"25 let od rozdělení Československa", otázka Newsletteru IVK, září 2017 (nezkrácená verze)

Bylo rozhodnutí o rozdělení ČSFR na dva samostatné státy svévolným chováním vítězů parlamentních voleb v roce 1992, jak dnes říká Petr Pithart, nebo bylo vyvrcholením dlouhodobých emancipačních tendencí slovenského národa, které lidé jako Petr Pithart či Václav Havel podceňovali a neviděli jejich osudový charakter?

Zatímco ODS v čele s Václavem Klausem šla v červnu 1992 do voleb s programem zásadní ekonomické a společenské transformace, HZDS s Vladimírem Mečiarem slibovala Slovákům prosadit nové státoprávní uspořádání. Obě strany ve svých částech federace drtivě zvítězily. Korektnost a férovost postupu povolebních vyjednavačů Klause a Mečiara tak nebyly svévolným jednáním volebních vítězů, ale byly výrazem hlubokého respektu k tomu, co si většina „jejich“ občanů přála a svým hlasem ve volbách prokázala. 

V době vzniku samostatného státu v roce 1918 se spolu setkaly ekonomicky, sociálně a kulturně připravený český národ, jenž v novém státě viděl vyvrcholení své politické emancipace, a „slovenský národ, který nevynikal vědomím o tom, že je národem“ (F. Peroutka). Přesto se Slováci s ideou jednotného státu nikdy většinově nesžili a žili představou, že Československo je dočasnost. Zatímco Češi v následujících desetiletích pohlíželi na novou republiku prizmatem budování státu, na Slovensku průběžně sílilo hledání cest k stále rozsáhlejší autonomizaci. V každém uzlovém okamžiku společných dějin dávali Slováci přednost své samostatnosti před jednotným státem. To Češi buďto nechápali (protože vždy sledovali budování státu), nebo to od Slováků považovali za nevděčnost – což opačně podporovalo budování slovenské národní martyrologie o „české panovačnosti“.

Slováci šli za vlastní samostatností po celá desetiletí. Emancipační aspirace nebyly programem jednoho politického uskupení, bylo to politické snažení národní. A tak zatímco nakonec Petr Pithart, který sám sebe nafoukaně považoval za největšího znalce Slováků v Čechách, blouznil o „dvojdomcích“, Slováci naplňovali letité touhy po národní suverenitě: zřídili vlastní ministerstvo mezinárodních vztahů, požadovali slovenskou podobu ekonomické transformace a chtěli svoji emisní banku.

Co by v procesu takového snažení mohlo vyřešit referendum? I kdyby se byla bývala nadpoloviční většina občanů vyjádřila „pro“ další existenci společného státu, odstředivé tendence Slováků by stejně pokračovaly. Zkusme si v tomto kontextu hypoteticky představit, jak by asi dnes (ve společném státě) dopadnul střet „proevropských“ Slováků s výrazně vlažnějšími náladami Čechů. A v jakou vnitrostátní krizi by asi vyústil česko-slovenský spor o ochotu vzdát se vlastní měny ve prospěch eura?

Povolební vyjednávání v létě 1992 byly férovým řešením dlouholetých emancipačních snah Slováků. Je historickou zásluhou – ne vinou – Václava Klause a Vladimíra Mečiara, že vše dopadlo tak dobře.

Psáno pro Newsletter Institutu Václava Klause

Ivo Strejček

6. září 2017

 

Kategorie: