dnes s úctou a pokorou loučíme.

 

9.dubna 2013

 

psáno pro pravýbreh.cz

Kategorie: 

Populista Trump? Jen hlas veřejnosti! (Stanovisko IVK ke dni 1. 8. 2016)

Nikým nevolený eurokomisař Pierre Moscovici si veřejně postěžoval, že „vidí-li Trumpa, vidí tvář populisty“. Hillary Clintonová na Demokratické národní konvenci v sobotu označila zvolení Trumpa za „čin hraničící s národní bezpečností“.

Čím tak Donald Trump dráždí k nepříčetnosti jak americký establishment, zodpovědný za současný rozvrat v celých částech světa, tak evropské elity, předvedl v nedělním programu americké televize ABC „The Week“:

K EU: „je to kontinent bez budoucnosti – a to vlastní vinou“.

K brexitu: „myslím, že to nakonec bude dobrá věc, ale chce to čas“.

Ke Krymu: „jak jsem slyšel, obyvatelé Krymu by raději byli součástí Ruska, než součástí toho, kde byli“.

K Rusku: „ s Putinem nemám žádné vztahy, nijak se s ním neznám, ale pokud bych byl zvolen, zvážil bych, zda by se Krym neměl stát součástí ruského teritoria a posoudil bych, zda nezrušit ekonomické sankce vůči této zemi – mít lepší vztahy s Ruskem je přece dobré, ne?“

K Ukrajině: „ujistil bych Putina, že USA se již nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny“.

K NATO: „ je zastaralé....není schopné čelit terorismu. Musí se změnit, nezahrnuje správné země, které čelí terorismu“.

Názory Donalda Trumpa jsou vším, jenom ne opakováním zastaralých, zdiskreditovaných, evidentně nefunkčních a pro současný svět škodlivých názorů. Považují-li současné politické elity Trumpa za populistu, říkají to proto, že se jeho názorů bojí, tak jako se už bojí svobodných názorů svých občanů.

Trump říká to, co si stále více lidí (nejen v Americe) myslí -  v tomto slova smyslu je tím nejlepším hlasem veřejnosti, tedy populistou.

 

Ivo Strejček

Kategorie: 

Porazit korupci? Zatlačme zpátky do kouta mohutný stát!

Jedním z významných témat letošního (a nejen letošního) roku je boj s korupcí.

Je korupce měřitelná?

Je to jako v onom vtipu o bájném himalájském tvorovi Yetim: všichni o něm mluví, ale nikdo ho neviděl.

Všichni o korupci "ví", ale nikdo nepřizná, zda se s ní setkal osobně. Asi by musel přiznat, že mu byl úplatek nabízen, nebo on sám úplatek někomu jinému nabízel.

Korupce není (a ani nemůže být) měřitelná. Indexy vnímání korupce existují a jsou pravidelně zveřejňovány organizacemi, které se touto problematikou zabývají. Podstatné je, že ony indexy jsou založeny na pocitových odpovědích respondentů.

Platí tedy, že čím více v nás (například) média utvrzují vědomí, že žijeme ve společnosti zkorumpované, tím pravděpodobněji budou příští respondenti odpovídat, že "společnost je zkorumpovaná". Index vnímání korupce tak poroste, aniž by skutečně k takové tendenci ve společnosti docházelo.

Spravedlivější při "indexování" korupce je kombinace několika parametrů, z nichž vnímání korupce (či přesněji opouštění prostředí vhodného pro korupci) je pouze jedním z nich.

Pokud jsou společně zkoumány míra ekonomické svobody, výše vládních výdajů, strnulost pracovního trhu, výše daňového zatížení a vymahatelnost práva, dá se spravedlivěji posoudit i prostor pro korupci v dané zemi.

Domnívám se, že k hledání optimálního receptu, jak být úspěšní v boji s korupcí, se nám proto jako východisko nejlépe hodí tzv. Index ekonomické svobody (www.heritage.org/index).

Příčiny korupce

Zmenšování či zvětšování prostoru pro korupci je přímo závislé na zmenšování či zvětšování mohutnosti státu. Lidově řečeno: čím víc razítek, formulářů a žádostí po nás úřady chtějí, tím větší je prostor pro korupci.

Zatlačování korupce je proto během na dlouhou trať. Každý, kdo slibuje zázračné recepty, nehraje s veřejností fér.

Čím více jsou občané zdaňováni, tím více jejich vlastních prostředků plyne do rukou bezejmenných úředníků, kteří tyto finanční prostředky přerozdělují.

Rozrůstá se seznam dotačních titulů. Peníze se dotacemi přerozdělují na ty nejnesmyslnější projekty. Dotovány jsou všemožné a zbytné aktivity.

K absurdnosti to dotáhly eurodotace (což fakticky není nic jiného, než komplikovanější přerozdělování peněz českých daňových poplatníků přes bruselskou byrokratickou filiálku). V Česku dnes již zástupy podnikatelů ví, že pro přidělení (což je přesnější slovo než získání) dotace nerozhoduje kvalita projektu, ale známosti.

Prostor pro korupci významně rozšiřuje škála nejrůznějších regulací. Člověk má dojem, že už se nemůže svobodně ani oběsit na kusu špagátu, který by nebyl řádně certifikován.

Přerozdělování, dotace a regulace podstatně zvyšují nadřazenost a sílu úřednického aparátu. Dotacemi a regulacemi pokřivené prostředí je rájem pro úplatky. Korupce se tetelí blahem při větách: "vyplňte si žádost, my to posoudíme a dáme vám písemně do 30 dnů vědět".

Vláda, která zatlačí do kouta mocný stát a omezí moc byrokracie, zatočí s korupcí.

Zakázky? Pod lupu!

Kdyby nastalo ideální prostředí, ve kterém bude vypisováno minimum veřejných zakázek, korupce by stěží existovala.

Tento požadavek je, bohužel, v současné společnosti nerealizovatelný. Proto je tedy třeba dostat zakázky alespoň pod důslednou a transparentní kontrolu.

Povinností se musí stát "zakázka se životopisem". Vyhlášení, průběh, členové výběrové komise, kritéria posouzení nabídky a jejich váha při rozhodování, protokol o hodnocení. To vše musí viset na webových stránkách obecních úřadů, magistrátů, krajských úřadů i centrálních ministerstev.

Musí skončit praxe dodatků smluv a navyšování koncové ceny o tolik oblíbené "vícepráce". Ne získat zakázku sice za nejnižší cenu, ale pak se v dalším průběhu "dopakovat". Dodatečné kalkulace víceprací pohodlně snímají z firem břímě podnikatelského rizika a rozšiřují prostor pro nejrůznější formy korupce.

Členové výběrových komisí by mohli být vybíráni losem pár minut před otevřením obálek, aby se zamezilo nežádoucímu (korupčnímu) tlaku na členy komise.

Chirurgický zákrok, ne acylpirin

Zkusme ve správném a žádoucím boji s korupcí přemýšlet o vymýcení kořenů tohoto jevu. Nespoléhejme výhradně na represi a postih, přestože v současné době - a já s tím souhlasím - potřebujeme projít katarzí hlava nehlava.

Ano, chtějme vidět skutečné viníky před řádným soudem, ale chtějme především přetnout tepny, které korupční nádor živí.

Docela jistě se pak obejdeme bez sporných nápadů ministra Peciny.

Kategorie: 

Poučení z města Světlá

Nelehkou a nezáviděníhodnou realitou již několik měsíců prochází město Světlá nad Sázavou. Ekonomická recese, která dává zabrat již beztak zpomalenému evropskému hospodářství, celou situaci jenom komplikuje.

V případě světelských sklářů však nejde o řešení důsledků ekonomického zpomalení, v tamních sklárnách jde o řešení podnikatelského selhání. Je to docela prosté, majitelé hospodařili a vedli svůj podnik tak mizerně, že zkrachoval. Neměl odbyt na své výrobky, zadlužil se a v konkurenci neobstál. To se sice jednoduše napíše či řekne, podstatně složitěji se důsledky tohoto stavu řeší ve městě Světlá.

Jak lehce se volá po záchranné pomoci od státu, jak jednoduše lze obvinit z nezájmu či nečinnosti vládu. Všichni ti, kteří obviňují současnou vládu za málem zavinění tohoto stavu, by měli mít na mysli především tu skutečnost, že stát ve světelských sklárnách žádný podíl nevlastnil. Neměl tedy žádnou rozhodovací pravomoc. Žádný ze státních zmocněnců nemohl být součástí rozhodování vedení skláren. Sklárny byly a jsou vlastněny soukromými subjekty a ty nesou přímou zodpovědnost za bídný stav firmy.

Obviňovat vládu a stát ze zanedbání povinnosti či lehkovážného přístupu je nemístné! Přesto z tamní situace plyne několik obecných poučení, která bychom měli mít na paměti i v dobách bohatších a úspěšnějších.

Politikové, kteří rozhodují o budoucnosti našeho státu, by měli dbát o zdravé státní finance.

V dobách hospodářského růstu (v letech 2000 – 2007) bylo jejich povinností spořit a schraňovat státní finanční prostředky na doby horší. Nedělo se tak.

V letech tehdejších vlád sociálních demokratů, kdy hospodářství ČR rostlo až nečekaným tempem (navzdory vládních rozhodnutí), rostl také deficit veřejných financí. Zjednodušeně řečeno, vlády všechno utratily a ještě stačily stát zadlužit. Právě v tomto období jsme projedli svoji budoucnost.

První poučení ze Světlé je tedy připomenutí staré dobré pravdy, kterou zná každá rodina. Je rozumné spořit si na horší časy. Až přijdou, máme peníze na to, abychom si vypomohli. Abychom měli po ruce rychlé zdroje, které vypomohou těm, kteří se do složité situace dostali ne vlastní vinou.
V dobách bohatých a úspěšných, kdy lidé necítí potřebu silné sociální záchranné sítě, protože se jim daří dobře, mají jejich vlády povinnost reformovat sociální systém.

Musí najít odvahu odbourat nesmyslné sociální dávky, které nemají s podstatou důstojného života nic do činění, ale takto uspořené finanční zdroje nasměrovat do silného záchranného sociálního systému, který v dobách hubených je skutečnou oporou všem, kteří jej potřebují.
Reforma sociálního systému není populární politikou. Lidé – voliči – ji jistě většinově nevítají. Současné hospodářské zpomalení a s ním spojené starosti o zabezpečení peněz na základní životní potřeby rodin snad připomenou voličům jejich základní právo a povinnost – volit ty, kteří neslibují modré z nebe, ale rozvážně myslí na budoucnost země.

To je druhé poučení ze Světlé.

Ani v dobách krize by se peníze neměly rozdávat. Vždy je lepší pracovat, než být odkázán na sociální dávky. Poučení číslo tři ze Světlé tedy spočívá v pochopení a podpoře všech vládních záměrů, které vedou k udržení pracovních příležitostí.

Vláda je povinna pečovat o takové prostředí, ve kterém se snadno a rychle zakládají drobné živnosti. Bez byrokratických a zdlouhavých překážek umožnit každému, aby (pokud o to stojí) mohl převzít svůj osud do vlastních rukou. 

Každý víme, jak chybí řemesla a služby. Od pokrývačů po opraváře vodovodních kohoutků. To není dáno tím, že by tito lidé na trhu práce chyběli, ale tím, že je dosavadní okolí k výkonu takové činnosti nijak nenutilo. Bylo prozatím více jiné a lépe placené práce. Krize tuto skutečnost mění a lidé se mohou vracet k tomu, co umějí a co je může živit. Vláda je povinna nastavit takové prostředí, ve kterém si živnosti rychle založí.

Povinností státu, což je další poučení ze Světlé, je budovat prostor pro nejrůznější rekvalifikace. Právě proto, že ne každý je oním pokrývačem či instalatérem. Nejde pouze o to, aby takové kursy pořádal výhradně stát, jde o všeobecné uvolnění prostoru pro ty, kteří mohou řemesla učit. K tomu může přispět nejen liberální zákoník práce, ale daleko liberálnější školský systém, který umožní získat výuční list i mimo školu – ve kvalifikované firmě.

A podstatným poučení ze Světlé je i fakt, jakou solí a požehnáním pro obyvatele města jsou obětaví starostové a starostky, kteří ve složité době fungují, pracují a přemýšlejí o tom, jak svým lidem pomoci.

I toho bychom si měli, my voliči, v komunálních volbách být vědomi. Lenka Arnotová, starostka Světlé nad Sázavou, je takovým praktickým a obdivuhodným příkladem.

Kategorie: 

Poučení českého daňového poplatníka z krizového vývoje v Řecku

… a když už jsem začal odkazem na hanebný normalizační dokument československých komunistů, mohl bych i po komunisticku pokračovat: Evropou obchází strašidlo řecké krize.

Řecko je, a nejen v posledních měsících, v tragické ekonomické situaci. Výše veřejného dluhu u zahraničních bank dosahuje neuvěřitelných 303 mld. dolarů proto, že tamní socialistická vláda nikdy nemyslela reformy veřejných financí vážně.

Nikdy v Řecku nedošlo k podstatné reformě pracovního práva (stále je tam obtížné zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek a propustit zaměstnance přijatého dokonce na zkušební dobu je téměř nemožné), o penzijní reformě si nikdy vláda nedovolila ani mluvit (Evropská komise soustavně kritizuje Řecko za příliš nízký věk odchodu do důchodu) a štědrý sociální model blahobytu rozvrátil veřejné finance.

Řecká krize má však ještě další významný rozměr: země je členem eurozóny a platidlem je euro. A zejména proto dnes panuje v Evropské unii mimořádné napětí.

Nejenom Řecko si v eurozóně žilo nad poměry, sekeru hlubokých vládních dluhů již zaťaly i socialistické vlády ve Španělsku a Portugalsku. Členské státy eurozóny v čele s Německem se obávají rozšíření této infekce mimo území Řecka.

Prezident EU van Rompuy minulý týden oznámil, že „eurozóna pomůže Řecku, pokud to bude potřeba“. Povšimněte si, prosím, bedlivěji této van Rompuyovy věty: ne, pokud to bude Řecko potřebovat, ale pokud to bude potřeba. Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že ani tak již nejde o Řecko jako takové, ale o stabilitu celé eurozóny.

Německý ministr financí Schäuble prohlásil, že „neexistuje žádná jiná alternativa k záchrannému plánu než půjčit Řecku“. Téhle větě je třeba rozumět tak, že německý politik vzkazuje německým daňovým poplatníkům: všechno to zase zaplatíte vy!

To je ovšem téměř nemístný vtip v době, kdy minulý týden uveřejnil eurostat (statistický úřad Evropské komise), že se žádné hospodářské oživení nekoná a pokles vývoje HDP v členských zemích pokračuje.

Řecká vláda se mezitím zavázala, že do konce roku 2010 sníží deficit veřejných rozpočtů o 4%. Nikdo příliš nevěří v polickou odvahu řecké vlády bolestivě a nepopulárně reformovat tíživou situaci. Povinná výzva Evropské komise k řecké vládě, aby zásadně reformovala sociální systém, zdravotní výdaje a pracovní právo, vyvolala v Řecku hrozbu stávek. A tak se hledají metody, jak to za Řecko „zatáhnout“.

  1. Statuty Evropské investiční banky a Evropské centrální banky nedovolují, aby z jejich zdrojů byly hrazeny půjčky na řešení nadměrných schodků.
  2. Švédsko a Velká Británie doporučují, aby do tragické situace zasáhl Mezinárodní měnový fond.
  3. To se ovšem příčí „evropské hrdosti“ a proto jak eurokomisař Almunia i americký ekonom Joseph Stiglitz (poradce řecké vlády a známý v ČR soustavnou kritikou Klausovy ekonomické reformy z 90. let) navrhují vytvoření zvláštního fondu pro členské státy eurozóny, který bude přebírat závazky plynoucí z neschopnosti splácet vládní dluhy.

Proto se musí znovu otřást oblíbený oslíček – daňový poplatník - , aby ten šlendrián zaplatil.

Ale jak dlouho to ještě může trvat, než socialistické sliby na jedné straně a neschopnost je platit na straně druhé, vyústí v manželskou krizi eurozóny a v hrozbu dramatického rozvodu?

Z řeckého příkladu plyne pro české daňové poplatníky několik významných poučení:

  1. Život a hospodaření nad poměry se nevyplatí i přesto, že rádi podléháme představě, že dluhy se platit nemusí a o budoucnost se není třeba příliš starat.
  2. Daňový poplatníku, nevěř nikomu, kdo se zaklíná obhajobou tvého blahobytu a na své sliby si půjčuje z tvé peněženky. Nevěř tomu, že se všichni politikové světa postarají o tvé štěstí a blaho víc, než ty sám.
  3. Daňový poplatníku, hodnoť své politiky podle toho, jak šetří tvé vlastní peníze. A nejen (ne)reformami sociálního, zdravotního a penzijního systému, ale také předraženými státními zakázkami, přerozdělováním tvých vlastních peněz vlivovým skupinám a dotacemi na kdejaký nesmysl.
  4. Daňový poplatníku, nauč se za každým politickým slibem, regulací a dotací vidět peníze, které to nakonec tebe samotného stejně bude stát.
  5. Daňový poplatníku, s nedůvěrou poslouchej každou politickou zmínku o zvyšování daní. Čím vyšší daně, tím více tvých peněz ti ukradne stát, který s nimi (jak je vidět v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Irsku, Maďarsku, Litvě ale i v České republice) neumí hospodárně nakládat a s oblibou jimi plýtvá.

Řecká krize, která straší celou Evropu, by nám měla sejmout z očí brýle mámení.

Kategorie: 

Pozvánka: jarní konference ISEP a ECR, 10.4. 2014 na VŠE v Praze

Institut pro studium ekonomiky a politiky (ISEP) a Evropští konzervativci a reformisté (ECR) vás zvou na jarní seminář s názvem "10 let od vstupu ČR do EU: a co dál?".

Na semináři vystoupí Jaromír Soukup (Ústav světových dějin FF Univerzity Karlovy, Ivo Strejček, poslanec Evropského parlamentu za ODS, Ladislav Tajovský, Katedra hospodářských dějin VŠE v Praze a Martin Weiss, komentátor Echo24

Seminář se koná v prostorách VŠE v Praze, náměstí W. Churchilla 4, posluchárna NB D, 10.4. 2014 od 18.00 hod

Kategorie: 

Počínání lékařů je za hranou (a co to znamená pro nás)

Zdá se mi, že nastává vhodný čas pohlížet na probíhající krizi kolem odchodu části nemocničních lékařů jako na proces, ze kterého bychom měli ve svém zájmu vyvodit důležité zkušenosti.

Za hranou

Nátlakové prostředky zvolené částí nemocničních lékařů sdružených v Lékařském odborovém klubu a České lékařské komoře přesahují všechny myslitelné meze. Jsou, slušně řečeno, za hranou.

Děsí veřejnost poplašnými zprávami o tom, že kojence v inkubátorech nebude mít kdo ošetřovat, že bude třeba přistoupit k budování polních nemocnic nebo že za budoucí oběti (slovy odboráře Engela) přebere plnou odpovědnost vláda. Jen obtížně si lze představit odpudivější argumentaci.

Tím, jak se spor stupňuje, je stále jasnější, že nemocničním odborářům nejde o reformy ale výhradně o peníze - pro sebe. Prostředky, které k tomu chladnokrevně používají, transformují budoucí odborové protesty do stěží představitelných forem.

Pokud dnes za použití nepřijatelné politiky "lidských štítů" prosadí odboráři na vládě této země svou, v jakou podobu jejich prostředky zmutují příště?

Odkládání reforem

Druhým poučením, které lze ze současného vývoje vyvodit, je, jak lehce se dá zneužít liknavost či dokonce nevůle k prosazení nezbytných reforem.

Reformovat a modernizovat potřebuje nejen zdravotnictví, ale také celý sociální systém či systém penzijního zabezpečení. K dalšímu hospodářskému růstu České republiky je nezbytné vnést pořádek do vzdělávacího systému, je třeba reformovat daňové zákony, důsledně rušit regulace lidských aktivit a učinit tak z naší země místo atraktivní pro podnikání se zručnou a vzdělanou pracovní silou.

Je na to společnost připravena? Nevynucuje si sama (tím koho a proč volí) odkládání bolestivých a nepříjemných reforem, což posléze vede k vyhrocování situace?

Je v zájmu sociální stability země, aby byly prosazeny nutné reformy ještě v době, kdy to tolik "nebolí".

Ta kamna, na která si dnes musíme sáhnout, si rozpalujeme lpěním na "blahobytu dluhů" my sami. To, jak se toho pak chopí pár bezohledných odborářů, je až smutným důsledkem.

Kraje za jeden provaz s vládou

Kromě ministra Hegera a premiéra Nečase, myslím, zaslouží opatrnou pochvalu i hejtmani. Začínají táhnout s vládou za podobný provaz a to je dobře. Tím také kraje přiznaly svoji odpovědnost zřizovatele za pořádek ve svých nemocnicích.

Vědomí politické odpovědnosti obou "vrstev" politiky může mít pozitivní důsledky i pro budoucnost.

Každá vláda (tedy nejen ta současná) bude muset provádět reformy a každá vláda se dostane pod tlak zájmových skupin. Bude potřebovat pracovat v prostředí, ve kterém na sobě politické proudy neparazitují.

I to by mohlo být cenné poučení z "nemocniční" krize.

Povinné členství v profesních komorách?

Současný vývoj odhaluje nezbytnost znovu otevřít debatu o tom, zda má být členství v profesních komorách i nadále povinné.

Profesní komora se chová jako monopol. Omezená skupina ve vedení tvoří a prosazuje rozhodnutí, která zcela ignorují skutečnost, že členové profesní komory jsou součástí daleko širšího uspořádání ve společenské dělbě práce, než je pouze komora sama.

Jako každý monopol i profesní komora vnucuje "své ceny i své podmínky" a cíleně likviduje vlastní konkurenci uvnitř i vně svého uspořádání. Povinné členství v profesní komoře je rozhodnutí nedobrovolné a tedy nesvobodné.

Příklad? Předseda ČLK Kubek svévolně zneužil sílu většiny lékařů povinně sdružených v lékařské komoře k prosazení platových zájmů nemocničních lékařů - a to ještě pouze jejich části. Potřebujeme ještě srozumitelnější lekci touhy po korporativistickém uspořádání společnosti?

Každá krize je ve svých důsledcích užitečná a vede k vytvoření nové kvality. Ta současná jistě odhaluje sílu, odhodlání a lidské kvality všech svých aktérů, ale formátuje společnost na řešení krizí budoucích.

A to ještě ani zdaleka nejsme na konci té dnešní!

Kategorie: 

Prezident Klaus v Bruselu v báječné formě

V Česku Klausovo bruselské představení získalo očekávaně kladné reakce především u odpůrců Lisabonské smlouvy v ODS, jako jsou Alena Páralová, europoslanec Ivo Strejček či Vlastimil Tlustý. Prezidenta za kritiku byrokracie pochválil i šéf komunistů Vojtěch Filip. Ostrou kritiku naopak sklidil u europoslanců KDU-ČSL Jana Březiny a Zuzany Roithové či u europoslance ČSSD Richarda Falbra. Poměrně smířlivě se k prezidentovu projevu postavili Jiří Paroubek a Miloslav Vlček, kteří sice s obsahem prezidentových slov nesouhlasí, ale nelíbilo se jim bučení a povykování některých europoslanců. Mirek Topolánek Klausův projev nekomentoval s tím, že prezident má právo vyjádřit svůj názor. To je v pořádku. Vždyť Klaus v Bruselu skutečně jen vyjádřil svůj názor a žádné zemětřesení se nekonalo.

Kategorie: 

Profesor Brumbál je homosexuál

Zdrcující překvapení svým fanouškům zřejmě připravila Joanne K. Rowlingová, když na své cestě po USA prohlásila, že ředitel kouzelnické školy v Bradavicích Albus Brumbál je homosexuál (zdroj: ČTK, 22.10. 2006).

Milovníci veleúspěšných příběhů kouzelnického učně Harryho Pottera tak stojí tváří v tvář nové realitě – osudy oblíbeného hrdiny se stávají součástí politicky korektního boje o společenské zrovnoprávnění homosexuálů se zbytkem společnosti. Neobvyklé prohlášení Rowlingové tak vnáší homosexualitu i do pohádkových příběhů, které tak budou muset napříště reflektovat realitu.

Minulý týden, 25.února, přinesly internetové zdroje informaci o tom, že poradní skupina ministryně Džamily Stehlíkové v otázkách rovnoprávnosti homosexuálů připravuje další návrh, který má „zlepšit postavení homosexuálů ve společnosti“.

Analýza obsahuje seznam doporučení pro jednotlivá ministerstva, díky nimž by se mělo postavení homosexuálů „stoprocentně zrovnoprávnit“.

Přestože v ČR od července 2006 platí zákon o tzv. registrovaném partnerství, aktivita lidí z týmu Džamily Stehlíkové jde tentokrát podstatně dál: občanský zákoník má pro budoucnost definovat vztah homosexuálů k jejich potomkům a umožnit homosexuálům adoptovat a vychovávat děti.

Jako odůvodnění této aktivity používají její autoři slova, že „ve společnosti převládají pověry a předsudky o tom, co je pro děti normální a nejlepší“.

Chce se mi samozřejmě říci, že když i profesor Brumbál může být homosexuálem, proč by tito nemohli vychovávat děti.

A přesto si to velká většina společnosti správně nemyslí. Jestliže asi 70% obyvatel schvalovalo uzákonění registrovaného partnerství, skutečnost, že by homosexuálové měli adoptovat a vychovávat děti, schvaluje 22% dotazovaných (zdroj: CVVM, červen 2007).

Vychází při tom zřejmě ze staletých zkušeností o tom, že rodina skládající se z otce a matky má jako jediná právo a povinnost plodit a vychovávat děti. To není žádný přežitek ani předsudek. To je po tisíce let vývoje lidské společnosti zakódovaná pravda.

Vzorce chování, podle kterých děti napodobují své rodiče, se osvědčeně odvíjí od modelu otec – matka. Ne od modelu muž - muž nebo žena - žena.

To neznamená, že intimní a soukromý život lidí stejného pohlaví nemůže být pro ně samotné klidným a vyrovnaným stylem života.  Dokonce to většina okolní společnosti respektuje a nikdo z nás se do soukromých životů homosexuálů nepleteme.

Jenomže ten podvědomý staletý instinkt společnosti, který se váhavě a přirozeně konzervativně staví k otázce euthanasie či k legalizaci lehkých drog, se stejně váhavě a odmítavě staví k alternativní výchově dětí homosexuály.

Cítíme, že to není normální a oprávněně nevěříme tvrzením, že moderní společnost je zralá na odbourání těchto „staromódních“ názorů.
Máme i zkušenost posledních dvou let.

V období kolem schvalování zákona o registrovaném partnerství nám přece jeho obhájci říkali, že o nic nejde, pouze o legalizaci vztahu dvou lidí, kteří o to stojí. Zcela byly vylučovány argumenty o tom, že zákon o registrovaném partnerství je spouštěcím mechanismem k dalším zákonným úpravám, které vyústí v legalizaci výchovy dětí homosexuálními páry.

A hle, je to tady.

Obhájci takového kroku budou jistě oponovat tím, že dítěti vychovávanému homosexuály je lépe, než aby bylo v dětském domově.

To je ovšem porovnávání dvou abnormalit.

Stejně tak, jako není normální, že dítě je odvrženo svými rodiči do dětského domova, není normální, aby bylo vychováváno dvěma muži nebo dvěma ženami. Proč? Protože tomu tak po staletí vývoje lidské pospolitosti je.

Je smutnou skutečností, že naše doba trpí erozí a rozpadem rodinných hodnot. K tomu ovšem přispívají svým dílem i pokusy o výchovu dětí homosexuály. Zamlžují a relativizují základní hodnoty. Nabízejí místo nich novátorská řešení, která bourají tradiční vzorce chování často jenom proto, aby šokovaly společnost kolem (snad u některých i motivované jistou dávkou pocitu nadřazenosti).

Rodina, vztah odpovědnosti otce – matky – dětí, je záchrannou kotvou evropské civilizace. Pokud ji přestaneme ctít a opustíme ji, přestaneme být loajální k dědictví našich předků.

A pak bude vše dovoleno: například holandský pokus snížit trestní sexuální odpovědnost ze 16 na 12 let.

Možná se pak dozvíme, že profesor Albus Brumbál je i pedofil, ale to už nebude nic nenormálního.

Kategorie: 

Prohibice má zastřít tragické selhání státu

Prohibice

 

Základním důvodem, proč si daňoví poplatníci ze svých příjmů platí stát, je ochrana jejich bezpečí. Část svých výdělků neradi a ne příliš ochotně odevzdávají proto, aby stát uměl jejich majetky ochránit a v případě poškození vynutil průchod práva.

Když v pátek večer vyskočila zpráva o úplném zákazu prodeje a požívání nápojů s podílem vyšším než 20% alkoholu, přiznal stát, že svých povinností v minulosti nedostál a že si se současnou situací neví rady jiným způsobem, než zavedením výjimečného stavu.

V situaci, kdy se zprávy plní dalšími a dalšími obětmi metanolové nákazy, se to zdá být pochopitelné rozhodnutí. Ale je skutečně?

Co dělal stát se svými stovkami a tisíci úředníků nejrůznějších celních správ, hygienických kontrol a inspekcí po celá dlouhá léta předtím? Cožpak si máme nechat namluvit, že nikdo z nich nic nevěděl a neviděl?

Laciný alkohol, který se dá natankovat do plastových lahví za nižší než nízké ceny, má téměř v každém městě svůj zdroj. Ví-li to obyčejní lidé, jak je možné, že to neví policie, městská policie či Česká obchodní inspekce?

Je jasné, že se na takových místech nečepuje dvanáctiletá skotská nejvyšší kvality a dá rozum, že i s plnění daňových povinností a placením náležitých poplatků to bude všelijaké. Ano, právě to jsou ta místa daňových úniků, která by měli mít celníci na zřeteli velmi ostře. Státní rozpočet se potýká s vážnými problémy a daňové úniky spojené s pašováním a výrobou ilegálních lihovin (ale také tabákových výrobků) jej připravují o cenné zdroje.

A co kolky, onen bájný nástroj kdysi zavedený jako univerzální ochrana trhu před padělky? Policie při hledání stop po pančovaném alkoholu přichází se zjištěním, že i kolky jsou padělané a jejich ochranné visačce již není možné ve všech případech věřit.

To je ale potvrzením pravdy o tom, že čím více je regulací, které nás mají „ochránit“, tím důmyslnější je paleta podvodných nápadů, jak se celé povinnosti vyhnout. Regulace pouze zvyšují míru podvodů.

V celé naší debatě o prohibici v Čechách nelze pominout ani fakt, že bude-li toto opatření trvat déle než pouze desítky hodin, přesune alkoholový byznys do „podzemí“, na okraj kriminálního prostředí, kde se s ním bude bojovat ještě obtížněji.

Na druhou stranu je zcela nezbytné propojit problém laciného pančovaného alkoholu s lidským jednáním.

Nemám tím vůbec na mysli zcela zvrácenou, a svým způsobem parazitní, argumentaci českých socialistů, že „lidé chlastají, protože se to už v Čechách nedá vydržet“. Rád bych jim připomenul, že ve válce jistě dobře nebylo a metylalkohol se nepil. A situaci v téhle zemi, i přes ostrost politického boje, nelze s válečným stavem porovnávat.

Mám na mysli fakt, že ten, kdo si kupuje alkohol stáčený do plastových lahví z barelů kdesi v přítmí stánku, sám jistě ví, že si žádnou prvotřídní kvalitu nekupuje. To je jasné a většina spotřebitelů  snad takový alkohol ani nevyhledává.

Stát je povinen vynucovat průchod práva, ale lidé jsou nadáni svým vlastním rozumem a vlastní odpovědností. Vyhlášením  prohibice tak stát (vědomě či nevědomě) na sebe přebírá i odpovědnost za naše chování. 

Pokud bude prohibice v Čechách opatřením krátkodobým, které má dát Policii ČR čas rozplést uzel podvodů s alkoholem, snad to lze pochopit. Pokud by však prohibice měla být opatřením dlouhodobějším či dokonce opatřením, jehož dílčím produktem by byl vznik „vládní agentury monitorující pohyb každé lahve“, šlo by o obtížně přijatelný zásah do vlastnických práv a otevření dalšího prostoru pro rozšiřování moci státu nad svým občanem.

Kategorie: 

Proč je Topolánek Topolánkovi (i ODS) nepřítelem?

Proč je Topolánek Topolánkovi (i ODS) nepřítelem?

V Týdeníku Echo (21. října 2017) byl publikován zajímavý, v mnohém inspirativní rozhovor bývalého předsedy ODS Mirka Topolánka s názvem „ODS mohla zastavit nástup Okamury“. Názory Topolánka na migraci, současný stav EU, na slabost a nechuť dnešního vedení ODS nabídnout rozhodně a bez vytáček řešení nejzávažnějších problémů doby a – dokonce – opakované přihlášení se k názorům svého předchůdce ve stranické funkci Václava Klause (s nímž měl Mirek Topolánek svého času komplikované vztahy) bylo čtení osvěžující. Dokonce by se dalo doporučit k přečtení všem, kteří si tohoto textu do té doby nevšimli.

Ale nedá! Buďto jeho autorem nebyl Mirek Topolánek sám, či máme v Čechách Topolánky dva, nebo – a to je asi nejpravděpodobnější – je dnešní Mirek Topolánek schizofrenně rozštěpenou osobností, u které není zcela jasné, který názor mu vůbec můžeme věřit.

Proč? Na zpravodajském serveru Echo24 totiž 23. října 2017 (dva dny po rozhovoru v Týdeníku Echo !!!) tentýž Mirek Topolánek zveřejnil obsahově zcela odlišný text s názvem „Ubraňte Fialu před Klausy!“.

Co se za těch pár hodin s Mirkem Topolánkem stalo, že předvedl tak prudký názorový obrat? Proč obsah svého brilantního rozhovoru vzápětí zcela popřel v jiném textu?

V jisté části rozhovoru totiž Topolánek o Václavu Klausovi (starším) říká: „Prošel jsem určitým vývojem a dnes se názorově potkáváme více než dříve. Můžeme ODS ukazovat směr a radit, ale vliv na ni máme minimální“. Kde se najednou vzal tak zásadní Topolánkův apel bránit před Klausy předsedu Fialu, když přiznává, že vliv Václava Klause na ODS je „minimální“? Co se tak dramaticky a náhle změnilo?

Anebo tím chce Topolánek říci, že mělo být zakázáno Václavu Klausovi juniorovi kandidovat za ODS, protože se jmenuje Klaus? Chce tím říci, že pro ODS jsou nebezpeční voliči ODS, kteří Václava Klause juniora obdařili preferenčním hlasem? Nebo chce říci, že jemu leží osud ODS na srdci víc, než členům, kteří Václava Klause juniora v primárkách umístili na čelné místo pražské kandidátky?

Názorově si přece Topolánek s oběma Klausy notuje, když ve svém rozhovoru velmi přesně a otevřeně říká: „TOP 09 se postupně mění v liberální stranu. ODS se měla hodnotově posunout víc doprava, obsadit konzervativní pozice, zvednout prapor vlastenectví a nedopustit nárůst stran, jako je Okamurova SPD“. Ale vždyť to jsou slova Václava Klause mladšího, který je říká jako přes kopírák.

Proč je tedy třeba naráz bránit Fialu před Klausy, když se s tím starším Topolánek „názorově potkává více než předtím“, a s tím mladším stejně precizně pojmenovávají hrubé chyby, kterých se současné vedení ODS dopustilo?

Nejspíše to bude takhle: Mirek Topolánek vyhlásil, že on sám o víkendových volbách volil TOP 09.  Takhle volit je jistě možné - a v případě bývalého předsedy ODS, který míval k Miroslavu Kalouskovi názorově často b